1
masthead
13. března 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
article
Páně Kalousova první slavnost.
Páně Kalousova první slavnost.
Řekl bych rád, že si tuto dnešní historku
sehovám, abych mohl dokončiti, s čím jsem na
tomto místě předešle byl počal; že si pana Ka-
lousa, abych tak řek', dám k ledu, abych měl
cosi pro mrtvou sezonu, kdy se stává, že není
do čeho kousnout. Ale věc netrpi odkladu. Byt
i pan Kalous byl čerstvý a svěží dost, že by
nebylo obavy, aby mně zamřel a zapáchl tak, že
by naprosto nebylo možno předložiti jej váže-
nému čtenáři — a ještě k tomu v neděli! —
pravím, bych i té obavy neměl pokud pana Ka-
lousa osobně a tělesně se týče: příběh jeho
je časový, jak říkáme, a mohl by mně snadno
vyvětrati.
Nehodlám se obírati minulostí páně Kalou-
sovou. Byla klidna a co do povolání jeho i konání
povinností úřadních naprosto bezvadna. Byla
prosta všelikého rozčilování, následkem čehož
pan Kalous při své šedesátce vypadá tak zdravě
a dobře, že ani nejzkušenější lékař by mu ne-
hádal víc než padesátku.
Kalousův
Ka
Kalous
6
article
Je-li naprosto nevyhnutelno ohlédnouti se do
minulosti, je to minulost nejbližší, téměř ještě
včerejší. Pan Kalous totiž letošního nového roku
odebral se na zasloužený odpočinek. Nikdo by
neuvěřil, že statečný ten muž je pensistou, ježto
vzezření jeho nasvědčovalo by posavadní akti-
vitě. A poněvadž nespotřeboval ještě starou zá-
sobu navštívenek, na nichž je zdobným písmem
tištěno: Vincenc Kalous, král. zemský
vrchní kontrolor..., a poněvadž nebylo nutno
pořizovati hned nové, s obvyklými dvěma lite-
rami v. v., což znamená „ve výslužbě“, nepro-
zrazují ani jeho visitky, že majetník jejich požívá
zasloužené pense.
Že ji nastoupí řečeného nového roku, věděl
pan Kalous dávno, neboť dávno si byl řekl: „Co
si vysloužím, to si vysloužím, a nebudu sedět
ani hodinu déle. Jsou tu mladší, chtějí mít po-
stup, nebudu nikomu zasedávat místo. Člověka
by pak nejraději viděli na marách. Kdyby každý
šel, když mu hodina vyprší, nebyla by v leckterém
úřadě taková mizeriel“
Jeho choť — což sluší s náležitým důrazem
poznamenati — byla stejného mínění, a tak
tedy pan Kalous šel.
Kalous
7
article
Nebylo to bez příprav. Souvisela s tím hlavně
změna bytu. Půl věku lidského nebo ještě déle
bydlil pan Kalous na Malé straně, ale když se
chystal do výslužby, řekl k choti: „Fanynko.
Malé strany jsme užili. Je to zde hezké, tiché,
sousedské, no zkrátka, všechno je to, ale ted
bych rád kousek života zas na druhé straně.
A víš, ať mi taky ouřad sejde s mysli. Nebo
kdybych denně chodil kolem domu, v němž jsem
celý život pracoval, nevím, aby mne nepopadla
tesklivost, a snad bych to mohl odstonat.
„Ne, Vincenc, jenom ne stonat. Postěhu-
jeme se, kam chceš,“ řekla paní Kalousová.
. „Já bych rád na Nové město, Fanynko. Víš,
do některé ulice, kde jsou vidět slavnostní prů-
vody, národní pohřby a takové věci. Vždyť tady
jsme byli jako utopeni — co pak jde přes Malou
stranu . ..
„No, a snad by 4o mohlo být i na Vino-
hradech, Vincenc,“ řekla paní Kalousová; sice
jen jakoby nic, ale v srdci přála si Vinohrady.
Kalous
Vincenc
Kalousová
Fanynka
Vinohrad
8
article
Měla tam provdanou dcerušku.
Pan Kalous neodporoval. Z opatrnosti. Jeho
přáním zas bylo Václavské náměstí, ale jen
žádný justament. Na konec, možná, bude po
jeho. I řekl choti:
„Dobrá, podíváme se.
Bližil se listopad, bylo třeba hledati byt
Nebo v únoru chtěl býti pan Kalous již na dru-
hém břehu.
Pilně čítal inseráty a konečně zamlouvalo se
něco. „Byt o třech krásných pokojích, s kou-
pelnou — atd.“ jak vůbec bývá v inserátech.
Vždycky jsou tam vyjmenovány všechny
krásné vlastnosti bytů. Ty nehezke
sezná nájemník později, když se tam ulebedí
K čemu pak by se dávaly taky do novin?
„Kde je to?“ ptala se panička.
„V Paprockého ulici,“ četl manžel z novin,
arci nemaje ani potuchy, kde ulice Paprockého
jest. Ale v neděli tedy vyšel si s chotí na pro-
cházku, na Václavském náměstí vsedli do „elek-
triky“ a řekli konduktorovi-
„Do ulice Paprockého. Kde pak je to?“
Konduktoři vědí sice mnoho, ale nevěn
všechno. Poněvadž by přece rádi vyhověli, říkají
z pravidla: „To bude někde u vodárny.
Nebo když na Vinohradech vznikne nějaká
nová ulice, odpoví vám s pravidla každý, koho
se otážete: „To bude někde u vodárny.
V krajinu kolem vodárny kladou patrně
otcové města Vinohrad všechny ulice, o nichž
nikdo neví. Hledal jsem tam sám několik ulie
a teprv když jsem obešel vodárnu i pivovár se
všech stran a nalezl řadu ulic, o nichž jsem ne-
měl tušení, dověděl jsem se, že hledaná ulice je
buď nad Nuselskými schody nebo kdesi v sou-
sedství Gräbovky, Kozačky atd. Ale tak si člověk
vštěpuje topografii města, a když má dost času
a hodně dobrou paměť, může se za nějakých
pár let v pražských předměstích vůbec a na Vi-
nohradech zvláště vyznat.
Kalous
Paprocký
Václavský náměstí
Paprocký ulice
Vinohrady
9
article
Konduktor elektriky však dal panu Kalousov
vzácný pokyn.
„Račte vystoupit u vodárny, vašnosti, a na
vodárně je orientační plán Vinohrad — tam Pa-
prockou ulici jistě najdete.
Pan Kalous vystoupil u vodárny, šel k vo
dárně, nalezl jakousi tabuli s nadpisem „orien-
tační plán“, plán sám však nenašel. Neboť přes
orientační plán byla spuštěna žaluzie a zam-
čena dole na zámek a klíč. Ježto pak byla žaluzie
ze dřeva a tedy neprůhledná, nenalezl pan Kalous
na orientačním pláně krom nápisu žádné ulice
vůbec, zejmena však nenalezl ulice Paprockého.
Pan Kalous pronesl o tomto názornéma
poučném zařízení orientačního plánu velmi ne-
uctivé slovo a jal se hledati ulici Paprockého
vlastními orientačními prostředky, totiž nohama
a hubou. Putoval v bližším i vzdálenějším okoli
vodárny dvě hodiny, putoval do tmy, ptal se t
set lidí na ulici Paprockého, ale nedoptal se. Je
dosti známo, že mnozí obyvatelé Vinohrad sotva
vědí, v které ulici sami bydlí; ale jak se na-
zývá ulice nejbližší, to neví na Vinohradech
nikdo.
Ztrmácen vsedl konečně pan Kalous s chotí
Ho elektriky a vracel se do Prahy. A v nitru bylo
rozhodnuto. Usadí se na Václavském náměstí.
Kalousov
Kalous
Paprocký
Praha
Václavský náměstí
10
article
A paní Kalousová souhlasila. Zkušenost s orien-
tační tabulí byla jí výstrahou. Pomyslila, že by
snad jednoho dne zbloudila a že by se vůbec
nedoptala ulice, v níž by bydlila.
A tak o kvartále únorovém vestěhoval se
pan Kalous do jednoho ze starých, památných
domů na Václavském náměstí, „hned blízko zlaté
husy“, jak oznamoval se zářící tváři přátelům.
„Slunečná strana, druhé patro, okna do ná-
městí — všechny slavnostní průvody tam uvi-
dím. A pak — to si myslím, kde kdo, každý při-
jde: Pane Kalouse, neměl byste kousek místa
u okna, abychom se taky podívali? — Ano, kdo
má na Václavském okna do náměstí, toje
vzácná známost . .
Pan Kalous nenadál se, jak mu ta radost
brzy zhořkne.
Bylo to neděle minulé, právě 6. března.
v den svatého Bedřicha, když se vybral na pro-
cházku. A to zamířil na Malou stranu; té byly
vyhrazeny jeho dopolední procházky nedělní.
Starý zvyk ho tam táhl, všechny vzpomínky
mnozí známi. V neděli se tím pokochá.
Z domu se dostal snadno o desáté hodině
na Malou stranu došel, pochodil, poseděl u Lob-
koviců při číši rudého se zelenou etiketou, ale
konečně musil domů. A chýlilo se k hodine
s poledne, když došel k Ovocné ulici.
Ale dále se nedostal. Po celé šíři ulice po-
stavy ve stejnokroji, s ručnicemi při noze, s na-
sazenými bodáky. Zkrátka, ulice byla „špero-
vaná“.
Panu Kalousovi nepřipadlo v té chvíli nie
jiného, než aby řekl:
„Račte dovolit, pánové, já jsem královsk
zemský ...
Ručnice poskočila s dlažby, bodák se kmit
panu Kalousovi před očima a z úst vojáka za
hřmělo drsně:
„Curyk!
Kalousová
Kalous
svatý Bedřich
Václavský náměstí
11
article
Ve věku páně Kalousově dá si málokdo po
dobné slovo opakovat, zvlášt když je provázeno
máváním bodáku. Pan Kalous uskočil, pokud mu
třesoucí se nohy dovolily. Že proti němu kdyst
bude napřažen bodák — proti mírumilovnému
tomu občanu, který znal na Malé straně tolik
oficírů a tak uctivě je pozdravoval, toho se ne
nadál ani ve snách. — —
Pan Kalous potácel se Perlovou ulicí, obe
šel tržnici a Můstkem bral se vzhůru. Tudy se
dostane domů. Ale Můstek byl rovněž zatarasen
vojáky.
Již se neodvážil ubohý ponsista vyjedná-
vati s vojáky, ale rovnou se uchýlil k důsto
níku, který tu velel „nepřátelům“
„Račte dovolit, jsem královský zem-
ský — — — a bydlím na Václavském ná
městí — — —.
Vzduchem kmitla se blyskavá šavle, jejíž
hrot mířil k městské spořitelně, a z úst důstoj
níkových zaznělo:
„Curyk! Marš!“ — — —
O chvíli později pokoušel se pan Kalous
proniknouti uzounkou uličkou z Jungmannova
náměstí, ale tam byl odražen jízdnou policií;
pokoušel se o průchodní dům pod lékárnou, ale
tam byly jeho kroky staveny policií pěší. Vzpo-
mněl na ulici Vodičkovou — a již se ho zmáhala
úzkost při pomyšleni, vrátí-li se vůbec do své
domácnosti, když tedy se rozběhl, aby tamtudy
veplul do klidného přístavu, kde jest očekáván
Fanynkou, jistě již znepokojenou. Ale v uliei
Vodičkově, dřív než mohl otevříti ústa, rozjel
se proti němu dragoun a kůň zafrkal panu Kalou-
sovi skoro do očí.
Kalousův
Kalous
Můstek
Marš
Vodičkův
Fanynka
Perlův ulice
Jungmannův náměstí
Kala
12
article
Všady výkřiky, všady dusot, kdesi v dál
zpěv a cval koní tím směrem, všady hrozivé tváře
ozbrojenců — a nad tím vším, jakoby se pranie
nedělo v tom lidském mraveništi dole, smála s
a svítila jasná obloha. — —
Pan Kalous nevěděl, kudy ještě chodil, b
nevěděl ani, kterou hodinu se vrátil domů. Jensi
pamatoval, jak zastal ženu ustrašenu, s očima
uplakanýma. A jak mu vyprávěla, co vše za-
kusila při pomyšlení, kde jest on, Vincenc,a
jak mu líčila všecky hrůzy, jež viděla, když se
odvážila jen úkradmo z okna vyhlédnout, při
čemž v ženské bázlivosti zveličovala a přepínala
— stále seděl pan Kalous pohřížen ve chmurn
myšlenky. Neodpovídal, nepodíval se na chot
nepohnul sebou. Ale když mu paní Fanynka vy-
čítavě řekla:
„Proč pak jsi neřekl těm lidem, že jsi
královský zemský vrchní kontrolor — a byli by
tě pustili! Vždyť jsem myslila, že tu strachy
zemru!
Tu pan Kalous povznesl zraky a hořce, v
čítavě řekl:
„Fanynko, co pak znamenám já královsk
zemský vrchní kontrolor! Jsem jako zrnko pí
sečné. Ale když pomyslím, že celé to královstv
naše živí všechno, ale v šechno z dola nahoru
že mi vždy připadalo, jakoby z té půdy krá-
lovství zlato jen prejštilo a utíkalo za hranice
kde se chytá do žlabů a žlábků, do džberů
věder, a když pak pomyslím, že za to za všechno
pro několik strakatých čepic se s námi jedná
jako s dobytou zemí, tedy se mi zdá, jakoby mi
hrdlo žlučí přetékalo, zrak se mi zakaluje a
všechno mi v něm červená — — —
Zdálo se, že paní Fanynka Kalousová ne-
chápe dobře smysl slov manželových. Přistoupila
k němu, pohladila ho po hlavě a řekla konejšivě-
„No vidíš, to jsme se sem stěhovali, aby
chom viděli národní slavnosti. Tohle jsou pěkné
národní slavnosti, Vincenc, když tě nepustí an
k obědu...!.
Ale panu Kalousovi toho dne do jídla an
nebylo.
Kalous
Jens
Vincenc
Fanynek
Kalousová
13
article
Vzpomínka za pohádku.
Vzpomínka za pohádku.
V rovině, kde rosa padá, zlato kvetea
sedláčkové za pluhem zpívají, stál můj rodný
zámek, ale nesmál se do okolí na bílé statky
doškové chaloupky, byl tuze starý, šedivý, v ze-
lených nivách měl ustláno jako omrzelý kmet n
plyšových poduškách, chmuřil se a neusmíval.
Ze staromodní střechy mířila k obloze hvězda.
ta prý blýskávala se jako slunce, ale věk ji tak
nepřívětivě políbil, spopelavěla a byla smutečním
znamením studeného, panského domu. Můj ote
byl úřadníkem u vrchnosti, za dlouhá léta svých
služeb polehounku statečná šíj jeho se ohnula
a čelo rozryly starosti, o kterých se nám dětem
nezdálo. Nerozuměly jsme vážnosti, která hledí-
vala z očí tatíčkových, ale za žerty, uštědřené
ve volných chvílích, líbávaly jsme ty modré
oči, rozveselené a bylo nám na světě blaze
Což na tom, že nad hlavami našimi shasla hvězda
a chmuřila se na své nebeské sestry, náš domov
zde byl přece jen teplý a zlatý ...
Kolem zámku do daleka vinul se park, byl
by se mohl zvát odříkáním našich dětských tu-
žeb, kdyby vedle pěstovaných záhonů, kterých
se musilo šetřit, nebyl nabízel nám i volné divo-
činy, kde se nikdo o naše hry nestaral a odkud
utíkalo se tak nenápadně bez vědomi mamin-
čina do širé volnosti polí a lesů. Od zámku sklá-
něla se do vsi cesta s alejí lip, v levo u cesty
stál kostelík se starým hřbitůvkem, na kterém
se nepohřbívalo, v pravo sešlá chaloupka, ne-
směle pozdvižená kamennými zdmi, zaházená
pruty ostružek a zablácená opuštěnými hnízdy
vlašťovčími. Starý ořech nabídl ji rytířsky svůj
tělnatý kmen za oporu, k tomu se přichylujíe,
osm desítek roků přetrvala v bouřích a větru.
14
article
Říkalo se zde u Karhánků. Když chatka roz-
pelichala své mládí, a právě jen tak to vlašťovčí
bláto slepovalo stěny s doškem, který bláznivě
ke staré hlavě květy jarní vymýšlel, překřtili
chaloupku na soví hnízdo a smála se jí celá ves.
Stín zámku ležel na ni od jitra, jako hněvivá
pýcha, která se stydí za svou nešlechtickou sou-
sedku.
Nebyla osiřelou chaloupka, jak se zdálo.
Žila tu babička, s tou chaloupkou ve stejném
věku, zde se narodila, rozkvetla, sem přišel za
ní muž její, svého řemesla truhlář, štěstí ohřálo
se v mladé domácnosti, Pánbůh kloučka nadělil,
pak dívala se chata na kloučkovo dorůslání
mužnění — vrátka otevřela se vstříc bídě a sta-
robě, otec umřel, za nemoc a pohřeb padla
úsporka, syn se oženil, přivedl matce nevěstu —
syna vzala vojna a zabila kule, co zatím nepo-
znanou jeho dcerušku bába a máma doma v ko-
lébce uzpěvovaly; zármutek za muže ustlal
mladé ženě hrob a poupátko její odvanul bilý
máj do nebe za skřivánky — — Tak nezbyla
babičce než chaloupka a chaloupce babička.
Pracovala, starala se, jakoby její drazí žili.
tušila jejich duše vedle sebe, stlala kolébku a
mazlila se děťátkem, kterého zde nebylo, truhlář-
ské nástroje ani za dobrý peníz nedala, oprašo-
vala je, hlídala, jakoby dnes, zejtra uchopit se
jich měla drahá ruka k nové práci. Hrobů ne-
navštěvovala, neoplakávala nebožtíků, jenom
v pátek vždy rozžíhala světélko a modlila se za
lehký jejich spánek.
Karhánek
15
article
K chaloupce mazlil se dlaňový dvorek,
chlévky na něm byly rozmeteny, studánka bez
vody mechem zarůstala, v kůlničce, polosbořené
do vršku stláno bylo šišek na otop, které babička
na zádech v nůši přes léto snášela, a v před-
stňce na slámě odstonávala koza svých dvace
roků, s hubeným vemenem bez mléka a žlutým
rohy. Babička pro ni trhala se břehů skalnatýeh
lopušky a na proležené boky kladla chladivé
hořké lupeny. — Sednička pořád spala, i za dne,
protože ostružky za okny zdivočely, a ořech ji
zacloňoval; babička si ji čistě bílila dvakrát do
roka, před hodem posvícenským a na Velkonoce,
kamna spravovala, podlahu uzakryla houní, aby
nestudenila, pořád mivala tu čisto a úpravno jak
před svátkem. Nad plotnou visely malovane
hrnečky, v čele sedničky památeční obraz svate
rodiny, na polici stály rozviklané hodiny, které
zapomněly počitati čas. — Staruška vařila si
řídké polévky a kávu, a zpívala neb lepila
Betlémy, když se jí zdálo, že denního díla u kolo-
vratu bylo dosti. Byla poslední z přadlen v kraji,
Inu nešlo tady dobře, ale pro ten výrobek ba-
biččin omodral a seschl, jak si staré srdce přálo.
Usmívala se blaženě na spředené nitě, za které bý
val peníz na živobytí. Co nepadlo za cukr a kávu
— ostatní vařivo sešlo se ze statků zadarmo —
přinášela panu starostovi na uschovanou.
Přicházeli jsme k stařence velmi často. Dá-
vala pohádky. Neslyšela jsem v životě teplejšíeh
pohádek nad její. Po vsi říkali babičce Karhanka
ne po muži, ale po otci, který chalupu stavěl
pro nás jmenovala se „babička pohádková“
V podvečer nejraději jsme naslouchávali, v pod
večer bílý, zasněžený, kdy do okének záclon
kami ostružek mrkaly hvězdičky a olejnička tak
bojácně třásla se z černého koutku, a pod pec
kutálely se jiskřičky a praskaly ohořelé šišky
s vůní lesa.
Betlém
16
article
Ale maminka za večerů málo kdy dovolo
vala, večer byl otec doma a měl nás rád kolem
sebe! V těch chvílích jasnívaly se jeho zamy
šlené oči, zpívával staročeské písně a byl s nám
vesel. Ale dovolila přece v odměřených chvilkáeh
s nejstarší sestrou Miladou, tenkráte, když ta-
tínek nevzpomněl nás u šachů a nežádal našt
malé společnosti, když nedralo se v zimní ku-
chyni u ohromných kamen, kde scházelo se
mnoho zajímavosti pro naše zvědavé dušičky.
toho výminečného večera, ustrojeni jako na po-
lární cestu, pelášili jsme k chaloupce pod
zámek. Po tajné stezce: parkem, alejí ořecho-
vou, přes sbořenou zeď, která se nespravovala,
kdyby se byla i spravila, dětství naše dovedlo by
ji po druhé, po třetí sbořit a otevříti nestřeženou
pěšinku k pohádkové babičce. — Do deváté se
staruška modlila růženec, pak shasla lampičkua
s Pánembohem a s dušičkami svých nebožtíků
ulehala — dvacátý rok už tak v sirobě — na
širokánskou, dubovou postel, se strakatými esíčky
a ptáky na pelestích, památku to po muži
truhláři. Daroval ji do výbavy a manželka měla
ji za poklad.
Milada
17
article
K našim návštěvám babička vždy se usmí-
vala, a my uhodli, že má radost. V pomněnko-
vých očích bylo teplo, jako od nebeského slunce
zachycené. Rozsadila nás na dřevěné židlice se
srděčky, vkrojenými do lenochů, ale ty nesta-
čily, vypomohla tedy lavice u kamen, kterou ob-
sadila i babička, neboť měla ráda teplo krbu
Jeníčka, nejmladšího obyčejně brala na klin
dříve ještě přehrábla šišky, přihodila klestí, a za
čala vybírat z pokladničky pod svraštělým čelen
pohádku. Nevypravovala pohádky, které se sto-
krát opakují, babička měla své, jenom své po
hádky, říkala, že jí je dušičky vyprosily, aby
se jí u kolovratu nestýskalo a měla čím malé své
hosty vyčastovat.
Ticho sváteční bývalo při pohádkách! Ve
věnečku kolem babičky, drželi jsme se z opatr-
nosti řas jejích tlustých šatů neb vespolek jeden
druhého za ruce, neboť pohádky mívaly i své
strašidelné odstavce; kočka na zápecí zelenila
velké oči a naslouchala s námi, naslouchala i ne-
mocná chaloupka, v jejíchž kloubech větrem
to praskalo, ostružky klepaly přátelsky na
okénko, jakoby se chtěly vmíchat mezi nás, ale
okénka byla jako srostlá s chaloupkou, nikdy e
18
article
Výsilon.
neotvírala, byla olepena, ucpána před průvanem
a proto ostružky marně klepaly, tak smutně kle-
paly, až to napjatou duši pohádkou často podě-
silo. — Dělili jsme život mezi pohádky a sku-
tečnost, která byla rovněž pohádkou. —
Dny dětství mého pluly dotud tiše jako bílé
labutě na křišťálové hladině. Ale náhle přišel
neočekávaný náraz. Přiblížila se k duši prvni
hlubší lítost. Ten den — začátek svého bolu —
určitě pamatuji. Byl čtvrtek, naše prázdniny
týdnové. Obědvalo se u dlouhého vytahovacího
stolu, již při otevřených oknech, ač máj ještě
štětec do barev neomočil, rodiče jako vždy se-
děli při hořejšku, nám dětem náležel dolejší cíp,
mimo ty, co ve městě studovali, bylo nás doma
šest, jaro už sálalo z ožahlých našich tváří a my-
šlenky od talířů utíkaly pod boží strop, což dosti
nezpůsobně dokazovali jsme vrcením na svých
židličkách, kterým byli bychom nejraději křídla
připjali. — Jídali u nás též písaři. Nejmladší
z nich, velký náš kamarád, byl velmi rozpačit
u společné tabule, ač v soukromí dovedl s námi
dětsky skotačiti, uměl žmolit z chleba pře-
krásná zvířátka, která připadla tomu, kdo do-
vedl na jedné noze nejdéle postát, znal také vý-
borně krájet drůbež, kterýžto dílec kuchyňské
činnosti vděčně sestra mu přepouštěla. Častým
hostem u nás býval pražský pan nadlesní, v zimě
přijížděl v kožichu a huňaté čepici, byl již da-
leko za šedesátkou, ale vtip nedal mu stárnout.
19
article
Dával k lepšímu anekdoty a uměl napodobi
hlasy všech lesních pláků a sýčkoval tak pří-
šerně, až nás mráz obcházel. Rád vypravoval
o tom, jak v jednom zámku, uprostřed lesů, při
volal svým sýčkováním, sýčkovu družku, jak
upjala se k okennímu rámu a zobanem dobývala
se za domnělým soudruhem. Proto dvojnásobný
strach nahánělo nám sýčkování pana nadlesního
obávali jsme se, by vyvolávač duší nepřilét
z kroužku našeho vybírat. —
Pan nadlesní pořádal v odmlklé naší vísce
ochotnická divadla. S jeho návštěvou vjela rtut
do ospalého mladého života. Hlavní roli pravi-
delně přidílel sestře Miladě, na jejíž vlohy klad
velkou váhu. Nazýval ji důsledně tragédkou, my
opičkovali jméno, neznajíce jeho smyslu, a vzali
si je tak do zvyku, že když se nás nový pan
farář ptal, jak se u nás doma jmenujeme, od-
říkali jsme vážně: Miloš, Václav, Zdenka, Tra
gédka... Pan farář se pousmál, ale dětem
školním zalíbilo se patrně jméno. Pamatuji se.
že po času zahradníkovic Cyrillka velmi hoře
kovala, že nové sestřičce nebudou říkat Tra-
gédka.
Jednou přidělil pan nadlesní úlohu i bratru
Václavu, což způsobilo v dětském našem kruhu
rozruch. Počitali jsme důsledně bratra ještě ve
svou nedospělou linii, tímto krokem do veřej-
nosti rozhodně překročil mez, dělící rodinu
v mladší, starší; ale i jinak ztratili jsme ho při
hrách, když ze studi trvale zůstal doma a s ná-
zvem pana praktikanta procházel se na poli mezi
pracující chasou a zkoušel poroučet. — Ale na
pohádky k babičce přece neostýchal se docházet.
Milada
Miloš
Václav
Zdenko
ochotnický divadlo
20
article
V čele stolu, který v prázdninách vyplnil
délku jídelny, sedala pravidelně matka. Pohle-
dem svých jemně zelených očí pořád dlela u do-
lejšího konce mezi námi, pohled její byl poli-
bením každému z nás a my tak rádi zvedali se
se svého místa a za rozličnou záminkou přichá-
zeli navštivit maminku, prosíce, aby servítek
přivázala, pošeptala, co si mysli, rozluštila há-
danku, jež zavčas napadla a pod. Často přistěho-
vali jsme se se stoličkou ke kožené matčině le-
nošce, vysvětlujíce, že jdeme se pomazlit, po
večeři o místečko u maminky vzplanuly často
i boje a mamince nezbývalo než všecky nás
shrnout do klína a všem dokazovat svou lásku,
což byl úkol dosti nesnadný. Sloupkové staré ho-
diny na černé kredenci, hrkající jako stonavý
kmetíček, které za nova dědouškovi maminčina
dědouška přináležely, oznamovaly, kdy se půjde
spát. Pro nás děti byla rozkazem devátá. Ma-
minka udělila na dobrou noc křížky, políbili
jsme ruku jí i tatíčkovi, tatíček obyčejně zabrán
do šnehů, jen tak po zvyku pohladil nás po hlavě
a maminka určovala, co se budeme modlit.
Modlitba k anděličku nikdy nechyběla, končili
jsme ji svým doslovem: chraň maminku, tatínka,
bratříčky, sestřičky a tu drahou naši českou
zem! Zdála-li se nám nadílka maminčina trochu
velká, slevovali jsme, neboť dlouhými modlitbič-
kami zkracovala se chůvina pohádka, jejíž konce
mnohdy už jen do snů nevyslechnuté šu-
měly. — —
Vracím se k čtvrikovému tomu osudnému
dni, kdy bolesť má začala.
Pohl
Ma
21
article
Otec sdělil při obědě: „Karhančina chalupa
musí být do měsíce vyprázdněna, bude se bou-
rat!“ Nevšímali jsme si obyčejně zábavy u hořej-
šího konce, ale tato zpráva jako sršeň do našt
zvědavosti pichla. Matka politovala babičku,
že se má se starým domovem rozloučit a děti
dychtivě vyhrnuli se s otázkami, kam babička
půjde. „O pokojíček pro takovou skromnou
osobu nebude zle,“ ztvrdil tatínek a tím snad
sourozence upokojil, neboť, ač i nadále hovory
jejich setrvaly u babičky a chaloupky, plynuly
již klidně bez pobouření. Cinkaly dál lžíce a vy-
prazdňovaly se talířky. — Ale srdce mě ne-
uklidnil rozumný důvod tatínkův a souhlas dětí.
Lžíci zdálo se od talíře k ústům daleko, nákyp
nechutnal, čtvrtkové prázdno se svou volností
leželo tu bez radosti. Venku jaro, krásně, třešně
kvetou, skřivánci vybízejí a má radost jako na
mrzlý kvítek v prsou umírá. Babička se po-
stěhuje z chaloupky! Ne, nebylo pro mne her
ani jara, zvířátka kamarádova nepotěšila, pro-
cházka k mamince zamlžila se slzami, jež roz
utíkaly se nezadržené od srdce. Ani mazlení
maminčino neoteplilo, ani slib tatínkův, že
k pohádkám zůstanou nám i v jiné chaloupce
dvéře dokořán. — Dny mé, bílé labutě, na dlouho
zůstaly rozplašeny a slunko životní pohádky za
mrakem.
Karhančin
22
article
Návštěvy naše u babičky od této zprávy
zhoustly. Vypravovala stejně krásně, ale než do
pohádky trefila, mnoho se naříkávala: „Má stará,
bílá hlava, kam se položí, až ji přestanou hlídat
tyto zdi, doma tu byla a jinde už doma nebude,
do každého koménku zazděno kus z méhoži
vota, rozbourají s chaloupkou můj život..
duše mých milých tu zůstanou, čeká mne po-
hřeb nový, kladivy srdce ubijí.“ Strádali jsme
s babičkou, citlivá Mařenka plakala, Jeníček
ohnivě přisliboval zachránit chaloupku, a Jeníč-
kova odvaha přivanula i do mého srdce úvahu,
kterak stát se tím strážným andělíčkem babiččiny
chaloupky. Uvážila jsem a rozhodla se. Bylo to
mé velké tajersbvI. Na oddhodu stiskla jsem
Mařenka
Jeníček
23
article
pevně ruku starušky, jako bych ji ujišťovala, že
může zcela na tyto malé přátelské ruce spo-
lehat ...
Květen se schyloval, venku co den bylo
krásněji, štětec už se rozmách' a barvil, smálo
se pole, smál se les, skřivan, sedlák, všech hrdla
naladěna byla ke zpěvu!
Ohlásila se vrchnost. Panské hořejší pokoje
se provětrávaly, čistily, matce nastávaly starosti
s kuchyní, neboť vařívalo se u nás pro pány, za-
hradník šperkoval své sváteční záhony, a ote
od šachů často s písaři zahovořil se do hospo-
dářských starostí. — Očekávaný den přišel! —
Rány z hmoždířů napověděly slavnou novinu,
aby ji zvony pěti sousedících vesniček dohlaho-
lily, bílé družičky odříkaly uvítání, vysypaly na
cestu své květinové košíčky, přišli úřadníci,
v čele tatinek s povinnou poklonou — páni jeli
v kočárech, které si naše oči přály vidět ze zlata
a kříšťálu, přivezli své premované služebnictvo
— zámek se hýbl na své plyšové podušce, pro-
táhl a z ospalosti roční otovřel oči na svět.
V rušné době požívali jsme velké volnosti.
Pořádaly se nové, odvážnější hry, ke kterým za
obyčejných okolností dozor dvířka zavíral —
letělo se k mlýnům pod lesy, kde ležel nový, ve-
selý svět, jedině škola zůstávala nepohodlným
poutkem okřídlených ramen. Děti pily z plného,
ale já s nimi nesdílela. Má hlava osnovale dů-
ležitější věci. Plán o záchraně chaloupky —
to velké mé tajemství — vytlačilo z mysli hru,
smích, bezstarostnost: Ukotveno v prsou, stále
pobízelo: dnes, dnes! A to dnes bylo tu! Den
zpíval a byl zlatý, a o mne se nikdo nestaral.
24
article
Dětem dala jsem utéci k mlýnům pod lesy, byl
čtvrtek zas a neučilo se. Maminku a sestru sla-
rost v kuchyni vázala, byla jsem opravdu od-
volněna ve své dětské střeženosti, jako ptáče,
kterému se klec otevřela. —
Panstvo po druhé snídalo, hádala jsem, že
už je po snídani, upnutí černí lokajové snášeli
stříbrné mísy do kuchyně, černý Petr důvěrně
sdělil, že dnes páni jsou veselí a dobře se baví.
Přiblížil se velký okamžik — páni se baví, půjdo
to s mou prosbou šťastně!
Schody, přesunuté kobercem, nabídly přá-
telsky první stupínek pod nejisté nohy. Ovšem
beze svědků. A pak již to šlo. Letěla jsem, letem
byla jsem již půl andělem, půl toho anděla, který
vzal v ochranu pohádkovou babičku s cha-
loupkou. Sluha mne potkal, ale nedostal od-
pověď, kam měřím, potkal mne druhý, šustl
kolem ve spěchu bez otázky, chodba nebyla
méně přátelštější než schody, zelené žaluzie ne-
byly spuštěny a neklapaly tesklivě, vážné tváře,
hledící z černých obrazů na stěnách, veselým
osvětlením změkly téměř ku přívětivosti, bílé
panny za dne nebylo třeba se bát, zmužilost
vstoupila do srdce, maličké zachvění, osmělený
tah: stojím před panstvem.
Sál voní květinámi a jídly a páni opravdu
mrzutě se nebaví. Slunce šaškuje po rozhoupa-
ných lenoškách a kopa vrabců rámusí do oken.
Stojím před pány! Jsou to kněžští páni
v černofialovém oblečení, s prsteny amethysto-
vými na sametových rukou. Jsou kněžsky vážní
i při dobré náladě, ale ten nejvrchnější, ke kte-
rému se všichni druzí tak uetivě obracejí, směje
se na mne a kývá, jakoby mne ujišťoval o svém
přátelství z křížovatek v parku.
Petr
25
article
Tedy okamžik tu! Malé srdce zabuchotá,
shoupnou nohy na kolena a sepjaté ruce dopro-
vázejí prosbu o babičku, jakoby ji ne milostpánu,
ale bohu podávaly.
Pán se směje, smějí se i ti okolo, a mně
v napjatém očekávání zdá se, že kytky vadnou,
slunce se sehovává, vrabci opravdu přestali kři-
čet, s mých ramen padala křídla a zmužilost za-
víjela se do odložené peřinky. Neklečím více,
sedím vedle pána na lenošce a jsem opravdu
velmi malá, a nadělené cukroví do zástěrky vy-
smívá se chvilkové mé dospělosti.
„Děvčátko,“ povídá milostpán, „vybeřs
v lese místečko, které se nejvíce jahodami čer-
vená, dám ti tam vystavět perníkovou chaloupku,
ale tu babiččinu vezmu si přece. Postaráme se
o novou pro babičku, ta nebude sovím hnízdem,
ale vlašťovčím hnízdečkem. Jsi spokojena?
Měla jsem pláč na krajíčku, nebyla jsem
spokojena, ale neplakala jsem, aspoň ten od-
znak dospělosti ve své malé duší jsem si vy-
bojovala.
Nesla jsem si cukroví, cukroví, já, dítěl
Strážným andělem být, milý Jeníčku, není tak
snadně!
Pod schody stály sestry jako vyzvědačky.
Už věděly o všem a maminka také a tatínek též,
běda! Tatínek v hněvu neodpouštěl. A na mne
se vážně tentokráte hněval a trestal mne. Dal
mne uvěznit do zeleného pokoje s okny na
hřbitov, byl to poslední z desíti pořadových po-
kojů, kterému jsme se vyhýbali. Chléb byl za
oběd a nesladká limonáda, a bič litosti a zkla-
mání šlenal mne v mém vězemí a snad vyšlehal
hrdinství tím okamžikem jednou na vždy z po-
vahy. Slunce za okny smálo se beze mne a ma-
minka jistě o mne plakala.
Strážný anděl
26
article
Bez večeře a bez rozkazu sloupkových hodin
byla jsem toho večera odkázána na svou po-
stýlku, bez polibku maminčina a ustanovené
modlitbičky. Chůva neměla pohádky pro mne,
uložila mne a přenechala slzám, aby uspaly.
A já do noci šeptala: andělíčku, chraň ma-
mínku... a babiččinu chaloupku!
Ráno zas bylo zlaté a rosa padla velká na
trávy, jako boží slza. Skřivan, v oblaku ztra-
cený, radoval se a i do měho smutku přimodli
útěchu. Otec se usmířil. Páni zcela vesele vzpo-
mínali na malou návštěvnici a samostatnost mou
pochválili. To bylo mým odpuštěním. Maminka
plakala, ale nikoli žalem, a děti se mně začali
obdivovat. Náhradou za včerejšek obědvala jsem
svítek, a pila z maminčiny sklenice a večer klin
její ustlaný byl výhradně jen mojí rozmyšlené
hlavě. Doma bylo tedy zase dobře. Ale vítězkou
jsem nebyla, srdce zdráhalo se vavřín připnouti
Už se babičce naskytl pokojíček, pod ko-
stelem, v úhledném domečku, s okny na náves,
ale babičku to neutěšilo a má přátelská dlaň nie
více neslibovala.
Nepředla více chudáček, Betlémky jako na
věčnost zašramotila pod postel, a pořád jen, se
skříženýma rukama v klíně, prohlížela z koutka
do koutka to staré zůstávání a den za dnem
rozžíhala světýlko za mrtvé.
Koza zdechla, pohodný ji odvlekl nešetrně,
kočka od kamen utíkala ven na slunce. Studánka
kalné své oko uzavřela úplně do mechu
čelu.
Skřivan