Číslo 90.

Praze, dne 2. dubna 1902.

Ročník VI.

Medakce, admlnistracea expedice; Fraha, Ištrossova ulice, číslo 200—II. Mefrankované dopisy se nepřijímají, rukopisy so nevracejí Nezapečetěnéreklamace jsou porta prosty. Inserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní. pondělí a po svátku

KAl vnnol anácté ho- dině polední. Jednotlivé číslo za 8h Telefen redakcs č. ti28.

ULK de a k pono rl, sso vno.

LlS

Predplacno pri Pran s donáškou do domu: měsíčně. . . . . K 2.80 čtvrtletně . .. K 8.40 oeloročně . . .. K 33.60 Pro tuzemsko poštou: měsíčně . . . .. štvrtletně ... K 9.— celoročně. . . . K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Hěmecka a Srbska: čtvrtletně . . . K 12.— celoročně.. .. K 48.— Předplatné do Ameriky, Francie, Švýcarska, Ita- lie, Belgie a Anglie: 18.2 štvrtletně seloročně : K 52.80 Telst. adminisiracs li26-

Slunce vychází v 5 hodin 38 minut ráno. Slunce zapadá v 6 hodin 30 minut večer. Středa: Sv. Františka de P. Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u Kapucínů na Nov. městě od 30. břez. do 2. dub.

Volební sdružení francouzské

V Praze, dne 1. dubna.

Dne 27. dubna zasedá porota francouzského lidu nad ministerstvem a jeho posledními předlo- hami o kongragacích a výchově. Také francouz- ského lidu zmocnila se již jakási únava volební, že účastenství lidu jde od pěti ku čtyřem, ač polo- bůh zednářstva, bývalý ministr Paul Bert ve svých »Instrukcích občanských« praví, že není věci větší důležitosti nad hlasovací lístek. Unavená Francie ukazuje novou větší čilost agitační, poněvadž po- slední uzákoněné předlohy jsou příliš velikým po- líčkem do tváře svobody, tak že i republikáni se obávají, že při podobné praxi by nebyla veliká zklamání vyloučena. »Klérus konkordátní«, jak se říká ve Francii, má nadobro podvázaná křídla poli- tická a může jen s nebezpečím vlastní existence súčastniti se boje ve svobodné Francii. Biskupové vzali proto na se zodpovědnosť a v pastýřských listech, dokud dovoluje republikánská svoboda ve Francii, vykládají největší povinnost občanskou dle jmenované publikace Paul Bertovy. Jak dalece se zdaří práce, ukáže den 27. dubna. Do lhostejnosti politické naříkají ve Francii i republikáni, tím spíše lze si stěžovati katolíkům. Kardinál Langé- nienx v listu pastýřským praví, že »většina není ještě důkazem spravedlivého zákona«. Mohou na- stati případy, kdy menšina může užíti slov Kato- nových u Farsaly: »Vítězná věc se líbila bohům, ale přemožená Katonovi«. Kardinál klade na srdce odložiti ono pověstné sofisma o dvojím svědomí:

Francouze a katolíka, která prý si mohou navzá- jem odpírati. Kardinál ovšem se zřetelem na svo- bodu smýšlení ve Francii ponechal podrobnosti svolebního lístku« politikům. Hrabě de Mun také podrobněji o věci promluvil ve sboru »liberální akce« v Paříži, kde líčil činnost předsedy Waldeck- Rousseaua a nastávající boj. Hrabě de Mun zřejmě označil poslední předlohy jako dílo lóží zednář- ských, které se postaraly o větší práva a svobody pro své společnosti a současně pod trestem vy- hnanství a státní konfiskace zakázáno jest tvořiti náboženské společnosti bez svolení vlády. Pravý »ostracism« se provádí proti všem, kdož byli vy- chováni ve školách křesťanských. Ačkoliv zákonem a pak »právy člověka« zakázáno jest odpírati úřad občanu pro jeho náboženské přesvědčení, ve Francii v posledních dvou letech po Dreyfussově afféře zavedena zlotřilá praktika, která skutečně odepírá katolíku každý vstup a postup ve státních službách.

Odtud třeba odvoditi tak četné odchody do vý- služby v řadách vojenských ve Francii. Lehko- myslní Francouzové dožili se velikého zklamání na Waldeck-Rousseuovi, který jim bájil o milliardě řeholního jmění a o zaopatření pro stáří. Obé ovšem zklamalo: milliarda majetku z lupu a pense starobní a z toho mrzutost mezi socialisty, kdežto majetné třídy vodí strašidlo blížícího se kollekti- vismu. Hrabě de Mun pravil: »Dnes jest škola postižena, zítra bude konkordát označen za předmět útoku, dnes jest to Jakobinismus a zítra bude pro- následování, vždy jest to však program lóží zednář- ských, které se na něm znova usnesly v posledním roce v »Grand Orient«. Dnes jest boj náboženský a zítra může začíti sociální Ovšem Waldeck- Rousseau přičinil se, aby zůstala ta maličká sví- čička ve státním rozpočtu na podporu katolických missií, aby nebyla mu metána výtka, že podrazil sloup moci a významu Francie, však hr. de Mun činí jej zodpovědna za důsledky z politiky jeho pro Francii. Koketování se socialistou Millerandem jest velmi mnohým Francouzům známkou budou- cího společenského boje. Proto spolčily se různé strany politické, aby vystupovaly svorně ve vo- lebním zápase, jsou v něm nejen katolíci, ale též republikáni jako Ribot, Méline, Aynard de Mar- cére, kteří se postavili v čelo akce, která si sta- novila program: »Rovnost před zákonem a svo- boda všem«. Poněvadž jest klika zednářská sorga- nisovaná a voličstvo Francie indifferentní, jest boj volební málo slibný i přes příkladnou obětavost uvědomělých katolíků. Vemi, kde lze urvati právo tisícům bez ochrany a bez odporu vše- obecného, nestojí veřejné mínění za nie, v ta- kovém prostředí agitovati pro právo, jest křesáním do kaše.

Zprávy politické. V Praze, dne 1. dubna. K sítuaci. Posvátné velikonoční dny uplynuly sice docela klidně, ale v táboře levičáckém bojovná nálada proti ministerstvu neutuchla. Na všech stra- nách ozývá se jen »Celj!« a opět a opět »Celj!« a generální štáb levlce nepřestává za ni žádati odvetu.

A jesť věru znamením více charakteristickým, že také nedávno zvolený nový vůdce německých pokrokářů z Čech, poslanec dr. Eppinger, ačkoliv jinak velmi rád si zahrává na umírněného politika, mává u vále- čném nadšení vražedným tomahavkem kolem hlavy předsedy ministerstva, dra. Körbra, a vypovídá mu boj až na nůž. »Kdo dovede zvláštní zkušenosti oce- niti — napsal právě dr. Eppinger — jaké posilnění národní útočné síly znamená zřízení vyučovacího ústavu na určitém místě a podmíněný jím příliv učl- telů a žáků, z nichž přirozeně první obstarávají du- ševní vedení, druzí pak sportovně provádějí agitaci, ten nebude moci diviti se, že zástupci německého lidu v Rakousku se vším důrazem vystupují proti uskute- čňování těchto přání. Vede-li příliv českých dělníků, kteří snad od německých zaměstnavatelů samých jsou přivoláváni, ku změně v poměrech obyvatelstvaa v jazykovém rázu toho onoho místa, možno to vším právem považovati za výsledek hospodářského vývoje, jehož hnací síla z pravidla se objevuje býti silnější, nežli polltická a národnostní přání. Má-li však týž proces přeměňování přivoděn a urychlen býti naříze- ním státní moci, pak není podobná resignace nikterak na místě. Opatření takovéto jeví se jako pobočný předmět ku hromadnému dovozu českých státních úředníků do německého jazykového území, proti ně- muž ustavičně bojovati jest čestnou povinností všech německých poslanců a korporací, protože státní moc opouští tím právem a zákonem jí předepsané stano- visko nestrannosti a stává se ve sporu národnostním

pomahatelkou a příznivkyní jedné části.« Správnost názoru tohoto o situaci vysvítá nejlépe odtud, že roz- hořčení na straně německé nevyvolalo povolení peně- žitých příspěvků na udržování slovinských tříd při gymnasiu v Celji, nýbrž zamítnutí resolučního v roz- počtovém výboru schváleného návrhu hr. Stürgkha, podle kteréhož měly slovinské parallelky přeloženy býti z Celje do Mariboru, tedy návrhu, jenž bez po- rušení buď již skutečné nebo domnělé kulturní po- třeby slovinského kmene národního trvale byl by po- zbavil tuto záležitost její vlastnosti jako ja blka sporu národnostního. Že tento návrb, kterýž ve výboru přijat byl ovšem malou většlnou hlasů, ale od vlády schvá- len byl jako účelný, mohl při poradě ve sněmovně býti zamítnut, dokazuje pouze, že právě táž vláda. jejíž nejsílnější stránka spočívá přece jinak v chytrém a úspěšném zpracovávání stran za kulisami, nepova- žovala v tomto případě za potřebné, aby způsobila něco za účelém šetření ne snad německého, nýbrž sprostředkovacího stanoviska. O tom však, že předse- dovi ministerstva, jemuž podařily se ještě zvláštní umělecké kusy, bývalo by možno při dostatečně dobré vůli zabezpečiti také přljetí Stürgkhova resolučního návrhu, o tom není a nemůže býtl ani té nejmenší pochybnostl. Opomenutí toto, kteréž pro nás Němce znamená křiklavý nesouzvuk v nadcházejícím hlaholu velikonočních zvonů, nemůže a nesmí zůstati bez dů- sledků pro poměr německých stran ku vládě. « Citovali jsme úmyslně článek dra. Eppingra šíře, aby- chom ukázali, že nelíší se svým nazíráním na poli- tické, národní a parlamentní poměry ani dost málo od těch, kdož právě způsobili pro nešťastnou Celji onu vřavu. Jeví při tom až přílišnou úzkoprsost, ale

Řada proboštů vyšehradských.

Jan V. pražský kanovník, probošt vyšehradský (XXIX.) stal se bískupem litomyšlským, pak olo- mouckým a posléze kardinálem títulu sv. Cyriaka. Janu V. dáno příjmění »Žalezný« pro vojenskou udatnost jeho. Zemřel v Ostřihomu r. 1430. Konrád ze Zvole (XXX. probošt) byl po zději bískup olomoucký a adminístrator arcibiskupství pražského v dobách husltských. Zemřel v Ulmu roku 1434. Pavel z Milčína (XXXI.) proslul obezřet- ností v bouřích husitských, kdy mnohé věci uchránil před záhubou a později mnohé zpět získal. Zemřel v Brně 1450. Jodek z Rožmberka (z děkana probošt XXXII.) byl spolu velmistr rytířského řádu maltán- ského a konečně bískupem vratislavským. Zemřel v r. 1467 zřeknuv se napřed probošství vyšehrad- ského. Jan VI. z Rabštejna, jejž král Ladislav hodností probošta (XXXIII) obdařil. Jan VI. jest poslední probošt, který úřadoval jako nejvyšší králov- ský kancléř. Podepsán tak v roce 1463. Zemřel v Budíně r. 1478. Hanuš z Kolovrat po smrti své manželky r. 1467 věnoval se stavu duchovnímu a stal se pro- boštem vyšehradským (XXXIV.) a po smrti Vilaria litoměřického správcem arcibiskupství pražského. Ze- mřel r. 1483.

Jan VII. z Vartenberka jako probošt (XXXV.) byl též správcem arciblskupství. Před smrtí probošství se zřekl; zemřel r. 1508. Theodorik ze Sandorfu zvolen probo- štem (XXXVI) na místě Krištofa z Veltmíle, ozna- čeného od krále Vladislava. Krištof hověl životu vo- jenskému. Jlří Selč obdržel jako probošt (XXXVII) od krále Ferdinanda I. r. 1528 potvrzení výsad ka- pitulních. Petr z Bechyně (XXXVIII) obdržel o Ferdinanda crlglnál zakládací listiny a nazpět koupil drahocenný nábytek, který byl ukryt v Krumlově. Krom toho vykoupil statek kostelní 1541. Bohuslav Hodějovský, z rodiny mece- nášů tehdejších, jest v řadě proboštů XXXIX Zbyněk Berkaz Dubé, potomní arclbiskup pražský, jako probošt (XL.) vyšehradský dal nákladem svým opravitl kostel vyšehradský. Proslul slavením synody pražské a obrodem katolického života. Zbyněk činil přípravné práce, aby nábožná Zdislava z rodu Hronovlců za blahoslavenou prohlášena byla. (V téže záležitosti před 3 roky bylo zvláštní poselství v Římě u Lva XIII.) Lid obecný pod jednou i obojí měl Zbyňka ve veliké vážností. Zamřel r. 1606.

XLI. probošt jest Felix Linda, pořídil var- hany. Zemřel a pochován na Vyšehradě 1595. Beneš z Chýše (XLII) jenž kratince úřad zastával, zemřel r. 1595. Innocenz Moniga, rodem Vlach, jako kaplan Rudolfa II. stal se proboštem (XLIII. Měl mnohé spory. Za něho postavena loď chrámová. Kašpar z Radbuzy, patricij plzeňský, zesnul r. 1629. Před smrtí zřekl se probošství ve prospěch Pavla Pistoria, děkana, jemuž je však Fer- dinand II. nedal. Jan Killan zastával hodnost probošta (XLV.) v době pobělohorské, Za jeho úřadování statek Žite- nice, který hyl druhdy od Vratislava II. probošství vyšehradskému věnován, v bouřích stal se majetkem rodlny Roupovců, když v povstání protestantů byl zkonfiskován, od Ferdinanda II. byl proboštu vrácen. Jan Kilian věnoval 600 zl. na oltář; pochován byl po pravé straně oltáře r. 1626. V době třicetileté války bydlil na Vyšehradě pouze děkan a nejmladší kanovník. Vincenc Zucconi (Vlach), jenž jest XLVI. v řadě proboštů, byl důvěrníkem Ferdlnanda II., je- muž sprostředkoval sňatek s Eleonorou Mautvanskou. Povýšen do stavu hraběcího od císaře Ferdlnanda s titulem »de Benevelli«, od papaže obdržel titul bl- skup Rosenský. Panství rychnovské, které bylo jeho majetkem, věnoval císařovně. Pochován v Rychnově roku 1635.