Strana 8.

Číslo 294

KATOLICKÉC

LIST

Dne 26. října 1900.

Odpoledne pak chodili městem a mluvili o ní. Když pak kolem 5. hodiny se vrátil Hilsner z Březiny, nalezl Erbmanna i Wassermanna poblíž příbytku svého, mluvili zase o Anežce a on jim řekl, že je tam dovede, kudy ta holka domů chodí. Zapáliv si »drama«, šel s nimi úzkou uličkou kolem Pojmanových, pak přes lávku kolem Kojdlových a k Březině. Na setkání s Cinkem se nepamatoval. Zavedl je do lesa a stáli několik kroků v lese blíže pěšiny podle lesa ve- doucí, odtud bylo viděti na cestu z Polné. Řekl oběma, že tudy ta holka chodívá, že jí tam vícekráte potkal. Zdržel se s nimi chvílku a odešel k nižší lávce. Co oni s tím děvčetem počíti chtěli, nevěděl a od té doby je neviděl. Hilsner zm nl se též o israelitovi Frajlerovi, ale o tom řekl jen, že byl v Polné, ale v Březině že nebyl. Hilsner také řekl, že oni svědci, kteří viděli jeho spo- lečníky, je poznají a omlouval to, že již dříve toto seznání neučinil tím, že myslel, že to vezme na sebe, že se mu nic nedokáže, že dostane nějaký měsíc a bude zase venku a také prý se bál, že by se měl mezi israelity zle. Dne 23. září 1899 byl Hilsner opětně vyslýchán ještě trval při svém udání. Následkem tohoto udání Hilsnerova pátráno po uda- ných od něho osobách a tytéž v osobě Josua Erbmannaa Šalamouna Wassermanna, kteří oba v prozatimní vazbu vzati, byli vypátráni. Zavedeno ihned šetření ohledně oboua to mělo vy- sledek ten, že zjištěno, že Erbmann potuloval se v březnu 1899 po Moravé a když byl svědkům Františku Cinkovi, Josefu Strnadovi a Marii Huberové, kteří jej doe 29. břez aa s Hilsnerem viděti měli představen, prohlásili s určitostí, že Erbmann není jedním ze společníků Hilsnerových.

Podobně vyjádřili se ohledně Wassermanna. Avšak nehledě k tomu, je zde spolehlivý důkaz toho, že Wassermann nemohl v rozhodný den 29. března 1899 v Polné býti, neboť ležel zrovna v tu dobu v nemocnici v Německém Brodě. Jak MUDr. Ed. Šubert potvrzuje, byl dne 17. března 1899 na kýlu operován, ležel ještě as 16 dnů a dle příjmu nemocnice té č. k. 55 byl teprvé dne 17. dubna 1899 propuštěn Týž lékař poznal Wassermanna, když mu představen byl, pak určitě. Během těchto vyhledávání vyjadřoval se Hilsner po- dobně jako před Arátorem a Novým vůči spoluvězňům Jo- sefu Novákovi, Aloisu Mojžíšovi, Janu Kum- barovi a Josefu Kutilovi, jenže tu již nemluvil o Wassermannovi, nýbrž o neznámém polském židu, který prý v Březině byl, a tak ještě dne 7. října 1899 před soudem vyšetřovacím Hllsner zase tvrdil, že Erbmanna a polského žida zavedl do »Březiny«, kde stália čekali na Anežku Hrůzovou, načež když šla kolem, ten polský žid že ji udeřil, co dělal Erbmann, že neví, že dostal strach a utekl. Před tímto výslechem ale již Hilsner, totiž dne 29. a a 30. září 1899 své udání ohledně i Wassermanna i Erb- manna úplně odvolal a omlouval je nátlakem, který naň drurí spoluvězňové činili a šibenicí jej strašili. Přes to dne 7. října 1899 zase nové okolnosti uváděl. Ať jest tomu tak či onak, ať doznání Hilsnerovo jest jen částečně pravdivé, tolik jde z uvedeného na jevo, že nejen vůči spoluvězněným osobám Erbmanna a Wasser- manna jako vrahy Anežky Hrůzovy tak obvinil, že to mohlo vrchnosti dáti podnět k pátr ní proti nim, ale že také před vyšetřujícím soudcem přímo z činu toho je udal.

Spoluvězňové Hilsnerovi popírají, že doznání učinil pouze jich nátlakem, a výpověď Hilsnerova, že byl jak beze smyslů, víry nezasluhuje, neboť důtklivě byl vyslýchajícím soudcem k udání pravdy napomenut a mohl zde otevřeně pravdu vyznati a přes to při udání na Erbmanna a Wasser- manna učiněném setrval, ba opětoval je ještě i po pro- puštění Erbmanna dne 7. října 1899 opět načež zase dne 20. listopapu 1899 a později vše, co tvrdil, odvolal, uvá- děje, že neví, kdo Anežku Hrůzovou zavraždil, že nikoho do »Březiny« nevedl, s nikým že o ní nemluvil, nikoho na ni neupozornil, Erbmanna a Wassermanna že viděl v Polné posledně v únoru 1899 a od té doby je více neuzřel. Při tomto tvrzení již setrval dne 1. června 1900 u c. k. krajského soudu v Písku, kde doznal, že Erbmanna i Wassermanna křivě z účastenství v té vraždě obvinil, ježto mu nic o tom není známo, že by byli na vraždě té podíl měli. Poněvadž pak je ze zločinu smýšleného u soudu tedy u vrchnosti udal a vůči více spoluvězňům tak obvinil, že to nejen mohlo, ale skutečně dalo podnět k pátrání proti nim, tak že oba nařčení dokonce i do vazby proza- tímné vzati byli, než se jich nevina prokázala, spáchal tak zločin utrháni na cti v §. 209. tr. zák. naznačený a je proto právem ze zločinu toho žalován. V Písku, dne 25. září 1900. C. k. státní zástupce: Malijovský. Na to líčení přerušeno ke 3. hodině odpolední. Líčení po 3. hodině odpoledne znovu zahájeno a potrvá do 6 hodin večer. — Mezi posluchačstvem jest zastoupeno hlavně něžné pohlaví. Dle sdělení p. presidenta pan dr. Mal- kovský omlouvá své nedostavení se neurasthenií.

Následuje výslech Hilsnera, který odpovídá dutým hlasem. Předseda opakuje stručně, z čeho jest Hils- ner obviněn, i táže se ho, je-li vinen. Hilsner: Nevinnen jsem; ohledně všech činů ne. K zločinu urážky se přiznává, v ostatním tvrdí, že je nevinnen. Předseda: Co máte k uvedení v případu Hrůzovy? Hilsner: Mlčí. Předseda: Co bylo s Hrůzovou? Hilsner: Dne 29. března ráno okolo 7. ho- dině povstal, posnídal, šel k Horní bráně, vedoucí na náměstí. Tam se prv setkal s kamarády, chodili spolu a když bylo k 9—10. hodině, odebrali se na Kate- řinský kopec, kde stavěli kryptu. Šli okolo velikého kostela, panským pivovarem, zámkem na Kateřinský vrch nahoru. U hřbitova u krypty zastavili se, kou- kali na dělníky. Když bylo asi 10—10 a půl ho- diny, chtěl jíti Hilsner domů. Šel také domů. Po obědě kol 1 hodiny šel k Dolní bráně, na to šel k známým obuvníkům. Pak šel na náměstí, kol okresního soudu prostředkem kol kostela jako dříve cestou na Kateřinský vrch. Tu šel k pomníku. Bylo tam několik neznámých dělníků. Hilsner viděl, kterak několik mladíků tam hrálo karty, mezi nimi prý jeden jeko kamarád; také tu byl A. Dvořáček a V. So- botka a ještě jeden známý mladík. Hráli karty. Když bylo ke 3. hodině, ptal se Hilsner kama- rádů, půjdou-li do města. Ale oni hráli karty dál. Ani Rud. Maixner, nejmilejší jeho kamarád, nechtěl s ním jíti. Proto Hilsner šel domů; dobře prý, že nešel k Božím mukám, obešel to a dal se okolo polí. Přišel na Kateřinský kopec. Předseda. Vy jste se tam vrátil?

Hilsner: Vrátil; šel jsem k pivovaru, odtud na náměstí, kam přišel jsem ve 4 hodiny. To jsem se mýlil s tou pracovní knížkou . .. K 6. hodině sebral jsem se a šel jsem k hlavní bráně. V. Zallingrovi řekl jsem, že jsou svátky ži- dovské, šel od něho a potkal dva jiné židy známé, kteří šli do synagogy. Uvádí, že pobožnost židovská nemůže se konat, není-li přítomno 10 osob. Šel později k synagoze; byl tam Steiner, kantor, Lustig, obchodník a několik jiných židů. Vedli spolu hovor, on s nimi stál, poslouchal. Když přišel rabín, šel s nimi do kostela. Ježto tam bylo přes 10 osob, nezůstal tam, ale po hodině odebral se domů, uličkou dolů. Doma byla matka a jeho tetka. Měl hlad; tetka mu dala kávu; po večeři, jak obyčejně, šel na předsíň, pak šel domů. Dvéře zamkl, ježto to bylo starostou nařízeno. Doma četl. K 9. hodině slyšel klepání, a to přišel ze ševcoviny bratr Moric. Pak šli oba spat. Dne 29. března už nikam nešel. President: Není pravda, že byste šel na Kateřinský kopec ráno s Zellingrem společně; každý jste šel zvlášť. Není pravda, že jste chlapce vybízei, aby šli s vámi do města, vyzval jste je do »Bře- ziny«. Hilsner zapírá. President: Vždyť jste se přiznal při po- sledním výslechu. Tehdy jate si vše rozmyslil a vy- pravoval jste, co jste tenkráte nedělal. Hilsner opět popírá. Tvrdí, že Laixnera ne- vybízel, aby s ním šel, a udělal-li to, nebyl při rozumu. President: Kolik bylo hodin, když jste přišel na náměstí? Hilsner: Nemohu se pamatovat, se Zellingrem chodil jsem od 4. až k 6. hod. Předseda: Zellinger tvrdí, že to není pravda. Hilsner: On se mnou chodil.

Předseda: Výslovně on tvrdí opak. Hilsner: To by se musil zmýlit v datu. Předseda: Ani jiní nevědí, že byste tehdy s nimi chodil. Tvrdil jste také o kantoru Steinerovi, Lustigovi a Baschi, kostelníku, ale ti také o tom nic nevědí. Hilner: Mlčí ... A Basch se musí pomato- vati. Vždyť jsem vedle něho stál. Popírá, že by byl v »Březině«, ale byl na Kateřinském vrchu. Předseda: Znal jste Anežku Hrůzovou? Hilsner: Známost s ní neměl. Slyšel v Hoře Kutné o ženštině, že jmenuje se Anežka Hrůzova, že vedle šila. Předseda: Vychází na jevo, že jste ji znal, že jste se o ni zajímal, že jste se chtěl s ní sejít. Hilsner. Já měl svou holku A. Benešovou. Předseda: Znal jste ji, nebo ne? Hilsner: Neznal, nevěděl jsem, že se jme- nuje Anežka Hrůzova, nevěděl jsem odkud je. Předseda: Vychází na jevo, že jste znal její poměry, že je z Horní Věžnice. Hilsner: To mi řekli v Kutné Hoře. Předseda: Jsou tu výpovědi poručníka Jo- sefa Nováka, že ona si stěžovala na jistého ošklivého žida Hilsnera, že si ji moc prohlíží a kdo ví, co na ní má. Hilsner: Snad jsem ji moh' potkat', ale s ní nechodil. Mohl si jí všímnout, ale že jsem jí proná- sledoval, to není žádná pravda. Předseda: Ona stěžovala si i své matcea stvrzuje poručník, že matka mu domlouvala, aby se o ní nestaral a divila se . .. Hilsner: Prosím, o tom nic nevím. Předseda: Vyskytl se i svědek Večera. Víte, kde bydlila B. Prchalova. Kde měl krám Aufrecht? Po odpovědi Hilsnerově uvádí předseda, že Ve- čera viděl Hilsnera u výpalny, kde prý krátce před zavražděním Hrůzovy na něj volal. Hilsner tvrdošijně popírá, načež uvádí, že jeho holkou byla Benešova ze Ždaru.

Předseda: Kde jste byl 28. března, den před vraždou ? Hilsner: Na náměstí, kde chodil jsem s Rajsmanovou a Vylačilovou, které mluvily ně- mecky. Ty ptaly se obžalovaného, co dělá jeho dřívější milenka, a on prý odvětil: Já mám teď jinší holku ve Věžničce, jak uvádí svědkyně, ač Hilsner uvádí, že mluvil o A. Benešové. Předseda: Vy jste byl odsouzen loni v březnu v Polné? Co předcházelo tomu od- souzení? Hilsner: Bylo to pro falešné hlášení. Předseda: Ne, bylo to pro něco jiného. Hilsner: Skála tehdy psal výhrůžné psaní Benešové. Předseda: Vy jste jí vyhrožoval proto, že jste se rozkmotřili, a proto pochybuji, že jste tehdy mluvil o Benešové, když ona s vámi nechtěla nic mít. Hisner popírá. Předseda: Co jste dělal 29. března? Hilsner: Byl jsem na Kateřinském vrchu, do Březiny jsem nepřišel. Předseda: Kateřina Dvořáková tvrdí, že vás viděla dopoledne jíti směrem od Božích muk. Hisner popírá. Předseda: Jak jste byl oblečen? Hilsner: Měl jsem modrý šat, ten co mám na sobě. Předseda: Dvořáková tvrdí, že jste měl jiný šat; odpoledne mezi 41/2—5. hod. viděl vás A. Mu- zikář, malíř, a bylo mu nápadno, že jste byl všedně oblečen. Hilsner tvrdí, že měl tenhle šat dnešní. Předseda: Svědek Cink, povozník, viděl vás po 5. hod. se 2 neznámými běžícího k domu Poj- manové s doutníky v ústech. Vy jste prý volal na společníky, aby to dali z huby. Pádili prý tou uli- čkou dolů. Hilsner: Tou uličkou se jde na Kateřinský kopec, může se přijít do Březiny.

(Výslech trvá.)

Z Písku, 25. října. (Zvl. tel. »K. L.«) Prů- během dalšího líčení, jež trvalo přes 5 hod. večerní, Hilsner vše popřel a na nic se nepamatuje. To, co udal po odsouzení, neví. Byl prý bez rozumu. Pešáka ani Hrůzovu nezná. Musil prý si něco vymyslit. Vinu ohledně na cti utrhání Wassermannovi a Erb- mannovi popírá, neboť prý byl spoluvězni strašen ši- benicí nebo doživotním žalářem. Z Písku, 25. října. (Zvl. tel. »K. L.«) Líčení proti Hilsnerovi zahájeno bylo dnes o 9. hod. dopol. Venku na náměstí nejevil se naprosto žádný ruch. O půl 9. hod. přišli žurnalisté, žádajíce o vpuštění, za nimi porotce. Po zahájení vylosováni porotci, načež vzati stenografové, vesměs doktoři práv, v přísahu. Na to následovaly g neralie Hilsnerovy a přísaha porotců. Řiditel kůru Martens žádal, aby mu formulka byla přečtena německy. Dále čtena žaloba ohledně zavraždění Hrůzovy, rozsudek porotního soudu v Kutné Hoře a kasačního soudu ve Vídni a pak žaloba pro zavraždění Klímovy. Z Písku, 25. října. (Zvl. tel. »K. L.«) Že ži- dovské listy vídeňské nepočínají si při referátech svých se vzornou přesností, alo se souditi předem.

Ale že i pražské některé listy nepodávají referát svůj o přelíčení píseckém věrně, objektivně a ne- z barveně, to překvapuje. Smějí se tu lidé referá- tům, v nichž mluví se o návalu obecenstva, o přepl- nění atd., i o přehnaných líčeních Hilsnera. Z Písku, 25. října. (Zvl. tel. »K. L «) Jeden z porotců vylosovaných a sice p. Procházka prohlásil, že neumí česky. Skládal také přísahu německy. Z Písku, 25. října. (Zvl. tel. »K. L.«) Pře- líčení nepůsobí zde nijakého zvláštního rozruchu — obyvatelstvo téměř ani o procesu neví. Přelíčení, k němuž připjala se otázka motivace vraždy — ne- byly-li obě dívky zavražděny proto, aby krev z nich byla zachycena a této použito k jakémusi účelu ritu- álnímu — budí pozornost jen určitého okruhu osob, ale není nikterak sensační, ač výsle- dek očekává se přece jen s dychti- vostí. Přinese-li do stávající záhady více světla — to ví jen Bůh sám. Z Písku, 25. řijna. (Zvl. tel. »K. L «) Na telegrafním úřadě zdejším jest veliký nával — pra- cuje se se dvojeným úsilím. Úfadnictvo poštovní s p. vrch. pošt. správcem Novákem zasluhuje plného uznání za vzácnou ochotu a rychlou výpravu zásilek. Báchorky o Hilsnerovi. Profesor dr. Ma- saryk píše ve véerejším »Čase«, že Hilsner jest ne- manželským synem křesťana. Naproti tomu praví ob- žaloba, že Hilsner pochází z Jakuba a Marie Hils- nerových.