#1
alto_textblock
#1
Ročnik XXXXIV.
#2
alto_textblock
#2
V Praze, v patek dne 9. záři 1904.
#3
alto_textblock
#3
Číslo 249.
#4
alto_textblock
#4
Nn rnuní a odpol. listy
předplácí se
v Praze v admlnisíraei
sa něl
Biivt leta . . . . 6 K. —h
s dvejí dlenášikou
na nlae
ninit teta . . . . 7 K 60 h
ve sllslkách: a K 9o
ra něsſe . .
Poštou:
pa něsíe
nia. : . : ke
s dvají zlsilkou
a pie
.::
#7
alto_textblock
#7
V drobném prodejl
ranní čísle o sobě . . . za S
edpolední
. . . za 2h
Ve Hlialkách na venkové
10
ranní česlo. . . . ..
odpolodní.
. . . . . . . 3b
Inseráty
plati se hstové zapřed
Předplseení a inuaty přijímá dmisl-
strace v Marianské slici č. z
Tam nacházejí se těž rodakee
tlskárna a ezpečite „ Národnich L.istů“.
Rakopiny še novraceji
#8
alto_textblock
#8
Válka.
L. Z Petrohradu, 8. září. V 9 hodin
7 min. (Původní telegram zvláštního dopisovatele
»Národních Listů«.) Kolují zde pověsti.
že Kuropatkin má úmysl, pohyby své
záhy opět zahájiti a bitvu svésti.
Článek v »Rusi« z dnešního rána
a pocházející z okolí generálního
štábu vysvětluje bitvu a Ljaojanu
jako utkání, při němž nevyhrála
žádná z obou armád. Kuroki zmařii
manévr Kuropatkinův, ale sám též
nezvítězil. Přes to jeví se v obecen-
stvu značné rozechvění.
(Ostatní telefonické a telegrafické zprávy viz
na straně 6.)
#9
alto_textblock
#9
Nouze v Čechách a povinnost
státu.
Snad ani válečná pohroma stihnuvši naše
vlasti pověstnou válkou »Němců s Němci« roku
1866 nezpůsobila v nich podobně povážlivého
hospodářského a společenského rozvratu, jaký
jim hrozí dnes následkem 4měsíčního sucha,
které proměnilo úrodné nivy širých našich krajů
v žaloslný suchopar a hynoucí poušť. Veta nejen
po travinách píeních a řepě, ale i po brambo-
rách, tomto zimním chlebu vezdejším chudších
(řid našeho lidu dělného. Co z této neúrody
hrozné vzejde za bídu v nastávající zimě, ba po
celý rok, každý soudný znatel ochuzené a vyssáté
naši vlasti dnes již s hrůzou tuší, ba určitě před
vídá a proto zvedá se veřejné mínění v Čechách
s důrazem den ke dni větším, obecnějším
svornějším, aby volalo ke nahluchl
Vidni své důtklivé: »Caveant con-
sulesle
Zemský výbor království českého usnesl se
dne 7. t. m. doporučiti vládě s vřelou při
mluvou za přiznivé a brzké vy ř í z e n
veškerě došlé ho návrhy a žádost
za úplné odepsání daně pozem-
kové, povolení státních podpor
nezúročitelných zápůjček, zvý-
šení úvěru k takým účelům stáva-
jíefch, bezodkladně započetí se
stavbami z nouze, přidržení vo-
jenských, státních a zemských
ústavů k nákupu naturalií u rol-
nietva a hospodářských družstav,
snížení tarifů železničních na
dopravu všech druhů krmiva, ste-
liva a hnojiv na míru režijních
výloh.
Zároveň sám vyzve vládu, aby bezodkladně
započala s kanalisačními pracemi na středním
Labi, používajíc k tomu úvěru již zákonem
povoleného, 4 millionů pro rok leto šn
a 3 millionů pro rok příští.
Včera pak konaly se ve Slaném a
LabskémKostelci valně navštívené schůze
našeho rolnictva, živnostnictva i dělnictva z ši
rých okresův, které vyzněly obě ráznou výzvou
státní moci rakouské, aby nepodceňovala ohrom-
nost katastrofy letošním suchem v královstv
českém způsobené a nemínila, že stači tu nor-
mální výpomoc dle platných zákonův odpisem
poloviční daně pozemkové, poshověním s exe-
kucemi a poskytnutím nějaké almužně se podo-
bající státní podpůrky. Nikoli, tentokráte jde
o ránu horší a těžší bědy válečně, zde hroz
#10
alto_textblock
#10
millionům pracovitého, dělného a zachovalého
lidu z neštěstí nezaviněného — dlouhá a krutá
nouze, všeobecná drahota, bída, ba hlad.
A proto musí stát, chce li býti hoden jmén
vzdělaného, střednevropského velestátu XX. sto-
letí, přichvátati nešťastné zemi české tentokrá
zcela jinak ke záchraně a pomoci, než dosud
činíval: mnohem rychleji, ochotněji i nepoměrně
štědřeji. Jest tím království tomuto a národu jeho
svrehovaně povinen.
Neboť kdož by dovedl spočíst
těch neskonalých sum, jež vybralo Rákousko o
roku 1526 z tohoto království pro své z ve-
lebení, pro svůj prospěch a roz
květ. Země koruny české byly od svého
spojení s ostatními zeměmi panství habs
burského bez odporu vždy nejbohatší stud
nicí jeho řádných i mimořádných příjmů. Z jejich
berní sily vydržovalo a vedlo Rakousko všechny
své války, čerpalo všechny své prostředky vel
mocenské. My Čechové po staletí dřeli se a
platili na ostatní. Bohaté a čtyřikrát tak velké
Uhry jakživy se tolik nenaplatily do Vídně
jako my-
Neméně než 291,788.607 korun odváději
pouhé Čechy ročně státu na daních přímýeh
a nepřimých. Stát vrací zemi na správu jej
státní pouze 56 millionů korun! Má te dy
z jediných Čech čistý roční zisk
235,803 583 korun. Kde jest druhá země
na světě, z níž by kterýkoliv stát podobně
těžil? Od zavedení dualismu v roce 1867 pře-
sahuje úhrnná suma čistého výtěžku
z daní českých pro říši habsburskou najisto
závratnou sumu 7200 millionů korun.
A tu by mohla a směla kterákoliv vláda
rakouská otáleti a skrbliti s pomocí zubožené
naší zemi, když jí nechce vrátiti svězákonnost
a samosprávu státní, o niž ji běhiem věku moe
absolutistickou proti všemu přivedla.
Také Anglie oloupila Irsko r. 1801 o jeho
svězákonnost a samosprávu. Avšak když potom
r. 1847 stihla Irsko podobná živelní pohroma
jako dnes Čechy, když zkazila se veškerá
úroda bramborů, této hlavní potravy schudlého
lidu irského, a »zelenému ostrovu« hrozila na-
stávající zimou strašlivá noúze, bída a hlad
jako letos Čechám — tu nečekala teprvta
bezcitna jinak a Irsko na smrt nenávidíci Anglie,
až v Irsku bude hůř než zle, nýbrž záhy vláda
anglická i parlament londýnský pospišily ne
šťastně zemi pomoci velice účinnou a vy-
datnou.
Dříve ještě než v samém Irsku bylis
vědomi celého rozsahu pohromy a nebezpeči
nastávajícího, již vláda anglická (ministerstvo
Roberta Peela) objednávala ze zámořských osad
za milliony obilí, kukuřice a potravin pro zbě
dované kraje irské a parlament anglický povoli
celkem neméně než 8 millionů liber šterlingů.
t. j. 192 millionů korun na úlevu bídy
v Irsku, nemluvě ani o dobročinné soukromé
pomoci společnosti anglické, jdoucí též do
mnoha millionů.
Považovalať to právě Anglie za svou k ře-
sťanskou povinnost, aby rychle a vy-
datně pomohla v připadé tak mimořádně krute
pohromy národu, jemuž vzala samostatnost, ale
jemuž neodpustila daní a berní na společnou
říší, z jehož práce dosud žila a tyla. Panujíe
vláda anglická polýkala se politicky s národen
irakým, který proti ní stál v nejprudší opposicia
avšak přes to nedovedla býti tak krutou a sprostě
podlou, aby se byla chtěla odemstít nešťastnému
národu za jeho opposici odepřením vydatné.
státní pomoci v době pohromy, nouze a bídy
#11
alto_textblock
#11
Vládnoucí tehda státníci angličtí byli dosti
prozíravými, než aby nevěděli, jaký osten
byla by skoupost a necitelnost vlády anglické
zanechala v duši všeho irského národa a jaké
hanbě byla by v celém vzdělaném světě pro-
padla Anglie, zůstavivši hladovící Irsko bez
laskavé a účinné pomoci státní. Proto nedovedli
býti sprostými a malichernými stranníky, kde
volala lídskost.
Uvádíme skutek ten dějinný na paměc
panu 3l. Körbrovi v hodině hoře a nezaviněného
neštěstí země české. Jsme oprávněni mu je
připomenout po jeho pověstné odpovědi lidu
českému na jihu naší vlasti, když zubožen ne-
slýchanou živelní pohromou, která způsobilu
mu škod do millionů, obracel se k němu letos
z jara o pomoc státní.
Jsme oprávněni mu tento příklad anglického
ministra Peela uvést na mysl, vůči jeho nepo
přenému výroku, že »nebude v Čechách
(při vodních stavbách) dotud ani rýčem
hnuto, dokud sněm český nepovol
zemský příspěvek jedné osminy na zúročení
kapitálu státní půjěky!« Víte, mnoho-li činí ten
příspěvek, jejž sněm český pro obstruke
Němců dosud povolit nemohl? Celých —
27.000 korun!
A k vůli této lapalii zdržuje pan Körb
vodní stavby v zemi české, jakkoliv má na n
milliony říšskou radou povolené již dávno
pokladně státní! Kde jinde na světě bylo by
cos podobného možným?1 Včera sdělií n
schůzi lidu v Labském Kostelci dr. Herold, že
zemský výbor je ochoten hradit státu ze zem
ské pokladny těchto 27.000 K o své újmě.
bozpečen pozdějším echválením sněmu zem
ského, jen aby odňal panu Körbrovi dals
výmluvu! —
Pro ministra vojenství troufá si p. Körbe
vypůjčit moci § 14. třeba 400 millionů, ale pro
nouzi trpící království české neumí s paragrafem
tím ani hnouti! Nuže, jakmile sejde se v listo-
padu rada tíšská, bude prvním pilným
návrhem poslanců českých zajisté
povolení výdatné státní pomoci trpicímu krá
lovství českému!
#12
alto_textblock
#12
Po haličském výletě.
Když hozena byla do veřejnosti zpráva,ž
dr. Körber vyjede si koncem měsíce srpna do
Haliče, bylo každému, kdo jen drobet zná to
hoto pána a komu nebylo tajno, co dělo sev
letošním zimním zasedání říšské rady, úpln
jasno, že to bude výlet politický.
Offieiosové namáhali se sice namluviti nair
nímu svétu, že to bude pouze cesta inspekční
aby ministr, jenž v rukou svých má dva nej-
důležitější ressorty, poznal poměry v největš
zemi v tomto státě a aby na vlastní oči pře-
svědčil se, jak to tam v oboru administrativním
a v soudnictví vypadá. Tak jakoby člověku
smrtelnému i kdyby ho byl sbor geniů při jeho
narození vlastnoručně do plenek zabaloval, bylo
možno, aby v několika dnech, jichž větší část
musí býti, jak to již při takovýchto přiležito-
stech bývá, věnována hostinám, v zemi tak velké
jasného nabyl rozhledu o spletitých záležitoste
politické správy a o tajích justice. Je přec
známo, co právě v tomto oboru v obou zemiich
se děje a kdyby pravdou byla jen třetina toho.
co pan Daszynski o poměrech v Haliči povidal.
nestačilo by na to ani deset ministrů a kdyby
v zemi dleli po celá léta, aby zjednali reformu
v duchu zákona a administralivní poctivosti.
A v Bukovině dopadá to ještě hůr. Co v tét
#13
alto_textblock
#13
zemičce v záři německé kultury se přihodilo
k tomu výmluvným dokladem je pořádek, jaký
byl provozován po dlouhá léta v tamější finanční
správě, jejíž nejčelnější representanti skončili
jak známo, v kriminále. Ostatně třeba jen do-
kázati, co napsali o bukovinských poměrech ve
svých charakteristických polemikách poslanei
Lupu, Flondor, Onciul a jiní, abychom si učinil
pojem o tom, co v této »německo- kulturnie
baště na rakouském východě se děje. Ruka
páně Körbrova je příliš slabá, než aby manipu-
lovati dovedla s pometlem, kterým by se Au-
giášův chlév a tato famosní »bašta« naproti
Rusku pořádně dala vykliditi.
Proto také pan dr. Körber do Haliče
nevyjel, jel tam za jiným účelem a s docela
jinými plány. Je známo, že poměr kola polskéh
ve Vídni k nynějšímu chefu kabinetu neby
v poslední době právě přátelský. Jsouce úplně
syti ve směru národním a spokojeni s autonomií,
která v Haliči provádí se zcela jinak než u nás
nemají Poláci jiných tužeb, než prospěti zem
své v oboru hospodářském a potom zabezpečit
národnosti své panství nad kmenem druhým
v zemi, nad haličskými Rusy. Poláci cíti velmi
dobře, co jim schází a v plném vědomi, že
z užšího spojení s ostatními zeměmi J. Veličen-
stva jen prospěch a užitek jim kynouti může,
odmítají dosud nabídký německonacionální na
úplnou samostatnost Haliče, však žádají, aby
Vídeň ve dvou shora naznačených směrech vy-
datně je podporovala a jim povolila. Leč vláda
dra. Körbra ve dvou směrech se v této příčině
prohřešila, jednak pohněvalo Poláky velice cho
vání se nynější vlády ve příčině seslátnění se
verní dráhy a potom je rozčililo nemálo zřízen
nového ruského gymnasia. Opatření toto poklá-
dají dosud za skulek, namířený proti jejich ná-
rodním aspíracím. To byly hlavní přičiny, pro
v poslední době utvářil se poměr Poláků k
vládě poněkud jinak, než jak bylo ode dávna
zvykem. —
Co nevidět svolán bude opět parlament —
stane prý se to počátkem listopadu — a byí
by to byl pokus třeba jen opět na několik dnů
vypočtěný, dr. Körber by neměl na růžích ustláno
kdyby ocitil se ve sněmovně poslanců v kritickém
postavení, že by vedle do krajnosti roztrpčene
delegace české stáli pohněvaní Němci následkem
zřízení slovanských parallelek na paedagogileh
v Opavě a Těštně na jedné a na druhé straně
nevrlí Poláci. A aby opět naklonil sobě tyto dva
činitele v parlamentě, Poláky v pravo a Němce
v levo, a mohl o ně se opíraje čeliti vzdornému
českému středu, proto podnikl exkursi do Ha
liče. Při tom na mysli měl zabití jednou ranou
mouchy dvě. Jednak svou milostivou přítomností
a sladkými sliby nakloniti si opět, když ne
všechny zástupce lidu polského, tedy aspoň
onu konservativnou část, již sám polský vtip
označuje názvem »stanezyků« a jež má dosud
v polském poslání většinu, jakkoliv ne v oby-
vatelstvu, a potom uchlácholiti Němce slovy
v Haliči sice pronesenými, ale na ně a na ná
adresovanými. A nemohl ovšem získati pány
Funka, Schückra a Prada pro svou politiku
lépe, než nestátnicky, ba řekli bychom ne-
moudře, protože drze vrženou nám ve tvár
rukavici o nedotknutelnosti »německé državy«.
A byli bychom slabochy, kdybychom zavl-
rali oči před tím, co již nyní se děje a kdybychom
popirali, že tento účel páně Körbrovy cesty s
zdařil. Ne snad, že by byl svou objíždkou
zjednal si přízeň zástupů polského lidu, nebo
listy již tlumočí, co lid ten ve svém jádru cit
a jak smýšli, nedaly se opojiti Körbrovým
#14
alto_textblock
#14
frásemi a laciným lichocením, ale o tom ne-
může býti pochybnosti, že pan Apolinar Jawor-
ski, páni Abrahamovičové i s »Athenčikeme
panem hr. Dzieduszyckým najisto obrátí, ba
že již nyní obracejí, jak to z jejich orgánů pa-
trno. A páni tito o kole polském dosud rozho-
dují. A že divocí Němci svíjejí hezky tiše již
zase fángli »nejkrajnějšího odporu« proti Kör-
brovi, není také již žádným tajemstvím. Ně-
mecko-nacionální generálové komandují na celé
čáře k ústupu. Bouře slezská je zažehnána a
ponecháno pouze Všeněmcům, aby pro strach
židovský hromovali ještě trochu dále.
A což pan Körber, pokusí se se sjedno-
cenou armádou obstrukci českou zlomit, aneb
zanáší se jinými dalekosáhlejšími plány?
S tím »zlomením« to asi tak snadno ne-
půjde, k tomu nepomůže mu ani lelošní sucho.
Domníváli se ale oktroyrkou nějakou přeněsti
se přes náš oprávněný vzdor, neb zsnáší-li se
dokonce dočasným neb trvalým odstavenímté
tak zvané »ústavy«, nechť jen se o to pokusl.
Zápasíme čtyřicet let již o své právo a nejednou
se zdálo, že nalezáma se již u samého eíle
svého těžkého boje, však pokaždé se rozbily
naše naděje o úklady našich nepřátel. Jsme
tedy otužilí v boji a zvyklí na zklamání. Jestli
jsme tak dlouho čekali, počkáme ještě. Po-
čkáme až velechytři ředitelové tohoto státu za-
táhnou jej ještě více v záhubu. Až bude
nejhůř, polom si na nás, jako vždy, opět
vzpomenou. Prozatím povedeme boj dále.
#15
alto_textblock
#15
Politické zprávy domácí.
#16
alto_textblock
#16
Z Dubrovníka, 4. září. (Nový srbsk
politický list v okupovaných ze-
mích.) „Dubrovník“ oznamuje, že národní vůd-
cové v Bosně a Hercegovině, pp. Gligorije Jefta-
novič a Vojislav Sola, počnou vydávati list „Srpska
Riječ“ („Srbské Slovo“) jakožto orgán srbské
národní strany v okupovaných zemích. Financo-
ván bude nový list akciovým spolkem, jenž po-
třebný základný kapitál uložil v „Srbské bance“
v Záhiřebě.
Ze Lvova, 7. září. (Po výjezdu min
Körbra z Haliče.) „Gazeta Narodowa“ li-
tuje, že Poláci, vítajíce Körbra, nezachovali všude
náležitou míru. V některých městech postavili mu
slávobrány, jako triumfátoru. Také čásť tisku
polského zašla tuze daleko v projevech své ra-
dosti nad příjezdem Körbrovým. Jeden list za-
pomněl se tak velice, že nazval Körbra „jedním
ze státníků, kteří polské Haliči nejvíce přeji,
v čemž Körber předstihl i TTaaffa“. List ten pa-
trně nepočítá na znalosť svých čtenářů historie
Rakouska za posledních 25 let. Körber přijei
k nám, praví „Gaz. Narodowa“, teprve nyní, když
má naproti sobě nejen Čechy, nýbrž i Němce.
Přibyl se sladkými slovy, neboť potřebuje za-
stkviti se našími sympatiemi před korunou. My
mu ty sympatie dáváme, ale nemáme zač. Körben
důsledně oslaboval stanovisko „Kola polského“
ve Vídni i v zemi. Jedním z jeho prvých skutků
bylc zrušení departementu haličského v minister-
stvě vnitra, Körber nás potřebuje k „ozdravení
parlamentu“, ale nikdo se tak nepřičinil o jeho
rozstrojení, jak on, nikdo se tak nepřičinil o zne-
mravnění tisku jako Körber,
Z Inšpruku, 6. září. (Mistodržitel
Kathrein.) Nový tyrolský místodržitel dr.
Kathrein uvázal se dnes ve svůj úřad.
Z Moravské Ostravy, 5. září. (Poláci.)
Poláci zdejší konali včera v Domě polském
schůzi, kterou svolalo »Tovařišstvo školy lu-
dové«. Schůze měla za účel agitaci, aby se na-
#17
alto_textblock
#17
FEUILLETON.
#18
alto_textblock
#18
Jidáš.
Napsal Josef B ra d áč
#19
alto_textblock
#19
Zadívejme se na postavu Jidáše na známén
obraze') Leonarda da Vinci („Večeře Páně“)
Jak překrásně jest tu vystižen Jidáš, jeden ze
12 apoštolů, jenž za života a působení Kristova
a za soužití s ním nehraje důležitějši role — jenž
však vystupuje na konci života Kristova v úloze
za to tím smutnější. Opírá se tu Jidáš rukou
o stůl, v ruce úzkostlivě drží měšec, a z rysů
tváře jeho vidíme stín pokrytectví — obmýšlí již
lesť proti Kristu ve své hlavě.
Poslední okamžiky večeře Páně a okamžik
kdy Jidáš právě chce se vzdáliti se svým měš-
cem — však vrhá přece ještě poslední
pehled na Spasitele — dovedně zobrazil
Schäfflein. A také L. Cranacha obrazu tu dlužno
vzpomenouti. Kristus umývá apoštolům nohy —
v pozadí Jidáš otevřenými dveřmi prehá, aby
čin svůj dokonal.
Jidáš Iškariotský,2) syn Šimona Iškariot-
ského, pocházel z Karjótu v Judaci, jižně od
liebronu. Správný výklad jeho přijmí jest: „muž
z Karjótu“. Zastaralé a nesprávné jsou vý-
klady jiné, na př. „muž s měšcem“, „muž lží“
„muž zaškrcený“ a pod. Životní povolání Jidá-
šovo není známo nezmiňujíť se evangelistéo
ném. Jméno apoštola tehoto, jejž evangelisté
jmenují vádly až na posledním místě, nabylo
u křesťanů významu hanlivého; zradou, jíž se
dopustil na svém Mistru, stal se Jidáš známým
po eelém křesťanském světě, ale i opovrženým.
O činu jeho dočítáme se u evangelistů. Dva
dny před slavností Velkonoční, ve středu dne
13. nisanu, sešla se knížata kněžská a starší
lidu na síň knižete Kaifáše, a zde se radili, jak
#20
alto_textblock
#20
1) Obraz tento, dokončený před r. 1499 Leonardem
da Vinči (1452—1519) a nalézající se v refektáři do-
minik. kláštera u Saneta Maria delle Grazie v Miláně
jest v dnešní době ve stavu velmi zanedbaném.
) O Jidášovi mluví se v Písmu sv. na těchto
míslech: Mat. 10, 4.; 26, 14.—16., 23.—25., 47.—50.
27. 3—5.: Mar. 3, 19.; 14. 10., 11., 18.—21.; Luk-
6, 16; 22, 1.—6., 47.—48.; Jan 18, 2., 10., 11., 18.
21., 22, 26.; 18, 2—5.; Sk. ap. 1, 16.—19., 25.
#21
alto_textblock
#21
by Krista lstivě jali a zabili. Báliť se Fariseové
důležitá to strana židovská té doby, by neztra-
tili svůj vliv a vážnost jak u lidu, tak u Římanů.
(Jan 11., 47. násl.) Velerada vidoue, že lid ne-
ustále víc a více kloní se ke Kristu, ustanovila
se na tom, Krista o sváteíeh zatknouti, a t
tajně, aby nenastala bouře mezi lidem, po svát-
cích pak jej usmrtiti. Sotva že schůze byla skon-
čena, objevil se Jidáš, jenž veleradě nabidl, že
za odměnu Krista zradou vydá. S povděkem
nabídka Jidášova byla přijata a slíbena mu od-
měna 30 sekelů.2) Ustanoveno pak, Krista vydat
ještě před Velikou nocí na smrt.
Příležitost Krista zraditi naskytla se Jidá-
šovi brzy. Ve čtvrtek, 14. nisanu, zúčastnil se
Kristus společné večeře s apoštoly. Zde zvědě
Jidáš, kam ze Kristus odebere po večeři.“) P
večeři vyslovil Kristus předtuchy o budoucnosti.
označil svého zrádce, a tázajícímu se Jidás
Kristus odpovídá tak, že Jidáš poznává,že
Kristus ví o činu, jejž Jidáš obmýšlí. Jidáši jest
úzko v této společnosti, proto rád slyší z ús
Kristových slova: „Co činíš, učiň rychle.“ Hned
potom opustil Jidáš večeřadlo a spěchal vele-
radě oznámit, kde Kristus stráví večer. Po skon-
čené večeři vyšel Ježíš s učenníky z večeřadla,
přešel s nimi přes potok Cedron a odebral se do
zahrady Gethsemanské na západním svahu hory
Olivetské. Sem v ta místa přivedl Jidáš dav
žoldnéřů, vybraný ze stráže chrámové a pro-
mísený vojíny římskými. Spatřiv Krista, políbe-
ním*) dopustil se na něm zrady, vydal jej v ruce
žoldnéřů. Kristus, dostav se do rukou svých ne
přátel, dokonal život na kříži v pátek 15. ni
sanu.
Naskytá se tu maně otázka, jak bylo možno
aby Jidáš, příští zrádce Kristův, zvolen byl jím
za apoštola? Zdá se, že pravdivou jest do-
mněnka, že Kristus, přijímaje Jidáše v dav apo-
štolů, povahy jeho dobře neznal, z neznalosti
pak povahy jeho že mu svěřil také pokladnictvi
#22
alto_textblock
#22
= asi 85—90 K.
) Jidáš znal to místo, neboť se tam Ježíš časlo
scházíval s učenníky svými. (Jan 18, 2.)
3) Kafarnaum (= dědina Nahumova) bylo častým
sídlem Krista v poslední době jeho života. Bylo to
známé město palestýnské v horní Galilei nedaleko
vtoku Jordánu do jezera Genezarethského. U evange-
listů nazývá se městem Kristovým.
#23
alto_textblock
#23
Časem však prohlédl Jidáše, a tu neobává se je
odsouditi. Kristus poznal, že ve volbě Jidáše z
apoštola se zklamal. A proč tedy Kristus ne-
vyloučil Jidáše z řad apošťolů, věda o něm, že
stane se zrádcem?
Tu celou otázku pokoušeli se už sami evan-
gelisté osvětliti. Kristus di u Jana 13, 18. „Já
vím, které jsem vyvolil, aby se naplnilo písmo;
Kdo jí se mnou chléb, pozdvihne proti mné
paty své.“ Pokus to výkladu. U Jana 13, 10
čteme: „Kdo jest umyt, nepotřebuje, než aby
nohy umyl, a jest všecken čist. I vy čisti jste
ale ne všichni. Neboť věděl (Kristus), kdo jest.
jenž ho zradí; protož řekl: Nejste všichni čísti.“
V době, kdy meškal v synagoze v Kafarnau, by
již přesvědčen o povaze Jidášově. Díť Jan6
60. násl.: „To mluvil, uče ve škole v Kafar
naum. „Jsout někteří z vás, ktoří nevěří.“ Vě
dělť zajisté Ježíš od počátku, kteří jsou nevě
říci a kdo ho zradí. Tehdy řekl Ježíš ke dva
nácti: „Zdaliž i vy chcete odejíti?“ I odpověděl
jemu Šimon Petr: „Páne, ke komu půjdeme?
Slova života věčného ty máš. A my jsme uvě
řili a poznali, že jsi ty Kristus, Syn Boží.“ Od
pověděl jim Ježíš: „Zdali jsem vás dvanáct ne-
zvolil? A jeden z vás dábel jest. —“ To řek
o Jidáši, synu Šimona Iškariotského; neboť te
měl zraditi jej, ač byl jeden ze dvanácti.“
Pokouší se tedy Jan vyložiti otázku, jež
svrchu se nám nahodila, ale cítí sám, že obtížný
jest výklad, a proto ještě 13., 2. a 27. dí, že
satan vjel do Jidáše, když tento při večeři přijal
od Krista skývu, a vnukl mu, aby zradil Mistra.
Byl by tedy dán dle toho podnět ke zradě, před
samým činem, démonem. Avšak — vždyť už
den před tím Jidáš smluvil s veleradou, že jim
Krista zradí! Výklad Janův nás tedy dostatečně
neuspokojí.
Připustiti musíme, že v nitru Jidášově hrá
démon jistou úlohu — arci, co démonem zo-
veme. U Jidáše nenalezla ohlasu slova, hlásaná
Mistrem, jemu jistě nelíbila se slova Kristova:
„Blahoslavení budete, když vás lidé budo
nenáviděti, když vás vyobeují a zhaní, a jméne
vaše jako zlé vyvrhnou pro Syna člověka.“
(Luk. 6., 22.)
Motivem zrady že byla lakota Jidášova
obyčejně se soudívá. Ale uvažme toto! Jidá
doufal, že Kristus založí světské království na
#24
alto_textblock
#24
zemi; míně, že Kristus stoupence své pak obo-
hatí, a hledě si zajistiti klidnou, bezstarostnou
budoucnost, hledal ji u Krista. Kristus přijal
jej mezi dvanáct apoštolů a svěřil mu ve správu
pokladnu. Jidáš měl z peněz, které Kristus o
zámožnějších učenníků dostal, obstarávati koupě
a udíleti almužny. Tu poznal Jidáš, že Kristu
hirozí nebezpečí, viděl, že zhroutily se jeho
plány — i přestal věřiti ve slova Kristova, avšak
peníze spravovati nepřestal. On předvídal zkázu
Kristovu, musil dojíti ku poznání, že u Krista
nedočká se časných pozemských výhod — ale
zůstal, aby mohl se obohatiti penězi, jemu svě-
řenými. Jeho povaha mu nedovolovala, aby tako
sebe sama s Kristem uvrhl v záhubu. Ne! A co
činí? Uvádí sám v záhubu svého Mistra —
chtěje se rehabilitovati u mocných z Izraele
zjednati si v případě záhuby Kristovy klidný
život pro budoucnost. Záhubou Krista dostati se
mu měl do rukou kapitál, jemu svěřený, kte-
réhož mohl pak libovolně ke svým potřebám po-
užiti. A tento kapitál měl býti rozmnožen ještě
o 30 sekelů. Zdá se, že Jidáši nešlo tak o těch
30 stříbrných, jako o budoucnost, o příští exi
stenei. Těch 30 sekelů byla vlastně pouze od-
měna, dobrovolně mu udělená, neboť zrazuje
Krista, konal jen to, co velerada uložila za po-
vinnost každému synu Izraele. (Jan 17, 56.
Motivem zrady byla tedy nejen lakota, ale
snaha, upraviti budouci žiti pohodlně — bylo
to číré sobectví.
V nitru Jidášově musila skrývati se velká
troufalost, bezmezná smělost a svrchované po-
krytectví. Vizme jen, jak si vede před zradou
v níl Když Kristus při večeři se zmiňuje, že
jeden z apoštolů jej zradí, troufale obrací s
Jidáš na Krista s otázkou, není-li to on. A př
tom všem tváří se tak, že apoštolové ani nezna
menají, že Jidáš jest ten zrádce, Kristem ozna
čený. (Srov. Jan 13, 26.—29.). S lehkým srd-
cem pak odchází Jidáš k velekněžím — tu již
nemusí se přetvařovati a skrývati v nitru, jako
za večeře. Následuje scéna v zahradě Gethse-
manské. Bez studu přistupuje Jidáš ke Kristu
líbá jej polibením' zrady a vydává v ruce žold
#25
alto_textblock
#25
nérů.
#26
alto_textblock
#26
) Toto políbení Jidášovo často zobrazeno; známy
jsou na př. ryliny v Dürerově „Malých pašijích“
#27
alto_textblock
#27
Jeví se nám tu Jidáš jako představitel dá-
belské přímo sobeckosti, lakoty, vidíme před se-
bou povahu, jež jest odhodlána, obětovati vše
k dosažení cíle vytčeného.
Popatřme dále! V Jidáši pohnulo se svě-
domi — či, co stalo se s nim, co děje se v nilru
jeho, když spatří Krista dokonávati na kříži?
Co pudí jej k tomu, by vrátil se k veleradě, by
vrátil jim „mzdu krve“, by odhodil stříbrnou
minci v chrámě a zoufalostí jat, šel se —
oběsit? Ano, co pudí jej k tomu? Co
Táž velerada, která ráda přijala služby
Jidášem jí nabízené, majíc již Krista ve své
moci, odmítá Jidáše. Co jí po tom, že Jidáš zra-
dil krev spravedlivou?
Tak leceos zůstane ulajeno našim smyslům
— pro nedostatek zpráv, co by lépe osvětlil
povahu Jidášovu. I není divu, že fantasie kře-
sťanstve nespokojila se s několika málo seé-
nami, evangelisty nám vypravovanými. Zprávy
o Jidáší záhy byly doplňovány, rozhojňovány —
ve XIII. století pak nálezáme již celé legen-
dární vypravování, v němž život Jidáše až do
příchodu jeho ke Kristu fantasticky je zpesířen
Ve všech světových literaturách nacházíme le-
gendy o Jidáši — tyto pak vesměs zpracovány
jsou na západě dle latinské legendy o Jidáševi,
obsaženě v známě „Legendě Zlaté“ Jakuba de
Voragine.7) Obsah těchto legend nemá témě
Lie — až na soužití Jidáše s Kristem — s po-
dáním biblickým společného.
V této středověké legendě nacházíme stop
antické pověsti o Oidipovi králi, starozákonné
pověsti o Mojžišovi a středověké pověsti o ne-
přirozeném manželství.
Obsah jest asi tento: Rubenov: a Ciborei
#28
alto_textblock
#28
„Velkých pašijích“. Také pěkný relief znázorňujíce
tuto scénu nalezá se na oltáři dómu šlesvického
(zhotov. r. 1515—1521) mezi 20 reliely zhotovenými
Brůggemanném
7) Jacobus de Voragine (nar. 1230 ve Viraggio
Janova, zemřel 1298 neb 1299), mnich dominikán, po-
zději arcibiskup janovský, jest autorem velikého díla.
často vydaného a přeloženého „Legenda aurca sive
historia lombardica dicta“ kolem roku 1270 složeného.
Odtud čerpány četné středověké životopisy svatýcha
legendy. (Vyd. 1850 u Grässea v Lipsku) — Tak
v české literatuře máme zachovány 2 delší zlomky české
legendy o Jidášovi, složené brzy po r. 1306, památky
to u nás jedné z nejstarších. Vydány v „Listecn
Fulol.“ 1878 a „Čas. Čes. Musca“ 1886.