Ročník XOOX.

V Praze, v úterý dne 4. prosince 1900.

Číslo 335.

Na ranní a odpol. list předplácí se v Praze v administraci a nle zs čtvri lets . . . . S K — s dvojí čonášken na měs art leta . . . . 7k 6oi vo allslkách: a K 9o ns měsfo . . Poštort 11et s anrt lels “ . . . : s drojí zásilkee aivt lela... : nkel

Dnešní čislo pro Prahu le o 10 stranách. Pr. I. 616/00 Jmenem Jeho Veličenstva císařel Cís. král. zemský jako tiskový soud v Praze uznal k návrhům c. k. státního zástupnictví ze dne 29 listopadu 1900 čís. Ss 613/00 takto právem Obsah článku »Nové povinnosti« v čísle 329 v Praze tištěného a vydávaného periodického tisko pisu »Národní Listy« ze dne 28. listopadu 1900 uve- řejněného zahrnuje v sobě skutkovou povahu přečinu proti veřejnému pokoji a řádu v § 302 z. tr. vy tknntého. Zabavení periodického časopisu »Národní Listy čís. 329 ze dne 28. listupadu 1900 se schvaluje dl 8 489. ř. tr., další rozšiřování téhož čísla se za- povídá dle § 493 ř. tr. a nařizuje se zmaření vý tisků zabavených dle § 37. zk. o tisku. Důvody Obsahem naduvedeného článku vybízejí se jiní k zášti proti národnímu kmeni německému a podně- cují se obyvatelé státu k nepřátelskému strannictv proti sobě. Proto bylo návrhům c. k. státního zastupitelstv vyhověno, jak shora uvedeno. V Praze, dne 1. prosince 1900. C. k. zemský jako trestní soud v Praze dr. Wokaun. Pan Josef Anýž, redaktor periodického tiskopisu Národní Listy« v Praze

Osud Körbrovy vlády. Je to prazvláštní poměr, v jakém ocítila se vláda Körbrova — nikoli oproti národu českému — ale vůči německým levičákům. Mezi námi a jí kostky padly. Ona není ochotna učiniti nám po právu, nýbrž žádá od nás, abychom prostě schylili šíji před dokonanou křivdou a smířili se s hotovým bezprávím. K tomu však národ náš se ne- poddá, nýbrž stoje pevně na svém právu své pravdě, neuleví a neustane v boji oppo sičním, děj se co děj. Tu je tedy vzájemný poměr zcela jasný. Ne tak ale mezi vládou Körbrovoua jejími milými obstrukčníky německými Tu panuje naopak podnes přes všechny ochoty a štědrosti, jimiž politika Körbrových ministrů co den na útraty naše konejší ne- nasytnou lačnost německých hegemonů, v tá- boře těchto stále ještě mrazivý chlad nedůvěry a pochybnosti, ba podezření vůči nynějšímu vládnímu směru, jako by vítězové ze dne 17. října 1899 pořád si ještě nebyl svou výhrou — jisti, nýbrž strachovali se by přes noc křehké štěsti se jim nerozsmeklo v hrsti a vláda Körbrova také s nimi ne- hrála naposled — falešnou, velmi falešnou hru. Zlé svědomí nepřeje jim radostného po žitku, ale ruší jim spánek co noc novým děsnými přízraky. Každý šelest je leká, všude vidí tmavé kouty, v nichž číhá »federali- stický« neb »feudální« úklad a zrada Ně mectva.

V tomto rozpoložení duševním požaduj den za dnem od vlády Körbrovy nových dů kazů věrnosti, vše, co posud pro ně učinila. nezdá se jim býti ničím naproti tomu, co ještě učiniti má a musí, nežli se jí oddajía zavážou v službu. — Tato nedůvěra a neochota ovšem zase nemálo kormoutí a hněte vládu Körbrovu která doufala za tolik obětovnosti dočkati se u Němců lepšího vděku a účinnější uznalosti I dává průchod této své bolesti v za hraničném, draze získaném tisku brzy naří kavými výčitkami, brzy opět důtklivým na- pomínáním Němců, aby se již konečně roz- hodli buď tak neb onak, buď pr ochotné sloužení vládě ve všem všudy aneb — nechtějí-li toho: pro vy- rovnání s námi Čechy! Něco za něco, nio

za nic a nejlépe z ručky do ručky,« žehrá nevrle praktický filosof Körber: »Chcete-li ode mne, abych byl zcela vaším, abych vám po vůli rozdělil české království, pak se oddejte dříve zcela vy, ať vím bezpečně, že mohu na vaši pomoc ve všem svém konání bezpečně spoléhat, že mi nevypřáhnetea nevypovíte službu, až budu od vás požadovat oběli, jichž potřebuje státní správa. Vláda musí byti podporou Němců tak jista, aby mohla v rozhodných chvílích uči- niti koruně své návrhy s dolože ním, že má ode všech říši věrných Němcův zabezpečeny pro ně hlasy. Beze vší vy hrady nechť prý se Němci vládě zaručí že ji chtějí podporovat ve všech případech, i tehda, když by byla nucena k dosažení cílů svých podniknouti nějaké změny v ústavě, nebo platnost této na krátko zastaviti.« — »Pak bychom musili dříve ty cíle vládní znát!« zněla odpověď německých levičákův, nemálo zaražených tou temnou frásí o možném zastavení ústavy . . . Na to hned zase v mnichovské »Allgemeine« off- ciósní chlácholení, že na zrušení ústavya nějaký státní převrat vláda Körbrova věru nepomýšlí, poněvadž se bojí, že by pak Maďaři z toho kořistili, ab dosáhli ještě větší samostat- nosti a neodvislosti od Rakou- ska, než už mají. Celý a všechen cíl vlády Körbrovy že záleží prozatím jen v tom, aby provedla v příštím parlamentu volbu do delegací a mohla vésti správu důleži- tostí státních klidně dále, nepodle- hajíc při obsazování míst úřad- nických a soudeovských nižád- nému vlivu a nátlaku stran.

Tohoto cíle že doufá prý pak vláda Körbrova dojíti bezpečně cestou houže- vnaté vytrvalosti a trpělivosti hledíc přísnou svou nestran- ností působiti konejšivě na strany a zprostředkovati jeji ch sblížení.« — O té »nestrannosti« už vrabci v Čechách prozpěvují litanie, ale to nevadí orgánu zdejších německých pokrokářů, aby znova nepropukal v nářek nad chabou netroufalost vlády Körbrovy proti nám a nezatvrzoval se v nedůvěře německé vůči ní. »Nove cesty« (vládní), žaluje »Bohemie«, » vedou tedy opět zpátky ke staré politice tišící a smiřovací, s kterou jsme to u nás dotáhli tam, kde podnes stojíme !« Není-liž to hotové kočičí duetto? A jest to ponejprv, co jsme my slovanská většina této monarchie odsouzeni je poslouchati? Neslyšeli jsme totéž nechutné hašte- ření a kočkování se německých hegemonův s nejvlastnějšími svými vládami vídeňskými již před desítiletími? A proč to vždy? Jednoduše proto, že nenapravitelná ta koterie panství- lačných německých hamižníků požadovala vždy a požaduje do dnes od vlád ra- kouských, které se jim z bázně lidské pod- dávaly, čirounemožnost: aby totiž hazardně vydaly jim tuto z dvou třetin slovanskou říši jako ně- meckou državu ve psí jejich zvůle: aby pod rouškou formální ústav nosti nastolili zde nejbrutálnějš německý despotism, znásilňující vět šinu slovanského obyvatelstva jako pouhé nevolníky a porobené otroky. Jest samozřejmo, že tak daleko žádná

vláda rakouská na prahu 20. století proti 14 millionům uvědomělých, vzdělaných Slo- vanův rakouských odvážiti se nemůže, po- něvadž, jak včera sama »Reichswehr« dobře připomněla: ti Slované — také něco daní státu platí, také něco vo- jáků staví, také něco úřadníků schopných říši habsburské do dávají, a sice — více, mnohem více. nežli nafoukaní milostpáni němečtí hege moni. Na tyto prožluklé skutky musí se ohlíze každá vláda rakouská a byť měla srdce sebe němečtější a proto nemůže ty nenáviděné Slovany už tak prostě ke zdi přitlačit, jak by si chauvinové němečtí žádali a poroučeli Když Turci potlačují svou »ráju« křesťanskou, mohou aspoň na omluvu svou říci, že ji z to sprošťují nejtěžší daně z krve. Ale zde v říši, kde platí všeobec ná rovná povinnost branná jako všeobecná poplatnost: zd chtíti většinu slovanských poplatníkův, živitelův a obrán- cův říše odsouditi k losu porobené »ráje turecké«: toť věru hotovým šílenstvím a — evropským skandálem. Když se opovažují němečtí násilníci požadovat na Rakousku, aby vnutilo svým Slovanům státní němčinu a německou cizovládu, pak ať aspoň také dodají: My Němci chceme od nynějška veškeré potřeby Rakouska hradit jen z vlast- ních kapes, my svolujeme, aby Slované byli ode všech daní a od povinnosti vojenské osvobozeni. Dokud však toho neučiní, dotud nemají jako menšina obyvatelstva pražád- ného zde nároku na komando a panství nad většinou stejně poplatných, stejně stát krví a statky svými udržujících Slovanův. To cítí patrně vláda Körbrova, ale nemá podnes zmužilosti, a by to německým furiantům řekla. Odtud její tíseň a nesnáz s nimil

Otázka menšin. (Hlas ze severních Čech) Otázka menšin vstoupila hlavně v dob poslední v popředí diskusse a úvah. Jest ne- popíratelno, že ryze politické posuzování jich významu a poslání a tomu odpovídající pojímání povinností vrstev českých v českých krajích k menšinám musilo nutně doplněno býti hospodářskou rozvahou o příčinách a účelech menšin respejsive o způsobu jich po- sílení a ochrany. Toto doplnění otázky českých menšin bylo důsledkem snah o formulaci če- ského programu hospodářského, pokoušejícího se určiti a vytýčiti účelné a úspěšné dráhy na- šemu rozvoji hospodářskému. Jde o vybudování mocné hospodářské organisace českého národa. která má býti jednou z předních složek sil za dobytím samostatnosti politické. Porážka passivní opposice, hluboká krise zemědělského našeho průmyslu let sedmdesálých, naše hospodářská závislost a naproti tomu rostoucí průmysl ně- mecký na severu Čech a jeho moc a váha byly motivy této kritiky našeho hospodářského po- ložení. Jest pochopitelno, že vedle úvahy o našem hospodářském postavení v českých krajích stala se otázka našich menšin nejakutnějším tématem těchto snah. Co značí české menšiny pro naše hospodářské i politické položení a stav ?e) Ve směru druhém byla a jest odpověď se státoprávního hlediska snadnou — v prvém ná- *) Podotýkám výslovně, že v dalším mám na mysli pouze otázku českých menšin v Čechách Otázka našich menšin mimo Čechy a otázka vystě- hovalectví předmětem tohoto článku není.

zory narazily. Jedněm jsou české menšiny jen částí přirozeného jevu, vyskýtajícího se u všech národů, jichž přislušníků přibývá, důsledkem expansity, druzí zři v českých menšinách zjev naší hospodářské slabosti a inferiority a dů- sledně shledávají nejpřednější náš cil v úsilí zameziti a uepalí proud českého stěhování na sever, uživiti svého člověka doma, t. j. v práci k tomu, aby národ rozvinul veškeré své síly produktivní a tímto rozvojem upoutal i český kapitál i — o to hlavně jde — českou práci českého dělníka na český jeho kraj rodný Prakticky projevuje se názor tento ve snaze o vytvoření průmyslu českého v našich krajích kde ho dosud nemáme — zúrodněme český jih, české Pošumaví a ostatní naše neprůmyslné kraje českým kapitálem, českým průmyslem, posilujme a rozmnožujme ho tam, kde již exi- stuje a otázka menšin najde regulativu v tom, že stěhování na sever přestane. České kraje dávno ještě nejsou přelidněny, ale scházi jim ruch práce ! Ponecháme při posuzování tohoto směru myšlenkového otázku politického významu menšin stranou, jen kde nebude lze jinak, za- vadíme o ni.

Proč mohutní české menšiny na severu vlasti? Nedostatek zaměstnání není již roz- hodným při stěhování na sever. Zemědělského dělnictva jest u nás nedostatek, bílý šat Slo- vákův jest dnes stálým doplňkem našich poli. saisonní závody průmyslově (hlavně letos cukro- vary) měly při zahájení svých kampaní značný nedostatek pracovních sil při zvýšeně mzdě. Český ruch zakladatelský projevuje se více než kdy jindy. Momentem hlavním a rozhodným proudu na sever jest snaha o dosažen vyšší úrovně živo tní. Tato snaha českého dělného lidu, která s projevuje stále zřetelněji, a která pokud sama o sobě se posuzuje, jest jistě zjevem potěšitel ným, nalezá vzpruhy a podpory v momentu jiném Německý dělník severních Čech tíhne již po desetiletí v závody německo-říšské. Jest tam ochotně přijímán a příznivější podmínky mezdn jeho tendenci jen posilují. A nejen to: německá politika hospodářská chápe zcela jasně, co znač osazení německých center průmyslových něme- ckým dělníkem. Místo německého dělníka za- ujímá dělník český a nad to musí rostoucí prů- mysl naň se obraceti. Sluší jen vzpomenouti. jak hanebně selhaly pokusy německých průmysl- níků severu o ziskání německého dělnictva.

Připusťme však, že by následkem neočeká- vaného vzrůstu českého průmyslu došlo k tomu že by český dělník ve vyšší úrovni nalezl výživy doma a že by zmenšen byl proud jeho na sever — jaké budou toho důsledky ? Severo-český prů- mysl bude nucen hledati náhradu jinde. Jes příliš egoistický a nad to trpí již tak v soutěž- ním boji nepříznivějšími podmínkami výrobním oproti Německu, než aby zvýšil mzdy do té míry aby získal německého dělníka z říše — naopak; bude hledati náhradu jinde, tam, kde nalezne laciné síly pracovní, na Slovensku a v Polsku a vyzbrojí se nad to proti českým závodům moe- nou zbraní, kterou dolehne i na jich poměry výrobní. Snižování míry životní děl- níka bude důsledkem nevitaným a zlým. Uvá žíme-li, že náš průmysl má nejen poslání mobi- lisovati český kapitál, nýbrž i povznesení hmotné všech vrstev a hlavně dělnictva, nutno spíše pracovati k povznesení úrovne našeho dělníka v celé vlasti všemi prostředky. Leč, co uvedeno, stavěno na základě premiss do budoucna — faktem jest, že se stěhováním respective dočasným hledáním práce našeho děl ného oto V drobném prodejít raaní číslo o sobě . . . sa Bh edpolední . . . na z Ve Glialkách na venkovi ranní čízlo. . . . . . . . p0 sdpolední . . . . . . . . bk Inserat platí ro hotevě napřed. Pledplacení a inserty plijímá ndmlnl strace v Matianské ulici č. 3. Tam sachánají se těk redake tiskárna a ezpalice „Nárednich Liste Bukopisy se novraseji.

lidu v severu ještě dlouho nám bude počítati a snad počítati stále. Rozvoj, případněji vývoj českého průmyslu jest zatím vázán určitými hranicemi. Jeho zraky nebudou obráceny na export: okupování našeho domácího trhu jest jeho snahou na více než dohlednou dobu. Zúrodňující heslo »svůj k svému« jest teprve na prahu svého působení. A právě tato snaha, získati domácí trh, jest vý- značnou pro přítomno. Proto také počínáme průmyslem středním — velkoprůmysl bude teprve dosti pozdním dokončením našeho roz- machu. Jasno, že tento průmysl proud dělnictva nezastaví, nejvýše zamezí výpravy našeho lidu do Bavorska a Saska za polní praci. Ale necht třeba vývoj našeho průmyslu jde sebe rychleji, nechť vyroste nám obratem ruky velkoprůmysl: toho stadia, abychom svůj lid doma uživili, ne- dosáhneme nikdy. Nedovede toho ani současné Německo, které přece prodělalo léta úžasného rozvoje průmyslového, a naše výrobní podminky sotva budou někdy tak příznivými, jakými pod- porován průmysl německý v říši. Zajímavo, že i Německo otázku vystěho- valectví řešilo — ovšem s určitým rozdilem V našem specialním případu jde o proud na šeho lidu ve vlasti, tam šlo o proud vystěho valelský do cizích zemi a dilů světa. I v Ně mecku vyskytly se hlasy volající po snaze uži viti německého člověka doma — řešení všal šlo směrem jiným. Německo pochopilo, že vy stéhovatelství zameziti nemůže, nalezlo všal dosti sil k jeho regulaci. Za německým mužem vypraven německý kapitál a naopak výsledky této akce jsou přiliš známy, než aby bylo třeba uváděti skvělá její čísla. Jak tedy uvedeno, my se stěhováním na šeho lidu na český sever počítati musíme a t na dlouho ještě.

Ale k tomu přistupuje vedle zmíněnýc již nepříznivých podmínek výrobních Rakousko charakterisujících i to, že specialně rostouel český průmysl bude pod nimi tím více trpěti ježto bude mu zápasiti i doma s moenou, k pitálově silnou soutěží německou, jež nejen jen stěží bude ochotna vzdáti se svého dominujícího postavení v Čechách, jež ale půjde v boj pod porována ideou národnostní. Pan prof. dr. Bráť v úvodu své přednášky nadhodil velmi správně otázku, kterou moderní národní hospodářství dosud nemělo příležitosti se zabývati, t. j. jaké zvláštní úkoly národo- hospodářské povstávají v státě mnohojazyčném, kde různí národově nejen různé jeví schopnosti a vzdělání, ale kde nad to i podmínky výrobní jsou v různých zemích různě. Kdyby byl pan professor otázku tuto speciálně aplikoval na Čechy, byl by stál před její formulací v ten rozum, jaké zvláštní národo-hospodářské úkoly povstávají v zemi s více méně stejnými pod- mínkami výrobními, obydlené dvěma národy. A tu jest řešení, jaké volil, t. j., že musíme hleděti českého člověka doma uživiti, jednak příliš úzké, jednak řešením, které nastane roz- vojem českého průmyslu z části samo sebou, které ale in specie české menšiny n severu ani hospodářsky neza- chrání, ani neposílí. Nám nejde jen o to, abychom českého člo- věka doma uživili, nýbrž i o to, jak bych om ho uživili v těch částech vla sti, které pan professor nepovažuje za »doma«. A právě tento závažný moment panu pro- fessoru ušel. My nejsme ve samostatném státu uzavřeným národem, jehož vystěhovalci jedou do jiných končin světa — náš lid hledá výživu ve vlasti, v kraji obydleném národem druhým. Jest ovšem naší snahou, abychom v českých Čechách hospodářsky vládli my — ale to jest

FEUILLETON. Via Appia. Po tisíc téměř let byla chloubou světo vládného Říma a všeho vzdělaného starověku byla opěvána básníky, kteří ji nazývali » krá lovnou dlouhých silnic« a »Ausonskou silnicíe a ještě na počátku temného středověku dějepisec doby Justinianovy Prokopios nazývá ji »ze všech nejvice obdivu hodnou«. Ano, zdálo se, že via Appia přežije slávu římských svých původců, neboť ještě ostrogothský hrdina Theodorich, v po věstech germánských opěvaný, věnoval opravě její část péče své vladařské. Než temný los. který postihl Italii jižní ve druhé polovici prvého tisieiletí našeho letočtu, byl příčinou, že i via Appia byla opuštěna, zanedbána, zapomenuta.

Silnice připomínají se již za prvých dob dějin staroorientálských. Známy jsou silnice z Babylona do médských Agbatan, »královská silnice«, která jdoue palaestinským pobřežím k Eufratu, spojovala po věky Egypt s kraji mesopotamskými, jiná »královská silnice« vychá zela z lydských Sard a skrze Malou Asii, horno tigridský úval a Assyrii spěchala do Babylona, Řekové a zejmena Athéňané měli »svaté cesty«. které spojovaly přední jejich sídla s delfskou svatyní — ale nebyly to cesty po našem roz umu, nýbrž spíše silniční toliko směry, odstra- ňující ovšem prostředkem mostů a překopů pře- kážky, které vody a skály v cestu kladly. Ale způsob, budovati umělé, kamenem dláždéné sil- nice vznikl na půdě italské. Obdivuhodný národ etrurský, o němž dějepisné záznamy nemnoho vypovídají, ježto zdá se, že více vynikal v celku svém než v osobnostech a rodech jednotlivých. prvý zřizoval mezi městy svými cesty dlážděné kamenem. Jako v mnohých jiných věcech podstatných netoliko v obřadnictví a věstnictví, nýbrž i ve stavbě mostů, kloak, hradeb, vodovodů, byli Etruskové mistry Římanův i ve stavbě umělých silnic. Stavby tyto chronologicky splývají s prvým

výboji římskými na etrurské půdě a zvlástní šťastná náhoda tomu chtěla, že prvá a spolu nejslavnější silnice, již Římané po způsobu etrurském zbudovali, v částech podstatných do- chovala se dnů našich, jako živý svědek tech- nické zdatnosti i politického bystrozraku svých původců. Zamlouvá se každému, kdo uchoval s v srdci nadšení pro vznešenost starověku, aby vykonal malou pouť z Řima až k prvému někdej šímu milníku u Bovill, od r. 1584 zdobícímu ballustrádu Capitolia na straně k poli Martovu obrácené a také dlužno konstatovati, že v zimě i v létě bývá via Appia oživována četnými po- vozy cízinců, kteří spojují vycházku tuto s ná- vštěvou křesťanských katakomb u sv. Kallixta neb u sv. Sebastiána, anebo nedalekých kata komb židovských. Švihlý vozka, najatý na Piazza Venezia, spěchá s námi podél krásného sloupu Trajánova a úchvatných ještě zbytkův Augustova fora k Kolosseu. Poděl západní části obrovského ami- teátru, majíce v pravo pohled přes zbytky basi- líky Constantinovy a chrámu Venery i Romy k oblouku Titovu, k foru a k výšinám Capi- tolia, projíždíme vítězným obloukem Constanti- novým a pustou ulici San Gregorio, která podnes zřetelně odděluje Palatin v bujném stromov ukrytý od táhlých svahů protějšího Caelia, podle místa, kde až do XVI. století skvělose velikolepé Septizonium císaře Soptimia Severa, uhýbáme k jihovýchodu do dlouhé a pusté

Via di San Sebastiano. Jsme ještě na půdě antického města, Aureliánskou hradbou obklí- čeného, ale dávno již opustili jsme sou- vislé řady domů, byť i prostých a jen tu a tam některá osterie, bídná a polou rozpadlá, ale zvučnou honosicí se na štítě antickou vzpomín- kou, choulí se k viničné nebo zabradní zdi, břečťanem a všelikými úponkovitými trsy za- kryté. Tu a tam při cestě nebo opodál na mírně se pnoucím návrší, objevuje se skromný chrá- mek, snad zbudovaný na základech starověké některé svatyně. Dojmem nekonečně hlubším působí opodál silnice na levé straně grandiosní trosky therm Caraeallových, slavné Thermae Antonininae starých, vedie Kolossea největšía nejimposantnější to troska řimská, která zabírá čtverec o hranách po 337 m zdělí. Nádvoři tepidarium a frigidarium, vše v obrovských pro- vedeno jsouc rozměrech, zachovalo se v pod- statných částech podnes, rovněž i exedra, již bylo lze dle potřeby proměniti v divadlo. Jak skromny jsou etihodné chrámky San Nereoa Achilleo před thermami u silnice a San Sislo opodál v levo uprostřed vinice, ač původem svým odnášejí se do klassických dob prvého kře- šťanstvíl Thermy Caracallovy položeny jsou již pře hradbami tak řečeného Serviova města, totiž Říma dobrých dob republikánských, jehož brána. porta Camena zvaná, kdysí stávala poněkud výše v pravo, u Vie della Navicella pod Caeliem. Je- deme tudíž již po půdě někdy předměstské a ve směru dávné Appiovy silnice, kteráž však v těchto místech již za starověku, za šíření se měsla z dob císařských ustoupila stavbám novějším U malounkého kostelíka San Cesareo směry cest se rozcházejí: v levo poněkud níže vine se Via di Porta Latina k Aureliánské bráně téhož jmena v pravo, mezi vysokými zdmi zahradními zahýba mírným obloukem cesta naše ke bráně San Se- bastiano.

Okoli cesty ničím neprojevuje význam místa ve starověku, ale vzácný nález roku 1780 opodál cesty učiněný dosvědčuje jasně, že jdeme p stopách slavného díla Appiova. Opodál cesty uprostřed vinice spatřuje se bezvýznamné sta- vení z cihel, beze střechy a se zřejmými sto- pami zpuštění, s nadpisem »Sepulehra Scipio- num«. Pod touto budovou roku výše řečeného objeveno columbarium nebo společný po- pelnicový hrob rodiny za starorepublikán- ských dob nejslavnější, k níž pojí se pamět rekovné doby římské. Ve vinici opodál bu- dovy objeven hrob, v tufu vykroužený, který nyní opatřen jest dosti nevkusným rokokovým průčelím. Před vehodem nakupeny jsou v zají mavém neladu všelíké zbytky antické, dsky relievy, veliké vásv i i., což v okoli bylo shle- dáno. Když hrob objeven, nalezen v něm veliký sarkofág v peperinu Q. Cornelia Scipiona Bar bata, jenž kol r, 300 př. Kr. ve mnohých bojích se vyznamenal a jednou i k úřadu kon sulskému byl povolán. Sarkofág, na němž pak čte se podnes v krásných literách jeden z nej starších nápisů latinských, sarkofág tento jest nyní hlavní attrakcí belvederské předsíně ve Va- tikánu, jeho pak místo zabírá moderní napodo- benina. Po stěnách spatřují se okrouhlé výklenky pro popelnice v řadách nad sebou.

Plochá výšina na pravé strané se rozpínající pokládá se za městistě někdejšího Martova chrámu, který značil nejzazší jižní hranici měst- ského území římského. Za starověkých dob vedla k němu od brány Capenské cesta nebo semita dobře z kamenů dlážděná, která zmizela i s chrámem beze stopy. Za to zachován jest statný starořimský oblouk před branou San Se- bastiano, k níž jsme se za krátko od hrobů Scipionských přiblížili. Dva ionské pilastry zdvi- hají se po obou stranách oblouku svorníkem spjatého, nad nímž pak spatřují se značně vy- soké části někdejší zdi průčelní. Oblouk ten vé- nován byl r. 8 před Kr. Drusovi, synu Augu- stovu, vílězi nad kmeny germánskými, a hned za ním na místě velmi nízkém zeje prot nám Aureliánská brána San Sebastiano, zbudo- vaná z hrubých tufových balvanů, zubem času na povrchu značně ohlodaných. V bráně, po jejíž obou stranách zdvihají se tupé dvě věže. přecházejí kommunální celníci, kontrolující dovoz mouky a potravin do města.

Ještě jeden pohled na ponurou hradbu, kterou zvěčnil se slavný císař, poctěný názvem restitutor Orbis et Urbis, a již míjíme moderní podjezd železnice, která věčné město spojuje s přístavem jeho Civita Vecchií. Silnice, na obou stranách pyramidálnými topoly zastíněná, sva- žuje se do mělkého travnatého údolí, na jehož dně řada kyselého a divoce rostoucího býlí ozna- čuje »řečiště« Almona, nyní Aequataccio zvaného. bahnité to ručeje, která pod basilikou sv. Pavla v Tibeře končí. Za mostem opět se silnice zdvibá a řada kočárů, stojících v pravo ve stínu vy- soké zdi, označuje, že blížíme se starobylému chrámu San Callisto. Zde střehou Karthusiáni přísné observance vchod do vnitřního kruhu katakomb a ze stanoviště před kaplí, na konci dlouhé řady štihlých topolův, až k Tibeře za- bihající, upozorňuje laskavý přítel na skvostný obraz, jejž běloskvoucí kaple Vatikánská na konci topolové řady poskytuje. Asi čtvrt ho- diny dále, po cestě zdmi vinic a stinnými stromy vroubené, dospíváme ku chrámu San Sebastiano, kdež možno jest vstoupiti do vnějšího kruhu katakomb. Povozy zde meškající projevují, že právě četnější nějaká společnost navštívila pod- zemní tyto chodby, nejúžejí souvislé se vznikem římského křesťanství.

Chrámek sám neposkytuje žádných vzác- ností, leda bychom vytkli, že na průčelí jeho vísí dva štíty znakové s klobouky kardinál- skými na znamení, že s ním jest spojena pocla purpuru. Jedeme dále mezi zdmi polousřícenými do volně se vypínajícího vršku a tu na levé straně již se spatřuje prvá památka, zřejmě se k silnici Appiově odnášející, náhrobek toliž Caecilie Metelly. Na přirozeném skalisku spočívá tu čtver- cová podezdívka z pravidelně vrstvených tra- vertinových štuk, s níž kdysi ještě některé zdi souvisely, na podezdívce té pak zdvihá se okrouhlý náhrobek, s dobře zachovaným středo- věkým cimbuřím dovršený. Zachovaný původní nápis hlásá, že v náhrobku tomto, jenž ve středověku byl opevněnou tvrzí, uložen byl popel dcery slavného Metella Krétského a chot mladšího Crassa. Překvapující jest rozhled, jenž se oku poutníkovu s výšiny Metelliným pomníkem koru- nované naskytuje. K jihu a k východu, všudy jednotvárná, zpuštěná Campagna, vroubená v po- zadí polouvěncem temně modrých hor, z jičhž lůna bělají se skupiny domů tivolských, frascat- ských a téměř již pod čeřenem malebně se rýsujícího Monte Cava útulný letohrádek Castel Gandolfo, dříve letni sídlo papežů. Života prosta jest nyní Campagna, nad níž zdvihají se jedo- vaté výpary, původové zlověstné malarie, ale