Strana 4.

„NOVÝ JIHOČESKÝ DĚLNÍK

Císlo 51—52

Ujav se řízení ústavu, seznal jsem, kde byla chyba. Můj předchůdce Antonín Srb, bývalý student, jinak schopný člověk. byl dle všeho veliký lenoch, a nevěnoval řízení ústavu naležitou péči. Jak ústav řídil o tom svědčí jedna okolnost, za celý rok od 1. ledna 1897 nebyly platby příspěvků jednotlivými zaměstnavateli učiněné, při- psány k dobru na jejich účtě, a když po- kladna potřebovala peněz, upomínalo se z paměti. Následek toho byl hlučný proces pro zpronevěření příspěvků, při němž Srb sice byl osvobozen, ale při němž seznáno, že Srb je nadále nemožným, Týž vzdal se správy ústavu, ztratil zájem na něm i na straně, ponechal volby osudu, a proto skon- čil volební boj sice morálním vítězstvím naší strany, ale faktickým vítězstvím ná- rodních dělníků. Mně připadl úkol hříchy Srba převzíti na svoje bedra. V několika měsících podařilo se mně přivésti ústav do řádných kolejí. Ale v téže době zmrzelo se předsedovi pokladny, sta- rému dobrému německému soudruhovi, jehož jméno sobě již nepamatuji, další vedení re- kursů ohledně voleb. Týž vzdal se své funkce a do pokladny přitáhli v plné slávě národní dělníci s panem Slabým, Pa- řízkem, Hamerlem atd. v čele. V té době měli jsme již svůj časopis.

Jakmile přehlédl jsem situaci v Budějovicích bylo mně jasno, že trosky naší armády nutno soustředit kolem časo pisu, jenž by vedle živého slova na schůzích, informoval děl- níky o stavu boje, a byl živým svědomím českých i německých zaměstnavatelů a dr- žitelů moci na českém jihu. Základní ka- pitál sehnán byl jako obyčejně sbírkouv továrnách. 76 zlatých — 152 K byl provo- zovací kapitál „Jihočeského Dělníka.“ Obnos ten s bídou stačil na zaplacení prvního čísla v tiskárně a na zakoupení novinář- ských a poštovních známek pro expedici Vyšlo několik čísel a naši odpůrci shledali dle všeho, že sociální demokracie není ještě tak potřena, jak jim se uzdálo, a proto na- jednou vedli proti nám hlavní ránu.

Nové národně-sociální představenstvo po- kladny provedlo první národně-sociální čin; všem sedmi úředníkům a zřízencům bez ohledu na jejich služební smlouvu dalo měsíční výpověď. Byl jsem sobě plně vědom, co to zna- mená. Čeští měštáci se rozhodli: Zabít vedení strany, zabít mladý časopis, zne- možnit jeho vydávání, vyhnat Vaňka z Budějovic, zbaviti se nebezpečného odpůrce, a české dělnictvo zapřáhnout do chomoutu nacionálního šovinismu. Co počít, aby se tak nestalo, aby nad námi netriumfovala surová převaha českých maloměšťáků? Očekávat pomoc od strany, která na celé čáře odkázána byla v té době na obranu a vůbec nebyla ještě náležitě konsolidována — vedení strany nalezalo se ve Vídni — nebylo možno. Nerozmýšle jsem se dlouho, a sáhl jsem ku svépomoci. Na můj obličej vypůjčil jsem se od sou- druhů, kteří mně osobně důvěřovali, obnos okrouhle as 800 zl. a založil v Rudolfské ulici č. 32. obchod s trikotovým zbožím prádlem atd. Nerozuměl jsem tomu ani já, ani moje milá žena, které ve styku se zá- kazníky připadl hlavní úkol; dostali jsme a zaplatili jsme značnou zavyučenou. Dlouho ještě po obchodu z Budějovic platili jsme dluhy tam „zahospodařené“. Ale hlavní účel byl dosažen: „Jihočeský Dělník“ vy- cházel stále, jeho redakce a administrace nacházela se v mém obchodě, já byl jeho redaktorem, žena administrátorem a expe- ditorem — to všecko „s prominutím tax t. j. bezplatně. Jiní soudruzi, zejména Ma- cek, nynější redaktor „Rudých Květů“, Dycka ze Strakonic a j. v. přispívali rovněž bezplatně a jen tím bylo umožněno, že za krátký čas mohli jsme pomýšleti na častější vydávání „Jihočeského Dělníka“. Poněvadž

všem soudruhům a čtenářům našim, že není více třeba objednávati ho- diny a zlaté zboží z Mostu a Vídně, naKndž adaičí hadinář a zlatníle n

Nnelleme ale tehdy dosud panoval pro častěji vychá- zející časopis nezmara — novinářský kolek. musilo se pomýšleti na obejití šraňků, pro nás nepřekročitelných: Založen druhý ča- sopis „Mezinárodní Jihočeský Dělník“. jenž vycházel rovněž čtrnáctidenně a stří- daje se s „Jihočeským Dělníkem“ tvořil tak sociálně-demokratický týdenník pro český jih. Ku všem starostem přidružila se péče o to, aby obsah jednoho každého listu přísně byl rozlišným a samostatným, nebot jinak byli by přísní a slavní „ouřadové“ zastavili nám časopisy oba. Doba dvou časopisů, byla ovšem již dobou „blahobytu“ neboť vydavatelstvo již platilo redaktora, administraci a expedici 9 zlatými týdně. Ku rozvoji tomu značně přispělo hnutí národních dělníků. Když se dobývala po- kladna, slibovali předáci nové strany sta- vebnímu dělnictvu, co všecko se podnikne. aby zlepšeny byly jeho poměry. Přiše! rok 1899, doba velikých staveb v Budějovicích. ale vůdčí kruhy národně-dělnické neměly se k ničemu a slibovaly, že požadavky po- dány budou až napřesrok. Dělnictvo s tím nebylo však spokojeno a z čista jasna, dne 6. dubna zahájilo stávku — první to třídni projev nespokojenosti v Češ. Budějovi- cích. Neměl jsem tehdy o tom, co vře mezi stavebním dělnictvem, ani tušení, po- něvadž až na skrovné výjimky stavební děl- nictvo s námi nešlo. Z oken mého bytu uzřel jsem toho dne pojednou asi 12 četníků s ručnicemi v rukou jak zahnuli v „laufšritu“ kolem rohu do ulice sousední. Z povin- nosti žurnalisty vyběhl jsem vyšetřiti co se děje a ihned seznal jsem hrozivou situaci:

Několik set stavebních dělníků přitáhlo do ulice, kde prováděny byly dvě veliké stavby, přiměli zde pracující ku zastavení práce. četnictvo naproti tomu snažilo se „ve jménu zákona“ přiměti sta rozčilených, podráždě- ných dělníků, aby „se rozešli.“ Nebýti mého prostřednictví, byl by tento spor dvou střet- nuvších se činitelů špatně byl dopadl . .. Rychle rozhodnut, improvisoval jsem na místě, v dohodě s velitelem četníků tábor lidu. Dělníci na hromadách cihel stojící popadli mne každý za jednu ruku, vytáhli mne k sobě nahoru, načež jsem rozechvě- nému davu učinil srozumitelným, že proti ozbrojenému četnictvu nic by nepořídili, že nutno zvoliti výbor, sepsat požadavky, uvě- domit živnostenského inspektora atd. Stávka uvedena zkrátka do zákonitých kolejí. Dru- hého dne konán „U anděla“ obrovský tábor lidu, jehož súčastnil se pracující lid téměř z celých Budějovic. Vedení stávky, starost o její zdárné ukončení zůstala tím na naší straně.

Boj trval plné čtyři týdny a před jeho ukončením, poprvé v bojích dělnictva s dr- žiteli moci v Budějovicích, tekla i krev dělnická. Časté schůze a demonstrace - pořádali jsme vždy podvečer procházky stávkujících s jejich ženami i dětmi na bu- dějovickém „korsu“ na náměstí, — pálily jak pány stavitely, tak okresního hejtmana; zdály se jim býti překážkou vítězství nad bojujícím dělnictvem. Když nepomohly kon- fiskace, zákaz sbírek, zatýkání stávkujících, mělo pomoci znemožnění schůzí. A tak najednou dne 28. dubna nalezli jsme místnost „U anděla“ uzavřenou, obvyklá schůze nám nepovolena, ano i vyplácení podpor v míst- nosti nám policií a četnictvem znemožněno Rozhodl jsem se, že zakročím osobněu hejtmana o povolení schůze a odvolání ne- zákonitého uzavření místnosti. Dělnictvo v celých zástupech táhlo s sebou. Nervosn a nejvýš nesympatický komisař hejtmanství Dvořák, — také z posledních bouří z hladu na Náchodsku známý — nechtěl davy lidu připustiti k hejtmanství, dal četnictvu rozkaz vykliditi ulice, při čemž jeden ze stávku- jících těžce byl zraněn bodákem do kolena Lid viděl krev, svoji krev a bylo zle. Roz- jitření mezi lidem, zejména mezi dělnictvem

v Kanovnické ulici prodává nyní hodiny a zlaté zboží při velkém vý- běru za ceny levnější než kdekoliv jinde, a učiní čtenáři proto dobře, když jedině u něho kupovati budou. Správky prováde dohře, rvchle a levně- k večeru jdoucím z továren, bylo ohromné. V čas již vojsko vyklidilo náměstí, ale srážky s policií a s vojskem přenesly se téměř do všech ulic. Již nejen dělníci, ale i jiní oby- vatelé Budějovic hodně hlasitě projevovali svoji nevoli nad tak násilným řešením sporu. Okresní hejtman Křikava, jemuž jsem proti svému zvyku dosti neuctivě řekl svoje mínění o jeho postupu, nahlédl, že přilil jen oleje do ohně, a proto další schůze zase povolil a nařídil nové vyjednávání. Stavitelé čeští i němečtí společně postu- pující, stali se povolnějšími. První máj 1899 slavil se již ve znamení vítězství děl- nictva, jež z boje odnášelo zkrácení pra- covní doby o jednu hodinu a přídavek na mzdě, načež druhého dne stavebni dělnictvo v celém rozsahu nastoupilo práci. Na těžké dny starosti a zodpovědnosti zůstala mně mimo vzpomínek v mysli i věčná upomínka: stávkující ženy, podavačky na stavbách chtíce mně nějak projeviti vděčnost svoji, daly zhotoviti jednoduchý prsten s od- znakem solidarity dělnictva — spojené ruce s kladivem — kterým mne v den 1. května překvapili. Rád upomínku tu nosím, jest mně dokladem, že není pravda co se často tvrdívá, že za všecku práci sklízí se vždy nevděk a nadávky. Prosté ženy z lidu vy- stihly, že jejich prostičký projev uznání bude mně vydatnou posilou v dalších zá- pasech.

A posily bylo zapotřebí. Přišly politické boje s národními dělníky; některé šarvátky byly nadmíru poučné a jistě mnohým účast- níkům utkvěly dosud v paměti. S některým jsem se sešel v životě později. Tak s panem Votrubou, jenž jest dnes lidovopokro- kovým zemským a říšským poslancem na Moravě, a jemuž — o ironie osudu — musil jsem pomahati ve volbách proti klerikálnímu Šrámkovi. S panem Stříbrným, setká- vám se v parlamentě. Mnoho se nezměnil, ani ve svém vzezření ani ve svých maný- rech . . . . Chudák Tesař, jenž pánům v pokladně dělal znamenité služby proti nám, zemřel v největší bídě, opuštěn od svých přátel někde na Malé Straně. A celá řada jiných, kteří se domnívali, že svým křikem a svými násilnostmi „do dne a do roka“ nás vyhubí, odešla již „k otcům“ u vědomí že boj jejich proti sociální demo- kracii marným byl. Marným také zůstane dokud historický úkol strany: socialisovat a demokratisovat výrobu a společenské řády, skutkem se nestane.

Ještě na jeden závažný a zajímavý mo- ment vzpomínám: Byl jsem kandidátem do říšské rady r. 1901 v okresu V. kurie, jenž měl většinu převážně německou. Německý pracující lid na Šumavě mne volil, — okresu hornoplánském a volarském nedostali němečtí měšťáci ani jediného volitelského hlasu, ale české strany měšťácké postavily mně protikandidáta Müllera a proti nám v českých málo průmyslových krajích za- hájili pomocí radnice takovou palbu, že jen v málo místech prošli naši volitelé. V dů- sledcích toho přišel místo mne do užší volby Schreiner, jenž jako pozdější ně- mecký ministr krajan stal se nám všem v ohledu národnostním hodně nepříjemným. Čeští lidé na Budějovicku svojí nešikovnou politikou pomohli jemu do sedla, a pak se divili, když se po nich „vozil“ Proč se tak stalo? Tehdy každý z nás byl u českých měšťáků „židovským a ně- meckým zaprodancem“ tedy i já často jsem byl poctěn tímto málo lichotivým názvem a proto stůj co stůj jsem musil býti poražen Dnes zase platíme všichni činovníci a pří- slušníci českoslovanské sociálně demokra- tické strany dělnické u německých sou- druhů za české nacionální šovinisty. Jak to přijde? Změnili jsme svoje smýšlení a jed- nání? Nikoli, ani v nejmenším, ale poměry kolem nás poněkud se změnily. Když jsem byl v Budějovicích, přiměl jsem ku př nnn vna