Románová přiloha

„Národních Listů“ k číslu 103. ze dne 14. dubna 1905.

Různé zprávy

= Leopold Wölfling švýcarským občanem. Jak jsme již zaznamenali zprávu curyšskou, uděleno bylo těchto dnů bývalému arcivévodovi Leopoldovi švý- carské občanství v kantoně zugském. Pan Wölfling přijal závazek, že plniti bude veškeré povinnosti, jež mu jakožto švýcarskému občanu náležejí, zejmena že plně dostojí i povinnostem vojenským, jak to na- řizuje zákon. Jak známo, čítá bývalý rakouský arci- vévoda 36 roků i bude tudíž v příčině vojenských povinností zařaděn do zálohy. Leopold Wölfling těší se v zemi volnosti všeobecné oblibě, kteráž okol- nost byla také příčinou, že byl pojat ve Švýcarsku do užšího svazku státního. Švýcaři udělují bývalým příslušníkům panujících rodin právo občanské jen zřídka kdy a není podnes vůbec známo, že by se byl někdo ze členů panovnických domů stal obča- nem švýcarským. Arcivévoda z habsburského rodu našel tudíž druhou vlast, která však jest v širším smyslu slova jeho první vlastí. To panu Wölflingovi

asi častěji na mysli tane, pováží-li, že nedaleko od města, v němž se nyní bývalý arcivévoda trvale usídlil, zvedá se mohutně starý hrad Habsburgů- = Pirati v Číně. Pirati v jižní Číně dali o sobě zase jednou známku života. Dle zpráv, ze Šanchaje došlých, pokusilo se jich minulého týdne celkem de- set vplížiti se do obchodní lodi, značné hotovosti vezoucí a přepadnouti ve větší vzdálenosti od moř- ského břehu mužstvo, na útok nepřipravené. Ale plány piratů se tentokráte zhatily a to ostražitostí kapitána lodi, jenž jat byl nedůvěřivostí, když po- střehl, že deset podezřelých lidí platilo za lístky ne- obvyklou stříbrnou mincí, kteráž byla naprosto vzác- ným zjevem v šanchajském okolí. Následkem toho se- trval kapitán na tom, aby šaty podezřelých osob po- drobeny byly okamžité prohlídce. A skutečně byly u nich nalezeny ostře nabité revolvery. Všech dese námořních lupičů bylo na to spoutáno a před man- darina odvedeno. Protože pak se nechtěli přiznati.

pohrozeno jim bylo, že budou dáni na skřipec, což na piraty působilo tou měrou, že se doznali. Proto byli spoutáni a odvedeni do bezpečí. Kdyby se jim výprava byla zdařila, bývala by kořisť jich velmi bohatou. Obchodní loď vezla na hotovosti 800.000 korun, kromě jiného nadmíru cenného obsahu, což patrně bylo piratům známo. Cestující, kteří o pří- hodě později byli zpraveni, na důkaz vděčnosti, že je kapitán vysvobodil z rukou mořských lupičů, uspořádali mezi sebou peněžní sbírku ve prospěch lodního mužstva, jež každému členu z personálu vynesla 40 korun, kapitán pak obdržel z vděčnosti dar velmi cenný. = Tři krvavé činy v Athénách. Vraždí-li se lidé dospělí v athénských ulicích za bílého dne, není to zvláštním úkazem. Jinak ale, řídí-li se příkladem tímto mládež nevyspělá a vyřizuje-li spory mezi sebou po- užíváním revolverů a nožů. Případ toho druhu udál se těchto dnů v Athénách. Dvanáctiletý krejčovský učenník Athonnopulos zahořel láskou k mladé dívce kterou také zbožňoval jeho přítel, o dva roky starší, Delijanis. A tak přišlo mezi oběma ke rvačce, která skončila tím, že krejčík vrazil soku dýkový nůž do břicha tak vydatně, že musil býti zraněný dopraven do nemocnice, kde umírá. Den na to byl útočník zatčen. V téže době spáchal v předměstí Patisia ja- kýsi vojín také surovou vraždu. Převléknuv sedo občanských šatů, jak to vojáci činívají, odebral se do Patisia, kde pracovala jeho sestra v zahradě. Z nenadání vytáhl proti ní nůž a pobodal ji smrtelně.

Dívka, aniž volala o pomoc, klesla na zem a sko- nala po krátkém čase. Vrah, nechav ji ležeti, ode- bral se na policejní stanici, kde se udal a předložil zakrvácený nůž. Činu svého nelituje, nýbrž tvrdí, že zavraždil sestru, jen aby prý nečinila hanbu ro- dině... — V Gramatiko žil šestnáctiletý mladík ve sváru s nevlastní matkou, která prý jej pronásledo- vala. Před několika dny prchl z domu a zaopatřiv si od přítele pušku, nabil ji rozsekaným olovem. Na to vypálil ránu do matky, právě za stolem sedícía zranil ji smrtelně do hlavy. Sousedé, pobouření střel- nou ranou, sběhli se kolem domu, nicméně pachateli podařilo se uniknouti do hor, kde asi najde pestrou společnost, neboť se v okolí potloukají bandy zlo- činců, jimž jsou sdílné duše vždy vítány = Šněrovačka a škola. Bulharský ministr osvěty Šišmanov vydal nařízení, jímž se veškerým žačkám přísně zakazuje nosení šněrovaček ve škole i mimo školu. Nešetření tohoto zákazu stíhá se důtkou, potom trestem a konečně úplným vyloučením ze škol, po případě ze všech učelišť bulharských. Vydání podob- ného nařízení zamýšleno před časem v Rumunsku a původcem jeho byl ministr vyučování Haret. Plat- nost jeho týkala se veškerých lyceí a vyšších dívčích škol. Nařízení toto však nevešlo v platnost, protože tehdá předčasně padlo ministerstvo Sturdzovo. = Podezřelé lodi. V hamburském přístavu byla paroloď »Desterro«, z východních krajin připluvší, vzata, jak jsme již sdělili, v karanténu, protože v ní objeveno množství krys, o nichž se za to má, že jsou stíženy morovou nákazou. Z mužstva, přísně isolovaného, jest dosud vše zdrávo. Také ve Stral- sundě byla těchto dnů jedna z dánských lodí pro podezření morové nákazy z obvodu vyhostěna.

= Prapodivná historka o dobrodružství operetní divy. Oblíbené varšavské zpěvačce slečně Kawecké dostalo se před nedávnem při benefičním představení nádherného daru. Obecenstvo, jehož byla, herečka miláčkem, věnovalo jí skvostného motýla, posetého na křídlech brillanty a safíry v ceně 35.000 rublů. Slečna Kawecká jest, podle líčení varšavských listů, sličným divadelním zjevem, jakkoliv po stránce zpěvní nepožívá prý pověsti nedostižitelné umělkyně. A kromě toho, jak se zdá, dovede i se zdarem loviti v kouzelné říši fantastických představ. Brzy potom. když obdařena byla skvostem svých divadelních přá- tel, usneslo se prý jakési tajné družstvo varšavských spiklenců, že na majetek operetní divy spáchá at- tentát. O polednách navštívili byt hereččin dva ne- známí pánové a vyzvali ji jménem »tajného komi- tétu«, aby prý do spolkové pokladny složila poplatek 500 rublů, jinak že prý to odpyká životem. Zpěvačka prohlásila prý vůči příchozím, že pro to chvíli ovládá pouze hotovost 25 rublů a že zbytek žádané sumy v částce 475 rublů jest ochotna zaplatiti pánům z tajného sdružení až teprve druhého dne. Pánové byli prý spokojeni a přijavše 25 stříbrných, z bytu se vzdálili. Večer vyprávěla slečna Kawecká ve spo- lečnosti divadelních kollegů, co se jí přihodilo. O af- féře zvěděla policie a když druhého dne se opět de- putace »tajného sdružení« k herečce dostavila, za- stíhla v jejím bytě celé shromáždění četnictva a stráž- níků. Ptáčkové prý byli pochytáni a co se dále stalo, podivná historka neuvádí. Vypravuje se toliko, ž operetní diva obdržela ještě téhož dne telegrafickou zprávu z Brusselu stručného znění: »Odsouzena č.

49«. Ustrašená zpěvačka vzala si ještě téhož dne do- volenou a na rychlo opustila Varšavu. Dle jiné verse byl prý jí drahocenný motýlek, jehož křídélka třpy- tila se leskem brillantů a safírů v ceně 35 tisícovek na oné cestě ukraden .. = Antomobilem z Bukurešti do Teheranu. Před třemi roky zřídila perská vláda v Bukurešti vyslane- ctví, za dnešních dob pak hodlá vláda rumunská vypraviti do Persie deputaci diplomatů, kteráž by šachoví odevzdala rumunský velkořád a zároven s ním navázala styky v příčině užšího obchodního spojení obou říší. Tito diplomatičtí zástupcové Ru- munska jsou: princ. Valentin Bibescu, zeť ministra obchodu Jana Lahovara a jeho bratr Antonín. A po- něvadž jsou oba vyškolenými sportsmany, hodlají da- lekou cestu z Bukurešti do Teheranu podniknouti automobilem. Počáteční cestu urazí lodí směrem přes Cařihrad do Smyrny, odkudž pak pojedou až do hlavního města perské říše automobilem. = Don Juan Valera, vynikající španělský spiso- vatel, zemřel předevčírem v Madridě. Věnovav se dráze politické a diplomatické, stal se vyslancemv Lissaboně, Washingtoně a Brusselu, při čemž slynul pověstí znamenitého literáta. Za hranicemi došly obliby jeho romány, novelly i povídky, jež přeloženy byly do všech jazyků. Básník dosáhl požehnaného věku 81 roků. V posledních letech oslepl, přes to však tím úsilovněji na literárním poli pracoval. Ještě na smrtelném loži sepsal řeč, již přečísti hodlal 8. května v akademii věd a umění o donu Quichotovi. Poslední toto duševní dílo dal si pak předčítati svým synem. Dojem, jakýmž sepsaná řeč na přítomné posluchač- stvo působila, byl dle jednomyslného úsudku unáše- jící. Brzy na to klesl stařičký básník v bezvědomí, nenabyl více sil a mozková mrtvice učinila konec jeho zasloužilému žití.

Zemřelí v Praze

Dne 8. dubna 1905: Břicháč Váciav, syn ná- denníka, 1 rok, 234—V. Procházková Kateřina, cha- lupnice, 85 roků, 229—VII. — U Alžbětinek: Krušinova Anna, býv. služka, 80 roků. Mařincová Anna, vdova po truhláři, 71 rok, Chvátalová Anna, manželka plavce, 30 roků. — U Milosrdných sester: Lokaj Antonín, dělník, 27 roků. Majerová Jana, dělnice, 36 roků. Rampasova Božena, kuchařka, 26 roků. Schejbal Josef, obuvník, 29 roků. — Ve všeobecné nemocnici: Dlouný Jindřich, zá- mečník, 20 roků. Herzer Václav, zlatník, 46 roků. Hrabě Antonín, siuha, 35 roků. Kumpánová Marie, vdova po dělníku, 79 roků. Mouchová Marie, man- želka kupce, 28 roků. Sýkora Josef, hodinářský učeň, 18 roků. Sobotková Marie, manželka dělníka, 28 roků. Stelzleinova Anna, služka, 19 roků. Vlček Julius, stu- dující, 18 roků. Vondráčková Barbora, posluhovačka, 59 roků. plíže Palaokéh mostu).

Aréna na Smíchově

V pátek 14. dubna.

Začátek o 7. hod FATINICA. Komická operetta o 3 jednáních. Napsali Fr. Zella R. Genné. Přeložil E. Züngel. Hudbu složil Fr. šl. ze Suppée. Režisěr Josef kubík.

ležel k odsouzencům, kteréž zákon po dvaceti letech uznává za hodna milosti. Jednoho dne letního nebohý tento člověk, kterýž byl opustil svět jako mladý, třiadvacetiletý muž, vystrčen byl náhle ze šedé jednotvárnosti práce a kázně, jež byly se mu staly životem, opět ven na oslňující svobodu. Kázali mu obléci se v neobvyklý šat, vlas byl mu od několika týdnův opět narostl, a od několika dnů on sám ho uhlazoval, česal a »cestičkou« dělil — a tu stál náhle venku, s pocitem čehosi nového, téžce na dušíi tělo dopadajícího. Oči jeho zamrkaly, zatřásla se i dušička jeho — venku opět — i pokoušel se vystihnouti celý dosah Ne- uvěřitelna, že ocitl se ještě jednou na chvíli ve světě sku- tečného života, na veškeré ostatní věci neuvěřitelné teprve na dobro jsa nepřipraven. Byl tak šťasten, že měl aspoň bratra, kterémuž dávné společné vzpomínky byly dosti drahy, tak drahy aspoň, že jej vozem odvezl a jemu ruku stiskl — bratra, jejž byl jako malého hošíka opustil a kterýž byl nyní mu- žem v plné síle, vousem zarostlý, mužem, na jehož oči on sám se však již ani upamatovati nedovedl. A on i tento cizinec z jeho rodu jeli spolu k městu Doweru, aniž přespříliš spolu mluvili, třeba by mnoho byli eítili. Potom zasedli pospolu na nějakou chvíli v hostinci a jeden odpovídal druhému na otázky v příčině té a oné osoby, hovor starým stanoviskům dodával nové živosti, a — na konec byl nejvyšší čas odebrati se na nádraží, aby zastihli ještě vlak od Londýna odjíždějící.

Jméno jejich a osobní záležitosti, o nichž jim bylo rozmlouvati, jsou nám ve vypravování našem zcela lho- postavu obra, antě sedí na vršku — hloubaje a přemítaje o světu celém. Caddles přitáhl kolena k sobě, takže se vysoko vy- pínala, jednu tvář opíral o jednu ruku a hlava jeho byl poněkud nakloněna. Plecemi svými byl k faráři zády obrácen, takže ve- likých očí jeho nebylo viděti. Přemítal nepochybně velmi intensivně, buď jak bud — seděl velmi tiše . .. Neotočil se. Nevěděl, že vikář, kterýž ve vytváření jeho života hrál tak velikou roli, tehdy po nesčetněkráte naposled se na něj dívá — nevěděl ani, že farář tam jest. Takovým bývá mnohé loučení. Vikář připadl tehdy na myšlenku, že vlastně nikdo na zemi nemá ni nejmenšího tušení o tom, o čem veliký netvor ten myslívá, když uzná někdy včasným, odpoči- nouti si z lopoty své. Ale brzy pan vikář pocítil velikou ochablost, než aby ještě v týž den dále sledoval předmět tento; sklesl z tohoto náběhu opět ve staré koleje myšlenek svých. »Aěre perennius,« zašeptal, když zvolna se ubírl stezkou k domovu, stezkou, jež nepřetínala, jako dříve, louku přímo, nýbrž vinula se v oklikách, vyhýbajíc se nově vyrostlým obrovským chomáčům trávy. »Ne, nic se nezměnilo. Rozměry ničím nejsou. Prostý života běh, obvyklá cesta . . .« A této noci dal se i on sám bez bolesti a zcela ne- vědomky obvyklou cestou — z tohoto tajuplna změn, je- hož zapíráním byl strávil život svůj. „Zápas s obry.“