ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 1887ae20-8ea7-11dc-8b70-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 31, place 2
1 masthead
28. listopadu 1909.
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „ Národních Listů k č. 328.
3 masthead
Strana 9.
4 article
Napsal Oskar Fin. Každého večera, když vstoupila Irena do své ložnice, toho útulného bílého pokojíka, který byl svědkem jejích livčích snů, nacházela své čisté, bělostně lůžko poházené květy bílých růži V nepořádku ležely na poduškách, vbořené v jejich záhyby, krásné, něžné a nehybné, ja- koby opojené vůní, kterou dýchaly. A když je Irena uchopila a přiblížila k tváři, zdálo se jí. že ty sněhobilé lístky, lehce se chvějící v dechu jejích krásných úst, šeptají jí o někom nezná- mém, který je zlíbal žhavými rty dříve nežli je sem vhodil otevřeným oknem. Vypravovalyji o duši vzrušené její krásou, o roztouženém srdci, plném něžnosti a vášnivé lásky k ni. lásky, které bylo hračkou slezení vysoké zdí nebezpečné plížení se parkem, aby pokryla hrstí květů podušky jejích snů. Byl jistě něžný, velmi něžný tento tajemný zbožňovatel, který způsobem tak odvážným a zároveň roztomilým získával si místo v jejích myšlenkách. Nejčistší krása jeho růží byla jí obrazem jeho duše. A byl jistě krásný, nebo nebylo možno sníti o ohyzdném dárci krásných růží, které každého večera jsouce nahražovány stále čerstvé stály ve vázy v její ložnici a kráš lily její ňadra, když z ní vycházela.
Oskar Fin Irena
5 article
V koutě salonu byla společnost několik pánů, seskupených kolem starého advokáta, kte rý je bavil svými nápady. „Jsou tři lákadla,“ pravil, „která nás sem, do domu bankéře Robya, přivádějí. Vás mladš bohatství, které je s dcerou našeho hostitele k očekávání, a krása slečny Ireny. Nás starší sem vábí výborná zdejší kuchyně. Ručím vám za to, že se nikde nenajíte tak dobře, jako „Pokud se týče tohoto kavalíra,“ pokračo- val povzbuzen smíchem svých posluchačů, uka zuje pohledem mladého muže, který s Irenou stál opodál nich, „hraběte Autreil, slyšel-li jsem dobře, když mi ho představovali, neni těžko určit příčinu jeho častých návštěv v tomt domě. „Ale to je moje soukromé mínění,“ dodal mrkaje šibalsky očima a pomalu odcházel ke dveřím jídelny, aby nahlédl, je-li už prostřeno Irena byla zaujata hrabětem. Naklonil siji svým chováním, kavalírským vystupováním, kte- ré ji osloňovalo, a svým tak delikátně jemným hovorem, který ji nepřiváděl na mysl, jak tomu byla při hovorech s muží přivykla, stáje závod ních koní a koketní úsměvy maltress. Stáli vedle sebe, opřeni o parapet okna pod nímž jezero smaragdem svých vln polévalo zahradní hráz. „Připadá mi,“ pravil hrabě, „že ta vod dýchá chladem ledovců, z nichž přicházi. „Jste tu již dlouho?“ zeptala se frena ja koby nebyla slyšela jeho slova.
Robya Irena Autreil
6 article
„Přijel jsem před týdnem,“ odpověděl hra bě. „Téhož dne spatřil jsem vás na promenáde na nábřeží a následujícího dne laskavostí mého bratrance měl jsem štěstí býti vám představén.“ Irena počitala. Sest dní je tomu, co našla první růže ve své ložnici. Jakoby v zamyšlen vzala růží ze svých ňader a zadívala se na ni „Máto rád bílé růže?“ pravila. „Jsou to jediné květiny, které miluji. Jsou nejkrásnější ze všech květů a přece jejich krása je tak prostá, nerafinovaná. „Mám rád květy, které mi někoho připo- mínají. Moje matka milovala fialky. Kdykoliv je vidím, vzpomenu si na ni. V tom byli vyrušeni. Antreilův sluha přines svému pánovi nějaký vzkaz. Irena je pozoro- vala, zatím co hovořili, ale neslyšela je, ačkol stáli u ní. Celá její bytost byla proniknuta ra dostným chvěním. Zrak hraběte, když mluvil o růžích, jí řekl dosti, aby byla jista, že růže kterou držela v ruce, jest od něho. „Jak se jmenuje váš sluha,“ ptala se bez- Hěky hraběte, když se k ní zase obrátil. „Klement,“ odpověděl, dívaje se za ním Je to nejlepší sluha, jakého si dovedete před stavit. Mohu mu svěřit vše s jistotou, že to správně vyřídí. Je mi velice oddán. Toho dne již spolu mnoho nemluvili. Irena se musila věnovat svým přítelkyním. Hrabě jako obyčejně odešel dříve a když se Irena mohla odebrati na lůžko, našla je poházené bílým růžemi, které zlíbala, vidouc v duchu tvář hra- běte s malým, černým knírkem nad sevřenými
počital Máta Antreilův Irena Klement Hrabě
7 article
tady. rty.
8 article
Následujícího dne byly dostihy. Robyov setkali se tam s hrabětem, ale Irena s ním mlu vila jen několik slov. „Kdy odtud odjedote?“ ptal se jí. „Záleží to na mně. Otec touží po Nizze Ale chci zde počkati, až odkvetou bílé růže, odpověděla Irena. Jeho oči jí řekly, že porozuměl. Toho večera, předstírajíc únavu, odešla Irena brzo do své ložnice. Růže tam dosud ne byly a Irena usedla za záclonu a čekala . .. Zahrada halila se znenáhla v tmu. Jeden za druhým mizely v ní stromy, jako iluse, které nás opuštějí. Jen palmy terasy byly víditelny, osvětleny z oken na terasu vedoucích. Bylo to nediskretní, dotěrné světlo, které sem vnikalo do tajemného šera, v němž se den líbá s noci. zmámen krásou jejích temnot. Dole vlny jezera narážely na břeh, šeptajíce si tajuplně o milencích, které houpaly na svých bocích, o vášnivých pohledech, o prudkých ob jetí a o polibcích sladce smyslných . . . A chví- lemi umlkaly, vzdávajíce se samy pocelům mě- sice, který zaplétal je o třpytící se nitky svýeh paprsků. Okamžik vzrušení! Vzdálený chrapot písk — pruhem světla pod schody na terasu vedou- eími mihla se mužská postava, Prošla stínem palem a přehoupnuvší se přes zábradlí u Irenina okna, vhodila dovnitř kytici květů. Za chvíli dozněl chrapot písku pod kroky odcházejícího a vrátivší se ticho nalezlo Irenu slzící nad poupaty bilých růží, růží od hraběte, který byl tak pohodlný, že je sem dal vhazoval svým sluhou.
Irena Irenin Nizza
9 title
IIluse.
10 article Odkaz minulosti.
Odkaz minulosti. Píše Dolores.
Dolores
11 article
Seděl na terase před svým venkovským sídlem a z plných plic vdechoval vůni pozdního jara. Díval se zádumčivě do zeleně parku, ob- klopujícího jeho staromodní zámeček, na smrčky rostoucí pod verandou a nakukující přes ballu strádu. Občas přitáhl si větev, třel její jehličky mezi prsty a čichal s rozkoší silnou lesní, pry- skyřicovou vůni. Pak zas zahleděl se do modrého vzduchu, klesl zrakem k široké aleji, která za parkem spo- jovala se s bílou silnicí... Daleko bylo vidět bílý pruh její, vedoucí k městu. Ale to, nač čekal, stále se neobjevovalo. Marně v tichu podvečerním sluch napínal — hrčení vozu neoznamovalo mu, že toužebně očekávaná přijíždí. Ani široká silhoueta staro- modní jeho archy nečernala se na bílé silnici. Jeho netrpělivost a neklid rostly každou minutou. Díval se nervosně na hodinky, přechá- zel sem tam po verandě, a konečně když s veče- rem kladla se na zemi stále více houstnouci mlha, jež roztřásala zimou mohutné jeho tělo když už pro tmur neviděl ani k vratům parko- vým, mávl rukou a odešel do svého pokoje. Jako celý zámeček svou architekturou připo mínal zlaté staré časy, tak i vnitřní zařizení neslo stopy minulosti, stopy potomstvem s pie- tou zachovávané. Všechno tu vonělo dobou na šich prababiček a pradědů, i staromodní obrazy a černé silhouety, háčkované pokrývky, nábytek trety na „sklennících“ — iluse minulosti byla tak silnou, že každé cbvíle čekali jsme, že otevrou se dvéře a vstoupí dámy v krinolinách a s účesem, plným kučer na spáncích a pánové v šosatých kabátech. hřebíčkové barvy, s „fátr- mordy u košile, s holemi se stříbrnými knofliky a s tabatěrkami . ..
12 article
Zde-stanul tedy syn přítomnosti v zamýšlen a v zadívání se na památky minulosti. Zde hleděl upřeně na portret svých rodičů. Díval se s pohnutím do poctivé tváře otcovy. plné energie a bodré mysli, a se zvláštním ste- skem zahleděl se do měkkých rysů matčina obli čeje, na její pomněnkové oči, tak milující a tak ustarané. Zas zpřítomnil si celou dobu dávne minulosti, zas byl aspoň na chvíli šťasten. Bylo mu dnes tak teskno; zrovna dnes ule- hal na něho smutek. Vzpomínal na dobu, kdy jeho dobrá matka umírala a kdy do jeho ruky vložila malou ruku dívky, která dovedla se za- lichotiti dobrotě nemocné a umírajíeí starušky. To bylo snem duše odcházející na věčnost, ab jediný syn nalezl dobrou družku života. Vždyt ji to tolik trápívalo, že syn pomalu stárne a stále ještě si nezvolil ženu, jaké by zasluhoval. A tu zdálo se to chudé a něžné děvče, jež ze souse ství tak obětavě navštěvovalo nemocnou, byt nejvhodnější družkou drahému synu. Proto tody před smrti projevila své poslední přánía s úsměvem neskonalé radosti přijala synův slib, že přání splní. A když osiřel a uplynula doba smutku splnil, co slíbil umírající. Oženil se s dívkou která i jemu zdála se býti jemným a něžným stvořením a snažil se také dle možností svou ženu milovati.
13 article
Neměl teď nikoho, než ji. Bratr, důstojník zabil se při jízdě koněm, matka zemřela a ote nepřežil ji ani o půl roku. On byl teď sám a vše- chny své naděje, touhy a lásku přenesl na svou ženu. Ale štěstí, tak vytoužené a vymodlené, ne trvalo dlouho. S bolestí začal pozorovati, jak se hrozně klamal zevnějškem své ženy, zevní skořepinou její povahy. Sám byl založen hluboce; byl ducha báda vého, povahy vážné; nenáviděl světskou společ nost a banálnost konversace salonové, kde s mluví jen, aby se mluvilo a kde srdce neví o tom, co ústa pronášejí. Proto také vyhýbal se městu a žil uzavřeně na svěm staromodním zámečku. Snil o poesii rodinného krbu, o tichém štěstí v nejužším kru- hu rodinném. To byly sny... skutečnost drsnou rukou mu je rozbíjela den za dnem ... S hořkou ironií vzpomínal si teď na po- slodní rady své umírající matky. Ona žila ještě v světě minulosti, v světě staromodní sentimen- tality a jak se dnes se zálibou pošklebují šosá- cky úzkostlivé mravnosti. Její tužbou bylo, aby rodinný život jejího syna byl pokračováním šťaslného manželství jejího děda, otce i jejího muže. Aby vzor Filemona a Baucidy, jak bl v rodině jejich zachováván a tradicionálně dě- děn z pokolení na pokolení, byl pěstěn i v ro- dině toho, jemuž dala život a jehož štěstí bylo jedinou starostí jejího celého žití.
14 article
A dobrá ta žena umírala v šťastné před- tuše, že jak syn tak i jeho žena budou etíti zá- sady minulosti, že budou hleděti s pietou na staré památky jejich zámečku jako na svědky zašlé doby na svědky lidí, kteří zde žili, milo- vali se, byli si věrnými a v smíření se světem i s bohem zde umírali. Dobrá ta žena nepři- pouštěla si myšlenku, že by moderní proudy no- vého století, svobodomyslné názory na život lásku, na manželství a věrnost, otravné — dle jejího pevného přesvědčení — theorie o volnosti lásky a volnosti svědomí — mohly zachvátiti i duši jejího syna a té, klerou si vyvolil za man- želku. . I on šel do nového života s růžovými nadé- jemi Sám chtěl dále vésti čestný život svých předků, chtěl býti vzorným mužem a otcem a žíti ten tichý, klidný život „filistra“ — ale ona? Onal Co on otil, k tomu cítila lhostejnost, ba až odpor, jenž šel do podrobností až nejsměšněj- ších. Pokoj rodičů, kde byly jejich portrety, kde všechno dýchalo manželskou čistotou a vzpo- minkami na zlaté časy minulosti, pokoj, ve kte- rém on býval nejraději, ona přímo nenáviděla .. Štěstí v zákouti, jaké on čekal — bylo ji hrůzou. Doma ji všechno nudilo, muž i děti, ona stále odjižděla do města ku přítelkyním, kde zůstávala po několik dní. Z města vracívala se xeselá a zářící štěstím.
15 article
A on trpěl. Nesnesl té její společnosti při každém jejím odjezdu eítil, jak se mu ona odcizuje . .. Dnešní její nepřítomnost ho zvlášť zabolela Byl výroční den jejich svatby. Až posud travili ho vždy spolu, doma, ve vzpomínkách. A dnes? Pro nějakou hloupou společnost odjela už ráno do města a nepřijíždí, stále nepřijíždí. Je už noc a nepokoj jeho roste. A nepokoj je provázen i žárlivostí. Od nějaké doby budí se v něm ne- jasné podezření, že do města ženu táhne něco jiného, než přítelkyně. „Je zde milenec“ .. . to hučí v rozbolené jeho hlavě. Chytá její slova. její výraz tváře, prohlíží si pátravě jejl účes. způsoby a řeč, kdykoliv se ona vrací z městn a v tom svém pátrání připadá si jako šílenec. jenž bojí se chíměr svého předrážděnéh mozku.. Proč nemávne kordem po vidině, proo nestrhno roušku s tajomství ženina? Bojí se ... bojí se, že přijde o zbytel štěstí po boku této ženy, kterou tolik milujea která snad je tak bídnou . .. Konečně přijela . . Vběhla dojeho staromodního pokoje, k ně- mu, znepokojenému, smutnému a zamýšlenému vběhla rozhřátá, jakoby ještě před branou parko- vou byla v objetí muže, vběhla veselá a zářivál Jeji moderní zjev od účesu až po střevíčky divně konírastoval se starobylou dekorací tohoto pokoje, její smějící se tvář ostře odrážela se o jeho obličeje bolestně staženého, pohaslého, trpí cího . .. Očekávala, že-jako jindy vyjde jí vstříc, až uslyši rachot kočáru na dvoře. Proto byla tím poněkud zaražena, kdyže ho našla až v jeho po- koji, sedícího v houpací židli, mrazivého, poku- řujícího a bádavě si ji prohlížejícího. Ten jeho pátravý pohled dráždil jí nejvíce . ..
16 article
Věděla, že se v jeho duši něco odehrává. Byla naplněna touhou po požitcích, ale prot přece věděla, že on pozvedl ji ze živoření chu- dého děvčete k blahobytnému životu bohaté paní. Proto nechtěla tak docela ztratiti jehe lásku . .. Znala všochny prostředky ženské koketerie znala cesty, jimiž zaplašila stíny s mužova čela. jimiž mohla ho svésti k něžnostem a k vášnivým výbuchům lásky... a použila jich i dnes. Svlekajíc svou salonní toiletu, stále dožado- vala se mužovy pomoci, jen aby musil upoutat pozornost na krásu jejího těla . . . Ale to, c skoro nikdy neselhalo, dnes přestalo působiti .. Jeho duše byla dnes příliš plna hořkosti. než aby reagovala na toto vyzývavé podávání se na tuto výzvu k požitkům . .. Její muž zůstal chladným i k živějším dů kazům její lásky, kdy vskočivši do elegantního župánku, vyhoupla se mu na kolena a mazlivé liskla svou tvář k jeho, blábolíc lichotivá slova. bez ladu a skladu ... On cítě její rozpálenou tvář na své chladné tváři, byl tím jen podrážděnější. Hledal příčinu jejího rozpálení a nacházel ji stále mimo sebe A to právě spalovalo mu mozek mučivou žárli- vostí. a ee o Vytančila jsí se dnes hodně? — nad- hodil kousavě, podtrhávaje slovo „dnes“. — Jako jindy ... To víš, ta bláznivá Julk drží na tanec .. —A doktor Hoch božsky tančí, že? — Jak to víš? A co tím vůbec myslíš? — vybuchla jeho žena, postřehnuvši, že první otáz- kou se podřekla. — Nic zvláštního — řekl muž mrazivě hned dodal roztrpčeně... Vídím, že se nikdy neshodneme. Ty toužíš po zábavách a po mu- žích, kteří jsou třeba mělcí duševně, ale ktel dovedou mluviti o ničem a baviti tak tuctové duchaprázdné ženy, jako jsou tvé přítelkyně jako ... — A jako — —.? — zvolala podrážděné žena.
17 article
— A jako jsi i ty sama! — řekl prudce. nemoha se už opanovati. — Poslechl jsem svou matku, ale vidím, že se v tobě zmýlila ... Zů- stanu sám se svými myšlenkamí, ty mě nikdy nepochopíš... Takový život není pro mne živo- tem . .. A zvednuv se, odešel, ani na ženu nepo hlédnuv. Ta stála poněkud zaražena, ale pak vzdorně pohodivši hlavou, zasykla krátké „Aťsil“ vzpomenuvší si na zábavu, na galantního a vášní vého doktora Hocha, nemyslila už na muže děti... Její lehká mysl hledala zábavu a po- žitky, ne povinnosti a „nudu“ u krbu rodin- ného ... A dny míjely stejně. Ona, co mohla, jezdila do města na zábavy a její poměr s lékařem se utěšeně rozvíjel. A on? Už se ani netrápil jen čekal... A když viděl, že se nic nemění, učinil tomu hnusnému životu s všední, povrchn ženou — rázně konec. Zadal za rozvod a rozešel se. Žena s dce ruškou přestěhovala se do města k doktoru Ho chovi a žije s ním ve společné domácnosti, jak- koliv je nešťastná a nejednou by se ráda vrá- tila. Doktor je zcela obyčejný Don Juan, jenž cíti, že poměrem s vdanou paní uvízl v pasti proto chová se k ní nejednou brutálně. Stará historie . .. A muž? Žije dál v tradicích minulosti, s ta- kovou láskou pěstěných rodiči jeho a v těchže tradicích vychovává i svého synka, jenž ví jen o své babičce a o matce je denně přesvědčován že zemřela... Je to tak lépe. Dnes už opuštěný muž netrpí. Zavřel se d své staromodní klece a chrání se pohlédnouti ven do světa... Jeho duševní život a silné tra- dice minulosti mu docela stačí . ..
Juan
18 title
„Držte zloděje!
19 article Napsal Leonid Andrejev.
Napsal Leonid Andrejev. Levou rukou tiskl doktor k hrudi koupenou lampu a v pravé nesl tenounkou rákosku, kterou si vesele pohrával. Chůze jeho byla pohodlná svobodná, jako u lidí, kteří jsou si jistí sebe a svého štěstí; hlavu měl pohozenu nazad oči jeho se usmívaly. Stávalo se, že vstrčil lok- tem do někoho z kolemjdoucích, kterých bylo na této živé ulici mnoho; tu pronášel zvlášť zře- telně a laskavě: „Odpusťte, prosím!“ Kolemjdoucí, o kterého doktor zavadil, ča- sto ani neslyšel omluvy nebo jí nevěnoval nále- žité pozornosti, ale doktoru samotnému bylo t velmi příjemno a pokaždé vyvolávalo zamilova- nou myšlenku o tom, jak výhodno je býti do- brým, laskavým a nikoho neurážeti. Omluvit se nic nestojí a přece jsou lidé, kteří dovršují ne- uctivost a nikdy se neomlouvají a takových ni- kdo nemá rád. A s příjemným seznáním, že je dobrý a proto jej všichni milují, žena, známí, i pacienti, kráčel doktor ještě lehčejí a ještě pevněji tiskl k hrudi nákup, v němž také byla obsažena část jeho dobroty. Lampa nebyla drahá, stála všeho všudy půl třinácta; ale jeho žena už dávno o ní snila a teď, sedie doma, ani nepomyslí, že touha jeji je již uskutečněna. A ukázala se lampa, třeba laciná, velmi pěknou: doktor v mysli srovnával ji se všemi jinými lampami, které viděl u svých známých i u pacientů, a ty lampy byly horší. Př nich nebylo té vzácnosti, ani té zvláštní sympa tičnosti a přitažlivosti, jakou vynikala tato dva- náctirublová, Velmi pěknou lampu měli u Ivano vých — na vysokém křišťálovém podstavci s rozkošným stínítkem — ale ta byla za šedesát a za takové peníze se může na vesnici koupi pár pěkných koní, nejen lampa. Dvě pěkn lampy měli u Potaniných . ..
Andrejev Ivana východ
20 article
„Och,“ — vzkřikl až doktor, jak do něh někdo vrazil, a trpělivě přidal: „Odpusíte, pro- Náraz byl tak silný, že se doktor poobrátil ale úsměv nesešel s jeho úst ani tehdy, když s dobře prohlédl toho, kdo vrazil: byla to prostá žena, nevysoká, chudá a strašně pohyblivá. Be žela, zrovna jako k ohni, a Alexandr Pavlovič se zastavil, aby se podíval, jak při chůzi odst kuje kolemjdoucí. „Vida, ženu!“, pochválil ji nahlas, ale po tom si vzpomněl, že mu mohla vyrazit z ruky lampu a rozbit ji, a rozzlobil se. „Pomatená ! do lidí běží. . . Ale možná, že jí někdo stůně?“ Od této myšlenky bylo Alexandru Pavlovič líto ženy a už se nezlobil, ale stal se ostražitěj- ším a pozornějším a říkal už ne „odpusťte, pro sím,“ ale jenom „odpustte“. „Dost toho pro ně,“ myslil si. Nastával již podzimní ranný soumrak, a jal to vždycky bývá při soumraku, bližší předměty byly vidny s větší zřetelností, zrak lehko roz- lišoval každou podrobnost a maličkost; ale v dál všecko slývalo v černé a šedě skvrny. Ve dne nepršelo, ani větru nebylo a prach v prohlubeni- nách dláždění ležel nehybně a klidně; vedle samého chodníku válela se prázdná krabička o papiros, jasně se bělala svými boky a vyzývala různé myšlenky o tom, kdo byl člověk, který ji zahodil a kde je teď. Někde ve skladech roz- svítili světla, ulice stala se nepřívětivoua chladnou a v neumlkajícím ruchu jejím byl slyšeti zvuky únavy a neklidného stěžování.
Be Pavlovič
21 article
Doktor zrychlil krok, mlčky strkaje sám mlčky přijímaje rány. Obličej jeho se stal váž- nější, ale hlavou jeho probíhaly stále tytéž ra- dostné myšlenky: na ženu, dítě, na chvíli, až bude míti ve svém kabinetě krb a bude u něho sedět a hřát se. Zevrubně a jasně přepočílával doktor vše co bylo získáno pro dům za poslední rok. Získá no mnoho. Znova zřízen celý kabinet; psaeí stůl, lehátko, a skříň na knihy. Koupen nábytek do salonu, koupen lacino, náhodou, ale vypadá jako nový a drahý. Mimo to předplacen žurnál „Lékař“ a jiný tlustý žurnál, poněvadž Alexan Pavlovič se vždycky zajímal literaturou a při znával jí vzdělavací význam. Ženě pořízen nový podzimní plášť se zlatým prýmkem a dítěti na jata chůva. A hle, teď lampa — velmi laciná, ale krásná lampa. Domů už bylo nedaleko, když na protějš straně ulice černá skvrna chodců začala se rych leji pohybovat a z ní bylo slyšet nejasné křiky Lidé se strkali, jak se zdálo, na jednom místě rozkládali divně rukama a něco křičeli. Př šumu na ulici nebylo lze rozeznávati slov, ale v povýšeném tóně hlasů zvučel nepokoj a ně- jaká divná zloba — divná proto, že se z ní ozý vala radost. Všichni na ulici se stávali zvěda vými, a doktor se zastavil, napnutě pohlížeje na kolébající se a rychle rostoucí dav. „Co by to mohlo být?“ hádal. Náhle černá skvrna prudčeji se rozkývala zahlučela silněji než ulice a vše se rázem po hnulo v jednu stranu, rozplývajíc se a vypou- štějíc ze sebe jednotlivé běžící osoby. A jasně oddělila se jedna hlasitá a stručná věta: „Zloděj! Držte zloděje!“ Přede všemi, ne zvlášť rychle, jak se zdál Alexandru Pavloviči, běžel nevysoký člověk. hbitě a klidně se proplétaje mezi mimojdoucím — patrně zloděj.
Doktor Alexan Pavlovič Pavlovič
22 article
„Jestli bude utíkat pořád dolů ulicí, to h jistě chytnou. Měl by zahnout sem, do příčné“ — pomyslil si doktor, míně dlouhou a tichou přičnou ulici, která začínala několik kroků od něho. Jakmile zloděj, skutečně jakoby uposlechl jeho myšlenky, zahnul s chodníku a dal se pře ulici přímo k doktoru, zaradoval se tento, a v tentýž okamžik bolestně svraštil obličej Z hlasů pronásledující tlupy vyníkl a jakoby pro klál vzduch ostrý, vysoký hvizd. Nepřetržitě ostře pronikal temnou směsí zvuků, jako dlouhé blýskající ostří a bylo strašno mu naslouchat a chladná, neúprosná surovost vála od něho. Pronikal do samé hlubiny duše a člověku ho slyšícímu se chtělo také běžet, máchat rukama, křičet, dělat něco nesmyslného a zlého. A ještě hvízd, a ještě; celá desítka úst vydávala ostrý syčíci zvuk. „Držte zloděje!“ — křičela celá Ulupa, ostrý hvizd, ještě více vzrostlý, vrtal a rval mo- zek. Pronásledovaný už doběhl k doktoru a č to byla jen jedna vteřina, doktor uspěl s pře- kvapující zřetelností prohlédnout jeho obličej Byl mladý, s tenounkými, světlými vousky a ta- kového prostého a obyčejného výrazu, jakoby se naprosto nezachraňoval před pronásledováním nýbrž dělal nějaké prosté a nedůležité dílo. Na jeho bradě bylo řídké, žlutavé chmýří, a to vy padalo tak prostě, mírně a trochu teskně, připo- mínajíc něeo vzdáleného ulici s jejím prudkým hvizdem a divokou štvanicí. Neodhodlaně, jako člověk, který sám ještě neví, jak se zachová, Alexandr Pavlovič uděla půl kroku naproti běžícímu a zlehka roztáh ruce, z nichž v jedné držel v papíru zabalenou lampu. Zloděj v běhu udeřil o jeho hrud.
Pavlovič přičný ulice
24 article
vzdychnul celým nitrem, vyrazil z ruky lampu a odhodiv stranou samého doktora, běžel dále. Ale už v následující vteřině schvátila jeho límee železná ruka. „Stůj, obludo! Neutečeš!“ pronesl dokto skrze zuby a silně jím zatřásl. Zloděj zkusil vy- trhnouti se, ale ihned poznal marnost pokusu: byl malý, slabý, skoro mladíček, kdežto doktor vysoký, silný a, jak se zdálo zloději, sveřepý. A hned se uklidnil. Dýchal rychle, krátkýma nohlubokým dechem, a tiše poprosil: „Pusttel“ „Jak pak ne!“ odpověděl doktor a silněji zadrhl límec. Mladíku zčervenal obličej, límec, jak vidno, ho škrtil; a pohnuv bolestně rameny, chraplavě řekl: „Bolí to! Pusťte? Alexandr Pavlovič trochu povolil, a tak mlčky stáli a prohlíželi druh druha, s neobyčej- nou zvědavostí, přímo klidně a hrdě. Možná, že se někdy na ulici potkávali a procházeli mimo sebe, nevidouce jeden druhého, ale teď, jeden z nich je stíhaný zloděj a druhý — člověk, který ho chytil, a to je spojilo silně a divně. Doktoru se zdálo, že poprvé v životě vidí lidskou tvář a poptvé chápe, co jsou to oči, nos a ústa. A když pochopil, co jsou to oči, nos a ústa, zdály se mu takovými milými, prostými a polito- vání hodnými a jejich potřebami vidět, dýchnt a líbat, že se mu zachtělo pohladit je laskavě rukou. A chmýří na bradě žlutilo se tak mírně, po domácku, a při pohledu na ně bylo doktoru nekonečně smutno a ještě žalostněji — a se zá- hadnou a nevyslovitelnou jasností pocftil svoji pravou ruku, kterou držel zloděje — jako cizl.
Pavlovič
25 article
Od ramene až do stisknutých prstů ji pocítil a mučil se chtěním sejmouti ji, ale byla jako dřevěná a na pohled tak klidně ležela na šíji člověka s chmýřím na bradě. „Proč mlčíš?“ řekl doktor prosebně. Zl- děj, neodtrhuje od něho pohledu, rychle odpo- věděl: „Ale co bych mluvil?“ A znova umlkli. A teď nejenom ruku, ale sebe celého pocítil doktor: pocítil oči, kterak hledí, pocítil oděv, pokrývající tělo, a papirosy v levé kapse svrchníku. Jakoby se jeho mozek roztekl po celém těle a každá část těla se stalu očima a rozumem, a nebylo třeba dívat sea myslit, aby se viděl a pocítil od hlavy do nohou. Ale ne pouze sebe, také zlděje pocítil stejně jasně a divně, jakoby oni oba, i doktor i zloděj, byli mu vedlejší, a jakoby oni oba byli on. Ne- dívaje se, viděl zloděje se spuštěnýma rukama a sebe s široko rozkročenýma nohama a nataže- nou rukou, a tato póza byla proslá a divoká až hrůza: člověk držel druhého člověka. „Poslyš!“, začal doktor, ale dokončit se mu nepodařilo. Hučící vlnou narazili na ně pro- následovatelé, zatočili s nimi a odtrhli je od sebe, zaplavili křikem, hovorem a vítězným smíchem, oslepili je blýštěním zubů a pobouřených oči, a jako šumný, bublavý potok hrnuli se k poli- cejní strážnici. A teď se vše stalo zase prostým a pochopitelným, a doktor pomalu vzpomínal na lampu, vyvolávaje si představu o ní z ně- jaké hluboké dálky, až se stala jasnou, živou, skoro hmatatelnou.
26 article
„Rozbila se!“ pomyslil si hořce Alexana Pavlovič, „a já se ani na střepy nepodíval.“ Obrátil se vzad a naposledy pohlédl tím směrem, kde zůstala rozbitá lampa. A zase mu bylo líto zloděje, ale potom lampy, a tak stří- davě želel tu člověka tu věci. A dokud litoval jednoho, druhé vyvolávalo v něm zlobu, a tak došel na policejní strážnici. „To vy jste ho chytil?“ otázal se ho poli- cejní dozorce ... „Já,“ odvětil Alexandr Pavlovič a obráti se: všecky oči hleděly na něho, a obličeje se urážlivě usmívaly. A rychle, zapínaje se, doktor se opravil: — „sám nevím, jak se to stalo. Utíkal, a já... Je to tak nepřijemné. „Ne, proč pak? To je velmi příjemné“ — potěšil ho policejní dozorce. A když se dokto opět ohlédl na okolostojící, byli všichni vážní a hleděli na něho vlídně a pobádavě. Potom člo- věka s chmýřím zavřeli do špinavé komory spolu s jinými zloději, opilci a prostitutkami, ale dok- tora dozorce uctivě doprovodil ke dveřím a jako dobře vychovaný člověk mu řekl: „Je velmi příjemno, seznámiti se se vzdě- laným mužem. Je taková, víte, grandiosní massa taškářů, že je velmi, velmi příjemno . ..
Alexan Pavlovič Obrátil Pavlovič
27 article
— — — Třebas nová lampa byla rozbita, přece i bez ní bylo v bytě Alexandra Pavloviče světla dosti, v kabinetě hořela velká, „minister- ská“ lampa, zaopatřená ještě v době, kdy dokto- ra poprvé napadla myšlenka na disertaci; v jí- delně rozlévala jasné světlo visací lampa, lampy byly i v saloně a ve dvou druhých pokojích,a celý byt vypadal tím vesele a přívětivě. Zvláště nápadné to bylo, když zrak padl na polozakryté okno: venku byla tma a šuměl počínající déšt. „Tak je to nepříjemné,“ pravil Alexand Pavlovič kroutě hlavou. „A nijak to nelze spraviti?“ zeptala se ho žena, Varvara Grigorjevna. Byla také mrzuta, ale chtěla to skrýti před mužem, kterého velmi milovala. „O to se nejedná. Ale proč já jsem ho chy- tall? „Kdyby ne ty, chytil ho jiný. To jsou hlou- posti. Pojďme posedět do salonu. Měli velmi rádi svůj salon a osvětlovali ho i v ty večery, kdy u nich nebylo hostů. Nejdříve se jim více líbil kabinet, ale teď s novým nábyt- kem a květy se stal salon útulnější a přívětivější. „Představ si, jak krásně by zde bylo s no- vou lampou,“ řekla Varvara Grigorjevna. Seděla na divaně a měla hlavu položenu na rameně mu- žově. „Ano, krásně by bylo,“ představil si dokto a vzdychl. „Mně by stačilo pohlédnout, jaké by to bylo A venku nechť se leje!“ přemýšlela Varvara Gri- gorjevna. Alexandr Pavlovič se zasmál, políbil ženu v tvář a otázal se- „Ty jsi šťastna?“ „A ty?“ „Já také. Víš, mně je toho všeho lIto. Zl- děje. Děsně lítol“ „Nu hle! Tys velmi dobrý. Ale vždyť jemu je pravděpodobně ve vězení lépe. Slyšíš, jaký
Pavlovič Alexand Pavlovič Varvara Grigorjevna Gri