Strana 4.

ŽENSKÝ LIST.

25. číslo.

Konkrétní, určitý, vyhraněný pojem boha či bohů jako moci vládnouci, vše spravující, trestající a odměňující je vždy svědectvím, že duch lidský, který se ho dosud nezbavil, nevznesl se posud na stupeň poznání příčiny a následků života i jeho zá- niku a že tu dosud ve složení ducha existuje větší neb menší částka strachu. Aby člověk přemohl v sobě tento strach, aby postavil se na stanovisko pevného a klidného ná- zoru na život, musí tento názor svůj zjednodušit. Musí v sobě stlumiti představu neobyčejné důleži- tosti vlastní bytosti, vlastního života. Musí naučiti se sám v sobě otázku „proč tu jsme“ zodpovídati: jsme tu, že tu jsme. Náš vznik nemá hlubšího základu, než prosté splnění zákona životního, který vážně i bezohledně kráčí přes rodící se i umírající. Ve vesmíru všecky složky organické i neorganické (životné i nerostné) prožívají Stejně před jednotným životním zákonem svůj vznik, vývoj i zánik a v zá- niku svém svými troskami dávají opět vznikati složkám novým. V přírodě, ve vesmíru nemá větší ceny zapadlá hvězda, než zemřelý člověk, než zhynulý květ, než doznělá píseň. Ve vesmíru stejné důležitosti je síla, která honí oblohou světy tisíc a tisíckráte větsí našeho slunce v pravidelném jejich reji, jako ona síla, která rozpuknouti dává v naší zemi nejmenšímu ze semének jejích. Vesmír jde stejně klidně svou nekonečnou a bezmeznou drahou, ať srazí a roztříští se dva jeho světy, at vydechne naposled člověk, či spadne květ.

A proto jest nejzákladnějším požadavkem všeho pokroku, který má přinésti nám klid a radostné spolužití, — aby člověk nepřikládal větší důležitosti věcem, jež ve skutečnosti jsou článkem řetězu nej- přirozenějších událostí, aby nečinil tragedií z věcí prostých a z obecného zákona života vyplývajících. A pokud by i jednotlivec onu pravidelnost a jednotnost zákonů věčných, stojících nad životem i smrtí, nazýval v nitru svém bohem, dovedl by se mu jen obdivovat a kořit, nikdy však nemohl by jej urážet prosbou o dozor nad svým vlastním maličkým životem, o pomoc ve věčech, které vy- vinou se samy sebou, nemodlil by se k němu za denní chléb, jež vlastníma rukama vydělá, ani za klid duše, kterého si sám dobýti může. A nejvyšší urážkou představy tohoto boha nade vším stojícího by bylo vyhledávati prostřednictví mezi jím a sebou v osobách jiných, kterým by za toto sprostředko- vání styků platiti měl penězi. My musíme se úplně odloučiti od těch, kdož kupčí s rodem, životem i smrtí člověka a kdož zotro- čují nejsvětější jeho statek: svobodu ducha, svobodu myšlenek a činů. Žádné jiné prostředky, žádné pohnutky nepři- vedou lidstvo k sociálním ideám rovnosti, nežli onen klid, se kterým člověk důstojný a čistý kráčí vstříc všem zjevům životním a se kterým přijímá představu zániku vlastní osobnosti ve zrodu nových bytostí. A až lidstvo získá si tohoto klidu v životě i smrti, pak ucítí také plně, jak je to malicherno a surovo ubližovat jiným, jakou je hloupostí pýcha, se kterou jednotlivec povznáší se nad své okolí a se kterou pokořuje z jakékoli příčiny člověka druhého.

Odebírejte a čtěte

Poutě. S kazatelen ve všech kostelích, klerikálními listy plakáty se oznamuje, kdy se bude putovat do Mladě Boleslavi, do Vambeřic, Maria-Cell, na sv. Horu, kdy půjdou ženy vdané, kdy panny, kdy muži. Ze všech poutních míst Sv. Hora jest nejpři- tažlivějším poutnickým místem; jsou to české Lurdy. Aby zavčas poutníci mohli se opatřit penězi. oznamují se poutě hodně brzy. A co by tam také poutníci bez peněz dělali? Potřebují na zpěváka, na mše, neboť bývají tam lacinější než doma, jen za korunu, na otčenášky, na obrázky, sošky, pe- nízky, růžence. Zajímavo jest, že v Příbrami vedle žida ob- chodují též páni páteři. Oba, kněz i žid, dovedou se obohacovat z chudého lidu a těžit z jeho hlou- posti. Proč chodí hlavně ženy na poutě? Nutkáje tam víra, zbožnost? Víra takovým poutnikům schází, neboť nevěři ani tomu, co katolická víra učí o všudepříto m- no sti boží. Když vyhledávaji boha na různých poutnických místech, pak upírají jeho všudepřítomnott. Když se domnívalí, že tam, na těch místech poutnických dojdou vyslyšení, pak upírají jeho v še- vědoucnost. Jak člověk dle katolické víry se může domni- vati, že dojde vyslyšení svých přání dříve na pout- tnickém místě než doma v kostele? Na usmíření a vyslyšení svých potřeb kupují poutníci a zavěšují na oltáře dle toho, k čemu se jich přání vztahuje, voskové a stearinové figurky, představující srdce, ruce, nohy. Mrzáci kupují vo- skové údy, nešťastně zamilovaní srdce, obětují a zavěšují je na oltář co oběť panně Marii, jež má být jich sprostředkovatelkou.

To vše svědčí, kam až náboženský fanatismu vede lid. Nejlépe na poutích jest viděti zvrácená výchova kněžími, kterým jde více o formy, o kostel, o oběti, o tučný příjem a o vše jiné než o víru. Člověk se musí zhroziti, co při takovém pro- cesí se v zákulisí poutnických míst odehrává. Mravní zkáza, opilství, hrubost a pomluvy jsou průvodci pouti; třeba si tu jen vzpomenouti udá- losti velehradské. A kněží poutě lídem doporučují, protože jsou hojným zdrojem jich příjmů. Na Svaté Hoře činí příjem redemptoristů ročně 40—50 tisíc, a podobně i jinde. V Lurdech činí příjmy 4 mil. franků. Jak nízký názor o víře mají lidé, svědčí různé pozdravy, jež poutnice sousedkám z poutě přinášejí; tak přijde poutnice a odevzdávajíc obrázek, praví: „Matička svatohorská vás tisíckrát pozdravuje. Věřící vyslovují tu, co je kněží naučili. Kněží podporují tento fetišismus, neboť vědí, že kdyby lidu mluvili pravdu, že by tak mnohé zá- zračné místo se scvrklo v nivec. Poutě jsou pro kněze zlaté doly a proto jich nesmí ubývati, ale přibývati. Kdo nejvíce podporuje poutě a procesí, to jsou ženy. A aby se tento zvyk udržel, o to, starají se vedle kněží ženy, matky a pěstují pověru poutní záhy u svých děti, které strojí za družičky k růz- ným slavnostem církevním. Kněží vědí dobře, co se ženy v mládí naučí, v stáří pilně provozují.

„Právo Lidu“