ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 fd4208e0-70bf-11dc-b6ed-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
ALTO TextBloky — 18
#1 alto_textblock #1
12. července 1903.
#2 alto_textblock #2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
#3 alto_textblock #3
k čislu 188.
#4 alto_textblock #4
Strana 9.
#5 alto_textblock #5
Halucinace.
#6 alto_textblock #6
Objevilo se to právě v den jeho čtyřicátých narozenin. Lépe řečeno, v noci po nich. Jindra Chocholáč nikdy se nevracel domů za dne, málokdy za večera, pravidelně hezky pozdě v noci. A toho osudného dne byl si umínil, žese vráti až „zejtra ráno“, toho dne chtěl dokonale užiti, i s nástavkem noci. A Jindra Chocholáč byl by dodržel, zcela jistě, jen kdyby taky byli vytrvali jeho přátelé, kteréž sezval na oslavu svého osudného dne. Říkal mu tak sám, a dávno, dávno před tím. než se osudný den rozbřeskl, propadal jisté tesklivosti. Téměř tvrdošijně si namlouval, že ten den jest určitou mezí v jeho životě. „V ten den,“ šeptával si, „nadobro se roz- loučím s mládím! Tím dnem nadejde mi sku- tečně železný věk! Tak lito mu bylo života, který mu uplynul a tak tesklivě hleděl do toho „zbytku“, jak t nazýval. Arci již dříve šlehlo v jeho sluch častěj nějaké slovo o staromládenectví, ale Jindra se bránil, zuby nehty se bránil, že by svět měl právo ho tak nazývati, dokud nedovršil čtvrtou desftku svých let. Ale až osudný ten den přijde a zapadne v šedivinu všech dnů minulých, pak marno brániti se, pak je tomu tak! Je po květu růží, po milostných dobrodružstvích, po všech nadějích, po luzném obraze domácího krbu, jak si jej kdys malovával — a zbude ze všeho jen ten mládenecký pokoj u kvartýrské Kostkové — ach, takový studený, bezbarvý náhražek útul ného domácího krbu. Nebo ani na to již nepo mýšlel, aby hledal cosi lepšího. Co by si vy měnil? Pokoj za pokoj, kvartýrskou za kvartýr skou, stejně vyschlou a lhostejnou, domovníka za domovníka. Leda že by vyzískal někde jinde vlastní domovní klíč, po němž kdysi tolik tou- žíval, tehda ještě, když bydlil v Křemencové ulici, v tom zákoutí na konci chodby, tehda. když se nevracel domů sám a když mu tak va- dily zpytavé pohledy domovníkovy, snažící se, aby pronikly hustý závoj, jímž bývala zastřena Réza. Ah, to je mu již taky lhostejno. Kde je Rézal Tak veselý chtěl míti čtyřicátý den svých narozenin, tak bouřlivý — a ti zbabělci všichni se roztrousili do hodiny s půlnoci. Měl tam zů- stati sám? Se zívajícím číšníkem Alojzem. který ho v duchu jistě posílal ke všem čertům? Tak tedy šel. A jak vykročil v chladný nočn vzduch, zakolísal se. Jindřicha Chocholáče zara- zilo to. „Je to horší, než jsem se domníval,““ za- hučel do límce. „Viklám se — tu to je, stáří se ohlašuje. Příroda má své hranice, mezníky, od- díly. Co, deset sklenic, a to mi podrazí nohy?“ V tom okamžiku probudilo se v Jindrovi svědomí. Díval se do minulých dnů a připadalo mu, jakoby hleděl na Rudé moře. Bezpočet vy- pitých sklenic sléval se před ním v ohromnou jedinou hladinu. Pěnila se, vzdorovala, nadýmala velikými vlnami, a na hřebeně těch vln zmílalo se cosi jak ořechová skořápka. Rozbouřená hla- dina hrozila pohltiti ji. „To je zdravý rozum,“ vytřeštil Jindra oči „Ano, rozum! Ještě se drží, ještě odolává — ale nový náraz, nová vlna, a skořápka se překotí.“ Jindra Chocholáč zafuněl, vydechl a sta tečně vykročil. „Začneme jinou! Přestane to! Konečně je čas, abych měl rozum a podržel jej. Ku předu!“ Šel a přemítal, není-li vlastně pozdě. „Není,“ povídal si. „Vždyť jsem četl — u čerta, kdo pak to byl? Hýřil do čtyřicátého roku, pil jako nezavřený, ale pojednou ufala byl z něho nejřádnější člověk. A dožil velikého věku. Kdo pak to byl, u čerta! Voltér? Ne, pletu se, Rusó? Ne. Kazanóva? Ne, ten zůstal flámou, a pak ani nepil, mýslím. Vzal ho čert, kdo to byl, ale vím to, četl jsem. Dobrá, změníme taky program. Pro koho vlastně mám ludračit? Pro ty oškleby, kteří mi v nejlepším utečou? Ne! Víe vedy, míň alkoholu! Do řeky, Jindro! Plavat A víc procházek! Kde je psáno, že mám píe deset sklenic? Jsem si odporný! Fuj, starý zhýralčel Jindra Chocholáč umlkl náhle. Připadalo mu, že sebou příliš opovrhuje. A pozbude-i úcty k sobě samu, je vše ztraceno. Domů! V jistém návalu velkomyslnosti dal dnes domovníkovi dva desetníky, ač ne-li proto, aby domovník shovívavěji posuzoval stav jeho, v ja- kém se navracel. A když přešel dvůr staré budovy a vstupoval de schodiště zadního domu, škrtl sirkou a pracně rozžehl sloupek. „Stupej rovně, Jindro,“ napomínal se, pa dobře počítej. Bydlíš ve třetím patře. Dvakrát po čtrnácti a pak čtyřikrát po dvanácti. A budeš doma. Kde pak mám klíč od předsíně? A po- tichu, Jindro! Nemusí baba vědět, kdy jsem při- šel. — A co je jí do toho!“ zahuhlal náhle roz durděn. „Vždyť platím! Její věcí je pořádek a či- stota. Nic jiného nežádám. Šťastně vykobrtal se nahoru, otevřel, zamk zase, po prstech došel do svého pokoje. Z ku chyně ozývalo se zdravé chrupání a Jindrovi se ulehčilo. Paní Kostková spí. Postavil sloupek, rozepinal kabát, vestu rozhližeje se, kde jsou trepky. A tu pojednou kmitlo se mu cosi — cos černého, uhánějícího při zdi kamsi za kamna. cosi malého, s dlouhým ocáskem, jako stín, beze šustu — a hle, za prvým druhý stln, stejně malý rychlý, s ocáskem —
#7 alto_textblock #7
V Jindrovi zatajil se dech, Jindra vypouli oči a hleděl, hleděl ztrnule ke zdi, měře ji od okna ke kamnům, a zíral v kout u kamen, vy- běhne-li druhou stranou za nimi cosi. Kolena se pod ním roztřásla, že se musil opřit o stůl, a když ani tím třesení nezmírnil, došoural se na opačnou stranu světnice a klesl na pohovku. „Jindro!“ zastenal, „už je to tu! Myšil Vidím myši! Alkoholismus! — Právě tak, jak o tom onchdy doktor Cvrček vyprávěl. To je první zvonění. Myši! Jsem ztracen! Teď myši, a pak mě popadne delirium, třeštění, a pak mě odvezou, obleknou ve svěrací kazajku — — Jinde, Jindrol“ A Jindra opřel hlavu do dlaní a rozplakal se, až mu slzy prsty protékat“, hrudí to lomeo- valo, ústa přetékala horkou slinou, v nose plá-
#8 alto_textblock #8
čem zavlhalo. Plakal jako dítě. V tom pláči vzpo- mínal na své dětství, kdy ještě nevěděl, co je pití, vzpomínal na svého moudrého, střídmého ote, na dobrou matku, na všechna její naučení, vzpominal na nebožky sestry, na nebožtíky bratry, a huhlal v usedavém brekotu do dlaní: „Ach, ti všichni odešli, ti dobří, pořádní lidé, já lump tu zůstal, abych utopil rozum v pití! Myši, myši! Viděl jsem myši!“ Nevěděl, jak dlouho tak seděl, ale konečně již neplakal slzy, pramen jejich vyschl, jen oči ho pálily a jen hrudník se dmul a lomcoval sebou a z hrdla již dralo se jen štkání na sucho. Konečně Jindra Chocholáč oddálil rucea vzhlédl do pokoje, jasně ozářeného. Povytažený kousek sloupku byl dobořel až ke klubíčku, kte- réž chytilo celé, a teď hořel sloupek desíti knoty, vosk se rozléval po stole, jím napojená hořela i kruhem vlněná pokryvka stolní. Vyděšen zíral Jindra na plamen, vyskočil , chopil se sklenice vedy na nočním stolku a vychrstl ji do plamene. Zaprskalo, začadilo, zasmradilo se v pokoji, bylo tma. Jindra se chvěl ulekáním, tápal k nočnímu stolku, nahmatal sirky, rozžehl petrolejku a díval se ztrnulý na spoustu, malým tím požárem způsobenou. Potom zraky jeho zabloudily do zreadla, z něhož naň pohližela zarudlá tváh s opuchlýma očima, tvář, jaké v zrcadle ještě nikdy neviděl. — — — Když ráno paní Kostková vslupovala se sní- daní, byla okna pokoje Jindrova otevřena, svět- nicí vanul chladný vzduch. Na posteli ještě v hlubokém spaní pohřížen ležel Jindra, s hlavou ovázanou ručníkem, u postele stálo umyvadlo plné vody. Stůl byl pokryt novinami a knihami. aby aspoň na chvíli byly zakryty stopy ohníčku. Paní Kostková postavila tác s kávou a po prstech se vykrádala ze světnice, Ale než unikla. pohnul sebou Jindra a zachroptěl jako ze spaní - „Myši! Myšil „Můj Bože,“ vzdychla kvartýrská, „obával jsem se toho! Jak to dopadne! Půjde-l opravdu — — Toho dne večer vrátil se Jindra Chocholáč přímo z úřadu domů, což překvapilo nejvíc pan Kostkovou, ale zároveň ji znepokojilo. Spěchal s balíčkem do pokoje, zavřel se. Z balíčku vyňal novou pokryvku, sházel se stolu knihy, noviny. odklidil a vyškrabal pečlivě všechny stopy vče- rejší nehody, prostřel novou pokryvku, prohoře- lou vecpal zatím do kamen. Snad ji později spálí. Spořádav to, překvapil paní Kostkovou podruhé, vstoupiv do kuchyně a žádaje, aby mu přinesla večeři. „Pan doktor dnes nikam nepůjde?“ „Ne. Zůstanu doma. Jenom ještě na pro cházku, ale za hodinu jsem zde. „Pivo taky nějaké „Ne. Jen čtvrtku vína a syfon. Mám nějal nedobré spaní,“ lhal Jindra. Paní Kostková starostlivě se zatvářila A když Jindra odešel, vzdychla všechna stísněna „Můj Bože, Bože, jak to s ním dopadne!“ Ale hned kvapila do pokoje, prošukala, kde co, horlivě se obírala koutem u kamen a potom spěchala pro večeři, pro víno. Celý týden žil tak Jindra Chocholáč a na- býval klidu, zároveň však svěžesti, dávno nepo- znané. S lehkou hlavou ulehal, netrýzněn dal- šimi halucinacemi, časněji a čile vstával. A e dávno již nebyl učinil: taky teď doma pracoval. Psal i čell, a skoro se mu ani nezastesklo pe obvyklé společnosti. Bylo v neděli ráno, Jindra Chocholáč leže na lůžku s očima dávno otevřenýma, přece všal uvažoval, nemá-li dnes ještě chvilku poležet když je neděle. Polehounku otevřely se dvéře, potichounk vplížila se paní Kostková, první její pohled pad v kout za kamna. A tu pojednou zapomněla na všechnu opatrnost a zvolala tlumeně: „Konečně, potvory!“ A sehnula se do kouta. „Co pak?“ vymrštil se Jindra na lůžku. „Tady jsou, pane doktore!“ volala pan Kostková vítězoslavně, vztyčujíe obě ruce v- soko nad hlavou, v každé ruce pasť. V jedné pasti tetelily se dvě myši, ve druhé tři. „To jsem poměla tisíc ouzkostí, pane doktore,“ hovořila matrona horlivě. Najednou, kde se vzaly, tu se vzaly — myši zde. Zde za kamny pod podlahou měly skrýš, díru prokou- saly, rodinu vyvedly, Bůh ví, odkud. Poprvé jsem na to příšla před čtrnácti dny, nasypala jsem do díry tlučeného skla, sádry, popela, jedu — nie naplat, myši pořád. Políčila jsem, nadarmo. Bůh ví, co žraly, ale na vnadu nešly. Až dnes v noci. A proto pan doktor nespal, proto pan dektora bolela hlavička, proto pan doktor otvíral ckna — já umírala ouzkostí, že dá pan doktor výpověď. Ale máme je, a teď zaleju doupě ce- mentem a bude pokoj. Chvála Pánubohu!“ Jindra Chocholáč díval se na pasti, vzpo- mínal, v hlavě se mu jasnilo, radostný výraz za- plavil jeho líce, a vzpřahuje obě ruce, volal k paní Kostkové: „Dejte je sem, potvůrky, ať se na ně po- dívám. Jejej, jejej, celá myší rodina! Myšky zlaté myšky, zlíbal bych vás! To jste byly vy Vyjevena dívala se kvartýrská na Jindru, ale pojednou vytrhla mu pasti z rukou, neboť se obávala, aby zas myši nepustil, jakou radost z nich měl. Vytrhla, odkvapila, a za chvíli mu oznamovala, že jsou utopeny. „Chudáčkové!“ politoval Jindra, zhlubok vzdychnuv. „Za to, že mne zachránily!“ Čemuž paní Kostková nadobro nerozuměla. Jako jí taky nešlo do hlavy, že se pan doktor tak nadobro rozžehnával s dřívějším svým ži- votem. A třeba že byly myši polapeny, klidu ne- nabyla. Sedává v kuchyní zamyšlena a přemítá: „Přijdu o něj, odejde mi, vím to. A možná, dost možná, že ho ty myši na to přivedly. Jak- živy tu nebývaly. Kdo by věřil, že se člověk pro nějakou myš rozběhne na ženidlo. A tako- vého pána už nikdy nedostanu. Ne, takových není nazbyt. Těšívala jsem se vždycky, že to můj poslední nájemník. A zatím budu zvykat na jiného. Můj Bože, pro několik neřádů myší!“ A hlava paní Kostkové, plná starostí, klesá do klína, nad kostkovanou zástěru. Málemje staré kvartýrské do pláče. Xpsilon.
#9 alto_textblock #9
Pařížské dojmy a skizzy.
#10 alto_textblock #10
XII.
#11 alto_textblock #11
(Několik slov všeobecných.) Ještě před několika roky krčili nedo věřivě rameny naši lidé, znající ve svém životě duševním a politickém pouze starou, vyjezděnou cestu z Prahy do Vídně, když jsme před nim mluvili o přirozenosti přátelství francouzsko- českého, o nutnosti nejužších styků s Francií v nichž jsme viděli podobný zušlechťující a po silňující živel pro nás, jako v solidaritě všeslo- vanské. »To si počkáte!« odbývali nás nadšence franko-české staří praktikově, »Francouzi jsou příliš grand-seigneuři, než aby se mohli zabývati malým národem. A pak víte, jak pokulhávaj v zeměpisu, pletou si nás s Maďary a s cikány a mysli, že Praha leží na Dunaji. Ostatně přešla již doba sentimentálních a romantickýeh sympalií mezi národy. Nemyslete si, že Čech bude v republice pana Loubeta tak zajímavým, jako byl Polák v republice Lamartína neb v cí sařství Napoleona III. Nám schází romantický prestige revolučních hrdinů polských a italských bojovníků za svobodu, jsme ve svém tuhém boji o svůj jazyk a existenci národní příliš reelní a střizliví, než abychom mohli býti za- jímavými.« »Sympatie pro Francii«, odpovídali jsme my mladí, »j-ou již v historické tradici našeho národa. Nic není přirozenějšího nežli láska če- ského lidu k Francii, k vlasti pokroku, svobody a nejvyšší kultury, neboť i v naší rase slovan ské, bojovně a měkké, univé, leží idealismus. husitský a českobratrský altruismus i touha imponovat a mohutnět kulturně. Francie vždy jen dobro prokazovala nám a osvícenský a hu- manitní duch její spisovatelů v stoleti XVII působil na naše národní vzkřišení. A vůči ne- bezpečí pangermanismu musíme postaviti ideu velké obrany slovansko-francouzské. Jde o naši budouenost i o budouenost Francie.« V poslední době mnoho se změnilo u nás i ve Francii. Přes všechny obtíže došlo k tako- vým hlubokým a vážným projevům sblížení francouzsko-českého, že nyní již nikdo neodváž se je podceňovati a zejmena německý tisk je pojímá se zděšenou vážností, třeba že tu a tam nějakému vídeňskému šmokovi uklouzne tingl- tanglový vlip. V českém národě sympatie a láska k velké Francii pronikají všechny třídy a vrstvy spole- čenské, intelligent, aristokrat, sedlák i délník je náruživým frankofilem a jak mocný, všestranný, všechny massy zachvacující je tento nadšený pocit přátelství a sympatií, to překvapujícím způsobem ukázaly závratné enthusiastické ma nifestace a ovace, jimiž byli o slavnostech so- kolských uvítáni a po celou dobu pobytuv Praze provázeni zástupci města Paříže s pre sidentem municipální rady, výmluvným a distin- govaným panem Daussetem v čele. Vé Francii učiněn rozhodný pokrok v po znání naší věci. Čechy byly tak umlčeny obklo- pujícím nás Němectvem, všechen náš zoufalý zápas národní a politický, naše práce kulturní. náš rozvoj hospodařský byly tak světu zakryty a maskovány vládou a německým tiskem, že jsme byli ostatní Evropě »neznámou pevninou«, Chápu chytrost této taktiky našich nepřátel, kteří doufali, že s námi budou snadněji hotovi, když nás přitisknou ke zdi ve tmavém koutě. Není divu, že francouzský tisk a kruhy politické měly nejasné a bludné názoryo naší vlasti. Poslanci, novináři, professoři, ano i »nesmrtelní« členové učeného Institutu netu- šili ani, že ve středu Evropy, uprostřed Něme- ctva statečně bojuje, výdatně pracuje, úsilovně se vzmahá šestimillionový národ slovanský. Ale minuly tyto doby idyllické netečnosti a velko- panské nevědomosti. Přišli »noví mužově« Francie moderní pokrokové, a ti záhy postřehli celý význam č ské otázky a nastal rázem obrat. Nová gene- race pochopila, co bylo tušeno a rozpoznáno seperiosní itelligencí publieisty Hervéa, vel- kého historika Alberta Sorela, co hlásal ne- unavný Louis Léger, nač poukázal skvělýa bystrý duch Paula Deschanela — a česká otázka se stala předmětem vážných studií, jichž nejmohutnějším projevem jsou historické práce Denisovy. Roku 1870 zvítězila německá akurátnost, důkladná znalost poměrů soused- ních národů a států. Tragedie »strašného roku« vyburcovala Francii příliš sobě důvěřující, příliš sebou spokojenou, podobající se krasavici, zvyklé přijímati dvoření celého světa. Nová generace pochopila, že jejím světem nemůže býti skvělá čára boulevardů Madeleine-Bastille a šla cesto- vati, studovati své sousedy. A tyto cesty, tato studia poměrů německé říše přirozeně je vedly, aby si povšimli Čechů a poznali, že česká otázka je nanejvýše důležitou pro budoucnost Velkého Německa a Rakouska a tím i pro bu- douenost celé Evropy. Prozíraví Francouzi, kteří provozují poli- tiku velké perspektivy, kteří hledí vstříc zejtřku. poznali též přísnou a osudnou důležitost české otázky pro Francii a shledali, že nejpraktičtější zájem, nejpřirozenější požadavek existenční jim velí, aby přilnuli k národu českému, s jehož bytím či nebytím souvisí buď uskutečnění snů pangermánských a úplné pokoření Francie, nebo skrocení výbojné panovačnosti teutonské a vítěz- ství, mír, budoucnost racy gallské, latinské slovanské. »Otázka česká je otázkou francouzskou«, pravil ke mně r. 1898 Paul Deschanel. Jakmile dospěli moderní, pokrokoví lidé ve Francii k poznání důležitosti české otázky, po- čali horlivě pracovat, aby se s námi sblížili a aby nás poznali. Effekt se dostavil brzo. Aspoň zatím zevní. Nechci tvrditi, že by nás široká veřejnost francouzská znala lépe a důkladněji — ta vůbec bude mít asi vždy nejasné poně- kud představy o všem, co se děje za hranicemi — ale začínáme být ve Francii populárními. A pak si nás již ani členové akademie nepletou s cikány a Eskymáky. To je též pokrok. O tento pokrok má velkou zásluhu něko- lik vynikajících jednotlivců. My Čechové sami jsme bohužel mnoho neučinili. Nemáme hybné. podnikavé propagační schopnosti Maďarů, ani jejich prostředků a obětavosti. Naše veřejnos
#12 alto_textblock #12
ani i mnozí politikové nejsou vždy na výši si- tuace a nedovedou si dobře vysvětliti, co my máme hledati vlastně ve Francii. Za to tím větší musí býti náš vděk oněm publicistům a politikům francouzským, kteř studovali náš život politický a národní, maj s námi intimní a přátelské styky a kteří odna učili francouzskou žurnalistiku dívati se na naše věci německými brejlemi. Pařížské žurnály čer paly o Češích informace z nekalých zdrojů ví deňského tisku. Byli jsme nepochopeni, karri kováni, ostouzeni. Nemohu jmenovati všechny horlivé propa gátory a zastance české věci, kteří Francii přinesl nové světlo o spletitých poměrech v Rakousku snad bych opomenul jmenovati ty nejzáslužnější. ale stačí snad uvěsti jen některá jména publi cistů: André Chéradame, René Henry, Darreste Eugéne Lautier, Jarray, Emile Massard, J. v Sers aj.
#13 alto_textblock #13
Vidíme ve Francii vlasť volného duchaa ušlechtilosti. Paříž je městem světla, Francieje světem světla. Francie vždy rychle spěla v čele civilisace a osvěty, Francie Pascalova, Desear- tova, Comtova, Francie Moližrova; Diderotova, Balzacova, Francie Rabelaisova, Lamartinova, Viktora Huga, byla vždy velkou učitelkou utěšitelkou národů. Proto celý svět vděčně kne vzhlíží, nadšeně velebí krásné skutky, jimiž prokázala dobro lidstvu a proto pokládá právem Paříž za nejdůležitější město kulturní ve světě. Pouze drsný Teuton, jenž ani vlivem civilisace a práce duševní nezjemněl, pouze takový drsný a učený Teuton jako Mommsen mohl radit svým válčícím spolubratrům, aby bez milosti bombardovali Paříž i se všemi její po- klady vědeckými, i se vznešeností jeji kalhe- drály a slávou její galerie v Louvru, aby zničili město, odkud on sám čerpal značný zisk — a to nejen morální... Tentýž senilní zuřivec Mommsen pak radil po třiceti letech svým spolubratrům, aby bez milosti rozbíjel tvrdé české lebky Ukažte mi jediný rys takové brutálnosti. sveřeposti a takového hrabivého barbarství v celé historii francouzské! Nenajdete jej, po- něvadž je to nemožné, nepřirozené, absurdní racy tak jemné a pokročilé. My Čechové musíme vzhlížeti ke Franci s láskou, jakou zasluhuje národ ten, který nej více bojoval pro svobodu a emancipaci lidstva nejvíce pracoval pro jeho osvícení a klesti cesty ideám pokroku. Celý svět dosud podlehá podmanivému vlivu francouzské kultury, která nese lidstvu nejvíce volnosti i vzletu, je jasná a široká V zápolení velkých kultur zvítězila vždy Francie a dokázala svou převahu. Nám Slovanům je bude francouzská kultura vždy blízká. Slovan- ský duch harmonicky se shoduje s duchem gallským a latinským. Jen těžkopádné kantorství a doktrinářstv může se stavět proti francouzské kultuře a dá- vali přednost kultuře brutálních dobyvatelů usurpatorů. Francouzská lehkost je plná gracie a vznáší se k slunei, kdežto německá důklad- nost plazi a chmůří se u země. Francouzská frivolnost je méně nemravná ve své upřímné nežbednosti, nežli pokrytectví a puritánství ger- mánské. Přemožená Francie je silnější nežl vílěz, je silnější svým bohatstvím, svou tvoři vostí, svou prací. Mnozí u nás s pohrdáním posuzují Francii a nedůvěřují, že my bychom mohli míti nějaký zisk z její kultury. Těm již o poslední světové výstavě jsem adresoval tato slova: Český národ miluje a obdivuje Francii tím více, čím více musí zápolit o vytvoření své vlastní a rázovité kultury. Národ, který žije na křižovatce Evropy, kudy vanou všechny čtyři větry lidského ducha, kudy procházely všechny proudy ideí národních, náboženských a kultur- ních, musí nejen těžce bojovati o svou exislene politickou a národní, ale též bolestně zápolit v tom ohnisku všech možných pronikajících se paprsků — o své vlastní, osobité, českéa slovanské bytí. Ze všech sil musíme se snaži za timto eílem a klaníme-li se kultuře fran- couzské, učíme-li se od ní, není to prolo. abychom se jako jiní po ní opičili, jí se dali cele překonat, ale abychom ve vílězném jej plápolu našli jas na vlastní cestu do budoue- nosti a hřejně, sílivé teplo slovanského vědomí Václav Hladik.
#14 alto_textblock #14
Ústřice. Novelka. Napsal A. Panzini
#15 alto_textblock #15
Tato prostinká historka nepřihodila se mně. nýbrž mému strýci, povoláním gymnasialnímu professoru. Abych si věc usnadnil, líčím vše v první osobě, jako bych událost byl sám zažil ač znovu prohlašuji, že s ní nemám nic společ ného. Na důkaz pravdy mějtež mé ujištění, že jsem jen skromným jedlíkem, že si v pokrmech nevybírám a že se za jistých okolností spo- kojím i s hrstkou sušených oliv, kdežto mů strýc že od jakživa slyne pověstí zmlsaného la
#16 alto_textblock #16
bužníka.
#17 alto_textblock #17
Byl jsem tehda o polednách hladov jako vlk hladovější než kdy jindy, už proto, že jsem rann dechůzkou do budovy finančního úřadu, kde m vypláceli měsíční gáži, zmeškal obvyklou sní dani. Rozvažoval jsem dlouho, co bych mě podniknout. Konečně dodal jsem si odvahy a vzal za kliku skleněných dveří elegantního restau- rantu. Co ostatně může státi dobrý oběd? Nejvýš pět lir. A nemám snad v kapse celou gáži? A tak ocitl jsem se v nádherném, zlatými čalouny a zářícími lustry vyzdobeném sále, na jehož vysokých oknech vznášely se drahocenné záclony; úhledné, podlouhlé stoly s bělostným prostěradly a ubrousky, obklopené vkusnými le- neškami z těžkého sametu, umístěny byly v ně- kolika řadách. V prostřed sálu pnula se z lůna skvarií a vodotrysků velkolepá palma a po stě- nách i na stropě leskly se plochy křišťálových zreadel. Přiznávám se, že mne sem přiváděla jedině pověst o výtečné kuchyni a že bych tu již dávno býval, kdyby mi něco v tom nebylo bránilo. Ne- návidím totiž sklepníky čelných restaurantů, n
#18 alto_textblock #18
boť mi vždy připadalo, že křivením vyholených brad a mžouráním nevyspalých kukadel odhadují v duchu našince, jakoby chtéli mu říci do očí: „Nejsi ani millionářem, ani marnotratníkem, an neobchoduješ s dobytkem. Čím tedy jsi? Patrně chuďasem, který požívá toliko pověsti hlou- pého poctivce a vleče se bídně životem.“ A chla- píci ani neumějí se poděkovati, dáváme-li jim dvacet centesimů zpropitného ... Ale přesvědčil jsem se, že mne zdání kla- malo. Jakmile jsem vkročil do jídelny, vyskočil ze svého sedadla u nejzazšího okna restauratér — byl to patrně ten, jenž trůnil v posledním ktesle — vyšel mi vstříc a sklonil se přede mnou na znamení úcty až k zemi. Jakoby mne býval dávno znal a já tu přece meškal v přísném in- kognitu! Byl to mladý človiček růžových tvářía kvetoucího zdraví. Sličný muž, jehož zevnějšek byl místnosti jenom k ozdobě. „Mají-li, chlapíku, kvíčaly z tvé kuchyně tak jemné maso na sobě, jako ty,“ pomyslil jsem si, „pak není pověst tvého restaurantu ani dost málo přemrštěna. Jenom pozor. brachu a ne- pouštěj se na výzkumné cesty mezi lidožrouty, sic se už nevrátíš. A při tom odplácel jsem přívětivému muži úsměvem za jeho pozdrav V té chvíli postřehl jsem maně, že restau- ratér dává jednomu ze sklepníků rukou zvláštní znamení... Ale nedbal jsem toho. Sklepník při- tečil se ke mně s ohnutou šijí a provázel mne k stolu. Připadal mi v bezvadném úboru spíše jako kandidát poslanectví, nebo jako obhájce, řečníci v soudní síni před damským auditoriem; ze sněhobílé, hedvábné náprsenky, odrážející se od temné černi moderního fraku, třpytily se routy, límec měl la Garibaldi a účes jako Verdi. Jaktěživ jsem takového Ganymeda neviděl. Ubíral se v patách za mnou, ujal se mého klo- bouku a hole, pomáhal mi z převlečníku a radil mi, abych si přisedl do společnosti dvou Angli- čanů, kteří cosi jedli s takovou chutí, jakoby polykali pilulky z otrušíku a při tom říkali „yes, ves“. Pak se sklepník postavil do uctivé vzdále- nosti a tázal se, hodlám-li zahájiti oběd laný- žovou paštikou. Přisvědčil jsem. „A jaké víno poroučíte signore? Mám velkolepé Bartolo — — „Postačí obyčejné stolní,“ opravoval jsem jeho divný názor o blahobytu gymnasialního pro- fessora s dvacetiletou životní praxí. Za chvili stál přede mnou na stole zelený kalíšek se zlatou obrubou a baňatá láhvička chiantského. Bylo výtečné. A také paštíka z la- nýžů, již jsem nikdy před tím nejedl, vynikala skvostnou úpravou. Když jsem ji roztíral na sma- ženou housku, velebil jsem v duchu kuchaře, jenž se zná ve výrobě takových pochoutek kořil jsem se inu jménem břichopasného lidstva. Požil jsem paštiky slušnou dávku a když jsem dojedl, usmíval se na mne opět můj sklep- ník a sebevědomě pronášel: „Nyní, signore, pochutnáte si znamenitě na polévce s čerstvými boloňskými nudlemi. Nedbati někdy prospěšné rady zkušených odborníků, bylo by čirou nezdvořilostí. Polévka s boloňskými nudlemi!... Poroučel jsem sklep- níku, aby mi přinesl polévku s boloňskými nudlemi .. Oplývala touže znamenitostí, jako paštika z lanýžů. „A teď přináším pečenou křepelku se šam- piňony a s karossetou,“ promluvil opět můj muž. Skoro jsem už nemohl. Jindy nepřevyšovala při obědě moje míra koflík zavařené polévky, řízek hověziny a telecí kotletku. Tentokráte však vyplnila již lanýžová paštika žaludeční dutinu skoro do všech prostor... Nicméně lákavým pohledem na zrůžovělé tílko pečené křepelky rodila se nová chuť, zvláště když poznamenával sklepník: „Je to, signore, zvláštnost naší ku- chyně.“ „A teď dost!“ prohodil jsem, když sklepník odnášel zbytky kůstek z pečené křepelky a na stůl kladi stříbrnou mísu s půl tuctem velikých, čerstvých ustřie. „Nemám objednáno,“ ohražoval jsem se poněkud ostřejším tonem. „Ovšem, signore,“ odpovidal sklepník s velkolepým klidem. „Přijměte však, prosím, od nás tyto ústřice. Jest přece dnes den svatého Damiana — „Jak to?“ vyzvídal jsem. „Což mají tak ústřice svatého patrona?“ „Nikoli, signore,“ zněla odpověď. „Ale m- jitel této restaurace jmenuje se Damiano a slaví dnes jmeniny. Dle ustálených zvyků poctíváme v tento den své milé hosty nějakou l- hůdkou — — — Zarazil jsem se v duchu a nevěděl, co od- povědít. Měl jsem snad pochybovati o pravdě jeho tvrzení, že jsem milým hostem páně Damianovým? Pozvedl jsem zraky směrem k křeslu, odkudž se mi ukláněl šťastný muž, jenž ode dne, kdy jej pokřtili, dělil se o jméno se svatým Damianem. Restauratér blaženě se usmí- val, jakoby mi chtěl říci: „Jen do toho, signore, ústřice jsou zadarmo, dejte si chutnat.“ Chopil jsem se jednoho z těch vzácných tvorů, dýšících vůní mořských hlubin a pěnivých vln oceánu a ústřici jsem požil... Byl to věru nepopsatelný požitek, na kterýž nikdy nezapo- menu ... A z ostatních ústřic byla jedna chutnější druhé. Ani nevím, proč, ale stále dospíval jsem k nezvratnému přesvědčení, že člověk jest někdy žravým dravcem a že si podrobuje přírodu je- dině proto, aby svým břichopasným choutkám vyhověl; podivno, že i vážni lidé stávají se ně- kdy oběťmi této vášně, ač mají třeba zásady na- prosto opačné. Sklepník opět již letěl k mému slolu s ml- sou ovoce, těch čarovných plodů, jež ve své štědrosti a rozmaru skýtá člověku matka Země. Srdce se jen na to vše smálo ... Věru, že odříci nebylo možná . .. Rozplýval jsem se požitky velkolepého obéda, když mne pojednou počaly trápiti výčitky, proč že, bohužel, nemám takových příjmů, abych si směl častěji dopřáti o polednách dobrého oběda jako dnes... Stojí to vše jistě víc, nežli šest lir a osmdesát centesimů, tedy obnos mého denního platu, jehož po dvaceti létech životní praxe požívám ...