#1
alto_textblock
#1
Ročník XXXXl.
#2
alto_textblock
#2
V Praze, v úterý dne 24. září 1901.
#3
alto_textblock
#3
Číslo 264.
#4
alto_textblock
#4
Na rnnuť a odpol, šisty
příani („Nauěný Obzor. vs
střvdu a „Literárui Hlidka
v nátek) předplání sei
raze v aduinistraci
sa měs . . . . . . 2 K —
ns čtvai leta . . . . . 8 K —
s dvejí donšške-
s měsie
n čtrt lets ejisjvách
na měsíke
Peštovs
na čtvrí lela . . .
kei
s drojí zisllkes
na mlsí
ra el
kei
#5
alto_textblock
#5
V drobném prodeilí
raaní čísle o sobě . . . za S
vdpolasd tni
. . . . ns tb
Ve filialkšch na venkově:
ranní čisla. . . . . .
odpolední . . . . . . . . 5h
Inseráty
platí se hetevě napřed
Tředplacení a iprarty příjíriá adminl-
siracs v Marisnské ulicí č. z.
Tam nackázejí se te1 redske
tlskárna a ezpedice „Národnich Lista“.
Hukopisy se navracsji.
#6
alto_textblock
#6
Mezi dvojím bezprávím.
#7
alto_textblock
#7
Za nezaslouženou křivdu učiněnou ná
rodu našemu a za velkou politickou chybu.
jež vymstí se na konservativním velkostatku
samém, poznamenal včera dr. Herold
bezohledný ten volební kompromiss » našich
historických« kavalírův s německo-ústaváckou
šlechtou. Avšak dohodlili se pánové spolu
o to, že na příštím sněmu obnoví po-
věstný »zakon Buquoyův« ještě ve
zhoršeném vydání, že totiž zajistí německé
šlechtě místo 21 dokonce 25 mandátů pro
všechny časy, uslyšeli včera z úst stějně
rozvážného jako rozhodného politika našeho,
že jim tuto jejich úmluvu svým odporem
řádně překazíme a zmaříme, že
nedostanou našeho svolení k n
jinak, než dostaneli se nám Če-
chům zároveň spravedlivé ná-
hrady na počtu hlasův, jaký nám
dle počtu obyvatelstva náleží.
Náhodou padlo v týž den také se
strany německé o téže věci zajímavé
slovo. Vůdce německých nacionálů zdejších
liberecký Prade ve svém orgánu »Deutsche
Volkszeitung« rozhovořil se tolikéž o velko-
statkářské té bukvici, aby p nům kavalírům
sdělil, že ani německým nacionalům se ten
jejich nápad valně nezamlouvá. »Pochybu-
jeme velmi — píše — že němečtí poslanei
jen tak beze všeho ku podobné volební
opravě přisvědčí,« i odkazuje na jednání
letošních vídeňských konferencí o otázce
opravy přežilého volebního řádu Schmerlin-
gova: »Tam byly všechny strany za
jedno v úsudku, že tento volební řád potře-
buje opravy a že dlužno se toho domáhat,
aby volební okresy byly co možná národně
ohraničeny, aby veškerá místa, jež dosáhla
dnes povahy městské, všaki nicméně dosud ve
venkovských obcích volí,byla zařaděna do
kurie městské, i aby k nynějším třem
skupinámbyla s přidana čtvrtá, všeobecná
kurie«
Avšak Němci učinili prý svolení své
k podobné změně volebního řádu závislým
na tom, bude-li současně vyplněn jejich po-
žadavek po rozdělení sněmu če
ského ve volební a národní kurie
s právem veta, kteréžto rozdělení si
představují a žádají takto: K účelu všelikých
voleb svých rozděl se sněm ve tři volební
kurie: velkostatkářskou, českou
německou. Tyto poslednější dvě volební
kurie, česká a německá, buďtež pak zároven
jakožto kurie národní nadány právem
veta proti všelikým usnesením
sněmu českého v otázkách, jichž taxa-
tivní vypočtění náleží zákonodárství zem-
skému. Tolikéž postavení velkostatkářstva
k národním kuriím zůstaň vyhrazeno. Př
pady, kdy by bylo vyhrazeno každé kurii užiti
práva svého veta, byly by tyto: při každé-
koliv změně zemského zřízení a zemského
volebního řádu, při usneseních sněmu, týka-
jících se zemské školní a zemědělské rady.
při usneseních, týkajících se užívání jazyků
zemských v úřadech samosprávných, tolikéz
při statutech samosprávných měst, při zřizo-
vání a vydržování vzdělávacích ústavůa
škol pro menšiny národní. Proti
tomuto německému výměru kuriatního
veta prý ani konservativní velkostatkářšt
ani čeští členové konferencí nečinili —
tak aspoň »D. Volkszeitung« tvrdí — žád-
ných zásadných námitek, ovšem ale ne-
chtěli k nim dáti konečného svolení, pokud
se nedosáhne dohody o celém sou
boru t. zv. vyrovnacích otázek
načež odvětili němečtí vyjednávačí na kon-
ferenci, že také oni jsou pro takové neroz-
borné sloučení (junctim) všech záležitostí, o
#8
alto_textblock
#8
nichž se vyjednává, že naprosto trvají na
vetu národních kurií proti každému usne-
šení sněmu o změnách oněch taxativně uve-
dených zákonův a že zejmena nemohou do
pustiti žádné opravě volebního
řádu bez současného uzákoněni
vetových kurií. Proč to? «Poněvadž nám
Němcům o to běží« — vykládá Prade —
»abychom udrželi dnešní své silné postavení
ve sněmu; až doposud mohou němečtí po-
slanci zamezit každou změnu řádu zemského
a zemského volebního řádu prostě tím, že
vyjdou ze sněmovny, jelikož jest jich
na 70, tedy nad čtvrtinu veškerého počtu po-
slanců (242), a zemský řád stanoví, že lze
podniknouti podobných usnešení jen za pří-
tomnosti veškerých poslanců. Kdyby však
Němci dopustili tomu, aby byl rozhojněn
počet poslanců českých a kromě
toho, aby zřízena byla všeobecna, čtvrtá
kurie asi o 18 poslancích, nečinili by ně-
mečtí lidoví poslanci v sesíleném takto sněmu
plnou čtvrtinu všech poslancův, a byli by tím
oloupeni o zbraň exodu, kterou dosud vládnou.
Prada kompromissem postavení německé na
pohled sesíleno o 21 německých velkostatkářů.
Avšak Prade nedůvěřuje, že by tito
němečtí velkostatkáři byli tak
spolehlivými, aby vyšli s Němei
zároveň ze sněmu, zvláště kdyby jim
to vláda vídeňská zakázala. Letošní kompro-
miss, jejž Prade jinak s německého stanovi-
ska radostně vítá, právě prý je důkazem.
jakými loutkami jsou velkostat-
káři v rukou vídeňských vlád.
Nemůže prý tudíz byti pomy-
šleno na nějaké další rozmno-
žení mandátů zemských — již dnešní
sněm český, zdá se býti nepříteli státu če-
ského příliš četným (l) — nýbrž roz-
hojnění počtu poslanců za města a za čtvrtou
volební kurii má se státi na útraty
kurie velkostatkářské tím způšo-
bom, že by se počet velkostatkár
ských mandátů vůbec zmenšil.
A sice mů Prade v první řadě zbroušeno na
skupinu velkostátků svěřenských; její 16 man-
dátů by chtěl především zrušit. Ale konečne
prý je to Němcům jedno, zda prasknou fidei
komissní, nebo allodní mandáty, hlavní věc
jest, aby těm skupinám velkostatkářským
bylo tolik mandátů ubráno, by Němci nepři
šli o svou čtvrtinu a tudiž o své právo veta,
které dosud drží.
Tyto olázky nemají prý býti při změně
volebního řádu ve velkostatku rozřešeny
»Strany německé« — končí Prade, »budou
moci kompromissu velkostatkářskému jen
tehda přisvědčit, stane-li se zároven
se zákonným rozdělením volebních krajů pro
velkostatky nesvěřenské zmenšení počtu
mandátů velkostatkářských vu-
bec a zavedou-li se současn
národní kurie s právem veta ..
Jak němečtí, tak i konservativní velkostat-
káři prohlásili, že pokládají každou změnu
volebního řádu za svázánu s celým vyrov-
návacím dílem. Nejde tedy vytrhovat z dila
toho jednotlivé kusy a chtit je uzákonit.
Hodlajíli však obě skupiny velkostatkářské
snad změniti volební řád nejen pro velko-
statek, nýbrž i pro oslilul kurie, a cestou
zákonodárnou vyřídit celý soubor díla vyrov-
nacího a postupovati při tom
upřímně ruku v ruce s něme-
ckými poslanci, pak bychom ten kom-
promiss jejich rádi viděli, poněvadž by jím
byl zavdán podnět k onomu zákonnému
uspořádání celé sporně otázky v zemia
zvláště ku provedení admini-
strativního rozdělení i národn
autonomie v zemi.« —
Kterak si ale toto zákonné uspořádání
#9
alto_textblock
#9
celé sporné otázky a tuto »autonomiie
obou národů v rozdělené vlasti
naší němečtí nacionálové myslía
přejí, to nám a tempo pověděli zřetelně ve
svém dnešním provolání volebním, kde po-
žaduji po vyloučení Haliče scentrali so-
vaný německý »einheitsstaat
»se společnou vládou, zastupitelstvem, zá-
konodárstvem a správou pod německým
vedením«, kterýžto cislajtánský »einheits
staat« má býti národosprávně vtělen do ně-
meckého bundu a do německého
celního území a v němž má požívat
němčina samozřejmě všeobecné plat-
nosti státního jazyka, za nějž má
býti zákonně prohlášena.
V tomto scentralisovaném německém ein-
heitsstaatu, pod jařmem zákonně prohlášené
a všeobecné státní němčiny mají domírati
»národně rozdělené Čechy« s národně roz-
hraničenými obcemi a okresy, s oddělenou
správou důchodů zemských, poněvadž komičt
chauvinové němečtí se domnívají, že prý
Němci v Čechách dnes platí daní zem-
ských nepoměrně více, než my Čechové aže
by pak za národní jich samosprávy finančně
vyziskali! ..
Zatím vědí tak dobře jako my, že to
jedna veliká německá lež, že
podle berních výkazů o poplat-
nosti jednotlivých okresů m
Čechové platíme o dobré dva
milliony více daní, než všickni
Němci a všickni velkostatká ři
dohromady: (totiž velkostatkáři okolo
6 mill. K, Němci okolo 20 mill K, my Če-
chové však na 34 mill. K daní přímých) a
že požadují tu »autonomii národní« pro své
»uzavřené« německé území nikoli a naprosto
ne z příčin hospodářských, nýbrž jedině a vy-
hradně z pohnutek a obmyslův politických.
aby zničili tisíciletou jednotu a státní právo
království českého a dosáhli zde nové ně-
mecké země na samých hranicích Ně
mecka — své »Germaniae irredenty« upra-
vené »pro všechny eventuality«.
To je vtip celého toho trhanství a cele
té žízně po autonomii národní Němců v Če
chách sevřených v německý »einheitsstaat-
se státní němčinou v českých krajích. Jsme
žádostivi, jak se budou po tomto dnešním
provolání německých nacionálů kroutita
točit naší realisté horující na rovoň sociál
ním demokratům Adlerovým tolikéž pro » ná
rodní autonomii« na místě autonomie zemské
Zde vidí se, komu nadháněli vodu na mlýn,
komu pracovali do rukou.
Co se však tkne otázky o nutném
zmenšení počtu mandátů kurie
velkostatkářské, my od dávných let na ne-
spravedlivost privilegia 70 těch hlasů velko-
statkářských žehráme a dotíráme, dokazujíce.
že sluší ve jménu spravedli vost
počet mandátů velkostatkářských snížit na
polovici, totiž na 35 hlasův, za to však
počet poslancův národa českéh
proti poslancům německým z 97 zvýši
na 150. To jest a zůstává prvn
podmínkou všeho vyrovnání, aby
národ náš dosáhl na sněmu svém
spravedlivé své nadpolovičn-
většiny proti Němcům i velkostatkářům
aniž by sněm byl zničen kuriátním vetem
#10
alto_textblock
#10
K carově návstěvě ve Francii.
V Praze, 23. září.
Hlasy o návštěvě carově.
V Paříži jeví se živé a všestranné uspo
kojení nad sobolními přípitky carovým a Lou-
betovým. Klademe-li proto níže i vývody známé
korrespondence »Paris Nouvelles«, dlužno při-
pomenouti, že tyto byly psány ještě dřive, než
#11
alto_textblock
#11
sobotní přípitky a audience Daussetova u cara
ve známosť vešly.
»Paris Nouvelles« píší: »Celá Francie
tone v nekonečném nadšení. Bilý car, gosudar
vší Rusi, navštívil republiku, aby před zraky
celého světa stvrdil upřímnost, spojenstvía
přátelstvi Ruska a Francie. Se všech rtů splývá
jediná otázka: »K čemu všechny tyto cesty
a schůzky?« Jisto jest, že ve starém histo-
rickém zámku compignském jednalo se
o mnohých problémech politických, které snad
připraví celému světu veliké překvapení. Po
sledně již sděleně myšlenky francouzského po-
litika a publicisty, pana George Clémenceaua.
v týdenní revui »Le Bloc« uveřejněné, vzbudily
jistý rozruch a četně komentáře francouzské
žurnalistiky. Letošní nadšení nedosahuje stupně
onoho z roku 1896. Socialisté se stavi úplně
proti carovi, vyslovuji své nejhlubší politování
svým ministerským stoupencům a vyzývají své
věrné, aby volali při příjezdu carově »slávu
Tolstému«. I radikálové nejsou právě nadšeni.
Nacionalisté zklamaní ve svých nadějích, že car
dá veřejně za pravdu jejich po-
litice, ochladli ve svém obvyklém nadšení.
I města, jež mají čest hostiti ruského císařea
jeho choť, byla nešťastně volena. Remeš i Com-
pigne jsou místa socialistická. V Remeši, kde
se nalezá skvostná katedrála, krásné a pře-
bohaté dílo francouzské gotiky, se udály již
často veliké bouře nespokojených bataillonů děl-
nických. Remeš jest i velice antiklerikální,
a možno říci, že právě tam, kde katolicism
vztýčil svá nejviditelnější znamení, modernímu
pokrokovému hnutí se nejlépe dařilo. I město
Compigne, se svým nádherným zámkem, jes
většinou socialistické. Zámek a město se dnes
podobají velikému táboru vojenskému. Každýel
dvaeet kroků stojí stráž a žaluzie domů v bliz-
kosti zámku a jeho parku stojících byly na
rozkaz policejního prefekta pařižského spuštěny.
Ostatně zámek zajisté mile působil na cara Mi-
kuláše. Vše bylo zařízeno s největším kom-
fortem. Jedině postel Napoleona III., kteráje
rovněž určena pro cara, působila dojmem ru-
šivým. Stála ohromné statisíce a jest zhotovena
z massivního zlata. Ale svou neumělou praeí
hyzdí ladný celek, který příchozího jinak takřk
uchvacuje. I obrazárna, čítající přes 1000 děl,
byla do zámku přenešena. Knihovník »del
Bibliothěque nationale« dal dopraviti na vyšš
rozkaz do Compiěgne knihovnu, čítající pře
5000 svazků nejlepších děl literatury fran
couzské a cizí. Nalézají se tam i romány hr
Lva Tolstého v originále.
Do Paříže přijel strýc earův Alexej, velko
admirál ruského loďstva, který předeházel can
ve všech městech, jež tento až posud navštívil.
Snídá ve výlečném restaurantu Henriově, do-
staveničku to vznešeného aristokratického světa
ruského. Velkokníže se velmi dobře repre-
sentuje; jest on jednou z nejmužnějších postav,
jež na evropských dvorech ještě existují. Bývá
doprovázen krásnou smědou dámou, která již
i loňského roku jeho společnici byla. Do Com-
pigne nepojede. Na otázku, proč tak činí, od
pověděl, dle »Figara«, že přilis rodinnéhoži-
vota škodí.«
Zdá se ovšem, že části těchto výkladů
»Paris Nouvelles« inspirovány jsou z okoli páně
Waldeck Rousseauova. Podali jsme je jak
ukázku, jak toto okolí o carské návštěvě
carské rodině soudí a také na doklad, že naše
nazírání na roli, kterou družina ta v posledních
dnech zaujímala, bylo správné.
Podotýkají-li »Paris Nouvelles« také,že
za nynější návštěvy carovy nedosáhlo nadšen
toho stupně jako v r. 1896, lze na to podo-
tknouti, že r. 1896 byla prvá návštéva, jakou
kdy car něktorý republice vykonal, a že jevilo-
se tehdy nadšení bouřlivěji, tentokráte jevilo
známky větší trvalosti a větší hloubky. Ostatne
volati lze za svědka německého, dvoj-
#12
alto_textblock
#12
spolku jistě nepříznivého korrespondenta (»Neue
Freie Presse«), jenž jako očitý svědek nadšení
zástupův nucen jest sám ohnivě takto je po-
pisovati: »Když carští manželé a družina jich
opustili tribuny (po sobotní vojenské přehlidce
u Remeše) uchystalo obecenstvo carským man-
želům nadšenou ovaci. Muži mával
klobouky, ženy šátky. Jako hromu
rachot burácely vzduchem výkřiky:
»Ať žije car! Ať žije carovál Sláva
Ruskul Sláva presidentu! Sláva
armádél Sláva republice!« Zpravodaj
německý pak jistě chráněn bude před pode-
zřením, že by ovace franeouzského lidu
pro slovanskou řiši přepínal!
Sympatie pro Rus jeví se ve Francii ale,
jak řečeno, způsobem všestranným. Dokazují to
projevy i těch měst francouzských, v nichž
maji většinu radikálové francouzští, o nichž
přece známo jest, že na spolek franko-ruský
vždy velmi střízlivě hleděli. Tak na př. starosta
toulonský poslal starostovi kronštatskému
dlouhou depeši, v níž ujišťuje Rusko ne-
oblomným přátelstvím Francouzů a praví
dále: »Kronštat a Toulon byly to, jež pozor-
nost světa první výměnou projevů o vzájemn
shodě na sebe upoutaly, o shodě, jež časem
vytvořila se v pravý spolek národů
francouzkého a ruského, jenž nyní
opět hlavami spřátelených a spolčených státův
slavnostně spečetěn byl.«
Starosta Michole zdraví pak Kronštatské
bratrsky »srdcem vlasteneckým, jež šťastná
událost tato znova vznítila.«
Také starosta dunkerský Alfre
Dulou poslal depeši městu Moskvě, v níž praví:
»Naše vobčanstvo i tisíce hostí vítajíce s já-
sotem a nadšením carské manžele
projevují nejskvěleji tím živé sympatie své
k vašemu šlechetnému národu. Sláva rusko-
francouskému spolku ! Městu Moskvě sláva !«
Moskevský starosta byl telegrafoval staro-
stovi dunkerskému rovněž a ve své depeši
vrouci pronesl přání: »Kéž tato schůzk
v Dunkerku upevní neoblomně spolek
dvou národů sve prospěch civili-
sace, pokroku a míru!« Konečně dlužno
doložiti, že i kyjevský starosta poslal starostovi
remešskému depeši, jež zněla: »Obecní zastu-
pitelstvo kyjevské projevuje vám blahopřání své
za příčinou příjezdu vznešených hostů a sdílí
co nejsrdečněji pocity radosti, jež dnes občané
remeššti pocitují.«
#13
alto_textblock
#13
Dausset u cara.
V sobotu před hostinou po velké vojenské
přehlídce u Betheny požádal předseda obecní
rady pařižské pan Dausset dvorního maršálka
carova Benkendorfa, aby jej caru předslavil.
Na dotaz dvor. maršálka odvětil car, že přijme
pana Dausseta milerád. Sotva že mu byl před-
staven, projevil pan Dausset ihned caru litost
Pařížanův, že nemohou cara pozdraviti. Can
odtušil: »Děkují vám. Prosím vás, byste obecní
radě vyslovil dík můj i carové. Lituji, že jsem
nemohl tentokráte Paříž navštívit, a le přiše
jsem tentokráte jen, abych vidě
vojsko a loďstvo.«
Po snídani měl car znovu rozmluvu
s Daussetem. Tentokráte chtěl představiti jej
caru pan Loubet, ale car mu připomenul ihnod:
»Měl jsem již potěšení, seznámiti se s panem
Daussetem.« Car slibil, že přiště jistě Paříž na-
vštíví. Když pak vlak carský odjižděl z Remeše
k Pagny, volal car ještě z okna na hodnosty
na stanici shromážděné: »Na shledanou!«
#14
alto_textblock
#14
Politické zprávy domácí.
Z Krakova, 21. září. (Polský hla
o českých kompromissech.) Orgán
konservativní strany polské, »Czas«, vidí v kom-
promisse, uzavřeném mezi konservativním
ústavověrným velkostatkářstvem v Čechách vy-
datnou podporu umirněných živlů a nutnou proti-
#15
alto_textblock
#15
FEUILLETON.
#16
alto_textblock
#16
Ed. Colonne v Národním divadle.
Uprostřed slavnostních večerů Dvořákových
naskytá se nám vzáená příležitost, uvítati v Ná
rodním divadle hosta významu rovněž světového,
»jednoho z prvních«. Muže, který nám nad to
drahým opravdovými sympatiemi ke tvorbě naši
vlastní. A není z těch, již smýšlení své proje-
vují pouze vřelým slovem, ochotným slibem nebo
vlídnou blahosklonností, Colonne je muž hoto-
vého činu. Dovede za ideu bojovati, až zvítězl.
Dokázal to již v dobé, kdy proti Richardu
Wagnerovi v Paříži byla nejtužší opposice a kdy
sám obklopen úzkým kruhem přátel, energicky
čelil odporu.
Považuji za milou povinnost, vítali Colonnu
nejen jako umělce velikého významu, ale i jako
vřelého, účinněho přítele našeho hudebního uměn
a hodlám-li načrinouti perem nezvyklým jeho
umělecký profil, budiž to přijato nejen jako vý-
raz neomezeného obdivu jeho umění, nýbrž i jako
projev vděčnosti k muži, jenž první uved
naši orchestrární hudbu u větším rozměru v Pa
řiži a mně poskytl příležitost, bych tomuto umě
leckému činu mohl býti kmotrem.
Nechci psáti životopis a skoro nerad vzpo-
mínám, že Colonne se narodil roku 1838. Živo
jeho podobá se na vlas životu jiných slavných
hudebníků, kteří našli dobrou hodinu a příznivou
bvězdu. Jako hoch dirigoval malý orchestr ve
svém rodném městě v Bordeaux, ale s lety rostly
jeho cíle. Verdi si původně přával býti varha-
níkem v sousedním městečku, Colonne nebyl
spokojen z dírigentstvím venkovského divadla,
šel rovnou do Paříže, studoval zde jako tisíc
jiných a jako sto jiných dosáhl cenu z kom-
posiee pod Thomasem a z houslí pod Girardem
a Sauzavem. Ale nestal se ani skladatelem, ani
značnějším virtuosem housli. Seděl v orchestru
divadla a hrál, hrál dlouhých deseť let. Lec
#17
alto_textblock
#17
pravá chvíle přišla přece. V červnu roku 1872
nastala změna ředitelství »Odeonu«. Herec Chilly,
který zastával tento úřad, zvedaje při oslavě stého
představení »Ruy Blas« číši šampaňského, byl
raněn mrtvicí a v několika dnech byl nástupcem
jeho jmenován Felix Duquesnel. Prvním činem
nového ředitele bylo uvedení »Erinnyí«, po-
věstné tragedie Lecouta de Lisle na jeviště
»Oděonu«. Aby docílil většího effektu, ustanovil
Duquesnel provázeti drama melodramatickou
hudbou, již za měsic složil, instrumentoval a prý
i do hlasů rozepsal neznámý dosud mladý muž
jmenem — Jules Massenet. Instrumentace umě-
leckého díla toho byla střízlivá, skrovná, By ne-
způsobil divadlu značnějšího výdaje, omezilse
Massenet orchestrem Lulliho: smyčce a dřeva,
žádná žerť, pouze tři trombony »při zjevení«
Lecoute de Lisle svolil k průvodu hudebnímu,
vymíniv si, že hudba má býti pouhým šelestem
nerušicím slovo mluvené. Bylo potřeba někoho
jenž by tento šelest řídil a dlouho si hudebníci
shromažďující se každodenně o spátě« na hu
dební five o'elock v nakladatelství Hartman-
nově, lámali hlavu, komu úkol ten svěřiti.
Jednoho dne Paladilhe, aufor známě » Man
dolinaty«, také u nás hrané opery »Vlasť«
jiných ještě skladeb, pohlížeje na ulici »zvolá
»Hleďte, tamhle přichází ten, jehož čekáme.e
I vchází mladý muž zavalitě postavy, širokých
ramen, vzezření milého, sympatických modrých
očí, obličeje vlídného, úsměvného. Toť Colonnel
zvolali shromáždění. Znali ho všickni, ale nikdo
naň nevzpomněl, poněvadž dosud v Paříži před
tím »neřídil«. A tento Colonne docilil svým
orkestrem, »ševelícím jen dřevy, smyčci a třemi
trombony pro zjevent« takového úspěchu, že
z kadeta stal se hned generál.
Roku následujícího byl Colonne jmenován
dirigentem »národních koncertů« (Concert natio-
nal), zárodku to přištích koncertů Colonnových
v Chátelet, největším to divadle pařížském pro-
váděných. A od tě chvíle počíná blahodárnáa
#18
alto_textblock
#18
svérázná činnost dirigentská muže geniálního
geniálního proto, že nestopuje kolejí vyjezděných
nýbrž razí si cestu sám neznámými končinami
táhne brázdu lány, dosud ve Francii ladem leží
cími, odpůrce mění v nadšené ctitely, davu do-
sud nelečnému násilně suggeruje lásku k svému
umění a upozorňuje na výtvory umělecké, kter
dosud zůstaly nepovšimnuty. Provádí Massene
tovo oratorium »Maria Magdalena«, jež Pasde
loup byl odmítl, a ukáže, že jest to nejvýznam-
nější dilo téhož autora. — Získá ku produke
jeho umělce jako Pavlína Viardotovu, Emili
Vidalovu, Bosquina i Julia Petita, a doeílí úspěchu
neslýchaného. V orkestru mezi jinými seděl
Alfred Brüneau u violoncella a Vincent d'lndy.
který skromně uvolil se »hráti klapačky« v chor
druhého jednání a uhoditi na tamstam, když
zavzní hrom nad Golgothou.
a
Provedení to bylo sice labutím zpěvem
snárodních koncertů«, avšak příštím rokem
v Cháteletřídí ne již Colonne, který vid
budouenost ve svém podniku, koncerty uměle-
ckého sdružení (Association Artistique), z kte-
rých vznikly nynější koncerty Colonnovy (Con-
certs Colonne). Počátek těchto koncertů by
nesnadný; vypravuje se, že soudruzi Colonnovi
sedící v orkestru, obdrželi v prvních měsícíeh
honoráře dobře počítaných sedmnáct sous z
koncert, — neboť pro financování koncertů ne
sehnal prý Colonne před prvním koncertem více,
než 225 franků. Štěstí sleduje však nejen od
vahu, ale i vytrvalost a umíněně čelo. — Co
lonne neustál, pracoval a dospěl k úspěchu.
Vzkřísil mnohá díla zapomenutá, hledal
předváděl díla nadaných mladých skladatelů,
popularisoval veliká díla geniů neznámých nebo
opomenutých. Berlioz býval před tím sice trpěn,
přes rameno však pohlíženo na jeho geniálně
bizarrní někdy nápady. Colonne, nadšený jeho
obdivovatel ve svých koncertech, jež nyní diri-
guje každé neděle, předvedl jeho »Fausta pro-
klelí« do dnešniho dne již stokráte, vedle toho
#19
alto_textblock
#19
všechna jeho díla, jako Trojány, Romeo a Julie.
Requiem, Te Deum atd. mnohokráte, a učini
tak největšího francouzského hudebníka popu
lárním v jeho vlastní otčině.
Originální, z jiného světa se zdající hudbu
bohužel pozdě uznaného, dle mého náhledu
však jednoho z nejzajímavějších mistrů moder
ních francouzských, Césara Franeka
předvádi v symfonických básních a jiných sklad
bách velkého rozměru, předevšim prorazí se
symfonickou básní »Redemption«.
Wagnera podává odporujícímu ze začátk
publiku pařížskému jako horký lék po lžicíeh
v úryvcích. A obecenstvo zvyká, ba v poměrně
dosti krátkém čase mění se bývalý odpor v ne
slýchaný enlhusiasmus.
Po Wagneru přichází na řadu Slovan, Ru
Čajkov kij. — Véřili byste, že i s tímto mistrem
Colonne hned neprorazil? A přece uváděl ruské
skladatele v době politicky velice příznivé, době
to, kdy Rusko a Francie se sblížily, a Rusove
v Paříži stali se modou, Čajkovskij pak v te
době byl již v Německu takřka populárním.
Coloune tímto úkazem, jak mně vypravoval
sám byl překvapen, avšak nelenil a brzo na tc
uspořádal »ruský«, později ještě jeden »rusko
francouzský« festival.
Tak odpověděl Pařížanům za Čajkovského
Ostatně býval Colonne zvyklým jednati vždy
pevně dle svého přesvědčení a nečiniti koncessi
Vyprávěl mi mezi jiným, s jakýmsi obtižem
bylo mu zápasiti při provedení Saint-Saěnsovy
opery »Samson a Dalila«.
Jeviště veliké opery ji bylo odmitlo. Co
lonne, jsa dílem nadšen, pojal myšlenku, před
vésti je celé na koncertním podiu a docíli
u svého publika činem tím úspěchu ohromného
Zvláštní, zajímavý rys povahy Colonnovy spa-
třuji ve faktu, že byl první, kdož zval cizí di-
rigenty do Paříže a svěřil jim svůj vycvičený
orkestr. Nejprvé Mottla. Pak následoval Richten
i jiní. Colonne si přeje, by jeho publikum vzdě
#20
alto_textblock
#20
lávalo se co nejvíce a poznalo tedy stanovisko
a způsob též jiných dirigentů; je si vědom
toho, jak důležité při hudbě, opírající se o mo-
tivy národní, by byla podána jeho obecenstvu
také těmi, kteři dovedou procititi vůni domácí
hroudy, a zve tedy vynikající dirigenty jiných
národů.
I skladatele samotné zve k řízení jejich
skladeb, tak na př. Nora Griega a j. A při
všem tom sám zajímá se neobyčejně o způsoh
pojmutí každého svého hosta-dirigenta, a c
dobrého a užitečného shledá, sobě osvojí. Jest
vůbec nejupřímnějším vyznavačem Schumannova
výroku: »Es ist des Lernens kein Ende.e
(Účení nemá konce) — Pro mne tvoří Colonne
v řadě světových dirigentů zcela svou, mar-
kantní osobnost.
Především jest to plnokrevný Francouz. Spo-
juje temperament, oheň a nadšení nikdy nemizlc
s eleganci, espritem a jemností jen Francouzům
vlastní. Pohyb pravé ruky jeho jest zcela své-
rázný právě tak, jako jeho někdy nápadný
zájem o první housle, s kterými, chvílemi zdá
se, že zpivá. Není to nevysvětlitelné u diri
genta, který jako on, prošel dříve hou-
slovou školou, než se mu dostalo do ruky
taktovky.
Jest přirozeno, že nejzajímavějším a nej-
větším jest Colonne v reprodukci skladatelů své
domoviny. Zajisté dá mně mnohý po koncerlu
v Národním divadle jím řízeném za pravdu, že
zvláštní půvab jeho reprodukce převádí se tou
měrou na skladbu jím interpretovanou, že tato
zdá se nám býti ozářena v jiném světle a snad
mnohý bude rozvažovati, zda správno, by hudba
všech národů pouze se stanoviska hudby ně-
mecké byla posuzována, kterýžto způsob ná-
zorů, více než se zdá, u nás zakořeněn. —
Podaří-li se Colonnovi aspoň částečně tento
názor svým koncertem vyvrátiti, nezůstane jeho
umělecká návštěva u nás bez blahodárných
O. Nedbal.
účinků