Románová přiloha

„Národních Listů“ k číslu 127. ze dne 10. května 1905.

Různé zprávy.

= Jedenáct dětí otráveno na výletu. V řecké vesnici Angelokastro u Messalongy uspořádal učitel výlet se školními dětmí do okolí. Když výletníci při- byli do místa, kde se měli obveselovati, rozešly se děti ve skupinách na různé strany. Jeden z hochů našel v lese kořeny, podobné sladkému dřevu a děti počaly je jísti. Netrvalo však dlouho a dostavily se velké bolesti a křeče a na místo radovánek nastal pláč a kvílení. Učitel postřehl ihned, že děti jsou otráveny, ale nemohl jim pomoci a dříve než byl přivolán lékař, skonalo jedenáct dětí. Sedm dětí jest dosud v nebezpečí života. Lékař nemohl jim rychle poskytnouti protijedu, neboť neznal okamžitě druh otravných látek, obsažených v kořenech. Hrozný byl nářek a zármutek rodičů při bromadném pohřbu, který se konal za velkého účastenství obyvatelů všech okolních osad. Ubohého učitele zdrtilo neštěstí tak, že těžce onemocněl a počínal si jako šílený.

= Ze života italské markýzy. O druhém sválku letošních Velikonocí, v době, kdy nádherným dómem milánským nesly se vážně tóny světových varhan při slavnostní mši, zahoukla v budově, nedaleko ko stela stojící, střelná rána, jíž následoval bolestný vý- křik, Markýza Pallavicinová, člen jednoho z nejstar- ších a nejvznešenějších šlechtických rodů italských, učinila náhlý konec životu ranou z revolveru. Čin vzbudil všeobecné vzrušení, o pohnutkách však, jež márkýzu vehnaly do náručí smrti, veřejnost nic bliž- šího dosud nezvěděla. Avšak nedávno objeven byl sva- zeček listů, vlastní rukou markýzčinou psaných a ode- sílaných muži, o němž pisatelka výslovně uvádí, že jej nikdy tváří v tvář nespatřila.., A jemu, cizinci, svěřila se nešťastná žena vším, co jí tížilo mysl, jemu dávala nahlédnouti do svého nitra, obírajícího se ideou zbohatnutí a jemu netajila se plánem, že hodlá sejítí násilnou smrti. Prvé dopisy, jež zasílá svému příteli ze zámku Terlago u Tridentu, týkají se zvláštních pro- jektů. Markýza zamýšlela vypraviti se do východních zemí a zbudovati tam hotel. V listě ze 30. května 1903 píše svému příteli: „...Děkuji vám za podrobné zprávy o Indil. Ráda bych si tam hledala nějaké místo. po případě zanáším se myšlenkou zříditi tam hotel.

Mám k disposici kapitál do 100.000 franků, jejž utržím z prodeje některého ze svých velkostatků. Také v Ba- tavii prý jest velmi krásně. Byla bych Vám nadmíru povděčnou, kdybyste mi oznámil, mnoho-li peněz jest potřebí k postavení hotelu, jakož i, jak jest v Singa- puru draho. Pokud se týká mého stáří, jest mi 30 roků. ale z ponebí nemám příliš strachu. Kdybyste se mi však o nějaké místo postaral, byla bych Vám velmi povděčnou.“ — Přítel odpověděl markýze 2. června. že Evropanka v Singapuru naprosto žádného podří- zeného místa přijati nemůže. To hodí se toliko domo- rodým ženám a dívkám. Zbudování hotelu v končinách těch by se sice doporučovalo, ale není zároveň vy- loučeno, že to spekulace velice odvážná. Hraběnka Pallavicinová dala k tomu 9. června tuto odpovědl: Musím hotel vystavěti, neboť jsem měla neštěstí.

Můj manžel strhl mne do dluhů a z celého rodinného jmění zbývá mi 100.000 franků. Z té příčiny jsem nu- cena založiti si samostatnou existenci, neboť jinak byla bych odkázána na své rodiče, což se mi naprosto příčí. Můj manžel, s nimž jsem rozvedena, neumí než dělat dluhy. Není mi žádnou podporou, nýbrž břeme- nem.... Což abych se přes léto ucházela o místo v některém ze švýcarských hotelů, kde bych jistě ne- byla oslyšána. Vím, že bych musila sloužiti zadarmo, ale přiučila bych se alespoň něčemu...“ A konečně psala opět neštastná paní: „... Můj manžel poslal mě s dětmi k mým rodičům bez groše peněz. Nemáte představy o tom, jak se mi v jižním Tyrolsku vše protiví. Je to zde pro člověka svobodných myšlenek přímo k zblázněni, Mám zde děti, ale nesmím je vy- chovávat dle své vůle a libosti. Musím změnit celý život. Nepůjde-lí to, bude konec všemu. Všechny staré šlechtické rodiny hynou, protože nemají podnikavého ducha a obyčejně ani špetky rozumu...“ V dalších

dopisech prozrazuje markýza jiné záhadně plány, jež se ji stále v mysli rodí a tíhnou k cíli nahromadění značného kapitálu. Mimo jiné prohlašuje, že by se ráda podívala do Kalifornie, kdež prý by mohla pá- trati po zdroji petroleje, neboť tím prý už „zbohatlo mnoho lidí...“ Konečně prohlašuje pisatelka, že by nic proli tomu nenamítala, kdyby si ji její přítel, jemuž dopisy zasílá a jehož — jak uvedeno — nikdy nespa- třila, pojal za ženu. „Bohužel“ — míni markýza — „byla bych pro Vás poněkud starou a krom toho mám tři syny, z nichž nejstarší čítá 10 roků. A pak také mám již života až po krk a ráda bych již všemu učinila náhlý konec.“ A slovu tomu také dostála. Za krátký čas potom, kdy odeslala poslední svůj dopis, vypálila si střelnou ránu do spánku a mrtva klesla k zemi = Kapesní zájem s pžekážkami. Bursovní agen Josef Markus ve Vídni seděl právě u okna kavárny v Schottenringu, když k němu náhle přiblížil se jakýsi pán a Markusa vyzval, aby s ním na chvíli vyšel ven.

Markus tomu vyhověl a před vchodem kavárny legi- timoval se příchozí jakožto úřadník exekučního soudu Doppler, jenž jest oprávněn provésti kapesní zájem. Markus koupil totiž před delším časem od jakéhosi Adolfa Brablece hodiny s řetízkem, jež nezaplatil. Mar- kus, zvěděv oč se jedná, byl nemálo překvapen. Avšak ve chvíli, kdy toho úřadník neočekával, vrazil do něho Markus a vskočil opět do kavárny, jejímíž zadními dveřmi zmizel. Věřitel Brablec, jenž se současně u Dopplera objevil, spěchal sice za dlužníkem, ale Mar- kus byl již pryč, jako když se po něm zavře země. Ná- sledkem této události objevil se Markus těchto dnu před okresním soudem, obviněn z přestupku překa- žení úřadního aktu. Obviněný prohlašoval, že před věřitelem prchl, ale toliko prý z hanby, že měl při sobě celkem hotovost — tří korun. Věřitel: Ale měl u sebe také zlaté hodínky! Obžalovaný: Při sám bůh, že to byly talmiové. — Soudce zprostil obvině- ného žaloby, protože se provedení exekuce vymkl to- liko svou osobou a nikoliv také majetkem. = Tělesný lékař anglického krále Eduarda, sir Frederick Treves, zastavil svou lékařskou činnost, po- něvadž prý — jak sám prohlašuje — měl příliš mnoho výsledků v bohaté své praxi. Treves jest za dnešní doby na výší slávy a jest poměrně dosud ještě mlád.

Uznává, že by jej práce jeho nezničily, jakož i že ner- vový jeho system dosud jest plně zachován. Jeho ži- votospráva však prý byla riepravidelnou, každodenní provádění těžkých operací stalo se mu tak odporným, že po 26letém provozování praxe pocituje nutnost, ustoupiti do pozadí. Povinnosti jeho prý jej úplně znavily a život téměř nesnesitelným mu učinily. Po- stavení tělesného lékaře králova se Treves nevzdá a jest tomu právě několik dnů, kdy na princezně Viktorii provedl malou operaci. = Romain Daurignac, bratr „Velké Terézy“, byl před krátkým časem dopraven z vězení v Bissy do věznice ve Fresnes neboť se mu po stránce zdravolní velmi špatně daří. Ve Fresnesu se poněkuď zotavil, následkem čehož zamítnut byl návrh jeho obhájců, aby mu udělena byla podmínečná svoboda. Proto pude musit odpykati celý trest a teprve v červenci očekává jej zlatá svoboda. Zároveň bylo mu správou věznice dovoleno, aby si nechal od 1. května růsti svůj vous, jakož, aby se směl učiti anglicky, z kteréhož důvodu dovoleno mu zakoupiti si mluvnici. Má se za to, že se po přestálém trestu odebéře do Anglie nebo do Ameriky

Zemřelí v Praze. Dne 2. května 1905: Müllerová Marie, sou- kromnice, 68 roků, 879—I. Prziborski Julius, hospo- dářský rada, 80 roků, 628—II. Fischel Zikmund, to- várník, 56 roků, 1604—II. Hubáčkova Hedvika, c. k. pošt. manipulantka, 24 roky, 1732—II. Popper Leop., soukromník, 74 roky, 1741—II. Pacovská Antonie, manželka měst. strážníka, 63 roky, 473—III. Vejvoda Jan, truhlář, 22 roky, 708—VIII. — U Alžbětinek: Vydrová Barbara, manželka obchodníka, 25 roků. — U Milosrdných sester: Zimerhack! Václav, mlynářský pomocník, 65 roků. — V městském chudobinci: Valeš Antonín, býv. obuvník, 72r. — Ve všeobecné nemocnici: Fotrova Anna, služka, 25 roků. Kopp Alois, rukavičkář, 28 roků. Prskavec Josef, mag. doručovatel, 49 roků. Stehulova Kateřina, služka, 25 roků. Vodrážka František, typo- graf, 18 roků. Král.české zem. divadlo v Praze. Národní divadlo. Ve středu 10. května O 3. hod. odpol. Doňa Sanča. Tragedie o čtyřech dějstvích. Napsal Julius Zeyer. Režisér Josef Šmaha. Ve středu 10. května. 185. hra v předpl. (1. čtvrtka.)

Smetanův cyklus II. Po 132. Dalibor. Opera o třech dějstvích. Složil Bedřich Smetana. S textem od J. Wenziga v úpravě V. J. Novotného. Dirigent Karel Kovařovic. Režisér Rohert Polák. Začátek o 7. hod. Konec před 10. hod.

Lidové divadlo „Uranla“ v VII. části Prahy. V zabradě l. pražského měšť. pivovar Ve středu 10. května, Začátek o 5/48. hod. Po 8.: Žádný muž a tolik děvčat. Komická opereta o jednom jednání od J. Böhma. Hudba oď Fr. šl. Suppéa. Režisér Fr. Hlavatý. Diri- gent E. Starý. (bliže Palaokeho

Aréna na Smíchově mostu). Ve středu 10. května Začátek o 7. hod. Bum-bum. Komická operetta o B odděl. Dle sujetu Mailhac a Halévyho zpracoval H. Osten. Přeložil J. P. Hudbu složil Jalius Stern. Režisér Joset Kubík.

Pištěkovo lidové divadlo vinohradeoh na Král. Ve středu 10. května. Začátek o 7. hod. Po 3.: Zvonečková královna. Obraz ze života o 5 dějstvích. Dle stejnojmenného románu K. Světlé napsal K. Rohan.

Třetí část.

Slabý obr a mocná policie.

Rozechvěná veřejnost. Nemaje ni potuchy o proudu událostí, nemaje po- tuchy ni o zákonech, jež se kolem něho stahovaly, ano ani potuchy o tom, že žil na zemi ještě nějaký bratr pro něj, zvolil mladý Caddles tuto dobu, aby opustil lom a aby se po světě poohlédl. K závěru dospělo konečně hloubání a přemí- tání jeho. V Cheasing Eyebrightu nenalezal odpovědi na veškeré otázky svoje; nový vikář byl hlavou ještě méně jasnou nežli starý a záhada jeho práce neúčelné vzrostla pro mladého Caddlesa do rozměrův rozhořčení. »Proč mám den za dnem pracovati v lomu tomto?« tázal se. »Proč mám obcházeti jen uvnitř hranic těchto, odepříti si veškeré divy světa za nimi? Co jsem učinil, že k tomu mám býti odsouzen?«

»Tato pole jsou soukromým majetkem.« »Jděte k šípku se svými pojmy: »veřejný« a »sou- kromý«, pravil jsem. »Jdu ke své princezně.« »I shýbl jsem se k němu a zvedl jsem ho jemně — on mlátil kol sebe údy svými a křičel — i spustii jsem ho stranou opět k zemi. Na ráz ožilo ale všechno pak kol mne běžícími lidmi.« »Viděl jsem i jednoho na koni, jak ke mně tryskem ujíždi a pak ještě za jízdy a výkřiky hlasitými cosi předčitá. »Když byl hotov, obrátil se a cválal opět ode mne nazpět — s hlavou sklopenou. sCo četl, nemohl jsem rozuměti.« »A potom . . . uslyšel jsem za sebou rachot pu- šek! . . .« »Pušek !« »Pušek — právě tak, jako když na krysy stří- lejí. Kule svištěly vzduchem šelestem a zvukem, jakoby se trhalo něco; jedna trefila mne do nohy !« »A ty ?e »Spěchal jsem dále sem k tobě a nechal jsemje křičící a pádící a střilející za sebou. A nyní . . .« »Nyní?« »Toť teprv počátek! Chtějí, abychom se odloučili, Již již přicházejí za mnou . . .« »Nechceme se odloučiti.« »Ne! Nechceme! Ale nechceme-li se odloučiti, musíš nyní kvapit se mnou k bratřím našim.« »Kterou cestou?« tázala se princezna pouze. »Tou — na východ. V zadu tamhle jest cesta, kudy přikvapí moji pronásledovatelé. Musíme tudíž tímto „Zápas s obry“.