Strana 6.

ŽENSKÝ LIST.

5. číslo

a nežli mohla žena otázku svou ze rtů propustit, on na ni osopii se, a děl: „Jen prosím, se mne dneska netaž, proč nejdu dlouho a kde jsem se zdržel! Víš, že to nerad mám a nyní zvláště! A proč jsi mne dnes zas sem zavolala, či myslíš snad, že dosud o tě stojím?“ A rozesmál se hrubě, nespoutaně a v kapsy ruce strčil, zahleděv se do tmy jako by čekal, jak se bude hájit. „A“, řekl zas, když chvíli marně čekal: „Víš, když mi vzkazuješ, bych za tebou sem přišel, pak řekni holkám to a ne zas kamarádu! Smál se mi, chlap, že prý to trochu divné, — ty prýs naň hleděla tak zamračeně, že mne sem voláš — snad prý máš mně říci, že jako budu — možná brzy — tátou? No, odpověz!“ A žena zachvěla se, sklopila oči ruce přimkla k ňadrům, dvě horké slzy padly na ty ruce. „Nuž ano“, řekla podlomeným hlasem, sloup znovu objala, by neklesnula k zemi. „Nuž ano, pravda to, to chtěla jsem ti říci, ptát jsem se chtěla, kdy chceš splnit sliby, jimiž jsi tehdy mladou duši zmámii, jimiž's mne čistou stáhl ve své bahno!“ Muž kynul rukou, jak by přerušiti chtěl proud řeči její, pak se zasmál opět a tupě řek': „Tak dál!“ a nohou podupával. „Nic dál; již mlčím; co bych mohla mluvit? Ty sám víš, pakli takto slova dáváš, že mluvit nebudu. Ba víš ty dobře, že odejdu a nechám nesplnit tě tvých lživých, bídných slibů!“ „Hahaha!

Ona prý půjde, nechtíc vyplnění mých slibů! Víš ty, ženo, číms mi byla? Hieď, tím, čím klesť, jež přijde pod mou nohu. Proč leží na cestě? Jen proto, bych ji zlomil: to moje zásada, tvá věc, žes neznala ji. Což mohu za to, že ta klesť je slabá? A mohu za to, že tys poddala se? A sliby mé? Což myslíš, že je nosím tak v paměti, jak ty a jako druhé? Rci, chtěl jsem kdys, abys jim uvěřila? Tak vidíš, moudrou buď a jdi, a tím bude konec.“ Muž srazil klobouk v týl a volně prozpěvuje profánní nápěv, zmizel brzy ve tmách. Tak žena osaměla. Ruce její klesly, usedla na zem, přitisknouc se ke zdi. Že tento konec přijde, dávno znala a proto mlčela a tupě zahleděla se ve tmu, jež se kol ní rozestřela a jež ji měla dále provázeti ve příští život — pakli bude žíti. Tak seděla a nepostřehla ani, že se strany se blíží dusot koní, to noční hlídka byla, která jela silnicí pustou vzhůru k Vinohradům. Muž jeden, spatřiv ženu, sklonil se k nl a vyzval, aby vstala a šla domů. Však žena nezdála se pozorovat, kdo volá ji, jen před se ve tmu zřela. Tu druhý muž děl hrubě: „Jen ji probud a mezi koně s ní, ať s námi běží! Směs cizích hlasů zburcovala ženu z tupého snění, v něž se zahloubala. Vstala a obrátíc se ku strážníkům, pravila zvolna, jak by prosit chtěla za odpuštění: „Již jdu, jdu již přece!“ „Jen pojď a drž se pěkně mezi koni !“ jí jedno bylo, kudy jde a kam jde.

Tak středem cesty spěla klopýtavě, by koním stačila a nezůstala vzadu. V tom proti nim v tmách hlasy slyšeti bylo, jak někdo ptá se: „A co tomu řekla? a jiný odpovídá: „Co by řekla? Šla. Prosím tebe, co by měla říkat? A hlavy smály se, až oba chodci došli až k svítilně a jejich tváře zřít bylo v matné záři zaměněné. Tu žena mezi koni jako bleskem dotčena zdvihla hlavu nakloněnou, a tupý pohled vrhla na ty liddi. A viděla, jak bídák, jenž ji svedl, jenž setřási ten dojem nepříjemný, jenž možná po výstupu onom zůsta ve prázdné duši, v pasu objímaje zas novou obět, kráčí usměvavě přes jinou jemu — klesť, jak sám to pravil. Tu žena vykřikla a ruce tisknouc k ňadrům, se vrhla pod koně, jenž couvna prudce, ji hlavu vtiskl do vlhkého prachu. Pak vzepřel se a druhá noha jeho tu lebku rozmáčkla a tmavý proud se mísil prolité krve se silničním prachem. A lidi dva, jichž vinou krev ta tekla, se vrátili, na ženu pohleděli. „Tak vida, kam šla,“ řekl on a ona jen nohou mrtvou hlavu obrátila. Soudružky, přičiňte se o rozšíření va- šeho jediného „Ženského Listu“, ať ne- nesete výtky zasloužené, že nedovedete ani svůj vlastní list podporovati. Podá- vejte zprávy ze schůzí. Nezapominejte nikdy při zábavách na jediný svůj listy