1
masthead
25. záři 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
article
Zletního notýsku Pavla Čamrdy
Zletního notýsku Pavla Čamrdy
písaře při výpomocném úřadě.
Tentokráte — pisuje do svého denníčku
— nekradu ouřadní čas! Píšu doma, pozdě
v noci. Krev mi kolotá, v uších mi zní, jakobyeh
slyšel vzdálenou hudbu — a hudbou je na-
plněna moje duše.
Můj Bože, jak se události stíhají, jaks
vrší! Onde smutek, v mém srdci neskonalá
radost.
Chudák Pazdírek! Snad už ho neuvidíme
Aspoň ne na té ouřadní židli, na které vysedě
tolik let svého života.
Před večerem, skoro jsme již byli s Vocáp
kem na odchodu, přišla paní oficiálová, upla-
kaná jako Máří Majdalena. Přicházela rovnou
cestou ze špitálu, se smutnou novinou. Na živu
pan oficiál zůstanc, řekli ji lékaři, ale s ouřadem
je amen. Trkla prý ho mrtvice po pravé straně,
bude prý dlouho trvat, než se to spraví, ale
i když se spraví, povídali doktoři, ku práci pro
nebude. Posud prý nepromluvil, a prý kdo vi
nabude-li zas řeči. Chudák, jak živ mnoho ne
namlevil, teď taky o to přišel.
Chtěla to oznámit panu přednostovi, aby
jí poradil, co má učinit stran pense svého chotě.
Když ho tu nenašla, chtěla k němu domů. Ale
tam jsem ji nepustil. Řekl jsem, že to vyřídím
sám, že tam beztoho musím a že ji navštívím.
Chuďas přednosta, mohlo by mu to dodati, kdyby
k němu tak vpadla nepřipravenému! Teď ne-
smím na dědečka nie dopustit — teď, když mi
osudem dopřáno, že jsem se mohl přiblížiti a
smím i přibližovati se budoucně ke slečně
Viktoře!
Byla to těžká chůze ku přednostovi, celou
cestu jsem osnoval, jak mu to oznámím, jak
ho na to připravím.
Podivná věc! Měl jsem strachu víc, než
bylo potřeba. Říká se, že staří lidé mívají tu-
šení, že vidí věci jiným neviditelné, že čtou
v budoucnosti. U přednosty jsem se o tom pře-
svědčil.
Pavel
Píša
Pazdírek
Máří Majdalena
Viktora
6
article
Když jsem mu oznámil, že byla v úřadě
paní ofieiálová, zadíval se na mne, mlčel chvilku.
a pak řekl:
„Tak ono je s ním přece zle. Myslel jsem
si to — myslel jsem to. Tedy se nám ne-
vráti, co
„Je živ, pane císařský rado,“ povídám
„a zůstane živ . ..
Odmlčel jsem se.
Přednosta se na mne zpytavě díval a po
jednou mne pobídl:
„Řeknou mi všechno, Čamrda, všechno.
Jsem na to připraven. Zdálo se mi o něm celou
noc. V těch letech nejsou se šlakem žádne
žerty.
A pak tedy vypověděl jsem vše, co jsem o
paní oficiálové slyšel.
Tvář přednostova pokryla se litostivým
soucitným výrazem. Chvíli hleděl před sebe n
peřinu, zraky jeho vznesly se potom ke mně,
a přednosta řekl zádumčivě:
„Tak tedy on je první. A za ním půjdem
všichni my ostatní — my staří. Oni tu budou
ještě dlouho, Čamrdal“
Zase chvíli pomlčel, načež se mne otázal
„Co pak mi nesou z ouřadu?
Podal jsem mu spisy.
„A sednou si, Čamrda, pro Pánaboha, vždy
nebudeme tak hned hotovi.
A stiskl péro zvonečku na nočním stolku
V okamžiku byla tu slečna Viktora.
„Přeješ si, fatrle?
Slečna Viktora jest patrně jeho ošetřo
vatelkou. Mešká asi stále ve vedlejším pokoji
čekajíc na otcovo znamení.
„Viktorko, podej panu Čamrdovi židli,
mi nevynese spaní. A tento, máš-li tam skle-
ničku...
Než jsem tomu mohl zabrániti nebo aspoř
slečně předejíti, přisouvla mi židli a zas vyběhla
Ale za chvilku tu byla opět a přinášela na táce
číší vína.
„Pijte, pane Čamrdo,“ pobízela mne, „pijt
na zdraví tatínkovo — —
Byl jsem v nesmírných rozpacích, al
tomuto vyzvání nebylo lze nevyhověti. Raděj
sice piju pivo než víno — neboť víno, jakým
tak příležitostně člověka kdekoli častují, bývá
obyčejně jako šťovik, známé „stolní víno“
aby do něho nakládal okurky! Ale tuto číš
plnila slečna Viktora — Viktora — — Pil bych
můj Bože, kdyby mi podala bolehlavu!
Viktor
Čamrd
Viktorka
7
article
Ale ne. Bylo to víno výborně, totéž asi
kterého dávali přednostovi.
Pil jsem, pil, stále jsa pobízen, a než jsem
se nadál, byla číše naplněna podruhé.
Starý zatím prohližel akta, některá pode-
psal, na nevyřízená činil tužko poznámky, co
s nimi. Slečna Viktora dívala se na otce přite
práci, ale cítil jsem neklamně, že zraky jej
svezly se chvílemi na mne. Neodvažoval jsem se
pohlednouti na ni, ale cítil jsem pohledy její
pálily mne téměř na tváři.
Konečně byl přednosta hotov, podával m
spisy a řekl:
„Dobře to vyřídili, Čamrda, dobře. A tohl
ještě udělají — nenechají nic ležet. Vždyťjá
už snad zítra zas přijdu.
„Bude-li ti docela dobře, fatrle,“ pronesl
Fvapně slečna Viktora.
„No, doufám, doufám,“ řekl přednosta.
Vstával jsem, chtěl jsem se poroučet.
„No, kampak utíkají, Čamrda, kam?“
bránil mi přednosta. „Sedějí chvíli ještě —
mně je smrtelně dlouhá chvíle, když tak celý
den ležím. Zkoušel jsem to, vstal jsem na
chvili, « hned zas mě popadla třesavka. Toje
psina!“
Nic naplat, sedl jsem tedy. A v tom oka-
mžiku slečna Viktora vyklouzla z pokoje, jako
myška.
Ulehčilo se mi. Je mi v její přítomnosti
jako bych byl blízek nějakému božství. Tak
nějak posvátně, ale přece zas tak blaženě. Stále
bych se na ni díval, stále bych ji poslouchal, ale
před otcem netroufám si promluviti k ni. Ani
nevím, jak bych začal. Přece snad ne o počasí?
„Pijou, Čamrda,“ pobízel mne přednosta.
„Není to zlé — je španělské, Duro.“
Ted chápu, že je tak dobré. Slyšel jsem
o něm jen vypravovat — pramenem jeho je
Bodega. Pravda, přednosta může pít z Bodegy
— našinec by nanejvýš mohl do butyky.
Viktor
Ted
Dura
8
article
Fuj! Dělám nechutné vtipy, a zatím se mi
srdce jen jen tetelí. Nebo teď to přišlo.
Přednosta potleskával chvilku na peřinu,
jakoby ji na sobě rovnal, pojednou však se z ní
vytáhl výše, skoro na posteli usedl, podíval se
na mne zas tak podivně zpytavě a otázal se:
„Voni měli jus, pravda-li, Čamrda?
„K službám, pane přednosto,“ přisvědčil
jsem, a jistý pocit zahanbení ozval se ve mně.
„A jak pak to daleko přivedli, co? Roz-
běhli se přece na nějaké rigorosum?
Mlčel jsem — a starý rozuměl.
„Viděj, viděj, Čamrda,“ pronesl přednosta
káravě. „Jak tak mládí zahazuje život! Kde
mohli bejt!
Ano, vím sám, kde jsem mohl být! Po-
myslil jsem v tom okamžiku na slečnu Viktoru
— a bylo mi neskonale hořko.
„A nejsou hloupej,“ mluvil přednosta dále
„jsou šikovnej člověk, teď to zas vidím z jejieh
práce.
Zadíval se na mne.
„A ještě by nebylo pozdě, Čamrda, ještě
by mohli přes přívoz. Jen trochu chtít. Což
nikdy nemyslili na budoucnost?“
Sklopil jsem oči, bylo mi zrovna do breku.
Budoucnost! Bože můj, to slovo tak často vyřkl
můj drahý otee, a díval se na mne při tom tak
prosebně.
Nemyslím, že je přednosta psycholog a
veliký znalec lidí, ale zdá se mi, že přece jen
tušil, co se ve mně děje.
Roza
Viktor
Bož
9
article
„Nemyslili oni jakživ, Čamrda, že by se
taky někdy oženili, že by měli rodinu? A myslili
si, že by na to diurnum stačilo ?“
Hlava mi klesala níž a níž. Kterak jsem
se mohl odvážit a pomyslit jenom na slečnu
Viktoru, jen pomyslit! Přednosta jistě nikdy
nepotušil, čeho mé srdce plno, když jsem tak
náhodou spatřil někdy slečnu Viktoru, nepotušil
taky, co se ve mně děje ode chvíle, když jsem
ho včera přivedl domů a když jsem se slečnou
Viktorou připravoval horkou limonádu pro něj.
ale tu mi — nevěda — po lopatě dává na sroz-
uměnou, jak bych se mohl odvážit pomyšlení n
ženění, maje pouhé diurnum! O, prozíraví —
bezděčně prozíraví otcové!
Přednosta opět se ozval.
„A ještě by nebylo pozdě, Čamrda, věřej
mně. Jistě se jim z hlavy všechno nevykouřilo,
vidím to na jejich konceptu, a kdyby k tomu
něco přidali, kdyby se vzchopili, kdyby si na
příklad vystudovali kontabilitu — ta by jim ni-
kterak neškodila — a mohli by to dotáhnout
vejš. Viděj to, Pazdírek nám půjde do pense,
Vokoun snad přijde na jeho místo — a místo
kancelisty se uprázdní. — Pokud jsem tu já,
mohl bych něco udělat, kousek protekce by
měli. — — — Věčně tady nebudu, Čamrda,
pamatujou na to! A byli by kancelistou ...“
Kriste Ježíši, kancelistou! A snad někdy
oficiálem! A snad za léta — — —! Ani jsem
si netroufal domyslit. Hlava se mi zamotala,
v prsou mi bušilo.
Viktor
Viktora
Pazdírek
Krist
10
article
„Vezmou si to k srdci, Čamrda, co jim po-
vídám,“ hovořil přednosta dále, a hlas jeho
nejak měkl. Nikdy jsem ho neslyšel takte hovo-
řiti. „A zas jim povídám, pamatujou, že zde
nebudu věčně. Jak pak dlouho, pro Pánaboha,
může to se mnou trvat! Taky už mi nekyne nie
jiného, než pense, Čamrda, a kdybych neměl
nezaopatřenou rodinu, ty dvě dcery, už bych
v ní byl. Takhle čekám jen, až přijde slušný,
pořádný člověk, — a věřej mi, nic nebudu
koukat na velký karakter — ale až přijde slušný,
solidní muž, který dovede ženu uživit, jemně
s ní nakládat a bude mít před sebou jen kousek
ještě kariéry, tedy řeknu: požehnej vás Pánbůh,
a pak půjdu. — Poslechnou mě, Čamrda, ne-
zahazujou si celou budoucnost, dají se doté
kontability. Mám jieh rád, co budu moci, udě-
lám pro nich.
Byl jsem jak pomaten, víno mi rozehřálo
krev, slova přednostova účinkovala na mne
mocně, všechno ve mně jihlo. Chápal jsem, že
snad posledně mi tu podávána ruka pomocná.
Zas tu ke mně mluvil otec — ne můj, její
otec, Viktořin — a zdaliž, kdybych se vzchopil,
zdaliž by nemohl být někdy taky mým
otcem —?
„Čamrda,“ ozval se přednosta měkce, když
mi byl dopřál chvíle oddechu, „poslechnou mě?
Udělají, co jim radím? Slibujou mi to?“
„Pane císařský rado — hlas můj zachvíval
se již — slibuji vám to. Nemohl jsem doufati,
že ke mně takto někdy promluvíte, a jsem vám
neskonale, z plna srdce vděčen. Probudil jste
ve mně něco, o čem jsem soudil, že dávno po-
hynulo.“
Přednosta vztáhl ke mně ruku, podal jsen
mu svoji.
11
article
„Dobrá, Čamrda. Do jara mohou být hoto
Jenom vytrvajíl
A vida, že má číše zatím je vyprázdněna
zazvonil. Vstoupila slečna Viktora. Jak jsem se
na ni podíval, uhodl jsem, že slyšela vše, neboo
dvéře zůstaly jen přivřeny. Sklopil jsem- zraky
neslyšel jsem ani, když jí otec velel, aby mi
ještě nalila. Jen jako ve snách zaslechl jsem;
„Do třetice všeho dobrého.
A nalévajíc po třetí, slečna Viktora rozlila.
Byla zardělá jak růže a chtěla zas uprchnouti.
„No, neutíkej,“ zadržel ji otec. „Zůstaň tu
chvilku, se mnou se pan Čamrda nudí . ..
Slečna Viktora usedla. Mluvila cosi, mluvil
jsem taky já, ale již nikdy si nepřipamatuji sou-
vislost hovoru toho. Přednosta se nám do toho
skoro ani nepletl, a to mne stísňovalo.
Konečně bylo na čase, abych šel. Slečna
Viktora mne vyprovázela až do předsíně. Když
jsem se poroučel, řekla náhle, jakoby byla po
vinna cosi omluviti:
„Nehněvejte se na tatínka, pane Čamrdo!“
„Slečno,“ vydechl jsem, „závidím vám,že
máte otce, a takového. O, kdyby taky ještě žil
můj, aby se přece dočkal — — —
Slečna Viktora podala mi ruku, a když jsem
se jí chopil, lehce stiskla moji. Podržel jsem
ručku její déle, než se slušelo, — neutrhla m
ji. Potom jsem na ni vtiskl dlouhý, dlouhý po-
libek — a Viktora nebránila mi. A potom za-
šeptla:
„Přijďte zas brzy, pane Čamrdo, — k ta
tínkovi,“ dodala rychle.
O, Viktoro drahá, zbožňovaná, přijdu k ta
tínkovi a — k tobě!
Fpsilon.
VII.
Viktor
Viktor mnout
Dobrá
12
title
Bouřil a Tonar.
bouřit
Tonar
13
article
Humorcska.
Humorcska.
V Březové, nedaleko onoho města v jiho
západních Čechách, o němž škodolibí posmě-
váčkové a zlomyslní šťouralové tvrdí, že má v
štítu punčochu s ostruhou, což ale, jak jsem
se v tamějším archivu přesvědčil, není pravda,
stála na jednom konci chalupa a na druhém
konci také chalupa. Se zjevem tímto setkáváme
se sice také ve mnohých jiných obeích, ba zdá
se, že to v Čechách ustáleným pravidlem, i ne-
byli bychom tedy uváděli tuto okolnost zvlášt,
kdyby ve chalupě na jednom konci, právě tal
jako v chalupě na druhém nebyli bývali domo-
vem hrdinové této historie, kdyby ve chalup
na sever nebyl se svou ženou Baruškou hospo-
dařil přítel Bouřil a ve chalupě na jih se svou
drahou polovicí Kačenkou přítel Tonar.
Oba byli hodní lidé, řádní a snaživí hospo-
dáři, ale oba jednou stíženi byli slabostí. Pro-
dávali nesmírně rádi voly, jichž užívali v po
laření, neboť na koně skrovňoučká rozměra půdy
již osévali, byla by nestačila. Prodali voly do
roka nejméně třikrát, ve mnohém roce, zejmena
když bylo sucho jako lefos a boží příroda
člověk v ní, jak přirozeno, toužil po »vlažičes«,
prodali je mnohdy i pětkrát.
bouřit
Tonar
Březová
Čechy
14
article
Milému čtenáři snad poněkud nejasnouje
souvislost sucha s obchodními transakcemi
strýčka Bouřila a strýčka Tonara.
Jen strpění, vyložíme věc ihned.
Bouřil vyšel si na náves s jedné strany
Tonar, tak jakoby mezi oběma bylo spojení
telefonickým drátem, učinil totéž s druhé strany
A poněvadž oba měli stejný krok a na jisté
místo na návsi bylo z chalupy Bouřilovy na
vlas tak daleko jako z chalupy Tonarovy, sešli
se, jak přirozeně, pokaždé na tomto určitém,
soustavou orthogonální i polární přesně vytčeném
místě, na němž náhodou a ku podivu stála —
hospoda.
A poněvadž se nesluší zastaviti se před
hospodou, spustit se do výkladu a nejít dálea
poněvadž Bouřil i Tonar náleželi k lidem, na
poměry březovské náležitě vychovaným, na
čemž mimochodem řečeno nemálo si zakládali,
vstoupili dovnitř a sejmuvše čepice, pozdravil
uetivě a zasedli k čistě vydrhnutému stoluv
bouřit
Tonar
Bouřilův
Tonarův
15
article
Šenkýřka, jež zadělávala ve druhém rohu
na placky, nejdřive hněvivými slovy si ulevila
že Mářa bůh v! kde lítá, na hosty nic nedbajie,
utřela si jakž takž ruce a spěchala sama
do sklepa pro čerstvé. Budiž tu výslovně
poznamenáno, že na tlakostroj se hospoda
v Březové dosud nezmohla na velikou
mrzutost tamějšího obvodního doktora, jemuz
následkem toho po celý jeho život nevy-
skytl se v této, co do »technického pokroku«
poněkud zanedbané obci, ani jediný případ ža
ludečního katarrhu.
Strýcové se napili, utřeli si jako na ko-
mando rukama pěnou potřisněná ústa, potom
opřel Bouříl hlavu rükou pravou a Tonan
k vůli souměrnosti rukou levou a takto zadu-
máni chvilku tiše seděli.
»Měl bych na prodej voly, strýče. Co tomu
říkáš ?«
»Co bych tomu říkal? Kdyby se našel ku
pec, prodal bych své také.«
»Dej pokoj. A čím bys oral a vláčel?«
»A čím bys oral a vláčel ty?«
»Koupil bych si jiné.«
»A já také. — —
Pomlčení a nově dumání. Jenom že Bouři
tenlokráte opřel hlavu ramenem levým, Tona
pak ramenem pravým.
Konečně zase Tonar;
»Mně něco napadá, strýče.«
»Rád bych věděl co.«
»Mohli bychom si voly prodat navzájem.«
»Hm.«
Nová pausa, zároveň pak doušek druhýa
jak se zdálo, dosti výdatný.
»Co bys, strýče, přidal ?«
»Jdi k šípku. Právě jsem se tě chtěl ptát.
co bys přidal ty.«
»Já? Jsi blázen, strýče.« — —-
Opětná pomlěka a třetí doušek, jímž litr
v levo i v pravo byl vyprázdněn.
»Paní hospodská, ješté jeden. Je dnes jako
křen«
»Toť se vl, že mně taky. Učiněný malvaz
Nu tak co?«
»Nepřidám nie.«
»A já také nie.«
»Ty koupíš tedy, strýče, mě voly . . .«
»A já tvé, ale bez přídavku.«
»Nu dobrá, ale litkup ?«.
Strýcová
Březová
Nová pausa
17
article
»Toť se ví, že ho budeme pít a plati
»Toť se ví, že ho budeme pít a plati
ho oba.«
»A mnoholi ?«
»Při dvou párech volů!«
»Jak to při dvou ?«
»Já prodal a tys prodal.«
»A ták!«
»Aspoň dvacet litrů.«
»Dobrá, plácněme si.«
A pili důkladně a pili celý den.
A když přicházeli jiní hostě a divili se do-
brému rozmaru strýců a naplněným neustále
litrům a když měli v podezření jednoho z nich
neb oba společně, že vyhráli aspoň ambosolo,
odmítal podezření takové Bouřil i Tonar velm
energicky slovy:
»Pijem pouze litkup, nic než litkup.«
Bylo již hodně pozdě večer, když podalis
ruce a navzájem se ustanovili, že pro voly při-
jdou si druhého dne hned z rána. — —
Ale nepřišli. Proč? Jednak proto, že vy
spávali a polom, že právě tak na jednom konei
vesnice jako na druhém udály se věci, jež ujed
nanému provedení obchodní transakce stalys
vážnou překážkou!
Však po polední Bouřil i Tonar opět se
vydali na cestu směrem na náves a poněvadž
oba stejným okamžikem vyšli a na vlas stej-
ným krokem si vykračovali, setkali se opětne
před hospodou.
Toť se ví, že vešli dovnitř a zasedli opěo
ke stolu v rohu.
Hostinská tentokráte na placky nezadělá-
vala, ale loupala brambory. A poněvadž Máře
bouřit
Tonar
Mářa
18
article
opět bůh ví kde lítala, došla pro pivo zase
Když se oba strýcové napili, spustil Bouřil
»Nu, proč nepřišel's pro voly ?«
»A proč nepřišel's ty?«
bouřit
20
article
»Žena dělala brykule. Prý se od volů ne
odloučí.«
»Moje žena dělala brykule také. Co ted ?e
»Necháte si každý, co má a věc bude vy
řízena,« zamudrovala si hostinská.
»Cože?« na to ostře Bouřil.
»Jakže?« po něm Tonar.
»To nejde, kmotra. Co jsem koupil, to
jsem koupil a to chci!« A při tom bouch' do
stolu. Tak Bouřil.
»A ani rohatý mi nevezme to, co mi bylc
ve vší počestnosti prodáno.« Tak Tonar, jenž
na dotvrzení svých slov řinkl prázdným ple
chovým litrem, tak že se dítě hostinské v ko-
lébce probudilo.
Nastala pomlčka, dlouhá pomlčka, tal
dlouho, že strýcové měli dosti pokdy vyzunknout
třetí litr.
Konečně ujal se opět slova Bouřil, na ná
pady bohatšl.
»Strýče, vím co uděláme.«
»Co?
»Jestli jsme si včera voly navzájem pro
dali, teď si je zase navzájem koupíme. C
přidáš?«
»Aby do tě.. . Na mě voly ?«
»Mýlís se, strýče, na mé.«
»Máš pravdu, na tvé. A mnoholi př
dáš ty?«
»Na moje dobytčátka?«
»Mýliš se, na mě.«
»Máš pravdu. Chceš-li něco přes hubu
»Vís co? Koupíme je šustem. Ale lit
kup?«
»Bude se pít.«
»A mocli ?«
»Dva páry volů. Toť se ví, že dvacet li
trů . . «
A pili až do večera. A kdo jim mohl te
vytýkati! Pili po dobrém starém zvyku lit
kup. — —
Ženy byly by bývaly vyřízením tímto jakž
takž spokojeny, kdyby nebylo je dopálilo, že
mužové vrátili se domů ve stavu takovém, nad
jakým shovívavé, moudré manželky přimhouři
oko, jen když muž z jarmarku se vrací a při
náší jim na šaty a perník. A potom o po
svícení.
Tonar
bouřit
Máša
21
article
Ale k vůli ničemu pustit se do pitky a to
po dva dny za sebou, bylo provinění, jež přisně
musilo býti ztrestáno. Dostaneli při tom něja
kou, co na tom. Který muž ženu nevyplácí
nemá ji rád. I pustila se Bouřilová do Bouřila
a Tonarka do Tonara a kdyby byl psal kdo
v chalupách na jednom konci vesnice i na
druhém rodinnou kroniku, byl by zanesl do ni
že dne 24. srpna l. P. 1900 v obou byl velký
rámus.
A jak by nebyl, uváži-li se, že způsobem
tímto prodávali bodří hospodáři své voly témět
o každém kvartále.
Však kdyby bylo zůstalo jen při rámusu
Ale ten konec! Jaký konec? Nu, velké bom-
bardement. Páni manželové, plni odvahy a ku
ráže, aby dokázali ženám, že jsou pány v domě
a že svrchovanost svou nedají si pošramoti
k vůli mizerným dvaceti litrům, pustili se, když
druhá polovice odehrála »scénu«, čemuž ale n
venkově říkají jinak, do hrnců, do mís a do
kastrolů a neustali dřiv, dokud nebylo všechno,
eo bylo na polici, na plotně a v jarmárce, pro
měněno v střep.
Potom teprve si lehli a vyspávali, toť se
ví, že sladce.
Druhého dne musila ovšem Bouřilová
Tonarová do města pro nádobí nové. Co ale n
tom, jen když zachráněna byla, třeba že d
kladně alkoholem prosáklá, mužská autorita.
Tak to šlo několik let. Hračiř v městě ne
měl lepších zákazníků nad Bouřilku a Tona-
rovou. Mužům jejim ale na konec přece se
uzdálo, že takovéto zakončení pravidelného pro-
deje a následujíeí po něm koupě volů je už
hloupé. Chytré ženy ostatně v očekávání toho,
co se díti bude, většinu hrneů v pravý čas již
odstranily, tak že výprava proti polici stávalase
čím dál tím méně slavnou. A proto přemýšleli
o nějaké nové apotheose.
Bouřilová
bouřit
Tonarka
Tonar
Bouřilová Tonarová
22
article
Přemýšlel Bouřil, právě tak jako Tonar
byla vůbec zajímavá zvláštní shoda v jejieh
psychických procesech.
Však již jsme se zmínili, že Bouřil byo
chytřejší a důmyslnější a proto, když opět
jednou neodolatelný vnitřní pud svedl oba do
hospody, kde jako obyčejně zasedli ke stolu
v rohu, spustil Bouřil po předchozí známé již
konversaci následovně:
»Ale hrnce, strýče, tlouci už nebudeme!-
»Ne, ale co ?
»Potrestáme je jinak.«
»Ale jak ?e
»Rozebereme jim kamna.«
* »Jak to, strýče ?«
»Ty's nechápavý. Cihlu po cihle, až z nich
nic nezbude. Kde pak si uvaří potom kafe ?e
»To je nápad. To uděláme, strýče.« — —
A provedli to.
Toť se ví, že ženy po návratu z hospody
pustily se do nich jako obyčejně. Že několik
krejearů na to padne, věděly, těch ale rozká-
cená žena cení si ještě méně než podrážděný
muž. Však ani Bouřil ani Tonar tentokráte
velikému překvapení svých manželských polovin
nejmenší nejevili chuti schladiti si žáhu na pri-
mitivních výrobeích domácího keramického prů-
myslu. Naopak Bouřil i Tonar na velké zděšení
Bouřilky i Tonarové vykasali si rukávy a jali
se dle všechněch pravidel ne dosti oceněného
umění kamnářského rozebírati pec.
A nepřestali dřív, dokud z ní poslední
cihlu nevylomili.
Žasnoucí ženy ovšem jim v tom brániti
chtěly, však každý pokus nikoli blahovolné in-
tervence překazili ničitelé domácího krbu, tohoto
vznešeného atributu rodinného blaha a štěstí,
svou těžkou holí.
Když byli hotovi, setřeli rukávem po
s čela, zabručeli s plným vnitřním uspokoje-
ním: — »Tak!« a ulehnuvše, za chvíli -
chrápali.
bouřit
Tonar
Cihla
23
article
Opětné postavení kamen stálo ovšem dva
zlaté, ale co na tom, Bouřilka ani Tonarová
nemohly si uvařit druhého dne kafe — a to
byl, dle přesvědčení pánův manželů trest tak
důkladný, že byli nemálo hrdi na tento vy-
nález a ještě více na jeho promptní provedení.
A Byr.
Tonarová
24
article
Labuť mezi kachnami.
Napsal Tomáš Kóbor.
Labuť mezi kachnami.
Napsal Tomáš Kóbor.
Gustav Eröss, sotva že byl přehledl okem
četné publikum hlavní zkoušky a v pravo v levo
se ukláněje stiskl ruku svým známým, blízko
něho sedícím, zpozoroval najednou jakousi
dámu, která o samotě seděla v poslední řadě pří-
zemí a s předpojatou pozorností pohlížela na
spuštěnou oponu.
— Kdo jest ona dáma? — tázal se jedné
herečky
— Lidi Arkaiová.
— Herečka?
— Ano.
Neznám ji.
Řekl-li Gustav Eröss, „neznám“, pravil tím
asi tolik, jako strýček Szinnyci, musil-li doznati
o některém spisovateli, že jeho děl nečetl. A po
konstatování tohoto fakta následovalo ihned do-
plnění citelného toho nedostatku. Gustav Eröss
pospíšil přímo k oné osamocené dámě a oslovil
ji s naivní důvěrnosti:
— Jest skutečně podivné, že jsem dosuo
neměl potěšení; ráčite býti nepochybně teprve
krátký čas angažována.
Gustav Eröss pokládal úplně za zbytečnou
věc, aby ji své jméno pověděl. Jak báječnou ne-
pravděpodobností bylo, aby on některou herečku
neznal, bylo právě tak nezvratně jisto, že jej
znali každý herec a každá herečka. Každý
chovanec prvního ročníku již první den školy
věděl, kdo to jest Gustav Eröss. Nový ředitel
přijímal ho v řadě gratulantů prvního a jemu
nejdříve oznamoval svůj program. Nová herečka
dostávala první kytici od něho a jej prvního
uvítávala v garderobě. Laskavou přízeň refe-
rentů on získával pro nadané začátečníkya
v zemském kasině on dával návrh, kolik křesel
se má předplatit. Sklidila-li některá mladá dáma
prostřední nebo znamenitý úspěch, ihned počal
se o ní Gustav Eröss zajímati, doprovázívalji
po představení domů a chodival s ní za dne n
procházku.
Kóbor
Eröss
Szinnyce
25
article
Avšak neračte si proto něco špatného my-
sliti o Gustavu Erössovi neb o jeho chráněncích.
Svou láskou k umělkyním sloužilť on vskutku
umění. Velmi milým člověkem jest ten, kdo má
dvacet tisíc zlatých ročně a při tom nemá co
dělat. Jedinou jeho vášní bylo divadlo a jediným
povoláním protežování začátečníků. A že nyní
přistoupil k Lidě Arkaiově, nevábila ho k ní ani
tak vysoká postava její, i při sezení nápadná, ani
její neobyčejně jemný, dětsky krásný obličej,
jako právě jenom okolnost, že Lidi Arkaiová jest
novým členem a nepochybně začátečnicí.
Lidi Arkaiová, když ji byl mladý muž
oslovil s takovou neurážlivou důvěrností, za-
červenala se a počala se na svém sedadle ne-
klidně vrtět jako člověk, který neví, co má dě-
lati. Také Gustav Eröss se zarazil, neboť byl
zvyklý, že ho všude přijímali s něžným úsmě-
vem. Necítil se býti na bezpečné půdě a ve
zmatku svém učinil to, co byl dříve za zby-
tečné pokládal: představil se.
Dáma pořád ještě podezřele kroutila hlavou
a konečně — napolo odvracejíc se od svého
rytíře — navzájem vykoktala své jméno polo-
šeptem.
— Divím se, že jsem dosuď neměl potěšení;
působila jste nepochybně až posud na venkově.
Dáma zašeptala jako dítě, když se přiznává
ke hříchui
— Ještě jsem nepůsobila.
Gustav Eröss se nad touto odpovědí velice
pozastavil.
— Nemožno, pravil, či byste byla teprve
nyní absolvovala?
Dáma vrhla na něho pohled, plný bázně
starosti, jakoby byla očekávala katastrofu
— Neabsolvovala jsem,
— Jak že? pak věru.
To byla ta katastrofa. Pak věru nebyla he-
rečkou. A čím tedy byla?
Eröss
Arkaiův
26
article
Oba myslili si jedno a totéž. Lidi Arkaiová
uvažovala takto: tento pán bude mne teď po-
važovati za divadelní dobrodružku a zachová
se ke mně neslušně. Gustav Eröss zase si myslil:
tato dáma je v náramných rozpacích, myslí si
nepochybně, že ji pokládám za dobrodružku,
která následkem svého zjevu hereckého chce
všude vystupovati jako skutečná herečka.
Lidi Arkaiová třesouc se zavřela oči: můj
bože, co teď řekne?
Gustav Eröss vycítil patrně správně my-
šlenky své společnice, umínil si, že ji musí
upokojiti. Obrátil se dobrosrdečně k domnělé
herečce a pravil hlasem, vyjádřujícím jakýsi
stupeň překvapenít
— Toť bude věru velmi zajímavé. Ráčíte
míti nepochybně veliké nadáni a ředitel jako
bystrý muž na první pohled je odkryl.
Tento tón dámu uspokojil, ale to, co pravil,
nikoli.
— Nevím, pravila poněkud směleji, ještě
jsem toho nikdy nezkusila. Ale pan ředitel pra-
vil, abych jen byla upokojena, že mi úlohu nedá.
— Ach, to nejde, roztrpčil se protektor,
ještě dnes promluvím s direktorem a zejtra do-
stanete úlohu.
Ustrašeně jala se ho dáma prositi:
— Pro bůh, nečiňte tak, prosím vás, ne-
dělejte toho! Zemřela bych hanbou, kdybych
měla vystoupiti na jeviště.
Gustav Eröss dal se do smíchu.
— Ale drahá slečno!
Začervenala se a sotva slyšitelně pravila:
— Jsem paní.
— Prosím tisíekráte za odpuštění, dle va-
šeho divadelního jména nemohl jsem to věděti.
Potom ten mladistvý obličej, a dívčí krása ..
Lidi Arkaiová začervenala se ještě více, alo
usmívajíc se, dala toto vysvětlení:
— Odešla jsem od svého muže ihned po
svatbě. Ubohý můj otec přišel na mizinu a právě
tou dobou, co jsme šli na svatbu, utekl do Ame-
riky. Onen člověk potřeboval peněz. Opustila
jsem ho ihned, jinak by byl on opustil mno.
Arkaiová
Eröss
Nevím
ame