Měbsr on

tě aloe

V Praze, ve středu dne 25. dubna.

NARU

Na »Národní Listye ranní a odpolední předplácí se v Praze v administrac na měsíc 2 K — b ve filiálkách na měsíc 2 K 30b Poštou na měsíc 3 K 20b s dvojí zásilkou na měsíc 3 K 80b

Telefonické zprávy „Nár. Listů“. Věci české. Z Vídně, 25. dubna. Nová fáze česko-německých konferencí která je toliko novou episodou velikého če ského boje a je ustavičně předmětem politi- ckých a publicistických úvah. »Reichswehr v rozhodné polemice obrací se proti včerejšímu »Fremdenblattu«. který všechnu zodpovědnost za nynější stav parlamentní svali na Čechy. »Bylo by nespravedlivým jed- náním« — praví list — »kdyby se konsta- tovala tato zodpovědnost a člověk se netázal. jak věci se vyvinuly, a zdali musily dospěti k nynějším koncům. Posuzuje-li se po- stup Čechů nestranně, musíme se držeti vývoje, kterým byli do příkrého stanoviska postaveni. a tu musí se přiznati, že u Če- chů nestalo se nic jiného než co se stalou Němců. Dlužno si připomenouti, že boj proti výnosům hr. Badena nebyl cílem jednoho dne. Teprve v době od dubna do listopadu 1897 nastal obrat k radikalismu. »Staats- partei« německých velkostatkářů mluvila nejostřejší tóninou. Tak vznikl německý ruch, který se sevrkl v šílenou obstrukci. Je dokázáno, že v českém táboře je hojně mužů, kteří chtějí poctivému a upřímnému míru. Čechové budou provozovati obstrukci dále bez ohledu na majoritu pravice, bez ohledu na stát, bez ohledu na parlament — podle vzoru německého. Je politování hodno, že Čechové jinak ne- mohou, kdyby nakrásně snad jinakchtěli. Jim tane na mysli nehorázný příklad, že strana, která provozovala obstrukci, měla úspěch a že stát se před touto stranou pokořil až k zemi. Tento příklad je s to, by pomátl také lidi nejmírumilovnější. Vždyť viděli jsme ob- strukci německou vcházeti do parlamentu ověnčenou vavříny. Úspěch rozho- duje. Co se nyní děje, není vinou stran je- pleda.

dině, nýbrž neodvratným důsled- kemoněch obrovských píemetů a vlivů, kterým vydána byla v šanc ra- kouská politika od pádu Badenova.« Zároveň protestuje »Reichswehr« proti domněnce, jakoby nedělní stať, nadepsaná »Politická katastrofa, obsahující hrozby na adresu Čechů, byla dílem redakčním. Konstatuje, že to je pouhá roz- mluva s aktivním státníkem. Sama »Arbeiterzeitung« soudí dnes o postavení Čechů dosti střízlivě. Je to pohřichu případ s ní výminečný. Doznává, že Čechové mají věcné příčiny ke svému odporu proti německému uzavře- nému území: jazykovou ochranu českých menšin. Německé uzavřené území jazykové byla by smrt českého státního práva. Musí býti pochopeno, že národ, který měl vlastní život státní a v historickém vývoji jej ztratil, se ho zase domáhá. Politická romantika má tudíž v Rakousku skutečnou sílu.

Ze Lvova, 25. dubna. »Ruch ka- tolicki« vzhledem na ohlášku české obstrukce v nastávajícím zasedání říš- ské rady se pronáší: »Na všechen způsob může býti konstatováno již dnes, že Po- láci nemohou se prohlásiti nijak solidárními s obstrukcí. My po- třebujeme dělného parlamentu, abychom vy- hojili rány v zemi. Nepochybně bude vydáno takové heslo na zejtřejší společné schůzi klubu polského na sněmě halič- ském a kola polského na říšské radě. Nikdy a nikdy nepodáme své ruky k upevněn anarchie a k obnově absolutism u!« Co dr. Körber myslí, mluví a chce. Z Vídně, 25. dubna. Ministr- presiden dr. Körber vyslovil se k vídeňskému zpra- vodaji štyrsko-hradecké »Tagespost« takto »Vládě záleží na tom, aby oba sub- komitéty dorozumívací konfe- nence (jeden pro úpravu jazykových po- měrů při státních úřadech, druhý pro zákon o školách menšin) rokovaly v kr á t ké K číslu I13. Číslo v Praze za 2b a na venkově za 3 Předplacení a inseráty přijímá administrace v Marianské ulici, číslo 3. Tam je též redakce a expedice.

době mezi kampaní sněmů zem- ských a mezi zasedáním říšské rady. Členové konferencí budou najisto pozvani. Je ovšem pochybno, zdali se Čechové dostaví. Aspoň je obava, že Čechové za tlaku radikálního ruchu stále rostoucího, a snad také z té příčiny, by sami provedli nátlak na vládu, na porady nepři- jdou. Nechať se však konference sejde nebo ne, ministerstvo hotovou svou osnovu jazykovou říšské radě podá. V podstatě jest to tentýž elaborát, který byl vládou přichystán, když dr. K ör- ber ujal se správy státní. Všichni členové dorozumívací konference dávno již o tomto operátu vědí. Je s podivem, že Čechové právě ve chvíli, ve které svolává se říšská rada, počínají tropiti lomoz. Jazykový zákon doznal ovšem ně- kterých změn, které možno pokládati výsledkem porad dorozumívací konference. Není také vyloučeno, že nezávazné rozpravy s poslanci všech stran, které konal dr. K ör- ber za posledních dní, daly podnět ke změ- nám dalším. Hrozby obstrukce — pokračoval dr. Körber — neposuzují se ve vládních kru- zích tragicky. Vláda samozřejmým způsobem učiní vše, aby nebezpečí obstrukce odvrátila. Trvá však co nejrozhodněji na stano- visku — a to musí býti se vší určitostí po- věděno — že nemůže býti pomý- šleno na jednostranné uspoko- jení Čechů. Kdyby Čechové provedli své hrozby obstrukční, nebylo by jiného východu, než rozpustiti poslaneckou sně- movnu. Na rozhodujících místech nikdo nepomýšlí na státní převrat. Pracovní program říšské ra- dy není ještě stanoven. Stane se tak teprve na konferenci s presidentem po- slanecké sněmovny drem. Fuchsem. Z po- čátku bude plenárních schůzí jen málo, a by dala se výborům příležitost

FEUILLETON. Cesto. Napsal Jos. Haser Písecký. šnle Bez oddechu běžela z vesnice sněhem za- vátou polní cestou. Ač konec března již, přece sněhu místy až po kolena. A bylo již tak pěkně; všechen sníh roztál, půda osýchala, n sadu tatíček již prořezával staré, rozložité ja- bloně, špačkové usadili se v jednom kotlíku, ze kterého vypudili dotěrné vrabce, a třasořitky tak vesele švihlaly na drnovém hřebenu do- škové střechy. Již všecko připravovalo se k prv nímu rozpuku jara a najednou dá se do sně- žení a jemné vločky padají a padají bez ustání, celý den, druhý, třetí, stále —. — A zrovna teď, když je jí nejhůře, taková metelice, že sotva může člověk vydechnouti, div ji vítr a sněhová prášenice nezahltí. S na- maháním vytahovala nohy ze závějí, aby je za chvíli zase zabořila v netknutý sníh. Razilasi sama cestu, kdo by také za takového počasí z vesnice vycházel? Jen tu a tam vrána popo- létla, zanechávajíc ve sněhu několik otisků svých tuhých letek. Na okresní silnici trochu ve spěchu ulevila. Odtud naposled ve chvatu, plaše a jen letmo se ohledla k rodné vsi; oči se jí zalily slzami, zavzdychala, přejela si rukou obličej, přitiskla vášnivě k sobě nějaký ranec, který měla za- obalený ve svrchní vykasané sukni a zase se rozklusala. »Snad se již nikdy nevrátíme, Panenko Maria,« zaúpěja a bylo jí tak těžce u srdce.

Seběhla s mírného svahu po silnici až na můstek, klenoucí se nad potokem, který se vi- nul kolem jejich zahrady. Podepřela se o ka- menný okraj mostu a oddechujíc, zahleděla se v čistou vodu nezamrzlého potoka, který jí tak k srdci přirostl. Vždyť v létě jako dítě denně v něm si nohy umývala, husy a dobytek na- pájela, v něm se koupávala, rybky chytala a s ostatními dětmi po sobě vodou stří- kala. — Na tomto místě nebývá nikdy veselo, ale dnes je tu takové ponuré, smutné ticho. Ještě před několika dny tu bylo volněji, pupeny to- polů se leskly, olše a vrby byly na rozpuknutí, místy již i zelený pažit prohlídal loňskou, po- blácenou travou, a chudobka bez řapíku, sra- žena zemi, nesměle bělela se tu samotinká jako skromný, tichý zvěstovatel jara. — Z blízka se ozýval lahodný hvizdot drozdů a kosů, tichý tikot sýkory koňadry a kol potoka poskakoval konipásek, slídě svým černým, bystrým okem po hmyzu. A jak jásavě zatrylkoval, když po- dařilo se mu v letu uloviti nemotorně letící skřehlou mouchu. Teď vše se změnilo. Za několik hodin vše oněmlo, spustlo, zmrtvělo. Jen stromy ze sněhu tu trčí s úžasem se svými lesknoucími se pupeny, jakoby nechápaly, co to vše znamená, jaký namístný žert si příroda s nimi ztropila? Na větvi nedaleko můstku k sobě tiskly se tři červenky; peří jejich bylo zčechrané, oči při- mouřené. Jen chvílemi netečně rozhlédly se svým zakaleným zrakem. Jedna se teď zavrtěla, zježila peří ještě více, vsunula hlavičku pod křídlo a klímala dále s hladovým žaludkemv mrazivému vzduchu. Náhle se zapotácela, udivené vztýčila hlavičku, smutně a beznadějně

podívala se v zasněžený kraj a znova snažila se zabořiti hlavičku v teplé místečko pod kří- dlem, ale náhle se křečovitě pohnula, nahnula se v před a bez výkřiku sřítila se s větve na sníh. Ostatní dvě červenky se polekaly, zoufale pohlédly na svou družku a s žalostivým štěbe- tem vznesly se a za krátko zmizely v hustém závoji padajících sněhových vloček. — Opuštěná červenka několikráte zaškubala svou dlouhou, jemnou nožkou, rozevřela naposled oči plné bolu a bez hlesu rozevírala tenký zobáček. Vi- děla na sněhu skvrnu, kterou pokládala za brouka, vzepřela se posledními silami agonii, chtěla se vzehopiti, aby doplížila se k soustu, které by mohlo udržeti ji na živu alespoň ně- jakou hodinu. Její namáhání však bylo marné. Beznadějně sebou pohnula, rozevř la zobáček a umírala. Žena na mostě s vyjevenýma očima hle- děla na ten výjev. Dítě jí v náručí zaškemralo. Teď ní zalomcovala zima, až se zachvěla. »To na mne smrt sáhla,« řekla si a jsoue jata pověrčivostí, zasténala: »Jen aby mně to dítě neumřelo, vždyť by si mne pak Josef nevzal.« Setřásla se sebe sníh, pohlédla ještě s bázní na umírající červenku a spěchala dále po silnici. Brzy se zadýchala a zahřála. Musí do večera doraziti do města. Tam je její svůdce, pro kterého ji dnes tatíček vyhnal z domova. Je podomkem v ho- stinci, však jej najde. Utekl ze vsi, když zvěděl, že se stane otcem. Oh, co se tehdy naplakala, co zkusila od matky, když se jí se svým sta- vem svěřila, co od přísného otce, když věc se nedala již skrýti. Ale všecky ty ústrky, výčitky a výhrůžky ji v lásce k Josefovi jen utyrzovaly