star

21. května 1905.

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 130.

Strana 9.

met- véž

Z notýsku Pavla Čamrdy, písaře při výpomocném úřadě. jeh nů) Vystupoval jsem za drahou Viktorou, chví lemi podle ni, tak že mi připadalo, jakobychom oba kolisali, pozbývajice pevné půdy pod pchami. Snad i tím tc bylo, že služka, spěcha- jicí o půl patra Před námi, mávala svíenem, ná- sledkem čehož plamen svíce v průvanu chvilemi se rozplizl, jakoby uhasínal, až jsme se octli ve tmě; schody pod námi pak mizely a nohy ne- jistě tápaly- O, přál jsem si, aby schody ty vedly do nekonečna, výš a výše, jako na egyptské pyra- midy, aby trvalo věčnost, než je slezeme a než vstoupíme do domácnosti přednostovy. Stále jsem se obíral nedávným výjevem dole před domem, stále jsem viděl zaslzené zraky Viklo- řiny, onen tklivý, dojímavý výraz poraněné duše její, a zas mi v to zaznívalo její zvoláni: Pavlel Vše to stále mnou chvělo v nesmírném rozčilen — obával jsem se, že jediný pohled stačt k uhodnutí, co se dole stalo, čeho jsem se do- pustil. A ten pohled pronikavý, pátravý a mži- kem uhádající viděl jsem již předem v jediných očích, v očích nejbystřejších, v očích, jichž nelze oklamati, v očich matčiných — v očích paní přednostové! Pokoušel jsem se již za tohoto stoupání vzhůru, abych tvář svoji naladil co nejlhoste- něji, jakoby se nic nebylo stalo, ale cítil jsem s hrůzou, že svaly a nervy obličeje neovládám. Cnil jsem trhání v celé tváři, pod očima, kolem rtů, chvění nozder. A přes tuto pohyblivost bylo mi, jakoby můj obličej byl pokryt maskou tvrdou, nepodajnou, které nemohu strhnouti. Připadalo mi, jakobych se díval do zreadla a vi- děl na tváři své jakés nezměnitelné ztrnuil. Vzpomněl jsem, že dojem tento není nový, že mi tak bývalo i jindy, kdy jsem podléhal ně- jkému mocnému vzrušení vnitřnímu, rozčilen nšeho čivstva.

O, kéž aspoň paní radová není první oso bou, s níž se setkáml Ale krom toho zaměstnával jsem se i něčím jiným, takovým vedlejším pochodem myšlen- kovým. Kterak se vůbec mohlo státi, že jsme přišli ke vratům zamčeným? Že zapomněli na dceru Viktoru, na mne? Vysvětlil mi to později Vokoun. Manželé přednostovi zaslechli dobře před Platýzem, kte rak mne Vokoun vyzývá ještě do kavárny. A tu, když se již blížili k domovu, obrátil se náhle pan přednosta k choti své a prý nějak nesměle, jakoby věděl, že návrhu jeho třeba vyššího schválení, vytasil se s nápadem „A copak myslíš, mami, musejí páni na černé kafe zrovna do kavárny? Je tak brzy ještě — nemohla bys jim ho doma uvařit? A ne- museli bychom se už rozejít. A paní radová prý beze všeho dlouhého roz mýšlení odvětila- „Máš dobře, fatrle, pravda, k čemu do ka- várny — abys nám naposledy taky utekl — uvaříme!“ A po několika krocích dodala: „Víš co, fatrle? Půjdu honem napřed, aby holka zvařila vodu, nebude to pak už tak dlouho trvat . Řekla, a již se trhla od společnosti, spěchr jíe napřed. Pan přednosta a Vokoun se slečnou Hedvikou kráčeli klidně za ní, ve stálém hovoru. A patrně Vokoun bavil slečnu i starého pána příliš dobře, že došedše k domu, ani se po nás neohlédli a vešli. Scházelo několik minut do desíti, průjezd i schodiště byly ještě osvětleny. Domnívajíce se, že jim jsme v patách, vystou- pili všichni do patra, vkročili do bytu. A zatím domovník dole poshášel světla, zamkl dům. Pan jednostová dohlížela v kuchyni, netušíc, že jedna z dcer se jí ztratila. A teprv po chvíli pídil se přednosta: Kde pak je Viktora, pan Čamrda? Ochotný Vokoun vyšel do předsíně, otevřel dvéře, vyhlédl — ve schodišti bylo tma. A za- tim dole stál jsem já, bídný hřišník, a proti mně Viktora s očima zaplavenýma.

O, jak jsem nyni vděčen tomu, že nás dole zapomněli, že na nás před vraty nečekali! Za- kusil jsem tam sie okamžik hrozné, pekelné trýzně, zdrcen vyčítavým pohledem Viktořiným. ale nebýt opomenutí páně přednostova, Vokou- nova a Hedvičina, nebyla by se mi snad ještě dkuho naskytla příležitost k onomu políbení, nebyr bych dlouho ještě nabyl odvahy vyznati ji lásku. Jak malicherné náhody vedou k roz- hodným odhodláním, obratům v životě! — — — Konečně však došli jsme naboru, dvéře předsíně otevřely se, a — díky Bohu! — na prahu nestála paní radová, nýbrž pan přednosta. Zraky jeho snad by byly pronikly nějakou moji vinu v úřadě, ale v tomte okamžiku neuhodly nic. A ještě jakoby se omlouval, přivital mne- „Staframente, to je malér, pane Čamrda Ale my to neudělali schválně, věřej mně . .. Dobrý staroch! Nie netušil. Avšak za to jiné dvoje oči viděly více, zdá se mi. Viktora přede mnou plaše proběhla jídel- nu do své komnatky, aby se odstrojila, aniž na koho pohlédla. Sotva však se objevila, utkvěl na ní pohled slečny Hedviky, která se obírala úpravou stolu, a ten pohled provázel ji, až zase překročila práh budoárku. Postihl jsem jej, a nebylo lze neporozuměti, že sestřina duše cosi uhádala. Neboť hned potom pohlédla slečna Hedvika na mne. Naše zraky setkaly se, sklopila oči. Nehnula svalem, ale cosi jako zákmit ši- balsky ironického úsměvu přelétlo její tvář, na tit jsem četl zřetelně jediné slovo: „Dohod- neti A druhé oči byly Vokounovy. Ten se díval na mne tak pronikavě lišácky, tak mazaně, abych řekl, že mne polévalo horko. A když mne zraky zprovrtal, teprv zalétl ke dveřím, za nimiž zmi- zela Viktora, a zas vrátil se ke mně. A já pře- dobře rozuměl, ce znamená tento dvojí směr jeho pohledu, chápal jsem jeho spojitost.

A jakoby komnata byla naplněna jen tímto po- divným fluidem (kteréž jedině na přednostu ne- účinkovalo), podívala se teď slečna Hedvika na Vekouna a když postřehla, kam jeho zraky smě- řuji, připadalo mi, že na jeji tváři jsou zřetelna jiná dvě slůvka: „Ovšem že...!“ A hned potom odběhla do kuchyně pro něco, co jí na stcle scházelo. Stejnou chvílí odešel taky přednosta do svélio pokoje, aby přinesl bedničku s doutníky. Té chvíle osamění použil Vokoun, přistoupil k mně a špital mi přímo do očí s čertovským po- těšením: „Co že jste se za námi tak pomaloučku štrachal, Čamrdo, co? Usmál jsem se, což jsem v tom okamžiku po- kládal za nejlepší odražení jeho výpadu. Vokoun pokračoval: „Ani jste se tuze nehněval, zdá se mi, že vám před nosem zavřeli, co?“ Cítil jsem, že mi úsměv na tváři tuhne. „A dlouhou chvíli jste před domem taky neměl, no? Zkusil jsem hleděti na Vokouna zcela vážně abych jej umlčel. Teď se Vokoun ke mně naklonil, až mne žehl horký jeho dech, popadl mne za knoflík. jakoby jej chtěl ukroutit, a syčel mezi zuby: „A copak, Čamrdo, nemlsal jste mi tam?“ „Pane kancelisto — —“ pronesl jsem. „Já vím, že jsem kancelista, ale povídám nemlsal jste mi tam dole, než vám ta křáp odemkla? „Pane kancelisto — —“ opakoval jsem. „No tak je dobře!“ řekl Vokoun jako vý hrůžně. „Když nemluvíte vy, zeptáme se sle- činky Viktory. „Ale pane kancelisto!“ sebral jsem se k odporu. „Jakým právem — — “ „Právem, neprávem, vy zpozdilče, to je jedno. Musím se do toho vložit. Budete mluvit nebo ne? Řekl jste jí, že ji máte rád?

Rozhodl jsem se. K čemu zapírat, a proě jemu, Vokounovi? „Ano, pane kancelisto, řekl. „A co ona?“ doléhal Vokoun. „Smím-li si její odpověď vykládat, jak jsem rozuměl, tedy mne neodmítla. Myslil jsem, že mi štěstím srdce pukne.“ „Tím by jí nebylo zpomoženo. S rozpuk ným srdcem by vás odvezli nahoru do patologie. — Řeknete to taky rodičům? „Můj Bože, pane kancelisto, co vás na- padál „Ce mě napadá! Aby s vámi byl pokoj — a snad si nemyslite, že je slečna pro nějaké tajné milkování!“ „Pane kancelistol „No tak je dobře, nešiko . .. Vrzly dvéře, pan přednosta se vracel s kra- bicí doutníků. A hned potom vstoupila kuchařka. přinášejíc na stříbrném tácku konvici s kávou, za ní paní radová s nějakými suchary, na konee slečna Hledvika s láhví minerální vody a se sklenkami. „Vzorná obsluha je tu, jen co pravda, šeptl mi Vokoun do ueha. „Kde pak je Viktora?“ tázala se paní. Ze zvuku jejího hlasu a z celého výrazu scudil jsem, že snad o našem opozdění ani ne- zvěděla. Však již drahá Viktora sstupovala do jí- delny. Plachým pohledem přeletla celou společ- nest, jenom na mne se nepodívala. K tomu ještě neměla síly. A dobře jsem pocítil, kolik síly bylo jí třeba i k tomu plachému pohledu. Žádná vina ji netíží, a přece nehledí jako jindy. Duše drahá, pomyslil jsem, chraň své tajemství. Paní radová pokynula, bychom usedli, slečna Hedvika nalévala kávy.

Pan přednosta blahobytně se uvelebil ve své lenošce, a když jsme vhazeli kostky eukru do kávy, zamžoural po Viktoře a řekl: „No, Viktorko, dneska se ti svátek vydařil. Ještě takhle ti ho oslavujeme — to je veselé, vid? Vokoun vyvalil oči. „Jakže, pane císařský rado, slečna slav svátek? A o tom jste nám dříve neřekl? Doku jsme seděli v Platýze? Abychom byli slečně připili?“ „Může se taky ještě stát,“ odpovídal pa přednosta. „Víno máme doma. Paní radová jen se usmívala, jakoby chtěla říci, že na vše pamatováno. Ano, kdesi za oknem na mraze stály láhve s vínem, objevily se po- jednou na stole, číše zazvonily, v křišťálovém skle zazářila réva jak zlato a — Vokoun se vzchopil k přípitku. Ruka se mi chvěla, když jsem svojí číškou přiťukl Viktoře, a z jejího pohárku vystřiklo „Buďte šťastna! Chtěl jsem to říci hlasitě, ale hrdlo se mi zadrhlo. V tom okamžiku neodvážil jsem se po- hlédnout na nikoho jiného. Vokoun stál, a stál posud, i když my všichni ostatní jsme zas usedl. A tu pojednou do ticha po přípitku zavládnuvšího zazněl opět jeho hlas: „Nejmilostivější paní! Vysoce vážený pan císařský rado! Ani jsem netušil, v jaký vý- znamný den jste nás ráčili pozvati, ale jsem povděčen, že jšem to zvěděl aspoň teď, kdy jsem byl odhodlán přistoupiti k vám s vážným sděle- ním a s uetivou prosbou, ne jménem svým, ale jménem pana Pavla Čamrdy, praktikanta při vý- pomocném úřadě. A že nevědomky, jaký je den. odhodlal jsem se k tomu právě dnes, dodává mi naděje, že moje prosba bude přijata a vyslyšena.

Odvažuji se k tomu, poněvadž pan Pavel Čamrda nemá ani otce a matky, aniž nějakého příbuz- ného, který by vám jeho vroucí prosbu přednesl a sám nemá odvahy, aby tak učinil. Přítomný pan Čamrda chová dávno hlubokou úctu a ná- klonnost k vaší znejmilejší dcerušce, slečně Vik- teře, a oddává se naději, že není slečně Viktoře nemilým a proti mysli. Ale pokládá za povinnost, aby tuto svoji náklonnost vyjevil nejen slečně dceři, nýbrž taky vám jako rodičům. Jestliže tedy nejmilostivější paní radová a pan císařský rada aovolí, prosím a žádám, jako jeho starší kollega a taky přítel, když je dovoleno, aby se pan Pavel Čamrda směl ucházeti o ruku slečny Viktory,a kladu prosbu, aby mu nebylo bráněno, aby směl slečnu Viktoru vídati, navštěvovati a konečně, až čas a všechny okolnosti dovoli, k oltáři ji uvésti.“ Pan Vokoun pronesl celou tu řeč vážně, ob- řadně, a v tom okamžiku nebylo na jeho tvář ani stopy po utkvělém ironickém úsměvu. Když počal, netušil jsem, co zamýšlí, ale když vy- slovil mé jméno, zaločila se mi hlava a všechen vzduch kolkolem zdál se mi řeřavým. Nevím, kam jsem hleděl, ale neviděl jsem nikoho, v hlavě mi bušilo a slova Vokounova zněla mi jako hřímání. Tetelil jsem se na celém těle a když dokončil, bylo mi, jakoby pokračováním jeho řeči proudilo jídelnou mocné šumění. Jen jsem cítil, neviděl, že Viktora sedí podle mne jako socha. XXv víno.

Vokoun domluvil, a já čekal. čí a jak bude zníti odpověď. A tu slavně povstala paní radová a upirájíc oči střídavě na Vokouna, na Viktoru a na mne, odpovídala: „Pane kancelisto, jako matka vám děkuj za to neočekávané sdělení. Je-li to smýšlení pana Čamrdy, je-li to ve vůli boží, je-li svolna naše dcera Viktora a jestli tuhle náš Iatrle nic ne- namitá, já svoluji a nemám proti počestné zná- mosti námitky. Ovšem se vyrozumívá, že může být o sňatku řeč, až pan Čamrda v úřadě po- stoupí. Ale fatrle, dá Pánbůh, udělá, co bude v jeho možnosti. — Fatrle, promluv taky ty.“ „Souhlasím s tebou, maminko,“ pronášel pan přednostu, vzchopiv se taky s lenošky. „Ty víš dobře, co může být. A co se úřadu tejká, myslím, že to nebude dlouho trvat a že bude pan Čamrda v lepším. Oba rodiče usedli a pohliželi na mne. „Nuže, pane Čamrdo!“ ozval se Vokoun. Aniž vím jak, octl jsem se kleče před Vik torou a řekl jsem: „Smím doufati, slečno Viktoro? Vyslyšít mne? Chcete spojiti život svůj s mým? Podala mi obě ruce, z očí ji kanuly slzy. „Doufám s vámi, Pavle,“ zašeptala, „a ch být vaší. Vždyť jste viděl, vždyť jste snad tušil že vás návidím, že vás — — Zaštkání přervalo jí další slova.

Zlíbal jsem jí obě ruce, vzchopil jsem se kvapil jsem k mateři její, zlíbal jsem ji rovněž ruce, a chopiv se pak ruky přednosty, políbi jsem i tu. „No, no, pane Čamrda,“ bránil se otec byl skoro popleten. A potom jsem uetivě políbil ruku i slečně Hedvice a konečně jsem spěchal k Vokounovi tiskl jsem mu pravici a nemohl jsem nic jiného ze sebe vypraviti, než „děkuji vám, děkuji, dě- kuji, příteli dobrý!“ A v očích toho starého kozáka, toho vy směvače a rouhače, břitkého a drsného, zaperlile se cosi, když potáhl nosem a povídala „No, tak vidíte, že vám nikdo hlavu ne- strhne, pošetilý mladíčel“ Teď sedím doma, ve svém pokojíku ne- vytopeném, ale hořím blahem a štěstím. Vyvolávám si na paměť každý okamžik dnešního dne a večera, opakuji si každé slovo. vidím opět Vikteru předrahou, tisknoucí se tam v koutek portálu jak na obranu, chvějící sea slzící, a vidím ji v osvětlené jídelně, s těmi diamantovými krůpějemi štěstí v zanícených očích, vidím ji, kterak blažena objímá sestru Hed- viku, kterak líbá matku, kterak obepíná starou šiji oteovu a libá jej na čelo, kterak se loučí s Vokounem, hledíc mu tak upřímně v oči, cítím ještě na rtech poslední její políbení. Úplněk září na obloze, nad Prahou tiše spěje mrazivá noc, ale mně jest, jakobych cíti dech jara. O, dítě, zda taky ještě bdís? Ypsilon.

Obtižná role.

Henri de Forke. Byl jsem téhož večera v Comédie-Francais, v loži Morela, našeho velikého Morela, když při- cházel se scény, kde byl právě hrál Frederick v kuse „Arlésienne“ s onou zvláštní zaníceností, která jej charakterisovala. Morel nebyl sice již mladým, ale zachoval si oheň dřívějších časů. Ah, jaký to byl podivuhodný herec! Nikdo ne- dovedl hráti úlohy něhy tak, jako on. Byl mým přítelem z mládí a ježto jsme se rozešlí napo- sledy za příčinou povolání před dvaceti lély, byli jsme nyní šťastni, že jsme se zase sešli. Byi jsem rád, že jsem našel přítele v divadle a že jsem si s ním mohl pohovořiti, odpočívaje na čer- veném sedadle jeho lóže. Když se přítel zbavil své povinnosti na scéně, vzpomínali jsme starých časů a hovořili o všech těch malichernostech, z kterých je složen pařížský život. Konečně jsem mu řekl: „Pojď, krásný Fredericku, doprovoď mne k večeři. Jest mně smutno v duší, rád bych se zasmál. Chceš-li, pozveme „Vivetu“. Slečna Darneuillova jest vskutku okouzlující v této úloze. Rád bych vás měl spolu, tebe a tvou snoubenku. „Mou snoubenku?“ opakoval vážně a p trně zaražen. „Nu, ano, co je ti? Čemu se divíš? Sna nejsou snoubenky z divadla nebezpečny? Právě přichází slečna Darneuillova. Dobrý večer krásná vílo, viďte, že půjdete k večeři se mnou a Frederiekem? „Ah, to je výborné!“ pravila přívětivě již jsme šli skvostnou dubnovou nocí. Obloha byla poseta hvězdami. Cestou plal jsem se Morela, proč se tal náhle zamyslil při slově snoubenka, jež jsem před ním prohodil. „Snad byl sám zasnouben,“ řekla vesel slečna, „ach, to by bylo krásné?

„Byl jsem skutečně zasnouben,“ odvěti přítel, „ale nebylo to nijak zábavné.“ „Vypravujte nám o té velké události,“ ža donila slečna, když jsme se byli pohodlně usa- dili v kavárně na boullevardu, majíce před sebou chutnou večeři. „Jen se nesmějte,“ řekl Morel. „Byl jsem zasnouben, ačkoliv jen krátký čas, jako se děje na divadlech. „P osím vás, v kterém kuse?“ tázala s herečka. „Kus byl bez názvu a nikdo ho dosud n viděl. „Na kterém divadle?“ „Na divadle života“. — Herec řekl tate slova pomalu, jakoby mu vzpomínka působile bolest. „Vypravuj, příteli,“ prosil jsem a již jsen se nesmál, Přítel vypravoval a to, co nám vypravoval bylo smutně. Oči měl pohříženy ve snu, zajisté bolestném. Kolem nás rozléhal se hluk hostí, kteří večeřeli a v ten hluk mísily se zvuky val- číku, jejž hrála cikánská kapela. „Ano, byl jsem zasnouben,“ řekl přítel po chvilce rozjímání. „Jste překvapeni, není-liž pravda? Je to skutečně zvláštní historka. Dívka již zemřela, proto smím mluviti. Je tomu ně- kolik let, když jsem obdržel cenu konservatoře. Zil jsem šťasten, hrd jsa svými úspěchy a bavi jsem se trochu, avšak skopticky, se všem věcmi. Jednou večer, pohroužen doma v četbě, za- slechl jsem tajemné klepání na dvéře a když jsem vstal, vešla starší paní ctihodného vzezření. oblečená v šaty smuteční. Byl jsem znepokojen. nabídl jsem jí křeslo, ale bylo zřejmo, že jsem byl nemile vyrušen. „Odpusťte, pane,“ začala neznámá, „vy hledala jsem vás, neboť vás chci prositi o věc obtížnou. Obracím se k vám ale proto, že znám vaše nadání a že jsem přesvědčena o vaší ga- lantnosti. Nutí mne k tomu velmi bolestné zále- žitosti. Jmenuji se D... Nemám velkého jmění nedávno mně zemřel muž a zbyla mi jediná devatenáctiletá dcera. To dítě právě umírá.

Pane, umírá nemocí velmi zdlouhavou — sou- chotinami. Není jí pomoci, ale představte sito divadlo pro ubohou matku, pro mne, která má jen ji na světě, která ji vidí denně scházeti. aniž by jí mohla pomoci. Lékaři o ní pochybují všecky prostředky jsou bezmoené, snad jen . ..“ Hlas jí selhal tichým vzlykotem. „V srdci mého dítěte nebylo dosud pře- vratů. Nevím, zdali mně rozumíte. Bylo by po- třebí ubohé divce, která tak dlouho trápí se trudnými myšlenkami, která trpí zármutkem oo otci, která žije zavřena v bytě bez zábavy, majíe hlavu plnou černých myšlenek, bylo by potřeb vlíti jí trochu radosti do srdce, aby její konec byo sladší. .. Ah, pane, nepředstavite si nikdy, co vytrp matka, když vám to vypravuje. Má dcera umírá rozumíle tomu strašnému slovu? Mé jediné dítě! Ráda bych, ne abych ji vyléčila, ale abych vykouzlila umirající na ty úsměv, trochu blaha. Obávám se, že mou prosbu odmítnete, nebot jste šťasten a divadlo utrpení jest strašné pro toho, kdo dosud netrpěl. Obracím se k vašemu herockému nadání a bude to almužna klamu pro tuto nešťastnici. Nebude to ani dlouhé, ani těžké. Přijďte k nám občas jako domácí přítel.

Mluvte jen přívětivě na ubohou nemocnou jako se mluvívá s mladou dívkou, které chceme nenápadně zjeviti rostoucí sympatii. Namítnete. že je vám lhostejnou, ale já vám přísahám, že je hodna úcty a soustrasti. Není hezkou, totiž spíše, není nyní hezkou a může jí snad býti, když zápasí několik měsíců se smrtí? „Dále jsem přesvědčena, že její nemoc po- leví, že dítě mě zapomene, že musí zemříti a že bude míti illusi o štěstí. To jest úloha, kterou. prosím, abyste sehrál, pane, vy, který jste hrál tolik roli na jevišti, bude to zároveň dobrým skutkem. Nejsem bohatou, ale co mám, bude vaše od okamžiku, kdy má dcera pociti trochu radosti, dříve než zemře. Je to strašné, není-liž pravda? Snad mě odmítnete, ježto jste zvyklý hráti úlohy své před šťastnými pozemšťany. Vstal jsem, překvapen jsa tímto zvláštním návrhem, pohnut jsa tímto neštěstím. „Paní,“ namítal jsem, „nemám, čím bye se zalíbil vaší dceři, obávám se, že ona, poslou- chajíc mne, prohledla by mou lež. V té příčině se nedají ženy snadno klamati. Paní D... zaplakala: „Pokuste se!“ pro- sila. Jat byv soustrastí, svolil jsem.

Jmenovala se Kristina, to nemocné dítě s velikýma očima. Bývala zajisté hezká, avšak horečka strhala rysy její tváře a nic nezůstalo již krásným, než její pohled a úsměv. Jak její matka pravila, hrál jsem rozličné úlohy, ale tato mn přitahovala a lákala. Bylo to tvoření krás- nější, než všecka jiná a z výsledku budu pyšen. A pak znepokojovala mne ta nemocná, které jsem měl říci několik zdvořilůstek. Bylo to po- divné. Přišel jsem do jejich příbytku pod zá minkou. Kristina pozorovala mne, neznámého, velikýma očíma. Zdálo se mi, že se jí příliš ne- líbím. Poznával jsem to dle smutného výrazu její tváře. Matka mne zvala, abych zase brzy přišel hrála také úlohu, mnohem těžší úlohu, než byla má. Zvali jsme se vzájemně. Zajímal jsem se o nemocnou. Nosil jsem ji knihy, sladkosti aty rozmanité malichernosti, často velmi drahé. které baví mladou ženu. Konečně jsem jí přinesl to nejlepší, něžná slova a veselost. To právě seházelo v tom pokojíku, velmi vlhkém a velm smutném různými upomínkami. Vypravoval jsem jí veselé příhody, abyeh ji pobavil a její matka, vidouc ji smáti se, — čeho již dávno nebylo — děkovala mi pohledem cež bylo pro mne novým povzbuzením. Paprsek zdraví zdánlivě ozářil ubohou ne mocnou. Denně jsem ji navštěvoval a Kristině půso- bily mé návštěvy radost. Dlel jsem u ní po dlouhé hodiny, předčítal jí, neb s ní hovořil Obával jsem se ale jejícn velikých očí, ktere mne pronikaly až na dno duše, bál jsem se pro- zrazení. Mě návštěvy zdály se Kristině přiroze- nými a „vykla si na mne, ba počalo mne i milo- vati, ubohé dítě!

Jednoho krásného podzimníhe večera, kter bývají souchotinářům poslední, vyznal jsem Kri- stině lásku, jež se zdála upřímnou. Oh, toho zardění, jímž se zbarvilo její líčko, ah, toho vzbouření krve! Očekávala toto vyznání, žádala si ho, a slyšíc je, nebyla sebe mocna. Obličej jej zazářil a nabyl bývalé krásy. Rychle běžela k matce, aby jí pověděla o svých citech. Stále vidím tu ubohou paní, jak kráčela slavnostně ke mně s úsměvem na rtecl — a když jsme byli sami, klesla k mým nohám vzlykajíe. Druhého dne koupil jsem u zlatníka nej krásnější prsten, jaký jsem mohl dostati. Když jsem jej Kristině přinesl, tu byla všecka šťastna a zvolala nadšeně: „Ještě není se mnou konec! Budu se vdá- vati, maminko, brzy, jen jak budu zdravější!“ „Díky, díky,“ pravila mně paní D. .. všeck rozrušena. Netrvalo to dlouho. Když nastaly prvni chladné dni, poznala Kristina, že musí zemříti. Byla klidná, usměvavá, děkovala mi, na což ni- kdy nezapomenu, děkovala za dva měsíce štěsti. kterého jsem-jí poskytl. Považoval jsem brzkou smrt její za nemožnost. Povolal jsem k ní nej- znamenitější lékaře, donutil jsem matku, aby ji uvedla do slunné villy, kterou jsem pro ni najal, ale marně. Tam v domku, plném růží, ze- mřela. Pokryl jsem její rakev květinami. Chtě isem, aby její matka měla útěchu, aby viděla odcházeti svou dceru,

jak odeházejí lidé

šťastní . .. Po třech měsících, hrál jsem opět v Co- médie-Frangaise. Paní D... oblečená v šat smuteční, přišla do mé lóže. Změnila se velmi ubohá paní. „Odpusťte,“ začala, majíc oči plné slzí, „odpusťte, že jsem se opozdila.) Všecka se třesouc, podávala mi obálku. „Co je to?“ táži se. „Však víte“ Rozuměl jsem. Matka přišla, aby zaplatila štěstí své dcery, příšla, aby zaplatila herci za sohranou úlohu. „Ach, vzpomínám si, vzpomínám,“ vzal jsem ji do náručí, jak jsem byl oblečen jako Frederiek a nemohl jsem nalézti jiného slova, než ono, které jsem říkával před její dcerou: „Matinko, matinko!“ Z franc. přeložili Selner a Flos.

V kanceláři. N. A. Lejkin

Ředitel akciového závodu „Uran“ Fedor P. Navertov, pěkně rostlý muž, s bříškem slušného rozměru, chodil po kanceláři závodu a vážně rozmlouval se správcem. Správce žádal za po- velení obnosu na jakési skříně pro uschování archivu. Chodili, potichu rozmlouvajíce, polo- hlasitě, ba skoro šeptem. Navertov téměř ani ne- mluvil, ale nějak mnohovýznamně kýval a mrkal na slova správcova. Jen zřídka bylo slyšeti jeho slova: „Jen tak — udělejte — objednejte . . . My nejsme proti tomu... Pořádek — na prvním místě.“ Tak nepozorovaně se vykrádali mezi úřadníky, že tito jejich přítomnosti ani nepozo- rovali. Tak se dostali až do malé světničky na konci kanceláře a vešedše tam, ustrnuli nad tím, co spatřili. Za stolem, na němž poházeny byly knihy a noviny, seděli proti sobě dva úřadníci prostředních let — Uchvatov a Ryndin — hráli v karty. „Co pak te je? Tak ve službě! Místo prác hrát v karty!“ zvolal Navertov. „Ostatně, pá- nové, už máte po všem. Úřadníci sehovali karty, vstali se židlía stáli, majíce hlavy sklopeny. „Račte odpustiti, pane řediteli, chtěl jsem jenom ukázat Ryndinovi jednu zvláštní hru, kte- rou jsem včera hrál u tchána. ..“ breptal Uchva- tev, naryzlý to člověk s červeným nosema modrým skřipcem. „Jenom jsme rozdali karty a tu vy jdete . .. My nikdy... My, bože, chraň...“ šeptal skrou- šeně Ryndin, chuďoučký človíček s padoušskou bradkou.

„Jak pak se můžete ospravedlňovat!“ po- výšil hlas Navertov. „Zavádíte nepořádky do úřadu a ještě se omlouváte. Co by si pomyslili akcionáři, kteří nám svěřili svůj kapitál — a my jsme zodpovědni... Nikoli, pánové, tak to ne- může jít! Postoupite svá místa jiným, pořádněj- ším úřadnikům. Jak se jmenujete?“ tázal se na- ryzlého úřadníka. „Uchvatov. „Pokladník vám vyplatí, pane Uchvatove, jste svoboden; můžete hrát po celých dnech. A jak vy se jmenujete?“ obrátil se ke druhému úřadníku. „Ryndin. „A vy, pane Ryndine, také. Karbanu zde netrpíme. Můžete hrát, kde se vám bude líbit.“ Navertov se rozhorlil a chodil z kouta do kouta. Pošel k němu správce a pošeptar mu: „Ryndin se k nám dostal, jak se mi zdá, na do- poručení hraběte Lva Gulkištěva.“ „Co pravite „Ano, hrabě požádal ředitele Trinkgelda ten ho sem doporučil.“ „Odpusťte, pane řediteli . . . Už se to více- kráte nestane,“ ukláněl se Ryndin. „Styďle se... To není pěkné,“ snížil ton Navertov. „Vy diskroditujete doporučení hraběte, vy... Je zdráv, hrabě Lev Petrovič?“ tázal se, jakoby nic, Navertov. Ryndin chtěl cosi říci, ale zarazil se. Na- vertov se obrátil k Uchvatovu. „Vy jste hlavní svůdce. Už mi o vás vyprá- věli. To není poprvé. Odevzdejte věci panu správci a jděte s bohem . .. Uchvatov div že se nedal do pláče. „Ubezpečuji vás, pane řediteli, ž to bylo poprvé. Pan správce to může dosvědčit. „Vám kdyby povolil, kulečník byste sem zavodli. S bohem!“ „Ach, pane bože! Kulečník ani neznám.

Naučil jsem se toliko vint nedávno. Jeho Jasnost, když ráčila být nemocna . . . Jen se račte otázat pana hraběte . .. Navertov vytřeštil oči na Uchvatova. „Jakého hraběte?“ tázal se udiveně. „U hraběte Lva Petroviče. Já byl u něho správcem domu. Když pak dům prodal, zjednal níi místo zde. Jeji Jasnost, hraběnka, byla mému dítěti kmotrou. „Tak to jste vy zde na doporučení hraběte Lva Petroviče?“ „Já, prosím... On se přimluvil za m u pana ředitele Trinkgelda. Navertov pohlédl tázavě na správce. Ten přiskočil k němu a pošeptal mu: „Zmýlil jsem se, Uchvatova doporučil hrabě. „Čert ví, jak to modrcháte!“ zachmuřil se Navertov a obraceje se k úřadníku, tázal se ještě jednou: „Vaše jméno je Uchvatov? „Uchvatov, prosím. „Vy jste byl doporučen hrabětem Lvem Petrovičem? „Ano, pane řediteli.“ „Vzbuzuje ve mně podívení, že při do- poručení hraběte si dovolujete takové přestupky ve službě...“ měkčeji už pravil Navertov. „To není pěkné, ctěný pane...“ pokýval hlavoua dodal: „Jak pak zdravi hraběte? „Pořád si naříká na rheumatism. Jezdil n hony a nastudil se. „Třeha být opatrným... v jeho létechl Tak... tedy ať neshledám vícekrát nic podob- ného. A vás žádám, ctěný pane,“ obrátiv se ke druhému úřadníkovi, „jakožto svůdce, abyste své místo opustil... Tak to nejde . . . Vy jsle Ryndin?“ „Ryndin. Odpusťte, pane řediteli...“ „Není možná... Já musím ukázat příklad druhým. Nechati vás, bylo by velikou nespra- vedlností.“