ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 2611aa30-65ff-11dc-b158-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 29 celkem · entity: person 38, place 10, org 3, work 1
1 masthead
6. ledna 1900
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu o.
3 masthead
Strana 9.
4 title
Výpověd-
5 article Napsaí An. Míošti
Napsaí An. Míošti Habrůvka s devíti sty obyvatel, zámkem, klášterem, farou a školou neměla dosud erárnt pošty jizdné ani pěší — za to soukromé posly rázem dva. Pětadvacet let už chodí oba do Dubňan, dvě hodiny tam, dvě hodiny zpět, v mrazu, dešti, blátě, úpalu, v máji i v zimě — den jak den. Jak chůzí zkřívené jejich nohy dovedly nesčíslné tyto pochody vykonat, zůstane tajemstvím jenom jejich noh. Ráčka s obeí posílal velkostatek habrůvský. Gargoš s kvasnicemi a pro poštu chodil z velkostatek silůvský. Gargoš v zámku zastavoval se s poštou polední — Ráček do jedenácti ho- din byl v Hiabrůvce s poštou ranni. Dvacet pět Jet trvalo, než si hamižný Gargoš vzpomněl, že za donášku panské pošty dostává jen čiyři mandele otýpek a že se sdře zámku skoro zadarmo. Složil jednou putnu na zem a přbhlásil, aby mu přidali ročně ještě »haspoň dva mandele votýpek z lesa, hjináčze s tém flekne.s »Prosímich, hraběcí milosti,« hledal Gargoš očima cosi po zemi a stoje u své putny držel v ruce oba její panty — »te štere mandele vo- týpek, co dostávám — prosímich to mně ne- stači a prosimich hraběcí milosti, debe mně haspoň půl kope ešče přidali.« »Nepřidám. Co máte, toho je dost. Gargoš pustil panty a ohnal se pravicí v zad Iraběcí milost — néni teho dost a já — dež teda tak, tož já počtu vode dneška nosit nebodo.« A Gargoš, pokloniv se hraběcím zádům zavěsil zas putnu na jedno rameno a šel. Ještě téhož dne nařízeno bylo Ráčkovi, aby v Dubňanech den jak den čekal i na poštu po lední, protože hrabě bez vídeňské pošty být ne- může.
Ráček Gargoš Složil Habrůvka Dubňany Napsaí an Prosímich
6 article
»Co be ne ? rozvažoval moudře u rodi- ných kamen Ráček. »Beztak to belo zbetečny s tem Gargošem. To, co dosavád dostávali kmucháček Gargoš, to včil připadne mně ajá — mám nosit vo téch pár psaní a novin vi nebo míň? To hůř nepřilíží.« A tak v Dubňanech denně vyčkával i pošlu polední. Ale minul měsíc, minuly i dva a tři — a Backovi na dlaň vyplatili zas jen po pětc jako vždiy — o otýpkách nikdo se ani hezmínil. Zmínil se Ráček sám: Dostane-li ty čtyt mandole otýpok, které dostával dřív Gargoš. »A zně dostáváte měsíčně pět zlatých ? obrálla se po něm paní hraběnka a podívala se mu zostra do oči. Ráčka jakoby hřeblem po zádech pohladi. Tak tu stál se zkřivenýma svýma nohama jako řeči zbavený a teprv když po dědině psaní roz- nášel, rozplell se s nohama i jeho jazyk. zA to je panstvo ?! FII1 No včil — jak věll, hiale haž bude venku práca, tak hjim to za tů pětku nemožu dělat — čekat tam decke haž do dvanácti hodin — — To dá rozum!- — roznášel od čísla k číslu zároveň s psa- ními. — »Copak je to k živobeti? Vod vůbce pětadvacet a vod panstva šedesát renskéch. copak na téch pětavosumdesát renskéch možu bét živ?... A zdraví kdo mně přidá? V lit v névštším horku mám já chodit za pravýho poledně . je to rozum ? Hať to zkusí nekdol Hani rok to nevedrži a já se tak šmatlám huž pětadvacet lef.! To je číslo ! A za tů pětku Člověk neví, co si má vo takovým panstvu po- meslit — ešli nemá — nebo hutiskuje chudob nýho člověka. .. škaredý je to haji to. No ja Co za panstvo, dež nemá peníze ? !« Ale všechny tyto Ráčkovy starosti byly ještě téhož dne do pozadí zatlačeny novou udá lostí, která od první nebyla daleko. »Zahradník dostal vépověď« — proneslose hned za poledne u školy. »To snad ne ?
Ráček Gargoš Zahradník Dubňany
7 article
»Bóže dobrotivé, co si ten chudák počne Staré huž jak bůh otec — šest dětí a sedmý na cestě ... I to si z vás lidi dělajó blázne - to nemože bét — třicet let na jednem místě a potem jé vestrčit jak starý pomello —ko přeci nemože bét .. . bodete vidět, že na tem nic něni . . . nie.« No — nebylo tomu tak, aspoň ne tak, jak lidé povídali. Ale plecháč sám od seho ni- kdy nezvoní — někdo jím hrknout musí a kdyby to bylo jen na zkousku. Tentokrát jim hrknul hrabě sám a snad sám se pak leknul toho hřmotu, který způsobil. Jako oekonom, poučen úpadkem Fozmai lých svých vrstevníků — prohlásil všechno, c vyžadovalo nákladné správy a neneslo příjmů — za zbytečné břemeno svého malého velk- statku. A um se ani netajil, že břemenem tím je mu i park i zahrada a sklenník i se zahrad- nikem. Hned prvním rokem z jara po svém příchodu do Habrůvky dal vykácet zadní čás divoce vzrostlého, ale tím rozkošnějšího parku. Padaly nejkrásnější platany, lehly sta a stalet lípy — a ty tam byly pojednou všechny ty »Ruhestätte« rozličných »tante« — »Seufzer- allee« snivých gouvernantek — »Traumplätze- a »Errinerungssitze« comtess ze začátku deva- tenáctého století, padly krásné kouty v houšti- nách křovi s pohledem na tichou, žabincem do zelona povlečenou hladinu rybniku, s návrší od- neseny a do ohnö vmeteny byly všecky spu- chřelé glorietíy a altánky, odkud tak rozkosné bylo dívání na krvácející západy. Na míste všeho toho zelenaly se teď rozkloslé krčály ze- máků, zdvihala se jelelina, zelo prázdné rej- diště pro hřibata — na nejkrásnějším místě, kde jindy tměly se háje smréků a truchlivých thují, postavit dal hrabě boudu s váhou na ře- pové vozy, boudu králiči a umistil tam vysoké stohy slámy. Měl rád řepu, pole a les.
Habrůvka
8 article
»Jak povídám —« rozkládal zahradnik nad rozbázeným pařeništém, »to za starej hraběnky jakživo nebylo, co je ted! Napřed pořád spo- kojeni, pořád jen gut — gut' — a teď, jak povidám, pořád jim zahrada překáží — — pořád něco maj! Tu že mám mšlo cibule, tu zas můžu za to, že mně v pařeništi zmrzl kar- fiol a zas že zahrada nic nenese, že potřebuju moc peněz na semena, že vyžaduju moc děl- niků a dělám vejlohy, jaký nikdo nedělá — jak povldlám, pořád něco vrtaj, pořád něco maj- A v zahradě a ve sklenníku chvilku nejsem jistej. Každej den někdo přiletí, hraběnka v každým hrníčku chce vědět, do všeho se plet — tenhle tejden byla ve sklenníku už ale pě krát, jak povídám — jako bych něco vodnášel nebo krad' — tak mně to připadá. — — To je očistec a ne služba !« — — S těmi slovy zalezl do sklenníku a s hl vou složenou do dlaní sedl si na nízký, mechem obklopený sedánek. Jak tu bylo miloučko v tom vlahém, slad- kou vůní kamelií prosyceném vzduchu uprostre rozkvetlých hyacintů, v teplém výdechu svěží zeleně! Polo ztuhlého, už už dokonávajícího čermáčka tam položili — zobáček otvíral už k poslednímu vzdechu — a vzkřísil se tu, oživi zas a od tě chvile vede, pravda, život samo- táře, ale život v netušené nikdy nádheře. Na druhý den dal se už i do zpěvu. — Donesli sem úl mrazem a hladem už ztuhlých včeliček postřikali je vlažným medem, vystavili na mladé sluníčko — a hle — oživly i včelky a radost nad krásným procitnutim rozezvučely se tak. jak zvučívají jen v letě, kdy venku jim zavon a do úlu zadýchá lipový květ.
9 article
Jak by tu neobživla i lidská, životem uštvaná, zlobou zkrušená duše !? Venku bělal se snih, studil tvrdý led — nebo syrové všud černalo se bláto — a tu tolik krásné, rosné zeleně, brčálově čisté, květy ozářené přírody Jak uprostřed háje by's seděl pod košatým keři, pod nádhernými vějíři chamareopsu a vy soko ku stropu ženoucích se palem a řídko- listých abutillonů s podivnou oranží zvonkovi týchkvětů. Tam zas kout tmavých cyeassí s hustou zdí šťavnatých call a pesírobarevných caladií na podloženém základu kapradin, aspi- dister, dracaen a bujných vnec. V ohromném, zeleném oltáři do výšky se vršila plná houstin nastavených rostlin z dálného tropu s fantasti ckými listy a chumáči vlasatých trav. A všude po stropě rozlézaly se dlouhé šlahouny růzl plazivých, sviticích jak hvězdičky bílými svými květy nad zelenou krásou tichého ústraní.
10 article
A v záplavě světla pod rozlehlými skly — jaký to byl život! Jaký vzrůst! Tu pod stromky něžných cyperů bujnými svými kresbami na listech vyhřivala se begonia rex — hned vedle hořel záhon živě barvených cinerarií, voněly odkvětající svíce hyacintů, žíznivě jak poháry do výše své kalichy nesly tulipány, bohatě zá- řily azalky s kameliemi nad měkkou řadou krásně kvetoucích primul a smutných cyklamenů. A když tak slunce — polo ještě zimní. polo jarní už, zalije všechnu tu nádheru aji skřivými svými paprsky pohladí i tvou tvář — zapomene duše rázem, že venku je dosud snih a mráz — studená voda že teče rozbředlým blátem — a tělo mimoděk snáší se v lenošku, skrvtou v houšti evonymů pod mohutným bana- nem a sladce oči přivírá a sní a sní — o všem možném i nemožném a nejvic o tom, co ni nemá společného s bezprostředním sousedstvím. I sám hrabě zabřešil si často na úspor- ných svých zásadách a utíkal sem, jakobe aspoň na okamžik uniknouti hleděl čpavku ko- níren a zadních traktů hospodářských prostor. Uchýlil se často sem do plné nádhery ranní květeny, jakoby zabloudil a usedl — obklopen štastnou zelení s láskou pěstěné přírody — a očima v houštinách, prsa svoje sytil rozkošnou vůní vydychujícího rostlinstva.
11 article
Vešel i tentokrát Zahradník vstal. »Vy, pane zahradník — začal německ voně k bělostné růži rozvité kamelie — u měho kamaráda v Mödlingu je vypsáno pěkné místo zahra dníka. Nechtěl byste se o ně hlásit? Po mohl bych vám. Je to přece v městě, déti b mohly chodit do škol, nauěily by se němesku a bylo by z nich něco. Dostal byste také vi platu než vám mohu dát já — a všecko — všecko byste měl jinačí i deputát i byt« — dodal, uštipuje odumřelé lístky po zdi se hirnouci tradescantie. V šedivém zahradníku v tu chvíli byl by se krve nedořezal. Hned po prvních slovech cítil, že pod jemným obalem starostí o něho a celou jeho rodinu skrývá se výpověd. Dlouho otálel s odpovědí Konečně pravií »Jak povídám — to bych se musil napře poradit se svou starou.« Zajikl se chudák starý a chvěl se ja osykový list. Už ani neslyšel, co hrabě povídá dál. Sklenník se s ním točil. Hrabě po chvíli zastrčil si do knoflikov dírky bílé poupě růže a odešel.
Zahradník Hrabě Mödling
12 article
Zahradník letěl domů. »0, já sem to cojtil, já to věděl, žes tu na vobtíž! Tohle mám za tolik let věrne- služby!« zalomil rukama nad hlavou a v oddan skličenosti jeho duše vzklíčila pojednou nenávi ze dvora ven bičem vyštvaného psa — — »0,je to věděl, já to cejtil ! — — Už tenkrát m to napadlo, dyž sem kluka dát nechtěl do ně- meckejch škol! — — Strkaj se mnou — pro- tivnej je jim Čech — — — l A za hlavu se chytl zahradník bílou jak sníh a slzy — netekly, ale letěly mu Iitostí rozjitřených očí, když se podíval na poděšená svá kuřata, krčící se do sukní plačící matky. Ten den srdce trhalo se všem Zahradnice vyvrávorala se odpoledne z domu a šla si poplakat na faru. Do večera výpovědi už byla plná dědina Zachvěl se i hospodář a fo Musila to být pro všecky trpká noe Teprv druhého dne se snesla na zkormou cené hlavy vlídná útěcha. Přinesl ji bílý par farář. Ani ten nespal — a ledva ráno odby mši svatou, chystal se k důležité visitě na zámk s takovými důvody ve prospěch svých svěřene že o výsledku svě přímluvy nebyl ani v žádnýe pochybnostech.
Zahradník Čo Musil mecký škola
13 article
»I to nemůže ani být — to nemůže být Tak to pan hrabě snad ani nemyslil. Kam pal by to vedlo, kam by to vedlo ! Osoba stará — détí zest — kam se pohne — kam se ucbýl teď — na stará léta? ! Jednou nohou v hrob — To není mladik. — Mladý se ještě protluče. ale starý a s dětmi — — — to nemůze být!« V kuchyni už stály a strachem se třásl- žena hospodáře a fořtová. Po zahradníkovi če kaly, že přijde řada na ně. Ale nebylo žádných přimluv potřebí. Hrabě, když se dověděl o účinku svých slov, sám se jich zalekl a osobně doběhnul do zahradníkovy rodiny, chláchole bílého svého služebníka, tak že to nikdy nemyslil, to že by čistě jeho, dobře míněný, ale nevhodný nápad a když všecky byl o své přízni ujistil, v rozpa- cích odcházel. Mraky odtáhly. Ale zabradník dodnes má za to, že to byla přece jen skrytě miněná vý- pověď, zaviněná tím, že nejstaršího svého synk nechtěl dát do německé školy »Jak povídám — šest jich mám a šes kdyby se mně jich ještě narodilo — všecky uživím a všecky budu mít rád a všecky bych je dal vyučit. Ale ani jednoho v německej škole Jak povídám — kdybych je dal do německej — tak mně tam zhloupatí, prolože to bude, jak povidám nejmíň dvě léta trvat, než se nauči aspoň blafkat a v ostatních zástojech zůstanou pozadu. A jak povídám — než by se mně mě některej ten kluk poněmčit, radši bych mu, jak povídám, krkem zakroutil !« — — Jak povídám — — starý, dobrý štěp. — Šest už zdravých ramen roste z něj — a sedmé vyráží. — — Nechť se jimi jen jen zelená ta malá, ale zdárná, sílou a mládím oplývajíci tvá zahrada.
Hrabě
14 article Vánoční povídka.
Vánoční povídka. Napsal Fr. Floe (Paní Zdence Macháčkové.) Loňské vánoce ztrávil jsem radostně v ro dině starého přitele Rejholce v Polabí. Radostné byly to dni nejen proto, že po letech opět jsem mohl s milým přítelem vzpomínati blahých dob dětství i let studentských, ale zvlůště proto, z v rodině přítelově zachovaly se mnohé ty obv- čeje a staré zvyky, jež nám činí vánoe tak milými, tajemnými, ba mohu říci i po tickými. Přitel Rejholee jest dosud mládencem, m vzorně a velké hospodářství, které rozšaťnně vede sám, ale v domácnosti podržela žezlo stará. dobrá jeho matička. Původní eil, k němuž Rejholec od mladost směřoval, byl jiný než hospodářství, ale kdy otec náhle zemřel, ušlapáli ho vlastní jeho koně byl na váhách; rok se ještě v Praze vydržel ale pak nobylo zbytí. Jen dvě cesty měl př sebou, buď prodati hospodářství a pokračovat ve studiích nebo navrátiti se domů a počití tam kde otec přemožen klesl. Rozhodl se pro urubé nebot matky od té rodné hroudy odtrhnou nemobl. Nereptal a matka jeho nesměla nikdy po znati, jakou jí přinesl oběť svým návratem. N studoval Rejholec s úmyslem, odbýti zkoušky usaditi se někde v teplém hnízdečku, Rejhole studoval z lásky k vědě. Nemluvil proto o tom věda, že by nebyl pochopen a trvalo dosti dlouho, než pevné jeho vůli pomohl zvyk zkfo titi neodolatelnou touhu zanechati vše a prch nouti tam, kde by celou duší mohl se odda kněžce, jež duhovými blesky láká tolik nadšene toužících státi se jejími sluhy. Rejholec mě vůli pevnou, ale myslím, že nejpevnějši pouto které ho udrželo doma, byla hluboká, nev slovná láska k té drobné stařence, k jeho matce.
Floe Macháček Rejholec Rejhole Francie Polabí Praha
15 article
Přijeli jsme již pozdě odpolodne na Štědr den z nádraží okresního města a stařeniku jsme zastihli před statkem vyhlížejíci, kdy už pře přijedeme. Jak Rejholec seškočil s vozu, za chytla se stařenka silného jeho rämene a při- táhnuvši vousatou přítelovu bradu ke své tvář. polibila několikrát syna v úsla; také na mne dostalo a již běžela jako křepelka do stavení aby posledně se přesvědčila, je li vše k našemu vstupu připraveno. Na záhrobní a v síni byla rozprostřen sláma, v čeledníku vyhřátém a osvětleněm po dlaha posypána zlutými pilinami a celý dům na plněný vůní pečiva a koření. Rejholec uvedl mne do svého pokoje a o skočil, aby dohledl na čeládku na dvoře i v stájích, doporučiv mě dříve balik knih, kterýi byl právě s sebou z města přivezl Než jsem se nadál, byl již zpět a za chvi ličku otevřela tiše dvěře stařenka a prostrčivši pouze svou šedivou malou hlavu, hlásila, že již vyšla hvězda a jest čas sedati k večeři. Večeře připravena byla v čeledníku, neb bývalo zde od jakživa zvykem, že čeládka jedla s hospodářem. Bělostný ubrus na dubovém stole talíře, sklo, lesklé příhory, ale zvláště příjemná vůně polévky, vše to zvalo k hostině. Chasa již stála kolem kachlových kamen a na vybídnut stařenky přistoupili jsme hned všichni ke stolu Mladý hospodář počal modlitbou a všichn přidali se sborem. Stařenka dokončila: »Pane, račiž požehinat darům, jež budeme požívati«, a usedla. Dostalo se mně čestného místa vedle sta- řenky.
Rejholec
16 article
Nalila mně sama polévky. »Je z ryb s houskou. Tak u nás bývalo vždy a já jsem tak zvykla, odpusťte, kdyby vám nechutnala chtěla jsem pro vás připraviti něco jiného, al kde pak, má stará hlava už nic neumí.« »Ach, naopak, byl bych velmi nešťasten, kdybyste pro mne něco měnila. Tésil jsem se zvláště na to, že u vás najdu všecko ještě po staročesku. « Stařenka se usmála. VVím, vím, Jeník mn to vypravoval, že se teď najednou pánům zal bilo, co, bohužel, již vymírá nebo docela vymřel a zašlo. No, pohovoříme si ještě o tom, ted musíme jíst.« Její oči postřehily, že chasa ji dojídala a proto nechtěla se spouštěti do roz- mlavy. Děvečka Barča, která nosila na stůl, díval se jen stařence na oči a již věděla, co a jak se má stáli. Rozhledl jsem se kolem. U stolu seděli čivři muži: podruh Horák, dva čeledinové Jirka pasák, z čeládky ženské jen babka Joun- ková, dračka peří, dala se přinutiti, že sedla k stolu a to jen proto, aby nebyl lichý počet. Barča přinesla »nastavovaného kubue celá rudá, štroká její tvář jen se leskla a zá- řila: »Paňmaminko, rač Pámbu požehnat, na přesrok se zase všichni sejdemo, podívejtes na stíny, všichni máte hlavy.« Ohledl jsem se tázavě na babičku: »Aha, nevíte, co Barča povídá. Protožeje lampa na stole, padají naše stíny na zdi a na podlahu. Ten člověk, jehož stín má znatelnou hlavu, v tom roce neumře.« Zeptal jsem se též na »nastavovaného kubu«. »Jen okuste a poznáte!« Okusil jsem a poznal, že jsou to kroupy a sušené houb mimo to se podávaly kolem vařené sušeně švestk hrušky a křížaly. To bylo ovšem meziaku. Brzo objevilys na stole ryby na černo, pečeně i smažené.
Jeník Jirka Aho
17 article
Při rybách umlkl hovor a když přece ně kdo šepll nebo zakašlal, podívala se tam st řenka a upřímně varovala: »Pozor, děti, pozor- pamatujte na starého Kmonička!« Obrátila sek mně. »To Kmoníček, jako vedlejší souse spolkl kost a byl by málem umřel. Dva dni ji měl v chřtáně, až když ho nakládali na vůz aby ho dovezli k doktorovi, sama z chřtánu vyskočila.« K naší poctě přidán byl jablkový závi Ale tu již stařenka nevydržela seděti, šukala kolem stolu, odbíhala a zase se vracela. Brze nanesla s Barčou mísy brunátných a žlutých jablek, ořechů vlaských i lískových, koláčů, vá nočky a džbány piva. »Tak a ted, Jeníčku, abys pověděl dobytku. včeličkám a studni, že je Štědrý večer a dones jim od večeře,« poroučela stařenka. Přítel po slechl, vzal na taliř, jak mu stařenka kladl kousky vánoček, jablíčka a rozlouskané ořechy a odnesl vše do stájí, studni a včeličkám ohla šuje všude, že je Štědrý večer a že narodil se Spasitel. »No a jak?« tázala se slovy i očima ba bička, když se přítel vrátil. »Všecko v pořádku. »Srna« zrovna vesel zabučela a hned by všecko spolkla samal« »A co včeličky ?« tázala se stařenka. »Musil jsem dvakrát klepat, než se ozvaly.« »Jen když se ozvaly, buď Pánbůh pochvá len,« libovala si stařenka. »A studeň si popro- sil, aby dávala zdravou vodu ? .
Obrátil Kmoníček Musil
18 article
»To víte, maminko, všecko jak vždycky.« »A vy, holky, nebo ty Jirko, snad jsi nedlal letos kohoutovi nebo kačerovi česneku jako loni?« »Ba ne, panímámo, kde pak, « ozvalo se několik hlasů, zvláště pasák Jirka se bránil, že on ani loni ne, ale to že ten čeledín“ Mates, co je letos v Josefštotě; to že byl takov kujon. 3Ba byl, byl —« ulevovala si stařenka hned mně vysvětlila, že, kdosi, ať už Petr neb Capl — jsou oni všichni stejni — dal kohoutovi kačerovi česneku na Štědrý den, a tu, duš drahá.« vykládala stařenka horlivě, »nikd k nám hrubě nesměl ani na dvůr. Zvlást ten kačer byl zrovna jako učiněný pes, hnal se za lidmi a štípal do lýtek, ba i na hlavu člo- věku div neskočil !« »Ale jestli, Jirko!« — stařenka si oddychl — »to býs dostal buchtu — ale ne s mákem A teď pijte a jezte, co kdo rád. A nie mně ne- házejte na zem! Všecko, jak je na stole : ko- stičky, drobečky, kůrky, slupky zůstane v ubruse ležet na stole přes svátky; kde to pak hodiš do zahrady, vyroste řimbabu — a to je dobrá věc.
Jirka Petr Capl
19 article
Chasníci krájeli jablka a ukazovali si hvězdy z jader, to je štěsu, běda tomu, kdo by mě místo hvězdy křiž! Stařenka vybrala si pečlivě dvanáct ořechů a louskala je louskáčkem, ale nejedla jader, neměla již na ně zubů, ale pro- hlížela je bedlivě. Jedenáct jich bylo dobrých. jen jeden byl prázdný. Těch dvanáct ořechů bylo dvanáct měsíců, kynul tedy stařence v je- denácti měsíefch zdar, jen srpen či záři se n vydaří. »To se nám, Barčo, nevývedou leto „otavčátkak. « ) »Nebudeme raděj' nasazovat«, usoudila Barča, neboť věřila orakulu. Z venčí zalehl temný táhlý zvuk do čeled- níku. Ponocný vytruboval devět. »Barčo, nech všecko na stole a přines ještě pivo, do jedenácti můžete karbanit, « to platilo čeládce »a pak hajdy na půlnoční ! Horák zůstane doma a půjde na jitřní!« Po tomto rozkaze odešla do kuchyně. Chasníci nedalise dvakrále pobízeti a Horák vytáhl z kapsy usmo- lenou hru karet, ale do hry se nedali. Jakmile se stařenka vrátila, vstal přítel opět počal krátkou modtitbu, kterou ostatn skončili, potom jeden po druhém sli děkovat přát »šťastné a veselé Vánoce a aby P'án Bo nadělil na stotisíckrát!«, při tom libali stařence i přiteli ramena. Vstal jsem též od stolu a na vybídnu přítelovo odešel jsem s ním do jeho pokoje.
Ponocná Horák P ' án Bo
20 article
Brzo bylo slyšeti, jak zamlaskaly karty n stole a z kuchyně zaléhal až sem ženský smích »To jistě lijí holky olovo !«, poznamena přítel a přišoupnuv svou židli k mě, vytáh pouzdro s doutníky a nabízel nejlepši speciality »Tak, nyni máme konečně chvilku pro sebe. Vonný dým zakroužil nad našími hlavami skloně- nými nad knihami, jež přítel právě přivez a které jsem jen zběžně před večeří přehlédl. Za chvíli vklouzla do pokoje jako myšk stařenka nesouc tlustou knihu a skřipec v rukou. Za ní přihnala se Barča s hrncem vřelé vody. jejž postavila na kamna. Přitel donesl hrst doutníků čeledínům a vrátiv se připravil hbič tři sklenky punče. Byl to oblibený nápoj stařenčin. Ve vytopeném pokoji, v kruhu tak milých lidí, bylo blaze. Rozmlouvali jsme o všem, hlavně o bývalém hospodáři, otci a manželu. Padla tklivá a srdečná slova hlubokého smutku ale i odevzdanosti do vále boží. Došlo i na to, jak mne stařenka odkázale. že pohovořime o tom, jaká je škoda toho, co umírá, co mizí a co se pánům ve měslě tak libí a co by v lidu rádi zachránili. Stařenka se trochu těm pánům posmivala a hladic hubenou ručkou svou sklenku srkala jako labužník sladký nápoj. Přinutili jsme ji ješté, že vypila druhon sklenku a pak se zabrala do svých modliteh. ale nedostala se daleko, brzo spadl jí skřipee s nosu a unavená stařenka vlivem tepla a opoj ného nápoje usnula jako dílě.
21 title
*) Pozdní kuřat
22 article Soděli jsme s přitelem chvni tise a přece
Soděli jsme s přitelem chvni tise a přece nám bylo, jakobychom spolu rozmlonvali. Je to zvláštní, že právě v tu noc vzpominá kuždy člověk tak rád. Nové houkání rohu ponocného výtrhlo nás ze vzpomínek. Přítel přistoupil k oknu a od- hrnul záclonu. Venku bylo jasno. Snéhu ležel nevysoko, tiše mrzlo a na temnou nebes bán vyskočila dnes kde která hvězdička. Zajisté při- šly všecky ze zvědavosti podívat se, co se na zemi děje dnes po dvou tisících skoro lčtech, kdy zvěstoval anděl pastýřům betlemským, ž sestoupil k lidem Pán Pánů jako dítko chudobné a leží v jeslich zavinut v plénkách. Přítel vrátil se od okna a usednuv, řek tiše jakoby jen sám k sobě: »Dnes tři roky jsem prožil nejstrašnější Štědrý večer. »Vypravuj, prosím tě, vypravuj !« Přítel podíval se na spícl malku a pak bez dalšího vybídnutí počal. »Byl jsem poslední rok v Praze a na vá- noce jsem domů přijeti nemínil, ale právě na Štědrý den pojala mne taková touha uviděti maminku (byla chudinka zdo již sama), že ne- rozmýšleje se dlouho, přímo z ulice rozběhl jsem se na nádraží a jel jsem. Přijel jsem po- zdě do okresního města. Na nádraži nebylo po- vozu a ježto město od nádraží, jak víš, je dosti vzdáleno a já se zdržovati nechtěl, roz- běhl jsem se pěšky. Což, dvě hodiny cesty pře- běhnu hravě, ale sotva jsem vyšel do poli, shledal jsem, že jsem se zmýlil. Zima byla nijaká. Snih sice ležel, ale tál, huhilavý víír jej jedl, nohy se klouzaly a bořily a tma byla, že by ji mohl krájet. Než nyní se vrátiti do města se mně již nechtělo a proto nutil jsom se dál a dál. Těšil jsem se, že, až dorazím do lesa, bude cesta lepší; mimo to maloval jsem si, jak bude maminka radostně překvapena, až ná- hle vpadnu do stavení jako s nebe.
Praha
23 article
Než jsem dorazil do lesa, byl jsem una- ven a zpocen. Ale byl jsem též zklamán, v lese byla cesta ještě horší. Po několika krocich uslyším za sebou mlaskot, kdosi za mnou po- spíchal. Zůstal jsem státi. Malý jakýs člověk mne dohonil a pozdraviv »Pochválen buď Pán Ježíš«, otázal se, zda-li může se mnou jíti, ž prý se zdržel v městě a jde do Z . . . c. ves- nice vzdálené odtud ještě hodínu. Rozumí se, že jsem svolil a řekl jsem, že nám bude ve- V době tání, za temné noci jest les nej- strašnější. Šli jsme prostředkem cesty. Těžké vodnaté kusy sněhu padaly s větví a pleskaly do kalužin nebo na naše hlavy. Bylo to psl počasí. Můj společník stále hovořil. Vypravoval mně strašidelné historie, kde kdo koho přepadl, vyptával se, kdo jsem, odkud a kam jdu a když po půlhodinné namáhavé cestě zahnuli jsme na vozovou cestu přiční, skočil náhle na mne jako kočka a počal mne škrlit. Ví bůh, že jsem se měl za ztracena. Ruce maje v kapsách zimniku bez podezření byl jsem tak překvapen a ulekán, že jsem na obranu ani nevzpomněl. Instinktivně vytrhl jsem ruce z kapes. V pravici svě držel jsem pouze — domovní klič. A ten klič mne zachránil. Při vytržení rukou svých zavadil jsem klíčem o tvár útočníkovu. Pustil mne a uskoči jako míč. Strach mne poučil, že útočník se lek — revolveru. Využitkoval jsem toho hned.
Ježíš bůh
24 article
»Ku předu! a obrátte-li se, nebo poku síte-li se o útěk, zastřelim vás jako psa !« To pomohlo. Můj muž nebyl asi loupežní z povolání, snad pouhý ochotník, který chtěl využitkovati přiležilosti Poslechl a šel, já pak maje ruku s klíčem nalaženu, šel jsem za ním, ale srdee mině těle strachy mřelo. Než mým úzkostem nemělo býti konce. Náhle se můj společník zarazil, také já jsem stanul. Z lesa vystoupil nám do boku muž jiný. Nepromluvil ani slova, na náš pozdrav nepoděkoval, ale když jsme my pokra- čovali v cestě, šel za námi. Zdálo se mně, že jdu již několik hodin lesem, který jsem jindy přeběhl za hodinu. Dnes neměl les konce. Modlil jsem se tiše, ale jistě nikdy ne vroucněji. Náhle před námi prosvitlo. Ach, konee lesa a tam světlo! Jsem doma. Muž, který za námi šel, kdesi se ztratil a můj společník po- přáv mně dobré noci, uskočil v levo a příkopem se hnal kolem vesnice, ale strach se mne ne- spadl. Skokem pádil jsem domů a udýchán za- razil jsem až před statkem. Vše spalo, jen čeledníku seděla maminka u lampy a — spala. Na první mou ránu vstala a šla mně otevří. »A kde jsou ti dva?« byla první její slova. »Jací dva ?e »Co šli s tebou? Vrahové! Jeden se bál druhého a tys živ !« Udiven a třesa se na celém těle cítil jsem, jak mne matka libá a vede pod střechu. Viděla vše ve snu a prožila se mnou ve- škeru úzkost. Přiteli, je to možno?. Nežli jsem mohl odpověděti, ozval se hlas stařenky. »Vždyť já nespím, to já se modlím — modlím se, Jeníčku, za tebe, aby ti Pánbůh za tvou lásku —« Pohledl jsem na stařenku. Chu- dinka spala a mluvila ze spaní; její vrásčit tvář byla tak milá a bylo v ní tolik láskya Přílel vstal a políbil vroucně vrásčitou ručku, ležící na rozevřeném nebekliči a mně bylo najednou tak divně, že jsem se musil po- dívati na ty zvědavé hvězdičky na rozjasněné
Skok Chu
28 title
Svatí tři králové.
29 article Pohadka.
Pohadka. Napsal Andeé Theuriet. Přel. MIřaa Sakov . Tři králové od Východu, Kašpar, Melichar a Baltazar, nesouce kadidlo a myrhu, vydali se na cestu, aby vyhledali Jezulátko ; ježto neznali však dobře cesty do Betléma, zabloudili v hlu- bokém lese a přišli se soumrakem do jedné . vesnice v kraji Laugreském. Byli unaveni, ruce, v nichž nesli nádoby s kadidlem a myrhou- pro svna Mariina, měli jako přelámané a zmí- rali hladem a žízní. Zaklepali tedy na dvéře prvního stavení ve vsi, aby požádali za po- [hostinstvi.
Andeé Theuriet MIřaa Sakov Kašpar Melichar Baltazar Mariin Betlém