Románová přiloha „Národních Listů“ k číslu 213. ze dne 6. srpna 1903.

Různé zprávy.

= Edison ztrácí zrak. Jak se z Nového Yorku kabelem oznamuje, ztrácí proslavený vynálezce Edi- son v poslední době zrak a tojnásledkem fysikálních pokusů s Roentgenovými paprsky. lékaři nařídili, aby pokusů těch zanechal, jinak že oslepne dočista. Také assistent Edisonův utrpěl velmi na zdraví. Má ná- sledkem fysikálních pokusů ochrnutou pravou ruku a bude se asi musit podrobiti vážné operaci. Kromě toho musí býti z téže příčiny mladému učenci'odňato několik prstů u levé ruky. = Z prken, jež znamenají svět, do paláce. Zpě- vačka Olga Turcsanyiová, jež v poslední době vystu- povala v Oděsse na jevišti „Orfea“ provdala se z majitele velkostatků a továrníka Kazimíra Willin- ského. Před léty byla členem činoherního divadlav Pešti, pak podnikle cestu se šantánovým podnikem po různých maďarských městech a konečně zavál ji vítr náhodou do oděsského divadla, kde konečně na- šla — své štěstí. = Jak se to rýmuje? O rozmarné episodce, jejíž jevištěm bylo těchto dnů zakleté Monte Carlo, roze pisují se italské listy. Oslavovali tam narozeniny pa nujícího knížete Alberta. Součástí slavnostního pro gramu bylo též představení ve dvorním divadle. V im provisované přestávce prvního jednání měl býti vzdán oslavenci zvláštní hold sborem občanských pěvců, jehož sbormistr sice výtečně vládne taktovkou, za to však nejeví na sobě nadbytek duševních vlastností moderního nadčlověka. První číslo pořadu tvořila ná- rodní hymna, jejíž úvodem, jak známo, jest sloka

»To věrný kníže náš, to kníže Albert náš...« Slav- nostní představení bylo již zahájeno. Kníže, vešed do lože, ukláněl se na všechny strany četnému obe censtvu i pěvcům, kteří zaujali místo v orchestru V kuse pak — vlašské tragedil, cenou poctěné — měl hlavní hrdina pronésti filosofický monolog o lidské cnosti. Proslov končí důmyslnou větou: »Šlechetnost podléhá, svět řízen jest rukama ničemů. A kdo že největším ničemou?« Herec Quido Constanelli před- nesl monolog se vší bravurou, při čemž na závěrečná slova kladl zvláštní důraz: »A kdo že největším ni- čemou?« Pak sklopil zraky a k docílení efektu se na jevišti chvíli zamlčel. Sbormistr, považuje to za zna- mení, že do přestávky má vpadnouti sbor, chopil se taktovky a pěvci spustili unisono: »To věrný kníže náš, to kníže Albert náš . . .« = Kolik not za vteřinu musí přečísti virtuos? Že dokonalý pianista a virtuos musí býti obdařen nejen obdivuhodným výcvikem prstů, nýbrž i boha- tou chápavostí zraku, vyličuje tato statisticky pro- kázaná drobnůstka: ke správnému přednesu We- brova »Mota perpetua« musí virtuos v nepatrné chvíli čtyř minut přeletěti zrakem 4541 not, čili 19 not za vteřinu. Druhá čásť Chopinovy známé etudy do E moll sestává z 3950 not, jež virtuosu přečísti nutno za dvě a půl minuty, takže připadá tu 36 not na jedinou vteřinu. Ba dokonce ve Schwarzově »Prů- pravě ke koncertu« jsou takty o 256 notách. Ve vteřině musí se jich přečísti celkem 64. Rubinsteí- nova »II. etuda« nebyla však dosud v evropských koncertech provozována pro obsáhlost jednotlivých taktů. = Za živa pohřbena. O příšerné události docházejí zprávy z ruské obce Novočerkavska. Před nedávnem zemřela tam choť bohatého statkáře. Protože nebylo

lékaře po ruce, jenž by byl zjistil smrt, požádal o to statkář kněze. Na jeho radu, aby se v panujících ve- drech s pohřbem neotálelo, pochoval statkář ženu již druhého dne. Za nějakou dobu však počaly jej trápiti výčitky svědomí, že přece jen měl dáti mrtvolu ohle- dati lékařem. I požádal příslušnou instanci za povo- lení k vykopání mrtvoly, čemuž také byro vyhověno. Desný pohled však poskytnut byl divákům při ote- vření hrobu a odstranění víka z rakve. Maso s rukou domněle mrtvé ženy bylo strženo, oči její hrůzou a smrtelným zděšením byly strnulé a pěsti svíraly chu- máče vlasů i s kořínky vyrvaných. Patrně jednalo se v tomto. případě o stav smrti zdánlivé a skutečná smrt nešťastné paní nastala teprve v hrobě. Afféra jest před- mětem soudního vyšetřování. = K smrti ubilý čínský žurnalista. Ke konci mi- nulého měsíce byl čínský žurnalista Schen-Chieu Pekině odpraven bitím. Důkazů proti němu nebylo. žurnalista však otevřeně doznal, že v roce 1900 zosno- val v Hanku vzbouření antidynastické. Smrti kráčel vstříc s mysli zcela chladnou. Sama císařovna sta- novila a nařídila, jak má býti popraven. Učinila prý tak na odstrašující příklad jiným. V nádvoří trestníh úřadu bylo do odsouzence plné dvě hodiny bušeno bambusovými holemi, takže byl v pravém slova smyslu rozmlácen. Když nastala smrt, obvázali mu provazem krk a mrtvola ponechána na dvoře. Ještě několik dní před popravou zdařilo se žurnalistovi rozšířiti mezi lid brožuru pobuřujícího obsahu. Mezi cizinci v Číně se zdržujícími vzbuzuje příhoda o popravě publicisty náležejícího do řady největších vzdělanců v zemi, ne- malé vzrušení.

= Lidožrouti na Sachalině. O případě téměř ne- uvěřitelném rozepisuje se ruský list »Amurkaja Ga- zetta«. Již po delší dobu se proslýchalo, že někteř zločinci, odsouzení k trvalému pobytu na Sachalině žijí jako praví divoši. Před krátkým časem přisti- ženi dva odsouzenci, kteří odpykávali si tresty do- životního odsouzení pro různé loupežné vraždya žhářství, ani nesli ve vacích na ramenou jakési po- dezřelé břímě. Zjistilo se, že ve vacích těch měli kusy rozřezaného lidského masa. Nedaleko místa, kde byli zadržáni, nalezeny dvě mrtvoly, z nichž právě odtaženo bylo ono maso, jež trestancům ve vacích bylo zabaveno. Odsouzenci doznali, že již častokráte lidské maso jedli, popřeli však, že snad za tím úče- lem páchali vraždy. Našli prý zmrzlé mrtvoly na břehu řeky Tarzy. Jakkoliv se údaje tyto zdají býti pravdě naprosto nepodobny, nemohlo se odsouzen- cům nic jiného dokázati, neboť na mrtvolách, pokro- čilou hnilobou již setlelých nebylo znáti stop ná- silí. Poněvadž pak ruský zákonník neobsahuje zvlášt- ních zákazů v příčině požívání lidského masa, nebu- dou trestanci sachalínští ani v tom směru stiháni, že se vůbec přiznali k požívání těchto exotických po- krmů.

= Drama v avenue de Clichy. Dramata rozvodo- vých motivů nevymizí v Paříži nikdy se scény nejen soudního fora, ale i z diskuse nejširší veřejnosti, kte- ráž ovšem noviny z tržiště denní sensace považuje od nepamětných dob za zvláštní pamlsek. Účitel batig- nolské čtvrti Gosse zanevřel na svého svaka, bankov- ního úřadníka Faivre du Bauvata ze samozřejmých příčin: paní Gosseová, jinak matka tří dítek, byla sličnou dámou, u níž manžel padl v nemilost, protože s ní nevlídně zacházel. Tím však není ještě řečeno, že ji také nemiloval. Neboť, když paní Gosseová po- dala z napověděných důvodů žalobu na rozvod man- želství, probudila se náhle v panu choti nezkrotná touha po ženuščině objetí. A výsledek? Panička pro- vedla spor do krajností a pana Faivra jmenovala svým ochrancem. Přestěhovala se k němu nejmladším děckem, jež jí soudem bylo na vychování ponecháno a o dřívějšího chotě více se nestarala. Předevčírem o 1/210. hodině večerní procházel se ulicí de Clichy jakýs tajemný muž. Strhaný zrak povznášel k po- schodí jednoho z výstavných domů a když z oken zeia tma, prozrazoval známky tajemného nepokoje. Byl to pan Gosse. Pojednou zahlédl ve tmě proti sobě kráčeti párek lidí, provázejících nevyspělé děcko. Jeho děcko... jeho žena... jeho svak, ten svůdce ... Pan Gosse, přiběhnuv potají k nároží ulice Saint Quen, schoval se tu za Morisův sloup a — vypálil tři střelné rány... Scéna nevýslovně tragická. Nářek zoufalé ženy, polekaného děcka i bolestné sténání těžce zra- něného muže, jemuž řinula se krev trojím směrem z prostřelených zad, zvyšovaly hrůznost situace. Pan Faivre dopraven byl lidmi, kteří se k noční scéně nahodili, do blízké lékárny, útočník pak byl zatčena odevzdán policii.

Zemřelí v Praze.

Dne 2. srpna 1903: Kliment Filip, rukavičkář- ský pomocník, 211/2 roku, 577—II. Hulička František, vinárník, 50 roků, 22—II. Kudrnovských Emilie, dcera účetního, 1 den, 1171—II. Janovská Marie, soukrom- nice, 73 roky, 447—III. Kloboučník Karel, revident zem. účtárny, 73 roky, 15—IV. Novotných Barbora, 3cera sluhy 17 měsíců, 188—V. — Ve všeobecné nemocnici: Kotnour Matyáš, kolář, 69 roků. La- vičková Beatrice, manželka koželuha, 36 roků. Zeppen- hauser Jan, písař, 32 roky. — U Milosrdných sester: Karel Urban, dělník, 62 roky. Vaněček Jan, mlynářský pomocník, 82 roky. Vítkovský Daniel, c. k. poštmistr, 69 roků. — U Alžbětinek: Kristličková Marie, soukromnice, 24 roky. — V městském cho- robinci: Bělovský Václav, malíř pokojů, 65 roků

Lidové divadlo „Urania“ v VII. části Prahy, V zahradě I. pražského měšť. pivovaru. Ve čtvrtek 6. srpna. Začátek o 8. hod. Slavnostní představení na počest sjezdu českého učitelstva a jeho přátel. Po prvé: Flachsman vychovatel. Veselohra o třech jednáních. Napsal Ernest. Režisér Boh. Kovář. (blíže Palackého mostu). Začátek o 7. hod. Giroflé-Giroflá. 17960 Komická operetta o 3 jednáních. Napsali A. Vanloo a E. Letterier. Přeložil B. Peška. Hudbu složil Ch. Lecocque. Režisér J. Kubík. Dirigent J. Hess.

Aréna na Smíchově Ve čtvrtek 6. srpna.

Pištěkovo lidové divadlo vahrate na Král Ve čtvrtek 6. srpna. Začátek o 7. hod. Ve prospěch slečny Anny Suchánkovy. Původní novinka: Marie a Marta. Drama o třech jednáních. Napsal Otto Faster

služebníky a potlačujícího podrobenou zemi. Josefa líčili přímo jako nějakou obludu, zrozenou ukrutnými bohy »šasu« za tím účelem, aby zmařila osvobození národa a hladem udržela ho v poslušnosti a pokoře. Tyto řeči byly úplně potvrzovány tou ukrutností, s jakou adon spravoval zemi. Obrovské zásoby obilí, nashromážděného v státních skladištích, činily Josefa do slova pánem nad životem a smrtí hladového obyvatelstva, jež sbíhalo se ze všech končin Egypta a také ze Syrie a Kenaanu a přinášelo zlato, stříbro, drahocenné nádoby a ženské ozdoby, aby vyměnilo je za chléb vezdejší. S vlastní mu energií a praktickým rozumem Josef učinil všechna možná opatření, aby upevnil svou moc a upravil pravidelný prodej obilí; všechno služebnictvo, zaměstnané v skladištích, jakož střežící je vojsko sestávalo výhradně z Hyksů a jejich představení byli lidmi, jichž věrnost byla vyzkoušena. V oné době vůbec větší část vyšších hodností v zemi, jež na počátku panování Apopiho na- cházela se v rukou Egypťanů, nepozorovaně přešla na kreatury Josefa, jenž tímto způsobem vzal do svých rukou celý státní stroj, jehož správu slabý farao, více než kdy jindy churavý a trpící, svěřil úplně svému oblíbenci. Palác adonův také změnil své vzezření: veliký sál, v němž dříve přijíma! prosebníky nebo dával audience cizozemským vyslancům — dříve než byli představeni faraonovi — nyní byl proměněn v ohromnou pisárnu. Obklopen jsa písaři, sedícími na rohožkách, roztažených na zemi, seděl zde Josef na povýšeném místě, klidně prodávaje, s vlastní jeho plemenu ukrutností, každou mírku obilí za zlato, dobytek i osobní svobodu, kterou nešťastníci jeden za druhým mu nabízeli, trpělivě přijí- majíce všechny těžké podmínky, jen když by nezemřeli

»Odpusť mně, Josefe!« zašeptala konečně tiše. »Dobře; zejtra vrátíš se do Memfisu,« pravil chladně. »Správně vyplnila jsi rozkaz, poslaný ti z chrámu. Podo- týkám pouze, že táž hrdost tvá, která ohlušuje pravdivý hlas srdce, nikterak ti nepřekáží býti otrokyní a slepým nástrojem žreců.« Jako políček ozvalo se v duši Asnat ledové a ukrutné opovržení, zvučící v hlase Josefově; myšlenka, že ví o příchodu žrecově, přivedla ji v úžas. Síly úplně ji opu- stily; zapotácela se a byla by upadla, kdyby Josef ji v čas nezadržel. Vida, že ztratila vědomí, odnesl ji na lůžko a začal ji křísiti; hněv jeho zmizel při spatření bledé a utrápené tváře Asnat. Když Asnat nabyla vědomí a první její pohled padl na zděšenou tvář schýleného nad ní Josefa, zase zavřela oči, potom vstala a nedívajíc se na něj, za- šeptala: »Půjdu do svého pokoje; nyní cítím se volně.« »Tak vida! Cítíš se úplně volně a chceš ihned odejíti? Což pak nemáš ani nejmenší touhy zůstati se mnou a uzavříti skutečný, upřímný mír, zapomenuvši na čas na přízrak v bílém obleku, jenž staví se mezi nás?« tázal se žertovně Josef, zdvihaje její skloněnou hlavu. Asnat zčervenala: laskavý hlas, úsměv a okouzlující lesk velikých nazelenalých očí vykonaly svůj obvyklý vliv. Její srdce začalo se zimničně chvěti, více se však ne- protivila, když Josef strhl ji k sobě a pravil: »Opakuj mně sama slova, vnuknutá ti mými ne- přáteli.« »Odpusť mně, Josefe!« zašeptala Asnat. Hlas její byl dosud nerozhodný, ale úsměv pohrával již na bledých Žalasný kanolá