1
masthead
3. března 190.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 62.
4
article
Z posledních dnův.
Z posledních dnův.
II
Karakteristickou jest v poslední divadelní
aféře otázka, s níž jsme se v minulých dnech
opětovně setkávali :
»Prosím vás, z jaké pak vla s tn
příčiny vznikla ta nejnovější divadelní štva
nice ?«
Zavadila vám o sluch ta otázka ve vagoně
tramvaje, na ulici, v restauraci.
Není to příznačné? Přes všechna ta váš-
nivá »zaslána«, přes všechnu tu vyplýtvanou
tiskařskou čerň, přes odporné, skandalosní pro
tostní schůze nepovolaných všetečků, přes obro
ské plakáty, jimiž znova volána do zbraně ulice
přes to vše, co bylo o věci pověděno veřejně
i co šířeno bylo od úst k ústům, táže se Pra-
žan Pražana: »Proč to všechno ? Z jaké při-
činy?« Kterak asi o tom soudí venkov, nenl
to jasno Pražanům, kteří sedí u pramene?
sNechtějme tu rekapitulovati dopodrohna, co
již bylo někölikráte vylíčeno. Víme, že došlok
vzpouře, že způsobem posud neslýchaným by
chefu opery zabráněn přístup do orkestru k
kapelnickému pultu, a že chef opery musi
couvnouti před násilím, aby nevyvolal násilnosti
ještě horšl.
Tento čin nikde jinde by nenalezl za-
stanců, obhájců. Avšak u nás jest jinak. U ná
nebylo čekáno na řádné vyšetření příčin, obje-
vení původce nebo původeů, rozvážné uspořá-
dání a obnovení kázně. Vše to stalo by
jinde, kde panuje příslušná kázeň také ve
veřejnosti. Takovýto způsob však nevyhovoval
u nás živlům, jimž záleželo na tom, aby s
voda hodně zakalila, aby se rozdupalo všechno
bahno ze dna na povrch.
Zavadil
Pražan
5
article
Divadelní správa byla užaslá nad neočeká-
vaným činem, nad nenadálou vzpourou. Roz-
umí se, že se tu neoctla v situaci závidění
hodné. Pravdaslie
Snad ve dvou, ve třech dnech bylo by se
všo skoncovalo tak, jak toho vyžadoval zájem
divadla, jeho přálel, všech, jimž je divadlo
potřebou.
Jakže, správa je v nějakých rozpacích
O, pak se jí nesmí popřáti dechu, nesmí sejí
popřáti ani pokojné chvíle, aby nerušeně mohla
věc vyříditi. Promeškati den — a bylo byp
štvanici.
A vydavatel hudebního časopisu.
nakladatel hudebnin, impresario hu deb
ních podniků, člověk, jenž zakládá svoji exi
stenci na těsném spojení s hudebním s v
tem, kterýž u níis vykvetl v nejlepší květy
člověk, jenž vyhledává styky s u měleck ý m
kruhy, soukromý podnikatel, do té doby
jinak zcela bezvýznamný pro širší veřejnost
a pro život národní, tento obchodník byl prvním
jenž se odvážil toho kočičího skoku do týla
divadelní správě. Jaká radost, že se teď může
pomstiti správě, kteráž mu odepřela vydatí půl
tucin volných lístků na jediný den.
Promiňte, ale vše to musí býti pověděno.
Neboť to byl signál k té celé štvanici. Příto-
ličkově divadla byli tak jisti svým úspěchem
tak jisti porážkou divadelní správy. Jen si vzpo-
meňte, jak bylo na kvap. Nebylo vyčkáno lhůty,
v jaké mělo další číslo hudebního časo-
pisu vyjíti, ale o překot uspořádáno vydán
»zvláštní«.
Jaká sensace! »Počátky konce divadelní
správy! Kovařovic na odchodu !« hlásáno tuč
nými písmeny.
Roza
Kovařovic
6
article
Kde že si opatřili tito hlasatelé legiüima
k takovému bezpříkladnému zasažení ve v ni tř
ni záležitost divadla? V jakých činech před-
cházejících kotvilo jejich oprávnění ke skutku
takovému? Jaké bylo jejich působení, co vyko-
nali ve službách veřejných před tím? Co pro
divadlo? Neboť kdo chce veřejně působiti, má
míti jistou legitimaci, musí si vysloužíti, vybo-
jovati právo, aby mohl u veřejnosti pronášeti
hesla, ale nanejméně aspoň musí osvědčiti do-
brou vůli. A shledáváte dobrou vůli v syste-
matickém štvaní? Byla zjevna v tom škodo-
libém, pobuřujíeím troubení na poplach dobrá
vůle? Bylo v tom za nehet vůle, aby záležitos
rozvráceného orkestru Národního divadla byla
v brzku a po dobrém vyřízena ? Nebylo to
naopak rozdmychováním ohně, chrlením oleje do
žároviště v té »blahé« naději, že tedy zejtra
bude divadelní správa vyhozena ?.
Bvli byste soudili, že tento zlozvak zůstan
ojedinělý, že bude umlčen pokřik pomstychti
vosti, neboť výpad byl učiněn na muže hudeb
níka, který zajisté mnoho se musil učiti, mno
hých zkušenosti nabyti, než mohl býti postaven
v čelo opery Národního divadla. Na hudebníka.
skladatele, který také již mnoho vytvořil, na
autora »Psohlavců«. Kdyby jenom jediné toto
dílo stálo za ním, měl by nepopíratelné právo
na jiný spůsob polemiky.
Alo kdo jste soudili, že nevkročí nikd
v šlépěje onoho hudbě věnovaného časopisu
neznali jste prostě náš domácí spůsob
Zůstaniž tu stranou otázka stávky. Ale co
přinesla ve svých následcích, je zjevem ža-
loslným.
Napsal jsem kdysi loni, že v závoděn
o divadlo naše jeví se pokrok. Že již nevy-
stupuje v jednání o něm otázka politiky, zda
mlado či staro. Přiznávám se, že jsem byl
v neskonalém omylu, zaslepen zdánlivým
klidem, zkrátka, že jsem byl pošetilý.
národní divadlo
7
article
Což se nám v těchto dnech nevrátily zjevy, o nichž
se lehkověrnější, opuimističtější lidé mohli domní-
vati, že jsou dávno zažehnány? Neoctli jsmes
v posledních třech nedělích tam, kde jsme byl
před pětadvacíti, šestadvaciti lety? Neviděli jste,
jak tu neposuzována věc chladnou, věcnou
úvahou, ale jak byla zase přesunuta na stránku
politickou? Scházel jen ještě výslovný povel.
aby se vůbec nechodilo do Národního divadla,
ale do německého, jako to bylo hlásáno před
čtvristoletím. Týmiž faktorv, kteři kdysi pro-
následovali Smetanu — z jehož uměleckých
výtvorů jiní si později vili slávověnce — týmiž
faktory, kteří kdysi provozovali politiku
i v divadle, bylo útočeno na nynější správu
divadelní, poněvadž jest »mladočeská«. Wiesner,
Smorane, Dimmer, Kovařovic, Šimáček, Šebek
a jiní a jiní — samí mladočeší! Ano, kdysi
byla správa čístě v rukou strany, kteráž se ne-
ostýchala provokovati druhou stranu politickou
i sjeviště samého. Vždyť jsme nezapomněli
na Rabagasa. A nebyli to mladočeši,
kteři tehda na policin ochotně usvědčovali
demonstranty proti této divadelní politice,
kteři několíka takověm demonstrantůmn. po-
mohli na čtyřindvacet nebo osmačtyřicet hodi
do chládku ! To byli ryzí, nefalšovaní stoupenci
strany staročeské. A bylo by do nebe volající,
kdyby nyní skutečně v držení divadla byli
Mladočeši nejčistši krve? Což celých minulých
sedmnáct neb osmnáct let neměli divadlo
v rukou zcela upřimní Staročeši ? Byly na ně
činěny útoky pro jejich politické smýšlení
Nikoli, vždy běželo o to, řídí-li divadlo dobř
neb nedobře. a
Smetan
Wiesner
Smorane
Dimmer
Kovařovic
Šimáček
Šebek
národní divadlo
8
article
Zda vyvstala kdy za minulés správy vřava
podobná v listech mladočeských, kdy divadlo
utrpělo mnohou, mnohou citelnou a nenahradi-
telnou ztrátu? Zda byla spuštěna všechna sta-
vidla, když odeházela slečna P os p íši lo v
a kdy zároveň bylí jsme navždy oloupeni o výteč-
ného Puldu? Zda byla tak drážděna veřejnost
proti divadelní správě, když musili do ciziny
odejíti manželé Bittnerovi a když podruhé
byla vyštvána paní Bittnerov á sama? Zda
jsme necítili, že nám dlouho, dlouho nebude
nahrazena paní Ortová de Pauli,
bylo-liž bito na poplach? Zda před časem ne-
byly propuštěny z divadla sločna Sla v i n s ká.
paní Winklerová? A což slečna V o-
fova, které bylo lze udržeti na niti u divadlav
Zda jsme neztratili paní F örstrovo u
A rozbouřil se kdy v mladočeských listech
orkán proti správě divadelní? Nebylo-liž
těchto listech pověděno výslovně při odchodu
paní Bittnerové, že běží čistě o vzájemný poměr
správy divadelní k umělkyni, do něhož nemá
veřejnost zasahovati
Ano, ale dnes náhodou tedy nemají v rukou
svých divadlo mnžové z oné doby, a proto kde
kdo chtěl hoditi po nové správě kamenem, kdo
jen se neostýchal přijíti se svým jízlivým slo-
vem, každý došel sluchu, neboť tato správa
divadelní je »mladočeská« — to ví na příklad bý-
valý pan ředitel Šubrt nepochybně — ať tedy
má z ostudy kabát!
Pakjest ovšem hlavním vinníkem zemsk
výbor, neboť vypisuje vždy po sesti letech kon-
kurs na zadání divadla. Ale je-li psáno ve
hvězdách, že správa divadelní nemá se střídati,
je zbytečno vypisovati konkursy. K čemu?
Bittner
Bittnerov
Ortová
Pauli
Winklerová
Šubrt
9
article
Ale v tom jest něco jiného, a toto »jiné
bylo u nás před čivrtstoletím, vrátilo se nám
zase a, bohužel, bude ještě dlouho vraceti se.
Vídáte to u děti, tedy u lidiček ve stavu zcel
primitivném, když se tahají o hračku. Co do-
vede malá zlomyslná duše dětská, když pod-
lehla, když musila povoliti a hračka přešla
ruce konkurentovy? »Nemám - li to já
mít, neměj ty taky!« A zničí hračku z
žárlivosti
Nu, zníčená hračka dětská dá se nahraditi.
Koupí se nová, uplete se z hadříků jiná. Al
tuto neběží o hračku, tu běží o věc poněku
jinou, o věc kulturního významu. A tu vysvítá
zoufalý moment naší primitivnosti. »Bylo-li di-
vadlo odňato mně, neměj ty ho taky! A vzal
je třeba čert !«
A my chceme český státi
Náš veřejný zivot poskytoval za posledních
tři neděl rozkošný obraz sousedům Němcům.
Avšak, bohužel, toto tažení bylo vůbec obrazem
našeho českého života. V té chvíli nestřežené
zase vyvřelo z nás kus té naší povahy. »Ne-
mám-li já, neměj ani ty !« A az bude stro
hodně porouchán, pak milostívě dám se po-
hnouti, abych jej šel spravit — totiž abych s
sedl do křesla, jež mi lak na záda přirostlo.
»Nemám-li já, neměj ani ty!«
Jak zjevně to vyznívalo ze zaslána páně
Šubrtova, kterýž politování- hodnou krisi divadeln
nepokládá za nic jiného, než za — »try znu
za bývalou správu« ! Víme tedy, že to nen
vlastně stávka, ale že jsou to re kvie.
Bývalý ředitel taky vyžadoval to laskavě,
smiřlivé slovo. Tolik zkušeností zajisté
má, aby věděl, že se v takovýchto situacích
pronese mnoho těch slov, jimiž se klade most
k návratu. Ví přece dobře, kolik těch laska-
vých slov dal kdysi slečně Pospišilově, aby
Národnímu divadlu zachoval, a ona přece odešla
Al
Němec
Šubrtův
Pospišilův
národní divadlo
10
article
Rejdy amorettů.
Napsala Ir m a Gei s s l o v a.
Rejdy amorettů.
Napsala Ir m a Gei s s l o v a.
»Bratránku.«
»Přeješ si ?«
»Spadla mi kniha.«
»Nevšiml jsem si. Odpust.«
»Děkuji ti.
»Zajímá tě ?«
»Co ?e
»Autor.
»Ach ne.
»Pak nechápu, že —
»Že si kazím oči, vid.«
»Ano.-
»Prosím tě, co mám dělat. Letní odpo
ledne a k tomu nedělní je tak nekonečné aji
se tak velkolepě nudím.«
»Nebývala's vždy takovou.«
»Myslis — —?
»Vím to. Nuže — ?
»Snad. «
»Ubohá.«
»Proč mne lituješ ?
»Nesmím?«
»Proč?«
»Urážíš mne. «
»Mýlis se. V tvěm věku —
»Nedráždi mne ! Čas nestojí.«
»Probůh, snad se nelekáš —
»Abys věděl, lekám!«
»Snad bys —«o orl e
»Jarmilo —!«
»Uhodneš-li pak ?«
»Jarmilo, snad se nechceš —«
»Chci se vdávat ! Chci a chci !«
Bratránek se zamyslil. »Proč se tedyn
»Ner«
vdáváš ?e
Ir
Gei
Jarmila
Ner
11
article
»Mluvíš jako malý chlapec.
»Mluvíš jako malý chlapec.
»Nerozumím ti, má duše.«
»Výbavu mám, peníze mám, všechno mám
jenom — jenom ženicha ne.e
»Ženicha nemáš — ty!...«
»Nemám — nemám...«
»Ach, Jarmilo —«
unvi e
»Proč vzdycháš ?e
teneseekrnte
»Já — i nes.. Jen tak... «pol
»Najdi mi někoho a já ti dám — opravdn
dám, hubičku!«
»Jarmilo!«
»Netvař se tak směšně vážně. Víš, že to
nenávidím.e
o»Mám ti ho tedy nalézt?«
»Anole
vat
»Zejtra ti ho přivodu ls.
»Neslibuj.«
»Mohu slibiti. Ten člověk na to čeká už
celý rok. Jsem jist, že zajášá. Tedy zejtrat
hubičku, Jarmilo !«-
»Počkej — až budo-li se mi libit.«
Asi za týden, v témž modrém budoárku
plném měkkých stínů a šeříkové vůně, hověla
si Jarmila s knihou na pohovce. Jenže naprol
ní v křesle seděl jiný host, pan Toužimský
Bratranec dal se omluviti damským způsobem.
Vzkázal, že je — churav
»Jak jsem vděčen, milostivá slečno, žen
kam letos nejedete.s
»Co z toho máte?
»Když nic více, tedy —
»Proč jste se zajikl?«
»Obávám se, abyste nesoudila nesprávně.
»Já? Poskytujele k tomu tolik materiálu?
»Totiž — ne, vzdávám se. Odsuďte mne
Jarmila
Moha
Jarmil
13
article
»Co jste chtěl říci ?
»Že vás aspoň budu vídati, když neo
jedete.
»Uiite jinak licholit, než můj bratranec.
»Běda, tušil jsem to.
»Co jste tušil ?«
»Že mi podložíte liehotenstvi.«
»Je tomu tak.«.
»A jsem nevinen. Nelichotím. Jsem pravd
mluvný. Mluvím, jak cítím — svou cti se do
kládám!«
»Budiž.«
»Milostivá slečno, vyslechněte mou — mou
zpověd.«
»Což chcete už zemřit?«
»Ano, zamítnete-li mne.
»Pro takovou hloupost.?«
»Ne. Žerty stranou. Miluji vás.«
»Ale, pane Toužimský 1«
»Váš bratranec, pan Mimoň, ustrnul s
konečně nade mnou a seznámil mne s vámi.
Žehnám tomu dni. Od toho dne teprve ziji.
»Račte se mírniti, pane.«
»Trápil jsem se tak dlouho. Srdce se hlá
silo o své právo, až — až se dovolalo. Kladu
vám je k nohám. Rozhodněte nad mým životem
a mou smrti.«
»Pane Toužímský.
»Snad mne odsoudíle právě pro tu mou
upřímnbst. Pan Mimoň není takový.«
»Jaký je Mimoň — co vy o tom víle, c
by tajil přede mnou ?
»Dle vašeho interessu o něho vidím, jak
moudrá byla jeho opatrnost...«
»Žádný interes ! K čemu by to bylo 1 Jste
špatný pozorovatel!«
»Hněváte se ? ..
»Ach ne — a dejte už pokoj!«
»Odpusíte ! Buďte dobrou ke mně ! Nevím
co mluvím. Jsem lítostí pološílen. «
»Čeho byste litoval ?«
»Čeho ! Že nejsem dokonalý — že nejsen
aspoň přibližně tak milý i zajímavý, ba i krásný
jak by se vám líbilo ... Abych směl doufat
že mne nezavrhnete, až... Milostivá slečno,
jsem vám tak bezměrně, tak slepě oddán, že
bych skočil okamžitě s tohoto okna, kdybyste
si přála.«
»Ne, děkuji vám. Věřím vám, neboť vidím.
»Můj bože — bylo by možná —«
»Zde je má ruka, smíte ji polibit; —n
tak dlouho ! Dost !«
balsoí
»Má drahán slečno o : .
»Neskromný ! Pustíte li pak?!«
Žert
Toužimský
Odpusit
Mimoň
Dosta
15
article
A za měsíc po tomto zasnoubení v tém
památném budoárku, přitulném a přece diskret
ním, přijala slečna Jarmila návštěvu bratranee
Mimoně
»Přicházím ti, sestřenko, gratulovat.«
»Děkuji.
»Proč tak chladně ?
»Chladně — to se ti zdá.
»Těším se tvému štěstí.«
»Jak je dnes venku — ?
»Krásně. No a nezapomněla's, že mán
lví díl na tvém štěstí ?«
»0, toho ti nezapomenu nikdy . . .«
»Uměl jsem pro tebe vybírati, což? Mán
vkus ?
»Mlášo všecko. .
»Toužimský, chudák, je tak šťasten —
kdybys věděla, tak báječně šťasten —«
»Je velmi hodný, Toužimský.«
»A jak je ti oddán — ostatně, ty to ví
než já, on s tebou přece všechno sdíli —
»Všechno e
»Důvěřuje ti ve všem, podrobuje seti
uznávaje tvou povýšenost ducha a srdce.«
»Všechno to znám —e
»On ti všechno povi. —
»Ano, je upřímnější než — jinl !«
»Prosím tě, každý toho nedovede.«
»Má to dověst ! Jest to povinen sobě
jiným ...«
»Nejsou povahy stejné, nezapomínej..
Zkrátka, ty's se sešla s mužem — možno řie
lépe
skoro dokonalým, milujícím, a máš s ním pře
svatbou, jste šťastni —
»Šťastni —e
bel
»A já si přicházím pro slíbenou hubičku.-
»Té nedostaneš !«
»Aj, Jarmilo, slovo bys zrušila ?e
Zruším.
Jarmil
Toužimský
Aj
Jarmila
Mimoň
16
article
»To se nesmí stát, nebylo by to karak-
terní —e
»Mně už na ničem nezáleží . . «
»Ovšem, tyls šťastna, ty's blaženou ne-
věstou, co ti záleží na celém světě na mouře-
nínovi, jenž vykonal svou povinnost a může
jít — abych užil toho vhodného citátu. Já
vím, že's bývala vždycky trochu sobecká —
»Ne, ty's byl sobec !e
»Já ?
»Pyšný jako padlý anděl, krutý, ne-
úprosný —«
»Já, Jarmilo?
»Aby uznal jiného za hodna důvěry —
ach ne, raději obětoval sebe i jiné —
»Ale, Jarmilo, já ti nerozumím —
»Já vím, škoda každého slova.«
»Mláš pravdu, škoda každé chvilky, již
zkalim. Jen jedné výčitky nemohu tě ušetřiti
Styděla's se, příznati někomu svůj cit —e
»Byla jsem žena 1... «
»Snad — zajisté .. Nu, už je vše o
byto. Měj se dobře, Jarmilo, přeji ti srdečn
tvého štěstí —.
»Štěstí ! — —
»Hle, i slzy máš v očích. Ach, to je za-
jisté něco velkého —
»Ty's — ty's dábel!«
»Možná, ale toho šlechetného, předobrého.
oddaného Toužimského z celé duše, Jarmilo
jak si zaslouží, miluj stále, věrně . . .«
»Nemiluji ho ...«
»Ty pláčeš a mluvíš nesmysly — co pal
je ti ?.
»Jšem nešťastna —e
»Nehřeš — máš ženicha svého ráda —
»Nemám ! Miluji jiného . . «
»Nešťastnice, koho... ?
»Tebe... — — — pusť mne, skočím
s okna, nemohu žíl.
»Ty moje dávno vášnivě zhožňovaná, tak
dlouho trvalo, než so hrot tvé pýchy ulomil
tys se mi přiznala ? ! Ne, neplač již, naše štěst
bude těžce zaplaceno sklamáním nevinného
muže . . «
Ubohý Toužimský
Jarmila
Al
Jš
17
article
Defraudant.
Defraudant.
Napsal A nt. K lo s e.
Bledé tváře jeho jakoby se halívaly v sy-
chravý večer.
A přece z nich prokmitaly drobné, milé pa
prsky tklivé dobroty. Ne-li stále, aspoň velmi
často. Ale i bez nich byl celý zjev jeho sym
patickým. Ani v žertu s níkým se nepohašteři
Kroku, pohledu křivého neučiníl vůči sousedn
a žádnému členu společnosti. V odpověď n
otázku, žert, kývl jen hilavou, zpola lhostejně,
zpola dobromyslně, anebo protáhl tenké rty, na
jejichž koncích svráštěla se mu tvář do vli
ného úsměvu.
Jakási měkká ostrost a zamlklost rýsovala
tu tichou povahu. Tichá, stojatá voda to ne-
byla; spíše tenký pramen, který se rád a jako
nevinně pošplouchal v bílém, prostém květu na
břehu svého toku, tříštil se chvíli na ostrých
kamenech životní hloubi; snad dosti mělké-
a občas vysýchal.
Sám sobě se tříštil, sám sobě vysýchal
Nikomu jinému to pohromou nebylo.
Tichá, volná voda to nebyla; spíše tenkou
vrstvou ledu pokrytá. A narazil-li jsi na něj, jen
úzkým otvorem to vyšplýchlo a krapet vody po
malém výronu padl tam, odkud vystřikl. Av
takové chvíli sedával v naší kavárně u postran-
ního stolku při zadní zdi vedle kulečníků, paži
o studený mramor stolku opřenu a hlavu do
dlaně skloněnu. V druhé ruce držel si před tváří
Večerní listy.
Hledival jsem tak s pohovky na něj od okna
u protější strany. Ale ty jeho oči neviděly, eo
je v listu, který před nimi ruka držela.
Měly sico přod sebou litery, ale zkomolen
trnuly do prázdna.
»No — na zdar ! Krátíčku, co je vám?e
přistoupil jsem k němu, poklepal na rameno
usedl ke stolku naproti němu.
Takový tón nevymyká se z taktu slušnéh
obcování, byť se i vázal jen na známost kavá-
renskou, denní a letitou.
Tichá
18
article
»Eh, jako pes je některý den na člověka
Uštve to — a jsem trochu unaven!« ulevil s
měkkým steskem pan Hugo Krátký, měkkým
steskem, z něhož bylo znát ostřeji jen tvrdé
sykavkovitě protáhlé »pese.
»A tak ještě jeden preferans, na Matičku.
pojďte, pánově!« vstával hned od stolku poho
div novinami.
»Tak, marqueur, karty — ať se roztáh-
neme!« Unikl mi tak asi dvakráte z přátelského
hovoru, jímž jsem se mu chtěl přiblížit.
Takový zamlklý a zadívaný člověk v leckte-
réms okamžiku maně svádí našince k upřímné-
mu podání úlěchy; ale bývá v tom i trochu
zvědavosti, chtivosti po poznání toho cizího »če-
hosi«. Inu, jsme lidnil
Pan Krátký přicházel pravidelně až po
sedmé hodině večer do naší pražské kavárny
kde se jen hemží známou společností. Na levo
u vchodu čítárna a hovorny, jimž neunikne an
jedna událost společenská, politická, literární a
hlavně divadelní. Na pravo kulečníky a herny
plny výkřiků, žertu, škádlení, rozprav a dobré
společenské zábavy.
A téměř všickni se navzájem znají. Inže-
nýři, živnostníci, doktoři, literáti, továrníci, uči-
telé, úřadníci, professoři, umělci — inu pravy
kaleidoskop.
Klidnými pozdravy u kulečníků stále s
střídají přichody a odcházení známých; zná-
mých, byť si ani formálně jmena neřekli, spolu
nehráli nebo ani jednou na téže pohovce ne-
Však se tam scházíme a vídáme po léta
denně, a ať se známe tak či onak, nač si toho
»na zdar !« navzájem nepopřát? Je nám tu
mile pobýt, veselo, a časem i mnozi jen tu
chvili zde ubijíme — ale bez té kavárny a jej
společnosti staří členové její denně se neo-
bejdou.
Člověk tam na tu chvíli, na tu svou ho-
dinu denně musí, kdyby »šídla padala«.
Hugo Krátká
Krátká
19
article
III.
III.
seděl.
A k tomu to teplo a světlo dobré společ-
nosti
Cizopásníků, darmošlapů, morálních kreténů
netřeba se ani zbavovat; sami už po druhé ná-
vštěvě poznají, že jim v té společnosti pšenice
nekvete a vyhnou se.
Je to výbornou známkou celé společnosti
Již i v té schůzi tam jakoby s člověka
padal prach různých starostí a rozmarů den-
ních, pro nějž se nemůže někdy ani dobře vy-
dechnout.
Pohovoříš si, zvíš leccos, pobavíš se, vidí
i pociuls jině nálady, uklidnlš i poslliš se k ně-
čemu vážnějšímu, ku práci. Ovšem, že to má
i svě neduhy jako všecko, co je lidské. A pan
Krátký byl tam jedním z těch stálých, dobrých
a dosti milých hostí denních.
O nikoho se neotřel ani pohledem, slovem,
neřku-li loktem. Nanojvýš, když hrál kulečníka
byl právě na řadě, v tom obvykle položil levou
ruku křečovitě na kulečník, hlavu nízko sklonil,
mířil, mířil, v tom koncem tága v pravé ruce
zajel, komih' trochu od těla, mrštil s sebou —
a již byla hnána koule pozorně na druhou.
Hráčem zvlášiním nebyl. O zádné peníze citelné
na kulečníku se tam nehraje a jemu dle všeho
na tom prohraném malém groši nezáleželo.
Zamiklý dobrák patrně, jehož potěšením už
největším bylo, mohl-li dáti anebo dal-li svému
nástupci při hře kůželkové »basue
Zvláštní! U každého hráče lze pozorovat
především snahu, aby vyhrál, přišel »do nebe«,
anebo aby se vyznamenal buď hezkou, doved-
nou a zvláštní hrou občas, řekněme, ba i umě-
leckou. Je to ostatně tak i v životě, nejen na
kulečníku. U pana Krátkého to nebylo nikdy.
Krátká
Krátký
20
article
Jeho požitkem hiry nebylo vlastní dobro, ale zlo,
nezdar nástupce, jenž hrál za ním. A tomu
účelu, tomu eíli, věnoval všecku pozornost, vše-
eku snahu, a bavil se jen spatně tajenou zlo-
bou nejbližšího, jejž tam utápěl svými »ba-
sami.«
Sám udělal špatné. Ať, jen když dal ji-
nému »basu«! A to pak zářil. Vesele se smál
a chutě natíral tágo křidou, když nástupce
zaběhí. «
»Tu máš taky ! Já tě naučím !« koukalo
z jeho očí. Je to hra, malichernost v tomto při-
padu, ale zvláštní rys povahy člověka je v tom,
uspokojovat a posilňovat se dobrácky i chutě
takovou jinak bezvýznamnou vlastní zlovůli,
toužit po ukojení její.
Až jsme se smávali ostré naivnosti jeho
v tom.
Zavilosti nemůze se přece zvát taková chu-
dobka a na takověm poli
Do kavárny přicházíval obyčejně, když už
mnozí odcházeli, kdy již nebývá tak napjsta
obvyklá pozornost společenská a nálada dosla
svého vrcholu.
Bez šoupání nohama, pozdravů na všeck
strany, zvlástních gest, přišel téměř nepozoro-
ván, poklonil se dobromyslně, pokývl hlavou a
rukou, v níž držel klobouk, kterýž po pomalém
proplétání se mezi hrajícími a ostatnímin hosty,
aby o ně nezavadil, rychle pověsil na věšák
ve zdi.
Zabalen ještě v kožich rozhledl se po s-
loně tím dobrácky naostřelým pohledem a za-
mnul rukama, ať venku mrazilo nebo tálo.
21
article
»Aá — úá le
A již seděl u toho malého stolku rohatého
»Pane Krátký, potřebujeme čtvrtého! —
Pane Krátký, pojďte dělat šestého, ať se neple
teme !«
A pan Krátký mna si ještě ruce jako p
daleké cestě Sibiři, stál již ochotně u kuleč-
níku, zde či onde.
Ani při nejlepší vůli své a milé povaze
ostatních neubrání se někdy člověk, aby se ne-
podal chvilkověmu odporu, vzbuzenému leckdy
nejapným slovem, zvykem nebo jednáním ně-
kterého člena společnost.
Je mi v té chvili odporným, hloupým, na-
dutým, banálním nebo přemrštěným. A mámi
vztek na něho.
A zejtra? Jakoby se bylo ani nechume
lílo. Niel
Pouhá nálada, dojem okamžiku — a sla
bost má každý z nás nějakou.
Pan Krátký byl ale jako květ, prostý
v ústraní, který se při každém cízím zavanut
uklonil stranou.
Neměl, nepěstil důvěrných styků ve spo-
lečností naší s nikým, ale všem byl dosti mily
nebo příjemný a vítán. Žádných prázdných,
frázovitých řečí nenadělal: obyčejně mlčel.
Po partii preferansu k osmé hodině zašel
často do vedlejších heren, kde se známým
architektem, »ůhledným lvem společnosti«, to-
várníkem nebo obchodníkem pohrál si v kartý.
Tak mlčky jako u kulečníku.
Ba tam ani tim prostým ulehčením s
»pes« nedal vzpučet svému občasnému roznětul,
jako činil u kulečníku, když se mu nepodařilo
dát »basu« sousedovi.
Krátká
Sibiř
ůhledný lev společnost
23
article
A to je všecko, čím se rýsovala jeho po-
vaha na veřejnost.
Všem se náležitě nebo aspoň dosti za-
mlouval, nikomu nevtíral a nikoho neodpuzoval.
Neznal jsem ho blíže, ale kdyby si by
přál či toho snad potřeboval, s radostí, ba
s plnou důvěrou byl bych mu přátelsky stiskl
»A pane, pilný, svědomitý a chápavý od-
borník je to, ohchodník bez zidovského nátěru,
ač s řídkou zručnosti!« říkali o něm mnozl
v té společnosti.
Nikde nepadlo o něm nekalé slovo, pohle
ani zdání.
Byl mně tím sympatičtějším, že jsem ve-
stopách jeho tváře dobře vídal a rozpoznal ne-
umlčitelné známky jakési kruté starosti, stěží
tajené, ale dosti přemáhané. Karty ho přece
nezavedly ! Bylo jen potřebí pozorovat jej někdy
z dáli pronikavě. A dobře to chápat
Neuklouzl mi ten maně občasný pozdvih
ruky jeho v ústraní, která si čelo hladilai
tlačila.
Proč?
»Ah!« zastesklo to jen v oddechu jeho
pak Krátký rychle mrštil rukou dolů, jakoby
něco odhazoval.
»A co, to dělá ostatně každý z nás !« říkal
jsem si na to v duchu.