1
masthead
28. listopadu 1909.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „ Národních Listů k č. 328.
4
article
Napsal Oskar Fin.
Každého večera, když vstoupila Irena do
své ložnice, toho útulného bílého pokojíka, který
byl svědkem jejích livčích snů, nacházela své
čisté, bělostně lůžko poházené květy bílých růži
V nepořádku ležely na poduškách, vbořené
v jejich záhyby, krásné, něžné a nehybné, ja-
koby opojené vůní, kterou dýchaly. A když je
Irena uchopila a přiblížila k tváři, zdálo se jí.
že ty sněhobilé lístky, lehce se chvějící v dechu
jejích krásných úst, šeptají jí o někom nezná-
mém, který je zlíbal žhavými rty dříve nežli je
sem vhodil otevřeným oknem. Vypravovalyji
o duši vzrušené její krásou, o roztouženém
srdci, plném něžnosti a vášnivé lásky k ni.
lásky, které bylo hračkou slezení vysoké zdí
nebezpečné plížení se parkem, aby pokryla hrstí
květů podušky jejích snů.
Byl jistě něžný, velmi něžný tento tajemný
zbožňovatel, který způsobem tak odvážným a
zároveň roztomilým získával si místo v jejích
myšlenkách. Nejčistší krása jeho růží byla jí
obrazem jeho duše. A byl jistě krásný, nebo
nebylo možno sníti o ohyzdném dárci krásných
růží, které každého večera jsouce nahražovány
stále čerstvé stály ve vázy v její ložnici a kráš
lily její ňadra, když z ní vycházela.
Oskar Fin
Irena
5
article
V koutě salonu byla společnost několik
pánů, seskupených kolem starého advokáta, kte
rý je bavil svými nápady.
„Jsou tři lákadla,“ pravil, „která nás sem,
do domu bankéře Robya, přivádějí. Vás mladš
bohatství, které je s dcerou našeho hostitele
k očekávání, a krása slečny Ireny. Nás starší
sem vábí výborná zdejší kuchyně. Ručím vám
za to, že se nikde nenajíte tak dobře, jako
„Pokud se týče tohoto kavalíra,“ pokračo-
val povzbuzen smíchem svých posluchačů, uka
zuje pohledem mladého muže, který s Irenou
stál opodál nich, „hraběte Autreil, slyšel-li jsem
dobře, když mi ho představovali, neni těžko
určit příčinu jeho častých návštěv v tomt
domě.
„Ale to je moje soukromé mínění,“ dodal
mrkaje šibalsky očima a pomalu odcházel ke
dveřím jídelny, aby nahlédl, je-li už prostřeno
Irena byla zaujata hrabětem. Naklonil siji
svým chováním, kavalírským vystupováním, kte-
ré ji osloňovalo, a svým tak delikátně jemným
hovorem, který ji nepřiváděl na mysl, jak tomu
byla při hovorech s muží přivykla, stáje závod
ních koní a koketní úsměvy maltress.
Stáli vedle sebe, opřeni o parapet okna
pod nímž jezero smaragdem svých vln polévalo
zahradní hráz.
„Připadá mi,“ pravil hrabě, „že ta vod
dýchá chladem ledovců, z nichž přicházi.
„Jste tu již dlouho?“ zeptala se frena ja
koby nebyla slyšela jeho slova.
Robya
Irena
Autreil
6
article
„Přijel jsem před týdnem,“ odpověděl hra
bě. „Téhož dne spatřil jsem vás na promenáde
na nábřeží a následujícího dne laskavostí mého
bratrance měl jsem štěstí býti vám představén.“
Irena počitala. Sest dní je tomu, co našla
první růže ve své ložnici. Jakoby v zamyšlen
vzala růží ze svých ňader a zadívala se na ni
„Máto rád bílé růže?“ pravila.
„Jsou to jediné květiny, které miluji. Jsou
nejkrásnější ze všech květů a přece jejich krása
je tak prostá, nerafinovaná.
„Mám rád květy, které mi někoho připo-
mínají. Moje matka milovala fialky. Kdykoliv je
vidím, vzpomenu si na ni.
V tom byli vyrušeni. Antreilův sluha přines
svému pánovi nějaký vzkaz. Irena je pozoro-
vala, zatím co hovořili, ale neslyšela je, ačkol
stáli u ní. Celá její bytost byla proniknuta ra
dostným chvěním. Zrak hraběte, když mluvil
o růžích, jí řekl dosti, aby byla jista, že růže
kterou držela v ruce, jest od něho.
„Jak se jmenuje váš sluha,“ ptala se bez-
Hěky hraběte, když se k ní zase obrátil.
„Klement,“ odpověděl, dívaje se za ním
Je to nejlepší sluha, jakého si dovedete před
stavit. Mohu mu svěřit vše s jistotou, že to
správně vyřídí. Je mi velice oddán.
Toho dne již spolu mnoho nemluvili. Irena
se musila věnovat svým přítelkyním. Hrabě jako
obyčejně odešel dříve a když se Irena mohla
odebrati na lůžko, našla je poházené bílým
růžemi, které zlíbala, vidouc v duchu tvář hra-
běte s malým, černým knírkem nad sevřenými
počital
Máta
Antreilův
Irena
Klement
Hrabě
8
article
Následujícího dne byly dostihy. Robyov
setkali se tam s hrabětem, ale Irena s ním mlu
vila jen několik slov.
„Kdy odtud odjedote?“ ptal se jí.
„Záleží to na mně. Otec touží po Nizze
Ale chci zde počkati, až odkvetou bílé růže,
odpověděla Irena.
Jeho oči jí řekly, že porozuměl.
Toho večera, předstírajíc únavu, odešla
Irena brzo do své ložnice. Růže tam dosud ne
byly a Irena usedla za záclonu a čekala . ..
Zahrada halila se znenáhla v tmu. Jeden
za druhým mizely v ní stromy, jako iluse, které
nás opuštějí. Jen palmy terasy byly víditelny,
osvětleny z oken na terasu vedoucích. Bylo to
nediskretní, dotěrné světlo, které sem vnikalo
do tajemného šera, v němž se den líbá s noci.
zmámen krásou jejích temnot.
Dole vlny jezera narážely na břeh, šeptajíce
si tajuplně o milencích, které houpaly na svých
bocích, o vášnivých pohledech, o prudkých ob
jetí a o polibcích sladce smyslných . . . A chví-
lemi umlkaly, vzdávajíce se samy pocelům mě-
sice, který zaplétal je o třpytící se nitky svýeh
paprsků.
Okamžik vzrušení! Vzdálený chrapot písk
— pruhem světla pod schody na terasu vedou-
eími mihla se mužská postava, Prošla stínem
palem a přehoupnuvší se přes zábradlí u Irenina
okna, vhodila dovnitř kytici květů.
Za chvíli dozněl chrapot písku pod kroky
odcházejícího a vrátivší se ticho nalezlo Irenu
slzící nad poupaty bilých růží, růží od hraběte,
který byl tak pohodlný, že je sem dal vhazoval
svým sluhou.
Irena
Irenin
Nizza
10
article
Odkaz minulosti.
Odkaz minulosti.
Píše Dolores.
Dolores
11
article
Seděl na terase před svým venkovským
sídlem a z plných plic vdechoval vůni pozdního
jara. Díval se zádumčivě do zeleně parku, ob-
klopujícího jeho staromodní zámeček, na smrčky
rostoucí pod verandou a nakukující přes ballu
strádu.
Občas přitáhl si větev, třel její jehličky
mezi prsty a čichal s rozkoší silnou lesní, pry-
skyřicovou vůni.
Pak zas zahleděl se do modrého vzduchu,
klesl zrakem k široké aleji, která za parkem spo-
jovala se s bílou silnicí... Daleko bylo vidět
bílý pruh její, vedoucí k městu.
Ale to, nač čekal, stále se neobjevovalo.
Marně v tichu podvečerním sluch napínal
— hrčení vozu neoznamovalo mu, že toužebně
očekávaná přijíždí. Ani široká silhoueta staro-
modní jeho archy nečernala se na bílé silnici.
Jeho netrpělivost a neklid rostly každou
minutou. Díval se nervosně na hodinky, přechá-
zel sem tam po verandě, a konečně když s veče-
rem kladla se na zemi stále více houstnouci
mlha, jež roztřásala zimou mohutné jeho tělo
když už pro tmur neviděl ani k vratům parko-
vým, mávl rukou a odešel do svého pokoje.
Jako celý zámeček svou architekturou připo
mínal zlaté staré časy, tak i vnitřní zařizení
neslo stopy minulosti, stopy potomstvem s pie-
tou zachovávané. Všechno tu vonělo dobou na
šich prababiček a pradědů, i staromodní obrazy
a černé silhouety, háčkované pokrývky, nábytek
trety na „sklennících“ — iluse minulosti byla
tak silnou, že každé cbvíle čekali jsme, že
otevrou se dvéře a vstoupí dámy v krinolinách
a s účesem, plným kučer na spáncích a pánové
v šosatých kabátech. hřebíčkové barvy, s „fátr-
mordy u košile, s holemi se stříbrnými knofliky
a s tabatěrkami . ..
12
article
Zde-stanul tedy syn přítomnosti v zamýšlen
a v zadívání se na památky minulosti.
Zde hleděl upřeně na portret svých rodičů.
Díval se s pohnutím do poctivé tváře otcovy.
plné energie a bodré mysli, a se zvláštním ste-
skem zahleděl se do měkkých rysů matčina obli
čeje, na její pomněnkové oči, tak milující a tak
ustarané. Zas zpřítomnil si celou dobu dávne
minulosti, zas byl aspoň na chvíli šťasten.
Bylo mu dnes tak teskno; zrovna dnes ule-
hal na něho smutek. Vzpomínal na dobu, kdy
jeho dobrá matka umírala a kdy do jeho ruky
vložila malou ruku dívky, která dovedla se za-
lichotiti dobrotě nemocné a umírajíeí starušky.
To bylo snem duše odcházející na věčnost, ab
jediný syn nalezl dobrou družku života. Vždyt
ji to tolik trápívalo, že syn pomalu stárne a stále
ještě si nezvolil ženu, jaké by zasluhoval. A tu
zdálo se to chudé a něžné děvče, jež ze souse
ství tak obětavě navštěvovalo nemocnou, byt
nejvhodnější družkou drahému synu. Proto tody
před smrti projevila své poslední přánía
s úsměvem neskonalé radosti přijala synův slib,
že přání splní.
A když osiřel a uplynula doba smutku
splnil, co slíbil umírající. Oženil se s dívkou
která i jemu zdála se býti jemným a něžným
stvořením a snažil se také dle možností svou
ženu milovati.
13
article
Neměl teď nikoho, než ji. Bratr, důstojník
zabil se při jízdě koněm, matka zemřela a ote
nepřežil ji ani o půl roku. On byl teď sám a vše-
chny své naděje, touhy a lásku přenesl na svou
ženu.
Ale štěstí, tak vytoužené a vymodlené, ne
trvalo dlouho.
S bolestí začal pozorovati, jak se hrozně
klamal zevnějškem své ženy, zevní skořepinou
její povahy.
Sám byl založen hluboce; byl ducha báda
vého, povahy vážné; nenáviděl světskou společ
nost a banálnost konversace salonové, kde s
mluví jen, aby se mluvilo a kde srdce neví
o tom, co ústa pronášejí.
Proto také vyhýbal se městu a žil uzavřeně
na svěm staromodním zámečku. Snil o poesii
rodinného krbu, o tichém štěstí v nejužším kru-
hu rodinném.
To byly sny... skutečnost drsnou rukou
mu je rozbíjela den za dnem ...
S hořkou ironií vzpomínal si teď na po-
slodní rady své umírající matky. Ona žila ještě
v světě minulosti, v světě staromodní sentimen-
tality a jak se dnes se zálibou pošklebují šosá-
cky úzkostlivé mravnosti. Její tužbou bylo, aby
rodinný život jejího syna byl pokračováním
šťaslného manželství jejího děda, otce i jejího
muže. Aby vzor Filemona a Baucidy, jak bl
v rodině jejich zachováván a tradicionálně dě-
děn z pokolení na pokolení, byl pěstěn i v ro-
dině toho, jemuž dala život a jehož štěstí bylo
jedinou starostí jejího celého žití.
14
article
A dobrá ta žena umírala v šťastné před-
tuše, že jak syn tak i jeho žena budou etíti zá-
sady minulosti, že budou hleděti s pietou na
staré památky jejich zámečku jako na svědky
zašlé doby na svědky lidí, kteří zde žili, milo-
vali se, byli si věrnými a v smíření se světem
i s bohem zde umírali. Dobrá ta žena nepři-
pouštěla si myšlenku, že by moderní proudy no-
vého století, svobodomyslné názory na život
lásku, na manželství a věrnost, otravné — dle
jejího pevného přesvědčení — theorie o volnosti
lásky a volnosti svědomí — mohly zachvátiti
i duši jejího syna a té, klerou si vyvolil za man-
želku. .
I on šel do nového života s růžovými nadé-
jemi
Sám chtěl dále vésti čestný život svých
předků, chtěl býti vzorným mužem a otcem a
žíti ten tichý, klidný život „filistra“ — ale ona?
Onal
Co on otil, k tomu cítila lhostejnost, ba až
odpor, jenž šel do podrobností až nejsměšněj-
ších. Pokoj rodičů, kde byly jejich portrety, kde
všechno dýchalo manželskou čistotou a vzpo-
minkami na zlaté časy minulosti, pokoj, ve kte-
rém on býval nejraději, ona přímo nenáviděla ..
Štěstí v zákouti, jaké on čekal — bylo ji
hrůzou. Doma ji všechno nudilo, muž i děti, ona
stále odjižděla do města ku přítelkyním, kde
zůstávala po několik dní. Z města vracívala se
xeselá a zářící štěstím.
15
article
A on trpěl. Nesnesl té její společnosti
při každém jejím odjezdu eítil, jak se mu ona
odcizuje . ..
Dnešní její nepřítomnost ho zvlášť zabolela
Byl výroční den jejich svatby. Až posud travili
ho vždy spolu, doma, ve vzpomínkách. A dnes?
Pro nějakou hloupou společnost odjela už ráno
do města a nepřijíždí, stále nepřijíždí. Je už
noc a nepokoj jeho roste. A nepokoj je provázen
i žárlivostí. Od nějaké doby budí se v něm ne-
jasné podezření, že do města ženu táhne něco
jiného, než přítelkyně. „Je zde milenec“ .. . to
hučí v rozbolené jeho hlavě. Chytá její slova.
její výraz tváře, prohlíží si pátravě jejl účes.
způsoby a řeč, kdykoliv se ona vrací z městn
a v tom svém pátrání připadá si jako šílenec.
jenž bojí se chíměr svého předrážděnéh
mozku.. Proč nemávne kordem po vidině, proo
nestrhno roušku s tajomství ženina?
Bojí se ... bojí se, že přijde o zbytel
štěstí po boku této ženy, kterou tolik milujea
která snad je tak bídnou . ..
Konečně přijela . .
Vběhla dojeho staromodního pokoje, k ně-
mu, znepokojenému, smutnému a zamýšlenému
vběhla rozhřátá, jakoby ještě před branou parko-
vou byla v objetí muže, vběhla veselá a zářivál
Jeji moderní zjev od účesu až po střevíčky
divně konírastoval se starobylou dekorací tohoto
pokoje, její smějící se tvář ostře odrážela se o
jeho obličeje bolestně staženého, pohaslého, trpí
cího . ..
Očekávala, že-jako jindy vyjde jí vstříc, až
uslyši rachot kočáru na dvoře. Proto byla tím
poněkud zaražena, kdyže ho našla až v jeho po-
koji, sedícího v houpací židli, mrazivého, poku-
řujícího a bádavě si ji prohlížejícího. Ten jeho
pátravý pohled dráždil jí nejvíce . ..
16
article
Věděla, že se v jeho duši něco odehrává.
Byla naplněna touhou po požitcích, ale prot
přece věděla, že on pozvedl ji ze živoření chu-
dého děvčete k blahobytnému životu bohaté
paní. Proto nechtěla tak docela ztratiti jehe
lásku . ..
Znala všochny prostředky ženské koketerie
znala cesty, jimiž zaplašila stíny s mužova čela.
jimiž mohla ho svésti k něžnostem a k vášnivým
výbuchům lásky... a použila jich i dnes.
Svlekajíc svou salonní toiletu, stále dožado-
vala se mužovy pomoci, jen aby musil upoutat
pozornost na krásu jejího těla . . . Ale to, c
skoro nikdy neselhalo, dnes přestalo působiti ..
Jeho duše byla dnes příliš plna hořkosti.
než aby reagovala na toto vyzývavé podávání se
na tuto výzvu k požitkům . ..
Její muž zůstal chladným i k živějším dů
kazům její lásky, kdy vskočivši do elegantního
župánku, vyhoupla se mu na kolena a mazlivé
liskla svou tvář k jeho, blábolíc lichotivá slova.
bez ladu a skladu ...
On cítě její rozpálenou tvář na své chladné
tváři, byl tím jen podrážděnější. Hledal příčinu
jejího rozpálení a nacházel ji stále mimo sebe
A to právě spalovalo mu mozek mučivou žárli-
vostí. a
ee o
Vytančila jsí se dnes hodně? — nad-
hodil kousavě, podtrhávaje slovo „dnes“.
— Jako jindy ... To víš, ta bláznivá Julk
drží na tanec ..
—A doktor Hoch božsky tančí, že?
— Jak to víš? A co tím vůbec myslíš? —
vybuchla jeho žena, postřehnuvši, že první otáz-
kou se podřekla.
— Nic zvláštního — řekl muž mrazivě
hned dodal roztrpčeně... Vídím, že se nikdy
neshodneme. Ty toužíš po zábavách a po mu-
žích, kteří jsou třeba mělcí duševně, ale ktel
dovedou mluviti o ničem a baviti tak tuctové
duchaprázdné ženy, jako jsou tvé přítelkyně
jako ...
— A jako — —.? — zvolala podrážděné
žena.
17
article
— A jako jsi i ty sama! — řekl prudce.
nemoha se už opanovati. — Poslechl jsem svou
matku, ale vidím, že se v tobě zmýlila ... Zů-
stanu sám se svými myšlenkamí, ty mě nikdy
nepochopíš... Takový život není pro mne živo-
tem . ..
A zvednuv se, odešel, ani na ženu nepo
hlédnuv.
Ta stála poněkud zaražena, ale pak vzdorně
pohodivši hlavou, zasykla krátké „Aťsil“
vzpomenuvší si na zábavu, na galantního a vášní
vého doktora Hocha, nemyslila už na muže
děti... Její lehká mysl hledala zábavu a po-
žitky, ne povinnosti a „nudu“ u krbu rodin-
ného ...
A dny míjely stejně. Ona, co mohla, jezdila
do města na zábavy a její poměr s lékařem
se utěšeně rozvíjel. A on? Už se ani netrápil
jen čekal... A když viděl, že se nic nemění,
učinil tomu hnusnému životu s všední, povrchn
ženou — rázně konec.
Zadal za rozvod a rozešel se. Žena s dce
ruškou přestěhovala se do města k doktoru Ho
chovi a žije s ním ve společné domácnosti, jak-
koliv je nešťastná a nejednou by se ráda vrá-
tila. Doktor je zcela obyčejný Don Juan, jenž
cíti, že poměrem s vdanou paní uvízl v pasti
proto chová se k ní nejednou brutálně. Stará
historie . ..
A muž? Žije dál v tradicích minulosti, s ta-
kovou láskou pěstěných rodiči jeho a v těchže
tradicích vychovává i svého synka, jenž ví jen
o své babičce a o matce je denně přesvědčován
že zemřela... Je to tak lépe.
Dnes už opuštěný muž netrpí. Zavřel se d
své staromodní klece a chrání se pohlédnouti
ven do světa... Jeho duševní život a silné tra-
dice minulosti mu docela stačí . ..
Juan
19
article
Napsal Leonid Andrejev.
Napsal Leonid Andrejev.
Levou rukou tiskl doktor k hrudi koupenou
lampu a v pravé nesl tenounkou rákosku, kterou
si vesele pohrával. Chůze jeho byla pohodlná
svobodná, jako u lidí, kteří jsou si jistí sebe
a svého štěstí; hlavu měl pohozenu nazad
oči jeho se usmívaly. Stávalo se, že vstrčil lok-
tem do někoho z kolemjdoucích, kterých bylo
na této živé ulici mnoho; tu pronášel zvlášť zře-
telně a laskavě: „Odpusťte, prosím!“
Kolemjdoucí, o kterého doktor zavadil, ča-
sto ani neslyšel omluvy nebo jí nevěnoval nále-
žité pozornosti, ale doktoru samotnému bylo t
velmi příjemno a pokaždé vyvolávalo zamilova-
nou myšlenku o tom, jak výhodno je býti do-
brým, laskavým a nikoho neurážeti. Omluvit se
nic nestojí a přece jsou lidé, kteří dovršují ne-
uctivost a nikdy se neomlouvají a takových ni-
kdo nemá rád. A s příjemným seznáním, že je
dobrý a proto jej všichni milují, žena, známí,
i pacienti, kráčel doktor ještě lehčejí a ještě
pevněji tiskl k hrudi nákup, v němž také byla
obsažena část jeho dobroty.
Lampa nebyla drahá, stála všeho všudy
půl třinácta; ale jeho žena už dávno o ní snila
a teď, sedie doma, ani nepomyslí, že touha jeji
je již uskutečněna. A ukázala se lampa, třeba
laciná, velmi pěknou: doktor v mysli srovnával
ji se všemi jinými lampami, které viděl u svých
známých i u pacientů, a ty lampy byly horší. Př
nich nebylo té vzácnosti, ani té zvláštní sympa
tičnosti a přitažlivosti, jakou vynikala tato dva-
náctirublová, Velmi pěknou lampu měli u Ivano
vých — na vysokém křišťálovém podstavci
s rozkošným stínítkem — ale ta byla za šedesát
a za takové peníze se může na vesnici koupi
pár pěkných koní, nejen lampa. Dvě pěkn
lampy měli u Potaniných . ..
Andrejev
Ivana východ
20
article
„Och,“ — vzkřikl až doktor, jak do něh
někdo vrazil, a trpělivě přidal: „Odpusíte, pro-
Náraz byl tak silný, že se doktor poobrátil
ale úsměv nesešel s jeho úst ani tehdy, když s
dobře prohlédl toho, kdo vrazil: byla to prostá
žena, nevysoká, chudá a strašně pohyblivá. Be
žela, zrovna jako k ohni, a Alexandr Pavlovič
se zastavil, aby se podíval, jak při chůzi odst
kuje kolemjdoucí.
„Vida, ženu!“, pochválil ji nahlas, ale po
tom si vzpomněl, že mu mohla vyrazit z ruky
lampu a rozbit ji, a rozzlobil se.
„Pomatená ! do lidí běží. . . Ale možná, že
jí někdo stůně?“
Od této myšlenky bylo Alexandru Pavlovič
líto ženy a už se nezlobil, ale stal se ostražitěj-
ším a pozornějším a říkal už ne „odpusťte, pro
sím,“ ale jenom „odpustte“.
„Dost toho pro ně,“ myslil si.
Nastával již podzimní ranný soumrak, a jal
to vždycky bývá při soumraku, bližší předměty
byly vidny s větší zřetelností, zrak lehko roz-
lišoval každou podrobnost a maličkost; ale v dál
všecko slývalo v černé a šedě skvrny. Ve dne
nepršelo, ani větru nebylo a prach v prohlubeni-
nách dláždění ležel nehybně a klidně; vedle
samého chodníku válela se prázdná krabička o
papiros, jasně se bělala svými boky a vyzývala
různé myšlenky o tom, kdo byl člověk, který ji
zahodil a kde je teď. Někde ve skladech roz-
svítili světla, ulice stala se nepřívětivoua
chladnou a v neumlkajícím ruchu jejím byl
slyšeti zvuky únavy a neklidného stěžování.
Be
Pavlovič
21
article
Doktor zrychlil krok, mlčky strkaje sám
mlčky přijímaje rány. Obličej jeho se stal váž-
nější, ale hlavou jeho probíhaly stále tytéž ra-
dostné myšlenky: na ženu, dítě, na chvíli, až
bude míti ve svém kabinetě krb a bude u něho
sedět a hřát se.
Zevrubně a jasně přepočílával doktor vše
co bylo získáno pro dům za poslední rok. Získá
no mnoho. Znova zřízen celý kabinet; psaeí
stůl, lehátko, a skříň na knihy. Koupen nábytek
do salonu, koupen lacino, náhodou, ale vypadá
jako nový a drahý. Mimo to předplacen žurnál
„Lékař“ a jiný tlustý žurnál, poněvadž Alexan
Pavlovič se vždycky zajímal literaturou a při
znával jí vzdělavací význam. Ženě pořízen nový
podzimní plášť se zlatým prýmkem a dítěti na
jata chůva. A hle, teď lampa — velmi laciná,
ale krásná lampa.
Domů už bylo nedaleko, když na protějš
straně ulice černá skvrna chodců začala se rych
leji pohybovat a z ní bylo slyšet nejasné křiky
Lidé se strkali, jak se zdálo, na jednom místě
rozkládali divně rukama a něco křičeli. Př
šumu na ulici nebylo lze rozeznávati slov, ale
v povýšeném tóně hlasů zvučel nepokoj a ně-
jaká divná zloba — divná proto, že se z ní ozý
vala radost. Všichni na ulici se stávali zvěda
vými, a doktor se zastavil, napnutě pohlížeje
na kolébající se a rychle rostoucí dav.
„Co by to mohlo být?“ hádal.
Náhle černá skvrna prudčeji se rozkývala
zahlučela silněji než ulice a vše se rázem po
hnulo v jednu stranu, rozplývajíc se a vypou-
štějíc ze sebe jednotlivé běžící osoby. A jasně
oddělila se jedna hlasitá a stručná věta:
„Zloděj! Držte zloděje!“
Přede všemi, ne zvlášť rychle, jak se zdál
Alexandru Pavloviči, běžel nevysoký člověk.
hbitě a klidně se proplétaje mezi mimojdoucím
— patrně zloděj.
Doktor
Alexan Pavlovič
Pavlovič
22
article
„Jestli bude utíkat pořád dolů ulicí, to h
jistě chytnou. Měl by zahnout sem, do příčné“
— pomyslil si doktor, míně dlouhou a tichou
přičnou ulici, která začínala několik kroků od
něho. Jakmile zloděj, skutečně jakoby uposlechl
jeho myšlenky, zahnul s chodníku a dal se pře
ulici přímo k doktoru, zaradoval se tento,
a v tentýž okamžik bolestně svraštil obličej
Z hlasů pronásledující tlupy vyníkl a jakoby pro
klál vzduch ostrý, vysoký hvizd. Nepřetržitě
ostře pronikal temnou směsí zvuků, jako dlouhé
blýskající ostří a bylo strašno mu naslouchat
a chladná, neúprosná surovost vála od něho.
Pronikal do samé hlubiny duše a člověku ho
slyšícímu se chtělo také běžet, máchat rukama,
křičet, dělat něco nesmyslného a zlého. A ještě
hvízd, a ještě; celá desítka úst vydávala ostrý
syčíci zvuk.
„Držte zloděje!“ — křičela celá Ulupa,
ostrý hvizd, ještě více vzrostlý, vrtal a rval mo-
zek. Pronásledovaný už doběhl k doktoru a č
to byla jen jedna vteřina, doktor uspěl s pře-
kvapující zřetelností prohlédnout jeho obličej
Byl mladý, s tenounkými, světlými vousky a ta-
kového prostého a obyčejného výrazu, jakoby
se naprosto nezachraňoval před pronásledováním
nýbrž dělal nějaké prosté a nedůležité dílo. Na
jeho bradě bylo řídké, žlutavé chmýří, a to vy
padalo tak prostě, mírně a trochu teskně, připo-
mínajíc něeo vzdáleného ulici s jejím prudkým
hvizdem a divokou štvanicí.
Neodhodlaně, jako člověk, který sám ještě
neví, jak se zachová, Alexandr Pavlovič uděla
půl kroku naproti běžícímu a zlehka roztáh
ruce, z nichž v jedné držel v papíru zabalenou
lampu. Zloděj v běhu udeřil o jeho hrud.
Pavlovič
přičný ulice
24
article
vzdychnul celým nitrem, vyrazil z ruky lampu
a odhodiv stranou samého doktora, běžel dále.
Ale už v následující vteřině schvátila jeho límee
železná ruka.
„Stůj, obludo! Neutečeš!“ pronesl dokto
skrze zuby a silně jím zatřásl. Zloděj zkusil vy-
trhnouti se, ale ihned poznal marnost pokusu:
byl malý, slabý, skoro mladíček, kdežto doktor
vysoký, silný a, jak se zdálo zloději, sveřepý.
A hned se uklidnil. Dýchal rychle, krátkýma
nohlubokým dechem, a tiše poprosil:
„Pusttel“
„Jak pak ne!“ odpověděl doktor a silněji
zadrhl límec. Mladíku zčervenal obličej, límec,
jak vidno, ho škrtil; a pohnuv bolestně rameny,
chraplavě řekl:
„Bolí to! Pusťte?
Alexandr Pavlovič trochu povolil, a tak
mlčky stáli a prohlíželi druh druha, s neobyčej-
nou zvědavostí, přímo klidně a hrdě. Možná, že
se někdy na ulici potkávali a procházeli mimo
sebe, nevidouce jeden druhého, ale teď, jeden
z nich je stíhaný zloděj a druhý — člověk, který
ho chytil, a to je spojilo silně a divně. Doktoru
se zdálo, že poprvé v životě vidí lidskou tvář
a poptvé chápe, co jsou to oči, nos a ústa.
A když pochopil, co jsou to oči, nos a ústa,
zdály se mu takovými milými, prostými a polito-
vání hodnými a jejich potřebami vidět, dýchnt
a líbat, že se mu zachtělo pohladit je laskavě
rukou. A chmýří na bradě žlutilo se tak mírně,
po domácku, a při pohledu na ně bylo doktoru
nekonečně smutno a ještě žalostněji — a se zá-
hadnou a nevyslovitelnou jasností pocftil svoji
pravou ruku, kterou držel zloděje — jako cizl.
Pavlovič
25
article
Od ramene až do stisknutých prstů ji pocítil
a mučil se chtěním sejmouti ji, ale byla jako
dřevěná a na pohled tak klidně ležela na šíji
člověka s chmýřím na bradě.
„Proč mlčíš?“ řekl doktor prosebně. Zl-
děj, neodtrhuje od něho pohledu, rychle odpo-
věděl:
„Ale co bych mluvil?“
A znova umlkli. A teď nejenom ruku, ale
sebe celého pocítil doktor: pocítil oči, kterak
hledí, pocítil oděv, pokrývající tělo, a papirosy
v levé kapse svrchníku. Jakoby se jeho mozek
roztekl po celém těle a každá část těla se stalu
očima a rozumem, a nebylo třeba dívat sea
myslit, aby se viděl a pocítil od hlavy do nohou.
Ale ne pouze sebe, také zlděje pocítil stejně
jasně a divně, jakoby oni oba, i doktor i zloděj,
byli mu vedlejší, a jakoby oni oba byli on. Ne-
dívaje se, viděl zloděje se spuštěnýma rukama
a sebe s široko rozkročenýma nohama a nataže-
nou rukou, a tato póza byla proslá a divoká až
hrůza: člověk držel druhého člověka.
„Poslyš!“, začal doktor, ale dokončit se
mu nepodařilo. Hučící vlnou narazili na ně pro-
následovatelé, zatočili s nimi a odtrhli je od sebe,
zaplavili křikem, hovorem a vítězným smíchem,
oslepili je blýštěním zubů a pobouřených oči,
a jako šumný, bublavý potok hrnuli se k poli-
cejní strážnici. A teď se vše stalo zase prostým
a pochopitelným, a doktor pomalu vzpomínal
na lampu, vyvolávaje si představu o ní z ně-
jaké hluboké dálky, až se stala jasnou, živou,
skoro hmatatelnou.
26
article
„Rozbila se!“ pomyslil si hořce Alexana
Pavlovič, „a já se ani na střepy nepodíval.“
Obrátil se vzad a naposledy pohlédl tím
směrem, kde zůstala rozbitá lampa. A zase mu
bylo líto zloděje, ale potom lampy, a tak stří-
davě želel tu člověka tu věci. A dokud litoval
jednoho, druhé vyvolávalo v něm zlobu, a tak
došel na policejní strážnici.
„To vy jste ho chytil?“ otázal se ho poli-
cejní dozorce ...
„Já,“ odvětil Alexandr Pavlovič a obráti
se: všecky oči hleděly na něho, a obličeje se
urážlivě usmívaly. A rychle, zapínaje se, doktor
se opravil: — „sám nevím, jak se to stalo.
Utíkal, a já... Je to tak nepřijemné.
„Ne, proč pak? To je velmi příjemné“ —
potěšil ho policejní dozorce. A když se dokto
opět ohlédl na okolostojící, byli všichni vážní
a hleděli na něho vlídně a pobádavě. Potom člo-
věka s chmýřím zavřeli do špinavé komory spolu
s jinými zloději, opilci a prostitutkami, ale dok-
tora dozorce uctivě doprovodil ke dveřím a jako
dobře vychovaný člověk mu řekl:
„Je velmi příjemno, seznámiti se se vzdě-
laným mužem. Je taková, víte, grandiosní massa
taškářů, že je velmi, velmi příjemno . ..
Alexan Pavlovič
Obrátil
Pavlovič
27
article
— — — Třebas nová lampa byla rozbita,
přece i bez ní bylo v bytě Alexandra Pavloviče
světla dosti, v kabinetě hořela velká, „minister-
ská“ lampa, zaopatřená ještě v době, kdy dokto-
ra poprvé napadla myšlenka na disertaci; v jí-
delně rozlévala jasné světlo visací lampa, lampy
byly i v saloně a ve dvou druhých pokojích,a
celý byt vypadal tím vesele a přívětivě. Zvláště
nápadné to bylo, když zrak padl na polozakryté
okno: venku byla tma a šuměl počínající déšt.
„Tak je to nepříjemné,“ pravil Alexand
Pavlovič kroutě hlavou.
„A nijak to nelze spraviti?“ zeptala se ho
žena, Varvara Grigorjevna. Byla také mrzuta,
ale chtěla to skrýti před mužem, kterého velmi
milovala.
„O to se nejedná. Ale proč já jsem ho chy-
tall?
„Kdyby ne ty, chytil ho jiný. To jsou hlou-
posti. Pojďme posedět do salonu.
Měli velmi rádi svůj salon a osvětlovali ho
i v ty večery, kdy u nich nebylo hostů. Nejdříve
se jim více líbil kabinet, ale teď s novým nábyt-
kem a květy se stal salon útulnější a přívětivější.
„Představ si, jak krásně by zde bylo s no-
vou lampou,“ řekla Varvara Grigorjevna. Seděla
na divaně a měla hlavu položenu na rameně mu-
žově.
„Ano, krásně by bylo,“ představil si dokto
a vzdychl.
„Mně by stačilo pohlédnout, jaké by to bylo
A venku nechť se leje!“ přemýšlela Varvara Gri-
gorjevna.
Alexandr Pavlovič se zasmál, políbil ženu
v tvář a otázal se-
„Ty jsi šťastna?“
„A ty?“
„Já také. Víš, mně je toho všeho lIto. Zl-
děje. Děsně lítol“
„Nu hle! Tys velmi dobrý. Ale vždyť jemu
je pravděpodobně ve vězení lépe. Slyšíš, jaký
Pavlovič
Alexand Pavlovič
Varvara Grigorjevna
Gri