Ročník XXXOX.

V Praze, v úterý dne 24. dubna 1900.

Číslo 112.

Na ranní a odpol. listr předplácí sn: v Praze v sdninistn n ttvrt jet * drojí dengikoe n:::: K9 sK oe na měste . . roštoul na Brrk i sie ne s dvojí zásii n:::2

Onešní číslo pro Prahu je o 10 stranách. Sněm království českého. Schůze čtrnáctá. R. V Praze, 23. dubna. Dnes nejdůležitější, nejsložitější a nej obtížnější otázka, jejíž řešení bezmála pů století se již vleče, aniž by se říci mohlo. že o píď postoupila ku konečnému vyřízení ocítila se na jednacím pořadu domácího na- šeho parlamentu. Individua trpí, trpí celá společnost, hmotně i intellektuálně, trpí rozvoj národní jejich i náš, trpí rozvoj kulturní a ho- spodářský na obou stranách, trpí království a stát, vehnán na pokraj katastrofy — ale otázka ta nalézá se pořád ve stadiu, v jakém byla původně, a sice jedině z té příčiny. kterou dnes ve své odůvodňovací řeči přibil poslanec dr. Pacák, jediné proto, poně- vadž Němci opírajíce se o veli kost a mocnost svých soukme- novců zahraničných, domníva- jíce se býti něčím lepším a vyš- ším, nechtějí se spokojiti s tým postavením vtéto zemi, jako my Mluvilo se totiž o otázce jazykové: o ná vrhu dra. Pacáka v příčině zavedení jazy kové rovnoprávnosti. Následek onoho zhoub ného zahraničního vlivu, následek zemězrád ných styků s Němci ve velkém jejich národním státě, které dnes pěstují se již s úžasnou nestoudností, jeví se v tom, že otázka jazy. ková v Čechách a na Moravě vzrostla na takovou důležitost, že snad o ni rozbije se ústavní struktura této říše.

Dr. Pacák dobře učinil, že nedbav kon- ferencí vídeňských, jež neměly jiného účelu, než býti španělskou stěnou na zakrytí tajného šuškání nynější vlády s Němci, uvedl otázku jazykovou na forum jedině kompetentní. Taje vlády Körbrovy jsou ostatně dnes nedělním sdělením našeho listu odhaleny a zástupci lidu českého nemají pouze právo, nýbrž pro- stou jejich povinnosti bylo, aby bez odkladu s celou energií a s celou silou sestoupili na kolbiště a čelili plánu, v němž s naivností nemotory pojí se perfidnost děmona. Dr. Pacák uvedl, na kterých zásadách my Čechové by- chom ochotni byli ku národnímu smíru, kte- rého přejeme si upřímně již proto, že tuto vlast milujeme a chceme, aby byla šťastnou. Však Němci posilňováni svým bohatým strýč- kem v sousedství, postavili se na stanovísko takové, že mezi námi a nimi je právě v jazykové otázce hotová propast. Třeba konstatovati upřímně, že nesrovnává se s pravdou tvrzení , jako bychom si byli v otázce ja- zykové blízci, naopak, nás děl mnoho, mnoho a věci zásadní. Němci nechtějí stejné právo, nýbrž roz- dělení země na čásť výhradne německou a na čásť německo- českou! Dr. Pacák probral zásady našich odpůrců, mezi nimiž ovšem přední místo za- ujímá princip, sebrati všechno, co by jim bylo na prospěch, aby na konec pro- hlásil způsobem co nejdůraz něj- ším a nejslavnějším, že nebude poslance českého, který by mě odvahu zvednouti ruku pro ře- šení otázky národnostní tak, jak se na ně chystá pan Kör ber

NAR Dr. Pacák ale neobmezil se na pou- hou kritiku, - nýbrž naznačil cestu, jakou by se dal docíliti aspoň provisorní smír,a se kterou cestou by jen při drobet dobré vůli mohli srovnati se i Němci. Na konec. až okolnostmi k tomu donuceni, přece je- nom budeme musit spory národnostní srovnat, dospějeme k poznání, že nejlépe bude vrátiti se k starému principu dvoj- jazyčnosti úřadníků. Kdo se jazy- kům zemským přiučiti nechce, ať za to trpí. Nucen k tomu nebudiž nikdo, také ne vylu- čován, za to ale ti, kteří dokonalou znalost jazyků vynikají, nechť se odměňují. Nemusí býti konečně u každého úřadu všickni úřadníci znalí jazyků obou, ale musí jich tam býti tolik, co jich na vyřízení zále- žitostí ve druhém jazyku zapotřebí. Nejméně ale jeden. Na trhání země — zvolal dr. Pacák hněvným hlasem — na jednání tlu- močníkem, na takové pokoření jazyka našeho v této vlasti nepřistoupí žádný poctiv upřímný Čech, tím méně pak zástupce če ského lidu. Pan dr. Pergelt, jenž měl první mlu- viti proti návrhu, zůstal ve Vídni, tak že předákem v zápasu a vůdcem Němců proti rovnoprávnosti stal se pan Iro. Výtečný tento muž prohlásil krátce — a stručnost takového řečníka je také ctností — že jako zástupce území chebského protestuje proti návrhu, že Chebsko, které koruně české bylo pouze zastaveno, nemá vůbec povinnosti za- bývati se otázkou českou. Tam jiný jazyk než němčina nemůže a nesmí míti vůbec nijaké právo.

Jinak ovšem musí prý býti uznáno, ž podaní v jazyku státním musejí býti přijímána všude. A když na slova ta ozval se protes poslanců českých, tu rozechvěn projevil posl. Stein výkřikem, co měl na srdci a čím naplněno srdce každého Němce: »Pr y odsud, pryč z toho harabur díl Ano, pryč z Čech, pryč z Rakouska — pry do Pruskal Po Irovi ujal se slova poslanec dr Pippich, jenž rozebral svůj sporý materia jazykový, zejmena ale požadavek německý jenž týká se státní němčiny který ovšem Němci byli překřtii v jazyk dorozumívací. Řečník do- spěl rovněž k rozhodnému prohlášení, že na takové vyrovnání, jak si je představuje d Körber, národ český nikdy nepřistoupí. I zvedl se pak pan dr. Funke,te doby německý vůdce. Jakkoli odvážil se učiniti dru. Pacákovi naprosto neodůvodně- nou výtku, že opakoval stará hesla, pro- mluvil litoměřický pan starosta řeč, kterou slyšeli jsme od něho nejméně již dvacet- kráte. On — deutscher Mann — oni — das deutsche Volk — ono — das geschlossene deutsche Sprachgebiet. To bylo tak asi všechno. Nejdřív popíral sněmu kompetenci, že nemá právo zabývati se řešením jazyko- vých otázek, potom chtěl poslance české kapti- vovati hloupou rebulistikou, že prý jako pří- slušníci velké svobodné strany jazyková naří- zení z ruky násilníka hr. Badena ani přijati neměli, jen cestou zákona že smí býti otázka jazyková vyřízena. A když velice trefně po- zeptal se posl. dr. Brzorád en passant slo- vutného německého generalissima, na základě

kterého zákona mají Němci vnitřní úřadn řeč německou — nevěděl týž kudy kam. »Odpovězte, odpovězte!« — vyzýval ho dr Brzorád. Pan dr. Funke ale ani muk. Ne mohl přece doznati, že na základě taj. ného cirkuláře ministra Krausa. V dalším průběhu řeči své nazval návr Pacákův ne návrhem na smír, nýbrž vy zváním k boji, vykládal nejnovější novinku. že prý si Němci rovnoprávnost vykládají jinak, a jinak také význam němčiny než my. Na německého strýčka prý nespolehají, ale jsou hrdi, že náleží k jeho slavné a mocné ro- dině, kdežto my prý bychom rádi se s ta- kovým strýčkem pyšnili, jen kdyby prý nás chtěl. Hrozeb, že čeští poslanci vstoupí do obstrukce, prý se nehrozí. Nechť prý jen tak učiní, Němci prý nepovolí. — — — Po Funkově řeči uzavřel nejvyšší mar šálek schůzi.

Zdá se nám, že zejtra — skončena-i bude tato debata — zakončena bude též opět jedna kapitola ve vnitřním životě této říše. Kapitolou touto uzavřena bude smiřo- vací episoda z roku 1900, jež, jako celá řada jiných, nevedla a nemohla vésti proto k cíli, poněvadž je to náhled krátkozrakých. že v národním boji, jenž svádí se na této půdě mezi Čechy a Němci, jde pouze o to v jakém jazyku v určitém kraji mají byti podání činěna a jak vyřizována, jdet o otázku mnohem důležitější a významnější. Jde tu o nevyřízený účet dvou velkých kulturních světů, světa slovanského a germánského. To, co u nás se děje, jsou jen potýčky předních stráží. Proto úplně souhlasíme s drem. Pacákem. jenž uznav tuto, byť i bolestnou pravdu, pravdu měl, že spokojíti se chtěl pouhým provisoriem smíru. Zejtra mluviti bude dr. Fořt a dr. Eppinger a jako generální řečník možná že také dr. Herold. Nejvyšší maršálek zemský zahajuje schůzi o 11. hod. 10 min. dopoledne. U vládního stolu přítomni jsou: místo- držitel hr. Coudenhove, místodržitelský rada r Vojáček a okr. hejtman dr. Neumann.

Po sděleních presidiálních zodpověděl nejvyšší maršálek zemský dotaz posl. Jana Bar táka a soudr. ze dne 3. dubna 1900 v příčině urychlen zprávy zem. výboru o zřízení pojišťov ny zemské sněmu. Praví, že zpráva zem. výboru příčině zřízení zemské pojišťovny proti škodám z ohně a krupobití byla již sněmu podána pod čís. tisku XLV. čís. sněmozní 147. Na dotaz posl. Hyrše a soudr. v příčině vy- světlení, jakým způsobem provedeno bylo usnesení sněmu o návrhu p. posl. Hyrše a soudr. na zvele- bení Inářství a o návrhu p. posl. Hovorky a soudr. na podporu okresům nouzí postiženým odpovídá, že dokud zmíněnými usneseními sněmu bylo to ulo- ženo výboru zemskému, skutečně že ve všech ústa- vech zemských zavedl výrobky lněné. Užívání látek lněných bylo v ústavech zemských již dříve v míře značné zavedeno a od minulého roku při vypisování ofert na potřeby zemských ústavů k tomu se při- hlíží, aby čistě lněných látek použito bylo ku zho- tovení všech potřeb, pro které jsou látky Iněné vůbe praktickými, takže v té příčině výbor zemský naří- zením sněmu v plné míře vyhověl. Výsledek opa- tření, které zemský výbor učinil ve věci té, jevíse v tom, že oproti roku 1899 bylo roku letošního pro zemské ústavy vypsáno a žádáno o 41.290 m. čistě Iněného zboží více.

Co se týče ostatních části zmíněných usnesení sněmovních, kterými bylo zemskému výboru ulo- ženo vyjednávati a vládou o opatřeních ku povzne sení Inářství jmenovitě v okresích nouzí postižených, byla tato usnesení prostřednictvím presidia místo držitelství sdělena vládě se žádostí, aby oznámila, jaké stanovisko ve věci té zaujímá; odpověď vlády dosud nedošla. Nejvyšší maršálek zemský vyzývá kurii velkostatkářskou, aby po schůzi na místě posl. Krásla vykonala volbu jednoho člena školské komise. Posl. princ Ferdinand Lobkovic dostává4. denní, posl. hr. Harrach vzhledem k funkci své na světové výstavě pařížské Bnedělní dovolenou. Posl. Kovařík a soudruzi dotazují se místo- držitele v příčině odpisu daní a udělení státní pod pory v okresu klatovském a plánickém. Přechází se k vyřízení jednacího po- řadu. Prvním jeho předmětem jest zpráva zemského výboru v příčině doplňovacích voleb do zemské ko- mise pro daň z výdělku a do komise odvolací pro osobní daň z příjmů, jež provésti přísluší sněmu, návrhema Budiž zřízena komise, skládající se ze 24 členu volených po 4 kuriemi a po 12 celým sněmem budiž komisi té uloženo, by za příčinou provedení doplňovacích voleb, připadajících na sněm dle §8 2 a 189 zákona ze dne 25. října 1896 čís. 220 ř. z. ještě v tomto sněmovním zasedání navrhla jmena a) 4 členů a 6 zástupců, jež voliti se maji do zemské komise pro daň z výdělku ; jakož b) 8 členů a stejného počtu zástupců, jež volit dlužno do komise odvolací pro osobní daň příjmů.

Po doporučení zpravodaje pana dra. Urban návrh zemského výboru se schvaluje. Volb členů komise z kurlí provede se v příští schůzi, volba členů z celého sněmu ve druhé budoucí schůzi. Provádí se volba jednoho člena výboru legiti- mačního a jednoho člena komise školské celým sněmem. Dalším předmětem jednacího pořadu jest první čtení návrhu posl. dra. Bedřicha Pacáka a soudr. v příčině provedení rov- ného práva jazyka českého při sou- dech a státních úřadech v královstvi českém. Slavný sněme račíž se usnésti Cís. kr. vláda se vyzývá I. Aby bez odkladu učinila opatření, aby rovné právo jazyka českého při soudech a stát- ních úřadech v království českém ve veškerém úřadování nejen zevnějším, ale i vnitřním vedl platného právního řádu, zejmena císař. patentu ze dne 8. dubna r. 1848 a článku XIX. stát- ních základních zákonů bylo ve skutek uve- II. Aby nynější, platným zákonům odpo rující stav, způsobený po vydání ministerského nařízení ze dne 14. října r. 1899 a tajnými výnosy ministerstva spravedlnosti ze dne 16. října 1899 a ministerstva obchodu ze dne 20. ríjna 1899, jakož i poukazy c. k. místo- držitele, okamžitým odvoláním těchže odstral deno.

něn byl. Navrhovatel posl. dr. Pacák zmiňuje se o veliké závažnosti a důležitost věci, které se návrh jeho dotýká, pro toto krá- lovství, ohlašuje, že o ní promluví způsobem klidným a věeným a doufá, že také s protiv ných stran týmž způsobem bude odpověděno poněvadž, má-li se v této věci dojíti k nějaké dohodě, jest zapotřebí vzájemného klidného uvažování. Jsem si — pokračuje řečník — velice dobře vědom té důležitosti a jsem si jí zejmena dobře vědom dnes, poněvadž jsem přesvědčen, že jest to otázka právě v této době veli ce aktuální a že jest důležito, aby v ní zaujal své stanovisko s něm králo v ství č es ké-

V drobném prodeji vipslednie ° sobě ve slislkách ss vsakori pol čarrl o. Ineeree, plati se hotevě sspřel. aeeni ilartz pijmé dplnl- n nsckánejí se t63 redat tiskárna k ozpodico „Národnich Liska Bokopiny so nsvraeei

ho, který podle názoru svého považuji za kompetentní. (Tak jest! Souhlas. Hlasy: Jedině kompetentní !) Jsem o tom přesvědčen, že spravedlivým uspořádáním jazykových poměrů mezi námia kmenem druhým, tuto krásnou vlast obývajícím, dosáhlo by se půdy pro hospodářskou a politi- ckou práci, ovšem tedy uspořádáním spra- vedlivým, které by nezkracovalo ani nás, ani koho jiného, poněvadž nespravedli vé uspořádání bylo by původem a pří- činou horších bojů, než jaké jsme bojovali dosud. (Tak jest ! Hlučný sou- hlas na lavicích českých.) Jest známo, že když vstoupili jsme do politické kombinace Badeni-Thun, že naše před- pokládání, které nás k tomu vedlo, abychom k těmto oběma ministerstvům zaujali postavení přátelské, mělo předmětem dvě věci: upra- vení rovnoprávnostní a upraven a utonomistické v království českém, třeba by to pro ten čas nebylo, čeho bychom si v tom ohledu přáli se stanoviska státo právní svézákonnosti. Jest známo, že z této politické situace byli jsme vytrženi zločinem, který byl spá- chán 17. října na českém národě. (Souhlas.) Nedá se to jiným způsobem nazvati, poněvadž se to nestalo ze žádných důvodů ospravedlněných, nýbrž byla to ryzí s ub- misse před násilnou státobornou ob- strukcí. (Souhlas u českých poslanců.) Posl. Hořica: Ryzí blbství!

Posl. dr. Pacák: Bylo by ale klamem domnívati se, že vyřízením jazykových sporů budou všechny spory v království českém vy- řízeny. Nikoliv ! Politické boje v tomto krá- lovství musí býti dobojovány, poněvadž jsou to věci takového dosahu, které s mírem ani- srovnati nelze. Z různých stran, snad uslyším námitku, že jsme tento návrh učinili a že jej odůvod- ňuji v nevhodnou dobu. Bude se namítati, že- jsme měli s tou věcí počkati a ponechati ji opět pro německo-české konference vyrovnac ve Vídni, ale právě tyto konference a jich průběh nuti mne, abych o této věci zde na - sněmu království českého promluvil, poněvadž jsem nabyl přesvědčení, že nestačí seděti po- hromadě a raditi se, když rozcházíme se v otázkách principiálních, zejmena v o táz ee upravení jazykových poměrů pr úřadech státních, nýbrž že jest zapotřebí, abychom stanovis ko své určitě naznačili. Z celého jednání v konferencích vyšlo na. jevo, že vláďa sámr nemá žádné my- šlenky na uspořádání těchto po- měrů, že nemá inicistivy a také žádné energie, jaké jest k sprave- dlivému uspořádání potřebí. (Souhlas.) Tato vláda bez energie a inici ativ a bez vlastní myšlenky není způ- sobilá, vykonati tak veliký čin, jaký vyžaduje arovnání česko-německých sporů, poněvadž to vyžaduje plno u z na- lost poměrů tohoto království, dobrou vůli na obou stranách a na- prosto objektivné rozdělování světla a stínu. Myšlím, že ministr Körber nalezá se v těchže poměrech, jako hr. Clary, totiž, že jest v zajeti levico. (Tak jest ! Slyštel)

FEUILLETON.

Má sbírka „Bechyňských písní“. Je to známá věc, čím více novověká kul- tura v národě se zmahá, i zpěvy lidové tuchnou. Již Erben na to touží: »Pozoruje se také vůbee. že od roku 1848 lid náš selský, zvláště v krajích severních, méně zpívá, nežli zpíval před tím kdež jindy ve žních a při hrabání sen i ota pole i luka se ozývala zpěvem, pracují nyní mlčky, jen ledabyle žerty provozujíce. Tím také mnohá, jindy oblibená píseň přišla v zapo- menutí.« Na jihu českém za to ještě hojně se ozývá národní píseň, ovšem mezi staršími lidmi, kterým ty »starosvětské písničky« jediné potěšení pů- sobí. V mladším pokolení písně ty, bohužel, již se nepěstují a mohu říci, že jsem zvláštní náhodou přišel právě v čas, abych zachránil aspoň malý díl bohatého pokladu národního, který se dosud tají v poetickém zátiší krásných hvozdů bechyňských. Panství bechyňské J. J. p. knížete z Paaro je krásami přírodními neobyčejně bohato. Čas mi tam v tom dolce far niente rozkošně ubíhal. mé prázniny již se schylovaly ke konci, v tom nadešel den slavné pouti, do Bechyně se do- stavili vesničané z celého okoli, po hospodách bylo veselo, a když jsem se k večeru vracel z útulné »Obůrky«, uvítal mne slavný náš tenor Burian veselou novinou, že v hospodě »U Lendrů« bodrý jeden venkovan zpívá národní písně krásné a zcela neznámé, které by stály, za zápis.

Tak náhle a z nenadání povstala tato má sbírka »Bechyňských písní«. Šel jsem s přítelem p. Burianem k Lendrům, seznámili jsme se ihned s neunavným pěvcem, jenž se nám představil jako 68 roků starý Jan Matyáš, výminkář z blízké obce Hodonic a zpíval nám za večer řadu písní. z nichž jsem si 15 zaznamenal. Timto neoče- kávaným úspěchem byl náš pěvec tak rozjařen, že nás pozval k sobě do Hodonic, abych si ješt od jiných sousedů mohl nové písně zapsati Výborným vůdcem nám tam byl pan Antonín Vondrák z Bechyně, jehož syn Hugo, majetní blízké selské usedlosti také několik písní mi pěkným svým tenorem zazpíval; mezi jiným zejmena roztomilou »Andulku šafářovu«. V Hodo- *) V. J. Novotného »Bechyňské písně« vyjdou v těchto dnech nákladem Urbánkovým. nicích radostně nás přivítal náš p. Matyáš, jenž sezval sousedy do hospody, kdež mi zpíval mímo již osvědčeného pana Matyáše ještě pan starosta Josef Dlouhý a pp. Jan Pitra a Jan Hruška. Od každé písně nejdřive jsem napsali notu, pak jsem ji zazpíval a když sousedé radostn přikývli hlavami, tak že je to dobře, zaznamenal jsem si slova. Největší počet písní zpíval nám p. Matváš a když jsme ho za to chválili, vesel odmítal pochvalu slovy: »To jsou darové duch svatýho, děťátka !« — a zvedaje sklenici dodal vždy zbožně: »Aby nás pán bůh posilnil! Když někdo z nás připojoval k melodii druhý hlas, liboval si pan Matyáš dobrým českým rčením: »Ten barví pěkně !«, a když na to za- notil novou píseň veselého rytmu »Pod našima vokenečky« a my ji všichni, že se nám libila, sborem vesele opakovali, smál se pan Matyáš z plna hrdla: »To se práší vod kamaší !« . ..

Zkrátka, p. Matyáš byl náš a přes vše to, že jako nejlepší zpěvák v okolí bechyňském nad ostatní vynikal, nijak nebyl žárliv na toto své předáctví, nýbrž skromně popřával slovo osta- ním sousedům pěvcům, jež přímo vybízel ku zpěvu a na písně, které ondy u muziky zpíval, je upozorňoval, »aby ti pánové z Prahy si od- nesli od nás pěknou památku.« Toho večera jsem zapsal skoro 30 písní a při rozchodu upo- zorňoval nás milý p. Matyáš na sousední Nu- zice, tam že najdeme opět nové písně. A měl pravdu. Když jsme následujícíh dne vešli do Nuzie, kde nám pan učitel F rie s přátelskou ochotou sezval do hospody všecky sousedy a sousedky, o nichž věděl, že písně znají, sebral jsem tu rázem přes 30 písní no- vých, jež od hodonických nápadně svým rázem se líšily a když jsem na to ukázal, poznamenal pan učitel zcela správně: »U silnice lid je vždy živější, veselejší, proto jste v Hodonicích našli písní žertovných větší počet, kdežto v Nuzicíeh od ostatního světa lesem a roklinou jaksí odlou- čených, v tom zátiší jest lid vážnější a miluje písně zadumčivé, roztoužené.« Zde mi nejvíce písní zpíval p. Fr. Dobiáš, pak pp. Haškovec, Šonka, Ambrož a sousedky Marie Nosková, Hrubá, Vrkočová a Barbora Šochová — a s velkým dí- kem zde zaznamenávám, že mi všichni zpívali s největší ochotou a srdečnost. V Bechyni mne uvedl náš obětavý průvodčí na těchto pěveckých výpravách, p. Vondrák k nejstaršímu pěvci p. Matějí Hráchovi. Jest t

kmet 91letý, který již na pátý rok nevidí. Při našem příchodu pokuřoval si u kamen a když mu můj průvodčí vysvětlil, oč jde, vzpřímil se a hlasem ku podivu jasným zpíval mi osm písní v textu nejdelších a v melodii nejzajíma vějších, z nichž uvádím pravou perlu »Manžel a pan farář.« Rázovitými několika písněmi obohatil mou sbírku též Ant. Nový, hudebník v Bechyni od něho pochází zejmena »Slunečko jasně svítíe šestiosminového taktu, dosti vzácného v české lidové písni. Takřka letem sebral jsem v několika málo dnech silně přes 80 písní, z nichž jsem pro svou sbírku vybral 50 nejzajímavějších. Tenorista p. Burian se tu znamenitě osvěd čil jako nadšený milovník národní písně a je mi nad jiné povolaným svědkem, že jsem každou píseň svědomitě zapsal, jak vyšla z úst lidových pěvců. On vlastně sbírku zavinil a na všech po- chůzkách věrně mi stál po boku jako veselo společník, jenž zpěváky uměl znamenitě rozně- covati. Zvláštní zálibu měli venkovští zpěvác v písních vojenských; ale ty jsou vesměs nověj- šího původu a nad to mají obyčejně notu cha- trnou, jarmareční.

Tedy nic pro nás! Tu hned byl čiperný Buriánek po ruce, zpěváka přerušil a loudil n něm písně starodávné, jak je zpívají při svat- bách — a již tu byla řada krásných svateb- ních; a když jsem si přál nějakou milostnou. můj milý společník lehce zpěváky přivedl n pravou cestu, vysvětluje jim, aby zpívali »ně- jakou pěknou o hvězdičkách« — a hned tu byla hojnost milostných písní, na něž sí jeden po druhém vzpomínal. Zde má každá ves svého vynikajícího zpě- váka, jenž nejvíce písní zná a nejlépe je umí přednášeti. Muži při zpěvu na krásu hlasu v podání melodie nehledí; jim jde především o jasný a řízný přednes slova, hlavně při pls- ních žertovných; za to ženy při svém vroze- ném smyslu pro krásno, přednášejí melodii způsobem ušlechtilejším a vždy určitě v into- naci i rytmu.

Forma i obsah písní těch vyniká milou prostotou a jednoduchostí, melodie jsou vesměs krásné, rytmy výrazné. O překypující vynaleza- vosti melodické svědčí svatební písně »Hrajte mně, muziky« z Hodonic a »Já ti děkujue z Nuzie; obě mají skoro stejná slová, pouze sloky jsou zvráceny, každá má však jinou me- lodii a zcela jiný rytmus, ač ty vesnice jsou sotva půl hodiny cesty od sebe vzdáleny !J zajímavo, že jsem zde nepřišel ani na jedinou píseň mollovou. Zdejší lid tu toninu nezná. Zkoušel jsem to všelijak, sám jsem jim zpíval mollové písně, doufaje, že snad vzbudím ně- jakou reminiscenci, ale marně; pěvci vrtěli hla- vami, že takové písně neznají. Velice pozoru- hodnou zvláštností jsou písně »Kůň vranýsa »Ta nuzická náves« tím, že končí na d o mi- nan tě. Jak asi povstaly ty naše písně? Bezpo- chyby tím způsobem, že některá nad jiné či- pernější hlava si vymyslila pěknou píseň, která se dotkla příbuzné struny ve všech srdeích, lí- bila se a šířila se. A jako ve všem na svět je rozvoj, rozkvět a rozklad, tak i mnohát píseň, nejsouc zaznamenána, časem zanikla, opotřebovala se, opršela, ale v některé mysli přece jen aspoň základní myšlénka, výrazný hudební motiv z ní zbyl a z té trosky pak jiná čiperná hlava zas vykřesala píseň novou. Tak jisté myšlénky, obrazy, obraty a motivy hu- dební přecházely z pokolení na pokolení, časem nastřádaly se, až se z nich stal určitý typ za- jímavé podoby, jenž svou rázovitostí má svou cenu i pro umělce, jemuž se při tvoření jedná o zachycení národního rázu, lokální barvy.

Z některých čísel mé sbírky je zjevno, že Smetanova hudba má své zbarvení národní z jihočeské písně lidové. Je to přirozeno, vzpo- meneme-li si, že Smetana se učil u Ikavce v Jindř. Hradci, kdež se tou dobou scházel věčně zpěvná a veselá studující mládež z celých jižních Čech. V ohledu tom stojí za porovnání »Manžel a pan farář«, »A já sám«, pak »Ve- sele vy mně hrejte« a zejmena poslední písen mé sbírky »Včera se mi stalo«, která svou for- mou, linií melodickou i rytmem jeví blízké pří- buzenství s druhou ukolébavkou z »Hubičkye na krásná slova »Letěla bělounká holubička«. Melodie této písně je na našem jihu velmi ob- líbena. S malými změnami rytmickými jsemji ještě jednou slyšel jako píseň svatební na slov »Skládala vénec«. Nejvíce místa zaujímají ve sbírce písně mi- lostné, po nich svatební a žertovné; v menšině jsou vojenské, myslivecké a dudácké, ač du- dácký typ zejmena v žertovných dosti hojně se prohání. O bručivé basy tu není nouze. V mi- lostných je vřelý cit, touha, žárlivost, hněv smír; ovšem na venkově není láska nijak pla- tonická a nesmí se tudíž ve zlé vykládati mnohý výraz přirozené smyslnosti, jež s milostnou zá- pletkou je vždy ve spojení. Z písní žertovných zejmena na dvě upozorňuji. Píseň »Naštemujte muziku« je satyra na hudce, šenkýře a krejčí, kteří po návratu z vandru rádi se chlubívali svou němčinou. Zde za to dostávají případný štulec. Pravé unicum, píseň » Manžel a pan farář«, zpíval mi 91letý p. IIrách, jenž ji zdědil po svém pradědovi. Je to rovněž satyra na strasti stavu manželského. Ale forma písně se tu roz- šiřuje prosou. Manžel své strasti zpívá, farář mu po každém verši prosou odpovidá, písen zde tedy vyrůstá v dramatickou scenu. Je v tom zárodek české komické opery, podobně jako v našem starém »Mastičkáři«.

Ostatně pro příklad nemusíme zabíhati da- leko. »Jeu de Robin et Marion« od Adama de la Halle platí za nejstarší komickou operu fran- couzskou; v ní vidíme, že tento dramatický genre se vyvinul z lyrické poesie. Mistr Adam svým osobám vkládá do úst oblíbené tehda. písně lidové a tímto střídáním prosy a zpěvu vytvořil umělecké dílo, z něhož nynější komická opera francouzská svůj původ odvozuje. Humor naší písně o manželi a panu faráři je ovšem trochu hrubozrný, ale takové věci ne- berou se na zlaté vážky. Česká mysl je ne- obyčejně pružna a vždy k žertu náchylna. Kde bychom byli, kdybychom neměli špetku toho humoru, jenž nás v protivenstvích posiluje a při naději v lepší časy drží !. Ještě něco. I když tu a tam některé slovo trochu drasticky vyznívá, přec ničeho jsem ne- měnil v textu písní, jen aby celek nepozbyl původní své peprnosti. Jedinou výjimkou je »Andulka šafářova«. Pražským pěvcům se její melodie nad míru líbila, ale každý litoval, že má pouze jedinou sloku. Abych ji tedy učinil pro koncertní přednes způsobilou, vymyslil jsem k ní sloku druhou. V příčině klavírního průvodu písní fia konee poznamenávám, že taková hudební výzdob prosté písně není tak snadná věc, jak by se na první pohled zdálo. Má-li každá ta píseň půso- biti jako celistvý umělecký obrázek, musí ná- rodní ton originálu i v průvodu přirozený ohlas míti. Za tím ideálem jsem šel a zároveň k tomu jsem přihlížel, abych všude zachoval prostému tomu popěvku přiměřenou jednoduchost a zá- roveň zajímavost v úpravě harmonické a mot- V. J. No vo tný. vické.