(k nám) pop&tŕ в nebe, a tík, a navStív tu vinici.“ Ta pěkná vinice, ty dříve tak nevinné duše, a ted VI A jak odpomoci těmto bědám ? To budiž také starostí našich poslanců Udělal bych jim kázání. Ale proó ? Neítli by to, ač jsem kněz. Ale udělám jim porovnání. Národ náš podobá se vinnému keři. Nejzáhubnějším nepřítelem keře není ani mráz, ani krupobití, ani vedra, ani přívaly, ale dvě zla, která mají jména vědecká, jsou to : peronospora a phylloxera. První zhoubce, peronospora, je malá. pouhým okem nepoznatelná plíseň, hubí hlavně listí. Vnikne do jich žeber, a usaje takto šCávu Phylloxera je pramaličký brouček, sotva zřetelný, hubí hlavně kořen : za rok aneb dvě leta vinice je zničená. Národ náš lot ten vinný keř. Jej hubí býřivost, požitkářství, kořalka, pijáctví. Proto tolik nesfastných manželstev, tolik rozbrojů domácích, tolik sedláků přichází na buben, tolik neposlušných dcer a zhýralých synků, pro které neplatí žádný božský ni církevní ni lidský zákon. „Jenom ten je v pravdě šfasten, kdo života užívá.“ Chtějí miti nebe na zemi, o věčné nebe nestojí. Pánové, to je ta peronospora našeho národa 1 A ona přibírá к sobě ještě druhé zlo, phylloxeru.

Jen peníze a opět peníze, ta nenasytná „auri fames!“ Ten bídný kov považuje za největší štěstí, za nejvyšší cíl. Svědomí a ostatní věci jsou vedlejší. Dle té phylíoxery cení se vše, i co je Božského. „Kdo mně co dá v kostele, proč bych tam chodil!“ Již musíme se báti o národ, jako vinař o vinici, nebot jím, jako posedlým, již lomcuje dvouhlavý démon. A ta dvě zla jsou příčinou, že u svého krbu nechce a nemůže býtí spokojen. A ten zlý démon štve jej do ciziny, kde myslí, že najde své el dorado (? ?) — kde žije a jej očekává osud marnotratného syna v evangeliu a když ne dle těla, tož dle duše. Liberalismus se strašně pro hřešil na společnosti lidské i na národě našem : a jeho epigon a nutný následek jest anarchie ve svých všelijakých formách. A on již propukl u nás hrozivě na venek. Nechci vás, pánové, viniti, že všeho, co se nyní děje, jste si žádali. Ale to nikdo nezvrátí, že s liberalismem se začalo a zakončuje se peronosporou a phylloxerou. Na náš národ přišlo krupobití, přišly mrazy a záhubné deště, ale ony jej nevy- kořenily. Ale peronosporu a phylloxeru ještě nepřežil, a my se bojíme, že nepřežije Proto, pánové, obraťte. Učte je z historie, která je učitelkou života. Víte asi, na kterém místě Palacký vypravuje, kdy a proč národ náš ztratil dřívější blahobyt a upadl v opovržení u svých všech sousedů. Probošt Štulc porovnal ve svých básních národ náš s vyvoleným národem Božím v starém zákoně. Národ tento, jakmile opustil Boha, hluboko klesl, a když se к Němu obrátil, byl opět rekem. Dokud

národ náš byl věren víře sv. Václava, byl i on „paní národů“ (P). Jer. I.) a panoval „od moře к moři“ (Žalm. 71). Od té doby ale, co se té víře zpronevěřil, od té doby bylo s ním zle. Nastala nová perioda, nastalo to bolestné : Leč čas ten minul a nastala smutná doba českého národa A v naších dnech lid již odpadáva od positivního náboženství vůbec, a proto : „Vydám je v sužování, а к týrání všem krá lovstvím země; v pohanění a v podobenství, a v přísloví, a v zlořečení na všech místech, do kterýchž jsem je rozehnal.“ (Jer. 24.) Dále byl bych proto, byste se častěji poradili s p. ředitelem Jos. D u m k e m. On je upřímný přítel našeho lidu. Zamiloval jsem si jej v semináři litoměřickém, kdež přednášel. A starejte se, by lid tohoto obětavého muže poslechl. Mohl by se s našimi sedláky vyvaditi. Budiž vaší starostí, by náš lid ve svém domově cítil se býti doma, by se mu doma líbilo a domov mu byl nade všecko, a aby netoužil stále po prázdných, klamných a uvnitř černých sodomských jablkách v cizině.

Jak na jihu se hospodaří, přinesl nedávno (4. března) „C^ch“ zprávu na poslední stránce. „Já čtu „čecba“ od a až do z“ říká mnobý farář a „Cech“ za to stojí. „Cech“ praví : „V Čechách jest mnoho obecních po zemků, z kterých by byla úrodná pole, luka, pěkné lesy. Tak jest zvláště v jižních ča chách, na př. u Pacova, Pelhřimova. Ty pozemky jmenují lidé pastviny. Jaký užitek přinášejí ty pastviny nebo občiny ? Žádný — pro nerozum obcí. Vyženou tam hovězí dobytek, aby trávu hned z jara zašlapal, aby růsti nemohla. Pak tam vyženou ještě vepře, aby drn rozryli Kde drn ještě zůstane, vyrývají jej naši pokročilí občané na hřeben na střechu. Tak se využitkují krásné roviny jen z té příčiny, že jsou nešťastným osudem obecním pozemkem Stráně veliké а в úrodnou půdou ovšem již nesmějí užitku přiná- šeti, leda že tam pokročilí občané vysypá- vají kamení na poli sebrané. A jaké by tam byly lesy ! Zalesnění by bylo tak snadné, tak laciné, ježto by zemědělská rada dala darmo sazenice i semeno.

Jak snadno by se daly ty občiny v pole a luka proměniti ! Kolik rodin by se uživilo z těch zlepšených občin, když by se jim pronajaly ? Z českých, tak zanedbávaných obcí stěhuje se neustále chudý lid, takže lidu na českém jihu ubývá. Ten lid prosí o chléb a práci ponejvíce mezi Němci. Němci jsou již dávno hrdi na svou slávu, v Čechách však musejí stále hrdnouti oproti nám poněvadž statisíce Čechů uchází se u nich o službu, práci a chléb. Ale češi ucházejí se u Němců o chléb i jinde, skoro v celém Rakousku, ba i za hranicemi. Půda na jihu českém není tak špatná, že by nevyživila ještě o mnoho více lidu Potřebuje jen řádného vzdělání.“ Tak to vyhlíží i na jiných místech. Náves je beze stromů. Před domy jsou někde zahrádky Mohly by býti školkami a krásnými štěpnicemi. Ale vypadají jako Bismar- kova hlava. Stromy z nedbalosti uschly a byly vysekány a na prázdná místa nanese

se hromada kamení. Kolik lidí na jaře a na podzim v těch zahradách našlo by zaměstnání a živobytí a nemuseli by se potulovali po světě! A aby to vypadalo malebněji a čistot něji, přenocují slepice na štěpu, by snad staveni hlídaly jako kdysi husy starý Kapitol. Páni poslanci, vy děláte zákony : ať se trestá každý co nejpřísněji, kdo stromy kazí a žádných sázeli nechce. A ty mýtiny v na šich lesích, jak budou selské lesy za několik let vyhlížet!. Znám krajinu u Ústí nad Labem, kde výtěžkem za ovoce platí sedlák své daně a čeládku, za ostatní může schovali. I na stravě se uspoří, a ovoce je zdravé a laciné jídlo. ňekoe se ale: tam je jiná krajina. Proč ale roste dobré a mnoho ovoce na jihu ve farních zahradách ? Je to jen lenivá výmluva. Působím v krajině, kde také není zvláštní půdy ale Němci sí ji udělají úrodnou. Každá stráň je vzdělána velkou pílí ; kaouž ani s povozem nemohou, tam jen v nůších hnojivo nosí. Němec je podnikavější a vymýšlivější, ale Cech se „dře až po hubě padá“ a je cooařský, jak to dělal otec, tak to dělá syn, ale ani o piď dál Můj bratr platí dvakrát tolik daní (při rážky) co nás otec. Ale výtěžek z polí je menši, jelikož obilí je lehké a nic neplatí. Sedlák nemůže ani úroky zaplatiti. Némec je vypočítavější. Stodoly, které stavěli jeho otcové boří a staví větší, stará se. by půda mu mnoho nesla, a stodoly se plní.

Zřejmo jest, že takto pracovních sil domácích schází, proto přibírá se déluíků českých. Ti mají tedy býti proto, by pomáhali Němcům ku blahobytu a bohatství. A na stará kolena čeká naň vděk pro mouřenína. Upřímní Němci sami doznávají : bez českých dělníků a čeládky bychom se neobešli. Je pravda, že Němci je dobře platí, a místy mají dobrou stravu, ale musejí zase hodně pracovali, a v Němcích je vše dražší, a při tom při všem mají také někdy bídu. A kdyby třeba se měli jako (??) Fajáci na ostrově Scherii, když je se co báti, že na jisto stanou se vlažnými ve víře, když ne jí nepřátelští, a ztratí svou národnost. Víme, jak Němci jsou nepovolní oproti usedlým a řádně se živícím Čechům — o dělnících ani nemluvě — jedná li se o školu neb o české kázaní. Tu i hrozí svému nej důstojnějšímu biskupovi. „A saeculo non est auditum “ — Jak se hospodaří na jihu, tak hospo dařili Němci na severu před padesáti lety. Nechávali také pole úhorem aby si prý odpočinula ; к tomu je zima. Vyháněli také dobytek na pastvu, který ještě více zhube něl stálým běháním a hnůj jim po cestách roznášel Hnojnice, to nejlepší pro pole, vytékala také ze dvora jako dosud na jihu. A znečisťuje celou ves, vytéká na trávník tráva jí načichne dobytek ji nežere a ze žlabu ji vyhází. To vše na severu není. Dj- bytek se nepase, je lepší a dražší. Tolik močálů na jihu, jež by se mohly vysušili tolik luk, a ještě píce málo.

Sejte na poli, které chcete nechali ladem, krmení pro dobytek. Vyplatí se vám to třeba lépe, než když sejete obilí. Prodej dobytka může býti hlavní příjem pro rolníka na jihu, kde nemá chmele a cukrovky. A čím více dobytka, tím více hnojivá. A ať pani inspektoři obecných škol neomlouvají dětí, které musejí pásti dobytek. Ta pastviště jsou peleší nemravnosti pro tu útlou mládež, kde je bez dohledu celé od- půldne, kde také zdivočí. Jen se tomu opriti. Však lid se poddá. Žádá se na něm větších obětí, jako od reservníka. který je v době práce volán do služby. Lid na jihu poslechne, a bude proň dobře. Toť jsou některé skromné pokyny. Nechť jsou naší nejvyšší politikou: starejme se hlavně o lid, by se nám půda pod nohama nebrala. Němci nechť si mají továrny, my chceme výnosnou půdu. Továrny budou brzo po celém světě, a nadbytek výrobků jesté větší. A tu se továrny nevyplatí. Hleďme, by lid ve svém domově našel výživy, spokojenosti, a nemusel se cikánovali po světě a délatí hanbu. Zabraňujme všemožně, by lid náš se nestěhoval a tak neprodával své prvorozenství ve své zemi, svou víru a řeč, za tak bídnou čočovici. Jakožto zakončení hodí se mi zlatá slova nejdůst p. biskupa hradeckého, která nedávno pravil к deputaci jablonecké. Slova ta zní : „Brán ti se „poněmčení“ kostela jest ovšem na nějaký čas možno, — avšak, do- stanou-li Němci do své mocí vaše domy, vaši půdu, pak vás kostel neuchráni. Mohu-li vám raditi, pak uvažte to, že jen ten kmen se udrží který ná základě křesťanském bude živ spořádaně, šetrné a udrží si půdu. Zmůže-li se mezi vámi lehkomyslná marnotratnost a hýnvost, pak jest vše ostatní marno. Tento vlastenecký a Šalamounský výrok „měl by si každý .... dáti do zlatého rámce a často o něm přemýšleli“.

Pokračovaní v příloze.

Liberální trakaře. Budova mladočeské „svobodomyslnosti“ jeví od nějakého času povážlivé trhliny. Její zakladatelé a stavitelé, kteří si v ní dosud hověli mají z těch trhlin velký strach, aby se to všecko nezbořilo a na ně nesesypalo. ! ! začali ohledávat a zkoumat zdi a shledali, že ze tří stran je budova jejich poškozena. V základech prý dloubají škodně „ča sisté“, s vrchu dostává se mladočeským liberálům nemilé sprchy, protože i rozvážnější stoupenci jejich sami začínají s příliš „pokrokovým“ směrem jich býti nespokojeni přes všecky ty adresy důvěry ve schůzích různých klubů politických vynucené. — Ale třetí a to největší škodu působí prý mladočeským svobodomyslníkům — strana klerikální. I svolávali tedy hned všecky své pracovníky ku pomoci, aby se ty trhliny za- maltovaly. Ti chopili se hned svých trakařů — venkovských časopisův — a už svážejí úlně materiál na všech stranách. Ale oni

FEUILLETON.

Frater Agathos. Vzpomínka z Alp. Neslul Agathos, tak jsem si jej nazval Ale fraterem byl. A nazval jsem si jej jistě proto, protože byl velmi dobrý a milý a ušlechtilý zároveň a téměř rázem byl mi upřímně oddán a já jemu Prostou tuto upomínku věnuji mu ze všeho srdce rád a s pozdravem nejvřelejším posýlám mu ji přes hory a doly do krásných vzdálených tyrolských Alp do jeho tiché klášterní cely, к jeho květinám a knihám. Nuže, putuj upomínko i pozdrave tam kam bych jistě za vami spěl i já, kdyby na vzdálených vy sokých horách tyrolských dosud nebyl zimní Svou loňskou redakční čtrnáctidenní dovolenou, kteráž se patrně jen účinkem tehdejšího velikého tepla byla roztáhla až na tři neděle, ztrávil jsem opět v Tyrolsku A jako j ndy, tak i loni rozloučil jsem se s krásnými Alpami tím, že jsem si pak sam a sám byl vyšel i na Alpu Blaser, nejen kraji dlouhého širého hustého neznámého abych si zde na cestu natrhal poetických lesa alpského byl chvíli postál a při tom i kvétův vzácné bílé alpské protěže, než i uvažoval a rozvažoval sem tam a tam sem, abych dále dolů sešed, opět prodlel v ne máte-li se skutečné na noc pustili širým zapomenutelném Trinsu ve krásném trínském alpským lesem či li raději zůstali přes noc údolí. Odtud pak na dráhu brennerskou věru již není daleko, a cesta brennerská vede nejen do Й-ma, než i do Prahy.

Byl půvabný zářijový den, když jsem se ihned po poledni byt z Innsbrucku vydal zvaný, pod řemenem šnerfru na dél přelo žený převlékač, ve šnerfru potraviny a víno, koňak a sklínky, tabák a kniha, náplasť a mastičky, bavlnka a obvazy, v ústech krátkou tyrolskou dýmku, i.a nohou boty okované a kamaše nad kolena, v zadu za kloboukem štětičku falešných kamzičích štětin a chumáč pra.é suché alpské protěže, v duši klid a mír, v srdci touhu po horách, a v hlavě cíl své cesty, — tak jsem vyšel sám a sám, nahoru, do hor, do Alp, tam. kde i nešikovnější redaktor věru ničím není proti Tomu, jenž v těchto končinách sám jest redaktorem, chefredabtorem vševědou cím a všemohoucím zároveň, redaktorem, sníh a kdybych při tom také ještě za obé jehož článkův jistě nedovede skonfiškovali nohy nebyl pevně uvázán ke všem čtyřem na světě žádná moc ani velmoc nijaká nohám svého redakčního stolku. Ale nezou j Večer stál již na prahu noci, když fejme; doufejme, ze i letos bude léto a že jsem já byl stanul u prvé kamenné kapličky u všech mých šesti noh se redakční řemínky | křížové cesty, jež se za vsí Mieders ve stu- na chvíli uvolní, jako loni, i letos. ; baiskóm údolí pak lesem táhue přes dvě j i hodiny cesty tam, v místa ta kdež pro ten. jden byl cíl cesty mé. A cílem cesty mé tenj ve stubaiském údolí ; ale jako já se vydal, tak i vy, čtenáři milý, jistě hyste se byl v té chvíli vydal taktéž dále v před, leda že byste se vy byl odtud vrátil do vsi Mieders.

na svou samotářskou alpskou pouť. Na ra-j S pevnou myslí pustil jsem se na prahu meni dloubá silná alpská hůl se želeným | noci do alpského lesa lesní stezkou sám bodcem, na zádech sešuutělý odřený zelený ja sám, avšak pevná mysl na špatné ceste nabitý malý alpský pytel turistický, „šnerfr“ | jest jak peníz, kterýž na dobré cestě příliš

mnoho neplatí. Chvílemi stezka žádná, místo cesty výmoly, sem tam i jáma a po jámě pahrbek či hrbolec. chvílemi i při cestě překocený smrk či jedle nebo sosna či modřín, chvílemi i cesta přetržena prudkou bystřinou či roklí; sem tam i louže a bahno, a к tomu ke všemu tma, tma. že téměř každý krok jste v p;avóm slova smyslu ohledali, ohmatali, vyzkoumali museli svou dlouhou alpskou holi jako slepec. Cesta jmdy schůdná byla téměř neschůdna ; ale dobře nám tak, pánové proč jsme sem lezli A také „vidíš, hochu“, říkal jsem si, „nač je ti to dobré? Kdybys pésně v této chvíli seděl doma, v Praze, v redakci, u svého hezoučkého re dakčnibo stolku psacího, seděl bys tam pěkně jako brouček tiše na své porozviklané židlíci a zde div že hlavy nesrazíš a vazu nezlámeš ; tam bys byl pěkné v suchu v pěkném suchu, a zde jsi každou chvíli v pěkné louži ; tam bys věru měl světla a osvěty až na zbyt a zde máš tmy jak v Egyptě, jako v nejtemnějším Egyptě ; zde

den byla véra půvabná alpská lesní samota, ! klopýtni s albskou holí a tam bys leda klo samota již nahoře v alpských lesích uložená, ! pýtal jen pérem. Je ti to dobré? Není.“ milé útulné poutnické místečko Waldrast,Zřiti, že i v Alpách cesty mohou býti roz Mana Wallfahrt. A jako já, tak i vy, čte-iličné jenom méjme cestu vždycky rovnou, náři milý, jisté byste v té chvíli tam u té! Konečně se otevře široširý les, vy ale první kamenné kapličky z křížové cesty na spoň šerem zříte již nad sebe i před sebe, při tom však zároveň se ještě jako nádav- sem a dnes již naposledy ocítíte v neko nečném bahništi a mokřině, ale to všecko dohromady jest vám věru již jen jistým a neomylným znamením, že jste přece již a Bohu díky šťastně alespoň u cíle své cesty dnešní. Netrvať pak zajisté již dlouho a vy na hoře v alpských stráních na samotě ve Waldrast Maria Wallfahrt překročíte práh milé útulné teple jizby tyrolské. Takový

okamžik jest zvláštní okamžik. V okamžiku tom vám z jizby vstříc nejen ve tvář zavane miloučké teplo i vítané světlo a snad i nevítaný oblak tabákového čmoudu a dýmu se vším příslušenstvím zároveň, než i v duši se vám tu jistě ozve cosi jako oddech upřímný a při tom se vám jistě i srdce zaleteli čímsi jako dikem či vděkem aneb alespoň povděkem, že jste opět mezi lidmi, třeba že jindy ve svém životě jisté máte chvíle, kdy se lidem raději zase z cesty uhnete. Zbytek pak večera ztrávil jsem v milé útulné jizbě osamělá alpské hospůdky, po dlouhém alpském pochodu, ve společnosti tří turistův a dvou turistek z nichž jedna, ta mladší, nechať kdo byl řekl bezc ála co řekl, téměř pokaždé vždy jen velmi dvorně projevila: „Té’ziš vondrnet ! (Toť velmi hezoučké)“. Pouze tedy na vrub okolnosti této připisuji ještě i dnes, a jistě právem, že — když jsem potom v noci každou chvíli byl ze spánku probuzen neobyčejným štěkotem jakéhosi neobyčejného hafana, jenž měl svou boudu právě pod mými okny — vždy mi tu při takovémto nehorázném za- štěknutí i probuzení jen jako ve snách a pološeptem překlouzlo přese rty : „Té’zíš vondrnet!“ „Nuže, milostivá,“ ráno jsem se otázal té mladší, „jak jste se ráčila vyspat!?“ „Ó díky, vondrnet ! A vy ?“ „Ó diky, taktéž vondrnet. A jen pohleďte prosím, jaký krásný budeme miti dnes den.“ „Vondrnet 1“ „Mlhy na horách stoupají —“ „Té’ziš vondrnet I A jen mi laskavé řekněte : ! není vám teskno, když tak sám a sám chodíle po horách?“ „Právě naopak, milostivá.*