5. číslo.

ŽENSKÝ LIST,

Strana 5.

běhati, skákati a dováděti stejně s hochy tak, abys vychovala rovnocenné bytosti. Již ve výchově domáci počíná práce pro rovnou výchovu obou pohlaví. Co pro jednoho je dovoleno, mutí být dovoleno druhémua naopak. Práce, která není ponižující pro dívku, nemůže být ponižující pro hocha. Stejná výchova hochů s dívkami přivodí hodnocennost vzájemnou. O pořádku v domácnosti. I v sebe chudší domácnosti má hospodyně dbáti pořádku a čistoty, nž hlavně proto, že obyčejně jedna světnice v rodině proletářské slouži za vše, kuchyni, obytný pokoj, ložnici i prádelnu. Úklid a čistota za takových stísněa ných poměrů, jsou dvojnásob nutny. Neumyt neukliná, nádobim špinavým přeplněná svět- nice i kuchyně činí trapný dojem. Matka, která musí po výdělku, svěřuje omývání nádobi rukoum svých dětí a právě zde třeba čistoty co největší. Ve špatně umytých nádobách lehko usazují se našemu zdraví škodlivé houby, ba- kterie a dělá se hmyz a jsou zdraví škodlivé. Ku čistění nádobí třeba teplé čisté vody, sody, mýdla, písku a čisté utírky. Čistě umyté a opláchnuté nádobí nechá se čistě osáknout a pak je čistě otřeme do sucha a uklidíme na patříčné misto, toť prvá podmiínka čistoty. O dalším příště.

Každý den z rána v zrychleném kroku ulici šerou jcie divči zjev, zlomené poupě, osmnáct roků v továrnu volá píšťaly zpěv.

Znavená víčka, ub ledlá líčka olejem strojů prosáklý šat, v rozmachu pána bezcenná hříčka. — v duši i těle bolestný hlad.

Kol bylo ticho, v dáli mihala se žižkovská světla, dole v údolí se jako jasné moře Praha rozlévala a zalétal sem ohlas temných zvuků, jako když město ustýlá si k spánku a z těžka dýchá, bruči, funi, chrápe Nahoře v sadů osamělém koutě, kde malá svítilna jen slabé světlo vrhá, o její sloup se žena opírala. Hle, divná žena, oči polo dítě, velkého, silou kypícího těla a přec zas znáti bylo, že ty oči více a jinak mluví, nežli oči dětské a i ta síla těla že je podlomena. Sloup rukou objala a hleděla kam's vzhůru do šedé oblohy, po níž se přeháněly v měsíčním světie roztrhané mraky. A jak by chtěla víc a víc jen světla, vždy, když se měsic ukryl, zvedla oči a zřela v kalný plamen ve svítilně. Ni nehnula se, ba zdálo se skorem, že ani nedýchá a jenom mechanicky tak zvedá oči k světlu, ku měsíci. Však v celé bytosti znát bylo neochvějné a dávno připravené rozhodnutí. Tam čekala a pojednou se vzchopíc pohledla do tmy, odkud blížily se nepevné kroky, jak by někdo nerad sem kráčel. Otázka se zrcadlila v ženiných očích vstříc tomu, jenž přijde. Byl jakýs mladík to, snad dělník, řemeslník a znaveně se dival, jaksi rozmrzele,