Strana 6.

NOVÝ JIHOČESKÝ DĚLNÍK

Číslo 51—52.

Upomínka za zlé doby.

Ve Vídni, v prosinci 1912.

Pamatuji-li se dobře, bylo to v měsíci březnu 1901, když jsem přijel do Českých Budějovic. abych převzal misto redaktora „Jihočeského Dělníka“. V úterý před veče- rem a obloha byla zatažena mraky V redakci jsem našel soudr. Karla Vaň- ka a redaktora německého sociálně demo- kratického listu „Böhmerwaldbote“, soudr. Fita. Osobně mne neznal ani jeden, ani druhý, nevymizely mi však z paměti jejich zraky, kterým jsem porozuměl až později. Usuzoval jsem, že chtějí vypátrat, jsem-li s to dostáti své úloze na českém jihu, ve skutečnosti spočíval v těch podivných očích jejich projev soustrasti. Obloha byla zatažena mraky, tvářnost Rudolfovské tří- dy, kde se tehdy nalézala společná redakce obou sociálně demokratických listů, nebyla nijak veselá a takovým měl býti i můj ži- vot v Českých Budějovicích. Byl jsem přijat za redaktora. Na toto povoláni jsem se vlastně nejvíce těšil a chtěl se mu věnovat celičkou duší. Než jsem se však po druhé ubíral na lože, byly ty tam všechny krásné ideály. V duši zmítaly se dojmy, že stávám se vlastně prodavač- kou v nějaké malé filiálce, která má být teprve zařízena. Redakční stůl byl pokryt účty. Tu za sirky, tu za brožury, tu zas za vstupenky, tam sběrací listiny a v redakčních účtech veliké folio tiskárny na straně má dáti. Redaktor měl býti všeuměl. Bylo jeho soudružskou povinností vypravit nejen pěk- né, nýbrž i sensační číslo, aby šlo na od- byt v drobném prodeji; sám si je také mu- sel vyexpedovat, sám musel obstarávati administraci; upomínat kolpoltéry i inse- renty a musel umět prodávati brožury, vstupenky i sirky; a dobře zanášet i pama- tovat, komu co dal; bývalo nutným upo- mínat nejen dle knih, nýbrž také na pot- kání.

Tm však nebyla ještě daleko činnost redaktora vyčerpána. Musel umět udíleti všemožné právní porady, psát žádosti, stíž- nosti i obžaloby. A jistě nekoupil v pátek nadšený odběratel za čtyři krejcary číslo, nebyl-li redaktor v neděli ještě v půl jed- né hodině v poledne v redakci, aby mu, dejme tomu, napsal — není to vtip — stíž- nost k císaři, že soudce nedbal udání pro- ti jeho sousedu, který prý urazil jubilejní medaili, připjatou na žalobcově kabátu. Méně urážlivými byli soudruzi z ven- kova. A do redakce přicházeli raději dříve nežli později. Vstal jsem ku př. před pá- tou hodinou ranní, prošel se půl hodiny po Pražské silnici, abych soustředil my- šlénky, kterých jsem doufal použít do osmé hodiny, než zas nastanou právní porady; sotva že jsem však usedl před šestou ho- dinou k stolu a namočil péro, bylo okno zastíněno a vítězoslavně se v něm ozval mužský hlas: „Je tam!“ A již se hrnul do vnitř kamarád ze Včelné a s ním čtyři venkované! O devíti hodinách měli u o- kresního soudu stání. Do té chvíle měl jim redaktor dáti radu i pokyny, aby svou při, i když bylo zřejmým, že je úplně ztra- cena, vyhráli. Kdybych byl nebyl v redakci, nic by si z toho nedělali, nebyliť líní na krok. Vstával jsem jednu neděli patrněo chvíli později. A zrovna když jsem se za- býval obléknutím kalhot, bylo na dvéře za- klepáno. Ještě jsem neřekl tak rychle volno, jak rychle se dvéře otevřely. A mezi nimi statečný přítel z Hluboké, abych prý již pospíchal. V redakci na mne čekají. Také přivedl asi šest venkovanů, abych jim v je- jich záležitostech poradil. Šli jsme do re- Hakce spolu a s věže zazníval právě svá- teční hlahol zvonů; byly tři čtvrtě na še- stou hodinu ranní.

S povoláním redaktora byla spojena i funkce okresního důvěrníka a předsednictví politického spolku, výborství v „Jednotě pracujícího lidu“, péče o místní organi- saci a veškerá agitace, odborová i politická Českoslovanská odborová komise měla sice již tehdy v Českých Budějovicích svého dů- věrníka, činnost tohoto však se soustřeďo- vala hlavně na výplatu cestovních podpor. A nebyla spojena s touto žádná malá prá- ce, jmenovitě u kovodělníků, poněvadž zu- řila právě průmyslová krise. Schůze, jak ve městech volebního okresu — byly to okresy páté kurie — tak i na venkově, mu- sel obstarávati redaktor sám. Jmenovitě ve vesnicích; města mohla si již dovoliti po- zvati tu a tam i řečníka z Prahy. Velice však jsem byl překvapen, když ve skupině keramiků přišel ke mně po přednášce po- kladník a přinášel dvě koruny. Je prý to usnesení Vídně, aby na účet ústřední sprá- vy vypláceli za přednášku dvě koruny. Te- dy vedlejší příjem. Ovšem také jediný.

Na agitační cesty bylo nezbytno do- plácet. Zejména ve vesnicích. Za bližší ves- nice byla člověku odměnou radost, že tu jednou něco bude, když účastníci tak po- zorně poslouchali. Za schůze ve vzdáleněj- šich vesnicích poskytovala se na výlohy, ce- stou vzešlé pravidelně — jedna koruna Redaktor měl mzdy 24 K týdně. 1 o byla ovšen. vočích soudruhů slušná mzdá. jed- notlivi mínili, že by bylo šestnáct korun dost.... A rádi viděli, chodil-li s edakvor iste a mohl se, jak říkali, i v jiných křu zích representovat. Měli jsme pro redakci najatý bytv domě řezníka. Když z kuchyně zavoněly pečlivě připravované pokrmy, musel nám dostačit vtip, že jsou na světě lidé, kteří se mají lépe než my. Jen jednou dal jsem se svést pokušitelnou vůní. Bylo to v so- botu večer a kuchařky jako by soupeřily; i z prvého patra domu, z kuchyní žen t- ředníků, hnalo nás vše domů k večeři. Za- vřel jsem tehdy redakci dříve. Večeře byla již na stole. Dobrá žena odkryla pouze pa- pír z talíře a na tomto byly připraveny — tři tvarůžky . . ..

List se prodával za tři krejcary, když jsem nastoupil. Bylo však konferencí usne- seno, než jsem byl přijat za redaktora, aby bylo dnem 1. dubna o krejcar zdra- ženo. A tak již třetí mé číslo přišlo od- běratelům o dva haléře dráž. Rozumí se, že to moji reputaci nezvýšilo. Měli jsme tehdy celkem asi jedenáct set odběratelů. Rozhodli jsme proto, že nebudeme více tisknout než dvanáct set čísel. Komora byla plna makulatury již z dřívějších dob. Pro- dali jsme ji zrovna den před tím, když jsem jel poprvé z Českých Budějovic na konferenci zastupitelstva strany do Prahy U sklenice piva se mne ptal, tuším že soudr. Steiner, mnoho-li tiskneme. Ne- božtík Roušar prohodil: „A což „Jihoče- ský Dělník“, ten je expedován na fůře!“ Nevěděl jsem hned co říct, neboť skutečně na fůře expedován byl a my neměli ani té zá- ruky, že nebude jej snad použito k hor- ším věcem, než k balení syrečků. Ku krytí výloh nestačilo ani uvedené zdražení! Za krátko jsme museli sejít z osmi stran na šest. Jak mi bylo, nedovedu již dnes říct. Dražší číslo a o celou čtvr- tinu menší nežli dříve! A museli jsme tak učiniti, neměly-li být dělány nové dluhy. Bylo zapotřebí veliké námahy a ještě větší trpělivosti k dalšímu se probíjení. Za půl třetího roku jsem odcházel do Vídně k „Dělnickým Listům“. Měli jsme tehdy již devatenáct set nákladu a úplně byl vždy rozebrán. Přičiňovali se o rozší- ření listu četní soudruzi budějovičtí i v o- kolí, ještě však více v Táboře a Třeboni.

Zásluhy zesnulého soudr. Antonina Vole- mana o list, který býval důvěrníkem XV okresu páté kurie, byly veliké. Nebylo čí- sla, v němž by nebyla nějaká jeho zpráva z Tábora a neuplynul měsíc, aby nebyl zí- skal pomocí ostatních soudruhů táborských nové odběratele. Peníze zasílal vždy již druhý den po obdržení listu. A za jeho po- moci a za pomoci třeboňských a stejně tak některých dobrých soudruhů budějovických, jmenovitě z tabákové továrny, podařilo se existenci listu trvale zabezpečiti. Náklad byl aktivní, ba mohli jsme již z výtěžku každého čísla odložit několik korun na u- placení starých dluhů. Název listu byl však pozměněn. Jmeno- val se ,Nový Jihočeský Dělník“. Slovíčko „nový“ umístnili jsme v hlavičku listu tak nenápadně, aby ze zdáli nebylo vůbec vi- děno. I zde spolupůsobil soudr. Voleman I jako pomocník, i jako spoluvinník. Měli jsme přinést opravu, tuším že řiditele tá- borského gymnasia. A měli jsme ji přinést bez poznámek, poněvadž nám byla zaslána jako oprava úřední. Voleman byl by však zemřel dříve, kdybychom byli opravovali zprávu, kterou považoval za zaručenoua kterou sám ještě před uveřejněním dů- kladně a svědomitě vyšetřil. A byli bychom ztratili mnoho táborských odběratelů. Co činit. Dal jsem se odsoudit na pět dnů do vězení pro neuveřejnění opravy — na za- placení pokuty nebylo ani pomyšlení, byli bychom museli dělat nové dluhy — a po- něvdž jsem byl odsouzen i k uveřejnění opravy, ohlásil jsem raději, po souhlasu vydavatelstva, že další vydávání „Jihoče- ského Dělníka“ zastavujeme a ihned jsme oznámili vydávání nového listu, „Nového

Jihočeského Dělníka“ U soudu jsem býval častým hostem. ve Vídni jsem ještě pykal čtyři dny ve vězení za „zanedbání redaktorské péče“ u „Jihočeského Dělníka“. Vyžaduje-li exi- stence listu uveřejňování zpráv z rozsáh- lého okolí, jak tomu bylo u „Jihočeského Dělníka“ jsou-li dopisovatelé dobří lidé. avšak nedostateční znalci právních poměrů. kteří zejména nevědí, jakých důkazů je nutno podávat u soudu, může být redak- tor sebe opatrnějším, soudním opletačkám se neubrání. Než k porotní při došlo jen jednou. Zaloval starosta ze Zlivi. Byl však u hlavního přelíčení v Písku usvědčena já výrokem porotců osvobozen. Několik pří- padů skončilo dobrovolným ústupem žalob- ců, kteří po skončeném vyšetřování žaloby vůbec nepodali, mezi nimi i četnický ryt- mistr, který byl na vyšší rozkaz nucen po- dati na „Jihočeského Dělníka“ žalobu, ale již během vyšetřování od podání žaloby u- pustil, a některé případy skončily vyrov- náním. S určitostí možno říci, že veškeré soudní případy více listu prospěly, nežli by mu byly uškodily.

Neřekl bych však vše, co nutno říci, kdybych zatajil, jaká bývala bída u listu. Pamatuji stále na jednu expedici, během které mne navštívili dva soudruzi; jeden z Českých Budějovic, druhý ze Žirovnice. Nedal jsem se však zdržet, naopak, oba musili pomáhat. Neušli jsme však trestu za to, že jsme byli dříve hotovi. Při fran- kování balíčků bylo zapotřebí ještě za 30 haléřů známek. A všichni tři dohromady jsme oněch třicet haléřů neměli. Museli jsme tři balíčky zadržet, až prodáme čtyři čísla. Pak teprve jsme mohli poslat pro známky a balíčky dopravit na poštu doda- tečně. Jindy přišel pro peníze dodavatel si- rek dříve nežli knihtiskař. Kromě toho mu- seli jsme zaplatit čtvrtletní činži a také „slušná mzda“ redaktoru nemohla být ten- tokráte vyplacena vzhledem k činžovnímu období na třikrát či čtyřikrát. Pro tiskaře nezbylo. Ale nezbylo pro něj ani příští týden, poněvadž také nezaslali kolportéři. A co došlo, sebral soudruh, který předešlý týden půjčil, abychom mohli zaplatiti čin- ži, sirkaři a také mzdu redaktoru. Knihti-