V Praze, ve čtvrtek dne 6. srpna.

lí čislu 213. Čisto v Praze za 2n a na venkově za 3h

Na »Národní Listy« ranní a odpolední předplácí se v Praze v administraci na měsíc 2 K —h ve filiálkách na měsíc 2 K 30h Poštou: na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilko na měsíc 3 K 80h

NARUDNÍ

SII Předplaeení a inseráty přijímá administrace v Marianské ulici, číslo 3. a expedice.

Telegrafcké zprávy. Z Vídně, 6. srpna. (C.-B.) Císař propůjčil místodržitelským radům u c. k. místodržitelství v Praze Janu Filipovi a Siegmundu Bro schovi řád železné koruny třetí třídy s pro- minujím tax. Z Washingtonu, 5. srpna. (C.-B.) Dle zpráv z Bogoty došlých zamýšlejí odpůrci smlouvy panamském kanálu vyvolati v kolum- bijském kongresu hlasování o předloze a tím zabrániti, aby došla smlouva do Washingtonu do 22. t. m., kteréhož dne mají býti ratifikační listiny ve Washingtoně vyměněny. Zdejší úřadní kruhy mají za to, že bude požádáno za pro- dloužaní lhůty. Z Londýna, 5. srpna. (C.-B.) V dol n sniěm ovně vyslovili se za dalšího rokování ojcukerní konvenci četní liberálové poroti předloze. Kearley navrhl dodatek, aby se zákaz dovozu rozšířil také n cu krovinky z prémiovaného cukru. Mi- nistr financí Ritchie pravil, že by takové zboží ze zemí k brusselské konvenci přistoup- lých nemohlo býti dováženo. Má za to, že není ani dost málo pravděpodobno, že by jiné země takovéto zboží do Anglie dovážely. Kdyby se však tak stalo, pak učiní vláda kroky, aby tomu zabránila. Po čilé debatě byl dodatečný návrh Kearleyův 156 hlasy proti 88 zamítnut.

Nový papež. Telefonogram »Národních Listů«. Z Říma, 6. srpna. Korunovace no- vého papeže byla stanovena na den9 srpna a bude se konati v kostele svatopetrském, Z Říma, 6. srpna. Oběžník Zanardellův k prefektům není nepřátelským novému papež a značí návrat normálních poměrů, které smrt Lva XIII. dočasně byly přerušeny.

Z Říma, 6. srpna. K třetí adoraci o de- stva Zanardel!1 provincialním prefektům: bral se papež do kaple sixtinské Nový papež žádným způsobem své zvolení ne- pěšky a rovněž tak nazpět. Dřívější oznámil. Vyrozumívám Vás tudíž, že se státní papežové bývali tu noseni v nosítkách. Průvod hodnostové nemají zúčastniti církevních slavno- činil při tom proti dřívějšku dojem vel m stí, jež budou za příčinou této volby uspořá- střízlivý. Z Říma, 6. srpna. Včera časně dopoledne přijal papež zástupce listů »Defisa«, »Osserva- tore Romano« a »Voce della Veritá«, čímž vy- slovil péči o rozvoj katolického tisku a dopo- ručil jim, aby byli pamětlivi božského rázu církve a dle toho zařídili své cítění a chtění též svůj tisk. Umírněnost, pravil, je ž ur- nalistova největší ctno st.

Redaktor benátského listu »Defisa« sděluje o audienci: »Papež mne přijal s velkou vlíd- ností. Když jsem poklekl, vyzval mne, abych povstal a posadil se vedle něho. Ptal se mne na zdraví a rodinu. Já jsem si rovněž dovolil otázku po jeho zdraví. Papež odvětil, že byl v posledních třech dnech velmi unaven, že však nyní jest mu dobře. Na to ptal jsem se, kdy bude korunovace! Papež odpověděl: »Jste vždycky dobře informováni!« a sdělil, že koru- novace bude 9. srpna. Z Říma, 6. srpna. Včerejší den byl vypl- něn stálými audiencemi. Papež roz- mlouval velmi dlouho se všemi. Na hr. Gros- sola, který se před ním třikráte poklonil, zvolal »Prosím, žádné ceremonie. Jsem dnes. co jsem byl včera.« Pana Puccinilla, komisaře odbytého právě konklave, který jako dvorní úřadník před ním poklekl, pozvedl se slovy »Pojďte, jste na takovouto posici příliš tlustý !« Osobnost, která včera mluvila s papežem, sdě- luje, že papež projevuje veselost mysli, žeje však strašně rozechvěn. Nemůže se ani vzpa- matovati a nemůže najíti slov, aby projevi sklíčenost svého srdce. Z Říma, 5. srpna. (C.-B.) Listy přinášej tento telegram, který zaslal předseda minister

Konec dualismu? Události v Uhersku, jež všechny ostatní rakouské, uherské a rakousko-uherské zmatky vítězně do pozadí zatlačují a všechen veřejný interess rychle zabírají, začínají už jeviti (ostatně dávno již předvídaný a očekávaný) účinek na dosavadní poměr mezi oběma polovicemi říšei na smýšlení politických, vládních a dvorních kruhů rakouských. Závislost předlítavského Ra- kouska na Uhersku a převahu, kterouž uherská vláda nad rakouskými ministry vždy více si zjednává a také vždy důrazněji k platnosti při- vádí, začínají státníci ve Vídni pociťovati už jako břímě, jež toliko s odporem se snáší,a myšlenka hospodářské i politické rozluky začíná ovládati jejich cit i politickou kalkulaci. Jaká kocovina ve vládních a tak zvaných rozhodujících kruzích vídeňských tou dobou panuje, vidno ze sítuačního článku, jenž od »modrého Dunaje« zaslán byl do »Frankfurter Zeitungu« a ve kterémž se mimo jiné praví: »I nejvěrnější přívrženci dualismu v Ra- kousku zřekli se již zděděné říšské ideje a pro- hlašují za jedině možnou obranu proti Uhersku rychlé, neprodlené odloučení obou polovin říše v ohledu politickém i hospodářském. A zdá se, že také do vládních kruhů tato nálada již vnikla a že Körbrovo ministerstvo odhodláno jest, ne- brániti už zlu, nýbrž zůstaviti věcem průběh docela volný. Ministerský předseda dr. Körber tvrdí a dává rozhlašovat, že upustil již docela od záměru, provésti rakousko-uherské vyrovnání paragrafem čtrnáctým, když Čechové na říšské radě dělati budou obstrukci, a že jest odhodlán, zůstaviti docela parlamentu, chce-li vyrovnánís

FEUILLETON. Pozdě. Nová kapitola ze staré historie. Napsal Jan Z. Ríša „V zahrádce naší uvadly růže, jen vzpomí- nati teď srdce může; vzpomeň si, hochu, že v ten čas lásky, když kvetly růže, měl jsi mne rád— — tak zpívala Zdenička Šámalova, za- lévajíc v letní červencový podvečer kvítí na zá- honcích své zahrádky, malé sice, ale úpravou jen zářící a pochvalné svědectví pěstitelce svojí dávající. Opravdu pěkná zahrádka! V pravo od vchodu ze stejně velikého dvorečka táhlo se kol pěšinky drobounkým pískem vysypané křov rybízové a angreštové, uprostřed pestřily se zá- hony kvítím, jakého oko si jen ždálo, a v koutě u samé zdi stála z latí zřobená besídka, ostíněná několika starými jasany a ověnčená jasmínovými a šeříkovými křovinami; uvnitř besídky byly sedátko a stolek. Bylo to útulné hnízdečko, o ja- kémž snívají básníci. V besídce u stolu seděla paní učitelová Šá malová, vdova po učiteli, jenž před několika léty na zdejší škole působil. Dřímala. Bylť vzduch dusný, červencové slunce sestupovalo s dráhy své a klonilo se k západu. Z blízkých luk vála sem omamující vůně, jež se v tom parnu těžce dýchala. Zpěv Zdeňčin probudil paní učitelovou z lehké dřímoty, sálajícím sluncem přivoděné. „Že v ten čas lásky, když kvetly růže, měl jsi mne rád — —“ znělo jí ještě jako ze sna v sluchu. „Bezstarostné mládí,“ povzdychla si a usmála se; „však letos už jí hrát divadlo se studenty nenechám; děvče si nadarmo plete hlavu,“ umiňovala si paní učitelová, a dávno zapomenutá struna rozechvěla se v srdci je- jím — — — první lásky. „Zdeničko, kde jsi vzala tu písničku?“ zavolala pojednou.

Hned na to zaharašil písek na stezičce pod dívčími střevíčky a ve dveřích besídky objevila se dívka svěží, jako čerstvý, orosený květ — asi osmnáctiletá — prostě, ale úpravně oděná. Ač byl vzduch tak dusný, nebylo lze na ní ni nej- menší stopy únavy pozorovati; byla živá jako rtuť. „Ty, mami, mne posloucháš? Viď, ta je pěkná!“ začala z vesela. „Mína správcova miji včera půjčila, přehrála jsem si ji na tatínkově klavíru a dnes už ji umím. Je to rokokový valčík, který se teď v Praze tančí nejvíce. Až přijdou studenti, překvapíme je, že my také něco nového a pěkného umíme! (Při tom myslila však pouze na jednoho, černovlasého.) Jé, to si zatančíme!“ vykřikla divoce a zvábena jsouc vzpomínkou na blízký příchod studentův, jenž byl pro dam- ský svět v Dolanech pravou událostí, počala na stezičce, pískem posypané, tančiti valčík. „Zase a pořád ti studenti,“ zamrzelo paní učitelovou. „Ale, Zdeničko, nebuď přece stále tak dě- tinsky divoká,“ začala káravě svůj sermon — „a pak, až přijdou studenti, ať zas s nimi něco nezačínáš; máš na to času dost a ušetříšsi tak snad i mnohého trpkého zklamání — —.

Poslední slova pronesla tónem tak rozechvělým že Zdenička udiveně hlavu zvedla a tázavě se na matku podívala. Tato, porozuměvši pohledu dceřině, pravila vážně: „Domníváš se, že ti snad zábavy a radost nepřeji a netušíš, že chci tě tak uchrániti zou- falství a zklamání, jehož jsem kdysi sama trpee zakusila. Pojď, povím ti, jak se to stalo. Kolébka moje, jak asi víš, stála ve škole podbořanské vdala jsem se za učitele do školy, a myslívala jsem proto, že mne i ze školy v rakvi ponesou. Bůh však usoudil jinak: vynesli z ní jenom ta- tínka. Byla jsem tedy asi ve tvých létech, když jsem se vrátila z města, kde jsem byla u tety „na vychování“, do rodné vsi. Zvyklá jsouc na rušný život ve městě, dlouho, dlouho nemohla jsem těm zadumaným a mlčelivým horám našim uvyknout. Byla jsem nad to úplně osamělá ; bý- valé družky moje — snad pro můj městský šat a mrav — se mne stranily. V ten čas přijel domů na prázdiny student Houšteckých; nebyl již vlastně student, poněvadž přijel tentokráte jako skutečný a diplomovaný „pan doktor“; svižný, vždy úpravně oděný, úslužný ke všem — a jak byl dobrosrdečný! Za nedlouho byli jsme přáteli; z pouhé náklonnosti — aniž věděli jsme, jak — vyvinula se vroucí, obapolná láska. Snad to byly jediné chvíle pravého blaha v měm životě, ač i do nich „osud, jinak zvaný bolest“ hořkosti ukápl a lidé — ti tam sladkostí nepřimíchali!

Než nedbala jsem pomluv ni klepů sousedských; vždyť láska Janova mi stokrát vše nahražovala. Hůře bylo, když počali nám činiti výčitky a pře- kážky doma: mně otec, jemuž se zdál Houštěcký býti „fanfarum“ a větroplach, Janovi zase matka, jíž jsem se zdála pro syna doktora snad chudá; přece však, byť i potají, jsme se scházívali. Tou dobou propuklo právě povstání v Bosně; Jan musil též na povstalé bratry Slovany se zbraní v ruce; konec byl mým chvílím blaha, konec všem vycházkám a slibům. Co nářku a pláče bylo u Houšteckých, když Jan, na oko klidný, ale v nitru rozrušen, chystal se vyhověti rozkazu vyššímu, než jsou láska matčina a mi- Jenčina. Se mnou rozloučil se jen krátce a na kvap; malý obrázek mariánský jsem mu tehdy s pláčem dala, aby ho chránil od zlého — —— Dosud vidím, jak jej — on člověk nevěřící a filo- sof — tiskl ke rtům — — — Z počátku přicházela psaní téměř každý týden, později však řídla a řídla — až přestala úplně. „Vidíš, pána,“ prohodil jednou otec, „odešel a zapomněl!“ Já však věřila jsem v pev- nosť jeho slibů, obávala se něčeho horšího. A to nedalo na sebe dlouho čekati. Jednoho dne stálo v novinách: „Pohřešují se: — — — Jan Hou- štecký, záložní důstojník — — — dále jsem již čísti nemohla pro mdloby — — — Když ani pe skončené okupaci nepřišla zpráva potěšitelná žádná, vzdala jsem se ve-