Strana 6.

ŽENSKÝ LIST.

37. číslo.

lešné luštění otázek sociálních není ničím ji- ným než prostředkem klerikálů aby svoji moc rozšířili a upevnili. Klerikalism a jeho bojovníci jsou nepřátele novodobé myšlenky, novodobých snah, svo- body a sociálního pokroku. Při posledním sjezdu klerikálů velmi dobře jsme vystihli snahu jejich, do duševního, kulturního a ve- řejného života našeho svou černou rukou za- sahovat. Ženy dělnické, ženy proletářské nesmějí ledabylo přihlížeti k této činnosti strany kle- rikální. Jde tu o zájmy naše kulturní, hospo- dářské a sociální, o celou naší bu- doucnost. Jedině v silné organisaci dovedeme se ubránit těmto jejich snahám a nástrahám. Ženy, pracujte proto pro sesílení našich po- litických i odborových organisací, spojenými silami zmohutní i náš boj proti klerikalismu a jeho zhoubnému působení. Povinností ženy je pracovati pro odluku církve od státua školy od církve, aby i po stránce kulturní byly ženy osvobozeny.

FEUILLETON. Zlomený květ. Napsal Raskolnikov.

Na dveřích chefovy kanceláře ozvalo se tiché, stlumené zaklepání. Doktor, nedbale jakási akta prohlížející, zvolal „dále!“ a zaměřil zraky své ku dveřím. Mladá, urostlá dívka nevšední krásy vklouzla do kanceláře, nesměle še rozhlížejíc. „Slečna uchází se o místo v mé kanceláři?“ předešel ji doktor, vida, jak mladá dívka marně se snaží nalézti vhodných slov. „Prosim!“ a mladé děvče pokročilo v před, po- dávajíc advokátovi jakýsi bílý papír. Bylo to vy- svědčení z kterési soukromé školy obchodní. Doktor přelétl vysvědčení a zraky jeho zazářily. „Milada Nálevko á. Zkusíme to. Po prvé tři měsíce dostanete pětadvacet zlatých. Budete-li vy- hovovat, zvýším vám plat na třicet. Přijímate?“ Tón doktorův nepřipouštěl odporu. Milada zakoktala cosi o milosti, které se jí do- stalo a vyslovila mínění, že bude pilnou svou prací vyhovovati. „Uvidíme, uvidíme! Hned odpoledne můžete nastoupiti. V půl třetí. Doufám, že budeme se spolu dobře snášeti.“ Nestoudný úsměv přelétl tvář advo- kátovu. Doktor doprovodil Miladu až ku dveřlm

Matka byla radostí unesena. Zmateně pobíhala chudičkým pokojem, nemajíc stání. „Holka, to štěstí, to štěstí! Ani nevíš, jak máš být pánu bohu vděčná. Hned na poprvé dostat místo Ta důra protější vztekem pukne. Pětadvacet zlatých! To se budeme mít jako v ráji.“ Milada sedíc na pohovce zmateně se usmívala, majíc oči zarseny. I ona byla přeplněna radostí, jen že nedostávalo se jí slov, jimiž by ji vyjádřila. Neustále pokukovala po hodinách, bojíc se, aby ne- zmeškala. Matka samým chvatem, jakým oběd dodělávala, zatočila se pojednou kol okna a strhla sebou vy- kvetlý štěp růže. Stonek, na němž růže tkvěla, se pře azil a zlomený květ naklonil malomocné rudou svou korunku. Matka se zasmála. „Aspoň si jí vezmeš s sebou do kanceláře.“ Když Milada odcházela, polibila ji matka na rozkvetlá ú ta. „Jdi šťastně, dítě! A drž se mi, to ti povídám.“ Doktor sám vy kazoval Miladě práci. Stolek její nacházel se u druhého okna chefovy kanceláře, která byla dřevěným paže ím ve dví rozdělena. Milada pečlivě opsovala sáhodlouhý účet poručenský a bylo jí smutno. Div že neplakala. Mocná touha po jejich pokojíku se v ní ozvala, po jeho klidu a po vsed- ním žvatlání ma tčině. Tak cizím a odporným při- padalo jí toto ovzduší, kde, jak chef jej pravil, měla se cítiti jako doma. Dveře pažení se otevřely a doktor vstoupil. Až budete s t mhle hotova, tak napíšete tyto adresy. Nu a jak se vám zde líbí? Dobře, viďte!“ a masitá ruka doktorova spočinula na jejím rameni. Milada se zacnvěla nelibostí. Doktor hlavu maje u samé její tvaře, hlasitě funěl a pokračoval v roz- hovoru. Musila ustati ve práci a zodpovídali jeho otázky. Pojednou citila v týle žhavý polibek. V ecka krev vehn la se jí do tváří. Vykřikla a snazna se doktora odstrčiti. Ten však pevně ji objímal a smál se jejimu rozhořčení.

„No, no, malinká!“ a vlekl ji k měkkému tu- reckému divanu. V očích se jí setmělo a divoká bolest projela jí nitrem. Malomocně podlehla jeho útoku — „Před vámi měl jsem tady jinou, taky takovou mladičkou jako vy, ta však nebyla tak rozumnou, vyta a mi po ček a utekla. Cha, cha!“ a doktor š ro e se rozesmál. Miladu polévala jeho cynická slova jako vaříci vodou. Když odchazela, sotva že pozdrav z ašep aa. Oba písaři znalecky zamrkli a jeden z nich p rohodil: „To b, bylo tak něco pro našeho starého,“a oba se zasmáli. Povalovala se na posteli a přemýšlela. Srovná- vala se s ruží, která zatim vadla pohozena na jejím živůtku. A vzpomněla si na svou prvou lásku, na toho bujného, červenolicího hocha, který ji tolik mi- loval. Nabízel jí své srdce a chtěl na ždy sepjati život svůj s životem jejim. Odmítla jej tehdv, sny její zalétly příliš vysoko A dnes?! Za pětadvacet zlatých? Šilená bolest lomcovala jejím tělem. Hlavou bleskla jí myšlenka na sebevraždu. Zmizela však ihned a Milada si uvědomila, že příliš miluje život. Chmurný, vzteklý smutek drásal její nitro. A po- jednou byla rozhodnuta, že do kanceláře více ne- půjde. Ale matka! připomněla si. Pro ni musíš! Za- ryla hlavu do podušek a prsty zuřivě drásala pol- štáře .. A ráno nevyspalá vrávorala do kanceláře, s očima krví podlitýma. Zdálo se jí, že se brodí samým bahnem. Chefův nestydatý významný pohled zasáhl ji jako políček. Zaťala malomocně pěstě a ponořila se v mechanickou svou práci ..