37. číslo.

ŽENSKÝ LIST

Strana 5.

Černá mračna.

Právě konaný sjezd klerikálů v Praze poučil nás, že těžká, dusivá mračna zpáteč- nictví chtějí zastínit každý záchvěv světla, osvěty, volnosti a svobody. Nikdy nátlak se strany klerikálů nedoléhal mocněji na nás jako právě nyní. Zpátečnictví cítí, že doba jeho trvání jest sečtena a proto chápe se každé příležitosti, aby okázale se stavělo na odiv a připamatovalo nám že s ním dosud jest nám počítati. Dnes, kdy lidstvo kulturou a vzdělaností jest do jisté míry proniknuto a moc a síla klerikalismu přece zmenšena ve značné míře, proto stává se boj pokrokového světa se tmou tim úpornější. Šelma klerikalismu houževnatě se brání a ničí vše kolem sebe, kam jen zasáhnouti může. Kolik máme lidí — hlavně žen — jižsi dosud neuvědomili význam a dosah klerika- lismu! Klerikalismus jest snaha kněžstva — a to ať kteréhokoliv vyznání — uplatnit a rozšířit zájmy kněží co třídy společenské na úkor tříd ostatních. Způsobem zajisté nejvýmluvnějším osvě- tluje klerikály a jejich snahy Havliček. Praví: „Všechno vysoké kněžstvo na celém světě, tibetánské, mohamedánské, židovské, pohanské i křesťanské jest docela stejné. Žádnému ne- záleží mnoho na náboženství a na pravém blahu jako na jeho světské moci a jeho dů- chodech. Každé vysoké kněžstvo má ten směr, aby všelikého štěstí a blaženosti tohoto světa ono samo užilo a svým věřícím na onen svět úkazovalo.“ V církvi katolické jest dvojí živel, dva od sebe se lišící světy: Kněžstvo a lid. Kněží nejsou na věřících závislí, zvláště po- kud věřící musí dle zákona užívati růz- ných jejich výkonů a za tyto platit. Kněžstvo se oddělilo od věřících, postavilo se nad ně.

Vrchní hlavou této církve je papež, ná- městek Kristův. Nazývají papeže svatým Otcem a nutí věřící k jeho zbožňování. Vy- bírají na něho Petrský halíř, shánějí pro něho adresy. Církev katolická není zřízením svým lidová, nýbrž protilidová, aristokratická. Toho jsme byli svědky i nyní při sjezdu katolíků. Církev je zřízení militaristické, neboť má svou armádu prostých vojínů — kaplanů a farářů vyšších i nejvyšších hodnostářů, a kázeň a poslušnost vojenská je v ní ztělesněna. Vnitřní stránkou církve je učení, cítění a smýšlení nebo i život věřících i kněží dle toho upraven. Čas mění názory a cítění lidstva, čas mění i náboženské názírání, ale v církvi katolické duch času a pokrok nemají místa ani vlivu. Věrouka katolická ukládá věřícím věřiti vše bez bádání minulosti i přítomnosti, ne- hledě k tomu, jakých je kdo mravů. Články víry jsou kněžím vším; co se s nimi nesrov- nává, odsuzují a zatracují. Odtud můžeme si vysvětlit stanovisko církve k vědě, ovšem že stanovisko nepřátelské a zpáte č- nické. Mezi vědou a církví katolickou ne- může býti smíření, protože by to znamenalo pád jedné z nich. Církev netouží po smíření náboženství s vědou, ona touží po vládě světské i du- chovní. Proto vidíme, jak mocným a bo- hatým nadržuje proti slabým a chudým.

Snahy klerikalismu jeví se v kulturním, politickém i v sociálním směru. Vědou se klerikálové nezabývají proto, ježto není dnes omezena pouze na ně a na kláštery. Dokud tomu tak bylo, měli veškeru světskou moc v rukou. Vzdělání přestalo být výlučným majetkem kněží, ono rozšířilo se do nejširších vrstev. Když věda nezůstala výhradným majetkem církve a kněží, používají tito jiných cest: snaží se dostati školy a výchovu lidu do svých rukou. Zhoubnost dnešního poměru mezi církví a státem ve škole silně pociťujeme. Chce-li učitel působiti dle pravdy, přijde v rozpor s knězem; ten ve své mstivosti udává jei úřadům, a jelikož si úřady mocného kněze nechtějí rozhněvati, dávají mu za pravdu. Ze škol takových vycházejí lidé polovičatí, a dle toho vypadá pak i společnost. Ze škol ta- kových vycházejí lidé, kteří se staví proti každé duševní samostatnosti, lidé, kteří jsou nepřáteli pokroku a svobody. Politiku pěstují kněží proto, aby cílů a zájmů svých katolická církev spíše dosáhla. Proti lidem pokrokovým a hlavně dělnictvu sociálně demokratickém při volbách užívají kněží kazatelen k nejhoršímu osočování, jen aby své vítězství upevnili. O nějaké snášelivosti klerikálů nelze vů- bec mluviti. Co sporů způsobili v osadách svou nesnášelivostí, svou tvrdošíjností a ne- ustupností! Jejich křesťansko-sociální snažení jest jen výsměchem snaze za rozřešení růz- ností a nesrovnalostí společenských. Ono fa-