1
masthead
Románová příloha „Národních Listů“ k číslu 1. ze ane 2. ledna 1900.
3
article
= Co jest žurnalista? O této otázce roze-
slal pařížský »Gaulois« u příležitosti zahájení tamní
školy žurnalistů dotazníky slavným žijícím spisova-
telům. Podáváme tu některé z došlých odpovědí
Adolf Brisson praví: »Žurnalista jest nejlepší a zá-
roveň nejhorší ze všeho na světě. Činí dobré, ale
zlé, šíří pravdu aneb i blud. Záviďte mu, neboť smí
svobodně pronášet své myšlenky. (Jen že ne všude!)
Litujte ho, neboť nejvyšším napjetím sil spotřebuje
více energie a talentu, než by potřebovalo dílo, stvo-
řené pro věčnost. Povolání naše vyžaduje schopností
a připouští chyby, jež vlastně náleží toliko mládí.
Kdyby společnost byla řádně organisována, musilo
by být umožněno, aby žurnalisté nekonali svoje po-
volání déle než do 50. roku. V tomto věku měli by
jít na odpočinek, vstoupit do kláštera anebo osno-
vati tragedie. Ovšem musily by jim býti poskytnuty
prostředky, aby mohli žít bez starostí.« — Jules
Claretie praví: »Žurnalista jest voják,« narážeje na
výrok Balzacův. »Zurnalista jest myšlenka na po-
chodu, jako voják ve válce« a pokračuje: »Sestár-
ne-li, počítá s hrdostí svoje rány. Měl by vlastně
vědět vše, na každý způsob však má hledět, dovědět
se vše. Bojuje-li za myšlenku, má se vzdát oněch
urážek, jež možno považovati za kule dum-dum
v polemice. Jest ovšem hrozné, muset mít každého
dne novou myšlenku, ale rovněž prosté a správné
jest, míti po celý svůj život jedinou myšlenku: býti
spravedliv.« — Raymond Poincarré zabývá se po-
drobněji a šprýmovným způsobem výrokem Balza
covým: »Myšlenka na pochodu.« Užívaje ho na
různé druhy žurnalistů, praví střídavě: »Šílenství
v běhu«, pak »Lež na procházce«, pak »Utrhání na
okružní cestě«, pak »Hloupost na letním sídle«.
Brisson
Jules
Balzacův
Raymond Poincarrý
4
article
= Milanský proces. Ze zpráv, jež jsme při-
nesli o procesu proti vrahům senátora Notarbartola
jest patrno, že dávno již tu nejde o osoby vrahů,
nýbrž o ty, kdož vraždu objednali. Zejmena jde tu
o zjištění fakta, že vráhové, vystoupivší z vlaku na
stanici Altavilla, v domě jakéhos Barone očistili se
od krve a převlékli se. V únoru 1893 vykonány
v tomto domě policií třikráte domovní prohlídky.
Zabavené zkrvavené šaty, jak známo, později zmi-
zely a policejní inspektor di Basilio byl v procesu
usvědčen, že byl k tomu napomocen. Rodina Barone
dosud tvrdošijně zapírala, že poskytla vrahům útulku,
nalezené krvavé stopy pocházely prý od čerstvého
masa a poněvadž zkrvavené předměty byly odstra-
něny, nemohla býti povaha skvrn chemicky zjišťěna.
Poněvadž také jiné osoby, jakýs Salvatore Dolcea
stařičký inženýr Mattei, kteří svého času zmiňovali
se o velmi povážlivých doznáních rodiny Barone,
popřely jako svědkové pod přísahou tyto údaje, ale
při tom se zapletly v četné odpory a odporovaly vý-
pověděm jiných svědků, vzniklo proti nim značné
podezření, až konečně došlo k sensačnímu odhalení.
Bratr zavražděného Giovanni Notarbatolo udal, že
zesnulý appellační rada palermský, kn. Alliata,
krátkou dobu po vraždě vedl jej k inženýru Mattei-
mu, jenž mu pod pečetí tajemství chtěl přispět, aby
nalezl stopu vrahů. Inženýr, známý jakožto muž na-
prosto spolehlivý a počestný vypravoval mu, že
vrahové v domě Baroneových se převlékli a že pak
na svlečené zkrvavené šaty položeno bylo syrové
maso, tak že četnící při domovní prohlídce neměli
nijakého podezření. Jako svůj pramen udal Mattei
Baron
di Basilio
Dolce
Mattei
Notarbatolo
Baroneová
Altavilla
5
article
Salvatora Dolce, jenž opět to zvěděl od Bartona, ne-
vlastního syna Baroneova. Když Notarbartolo udal
věc policii, nejmenovav podle svého slibu, od koho
tuto zprávu má, pravili mu, že úřady nemohou ni-
čeho podniknout, nevědí-li, s kým mají co činit. Na
to se dal Mattei pohnout a napsal jmena Dolcea
Bartone na kus papíru, jenž předložen policejnímu
řediteli a pak vrácen. Později, když se veřejně
tvrdilo, že Mattei o zločinu ví, domníval se Notar-
bartolo, že není více vázán svým slibem a způsobil,
že též inženýr v procesu vyslechnut. Až do poslední
chvíle Mattei, Barone, Bartone a Dolce a více než
70letá paní Baroneová přese všechny domluvy a přese
všechno poukazování na pravděnepodobnost a lživost
svých výpovědí tvrdošijně zapírali. Následkem toho roz-
hodl soud, aby pro nalehavé podezření křivého svědectví
byli vzati do vazby. To konečně přimělo Matteia, že
prohlásil: »Ano, jest pravda, co pan Notarbartolo
tvrdí. Giuseppe Dolce (zesnulý strýc Salvatorův a
spolumajitel statku Matteiova, na němž hospodaří
Barone-ová) vypravoval mi, že ví od Bartonea, že
vrahové se v domě Barone-ově očistili od krve. Ne-
chtěl jsem to povědět z bázně před Maffií. Po zatčení
Dolec
Barton
Baroneův
Notarbartolo
Mattei
Dolce Barton
Baron
Baroneová
Salvatorův
Matteiův
Bartone
dům Baron
Maffie
6
article
Barone-ově pravil mi Bastone, že mu bylo vyhrožo-
váno smrtí, abych prý mlčel, jinak povede se mi
právě tak jako senátoru Notarbartolovi.« — Po tomto
doznání byl Mattei vazby sproštěn, zatím co ostatní
spílali mu zrádců a náruživě mu klnuli. — Ostatně
šíří se kruh obviněných vždy více. Mimo posl. Paliz-
zola, jenž jak známo zatčen následkem okolností,
zjištěných v průběhu procesu, byl těžce zkompromi-
tován výpověděmi svědků posl. Ignazio Fili-Astolfono
z Licatu v provincii Girgenti, člen nejvyššího kasač-
ního soudu v Palermu. Kn. Tasca di Cuto tvrdí
otevřeném listě, zaslaném časopisům, že má pádné
důkazy, že Fili-Astolfono jest náčelníkem Maffie. Mi-
nistr spravedlnosti dal prohlásit v poloúřadních li-
stech, že zjedná průchod spravedlnosti i proti tomuto
poslanci, třeba že zastával úřad tak vysoký. Ostatně mi-
lánský proces v nejbližších dnech, po skončení výslech
svědků, bude prozatím přerušen, poněvadž jest třeba
nového vyšetřování proti posl. Palizzolovi a hlavnímu
jeho spoluvinníku Giuseppu Fontanovi, jenž, jak jsme
již oznámili, doznal, že vražda spachána byla návo-
dem Palizzolovým.
Baron
Notarbartol
Mattei
Tasca
Fontan
Ignazio Fit
Girgenti
Palermo
Maffie
FitAstolfono
7
article
= Se zlámaným vazem. Lékaře v Younker
zajímá neobyčejně případ, který se jim těchto dnů
naskytnul. Do hospitálu sv. Josefa přihlásíl se 60letý
John Moriarty z Dobbs Ferry a byl odkázán na od-
dělení dra. O'Neilla. Když pak se ho lékař tázal, co
mu schází, tu Moriarty odpověděl, že má zlámaný
vaz a doložil, že vykonal cestu šesti anglických mil
pěšky. Dr. O'Neill a dr. Talman nemocného pro-
hlédli, a shledali, že má skutečně vaz zlámaný
mimo to, že jest na levé straně ochromen. Lékaři
nemohou pochopiti, jak mohl Moriarty za takových
okolností vůbec choditi. On vypravoval, že před pěti
týdny spadl s lešení 20 stop vysokého a že teprve
po 14 dnech nabyl zase vědomí. Jakmile se zotaví,
provedou lékaři operaci, aby jeho zlomenou páteř
opravili.
= »Vynálezci«. Z Paříže se oznamuje: Dva
důmyslní výtečníci, 37letý Catulo Peccioli a 24letá
Maria Montanariova, oba, jak již jmena jejich na-
značují, pocházející ze slunné Italie, byli spolu spo-
jeni vzájemnou náklonností, jakož i, a to hlavně,
přihlásíl
Moriarty
O Neill
doktor
Talman
Montanariův
HOSPITÁLU
Paříž
Dobbs Ferra
8
article
společnými zájmy ve příčině získání peněz. Pro-
středky, jichž užívali k dosažení tohoto jinak velmi
chvalitebného cíle, nebyly právě nejkalejší. Dalť Pec-
cioli ve všech možných řečích vytisknouti prospekt,
v němž podle vzoru telegrafie bez drátu vychvaloval
nový svůj vynález fotografie bez přístrojů. Po za-
slání pěti franků slibovali poslati brožurku, v níž by
bylo lze nalézti vše, čeho třeba vědět o novém vy-
nálezu. Rozumí se, že vše to byl pouhý švindl. Ale
»obchod« dařil se znamenitě, neboť vědychtivý svět.
chtěl co možná nejdříve ukojit svoji zvědavost a
každodenně docházelo Pecciola a jeho družky na
300 dopisů s pěti franky. Na konec však vyuálezce
fotografie bez přístrojů chtěl obeznámit se svým vy-
nálezem též Nový svět a to byla jeho zkáza. Poně-
vadž se mu ve Štarém světě tak znamenitě dařilo,
chtěl získati nových úspěchů i za mořem. Zatím
jakýs nedočkavý zákazník nemohl se dočkat zaslání
brožury, udal věc policii a ta dopadla onehdy důmy-
slný párek právě ve chvíli, kdy dostal 392 poštov-
ních poukázek po 5 fr.
= Předhistorické nálezy v Makedonii.
Ruský archeologický ústav v Cařihradě objevil blíže
stanice Sorovič na trati Soluň-Monastir pohřebiště z
tak zvané doby halistattské. Nalezeno tu 222 hrobů
z velkých kamenů, obklíčených kulatou kamennou
zdí. Pět až šest z těchto hrobů pro svoji značnou
velikost jsou patrně hroby pohlavárů. Mrtvoly byly
pohřbeny, nikoliv spáleny, zbytky kostí byly dobře
zachovalé. K nim přidáno bylo několik kusů zlatých
šperků, hrnčířské výrobky s geometrickými ozdo-
bami, jantarové předměty, dále železné zbraně.
Z bronzu jsou figurky koní a ptáků, náramky, jeh-
lice, naušnice, korále a nádobí. Z 897 kusů dostane
archeologický ústav polovici. Pánové Farmakovskij a
Vasiljev, kteří řídili vykopávání, připravují o nálezu
publikaci.
Farmakovskij
Vasiljev
Pec
Makedonie
Cařihrad
Sorovič
Soluň
Monastir
9
article
= Následky útěku šejdíře Millera. Útěk
zlodějského »bankéře« Wm. Millera, o jehož kouscích
jsme se onehdy zmínili, bude míti pro náčelníka
detektivů v Brooklyně, polic. kapitána Reynoldsa,
nepříjemné následky, neboť bude bezpochyby sesa-
zen a mimo to dojde snad též k reorganisaci broo-
klynské policie. Někteří demokratičtí detektivové,
kteří se nyní v podřízeném postavení nalézají, po-
šilhávají po úřadu náčelníka detektivů, a bude-li jen
trochu možno zodpovědnost za útěk Millera uvaliti
na bedra kapitána Reynoldsa, jest jeho osud zpeče-
těn. Reynolds jest totiž republikán. Reynolds zdrá-
hal se při výslechu odpovídati na otázky, kde se
Miller nyní zdržuje. Nejvíce jej rmoutí, že jest po-
dezříván z nepoctivosti a že Millerovi dopomáhal
k útěku. »Jsem již 27 roků ve službách města,«
pravil Reynolds, »a nikdo nemůže o mně říci, že-
jsem jen jediný centík nepoctivým způsobem vydě-
lal.« Zdá se, že Miller nebude vůbec nikdy dopaden
a lidé, které napálil, musí se vzdáti naděje, že snad
někdy k svým penězům zase přijdou, aneb že se
jim dostane toho zadostučinění, že uvidí zlodějského
bankéře za mřížemi.
=»Už je tu zas!« Šprýmovná historka vy-
pravuje se právě mezi kloboučníky pařížskými.
U příležitosti světové výstavy roku 1867 vydal se
hodný jakýs občan z malého městečka ve vzdále-
ném departementu do Paříže a pořídil si u známého
kloboučníka v ulici Rivoli nový cylindr. Minuly
32 roky, aniž milý občánek z venkova měl příle“
Miller
Reynoldsa
Reynolds
Brooklyně
Reynoldsa
Paříž
Rivoli
11
article
t ollevýilen l o
12
article
Jan Storm konal odpoledne poprvé návštěvy. Proto
dostavil se ve flanelové košili do komnaty, kde na něho
čekal kanovník v patentních usněných botách a kozličích
rukavičkách a jeho dcera Felicity v hedvábných krémo-
vých šatech a pérovém kloboučku. Když usedli do ko-
čáru, pravil kanovník: »Vy si naprosto škodíte, Mr.
Storme. Věřte mi, býti pěkně oblečen, to jest důležitou
věcí pro mladého muže, který si razí cestu v Londýně.
Kočár zastavil u domu, jenž se zdál býti pouze z
rohem.
»To jest dům paní Makraeové,« šeptal kanovník.
»Američanka — vdova po millionáři. Její dcera — brzy
ji uvidíte — provdá se do jedné z nejlepších našich an-
glických rodin.«
1 e
Kráčeli vzhůru po bílém schodišti za lokajem,
modře oděným. Shora dolehal z pokojů zvuk hlasů.
»Kanovník — e — Wealthy, a — e — hm —
důstojný Mr. Storm !«
Šumot hlasů se zmírnil a malá žena s jasnou tváří,
okázale oděná, pokročila ku předu a vítala je s vyznače-
ným důrazem. Bylo mnoho jiných dam v pokoji, avšak
jen jediný pán. Tento, stoje na druhém konci a drže
v ruce koflík čaje s místičkou, vtiskl si na oko monokl,
pohledl napříč na Jana a pak řekl cosi dámě, jež seděla
v křesle vedle něho. Dáma se chichikala. Jan Storm po-
hledl na muže, jakoby s mnstinktivní jistotou, že jej musí
poznati, až jej opět uvidí. Byl zapadlý ve vysokém, tu-
hém límci a byl spíše ošklivý; velký, štíhlý, něco přes
třicet let; světlovlasý, s měkkýma, ospalýma očima a
s bezduchým výrazem, avšak příjemný; hodil se do
»9l5arév d10e
Storm
Felicita
Kočár
Makraeová
Američanka
Jan
Londýn
14
article
a když jste se na ni podívali znovu, pozorovali jste,
že rovnováha jejího života byla kýmsi v nepořádek
uvedena.
Po obědě vstoupily dívky do omnibusu a jely stále
dále na východ, sedíce naproti sobě ve voze a smějíce
se, rozmlouvajíce spolu hlasitě uprostřed udivených ostat-
ních pocestných. Ale přijely do špatných, ošklivých ulie
se zelinářskými vozíky u patníků a s přísežnými a tru-
chlivými hřbitovy uprostřed chudých zelených tyček, jež
se snažily vypadati jako stromy, a tu myslila Glory, že
bude lépe, když se vrátí.
Jely zpět po parníku temžském z kterési stanice
mezi dokami. Parník sbíral pasažéry na všech stanicích
po řece, u londýnského mostu vstoupila na loď kapela.
Když pluly pod st.-paulským mostem byla loď natlačena
lidmi, kteří jeli na západ podívati se na slavnosti na po-
čest narozenin a kapela hrála: »A její zlaté vlasy splý-
valy v zadu. .«.
V jedné chvíli byla Glory divá radostí, v příštím
okamžiku jako by náhle její veselost uhasla. Slunce za-
padalo za věž westminsterskou do čarovného ohnivého je-
zera a vypadalo to jako západ slunce v Peelu, jen že
světla dole, jež se třpytila a mihala, byla okna a ne vlny
a temný hukot nebyl šumot mohutného moře, nýbrž šumot
mohutných millionů.
Vystoupily u westminsterského mostu a šly do ča-
jovny na čaj. Když vyšly ven, byla již úplná tma, i vy-
stoupily na střechu omnibusu. Avšak město bylo nyní
osvětleno plynem a elektrickými světly, jež vrhala začá-
teční písmena královnina a Whitehall byl plničký kočárů,
jež jely k úřadnímu přijímání. Glory chtěla býti uprostřed
toho života, sestoupily proto dolů a šly, vedouce se.
Peel
Whitehall