1
masthead
16. brezna 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 74.
3
masthead
Palisk vyhrazen
6
article
Srbská národní piseň: Smrt matky Jugovičů.
Čorovič Svet: . . . . . Přátelé.
Novotný Oldřich: . . . Ballada.
Walter Emil: ..... Mythus o dánském jaru
Veger Jiří:. .. . .. . Otec a sya.
Čechov A. P., . . . . . O dramatě.
Jugovič
Čorovič
Oldřich
Walter Emil
Jiří
Čechov
A P
7
article
Smrt matky Jugoviču.
Smrt matky Jugoviču.
Vuk. (Z Choroatska. )
Vkázka z právě vyšlého 2, dilu „Srbské národn
epiky, překládané Joseřemt Holečkem,
Nastojte a nadiono vám sluchnl
Když se slehlo vojsko na Kosono
a v tom vojsku devět Jugovičů
a desátý otec jich Jug-Bogdan,
vzmodlila se Jugovičů matka,
by ji báh dol oči sokolov
ai bilá křidla labutina,
oby vzlétla na Kosono rooné,
viděla tam devět Jugovičd,
desátého starce Jug- Pogdana
Modlila se, sobě vymodlila,
že ji bůh dal oči sokolovy
ai bíla křidla labutina,
odletěla nad Kosono rovné,
mrivých našla devět Jugovíčů,
dezátého starce Jug-Bogdana,
nad nimi ajl devěí tenkých kopi
a na koždém kopl sokol ptače,
a při každém kopi dobrý konik
a lev litý u každého koně.
Zořičelo devět dobrých konl
řevem litých zořvclo loů dev
a sokolů devět zahlektalo.
I tu matka torda srdce byla
ze srdce ni slry neprolila,
ale jala devěj dobrých konl,
i loů jala motka devět litých.
i sokolů devět Řlektajicich.
vrátila se do bílého doora,
Zdaleka ji snachy uhlidaly,
povyšly ji vstřic a zaplakaly
Zaúpělo devět sirých odonie,
zaplakalo devět sirých dítek,
zařičelo devěl dobrých koni
řevem litých zařoalo loů devět
i sokolů devět zaklektalo,
I ta matka torda srdca byla.
ze ardce ní slzy neprolila.
Jugovič
Vkázek
Joseřemt Holeček
Bogdan
bůh
Jugoslávie
8
article
A když bylo v noci o půlnoc,
Zelenko, káň Damijanůe zarždl.
Matka přá se Daníjanovy chot
„Snacho moje, choti Damjanova
Zelenko proč Damijanův řehce?
Po pšeníci bělici-ui lačnl,
nebo žiznio zvečanské je vody?
Damjanooa choť ji odpovidá-
„Tchyně milá, malko Damjanov
Syt Zelenko pšenice je bilé,
žiznie není po zvečanshé podž.
ale Damjan naučil ho zvylu
do půlnoci drobný obrok žráli,
po půlnoci ceston putovati.
a on želi svěho hospodáře,
že ho v sedle domů nepřinesl.“
1 lu matka torda srdee byla,
ze srdce ni slzy neprolila
A když bylo ráno na dsvt
aj. doa leti černí havranové,
hrvavá jim křídla po ramnena,
na zobanech bilá pěna stojil
Mužskou nesou ruku usečenoa,
na prstu se zlatá pečeť leskne.
pustili ji do matčina křidla.
Vzala ruku Jugoviča matka.
obracela ji a převracelo,
po té volá Damjonovu mladou:
„Snacho moje, choti Damjanoua.
zdaliž poznář, či je toto ruka?
Odvětila mladá Damjanova:
„Tchyně milá, matho Damjanoval
Našeho to ruha Damijana,
po prstenu poznávám ji zlatém,
bylí ten praten u oliáře se mnou
Zelenka
Damijanů
Daníjanův
Damjanův Zelenka
Damijanův
Damjan
Damjonův
Damjanou
Damjanov
9
article
dokud mu nohy nevypověděly službu, až pr
samu horlivost už ani běžetí nemohl. Stálo
úprkem a pořád se tluče do prsou a ustavično
křičí:
„Kuku, bratře Marko, líto mi je tebe
kuku, můj největší příteli!
Konečně dorazil do domu Mirkovicova
Stanul a tupým zrakem zahleděl se do kouta.
kde ležel mrtev Marko se skříženýma ruka-
ma na prsou. Přímo vrhl se k tomu místu
Zadíval se do Markovy tváře, na ony zavřen
oči, zaskřípe zuby a zaúpí. Celý bez seb
padne na chladné tělo a začne je líbati. Jm
se jím cloumati, volati je, hladiti. Rozžalost-
něl všechny v domě. Malé i velké, vše přišl
mu na pomoc, že pískot a vřeskot doléhal
nebes. Jediný aga Markův, hospodář Tomo.
nemohl se rozslzeti. Náhodou se tu zastavil
aby vybral dosátky, podepřel se na vrata
stojí tak. Jenom zatahal se za knír, vzal je
do zubů a hryzli čelo svraštil jako prosinco
nebe, z něhož ještě se nevysypal sníh.
Za nějakou dobu odloučil se Petr
Marka, narovnal se a pohlédl na čeleď. Obl-
čej má červený, ztrápený, zamželé oči, roz-
cuchané vlasy padaly mu do čela. Pohl
tupý. Vzdychne jako nemocný, posadí se
ohniště a podepře se oběma rukama.
Kuka
Marko
Markov
Markův
Toma
Petr Marek
Pohl
Rozžalost
10
article
„O, můj Marko, což nám bylo usouzen
abychom se takto rozešli?“ zašeptal. „
tak-li jsme žili! Nebyli jsme ani bratři, ai
příbuzní, ale byli od malinka příbuzní . . . Hl-
dali jeden druhého a milovali ..
Byl by pokračoval v naříkání, kdyby ně-
kdo z domácích mu nenabídl rakie.
„Kdo by si byl představil, že bůh jeh
duši povolá do nebeského carství a odejm
život i zdravi,“ bručel, vzav číšku a kri
žuje se.
Vypil.
Pobídli jej i ke druhé. Vypil i druhou.
Tak se trochu ukonejšil. Lokty podepře
o kolena, rukama podepřel hlavu a tak zu-
stal, pomalu se kolébaje tu na tu, tu na on
stranu, jako hodinové kývadlo.
Ostatní mičeli.
Nebylo nic slyšeti kromě popraskáván
voskovice nad Markovou hlavou a přiduše-
ného štkaní jeho vdovy, kterou odvedli str -
nou.
Venku začalo pršeti. Velké krůpěje po-
čaly padati do malého, neprůsvitného, pap
rem oblepeného okna a sousedě přicházejíc
aby viděli nebožtíka, vcházeli trochu zmoli
Každý z nich shodil s hlavy tlustou houni, p
křižoval se a poceloval mrtvého na čelo, o
stoupil stranou a usedl. Čeká na rakiji. Při r
kiji každý zabručí několik slov a vypije d
dna. A každý lítostivě hledí na Petra, jal
sedí a nemění prvotní polohy. Nikdo se ne-
opováží osloviti jej ani jedním slovem. Hlídj
jej, jakoby se báli, aby něco svatého nezne-
světil a vážíce si v této chvíli i jeho hoře-
a ním i jeho samného.
Petro
11
article
Zase vše je klidno-
Prší a déšť tluče do okna. Radoje Stoja-
nov hladí si kníry a kašle. Stanko Jovin ula
huje opánek kolem nohy. Ostatní kouří. Dýn
se vznáší před nimi jako lehký oblak a z
clání jednoho před druhým. Ba zaclání i s
čku, že její plamen svítí jako nějaká vzdálen
hvězda za oblačné nocii čelo nebožtíko
osvětleno plamenem, vypadá jako půlměsíc.
Na konec dlouhého mlčení starý Acin
Hřebík, který opravdu velice se hřebíku po-
dobal, zamele rameny a pozdvihne hlavu.
„Což pop, přijde?“ zeptal s.
„Nepřijde,““ odvětil Radoje. Stojanov. j
mu to daleko a pohoda je zlá. Proto nemůže.
Nikdo nic. Tak jakoby se byli nadáli t-
kové odpovědi.
Acim Hřebík nacpal dýmku, vzal klíštka-
mi oheň z ohniště a zapálil ji.
„Tož, lidé, pak jest třeba, abychom
sami postarali,“ pravil. „Tohle jest náš člověk
a hřích by byl, aby ležel nepochován. Musím
jej vynésti a pochovati jako člověka a bratr
křesťanského.
Tu i on se sebral a rukou ukázal na čtyř
sousedy.
„Vy přineste žebřík,“ řekl.
Sousedé na sebe pohlédli a zdvihli se.
Vyšli před dům a obratem se vrátili s dlou-
hým žebříkem, kterého se užívá, když s
skládá na půdě seno, kukuřice nebo něcoji-
ného
Stoja
Stanko Jovin
Acin Hřebík
Radoj
Stojanov
Aci Hřebík
12
article
První přistoupil Petr, sňal čapku a cel
skrušen nachýlí se nad mrtvým. Žměřiv jeho
tvář, vzdychl, vzkřikl a padl na něj.
„Pokoj tvé duši,“ zašeptal, políbiv jeh
naposled.
Na to vystřídalí se všíchní řadou.
„Spusťte jej!“ pravil Ačim, ukázav číbu
kem na hrob, když i sám jej byl políbil.
Rozmotali konopí a osvobodili nebožtíka
Na to spustili jej do hrobu.
Tu ozvaly se údery motyk a zvuk lopa
a každý chtěl třikrát hoditi zemí na svého
souseda.
Toliko Petr stál stranou, založil si ruce
a žalostně hleděl do hrobu. Nic kolem sebo
ani neslyšel, ani neviděl. Zdálo se mu, že
skrze zemi vidí žluté líce nebožtíkovy a za-
vřené jeho oči.
Když odstoupili poslední dva, kteří n
hrobem narovnali mohylku, Petr se vzpama-
toval. Pohlédl kolem sebe a opět vzdychl
Přistoupil ke hrobu a políbil zemi ..
„Vstaň, Petře!“ zavolal naň gazda Tom
vzdalující se již ze hřbitova
Petr se sebral a vstal.
„Tys byl nejlepším přítelem zemřeléh
Marka,“ začal tíše Tomo, zrovna šeptem.
uchopiv Petra za ruku.
Ten smutně zakýval hlavou a nic neod
pověděl.
„A tedy jako jeho nejlepší přítel, víš, jak
byl živ,“ pokračoval gazda, zvýšiv svůj tenký.
zrovna dětský hlas. „Byl nejlepší ve vsi, ne-
boť měl zemi jako nikdo druhý ... Jde-li tv
dílo dobře, jeho šlo osmkrát lépe ... Vše sam
černava! Nohy v ní pod kotníky zapadnou.
když do ní zabředneš...
„Tak,“ potvrdil Petr šeptem.
Tomo jej stiskl ještě pevnějí a přitáh
k sobě.
„Ale je to moje země,“ vece, „a teď m
ji nemá kdo obdělávat... Děti jsou maličké
a ženy nemohou chlapsky pracovat... A je
nechci, aby má země ležela ladem, nebot
chci, aby mi něco nesla. Obchodník musí s tím
počítati, jak by nel Proto vypovím děti
z domu i ze země, ať si hledají přístřeží někde
jinde -
Petr se zastavil a pohledl Tomovi do očí
„To je hřích,“ pravil, zrovna jej prose.
Petr
Pokoj
Ači
Tom
Marek
Petro
Noha
Petr šept
Toma
13
article
Tomo se zasmál.
„Jaký pak tu hřích,“ odporuje, „vždy
někdo se o ně postará jako o ptactvo nebe-
ské, které ani neoře ani neseje... Já sám
z toho nemohu mít škodu, já chci svůj zisk ..
Petr pokrčil rameny.
„A ty jsi pořádný člověk,“ neúnavně
pokračuje Tomo a zadívá se mu do tváře, „by
bych pro to, abys si vzal tu zemi... Jsem
rád, že tak i svůj dům zvelebíš, i své dět
snáze chlebem nakrmiš... Toho všeho dosá-
hneš, jestli si vezmeš ty pozemky ...
Petrovi se zdálo, že snad špatně slyše
a jakoby se ptal: „Je-li pak to vše pravda?
pohleděl na gazdu, který se stále usmival
maličkou hlavou pokyvoval.
„Ja... to jsou trampoty...“ vytáčel
Petr zamyšlenč.
„Snadno se dohodneme.“ šeptal Tomo
„Jen napní síly, až se ujmeš Markových dětí.
Jest to nejlepší země ve vesnici ... Tak, o
se ještě rozmýšliš, co tak vraštíš obočí?..
Jestli se tobě nebude chtíti, najde se druhý..
„Nešť... Nedávej to jinému,“ zabruče
Petr, smířuje se s tím. „Jest to výborná ze-
mě, pokud jsem viděl..
A vymanil svou ruku z gazdovy a dal s
k domovu. Kráčel pomalu se svěšenou hlavou,
přebíraje se prsty jako při počítání. Nepře-
tržitě mu zněla v hlavě ona slova: „Jestli s
tobě nebude chtíti, najde se druhý...
„Gazda Tomo dává mi Markovy pozem-
ky.“ pravil ženě, jedva vkročil do dveří. „Je
to mnohem lepší země než naše, výtečná ze-
mě!... Pravil: Nebudeme-li my chtíti, najde
se druhý... Al.. chvála bohu... vždyt
my máme své děti... hromadu dětí a ty přece
jen jsou dražší než cizí, nutno se o ně posta-
ratí.
„Nutno,“ potvrdila žena
Petr
Petro
Marková
Gazda Toma
Markov
Al
Toma
Toma
14
article
Ballada.
Ballada.
Zas, míláěku, tys nevešel,
krok jejich byl to jen,
jaž vůně mroucich kočtů chošl
se hrůzou ullumen,
zas přišli nutit žhavý ee-
a vpit se v lásky sen.
15
article
Mythus o dánském jaru.
Napssl Enl W alter
Mythus o dánském jaru.
Napssl Enl W alter
(Mému drahému bratru Františkovi)
— Když bych chtěl Tebe velebit, má dán-
ská zemi, pak bych chtěl zpívat hymny o Tvém
jaru, nejpřemocnějším plodu Tvé tajné lásky
s duchem přírody, o jaru zeleném a vlahém n
Själlandě mezi kopci a údolími a rybníky.
o jaru jutského vřesoviště a písečných pře-
sypů, o jaru dobráckém a naivním od Bält
k Úresundu.
— O dánském jaru bych chtěl zpívat
zvlhlém tisícerými krůpějemi skřivánčího hla-
holu, o jaru silného dutí západních větrů
oblevy v březnu, o jaru dánského sedláka
jeho plavovlasé modrooké dcerušky.
František
16
article
Vyšla ven do lesa. Do lesa listnatého,
bukového. Tisíce stonků sněženek zašlapávala
svou houpavou chůzí v úzkých kyčlích. Žtěžka
zdvihaly své rozkrušené hlavičky a posílaly z
ní poslední vyčítavý pohled svými mnohými
očky tyčínek, nežli svadly a oddaly se mlče-
livému zármutku nad předčasnou smrtí.
jejich družky soucitně pokyvovaly sněhobí-
lými teleny a mízou jim projela smutná ra-
dost, že pro tentokrát jich bylo ušetřeno. Bylo
jich plno, bylo jich jako sněhu, který nedávno
ještě chránil jejich klíčky před zimou a jen
jim nyní přešel velmi útlými kořínky do míz-
natých údů a v korunkách zůstavil bělost své
někdejší podstaty. Tu a tam se dívka zasta-
vila a chtěla trhat. Ale tu jakoby se všechny
seběhly a nastavovaly svá zelená tělička, aby
je vzala do náruči. V těch místech, kde se
shýbala, bylo jich nejvíc. A trhala a trhala
tiskla je ke rtům, a sněženky a bledule se roz-
víraly teplem její radosti v náručí a zevlovaly
všemi svými drobnými očky. Byly tak rády.
že nebyly zašlapány a nezemřely v zapome-
To bylo brzy na jaře... Ale když slunee
ještě několikát obepialo zemi svými mohut-
nými kotouči tepelné oscilace a vytáhlo z ko-
řenů šťávy do větví, které po celou délku bez-
útěšné zimy o sebe mlátily jako odumřelé
hnáty, pak vyšla dívka znovu ven. šla zasedo
lesa, do bukového.
Žtěžek
17
article
Jmenovala se Inger či Sigrid či Hildur
Ville? Nejlépe by jí slušelo jméno ramého
vládce Jara, věčně mladého s úsměvnými důl-
ky v bezstarostných tvářích a se rty opojnými
a vysilujícími jako nejsilnější víno. Vlasy j
stékaly po ramenech dvěma silnými ručeii
vlnivého zlata. Tížily ji nazpět k přímé chůzi
s čelem jako nejjasnějším štítem jejího panen-
ství. Hrdá a prostá. Bez gest na venek, ač
hýřila v nitru nejneurčitějšími tušeními. Dmula
se mízou silného předurčení, tančila v srdci
tanec budoucího mateřství. V pronikavých vý-
křicích jásavé a bolestné radosti, jež zmlkaly
dříve, než vystoupily na rty, ozývalo se echo
jarního rašení, pučení, proudění, kypění, vzrů-
stu. Ústa chtěla vyslovit, co vodově modré oči
zapíraly. Byla by se vrhla k zemi v bezmez-
ném šílenství a bila ji útlýma rukama v hrud-
naté prsy a svíjela se jako spitá bakchantka
— kdyby si byla uvědomovala mysterium jara.
Tušíla je, cítila to na dechu, jenž se krátil
jakoby se jí srdce chtělo prodrat do saméh
hrdla. Chvílemi se smála. Jindy se zastavoval
a opírala hlavu o chladnou kůru ramenatých
buků, jež nad ní zašuměly, až do kořenů pro-
chvěty díkem nad jejím odevzdáním — obraz
budoucího osudu.
Inger
Sigrid
Hildur Villa
19
article
— O dánském jaru bych chtěl zpívat
hymny, do akkordu se skřehotem žab a cvrli-
káním kobylek, do rytmu nebesky nadšeného
skřivana a bzukotu šíleného hmyzu ve vzduš-
ných sítích a pazvuku tetelivých křídel vážek
nad lesním rybníkem, v koncertu myriad hed-
vábných jazýčků bukového listí a zašlého
žustotu žlutého, tvrdého, spadalého. Do har-
monického rytmu všech duchů přírody byc
se chtěl sladit a chtěl zpívat Tvoji nádheru
jara, má dánská zemil Chtěl bych křičet
bezezvukém vytržení k hudbě vlažného větru
o kmeny a větve buků pod korunami! A chte
bych v rytmickém tanci s jarem libat prahnouc
rty panenské Ingery, Sigridy, Hildury, Villy
Všech dánských modrookých, plavovlasých.
jež v pověrčivé úzkosti šly do lesa v předveče
svatého Jana, aby natrhaly bukových rato-
lestí a ozdobily jimi svou selskou světníčku n
Sjšllandě, na Fyenu, v Jutsku.
— Chtěl bych oslavovat písní odvážnou
a neslýchanou porod bukových hájů v Dánsku
a chtěl bych zpívat hymenaie dánských buko
s jasnou severskou nocí v máji.
Sigrida
Hildura
Villa
svatý Jan
Jutsko
Dánsko
Sjšllanda
20
article
Chvíle, z níž se radovalo slunce i nebe i země,
Chvile porodu buků a porodu jpra .
Noční vlhko se vzneslo nad koruny stro-
mů, jen tu a tam vísela ještě kapka rosya
větve jako krůpěj potu febrilního pracování
k porodu. A staré matky sténaly němou bo-
lestí, ha-ch — ach, ha-ch — ach, jež jim skří-
pěla po všech údech. A chvílemi se zastavovaly
ve svých mukách, kdy v horoucnosti nesnesi-
telných bolestí se dostavil odpočinek krát-
kého oddechu se studeným chvěním po těle,
až se zase vrátily věčné periody konvulsiv-
ního stahování a tlačení. V té chvíli se braly
všecky za své sukovité paže a tiskly se v kře-
čích, skřípajíce srdcervoucím skřípěním. Vítr
je sjednocoval po celém lese v jednotný sten
a úpění. A slunce se ještě nesmálo... Byla
to veliká chvíle porodu buků.
Ze všech pupenů vykukovaly sotva hla-
vičky, když zadul vítr, dovádivě a horečně.
21
article
Zadul, až prorazil tvrdou blánu rodících buků,
blánu, jež praskla neslyšitelně a neviditelně
po celém těle starých rodiček. — A z lůnu
bukových větví se zrodilo listí. —
Dujte větry od západu i od východu, spojte
se živly nebe i země v jednotný výkřik veliké
radostil A slunce, vládče a pane, raduj sel
— Celou přírodu schvátila velikost okamžiku.
Ze ztajeného dechu při porodu propukla v ho-
roucí výkřik všech milionů a miliard znovu-
zrozených sil, těch naivních, útlých, žlutoze-
lených bukových lístků. —
— Má dánská zemi! Ty, jež rodíš z ja-
lového písku nízkých břehů kolosy buků as
buky prožíváš při každém jaru zmlazení svých
skrytých kyklopských sil, Ty, jež rodíš jaro,
které překonává všechny pomysly a které se
musí prožít v šílené explosi okamžiku, a z
jara rodíš ženy a muže, jimž závidím, Ty drahá
moje dánská zemi, zde vezmi můj nejhorouc-
nější dík za své jaro, jež z rozmaru osudu bylo.
mým nejlepším, jaro mezi zelenými buky
jaro pod hvězdami krátké severské nocii
22
article
A Inger, Ellen, Karen? Ta šla do lesa,
aby natrhala bukových ratolestí. Dívala se
kolem sebe v bezstarostném údivu nad novou
přírodou. šla lehkým, houpavým krokem s ru-
kama sepiatýma vzadu. A zpívala o půvabné
zemí s širokými buky, až rozechvěla zpěvem
celý dutý prostor. Vše bzučelo a zpívalo a
broukalo jarní vášní a mazlením. A slunce se
radovalo s hůry ze svého díla, a shlíželo v ra-
dostných záblescích na kvasivou vášeň a prou-
dění citu všech bytostí živých i obživlých.
Hřálo až na měkkou lesní půdu zelenou mo-
saikou bukových haluzí v modrém nebí. Smálo
se tak velice. A dívka vzhlédla k zeleným
bukům, Hnědožluté výhouky elastických vět-
víček, jež do nedávna ještě se klátily jalově
ve větru, byly obaleny celými světy laskavě
zelených droboučkých lístků, jejichž chloup-
ky na žilkovaných bříškách byly jako měkoun-
ké chmýří na hlavičce novorozeňátka. Byly
zmoklé a slepené jako tělíčka právě vylihlých
kuřat. A chvěly se rozpačitě. Slunce jim sví-
tilo do očí a opalovalo s úsměvnou rozkošt
jejich žlutozelenou kožku. A když každinký
malý jedinec vymnul z oka poslední kapku
rosy a rozbalil svou vlnivou nádheru pod jarní
vibrací dobrého slunce, tu se rozhodla dívka
že bude trhat.
A trhala.
Inger
Ellen
Karen
23
article
Když chtěla utrhnout ratelístku, vzala jí
do svých měkkých prstů v místech, kde se
větvila od kmene boučku, a větvíčka zakývla
— ano, chtěla být utržena její rukou, ještě
jednou, dvakrát přisvědčila, až byla navždy
odloučena od mateřských prsů.
Natrhala bukových ratolestí, vzala je do
náručí, co jich mohla pojmout. A když byl
večer, vyšla si na lesní pahrbek, odkud viděla
přes moře a přes les a jezero, a zabořila své
planoucí tváře do zelených ratolestí.
V té chvili nadešla plnost doby. Slunce
poskočilo a země se zachvěla a moře vyslalo
večerní pozdrav svých překotných zeleno-
bílých vln. — Ticho. —
Bylo bezvětří. Leč na západě začalo za-
padat vítězné slunce. Ozlatilo na několik vte-
řin horizont lesa, a mladé lístky pokynuly leh-
kým chvěním na dobrou noc.
Seděla tam ještě. Nevěřila kouzlu zapa-
dlého dne. Nevěříla, až jí ze dvou modrých
panenských očí vyrazily dvě dlouhé slzy ra-
dostného hýření a tuchy jarního mysteria, —
ach — jarního mysteria v jasné severské
24
article
Vrala matká ruku Damijanova,
obracela ji a přepracela
po té ruce tiše hovořila
„Má ručičko, zelené jabličkol
Kde jsi rosilo, žde jsi učisnule
Ej, tys rostlo na měm křidle měkkám,
učlsnuto na Kosovu rovnénr.
Kosův
25
article
„Chopte se mrtvého!“ rozkazuje dál
Ačim.
Ti čtyři přístoupili k němu. Dva uchopili
jej za hlavu, dva za nohy a zdvihli mrtvolu
Položili ji na žebřík a dobře utáhli konopím,
aby se nesesula.
Ačim vyklepe dýmku a čibukem založ
26
article
Já sníla, ze zlatých jdež bra
s bělostnon liliji
až nejsi kroi postříkán
zář hvězdná z rouch tvých maěl,
toůj hlas jak sladké hudby va
vytrysklý z ráje znt.
28
article
Otec a syn.
Otec a syn.
Zhroutila se matka Jugovičd,
na sirou ze povalila zemi
Terdě srdce velkým hořem puklo
pro devět ji synů Jagovičů,
desátěho starce Jug-Bogdana.
Jugovičd
Jagovič
Bogdan
Jugoslávie
29
title
Napsal JH V é ger
31
article
Napenl Svet. corovie. Prcl. ze rbsllay J
Napenl Svet. corovie. Prcl. ze rbsllay J
Z rána přišel člověk z domu Mirkovičova
k domu Lambetovu, stane u dveří, otevře je
dokořán a mrští jimi k ohništi:
„O-o-oj. Petře Lambetol“ křikne mo
ným a plačtivým, ale zvučným hlasem.
„O-oj,“ ozval se hospodář od ohníště.
„Nechť jsi zdráv, umřel nám dnes v no
amidža Marko.
Petr Lambeta vzkřikl, jako když jej ně
kdo nožem probodne, a vyskočil ze svého mí-
sta. Oběma rukama udeřil se do rozhalených
kosmatých prsou, a pokud mu hrdlo sloužilo
zaúpěl:
„Kuku,) bratře Marko, kuku, líto mi je
tebe.
A tak, jak byl, neobut a neoblečen, běže
do domu Mirkovicova. Pustil se maní nemaní
cestou necestou, jen aby dříve stihl, běžel
1 výraz nářku u Jihoslovánů.
dveře-
„Poneste,“ praví.
Následuje nářek. Zahořekuje žena, za-
piští děti. Jeden maličký zavěsil se na žebřík
a úpěl:
„Béda mně, můj tátol“
Druhý ppčál tlouci nosiče a křičí: „Ne
odnášejte po
Neodnášejte ho.
Děšť crčí, bije do tváří, stéká po žebříku
a nosičům zatéká za krk. Hospodář Tom
rozevřel deštník, drží jej nad hlavou, jakob
se jím honosil. Ostatní se zamotali do houní
shrbili se a spěchají... Vypadalo to, jako
něco ukradli a pak s plenem chvátali, aby h
zas nepozbyli. Dva, tři schlíplí psíci proběh
jim mezi nohama, několik vran prolétlo jin
nad hlavami a z průvodu nikdo se ani ne-
ohlédl.
Došli na hřbitov.
Hřbitov byl stárý a spustlý, s rozvalený-
mi hroby a pokřivenými kříži uprostřed huste
trávy. Vedle některých křížů tu a tam chou
se nějaký strom a bez listí vyhlíží jako obl-
čený do smutku.
U nejbližšího hrobu spustili nebožtíka n
zemi.
„Polibte se s ním, bratřil“ vece Acim
Mirkovičův
Lambetův
Lambetol
Lambet
Kuka
Marko
Toma
U blízký hrob
Ooj
32
article
Hrebík.
Hrebík.
A tys to, drahý, nemlav
o lásce nesměrné,
ve věčnosí ozhoetlé z hořkých chai
a beztěchého dne,
jich obou mdlý to řepoť byl
bolestí přížerné.
Hrebík
33
article
Já cilim cely svodlých ria
Já cilim cely svodlých ria
hvést ohni na čel
a hrvavých slz zátop
dštět o zraky zatmělé,
ach, Bože můj, co chtěji tn,
když srdce puhlé j l
34
article
Proč lásku svou mi nyní lho
Proč lásku svou mi nyní lho
přiboji něžných slou,
když jistě dál své kletby Htoou
na nesvěcený ro,
v nějž sklál tě lásku nad lidskon
milosrdnější kov.
Nechí nechají mne ráj můlj sni,
když tebe vzali mi,
jen do světla ehci probudit
ze z bezkonečné tmy.
kde věčné lásky hoří avi
a jedno budemi my.
35
title
Oldřich Novotný.
Novotná
36
article
Bylo to ráno. Bukové lesy plovaly v jitřní
záplavě mlžných par. Bylo ráno po mlhavé
noci na jaře. Noc byla mystická, zastřen
kolem dokola. S keřů a útlých boučků kapaly
kříšťálové kapky jako klenoty přebytku. Vše
spalo ještě hluboce a těžce a slunce zatím při-
pravovalo svůj div. Spřádalo své slabounk
jitřní paprsky v silnější a silnější provazc
tepla, hotovíc se k práci, na niž čekalo celý rok.
Ta práce s emusila zdařit! — Oho! Už vy-
nořilo z Úresundu čelo a protáhlo se rozespale
o růžové nebe na východě. Ještě chvíli —
a jedním vzmachem svého teplého vějíře roz-
fouká mlhy z lesa a zaplaší je na luka a na
jezera, kde ony ještě několikrát převalí be-
mocně svá subtilní těla, až splynou se svým
živlem. Bylo to lehké vítězství, jehož mohl
milostivé a přemocné Slunce dobýt každý den.
Proto neočekávalo s dychtivostí, až na svýc
nebeských kruzích dospěje bodu prvního slu-
novratu. Tam kdesi v nejzazší Thule mu moh
vzdorovat mlžní duchové a svádět s ním rovné
boje. Do Dánska šlo k porodu buků. —
Smálo se dobrácky, přívětivě. Poslalo
zvědavě několik kosých paprsků mezi kmen
a větve lesa, až staleté matky zrudly cudným
uzarděním. A celou lesní prostorou od suko-
vitých robustních kořenů až po klenbu koru
se nesl nábožný klid jako před velikým svát-
kem. Bylo ješts ticho. Nastávala veliká chví.
Thule
Dánsko
37
article
Otec rozhodl dávno pro sebe osud dvou
svých synů. Byl sedlákem a hospodařil na sluš-
ném statku, neváznoucím od několika let žád-
nými dluhy. Poslední platební povinnosti se
zbavil vyplacením zbytku věna mladší sestře
a oddechl si také tehdy, neboť se již navolil
těch povinností. Hospodařilo se mu také od
té doby lehčeji a svobodněji; kromě placení
daní z počátku všechen výtěžek obracel ke
zvelebení hospodářství. Všude nacházely se
a postupně jakoby se zrovna množily nalé-
havé nutnosti. Dům potřeboval opravy, sláje,
kůlny i stodola, hospodářské nářadí bylo nut-
no zaopatřiti téměř všecko nové, opraviti žen-
tour, řezačku, koupiti nový mlýnek na čištění
obilí, zkrátka požadavků a potřeb objevovalo
se do nekonečnosti. Než teď bylo lehce, když
v rozumném pořádku vše bylo možné. Koneč-
ně došlo i k tomu, že první peníze putovaly
do záložny — budoucí věna. Dva hoší, kteří
se Tuzarovi narodili za těchto hospodářských
oprav, plnili jen míru štěstí a život na Tuza-
rovic statku plynul téměř vesele a lehce.
Věna byla potřebná pro tři dcery. Dvě byly
starší obou hochů, jedna mladší — jakoby
pro radost. Než o dcerách netřeba více —
řeč o nich nebude.
Tuzar vládl laskavým, ale neoblomným
rozhodováním. Byl přísný, ale právě ta přís-
nost, kterou uplatňoval v prvé řadě na sobě,
byla tím, co podmiňovalo zmíněnou veselos
Tuzar