Strana2.

ŽENSKÝ LIST

Číslo 4.

Proč se šíříme o tomto zjevu v našem listě? Protože jsme přesvědčeny, že sou- družky, které se chtějí zváti skutečnými, uvědomělými sociálními demo- kratkami, musí dle svého přesvěd- čení zařídit celý svůj život, všecko svoje chování až do nejmenších podrobností. Proto také bychom si přály, aby i při stycích soukromých, při zábavách atd. odmítaly sebevědomě všecky ony směšné dvornosti, malicherné uctívání jich co žen. Všecko to jsou zlozvyky pře- nesené z kruhů měšťáckých, pro- sáklých komediantsvím a přetvář- kou, zlozvyky, které se do našich kruhů nikterak nehodí. Žádejme od mužů, kteří se s námi stýkají, patřičnou úctu, jakou i my jim prokazujeme, žádejme smysl pro naši rovnocennost s nimi, jak my si ji pře- jeme — ale více nic. Nám nechť dají, co nám patří, a sobě ponechají své. A buržoácké titěrnůstky ať z na- šich kruhů odtáhnou tam, odkud vyšly — do komnat a sálů prohnilé, farizejské a nečisté buržoasie. Chceme pro sebe plnou a spraved- livou rovnost, nikoli bezohledné a kruté ponižování na straně jedné a urážlivé vy- vyšování a uctívání nás na straně druhé.

Soudružky! Nezapomínejte př příležitostech, zábavách a schůz kách na „Ženský List“.

FEUILLETON.

Dopis. NapsalaM a rie Majero v a.

Milostivá paní, od včerejška, od onoho ne- zapomenutelného včerejška, kdy Jste mi poslala v balíčku elegantně stužkou ovázaném poslední vzpomínku na drahého zemřelého, nemohu se přemoci a nemohu dále odporovati stálému ne- pokoji, který mne pohání ku psacímu stolkua který mne přímo zoufale nutí vychrliti vám do očí, do těch zelenavě jedovatých očí všecky vaše hříchy, všecky vaše intriky s tak tragickými konci. Poslala jste mi nepatrnou tu věc, chtějíc na jevo mi dáti všechno svoje opovržení, které dosud ve vašem kameném srdci, studeném jako vaše rozsáhlé sály, ke mně chováte, chtějíc mi jaksi ukázati, že chcete docela zapomenout na

svého syna, zkrátka, balila jste onu vázanku, jejíž barva jistě vás urážela a bodala do nejzaz- ších a nejjemnějších nervů aristokratky (ach. vidím vás s úzkými rety a s žíravým zábleskem v očích ...!) a chtěla Jste mi ukázati tím, že jistě už veškeré styky s poslední touto památkou přerušujete, že zříkáte se kdy potěšení pohladit svého vnuka po kadeřavých vláskách — ach, milostivá paní, můžete mi záviděti toho hocha! — že jím opovrhujete, protože v jeho žilách ko- luje také moje plebejská krev a jeho — drahého, který se pro věci vám nepochopitelné zřekl jména, erbu, jmění, slouzících . . Pro věci vám nepochopitelné ... Neboť vy nechápete, jak někdo vedle vašeho pyšného zámku, který je zařízen s nádherou a komfortem právě knížecím, jak by někdo vedle vašich spi- žíren a zásobáren plných zvěře, vždy čerstvě nalovených ryb. různých plodin, o které se ne- staráte, mohl míti hlad, opravdový hlad, o jehož existenci vy nemáte ani zdání... Že by někdo... ach, co vám tady budu vykládat lidskou bídu: přijďte, chcete-li ji vidět, přijďte — nemusíte ale. Lépe vám bude neviděti, jak matka vašeho vnuka hřeje si nad cizími kamny ruce rozežrané sodou, červené mrazem, z jejichž rozpukané kůže přečasto zbarví cizí prádlo červená krev

Vidíte, milostivá paní, až sem zahnalo mne vaše nepřátelství, vaše intriky. Byla jsem vycho- vatelkou u jedné z vašich známých rodin; diví- vala Jste se rozpustilosti a zdravi mých svě- řenců; pak odjeli jsme do Ruska. Tenkráte ještě loučila Jste se se mnou a dala Jste mi na cestu — růženec nějaké prababičky, který hned po mém příchodu domů putoval do ohně. A kromě. toho svěřila jste mi — oh, vím předobře, že to až do dnes proklínáte (srovnává-li se klení s bon tonem), svěřila Jste mi dopis pro svého syna, který rodinu mých pánů na nádraží očekával. Nevím, co v onom dopisu bylo, vím ale, že Miloš po přečtení jeho tenkráte velice se zasmušil a brzy na to, ani mi nepoděkovav, smuten odešel. A tam, v cizině, sblížili jsme se my dva. Snad proto, že byli jsme tak osamělí, tak sami uprostřed moskevské zimy, či sblížily nás naše hovory, začínající Tolstým a končící vřelými po- hledy, později slabým stiskem ruky. Zkrátka — aniž jsme se oba nadáli, byli jsme zamilováni. Oba jsme to poznali však teprve po svém ná- vratu do Čech. Váš syn se z nenadání vrátil a první jeho návštěva platila knížeti S..., kde jsem byla vychovatelkou. Nevida mne, ptal se Miloš kněžny. Dostalo se mu vyhýbavé odpovědi, až teprve nej- starší synek knížete vyzradil mu, že mne papa na hodinu propustil, dozvěděv se o podezřelých stycích mých s vnějším světem. Ani jsem se ne- namáhala nějak se omlouvat či přesvědčovat knižete. Šla jsem.