aaledásn kte jsztob ler jane ea

V Praze, ve středu dne 2. května

Na »Národní Listv. ranní a odpolední předplácí se v Praze v administraci na měsíc 2 K — h. ve filiálkách na měsíc 2 K 30b Poštou: na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilkou na měsíc 3 K 80b

NARU

Telefonické zprávy „Nár. Listů“ K situaci. Z Vídně, 2. května. Je nyní už jisto, že po dvoudenní přestávce, která nastane po zasedání sněmů zemských, nová kampan říšské rady bez jakéhokoli přechodu bude zahájena. Most českoněmeckých konferencí z království českého a mar- krabství moravského, který měl býti vládě přechodem, je strhán její vla stní vinou. Mohl vykonati dobré služby, kdyby byl dr. Körber měl žádoucí pevnost a resolut- nost setrvati na střední čáře, jaká sluší vládě »nad stranami«, a kdyby byl napřed zjednal ve příčině vnitřního úřadního jazyka českého právní stav, který proti všemu politickému rozumu a s neslýchanou bezohledností k citu a majetku českého národa pomáhal nynější ministrpresident ničiti hr. Clarovi a ne- viditelným, ale dobře povědomým činitelům, jimž tento byl slepým toliko nástrojem — most onen podal, protože vláda ustavičným tlakem na levo porušila rovnováhu. Do té míry je sobě kabinet vědom své viny, že nejen nikdo nebyl doté chvíle ani pozván ke schůzi obou sub komitétů (pro úpravu jazykových poměrů při zeměpanských úřadech a pro školy mi noritní) ani k rokování plenárnímu, ba že neučin n ani soukromý a dů- věrný dotaz u českých účast- níků, zdali by byli ochotni se dostaviti Pan dr. Körber dobře tuší, ba ví, že by mohl dostati důkladně a veřejně košem. Nechce se vydati tomuto nebezpečí a raději nezkouší terrain tam, kde mu hrozí sesutí. Zajisté jej informoval pan dr. Rezek o smýšlení v českém národě podle pravdy a skutečnosti v tom smyslu, že netuchnev něm nevole a rozhořčení, způsobené uloupe- ním práva uznaného a vykonávaného, — právním to násilím, jakého moderní dějiny evropské neznají, nýbrž že roste a mohutní, čím déle vlády vídeňské otálejí odňatý sta- tek vrátiti, a že tento hněv všeho lidu če- ského je stupňován zámysly, které chová

vláda pro zákonnou úpravu jazykových po- měrů při zeměpanských úřadech v Čechách a na Moravě. Po té stránce ať se nedá klamati pan dr. Körber horlivostí, jakou osvědčují ochotní krotitelé v Praze, v Brně a v Opavě, ani svrchovaným cynismem a zvrhlou frivol- ností, se kterými jdou také čeští lidé hlásati na veřejný trh, že nějaký million, o kterém bývalý ministr obchodu bar. Pino řekl »lumpige Millionen«, je lepší nežli vešker právo jazyka českého ve vnitřním úřadování, a kteréžto počínání se důstojně řadí k ní- zkému materialismu hr. Stürkgha, jenz dal bývalému ministru vyučování dru. Ma- deyskému radu, by Slovincům právo na gymnasiální vyučování mateřským jazykem odkoupil 2 milliony pro Lublaň, zemětřese- ním poškozenou. Dr. Körber ani ti, kdož při něma nad ním stojí, neuměli oceniti oběť, jakou přinesli Čechové, vstoupivše vůbec na most česko-německých konferencí, dokud hotovým aktem nebyla jim dána satisfakce, kdežto Němci, jichž rovné právo nejen nebylo hr.

Badenem porušeno, nýbrž výslovněa nově potvrzeno v celém obvodu království českého a markrabství moravského, odmítli všeliké takové formální a nezávazné jednán jak s hr. Badenem, tak s bar. Gaut- schem, tak s hr. Thunem. Špatně však odměnila vláda dra. Körbra tuto střízlivost. ochotu a sebezapření Čechů. Mohl-li pan Jaworski ve Lvově říci na adresu Čechů: sunt certi denique fines (všechno má své meze), nad kteroužto hro- zbou zaplesalo veškeré Germánstvo cislaj- tánské, p. dra. Rutowského v to po- čítaje, mohou Čechové po všech důkazech svého, trpělivého vyčkávání, kteréž leckdes doma narazilo na rozhodný odpor a nesou- hlas, nyní důvodně zvolati do Vídně, že ani známé holubičí povahy českého národa ne- smí býti zneužíváno přes určitou míru. Jsou-li prospekty druhé kampaně vídeň- ského parlamentu za vlády dra. K örbra horší, než byly první, může si její chef, K číslu 120. Čiste v Praze za 26 a na venkově za 3t Předplacení a inseráty přijímá administrace v Marianské ulici, číslo 3. Tam je též redakce a expedice.

má-li k tomu dosti autokritiky, doznatia říci: ipse feci (sám jsem si to učinil.)

Telegrafické zprávy. Svolání delegaci, Z Vídně, 2. května. (C.-B.) »Wie- ner Zeitung« uveřejňuje císařský vlastno- ruční list, svědčící ministrovi zahraničních záležitostí hr. Goluchowskému, mini- sterskému předsedovi dru. Körbrovia uherskému ministerskému předsedovi Kolo- manu šl. Szellovi, kterýmž se dele- gace svolávají ke dni 12. května. Klidný 1. květen. Z Opavy, 2. května. (C.-B.) Včerejší dělnické schůze v ostravsko-karvínské ka- menouhelné pánvi měly klidný průběh. Také v ostatních částech země byly dělnické oslavy 1. května klidny. Z pařížské výstavy. Z Paříže, 1. května. (C.-B.) President Loubet zahájil dnes v paláci Elysej- ských polí výstavu krásných umění. President navštívil nejdříve malý palác, obsahující výstavu umění dřívějších dob.Všichni ministři, cizí výstavní komisaři a členové diplomatického sboru byli v pre- sidentově družině. Prohlédnuv si pak vý- stavu ve velkém paláci, odjel Loubet nazpět do Elysejského paláce. Lid pozdravoval ho voláním: »Ať žije Loubet!« »Ať žije re- publika !« Z Petrohradu, 1. května. (C.-B.). Velkokníže Konstantin bude na své ce- stě do Berlína provázen netoliko generálním pobočníkem šl. Richterem, nýbrž také generál-majorem Bibikovem a křídelním pobočníkem cara Mikuláše plukovníkem kníž. Obolenský m. Z Madridu, 1. května. (C.-B.). Ti, kdož podepsali manifest národní jednoty ob- chodních komor, budou soudně stiháni — na různých místech konaly se socialistické schůze. V Madridě byly prosloveny řeči ve

FEUILLETON. Výlet. Polsky napsal Adam Krajewski. Přeložil Václav Kredb a. Stokráte snad jsem si umínil, že nepustím se na jakoukoliv cestu s lidmi bojácnýmia zrovna stokráte nějaké fatum nastrčilo mi něja- kého strašpytla, jenž svým chováním přiváděl mne zrovna v zoufalství. Tak bylo tomu i s posledním výletem mým, který hodlal jsem podniknouti za krás- ného letního dne, a to hodně daleko, až do nebetyčných hor. Barometr den před tím značně vystoupil, měsíc na rozjiskřeném hvězdami nebi svítil čaro- krásně v předvečer odjezdu, nie tedy nepřeká- želo, zaopatřiti si zákusky pro dvě osoby, vstáti časně ráno, pospíšiti s přítelem Vláďou na ná- draží a odebrati se tam, kde »volnosti jest sídlo.« »Abfahrt! fertig! hotovo!« zaznělo tři- kráte za sebou úřadním jazykem na c. k. ha- ličských drahách, lokomotiva zahvizdla a vlak hnul se směrem k štítům Beskyd, na obzoru se temnících. V kupé nacházela se kromě nás ještě jedna rodina výletníků, skládající se z dobře už sestárlého papínka, maminky a dcerušky kterouž dle všeho rodiče vyváželi na jeden den na zdravý vzduch, aby si odpočinula po dvou- denním plahočení se s pianem. Není nic lehčího nad to, uciniti si ve va- goně známost. proto záhy seznámili isme s

s váženou rodinou, a co více: zvěděli jsme, že jedeme všichni k témuž cíli. Pravím-li: zvěděli jsme, činím to toliko ze šetrnosti k Vláďovi, protože on se nedověděl ničeho, třesa se jako list osyky při myšlence, že jedeme k strašlivým horám a přes spoustu řek (v posledních dnech nečetl nic jiného, nežli historii o hrozné katastrofě pod Basilejem.) Já jsem tedy do tohoto výletu mnoho skládal, ale... Úž několik stanie před vytou- ženým cílem naší cesty nebesa začala se zata- hovati mraky a mraky ty, zavěšujíce se tu a tam na zalesněných horách, zvěstovaly, že tam už prší. ě liveob vl Co měli jsme si počít: musili jsme do- spěti cíle. Ale jestliže v horách prší, je už po výletě. Pud sebezachování kázal, abychom spo- jili se těsnějším poutem známosti s rodinou vý- letníků, abychom v opuštěné stanici mohli aspoň býti v četnější společnosti. Soudě podle dosa- vádního chování se starého pána, hlavy rodiny, byl jsem si jist, že byť i dešť lil se jako z časů Noemových, ztrávíme čas do posledního vlaku vesele. K mému velikému údivu však starý pán stával se méně hovorným a chladnějším, čím více blížil se vlak k cíli, a jakmile ozval se skřipot brzdy a vlak stanul, starý pán jedním trhnutím vyskočil a já v nejbližším okamžiku spatřil jsem ho po boku přednosty stanice, s kterým se vítal, vzpomínaje na přátelství, k němuž se tento po krátkém rozmýšlení při- znal. Dokud restaurační sál naplněn byl pasa- žery, čekajícími na druhý vlak a pochutnávají- cími si zatím na obědě, bylo nám ještě jákž takž.

Lilo se opravdu iako z konve, ale v šum- ném hovoru tu a tam sršely vtipy o nečase, zapomínalo se na dlouhou chvíli a člověk by byl hotov, vysedět tu několik hodin. Zatím však přijel vlak, sebral cestující — a na stanici zů- stali jsme jen my dva a ona rodina, která se o nás už vůbec nestarala. Konečně přestalo pršet a blankyt nebe za- zářil nad horami. Doufali jsme, že tato okol- nosť příměje naše spolucestovatele ke společné vycházce, ale i tu potkalo nás zklamání. Zjevi se přednosta stanice a sebral rodinu k sobě nahoru — v restauraci zůstali jsme my sami, vlastně, pardon! ještě pes restauraterův. Za chvíli objevil se i sám majitel gastro- nomického ústavu, přešel několikráte sálem, za- kašlal významně a zachřastil klíči, což mělo znamenati, že je nejvyšší čas, abychom se vzdálili. Poněvadž nám nic jiného nezbývalo, sedli jsme si na verandu, dívali jsme se smutně na horu, týčící se před námi, nemluvíce na sebe ani slova, až konečně žaludek počal se domáhati svého. Vedle sebe měl jsem ležeti kuře, zaobalené v papíře. Nezdálo se mi příhodným, jísti na verandě, vysvětloval jsem tudíž Vláďovi, že sice se snad zablátíme, ale že musíme do hor, protože sedmi- hodinovým sezením nic nevysedíme a protože aspoň trochu užijeme horského vzduchu. Dali jsme se na pochody— stezkou, vinoucí se dosti srázně k hoře, drápali jsme se vzhůru, klouzajíce přes tu chvíli. Konečně octli jsme se na malé mýtině, obrostlé kolem dokola keři. Usedli jsme na kameni pod sosnou — nejspíše nějaká ruka soucitná položila ho na toto místo — a dali se do kuřete. Zatím obzor chmuřil se nanovo, počalo hřměti a v té chvíli Vláda,