#1
alto_textblock
#1
12. července 1903.
#2
alto_textblock
#2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
#3
alto_textblock
#3
k čislu 188.
#4
alto_textblock
#4
Strana 9.
#5
alto_textblock
#5
Halucinace.
#6
alto_textblock
#6
Objevilo se to právě v den jeho čtyřicátých
narozenin. Lépe řečeno, v noci po nich. Jindra
Chocholáč nikdy se nevracel domů za dne,
málokdy za večera, pravidelně hezky pozdě
v noci. A toho osudného dne byl si umínil, žese
vráti až „zejtra ráno“, toho dne chtěl dokonale
užiti, i s nástavkem noci. A Jindra Chocholáč
byl by dodržel, zcela jistě, jen kdyby taky byli
vytrvali jeho přátelé, kteréž sezval na oslavu
svého osudného dne.
Říkal mu tak sám, a dávno, dávno před tím.
než se osudný den rozbřeskl, propadal jisté
tesklivosti. Téměř tvrdošijně si namlouval, že
ten den jest určitou mezí v jeho životě.
„V ten den,“ šeptával si, „nadobro se roz-
loučím s mládím! Tím dnem nadejde mi sku-
tečně železný věk!
Tak lito mu bylo života, který mu uplynul
a tak tesklivě hleděl do toho „zbytku“, jak t
nazýval.
Arci již dříve šlehlo v jeho sluch častěj
nějaké slovo o staromládenectví, ale Jindra se
bránil, zuby nehty se bránil, že by svět měl
právo ho tak nazývati, dokud nedovršil čtvrtou
desftku svých let. Ale až osudný ten den přijde
a zapadne v šedivinu všech dnů minulých, pak
marno brániti se, pak je tomu tak! Je po květu
růží, po milostných dobrodružstvích, po všech
nadějích, po luzném obraze domácího krbu, jak
si jej kdys malovával — a zbude ze všeho jen
ten mládenecký pokoj u kvartýrské Kostkové —
ach, takový studený, bezbarvý náhražek útul
ného domácího krbu. Nebo ani na to již nepo
mýšlel, aby hledal cosi lepšího. Co by si vy
měnil? Pokoj za pokoj, kvartýrskou za kvartýr
skou, stejně vyschlou a lhostejnou, domovníka
za domovníka. Leda že by vyzískal někde jinde
vlastní domovní klíč, po němž kdysi tolik tou-
žíval, tehda ještě, když bydlil v Křemencové
ulici, v tom zákoutí na konci chodby, tehda.
když se nevracel domů sám a když mu tak va-
dily zpytavé pohledy domovníkovy, snažící se,
aby pronikly hustý závoj, jímž bývala zastřena
Réza. Ah, to je mu již taky lhostejno. Kde je
Rézal
Tak veselý chtěl míti čtyřicátý den svých
narozenin, tak bouřlivý — a ti zbabělci všichni
se roztrousili do hodiny s půlnoci. Měl tam zů-
stati sám? Se zívajícím číšníkem Alojzem.
který ho v duchu jistě posílal ke všem čertům?
Tak tedy šel. A jak vykročil v chladný nočn
vzduch, zakolísal se. Jindřicha Chocholáče zara-
zilo to.
„Je to horší, než jsem se domníval,““ za-
hučel do límce. „Viklám se — tu to je, stáří se
ohlašuje. Příroda má své hranice, mezníky, od-
díly. Co, deset sklenic, a to mi podrazí nohy?“
V tom okamžiku probudilo se v Jindrovi
svědomí. Díval se do minulých dnů a připadalo
mu, jakoby hleděl na Rudé moře. Bezpočet vy-
pitých sklenic sléval se před ním v ohromnou
jedinou hladinu. Pěnila se, vzdorovala, nadýmala
velikými vlnami, a na hřebeně těch vln zmílalo
se cosi jak ořechová skořápka. Rozbouřená hla-
dina hrozila pohltiti ji.
„To je zdravý rozum,“ vytřeštil Jindra oči
„Ano, rozum! Ještě se drží, ještě odolává — ale
nový náraz, nová vlna, a skořápka se překotí.“
Jindra Chocholáč zafuněl, vydechl a sta
tečně vykročil.
„Začneme jinou! Přestane to! Konečně je
čas, abych měl rozum a podržel jej. Ku předu!“
Šel a přemítal, není-li vlastně pozdě.
„Není,“ povídal si. „Vždyť jsem četl —
u čerta, kdo pak to byl? Hýřil do čtyřicátého
roku, pil jako nezavřený, ale pojednou ufala
byl z něho nejřádnější člověk. A dožil velikého
věku. Kdo pak to byl, u čerta! Voltér? Ne, pletu
se, Rusó? Ne. Kazanóva? Ne, ten zůstal flámou,
a pak ani nepil, mýslím. Vzal ho čert, kdo to
byl, ale vím to, četl jsem. Dobrá, změníme taky
program. Pro koho vlastně mám ludračit? Pro ty
oškleby, kteří mi v nejlepším utečou? Ne! Víe
vedy, míň alkoholu! Do řeky, Jindro! Plavat
A víc procházek! Kde je psáno, že mám píe
deset sklenic? Jsem si odporný! Fuj, starý
zhýralčel
Jindra Chocholáč umlkl náhle. Připadalo
mu, že sebou příliš opovrhuje. A pozbude-i
úcty k sobě samu, je vše ztraceno. Domů!
V jistém návalu velkomyslnosti dal dnes
domovníkovi dva desetníky, ač ne-li proto, aby
domovník shovívavěji posuzoval stav jeho, v ja-
kém se navracel.
A když přešel dvůr staré budovy a vstupoval
de schodiště zadního domu, škrtl sirkou a pracně
rozžehl sloupek.
„Stupej rovně, Jindro,“ napomínal se, pa
dobře počítej. Bydlíš ve třetím patře. Dvakrát
po čtrnácti a pak čtyřikrát po dvanácti. A budeš
doma. Kde pak mám klíč od předsíně? A po-
tichu, Jindro! Nemusí baba vědět, kdy jsem při-
šel. — A co je jí do toho!“ zahuhlal náhle roz
durděn. „Vždyť platím! Její věcí je pořádek a či-
stota. Nic jiného nežádám.
Šťastně vykobrtal se nahoru, otevřel, zamk
zase, po prstech došel do svého pokoje. Z ku
chyně ozývalo se zdravé chrupání a Jindrovi se
ulehčilo. Paní Kostková spí.
Postavil sloupek, rozepinal kabát, vestu
rozhližeje se, kde jsou trepky.
A tu pojednou kmitlo se mu cosi — cos
černého, uhánějícího při zdi kamsi za kamna.
cosi malého, s dlouhým ocáskem, jako stín, beze
šustu — a hle, za prvým druhý stln, stejně malý
rychlý, s ocáskem —
#7
alto_textblock
#7
V Jindrovi zatajil se dech, Jindra vypouli
oči a hleděl, hleděl ztrnule ke zdi, měře ji od
okna ke kamnům, a zíral v kout u kamen, vy-
běhne-li druhou stranou za nimi cosi. Kolena se
pod ním roztřásla, že se musil opřit o stůl, a když
ani tím třesení nezmírnil, došoural se na opačnou
stranu světnice a klesl na pohovku.
„Jindro!“ zastenal, „už je to tu! Myšil
Vidím myši! Alkoholismus! — Právě tak, jak
o tom onchdy doktor Cvrček vyprávěl. To je
první zvonění. Myši! Jsem ztracen! Teď myši,
a pak mě popadne delirium, třeštění, a pak mě
odvezou, obleknou ve svěrací kazajku — —
Jinde, Jindrol“
A Jindra opřel hlavu do dlaní a rozplakal
se, až mu slzy prsty protékat“, hrudí to lomeo-
valo, ústa přetékala horkou slinou, v nose plá-
#8
alto_textblock
#8
čem zavlhalo. Plakal jako dítě. V tom pláči vzpo-
mínal na své dětství, kdy ještě nevěděl, co je
pití, vzpomínal na svého moudrého, střídmého
ote, na dobrou matku, na všechna její naučení,
vzpominal na nebožky sestry, na nebožtíky bratry,
a huhlal v usedavém brekotu do dlaní:
„Ach, ti všichni odešli, ti dobří, pořádní
lidé, já lump tu zůstal, abych utopil rozum
v pití! Myši, myši! Viděl jsem myši!“
Nevěděl, jak dlouho tak seděl, ale konečně
již neplakal slzy, pramen jejich vyschl, jen oči
ho pálily a jen hrudník se dmul a lomcoval sebou
a z hrdla již dralo se jen štkání na sucho.
Konečně Jindra Chocholáč oddálil rucea
vzhlédl do pokoje, jasně ozářeného. Povytažený
kousek sloupku byl dobořel až ke klubíčku, kte-
réž chytilo celé, a teď hořel sloupek desíti knoty,
vosk se rozléval po stole, jím napojená hořela
i kruhem vlněná pokryvka stolní. Vyděšen zíral
Jindra na plamen, vyskočil , chopil se sklenice
vedy na nočním stolku a vychrstl ji do plamene.
Zaprskalo, začadilo, zasmradilo se v pokoji, bylo
tma. Jindra se chvěl ulekáním, tápal k nočnímu
stolku, nahmatal sirky, rozžehl petrolejku a
díval se ztrnulý na spoustu, malým tím požárem
způsobenou. Potom zraky jeho zabloudily do
zreadla, z něhož naň pohližela zarudlá tváh
s opuchlýma očima, tvář, jaké v zrcadle ještě
nikdy neviděl. — — —
Když ráno paní Kostková vslupovala se sní-
daní, byla okna pokoje Jindrova otevřena, svět-
nicí vanul chladný vzduch. Na posteli ještě
v hlubokém spaní pohřížen ležel Jindra, s hlavou
ovázanou ručníkem, u postele stálo umyvadlo
plné vody. Stůl byl pokryt novinami a knihami.
aby aspoň na chvíli byly zakryty stopy ohníčku.
Paní Kostková postavila tác s kávou a po
prstech se vykrádala ze světnice, Ale než unikla.
pohnul sebou Jindra a zachroptěl jako ze spaní -
„Myši! Myšil
„Můj Bože,“ vzdychla kvartýrská, „obával
jsem se toho! Jak to dopadne! Půjde-l
opravdu — —
Toho dne večer vrátil se Jindra Chocholáč
přímo z úřadu domů, což překvapilo nejvíc pan
Kostkovou, ale zároveň ji znepokojilo. Spěchal
s balíčkem do pokoje, zavřel se. Z balíčku vyňal
novou pokryvku, sházel se stolu knihy, noviny.
odklidil a vyškrabal pečlivě všechny stopy vče-
rejší nehody, prostřel novou pokryvku, prohoře-
lou vecpal zatím do kamen. Snad ji později spálí.
Spořádav to, překvapil paní Kostkovou
podruhé, vstoupiv do kuchyně a žádaje, aby mu
přinesla večeři.
„Pan doktor dnes nikam nepůjde?“
„Ne. Zůstanu doma. Jenom ještě na pro
cházku, ale za hodinu jsem zde.
„Pivo taky nějaké
„Ne. Jen čtvrtku vína a syfon. Mám nějal
nedobré spaní,“ lhal Jindra.
Paní Kostková starostlivě se zatvářila
A když Jindra odešel, vzdychla všechna stísněna
„Můj Bože, Bože, jak to s ním dopadne!“
Ale hned kvapila do pokoje, prošukala, kde
co, horlivě se obírala koutem u kamen a potom
spěchala pro večeři, pro víno.
Celý týden žil tak Jindra Chocholáč a na-
býval klidu, zároveň však svěžesti, dávno nepo-
znané. S lehkou hlavou ulehal, netrýzněn dal-
šimi halucinacemi, časněji a čile vstával. A e
dávno již nebyl učinil: taky teď doma pracoval.
Psal i čell, a skoro se mu ani nezastesklo pe
obvyklé společnosti.
Bylo v neděli ráno, Jindra Chocholáč leže
na lůžku s očima dávno otevřenýma, přece všal
uvažoval, nemá-li dnes ještě chvilku poležet
když je neděle.
Polehounku otevřely se dvéře, potichounk
vplížila se paní Kostková, první její pohled pad
v kout za kamna. A tu pojednou zapomněla na
všechnu opatrnost a zvolala tlumeně:
„Konečně, potvory!“
A sehnula se do kouta.
„Co pak?“ vymrštil se Jindra na lůžku.
„Tady jsou, pane doktore!“ volala pan
Kostková vítězoslavně, vztyčujíe obě ruce v-
soko nad hlavou, v každé ruce pasť. V jedné
pasti tetelily se dvě myši, ve druhé tři.
„To jsem poměla tisíc ouzkostí, pane
doktore,“ hovořila matrona horlivě. Najednou,
kde se vzaly, tu se vzaly — myši zde. Zde za
kamny pod podlahou měly skrýš, díru prokou-
saly, rodinu vyvedly, Bůh ví, odkud. Poprvé jsem
na to příšla před čtrnácti dny, nasypala jsem do
díry tlučeného skla, sádry, popela, jedu — nie
naplat, myši pořád. Políčila jsem, nadarmo.
Bůh ví, co žraly, ale na vnadu nešly. Až dnes
v noci. A proto pan doktor nespal, proto pan
dektora bolela hlavička, proto pan doktor otvíral
ckna — já umírala ouzkostí, že dá pan doktor
výpověď. Ale máme je, a teď zaleju doupě ce-
mentem a bude pokoj. Chvála Pánubohu!“
Jindra Chocholáč díval se na pasti, vzpo-
mínal, v hlavě se mu jasnilo, radostný výraz za-
plavil jeho líce, a vzpřahuje obě ruce, volal
k paní Kostkové:
„Dejte je sem, potvůrky, ať se na ně po-
dívám. Jejej, jejej, celá myší rodina! Myšky
zlaté myšky, zlíbal bych vás! To jste
byly vy
Vyjevena dívala se kvartýrská na Jindru, ale
pojednou vytrhla mu pasti z rukou, neboť se
obávala, aby zas myši nepustil, jakou radost
z nich měl. Vytrhla, odkvapila, a za chvíli mu
oznamovala, že jsou utopeny.
„Chudáčkové!“ politoval Jindra, zhlubok
vzdychnuv. „Za to, že mne zachránily!“
Čemuž paní Kostková nadobro nerozuměla.
Jako jí taky nešlo do hlavy, že se pan doktor
tak nadobro rozžehnával s dřívějším svým ži-
votem. A třeba že byly myši polapeny, klidu ne-
nabyla. Sedává v kuchyní zamyšlena a přemítá:
„Přijdu o něj, odejde mi, vím to. A možná,
dost možná, že ho ty myši na to přivedly. Jak-
živy tu nebývaly. Kdo by věřil, že se člověk
pro nějakou myš rozběhne na ženidlo. A tako-
vého pána už nikdy nedostanu. Ne, takových
není nazbyt. Těšívala jsem se vždycky, že to
můj poslední nájemník. A zatím budu zvykat
na jiného. Můj Bože, pro několik neřádů myší!“
A hlava paní Kostkové, plná starostí, klesá
do klína, nad kostkovanou zástěru. Málemje
staré kvartýrské do pláče.
Xpsilon.
#9
alto_textblock
#9
Pařížské dojmy a skizzy.
#10
alto_textblock
#10
XII.
#11
alto_textblock
#11
(Několik slov všeobecných.)
Ještě před několika roky krčili nedo
věřivě rameny naši lidé, znající ve svém životě
duševním a politickém pouze starou, vyjezděnou
cestu z Prahy do Vídně, když jsme před nim
mluvili o přirozenosti přátelství francouzsko-
českého, o nutnosti nejužších styků s Francií
v nichž jsme viděli podobný zušlechťující a po
silňující živel pro nás, jako v solidaritě všeslo-
vanské.
»To si počkáte!« odbývali nás nadšence
franko-české staří praktikově, »Francouzi jsou
příliš grand-seigneuři, než aby se mohli zabývati
malým národem. A pak víte, jak pokulhávaj
v zeměpisu, pletou si nás s Maďary a s cikány
a mysli, že Praha leží na Dunaji. Ostatně
přešla již doba sentimentálních a romantickýeh
sympalií mezi národy. Nemyslete si, že Čech
bude v republice pana Loubeta tak zajímavým,
jako byl Polák v republice Lamartína neb v cí
sařství Napoleona III. Nám schází romantický
prestige revolučních hrdinů polských a italských
bojovníků za svobodu, jsme ve svém tuhém
boji o svůj jazyk a existenci národní příliš
reelní a střizliví, než abychom mohli býti za-
jímavými.«
»Sympatie pro Francii«, odpovídali jsme
my mladí, »j-ou již v historické tradici našeho
národa. Nic není přirozenějšího nežli láska če-
ského lidu k Francii, k vlasti pokroku, svobody
a nejvyšší kultury, neboť i v naší rase slovan
ské, bojovně a měkké, univé, leží idealismus.
husitský a českobratrský altruismus i touha
imponovat a mohutnět kulturně. Francie vždy
jen dobro prokazovala nám a osvícenský a hu-
manitní duch její spisovatelů v stoleti XVII
působil na naše národní vzkřišení. A vůči ne-
bezpečí pangermanismu musíme postaviti ideu
velké obrany slovansko-francouzské. Jde o naši
budouenost i o budouenost Francie.«
V poslední době mnoho se změnilo u nás
i ve Francii. Přes všechny obtíže došlo k tako-
vým hlubokým a vážným projevům sblížení
francouzsko-českého, že nyní již nikdo neodváž
se je podceňovati a zejmena německý tisk je
pojímá se zděšenou vážností, třeba že tu a tam
nějakému vídeňskému šmokovi uklouzne tingl-
tanglový vlip.
V českém národě sympatie a láska k velké
Francii pronikají všechny třídy a vrstvy spole-
čenské, intelligent, aristokrat, sedlák i délník je
náruživým frankofilem a jak mocný, všestranný,
všechny massy zachvacující je tento nadšený
pocit přátelství a sympatií, to překvapujícím
způsobem ukázaly závratné enthusiastické ma
nifestace a ovace, jimiž byli o slavnostech so-
kolských uvítáni a po celou dobu pobytuv
Praze provázeni zástupci města Paříže s pre
sidentem municipální rady, výmluvným a distin-
govaným panem Daussetem v čele.
Vé Francii učiněn rozhodný pokrok v po
znání naší věci. Čechy byly tak umlčeny obklo-
pujícím nás Němectvem, všechen náš zoufalý
zápas národní a politický, naše práce kulturní.
náš rozvoj hospodařský byly tak světu zakryty
a maskovány vládou a německým tiskem, že
jsme byli ostatní Evropě »neznámou pevninou«,
Chápu chytrost této taktiky našich nepřátel,
kteří doufali, že s námi budou snadněji hotovi,
když nás přitisknou ke zdi ve tmavém
koutě. Není divu, že francouzský tisk a kruhy
politické měly nejasné a bludné názoryo
naší vlasti. Poslanci, novináři, professoři, ano
i »nesmrtelní« členové učeného Institutu netu-
šili ani, že ve středu Evropy, uprostřed Něme-
ctva statečně bojuje, výdatně pracuje, úsilovně
se vzmahá šestimillionový národ slovanský. Ale
minuly tyto doby idyllické netečnosti a velko-
panské nevědomosti.
Přišli »noví mužově« Francie moderní
pokrokové, a ti záhy postřehli celý význam č
ské otázky a nastal rázem obrat. Nová gene-
race pochopila, co bylo tušeno a rozpoznáno
seperiosní itelligencí publieisty Hervéa, vel-
kého historika Alberta Sorela, co hlásal ne-
unavný Louis Léger, nač poukázal skvělýa
bystrý duch Paula Deschanela — a česká
otázka se stala předmětem vážných studií, jichž
nejmohutnějším projevem jsou historické práce
Denisovy. Roku 1870 zvítězila německá
akurátnost, důkladná znalost poměrů soused-
ních národů a států. Tragedie »strašného roku«
vyburcovala Francii příliš sobě důvěřující, příliš
sebou spokojenou, podobající se krasavici, zvyklé
přijímati dvoření celého světa. Nová generace
pochopila, že jejím světem nemůže býti skvělá
čára boulevardů Madeleine-Bastille a šla cesto-
vati, studovati své sousedy. A tyto cesty, tato
studia poměrů německé říše přirozeně je vedly,
aby si povšimli Čechů a poznali, že česká
otázka je nanejvýše důležitou pro budoucnost
Velkého Německa a Rakouska a tím i pro bu-
douenost celé Evropy.
Prozíraví Francouzi, kteří provozují poli-
tiku velké perspektivy, kteří hledí vstříc zejtřku.
poznali též přísnou a osudnou důležitost české
otázky pro Francii a shledali, že nejpraktičtější
zájem, nejpřirozenější požadavek existenční jim
velí, aby přilnuli k národu českému, s jehož
bytím či nebytím souvisí buď uskutečnění snů
pangermánských a úplné pokoření Francie, nebo
skrocení výbojné panovačnosti teutonské a vítěz-
ství, mír, budoucnost racy gallské, latinské
slovanské.
»Otázka česká je otázkou francouzskou«,
pravil ke mně r. 1898 Paul Deschanel.
Jakmile dospěli moderní, pokrokoví lidé ve
Francii k poznání důležitosti české otázky, po-
čali horlivě pracovat, aby se s námi sblížili a
aby nás poznali. Effekt se dostavil brzo. Aspoň
zatím zevní. Nechci tvrditi, že by nás široká
veřejnost francouzská znala lépe a důkladněji
— ta vůbec bude mít asi vždy nejasné poně-
kud představy o všem, co se děje za hranicemi
— ale začínáme být ve Francii populárními.
A pak si nás již ani členové akademie nepletou
s cikány a Eskymáky. To je též pokrok.
O tento pokrok má velkou zásluhu něko-
lik vynikajících jednotlivců. My Čechové sami
jsme bohužel mnoho neučinili. Nemáme hybné.
podnikavé propagační schopnosti Maďarů, ani
jejich prostředků a obětavosti. Naše veřejnos
#12
alto_textblock
#12
ani i mnozí politikové nejsou vždy na výši si-
tuace a nedovedou si dobře vysvětliti, co my
máme hledati vlastně ve Francii.
Za to tím větší musí býti náš vděk oněm
publicistům a politikům francouzským, kteř
studovali náš život politický a národní, maj
s námi intimní a přátelské styky a kteří odna
učili francouzskou žurnalistiku dívati se na naše
věci německými brejlemi. Pařížské žurnály čer
paly o Češích informace z nekalých zdrojů ví
deňského tisku. Byli jsme nepochopeni, karri
kováni, ostouzeni.
Nemohu jmenovati všechny horlivé propa
gátory a zastance české věci, kteří Francii přinesl
nové světlo o spletitých poměrech v Rakousku
snad bych opomenul jmenovati ty nejzáslužnější.
ale stačí snad uvěsti jen některá jména publi
cistů: André Chéradame, René Henry, Darreste
Eugéne Lautier, Jarray, Emile Massard, J. v
Sers aj.
#13
alto_textblock
#13
Vidíme ve Francii vlasť volného duchaa
ušlechtilosti. Paříž je městem světla, Francieje
světem světla. Francie vždy rychle spěla v čele
civilisace a osvěty, Francie Pascalova, Desear-
tova, Comtova, Francie Moližrova; Diderotova,
Balzacova, Francie Rabelaisova, Lamartinova,
Viktora Huga, byla vždy velkou učitelkou
utěšitelkou národů. Proto celý svět vděčně kne
vzhlíží, nadšeně velebí krásné skutky, jimiž
prokázala dobro lidstvu a proto pokládá
právem Paříž za nejdůležitější město kulturní
ve světě. Pouze drsný Teuton, jenž ani vlivem
civilisace a práce duševní nezjemněl, pouze
takový drsný a učený Teuton jako Mommsen
mohl radit svým válčícím spolubratrům, aby bez
milosti bombardovali Paříž i se všemi její po-
klady vědeckými, i se vznešeností jeji kalhe-
drály a slávou její galerie v Louvru, aby
zničili město, odkud on sám čerpal značný
zisk — a to nejen morální... Tentýž senilní
zuřivec Mommsen pak radil po třiceti letech
svým spolubratrům, aby bez milosti rozbíjel
tvrdé české lebky
Ukažte mi jediný rys takové brutálnosti.
sveřeposti a takového hrabivého barbarství
v celé historii francouzské! Nenajdete jej, po-
něvadž je to nemožné, nepřirozené, absurdní
racy tak jemné a pokročilé.
My Čechové musíme vzhlížeti ke Franci
s láskou, jakou zasluhuje národ ten, který nej
více bojoval pro svobodu a emancipaci lidstva
nejvíce pracoval pro jeho osvícení a klesti
cesty ideám pokroku.
Celý svět dosud podlehá podmanivému
vlivu francouzské kultury, která nese lidstvu
nejvíce volnosti i vzletu, je jasná a široká
V zápolení velkých kultur zvítězila vždy Francie
a dokázala svou převahu. Nám Slovanům je
bude francouzská kultura vždy blízká. Slovan-
ský duch harmonicky se shoduje s duchem
gallským a latinským.
Jen těžkopádné kantorství a doktrinářstv
může se stavět proti francouzské kultuře a dá-
vali přednost kultuře brutálních dobyvatelů
usurpatorů. Francouzská lehkost je plná gracie
a vznáší se k slunei, kdežto německá důklad-
nost plazi a chmůří se u země. Francouzská
frivolnost je méně nemravná ve své upřímné
nežbednosti, nežli pokrytectví a puritánství ger-
mánské. Přemožená Francie je silnější nežl
vílěz, je silnější svým bohatstvím, svou tvoři
vostí, svou prací.
Mnozí u nás s pohrdáním posuzují Francii
a nedůvěřují, že my bychom mohli míti nějaký
zisk z její kultury. Těm již o poslední světové
výstavě jsem adresoval tato slova:
Český národ miluje a obdivuje Francii tím
více, čím více musí zápolit o vytvoření své
vlastní a rázovité kultury. Národ, který žije na
křižovatce Evropy, kudy vanou všechny čtyři
větry lidského ducha, kudy procházely všechny
proudy ideí národních, náboženských a kultur-
ních, musí nejen těžce bojovati o svou exislene
politickou a národní, ale též bolestně zápolit
v tom ohnisku všech možných pronikajících se
paprsků — o své vlastní, osobité, českéa
slovanské bytí. Ze všech sil musíme se snaži
za timto eílem a klaníme-li se kultuře fran-
couzské, učíme-li se od ní, není to prolo.
abychom se jako jiní po ní opičili, jí se dali
cele překonat, ale abychom ve vílězném jej
plápolu našli jas na vlastní cestu do budoue-
nosti a hřejně, sílivé teplo slovanského vědomí
Václav Hladik.
#14
alto_textblock
#14
Ústřice.
Novelka. Napsal A. Panzini
#15
alto_textblock
#15
Tato prostinká historka nepřihodila se mně.
nýbrž mému strýci, povoláním gymnasialnímu
professoru. Abych si věc usnadnil, líčím vše
v první osobě, jako bych událost byl sám zažil
ač znovu prohlašuji, že s ní nemám nic společ
ného. Na důkaz pravdy mějtež mé ujištění, že
jsem jen skromným jedlíkem, že si v pokrmech
nevybírám a že se za jistých okolností spo-
kojím i s hrstkou sušených oliv, kdežto mů
strýc že od jakživa slyne pověstí zmlsaného la
#16
alto_textblock
#16
bužníka.
#17
alto_textblock
#17
Byl jsem tehda o polednách hladov jako vlk
hladovější než kdy jindy, už proto, že jsem rann
dechůzkou do budovy finančního úřadu, kde m
vypláceli měsíční gáži, zmeškal obvyklou sní
dani. Rozvažoval jsem dlouho, co bych mě
podniknout. Konečně dodal jsem si odvahy a vzal
za kliku skleněných dveří elegantního restau-
rantu. Co ostatně může státi dobrý oběd? Nejvýš
pět lir. A nemám snad v kapse celou gáži?
A tak ocitl jsem se v nádherném, zlatými
čalouny a zářícími lustry vyzdobeném sále, na
jehož vysokých oknech vznášely se drahocenné
záclony; úhledné, podlouhlé stoly s bělostným
prostěradly a ubrousky, obklopené vkusnými le-
neškami z těžkého sametu, umístěny byly v ně-
kolika řadách. V prostřed sálu pnula se z lůna
skvarií a vodotrysků velkolepá palma a po stě-
nách i na stropě leskly se plochy křišťálových
zreadel.
Přiznávám se, že mne sem přiváděla jedině
pověst o výtečné kuchyni a že bych tu již dávno
býval, kdyby mi něco v tom nebylo bránilo. Ne-
návidím totiž sklepníky čelných restaurantů, n
#18
alto_textblock
#18
boť mi vždy připadalo, že křivením vyholených
brad a mžouráním nevyspalých kukadel odhadují
v duchu našince, jakoby chtéli mu říci do očí:
„Nejsi ani millionářem, ani marnotratníkem, an
neobchoduješ s dobytkem. Čím tedy jsi? Patrně
chuďasem, který požívá toliko pověsti hlou-
pého poctivce a vleče se bídně životem.“ A chla-
píci ani neumějí se poděkovati, dáváme-li jim
dvacet centesimů zpropitného ...
Ale přesvědčil jsem se, že mne zdání kla-
malo. Jakmile jsem vkročil do jídelny, vyskočil
ze svého sedadla u nejzazšího okna restauratér
— byl to patrně ten, jenž trůnil v posledním
ktesle — vyšel mi vstříc a sklonil se přede mnou
na znamení úcty až k zemi. Jakoby mne býval
dávno znal a já tu přece meškal v přísném in-
kognitu! Byl to mladý človiček růžových tvářía
kvetoucího zdraví. Sličný muž, jehož zevnějšek
byl místnosti jenom k ozdobě.
„Mají-li, chlapíku, kvíčaly z tvé kuchyně
tak jemné maso na sobě, jako ty,“ pomyslil jsem
si, „pak není pověst tvého restaurantu ani dost
málo přemrštěna. Jenom pozor. brachu a ne-
pouštěj se na výzkumné cesty mezi lidožrouty,
sic se už nevrátíš.
A při tom odplácel jsem přívětivému muži
úsměvem za jeho pozdrav
V té chvíli postřehl jsem maně, že restau-
ratér dává jednomu ze sklepníků rukou zvláštní
znamení... Ale nedbal jsem toho. Sklepník při-
tečil se ke mně s ohnutou šijí a provázel mne k
stolu. Připadal mi v bezvadném úboru spíše
jako kandidát poslanectví, nebo jako obhájce,
řečníci v soudní síni před damským auditoriem;
ze sněhobílé, hedvábné náprsenky, odrážející se
od temné černi moderního fraku, třpytily se
routy, límec měl la Garibaldi a účes jako
Verdi. Jaktěživ jsem takového Ganymeda neviděl.
Ubíral se v patách za mnou, ujal se mého klo-
bouku a hole, pomáhal mi z převlečníku a radil
mi, abych si přisedl do společnosti dvou Angli-
čanů, kteří cosi jedli s takovou chutí, jakoby
polykali pilulky z otrušíku a při tom říkali
„yes, ves“.
Pak se sklepník postavil do uctivé vzdále-
nosti a tázal se, hodlám-li zahájiti oběd laný-
žovou paštikou.
Přisvědčil jsem.
„A jaké víno poroučíte signore? Mám
velkolepé Bartolo — —
„Postačí obyčejné stolní,“ opravoval jsem
jeho divný názor o blahobytu gymnasialního pro-
fessora s dvacetiletou životní praxí.
Za chvili stál přede mnou na stole zelený
kalíšek se zlatou obrubou a baňatá láhvička
chiantského. Bylo výtečné. A také paštíka z la-
nýžů, již jsem nikdy před tím nejedl, vynikala
skvostnou úpravou. Když jsem ji roztíral na sma-
ženou housku, velebil jsem v duchu kuchaře,
jenž se zná ve výrobě takových pochoutek
kořil jsem se inu jménem břichopasného lidstva.
Požil jsem paštiky slušnou dávku a když
jsem dojedl, usmíval se na mne opět můj sklep-
ník a sebevědomě pronášel:
„Nyní, signore, pochutnáte si znamenitě na
polévce s čerstvými boloňskými nudlemi.
Nedbati někdy prospěšné rady zkušených
odborníků, bylo by čirou nezdvořilostí. Polévka
s boloňskými nudlemi!... Poroučel jsem sklep-
níku, aby mi přinesl polévku s boloňskými
nudlemi ..
Oplývala touže znamenitostí, jako paštika
z lanýžů.
„A teď přináším pečenou křepelku se šam-
piňony a s karossetou,“ promluvil opět můj muž.
Skoro jsem už nemohl. Jindy nepřevyšovala
při obědě moje míra koflík zavařené polévky,
řízek hověziny a telecí kotletku. Tentokráte však
vyplnila již lanýžová paštika žaludeční dutinu
skoro do všech prostor... Nicméně lákavým
pohledem na zrůžovělé tílko pečené křepelky
rodila se nová chuť, zvláště když poznamenával
sklepník: „Je to, signore, zvláštnost naší ku-
chyně.“
„A teď dost!“ prohodil jsem, když sklepník
odnášel zbytky kůstek z pečené křepelky a na
stůl kladi stříbrnou mísu s půl tuctem velikých,
čerstvých ustřie.
„Nemám objednáno,“ ohražoval jsem se
poněkud ostřejším tonem.
„Ovšem, signore,“ odpovidal sklepník
s velkolepým klidem. „Přijměte však, prosím, od
nás tyto ústřice. Jest přece dnes den svatého
Damiana —
„Jak to?“ vyzvídal jsem. „Což mají tak
ústřice svatého patrona?“
„Nikoli, signore,“ zněla odpověď. „Ale m-
jitel této restaurace jmenuje se Damiano a slaví
dnes jmeniny. Dle ustálených zvyků poctíváme
v tento den své milé hosty nějakou l-
hůdkou — — —
Zarazil jsem se v duchu a nevěděl, co od-
povědít. Měl jsem snad pochybovati o pravdě
jeho tvrzení, že jsem milým hostem páně
Damianovým? Pozvedl jsem zraky směrem k
křeslu, odkudž se mi ukláněl šťastný muž, jenž
ode dne, kdy jej pokřtili, dělil se o jméno se
svatým Damianem. Restauratér blaženě se usmí-
val, jakoby mi chtěl říci: „Jen do toho, signore,
ústřice jsou zadarmo, dejte si chutnat.“
Chopil jsem se jednoho z těch vzácných
tvorů, dýšících vůní mořských hlubin a pěnivých
vln oceánu a ústřici jsem požil... Byl to věru
nepopsatelný požitek, na kterýž nikdy nezapo-
menu ...
A z ostatních ústřic byla jedna chutnější
druhé.
Ani nevím, proč, ale stále dospíval jsem
k nezvratnému přesvědčení, že člověk jest někdy
žravým dravcem a že si podrobuje přírodu je-
dině proto, aby svým břichopasným choutkám
vyhověl; podivno, že i vážni lidé stávají se ně-
kdy oběťmi této vášně, ač mají třeba zásady na-
prosto opačné.
Sklepník opět již letěl k mému slolu s ml-
sou ovoce, těch čarovných plodů, jež ve své
štědrosti a rozmaru skýtá člověku matka Země.
Srdce se jen na to vše smálo ... Věru, že
odříci nebylo možná . ..
Rozplýval jsem se požitky velkolepého
obéda, když mne pojednou počaly trápiti výčitky,
proč že, bohužel, nemám takových příjmů, abych
si směl častěji dopřáti o polednách dobrého
oběda jako dnes... Stojí to vše jistě víc, nežli
šest lir a osmdesát centesimů, tedy obnos mého
denního platu, jehož po dvaceti létech životní
praxe požívám ...