2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu o.
5
article
Napsaí An. Míošti
Napsaí An. Míošti
Habrůvka s devíti sty obyvatel, zámkem,
klášterem, farou a školou neměla dosud erárnt
pošty jizdné ani pěší — za to soukromé posly
rázem dva. Pětadvacet let už chodí oba do
Dubňan, dvě hodiny tam, dvě hodiny zpět, v
mrazu, dešti, blátě, úpalu, v máji i v zimě —
den jak den. Jak chůzí zkřívené jejich nohy
dovedly nesčíslné tyto pochody vykonat, zůstane
tajemstvím jenom jejich noh.
Ráčka s obeí posílal velkostatek habrůvský.
Gargoš s kvasnicemi a pro poštu chodil z
velkostatek silůvský. Gargoš v zámku zastavoval
se s poštou polední — Ráček do jedenácti ho-
din byl v Hiabrůvce s poštou ranni.
Dvacet pět Jet trvalo, než si hamižný
Gargoš vzpomněl, že za donášku panské pošty
dostává jen čiyři mandele otýpek a že se sdře
zámku skoro zadarmo. Složil jednou putnu na
zem a přbhlásil, aby mu přidali ročně ještě
»haspoň dva mandele votýpek z lesa, hjináčze
s tém flekne.s
»Prosímich, hraběcí milosti,« hledal Gargoš
očima cosi po zemi a stoje u své putny držel
v ruce oba její panty — »te štere mandele vo-
týpek, co dostávám — prosímich to mně ne-
stači a prosimich hraběcí milosti, debe mně
haspoň půl kope ešče přidali.«
»Nepřidám. Co máte, toho je dost.
Gargoš pustil panty a ohnal se pravicí
v zad
Iraběcí milost — néni teho dost a já —
dež teda tak, tož já počtu vode dneška nosit
nebodo.«
A Gargoš, pokloniv se hraběcím zádům
zavěsil zas putnu na jedno rameno a šel.
Ještě téhož dne nařízeno bylo Ráčkovi, aby
v Dubňanech den jak den čekal i na poštu po
lední, protože hrabě bez vídeňské pošty být ne-
může.
Ráček
Gargoš
Složil
Habrůvka
Dubňany
Napsaí an
Prosímich
6
article
»Co be ne ? rozvažoval moudře u rodi-
ných kamen Ráček. »Beztak to belo zbetečny
s tem Gargošem. To, co dosavád dostávali
kmucháček Gargoš, to včil připadne mně ajá
— mám nosit vo téch pár psaní a novin vi
nebo míň? To hůř nepřilíží.«
A tak v Dubňanech denně vyčkával i pošlu
polední.
Ale minul měsíc, minuly i dva a tři —
a Backovi na dlaň vyplatili zas jen po pětc
jako vždiy — o otýpkách nikdo se ani hezmínil.
Zmínil se Ráček sám: Dostane-li ty čtyt
mandole otýpok, které dostával dřív Gargoš.
»A zně dostáváte měsíčně pět zlatých ?
obrálla se po něm paní hraběnka a podívala se
mu zostra do oči.
Ráčka jakoby hřeblem po zádech pohladi.
Tak tu stál se zkřivenýma svýma nohama jako
řeči zbavený a teprv když po dědině psaní roz-
nášel, rozplell se s nohama i jeho jazyk.
zA to je panstvo ?! FII1 No včil — jak
věll, hiale haž bude venku práca, tak hjim to
za tů pětku nemožu dělat — čekat tam decke
haž do dvanácti hodin — — To dá rozum!-
— roznášel od čísla k číslu zároveň s psa-
ními. — »Copak je to k živobeti? Vod vůbce
pětadvacet a vod panstva šedesát renskéch.
copak na téch pětavosumdesát renskéch možu
bét živ?... A zdraví kdo mně přidá? V lit
v névštším horku mám já chodit za pravýho
poledně . je to rozum ? Hať to zkusí nekdol
Hani rok to nevedrži a já se tak šmatlám huž
pětadvacet lef.! To je číslo ! A za tů pětku
Člověk neví, co si má vo takovým panstvu po-
meslit — ešli nemá — nebo hutiskuje chudob
nýho člověka. .. škaredý je to haji to. No ja
Co za panstvo, dež nemá peníze ? !«
Ale všechny tyto Ráčkovy starosti byly
ještě téhož dne do pozadí zatlačeny novou udá
lostí, která od první nebyla daleko.
»Zahradník dostal vépověď« — proneslose
hned za poledne u školy.
»To snad ne ?
Ráček
Gargoš
Zahradník
Dubňany
7
article
»Bóže dobrotivé, co si ten chudák počne
Staré huž jak bůh otec — šest dětí a sedmý
na cestě ... I to si z vás lidi dělajó blázne -
to nemože bét — třicet let na jednem místě
a potem jé vestrčit jak starý pomello —ko
přeci nemože bét .. . bodete vidět, že na tem
nic něni . . . nie.«
No — nebylo tomu tak, aspoň ne tak,
jak lidé povídali. Ale plecháč sám od seho ni-
kdy nezvoní — někdo jím hrknout musí a
kdyby to bylo jen na zkousku. Tentokrát jim
hrknul hrabě sám a snad sám se pak leknul
toho hřmotu, který způsobil.
Jako oekonom, poučen úpadkem Fozmai
lých svých vrstevníků — prohlásil všechno, c
vyžadovalo nákladné správy a neneslo příjmů
— za zbytečné břemeno svého malého velk-
statku. A um se ani netajil, že břemenem tím
je mu i park i zahrada a sklenník i se zahrad-
nikem. Hned prvním rokem z jara po svém
příchodu do Habrůvky dal vykácet zadní čás
divoce vzrostlého, ale tím rozkošnějšího parku.
Padaly nejkrásnější platany, lehly sta a stalet
lípy — a ty tam byly pojednou všechny ty
»Ruhestätte« rozličných »tante« — »Seufzer-
allee« snivých gouvernantek — »Traumplätze-
a »Errinerungssitze« comtess ze začátku deva-
tenáctého století, padly krásné kouty v houšti-
nách křovi s pohledem na tichou, žabincem do
zelona povlečenou hladinu rybniku, s návrší od-
neseny a do ohnö vmeteny byly všecky spu-
chřelé glorietíy a altánky, odkud tak rozkosné
bylo dívání na krvácející západy. Na míste
všeho toho zelenaly se teď rozkloslé krčály ze-
máků, zdvihala se jelelina, zelo prázdné rej-
diště pro hřibata — na nejkrásnějším místě,
kde jindy tměly se háje smréků a truchlivých
thují, postavit dal hrabě boudu s váhou na ře-
pové vozy, boudu králiči a umistil tam vysoké
stohy slámy. Měl rád řepu, pole a les.
Habrůvka
8
article
»Jak povídám —« rozkládal zahradnik nad
rozbázeným pařeništém, »to za starej hraběnky
jakživo nebylo, co je ted! Napřed pořád spo-
kojeni, pořád jen gut — gut' — a teď, jak
povidám, pořád jim zahrada překáží — —
pořád něco maj! Tu že mám mšlo cibule, tu
zas můžu za to, že mně v pařeništi zmrzl kar-
fiol a zas že zahrada nic nenese, že potřebuju
moc peněz na semena, že vyžaduju moc děl-
niků a dělám vejlohy, jaký nikdo nedělá — jak
povldlám, pořád něco vrtaj, pořád něco maj-
A v zahradě a ve sklenníku chvilku nejsem
jistej. Každej den někdo přiletí, hraběnka v
každým hrníčku chce vědět, do všeho se plet
— tenhle tejden byla ve sklenníku už ale pě
krát, jak povídám — jako bych něco vodnášel
nebo krad' — tak mně to připadá. — — To je
očistec a ne služba !« — —
S těmi slovy zalezl do sklenníku a s hl
vou složenou do dlaní sedl si na nízký, mechem
obklopený sedánek.
Jak tu bylo miloučko v tom vlahém, slad-
kou vůní kamelií prosyceném vzduchu uprostre
rozkvetlých hyacintů, v teplém výdechu svěží
zeleně! Polo ztuhlého, už už dokonávajícího
čermáčka tam položili — zobáček otvíral už
k poslednímu vzdechu — a vzkřísil se tu, oživi
zas a od tě chvile vede, pravda, život samo-
táře, ale život v netušené nikdy nádheře. Na
druhý den dal se už i do zpěvu. — Donesli
sem úl mrazem a hladem už ztuhlých včeliček
postřikali je vlažným medem, vystavili na mladé
sluníčko — a hle — oživly i včelky a radost
nad krásným procitnutim rozezvučely se tak.
jak zvučívají jen v letě, kdy venku jim zavon
a do úlu zadýchá lipový květ.
9
article
Jak by tu neobživla i lidská, životem
uštvaná, zlobou zkrušená duše !? Venku bělal
se snih, studil tvrdý led — nebo syrové všud
černalo se bláto — a tu tolik krásné, rosné
zeleně, brčálově čisté, květy ozářené přírody
Jak uprostřed háje by's seděl pod košatým
keři, pod nádhernými vějíři chamareopsu a vy
soko ku stropu ženoucích se palem a řídko-
listých abutillonů s podivnou oranží zvonkovi
týchkvětů. Tam zas kout tmavých cyeassí
s hustou zdí šťavnatých call a pesírobarevných
caladií na podloženém základu kapradin, aspi-
dister, dracaen a bujných vnec. V ohromném,
zeleném oltáři do výšky se vršila plná houstin
nastavených rostlin z dálného tropu s fantasti
ckými listy a chumáči vlasatých trav. A všude
po stropě rozlézaly se dlouhé šlahouny růzl
plazivých, sviticích jak hvězdičky bílými svými
květy nad zelenou krásou tichého ústraní.
10
article
A v záplavě světla pod rozlehlými skly —
jaký to byl život! Jaký vzrůst! Tu pod stromky
něžných cyperů bujnými svými kresbami na
listech vyhřivala se begonia rex — hned vedle
hořel záhon živě barvených cinerarií, voněly
odkvětající svíce hyacintů, žíznivě jak poháry
do výše své kalichy nesly tulipány, bohatě zá-
řily azalky s kameliemi nad měkkou řadou
krásně kvetoucích primul a smutných cyklamenů.
A když tak slunce — polo ještě zimní.
polo jarní už, zalije všechnu tu nádheru aji
skřivými svými paprsky pohladí i tvou tvář —
zapomene duše rázem, že venku je dosud snih
a mráz — studená voda že teče rozbředlým
blátem — a tělo mimoděk snáší se v lenošku,
skrvtou v houšti evonymů pod mohutným bana-
nem a sladce oči přivírá a sní a sní — o všem
možném i nemožném a nejvic o tom, co ni
nemá společného s bezprostředním sousedstvím.
I sám hrabě zabřešil si často na úspor-
ných svých zásadách a utíkal sem, jakobe
aspoň na okamžik uniknouti hleděl čpavku ko-
níren a zadních traktů hospodářských prostor.
Uchýlil se často sem do plné nádhery ranní
květeny, jakoby zabloudil a usedl — obklopen
štastnou zelení s láskou pěstěné přírody —
a očima v houštinách, prsa svoje sytil rozkošnou
vůní vydychujícího rostlinstva.
11
article
Vešel i tentokrát
Zahradník vstal.
»Vy, pane zahradník — začal německ
voně k bělostné růži rozvité kamelie — u měho
kamaráda v Mödlingu je vypsáno pěkné místo
zahra dníka. Nechtěl byste se o ně hlásit? Po
mohl bych vám. Je to přece v městě, déti b
mohly chodit do škol, nauěily by se němesku
a bylo by z nich něco. Dostal byste také vi
platu než vám mohu dát já — a všecko —
všecko byste měl jinačí i deputát i byt« —
dodal, uštipuje odumřelé lístky po zdi se hirnouci
tradescantie.
V šedivém zahradníku v tu chvíli byl by
se krve nedořezal.
Hned po prvních slovech cítil, že pod
jemným obalem starostí o něho a celou jeho
rodinu skrývá se výpověd.
Dlouho otálel s odpovědí
Konečně pravií
»Jak povídám — to bych se musil napře
poradit se svou starou.«
Zajikl se chudák starý a chvěl se ja
osykový list. Už ani neslyšel, co hrabě povídá
dál. Sklenník se s ním točil.
Hrabě po chvíli zastrčil si do knoflikov
dírky bílé poupě růže a odešel.
Zahradník
Hrabě
Mödling
12
article
Zahradník letěl domů.
»0, já sem to cojtil, já to věděl, žes
tu na vobtíž! Tohle mám za tolik let věrne-
služby!« zalomil rukama nad hlavou a v oddan
skličenosti jeho duše vzklíčila pojednou nenávi
ze dvora ven bičem vyštvaného psa — — »0,je
to věděl, já to cejtil ! — — Už tenkrát m
to napadlo, dyž sem kluka dát nechtěl do ně-
meckejch škol! — — Strkaj se mnou — pro-
tivnej je jim Čech — — — l
A za hlavu se chytl zahradník bílou jak
sníh a slzy — netekly, ale letěly mu Iitostí
rozjitřených očí, když se podíval na poděšená
svá kuřata, krčící se do sukní plačící matky.
Ten den srdce trhalo se všem
Zahradnice vyvrávorala se odpoledne z domu
a šla si poplakat na faru.
Do večera výpovědi už byla plná dědina
Zachvěl se i hospodář a fo
Musila to být pro všecky trpká noe
Teprv druhého dne se snesla na zkormou
cené hlavy vlídná útěcha. Přinesl ji bílý par
farář. Ani ten nespal — a ledva ráno odby
mši svatou, chystal se k důležité visitě na zámk
s takovými důvody ve prospěch svých svěřene
že o výsledku svě přímluvy nebyl ani v žádnýe
pochybnostech.
Zahradník
Čo
Musil
mecký škola
13
article
»I to nemůže ani být — to nemůže být
Tak to pan hrabě snad ani nemyslil. Kam pal
by to vedlo, kam by to vedlo ! Osoba stará —
détí zest — kam se pohne — kam se ucbýl
teď — na stará léta? ! Jednou nohou v hrob
— To není mladik. — Mladý se ještě protluče.
ale starý a s dětmi — — — to nemůze
být!«
V kuchyni už stály a strachem se třásl-
žena hospodáře a fořtová. Po zahradníkovi če
kaly, že přijde řada na ně.
Ale nebylo žádných přimluv potřebí.
Hrabě, když se dověděl o účinku svých
slov, sám se jich zalekl a osobně doběhnul
do zahradníkovy rodiny, chláchole bílého svého
služebníka, tak že to nikdy nemyslil, to že by
čistě jeho, dobře míněný, ale nevhodný nápad
a když všecky byl o své přízni ujistil, v rozpa-
cích odcházel.
Mraky odtáhly. Ale zabradník dodnes má
za to, že to byla přece jen skrytě miněná vý-
pověď, zaviněná tím, že nejstaršího svého synk
nechtěl dát do německé školy
»Jak povídám — šest jich mám a šes
kdyby se mně jich ještě narodilo — všecky
uživím a všecky budu mít rád a všecky bych
je dal vyučit. Ale ani jednoho v německej škole
Jak povídám — kdybych je dal do německej
— tak mně tam zhloupatí, prolože to bude, jak
povidám nejmíň dvě léta trvat, než se nauči
aspoň blafkat a v ostatních zástojech zůstanou
pozadu. A jak povídám — než by se mně mě
některej ten kluk poněmčit, radši bych mu, jak
povídám, krkem zakroutil !« — —
Jak povídám — — starý, dobrý štěp. —
Šest už zdravých ramen roste z něj — a sedmé
vyráží. — — Nechť se jimi jen jen zelená ta
malá, ale zdárná, sílou a mládím oplývajíci tvá
zahrada.
Hrabě
14
article
Vánoční povídka.
Vánoční povídka.
Napsal Fr. Floe
(Paní Zdence Macháčkové.)
Loňské vánoce ztrávil jsem radostně v ro
dině starého přitele Rejholce v Polabí. Radostné
byly to dni nejen proto, že po letech opět jsem
mohl s milým přítelem vzpomínati blahých dob
dětství i let studentských, ale zvlůště proto, z
v rodině přítelově zachovaly se mnohé ty obv-
čeje a staré zvyky, jež nám činí vánoe
tak milými, tajemnými, ba mohu říci i po
tickými.
Přitel Rejholee jest dosud mládencem, m
vzorně a velké hospodářství, které rozšaťnně vede
sám, ale v domácnosti podržela žezlo stará.
dobrá jeho matička.
Původní eil, k němuž Rejholec od mladost
směřoval, byl jiný než hospodářství, ale kdy
otec náhle zemřel, ušlapáli ho vlastní jeho koně
byl na váhách; rok se ještě v Praze vydržel
ale pak nobylo zbytí. Jen dvě cesty měl př
sebou, buď prodati hospodářství a pokračovat
ve studiích nebo navrátiti se domů a počití tam
kde otec přemožen klesl. Rozhodl se pro urubé
nebot matky od té rodné hroudy odtrhnou
nemobl.
Nereptal a matka jeho nesměla nikdy po
znati, jakou jí přinesl oběť svým návratem. N
studoval Rejholec s úmyslem, odbýti zkoušky
usaditi se někde v teplém hnízdečku, Rejhole
studoval z lásky k vědě. Nemluvil proto o tom
věda, že by nebyl pochopen a trvalo dosti
dlouho, než pevné jeho vůli pomohl zvyk zkfo
titi neodolatelnou touhu zanechati vše a prch
nouti tam, kde by celou duší mohl se odda
kněžce, jež duhovými blesky láká tolik nadšene
toužících státi se jejími sluhy. Rejholec mě
vůli pevnou, ale myslím, že nejpevnějši pouto
které ho udrželo doma, byla hluboká, nev
slovná láska k té drobné stařence, k jeho matce.
Floe
Macháček
Rejholec
Rejhole
Francie
Polabí
Praha
15
article
Přijeli jsme již pozdě odpolodne na Štědr
den z nádraží okresního města a stařeniku jsme
zastihli před statkem vyhlížejíci, kdy už pře
přijedeme. Jak Rejholec seškočil s vozu, za
chytla se stařenka silného jeho rämene a při-
táhnuvši vousatou přítelovu bradu ke své tvář.
polibila několikrát syna v úsla; také na mne
dostalo a již běžela jako křepelka do stavení
aby posledně se přesvědčila, je li vše k našemu
vstupu připraveno.
Na záhrobní a v síni byla rozprostřen
sláma, v čeledníku vyhřátém a osvětleněm po
dlaha posypána zlutými pilinami a celý dům na
plněný vůní pečiva a koření.
Rejholec uvedl mne do svého pokoje a o
skočil, aby dohledl na čeládku na dvoře i v
stájích, doporučiv mě dříve balik knih, kterýi
byl právě s sebou z města přivezl
Než jsem se nadál, byl již zpět a za chvi
ličku otevřela tiše dvěře stařenka a prostrčivši
pouze svou šedivou malou hlavu, hlásila, že již
vyšla hvězda a jest čas sedati k večeři.
Večeře připravena byla v čeledníku, neb
bývalo zde od jakživa zvykem, že čeládka jedla
s hospodářem. Bělostný ubrus na dubovém stole
talíře, sklo, lesklé příhory, ale zvláště příjemná
vůně polévky, vše to zvalo k hostině. Chasa již
stála kolem kachlových kamen a na vybídnut
stařenky přistoupili jsme hned všichni ke stolu
Mladý hospodář počal modlitbou a všichn
přidali se sborem.
Stařenka dokončila: »Pane, račiž požehinat
darům, jež budeme požívati«, a usedla.
Dostalo se mně čestného místa vedle sta-
řenky.
Rejholec
16
article
Nalila mně sama polévky. »Je z ryb
s houskou. Tak u nás bývalo vždy a já jsem
tak zvykla, odpusťte, kdyby vám nechutnala
chtěla jsem pro vás připraviti něco jiného, al
kde pak, má stará hlava už nic neumí.«
»Ach, naopak, byl bych velmi nešťasten,
kdybyste pro mne něco měnila. Tésil jsem se
zvláště na to, že u vás najdu všecko ještě po
staročesku. «
Stařenka se usmála. VVím, vím, Jeník mn
to vypravoval, že se teď najednou pánům zal
bilo, co, bohužel, již vymírá nebo docela vymřel
a zašlo. No, pohovoříme si ještě o tom, ted
musíme jíst.« Její oči postřehily, že chasa ji
dojídala a proto nechtěla se spouštěti do roz-
mlavy.
Děvečka Barča, která nosila na stůl, díval
se jen stařence na oči a již věděla, co a jak
se má stáli.
Rozhledl jsem se kolem. U stolu seděli
čivři muži: podruh Horák, dva čeledinové
Jirka pasák, z čeládky ženské jen babka Joun-
ková, dračka peří, dala se přinutiti, že sedla k
stolu a to jen proto, aby nebyl lichý počet.
Barča přinesla »nastavovaného kubue
celá rudá, štroká její tvář jen se leskla a zá-
řila: »Paňmaminko, rač Pámbu požehnat, na
přesrok se zase všichni sejdemo, podívejtes
na stíny, všichni máte hlavy.«
Ohledl jsem se tázavě na babičku:
»Aha, nevíte, co Barča povídá. Protožeje
lampa na stole, padají naše stíny na zdi a na
podlahu. Ten člověk, jehož stín má znatelnou
hlavu, v tom roce neumře.«
Zeptal jsem se též na »nastavovaného
kubu«. »Jen okuste a poznáte!« Okusil jsem
a poznal, že jsou to kroupy a sušené houb
mimo to se podávaly kolem vařené sušeně švestk
hrušky a křížaly.
To bylo ovšem meziaku. Brzo objevilys
na stole ryby na černo, pečeně i smažené.
Jeník
Jirka
Aho
17
article
Při rybách umlkl hovor a když přece ně
kdo šepll nebo zakašlal, podívala se tam st
řenka a upřímně varovala: »Pozor, děti, pozor-
pamatujte na starého Kmonička!« Obrátila sek
mně. »To Kmoníček, jako vedlejší souse
spolkl kost a byl by málem umřel. Dva dni ji
měl v chřtáně, až když ho nakládali na vůz
aby ho dovezli k doktorovi, sama z chřtánu
vyskočila.«
K naší poctě přidán byl jablkový závi
Ale tu již stařenka nevydržela seděti, šukala
kolem stolu, odbíhala a zase se vracela. Brze
nanesla s Barčou mísy brunátných a žlutých
jablek, ořechů vlaských i lískových, koláčů, vá
nočky a džbány piva.
»Tak a ted, Jeníčku, abys pověděl dobytku.
včeličkám a studni, že je Štědrý večer a dones
jim od večeře,« poroučela stařenka. Přítel po
slechl, vzal na taliř, jak mu stařenka kladl
kousky vánoček, jablíčka a rozlouskané ořechy
a odnesl vše do stájí, studni a včeličkám ohla
šuje všude, že je Štědrý večer a že narodil se
Spasitel.
»No a jak?« tázala se slovy i očima ba
bička, když se přítel vrátil.
»Všecko v pořádku. »Srna« zrovna vesel
zabučela a hned by všecko spolkla samal«
»A co včeličky ?« tázala se stařenka.
»Musil jsem dvakrát klepat, než se ozvaly.«
»Jen když se ozvaly, buď Pánbůh pochvá
len,« libovala si stařenka. »A studeň si popro-
sil, aby dávala zdravou vodu ? .
Obrátil
Kmoníček
Musil
18
article
»To víte, maminko, všecko jak vždycky.«
»A vy, holky, nebo ty Jirko, snad jsi nedlal
letos kohoutovi nebo kačerovi česneku jako
loni?«
»Ba ne, panímámo, kde pak, « ozvalo se
několik hlasů, zvláště pasák Jirka se bránil, že
on ani loni ne, ale to že ten čeledín“ Mates,
co je letos v Josefštotě; to že byl takov
kujon.
3Ba byl, byl —« ulevovala si stařenka
hned mně vysvětlila, že, kdosi, ať už Petr neb
Capl — jsou oni všichni stejni — dal kohoutovi
kačerovi česneku na Štědrý den, a tu, duš
drahá.« vykládala stařenka horlivě, »nikd
k nám hrubě nesměl ani na dvůr. Zvlást
ten kačer byl zrovna jako učiněný pes, hnal se
za lidmi a štípal do lýtek, ba i na hlavu člo-
věku div neskočil !«
»Ale jestli, Jirko!« — stařenka si oddychl
— »to býs dostal buchtu — ale ne s mákem
A teď pijte a jezte, co kdo rád. A nie mně ne-
házejte na zem! Všecko, jak je na stole : ko-
stičky, drobečky, kůrky, slupky zůstane v ubruse
ležet na stole přes svátky; kde to pak hodiš do
zahrady, vyroste řimbabu — a to je dobrá věc.
Jirka
Petr
Capl
19
article
Chasníci krájeli jablka a ukazovali si hvězdy
z jader, to je štěsu, běda tomu, kdo by mě
místo hvězdy křiž! Stařenka vybrala si pečlivě
dvanáct ořechů a louskala je louskáčkem, ale
nejedla jader, neměla již na ně zubů, ale pro-
hlížela je bedlivě. Jedenáct jich bylo dobrých.
jen jeden byl prázdný. Těch dvanáct ořechů
bylo dvanáct měsíců, kynul tedy stařence v je-
denácti měsíefch zdar, jen srpen či záři se n
vydaří. »To se nám, Barčo, nevývedou leto
„otavčátkak. « )
»Nebudeme raděj' nasazovat«, usoudila
Barča, neboť věřila orakulu.
Z venčí zalehl temný táhlý zvuk do čeled-
níku. Ponocný vytruboval devět.
»Barčo, nech všecko na stole a přines
ještě pivo, do jedenácti můžete karbanit, « to
platilo čeládce »a pak hajdy na půlnoční ! Horák
zůstane doma a půjde na jitřní!« Po tomto
rozkaze odešla do kuchyně. Chasníci nedalise
dvakrále pobízeti a Horák vytáhl z kapsy usmo-
lenou hru karet, ale do hry se nedali.
Jakmile se stařenka vrátila, vstal přítel
opět počal krátkou modtitbu, kterou ostatn
skončili, potom jeden po druhém sli děkovat
přát »šťastné a veselé Vánoce a aby P'án Bo
nadělil na stotisíckrát!«, při tom libali stařence
i přiteli ramena.
Vstal jsem též od stolu a na vybídnu
přítelovo odešel jsem s ním do jeho pokoje.
Ponocná
Horák
P ' án Bo
20
article
Brzo bylo slyšeti, jak zamlaskaly karty n
stole a z kuchyně zaléhal až sem ženský smích
»To jistě lijí holky olovo !«, poznamena
přítel a přišoupnuv svou židli k mě, vytáh
pouzdro s doutníky a nabízel nejlepši speciality
»Tak, nyni máme konečně chvilku pro sebe.
Vonný dým zakroužil nad našími hlavami skloně-
nými nad knihami, jež přítel právě přivez
a které jsem jen zběžně před večeří přehlédl.
Za chvíli vklouzla do pokoje jako myšk
stařenka nesouc tlustou knihu a skřipec v rukou.
Za ní přihnala se Barča s hrncem vřelé vody.
jejž postavila na kamna. Přitel donesl hrst
doutníků čeledínům a vrátiv se připravil hbič
tři sklenky punče. Byl to oblibený nápoj
stařenčin. Ve vytopeném pokoji, v kruhu tak
milých lidí, bylo blaze. Rozmlouvali jsme o všem,
hlavně o bývalém hospodáři, otci a manželu.
Padla tklivá a srdečná slova hlubokého smutku
ale i odevzdanosti do vále boží.
Došlo i na to, jak mne stařenka odkázale.
že pohovořime o tom, jaká je škoda toho, co
umírá, co mizí a co se pánům ve měslě tak
libí a co by v lidu rádi zachránili. Stařenka se
trochu těm pánům posmivala a hladic hubenou
ručkou svou sklenku srkala jako labužník
sladký nápoj.
Přinutili jsme ji ješté, že vypila druhon
sklenku a pak se zabrala do svých modliteh.
ale nedostala se daleko, brzo spadl jí skřipee
s nosu a unavená stařenka vlivem tepla a opoj
ného nápoje usnula jako dílě.
22
article
Soděli jsme s přitelem chvni tise a přece
Soděli jsme s přitelem chvni tise a přece
nám bylo, jakobychom spolu rozmlonvali. Je to
zvláštní, že právě v tu noc vzpominá kuždy
člověk tak rád.
Nové houkání rohu ponocného výtrhlo nás
ze vzpomínek. Přítel přistoupil k oknu a od-
hrnul záclonu. Venku bylo jasno. Snéhu ležel
nevysoko, tiše mrzlo a na temnou nebes bán
vyskočila dnes kde která hvězdička. Zajisté při-
šly všecky ze zvědavosti podívat se, co se na
zemi děje dnes po dvou tisících skoro lčtech,
kdy zvěstoval anděl pastýřům betlemským, ž
sestoupil k lidem Pán Pánů jako dítko chudobné
a leží v jeslich zavinut v plénkách.
Přítel vrátil se od okna a usednuv, řek
tiše jakoby jen sám k sobě: »Dnes tři roky
jsem prožil nejstrašnější Štědrý večer.
»Vypravuj, prosím tě, vypravuj !«
Přítel podíval se na spícl malku a pak bez
dalšího vybídnutí počal.
»Byl jsem poslední rok v Praze a na vá-
noce jsem domů přijeti nemínil, ale právě na
Štědrý den pojala mne taková touha uviděti
maminku (byla chudinka zdo již sama), že ne-
rozmýšleje se dlouho, přímo z ulice rozběhl
jsem se na nádraží a jel jsem. Přijel jsem po-
zdě do okresního města. Na nádraži nebylo po-
vozu a ježto město od nádraží, jak víš, je
dosti vzdáleno a já se zdržovati nechtěl, roz-
běhl jsem se pěšky. Což, dvě hodiny cesty pře-
běhnu hravě, ale sotva jsem vyšel do poli,
shledal jsem, že jsem se zmýlil. Zima byla
nijaká. Snih sice ležel, ale tál, huhilavý víír jej
jedl, nohy se klouzaly a bořily a tma byla, že
by ji mohl krájet. Než nyní se vrátiti do města
se mně již nechtělo a proto nutil jsom se dál
a dál. Těšil jsem se, že, až dorazím do lesa,
bude cesta lepší; mimo to maloval jsem si,
jak bude maminka radostně překvapena, až ná-
hle vpadnu do stavení jako s nebe.
Praha
23
article
Než jsem dorazil do lesa, byl jsem una-
ven a zpocen. Ale byl jsem též zklamán, v
lese byla cesta ještě horší. Po několika krocich
uslyším za sebou mlaskot, kdosi za mnou po-
spíchal. Zůstal jsem státi. Malý jakýs člověk
mne dohonil a pozdraviv »Pochválen buď Pán
Ježíš«, otázal se, zda-li může se mnou jíti, ž
prý se zdržel v městě a jde do Z . . . c. ves-
nice vzdálené odtud ještě hodínu. Rozumí se,
že jsem svolil a řekl jsem, že nám bude ve-
V době tání, za temné noci jest les nej-
strašnější. Šli jsme prostředkem cesty. Těžké
vodnaté kusy sněhu padaly s větví a pleskaly
do kalužin nebo na naše hlavy. Bylo to psl
počasí. Můj společník stále hovořil. Vypravoval
mně strašidelné historie, kde kdo koho přepadl,
vyptával se, kdo jsem, odkud a kam jdu a když
po půlhodinné namáhavé cestě zahnuli jsme na
vozovou cestu přiční, skočil náhle na mne jako
kočka a počal mne škrlit. Ví bůh, že jsem se
měl za ztracena. Ruce maje v kapsách zimniku
bez podezření byl jsem tak překvapen a ulekán,
že jsem na obranu ani nevzpomněl. Instinktivně
vytrhl jsem ruce z kapes. V pravici svě držel
jsem pouze — domovní klič. A ten klič mne
zachránil. Při vytržení rukou svých zavadil jsem
klíčem o tvár útočníkovu. Pustil mne a uskoči
jako míč. Strach mne poučil, že útočník se lek
— revolveru. Využitkoval jsem toho hned.
Ježíš
bůh
24
article
»Ku předu! a obrátte-li se, nebo poku
síte-li se o útěk, zastřelim vás jako psa !«
To pomohlo. Můj muž nebyl asi loupežní
z povolání, snad pouhý ochotník, který chtěl
využitkovati přiležilosti
Poslechl a šel, já pak maje ruku s klíčem
nalaženu, šel jsem za ním, ale srdee mině
těle strachy mřelo. Než mým úzkostem nemělo
býti konce. Náhle se můj společník zarazil,
také já jsem stanul. Z lesa vystoupil nám do
boku muž jiný. Nepromluvil ani slova, na náš
pozdrav nepoděkoval, ale když jsme my pokra-
čovali v cestě, šel za námi.
Zdálo se mně, že jdu již několik hodin
lesem, který jsem jindy přeběhl za hodinu.
Dnes neměl les konce. Modlil jsem se tiše, ale
jistě nikdy ne vroucněji.
Náhle před námi prosvitlo. Ach, konee
lesa a tam světlo! Jsem doma. Muž, který za
námi šel, kdesi se ztratil a můj společník po-
přáv mně dobré noci, uskočil v levo a příkopem
se hnal kolem vesnice, ale strach se mne ne-
spadl. Skokem pádil jsem domů a udýchán za-
razil jsem až před statkem. Vše spalo, jen
čeledníku seděla maminka u lampy a — spala.
Na první mou ránu vstala a šla mně otevří.
»A kde jsou ti dva?« byla první její slova.
»Jací dva ?e
»Co šli s tebou? Vrahové! Jeden se bál
druhého a tys živ !«
Udiven a třesa se na celém těle cítil jsem,
jak mne matka libá a vede pod střechu.
Viděla vše ve snu a prožila se mnou ve-
škeru úzkost. Přiteli, je to možno?.
Nežli jsem mohl odpověděti, ozval se hlas
stařenky.
»Vždyť já nespím, to já se modlím —
modlím se, Jeníčku, za tebe, aby ti Pánbůh za
tvou lásku —« Pohledl jsem na stařenku. Chu-
dinka spala a mluvila ze spaní; její vrásčit
tvář byla tak milá a bylo v ní tolik láskya
Přílel vstal a políbil vroucně vrásčitou
ručku, ležící na rozevřeném nebekliči a mně
bylo najednou tak divně, že jsem se musil po-
dívati na ty zvědavé hvězdičky na rozjasněné
Skok
Chu
28
title
Svatí tři králové.
29
article
Pohadka.
Pohadka.
Napsal Andeé Theuriet. Přel. MIřaa Sakov .
Tři králové od Východu, Kašpar, Melichar
a Baltazar, nesouce kadidlo a myrhu, vydali se
na cestu, aby vyhledali Jezulátko ; ježto neznali
však dobře cesty do Betléma, zabloudili v hlu-
bokém lese a přišli se soumrakem do jedné .
vesnice v kraji Laugreském. Byli unaveni, ruce,
v nichž nesli nádoby s kadidlem a myrhou-
pro svna Mariina, měli jako přelámané a zmí-
rali hladem a žízní. Zaklepali tedy na dvéře
prvního stavení ve vsi, aby požádali za po-
[hostinstvi.
Andeé Theuriet
MIřaa Sakov
Kašpar
Melichar
Baltazar
Mariin
Betlém