25. čislo.

ŽENSKÝ LIST.

Strana 3.

Tu nenávist svou vůči dětem pronášejí ne- omaleně před celou třídou a msti se slovemi skutkem na nich. Kamkoliv pohlédneme, shledáme, že kleri- kalismus zmocňuje se škol a našich dětí. Nemáme právě my, ženy, povinnost posta- viti se proti zklerikalisování školy a zasadit se za odluku školy od církve? Klerikální škola jest to, která, co dobrého, mravného a volného v dítěti jsme vychovaly, svým učením nám kazi a ničí. Vy ženy a matky, které s velkým sebeza- přením a námahou své dítky vychováváte, které je do škol posiláte, máte povinnost a právo rozhodovati o tom, jaký duch má převládati ve škole, neboť vaše jsou to děti. Jak máte a můžete oslabiti a překonati vliv klerikalismu ve škole, otážete se. V prvé řadě výchovou dětí ve vlastní ro- dině.

Neučte dětí svých modlitbě, věcem, v něž nevěříte, ale učte je milovati život, přírodu, pravdu, spravedlnost a vše, co krásnéhoa vznešeného. Matky, buďte přítelkyněmi svých dítek, ptejte se jich po škole, co dělaly, čemu se učily, jak se chovaly. Opravujte lži, špatné pojetí dětem, jež ze školy domů si přinesou, raďte dětem svým tam, kde jsou v něčem v pochybnostech. Podporujte učitele pokrokového v jeho práci ve škole, chraňte jej před úklady a pronásle- dováním klerikálů, pracujte stejnoměrně s učite- lem ve výchově a vyučování svobodomyslným směrem. Pryč s klerikalismem ze škol, který tolik mravní hniloby, urážek na cti, smilstva na dětech školních provedl. My ženy máme povinnost pracovat k tomu, aby ve školních síních nadále se nemohl uplat- ňovat římský kněz, nýbrž aby škola odloučena byla od církve. To můžeme dociliti my ženy, které si vá- žíme pokroku, osvěty a svobody. Heslem naším musí býti: „Chceme školu bez kněze, chceme odluku školy od církve“. Potom zjasníme život, posilníme pravdu, vzpruží- me mravnost a probudíme lásku k lidstvu v našich dětech.

Moderní názor na život. Lila Bubelová-Nováková. Pokud v dějinách sledovati možno, vždy, kdy v lidstvu nastalo hnutí za lepším životem, za či- stotou, vždy vidíme že hrozný boj podstoupiti mu bylo s klerikalismem v jeho útvaru té které doby. A ruku v ruce s tímto faktem jde fakt druhý, že totiž nejsvětlejší postavy všech těchto bojů s kle- rikalismem propadají během časi osudu antropo- morfisace přeměnění božství, přetvořujíce se totiž v rukou svých pozdějších vyznavačů v stělesnění, zlidštění toho kterého boha, takže kdyby vstali z mrtvých, musili by bojovati proti klerikalismu vlastního svého kultu. To vidíme u Budhy, Maho- meda, Krista, tak tomu bude v dohledné době i u Husa. Všichni ti hlásali prostotu života a čistotu mravů a stali se božstvími nejsložitějších kultů ná- boženských a záclon nejvolněji a nejsurověji se vy- bíjejících chtíčů. A snad právě tak, kdyby dnešek přinesl osobnost nad pomyšlení čistou a tím právě všechno lidstvo současné uchvacující, po několika desetiletích již ve jménu této bytosti hřešilo by se opět na světlých ideách jí hlásaných.

Co jest to klerikalismus? Klerikalismus jest onen zjev v dějinách, kdy jistá třída společenská využitkovává idejí, dobra a čistoty ve svůj pro- spěch a na hmotný i mravní úkor ostatních. Tak není klerikalismem pouze hlásání světlých zásad Kristových za peníze a politickou moc, jak to činí klerikalismus křesťanského kněžstva a jeho pomoc- níků, nýbrž jsou klerikálními bez ohledu na své ná- boženské či beznáboženské vyznání všechny ony vedoucí strany, které hlásajíce humanitu, vědy, umění, těží z nadvlády, kterou jim skýtají ony zá- sady ve společnosti lidské. Směle můžeme nazvati klerikalismem každou snahu ať o duševní či hmotný útisk jednotlivce či jisté třídy společnosti lidské. V užším slova smyslu jmenujeme klerikalismem celý system theistických (boha neb bohy význáva- jících) společností, které ve jménu těch kterých svých božstev zotročují ve svůj prospěch morálně i hmotně člověka.

Co jest to bůh? Jak vznikla jeho představa? Představa boha, pokud ji v nejstarších ději- nách lidstva sledovati možno, byla vlastně pouhým kultem strachu. Mladé lidstvo, jehož dětský rozum nechápal zjevů přírodních, ať blahodárných či zká- zonosných, naplněno bylo strachem. Tehdejší člo- věk uměl jen prostě vzdělávati kousek půdy a lo- viti zvěř. Když pak z jara zničil vzešlou jeho setbu kterýkoli úkaz přírodní, ať povodeň, či prütrže, pro- vázené hroznými beuřemi, tu člověk onen bál se, hrozil se neznámých mocností, které práci jeho ne- přály. Pakli druhého roku práce jeho přinesla uži- tek, usuzoval opět, že jakési dobré mocnesti vy- bojovaly vítězství na mocnostech zlých v jeho pro- spěch. Proto děkoval obětmi dobrým mocnostem za pomoc, zlé pak obětmi svými konejšil a upro- šoval. Jemu bohy dobra byly životodárné slunce, plodná země, duchové lesa, střežící zvěř; bohy zla pak noc, jejíž tma je děsila, bouře, blesk, hrom, smrt — tajemství pro ně stejně nepochopitelná, jako hrozná. Mimo to měli bohy, kteří byli — dle obětí jim podávaných — rozmarnými, buď dobrými, nebo zlými; těmi byli živlové: voda, oheň, vítr, déšť a jiné. Někteří mladší národové, kteří spokojili se se s bohem jediným, dovedli spojiti tento strach s vděčností, obdařivše svého jediného boha všemi vlastnostmi starých bohů zlých i dobrých. Tak vi- díme, že tento bůh dovede býti dobrý a laskavý, avšak i zlý, úskočný, mstivý, dle toho, co život toho kterého vyznavače přináší. Proto s našeho dnešního hlediska oč je nám kultus monoteistický (jednobožecký) bližší, o to je zase mnohobožeckého surovější a raffinovanější.