#1
alto_textblock
#1
22. září 1901
#2
alto_textblock
#2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
#3
alto_textblock
#3
k čislu 202.
#4
alto_textblock
#4
Strana 9.
#5
alto_textblock
#5
Večerní hodina
#6
alto_textblock
#6
Vlahý večer pozdního léta dávno byl za-
lehl skupinu starých domů a domků, všelikých
to boků a přístavků velikých budov předních.
Byla ta drobotina jako vystrčena do těsných
dlouhých dvorů a skrovných zahrádek, snad
aby netropila ostudu v té rušné a večer elektři-
nou ozařované ulici, v níž činžovní velikáni na
parovali se svými trojími a čtvorými patry do
závratné výše.
Ulici hučel ještě večerní život Prahy, ale
tam vzadu bylo ticho a temno. A jako by již
byl usnul, trčel tam nejdále do zahrádek vybí-
hající domek patrový s příkrou prejzovou stře
chou, z níž vyčníval vysoký, křížovým oblou
čkem krytý komín. Všechna čtyři okna domku
hledíci přes jakous podezdívku a ještě nižší te
rásku do zahrádek, byla temna.
Ale dům přece ještě nespal, Zlehka, zle
hýnka teď otevřelo se okno rohu nejbližší a nad
nejširší částí podezdívky — rozeviralo se, at
bylo dokorán, háčky cvakly. Nikoho nebylo vi-
děti, ale rozumí se, že okno neolevřelo se samo
Do temna noci ozvalo se hvizdnutí jak zacvrli-
kání ptáka ze sna, a čisi trup vychýlil s
z okna.
»Kr-kř — křkřl«
Odpovídalo to plačí mládě, zmýlené tín
zacvrlikáním a domnívající se, že pečlivá matka
nese červika? Ale v hnízdech již nebylo mlá-
dat v pozdním létě. A zvuk nevycházel také ze
zahrádek, ze stromoví, z křovi, ale s terasy,
počínající níže pod podezdívkou a zahýbajíeí za
rohem domku ke dřevěně pavlači přistavku
sousedního.
Kdo byl zahvízdal, dobře rozuměl tomu
tichému, jako bojácnému zaševelení, a jen
stěží potlačií radostnou odpověď hlasitou.
Již jsme uvykli tmě, i vidíme, kterak vy-
chýlený trup rázem zmizel v temné světničce,
ale hned potom vyhouply se z okna nohy, za
nimi celé tělo, nohy opatrné došláply na pode-
zdívku a šiihlá postava vzdalovala se od okna.
Kdo se tu vznášel na podezdivce směrem
k terásce, sotva konal tuto cestu poprvé. Plížil
se, ač opatrně, přece tak jistě a tiše dála
dál, že by kočka nebyla bezpečněji kráčela.
Na konci podezdívky dřepl a téměř beze zvuku
sesouvl se o metr níže, na dlažbu terásky.
»Otylko!«
Snažil se, aby milé to jméno pronesl pou-
hým šeptem, ale v roztoužení a v radosti vy-
hrklo slovo silněji ze rtů.
Ramena mladikova objala štíhlou dívku
na jejichž rtech ulpělo vášnivě polibení . .
Ne tak, aby se ubránila polibkům, jako
aby pronesla, co nemohla potlačiti, vyvinula se
mu dívka z náruči.
»Ježíší, Karle, já mám hrozný strach, aby
nás přece někdo nevyšpehoval . . .«
»Kdo pak?« odpovídal mladík, aniž pa-
matoval, aby co nejvíc tlumil hlas. »Nikdo
sem nevidí — nikdo nás neslyší, a ma-
minka — ?e
»Maminka není doma,« svěřovala se dívka.
»Šla k tetě, přijde o desáté. Do devíti mohu
zde zůstat — celou hodinu.«
»Proč jen do devíti, když maminka přijde
až o desáté?« namítl mladík lítostně a ne
trpělivě zároveň.
»Přec by mohla přijít o chvíli dříve,« od
povídala dívka, »a nenašla by mne v pokoji.«
»Nu, napadlo by ji, že jsi na terásce
Vyšla by na pavlač, zavolala by, a ty bys ho
nem přiběhla — —«
»Ale kdyby nezavolala?« řekla dívk
»Tolik strachu mám, aby na naše schůzky ne
přišla — a pak — —
Dívka se odmlčela.
»A pak?« nutil mladík, aby dopověděla
»Nu — a pak by byl navždy konec. Víš
dobře, že maminka — —«
Zase pomičela.
»Otylko,« naléhal mladík rozechvělým hla-
sem, »netrap mne. Co tedy maminka, řekni!«
»Ale vždyť víš,« pronášela dívka hlasem,
který již málem hrozil pláčem, »dobře víš, že
maminka pořád se nevzdala svých nadějí, žesi
konečně dám říci a rozhodnu se pro — — —«
A teď rozlilo se skutečně v pláči, co měla
dopověděti, v pláči marně potlačovaném.
Co slyšel, bylo mladiku trýzní, ale jsou
trýzně, jež na sebe přímo přivoláváme, jimiž se
dobrovolně zaléváme. Věděl, co znamenal ten
pláč, ale chtěl slyšet i závěrek, ač to byl slyšel
již tolikrát.
»Tedy mluv, Otylko,« naléhal Karel, »pro
Boha tě prosím, mluv a jenom neplač. Pro
koho se máš rozhodnouti?e
»Vždyť víš, Karle, vždyť to víš !« odpo
vídala dívka,žalostně, jakoby mu chtěla uniknouti
»Pro koho, Olylko, Ježíš Marjá, nemuč
mne.e
»Nu, pro tvého souseda, pro pana St-
hlika . . .«
Karel rád by se byl opovržlivě, jedovatě
zasmál, ale teď věru nebylo času smáti se.
A svrbělo ho na jazyku cosi nevážného o matce
dívčině, ale nechtěl Otylku uraziti, i překonal
se. Ze všeho propuklo jenom:
»Pro pana Stehlíka!«
Řekl to tak, jakoby nechápal, kterak vůbec
může býti řečí o někom jiném, když je tu on,
ač po celou tu dobu, co s Otylkou mluvil
potají se s ní scházel, nebyl naplněn jiným po-
myšlením, než na pana Stehlíka, jejž osud
nebo das nastražil právě sem, do toheto domu,
v jeho sousedství a v nejbližší sousedství vdovy
Hořinkové, matky Otylčiny.
Karel mlčel. A toto mlčení zase znepokojilo
a trápilo Otylku. Neboť mlčí-li on, Karel, neví-li
on, co by odpověděl, kterak má si ona pomoci?
Utřela oči a podívala se na milence.
»Tak vidíš, Karle, proto musíme být opatrni.
Proto zde mohu zůstati jen hodinu.«
»Pana Stehlíka!« povzdechl. Karel. »Pr
Pánaboha, vždyť je o dvacet pět let staršt
než ty!«
»To mamince nevadí,« odpověděla dívka.
Karel hryzl se ve rty. Mamince! Mamince
nic nevadí, to se rozumi.
»Vždyť by mohl býti tvým tatinkem !«
»To mu klade maminka za přednost,« od-
povídala dívka. »Má prý rozum a vážil prýby
si mne.«
#7
alto_textblock
#7
»Ne, nemá rozum,« vyhrkl hněvivě Karel.
»Kdyby měl rozum, šel by a řekl by sám tvé
mamince: Paní Hořinková, já jsem starý ple-
šivec, který zmeškal přivoz, a uznávám, žese
k Otylce nehodím. Chcete-li, aby byla šťastna
dejte ji Karlu Novákovi, který ji má k smrt
rád. Pravda, má teď Novák jen osm stovek
ročně, ale snad již od nového roku bude mi
tisicovku, pak dvanáct set a tak dál, pořá
víc — no a — —«
»Nekřič, Karle,« zhrozila se Otylka. »Kdybý
tě tak slyšel — podívej se, zdá se mi, že má
okna otevřená.«
»Vždyť vidíš, že jsou tmava. V sobotu
bývá v hostinci, před jedenáctou se nevrátí.«
V tom okamžiku odstoupila temná postav
od olevřeného okna pokoje, sousedícího s poko
jíkem Karlovým. Ze rtů tohoto neviděného
netušeného posluchače vyklouzlo vzdechnutí
pravice jeho zdvihla se, aby pohladila lysinu
na hlavě,
Nebyl na špohách neviditelný ten muž
byl se právě vrátil domů, snad pro svrchnik č
pro deštník, a než rozsvítil, přistoupil k oknu
aby se nalokal svěžího vzduchu ze zahrad. Tal
mimo svou vůli, zcela bezděky stal se svědken
dostaveníčka a posluchačem hovoru mladšího
šťastnějšího soupeře s Otylkou.
Po slovech mladikových pocítil, jakoby mu
cosi vězelo v hrdle. Polkl násilně i zvučně —
a bylo velmi hořké, co polkl.
Divka, upokojená ujištěním Karlovým, že
se strany souseda pana Stehlíka je bezpečno
zeptala se náhle:
»Máš hodinky, Karle ?«
»Proč, Otylko?«
»Abych věděla, až bude devět.«
»Přece chces utéci? Vždyť uslyšíme z předu
až maminka zazvoní na domovnika.«
»Ne, Karle — ne, musím. Kdyby se tal
probudil malý Pepa . . . Máš hodinky?«
»Ani by mi tu potmě nebyly nic platny,
odpověděl Karel vyhýbavě, nechtěje se přiznati
kde v tom okamžiku jsou jeho hodinky. »Al
nestarej se, uslyšíme bíti hodiny — — páne
Slavikovy. Vždyť tak ráda slýcháš jejich krásný
zvučný hlas.«
Znělo cosi jako výčilka z posledních slov
mladikových, a Olylka pochopila.
»Mohu za to, že je slyším? Mám nenávidě
i jeho hodiny, že se mi sám nelibí za muže ?
Karel mlčel zatvrzele.
Ale temná postava v pokoji nad terasou
učinila několik kroků ke zdi, sáhla do hodin a
dotkla se kyvadla. Cvakot jeho utichl. Učinila
tak ze zlomyslnosti, aby milenci, zvukem de
váté nerušeni, mohli býti přepadeni matkou?
Po tomto úkladu po tichu přisouval pan
Stehlík židli k oknu, usedl, opřel bradu o dla
a dival se k nebi, na němž se byly roztřepetaly
hvězdy.
#8
alto_textblock
#8
Hovor s terasy, tu tlumený, tu hlasitější
dále zněl do temna pokoje, ale nevidéný po
sluchač buď neslyšel nebo neposlouchal. Pre
mital o tom snad, jsou-li tak nezvratně pravdiva
slova, jež byl šťastný a nešťastný milene
Otylčin ve hněvu pronesl, že totiž on, par
Stehlík, zmeškal přívoz?
Čas utikal, náhle v tichu noci ozval se
kdesi v dáli zvoneček. Slyšel to pan Stehlik ve
světnici, ale zdálo se, že přeslechli varovný ten
zvuk milenci na terase.
Teď vstal pan Stehlík, vychýlil se, na
slouchal — opravdu, ani Karel ani Otylka ne-
měli tušení, že maminka se vrací. I pokroči
muž ve tmavém pokoji rychle ke zdí, spusti
kyvadlo, sáhl po paměti na ciřerník, po pamě
otočil rafijí, a krásným, hlubokým zvukem od
bíjely hodiny — devátou.
»Můj Bože!« zvolala na terase Otylka
»Hodina pryč — s Bohem, Karle!« a
Majetník hodin přes pochmurnou náladu
nemohl potlačiti úsměv. Vždyť bylo dávno deset
Poslední polibení, a drobné kroky Otylčiny
cupaly vzhůru k pavlači, po pavlači, dvéře
vrzly — byla doma. Současně vyšvihl se mladík
s terasy na podezdívku a stejně tiše, opatrně
jak byl vyšel, vracel se teď do světničky.
Bezděčný svědek dostaveníčka ještě na-
slouchal. Teprv teď třaskla v dáli vrata domovní
a za chvíli potom dusaly těžší kročeje po dře-
věné pavlači. Spokojeně si oddech! — matk
Otylčina najde doma vše v pořádku a ni nezatuší.
že zatim dceruška byla na vycházce.
#9
alto_textblock
#9
Když o chvilku později pan Stehlík se ubíra
do své »sobotní« hospůdky — neboť doma by
dnes nebyl vydržel — uvažoval, že nezbývá ji
ného, než aby se vystěhoval.
»Sejde s očí, sejde s mysli,« připadlo mu
Jemu Otylka, o n pak mamince Otylčině.
Ypsíloi.
#10
alto_textblock
#10
Na prázdninách.
#11
alto_textblock
#11
Strýčkovi Jaroslavovi připisuje Julie V lasáko vá
#12
alto_textblock
#12
Neviděli se deset let, pan řídící Kalus se
svou sestrou, paní tajemníkovou Hlavovou. Ne
znali se dosud se švagrem ani sestra s jeho
ženou a proto se rozhodl navštívit je o prázd-
ninách.
»Celý svět jezdí v létě z měst na venek
ale my to děláme obráceně«, smál se pan ří
dící, představuje svou devitiletou dcerušku Ma
řenku dvěma malým Hlavům. Osmiletému Jení-
kovi a sedmiletému Stáňovi. Hoši dívku okuko
vali. Libila se jim. Měla růžové tváře, modré
oči a zlatožluté vlásky byly na temeně svázány
modrou stužkou a padaly na široký bíly
límec.
»Podejte si ruce!« pobídla je tetička
Mařenka ihned hochy políbila, nad čímž se Je-
ník tak hrozně zastyděl, že nevěděl, co počíti.
Vrtěl sebou, tahal čapku s týla na čelo a zase
nazpět a konečně strčiv jazyk mezi zuby a uči-
niv tak velmi duchaplný obličej — utekl. Standa
ale poslavil se přeď Mařenku, strčil obě ruee
až po lokte do kapes, našpulil ústa, hvízdal
Mařku si prohlížel.
»Nehvízdej, to se doma nesluší !« pravila
mu Mařenka a Stanislav okamžitě poslechl.
#13
alto_textblock
#13
Maminka mu to sice také a někdy i s rá-
koskou v ruce říkala, ale to neplatilou
Standy nic.
»Sla, já jí něco ukáži«, zval sestřenku
vedl ji do kuchyně, kde si hrálo strakat
A to byl začátek Mařenčina seznamován
se s jejich klukovským hospodářstvím. Jenže
šavle, biče, čáky, míče a podobné věci Mařenk
nezajímaly — ona se ohlížela po jiném zaměst
nání. A našla si je hned. Dědoček udělal si na
malém dvorku malounkou zahrádku. Na záho-
nech půl metru dlouhých a čivrt metru širokých
rostlo všelicos a na jednom také macešky
mezi ty zasel si dědeček resedu. Již pučela —
a první prací Mařenčinou bylo, že záhon mace-
šek hezky pozorně vyplela. Tím vzala dědečkova
reseda za své. Byl z toho velký zármutek. De
deček se hněval, slýček se smál, tatínek se zlo
bil a Mařka měla být bita. Strýčkova přímluv
ji zachránila, ale strýc, jakmile ji spatřil, když
z úřadu se vracel, volal za ní: »Mařko ! dědečel
ti vzkazuje, abys mu šla plet macešky!«
Mařka se začervenala a utíkala za hochy
kterým se, nemajíc jiné společnosti, brzo při-
způsobila. Hoši se už také tak neobdivovali
pletla-li telička Mařence vlásky do copu, ani se
už smíchem nezajíkali nad tím, že Mařenk
nosí také kalhotky, ale zasvěcovali ji do svých
zábav a ona je brzo v dovednosti lezení n
žebřík a po všech chlivkách dohonila.
Největší attrakcí v tomto dětském cirkuse
největším potěšením všech byla kočka ! Mařka
ji zavinovala jako dítě, vázala na ni šátky nebo
zástěry a nosila ji tak a hoši za ní běhali
Kočka dala s sebou dělat, co kdo chtěl.
Nejvíc ji miloval, či vlastně dřel Slanda
Tomu bylo jedno, bral-li ji za hlavu neb
za nohu, nosil ji pod pažím a přiskřípl-li j
ocas mezi dvéře, bylo mu právě tak lhostejno,
jako škrábla-li ho po ruce od lokte až
k pěsti.
Maminky přes tu chvíli volaly: »Pusťte tu
kočku ! Ubohá kočka, ta od vás zkusí !« Vyrvaly
ji dětem z rukou, vyhodily na půdu nebo n
dvůr, ale za minutku strkal se Stáňa do dveři
hvízdal si a poď pažím nesl — kočku.
»Ty kočičí táto !« řekl mu- jednou strýček
Děti se smály. Jeník s Mařkou skákali
volali »kočičí táta, kočiči táta !« ale Stáňa leh
si na pohovku, posadil si kočku na žaludek
hvízdal a poslouchal spokojeně, jak kočka přede
a tato mžourala očima a byla také spo-
kojena.
Dokud bylo venku hezky, bylo všem hej
Děti dováděly venku a maminky se doma př
práci bavily. Ale nastaly vítr a děšť. Děti mu-
sily být doma a tu bylo zle 1 Kočka jim někdy
také utekla a někdy je přece omrzela. Det
se nudily a škádlily se mezi sebou. Dům s
třásl v základech a maminky se někdy ani ne
slyšely, co si povídaly.
»Děti, cheete se houpat?« ptala se matka.
vzpomenuvši si na zimní zábavu.
»Chceme! Chceme!« jásaly děti. Mamink
zavěsila houpačku na háky mezi dveře a Ma
řenka jako host houpala se první. Ale s tin
nebyli hoši spokojeni. Oni nedbali ještě spole-
čenských předpisů a chtěli se také první hou-
pat. Strkali Mařenku s houpačky, poprali se
mezi sebou a konec konců byl, že byli biti
»Pojďte si zatím hrát obležení!« zvalaje
matka po výplatě, sypajíc figurky na stůl
otvirajíe hru. Hoši šli. Ale Mařenka zvědava
jsouc, opustila houpačku a chtěla také hrát
Chlapci jí nechtěli hru půjčit, aby se šla jenom
houpat. Mařka, cítíc ochranu tetiččinu, domá
hala se vší mocí hry a následek toho byl, že
byla zas ona bita.
A tak to chodilo se všemi. Každé dí
chtělo právě tu věc, kterou mělo dítě druhé
Maminky káraly, div nepchraptěly, a ani úlm
štulcem neskrblily, ale děti vedly svou
Konečně jim vykázán malý pokojiček přes síň
Tam ať si hřmoti! Daly se jim tam hračkya
obrázkové knihy, aby se tam bavily. Ale každou
chvíli rozletěly se dvěře k pokoji, v němž ma
minky seděly a některé dítě přiběhlo se ža
lobou.
Tu objevila se rozeuchaná Mařka a křičela
»Tetičko! Jeník mě tluče!«
Za ní přiběhl uřícený Jeník a křičel:
»Tetičko! Mařena mi bere míč!«
Za chvíli zas Mařka se slovy
»Tetičko, Standa mačká kočku!«
A za ní Standa s kočkou pod pažím as
slzami na tvářích, »že ho Mařka štípla, když
jí nechtěl dát kočku.s
»Děti, to je hrůza s vámi!« naříkaly m
minky.
»Doma taková rozpustilá nejsi, Mařenkol
kárala paní řídící svou dcerku, myslie si při
tom, že není divu, je-li rozpustilá mezi těm
divokými kluky a paní tajemníková řekla svým
synům:
»Až přijde tatinek, budete biti!« a my
slila si zase: »proč bych je stále vyplácela
Však Mařka není o nie lepší.«
Ale dobrá shoda se tím mezi švagrovým
neporušila a děti se svorně praly a zas svorn
hrály si dále. — Však pršelo už kolikátý den
a děti už všechno doma mrzelo.
»Počkejte, najdu vám divadélko. Tims
pobavíte!« slibila paní tajemníková při vařen
oběda, když děti nudou nevěděly, jak se škádlit
Ale to si dala.
»Maminko, tak nám to divadlo najdi!«
»Tetičko, kdy nám to divadlo už dáš?.
ptaly se děti každou minutu.
»Počkejte, počkejte, až po obědě«, konej
šila je maminka. Dětem to ale přílis dlouhot
valo a šly si hledat divadlo samy
Mamince i tetičce bylo nápadné dlouhotr
vající ticho v domě a proto vyšly obě na síř
po dětech se ohlédnout. Jedna z kuchyně
druhá z pokoje.
»Kde pak jsou ty děti?« tázaly se jedna
druhé.
»To jistě na půdě!« zvolala matka a již
za nimi pospíchala. Ovšem že tam byly!
Zotvíraly, kde jaký kufr nebo bedna ote-
vříti se daly, rozházely kupu papíru a nynís
honily v rozvířeném prachu mezi rozvěšeným
prádlem.
#14
alto_textblock
#14
kotě.
#15
alto_textblock
#15
»Dolů! Dolů!« honila je maminka vařeč
kou a raději to divadělko našla, aby děti ješt
něco neprovedly.
Plné dva dny nad ním vytrvalyl
Mařka, která si při tom nevěděla rady
nechala hrát »zkušeného« už Jeníka. Ten roz
ložil si knižku s kusem »Kašpárek u velko
vezíra«, zazvonil, vzal do levé ruky dráteko
velkovezíra, do pravé od Kašpárka a hra začla
Mařka se Stáňou a kočkou seděly na divaně
poslouchaly.
Jeník s panákem, který právě mluvil, klo
fal o podlahu divadélka, div mu nohy neulitiy
a četl z knihy. Bylo mu jedno, obracel-li s
panák zády k etěnému obacenstyu nebo k osobě
s kterou měl hovořit. Panáčkové točili se vi po
větří jako větrník nebo viseli čtvrt metru na
podlahou, ale Jeník četl svědomitě hezky nahln
všechno, i to v závorce:
»Vezír vyjde v pravo« (klofal oběma no
hama).
»Tak ty ptáčku tuláčku, chytili jsme tě
upravíme tě pro Sultána
K ašp áre k: »Jak ? Řeznický pes más
na mně pochutnati ?«
Při tom, poněvadž Jeník musil obráti
přendal si Kašpárka z pravé ruky do levé
tak se zdálo, jakoby Kašpárek vyskočil a po
věsil se na krk vezíru. Tam visel, až Jeník
obrátil.
Trvalo to dlouho dost, neboť mu knížk
dvakrát spadla, ale konečně se zase hrálo dále
Kašpárek seskočil s vezíra a točil se nad
podlahou. Vezír ale, klofaje zuřivě nohiama d
podlahy, mluvil Jeníkovým hlasem:
»Blázníš, daure? Našeho nejmilostivějšího
pána psem nazývati? My tě chcem k námo
nietvu odvěsti!«
Kašpárek: »A já se tam odvést n
dám, ba ani (am pěšky nepůjdu !«
Mařenka zvrátila se smíchem na pohovko
a Stáňa v radosti vyhodil kočku do povětří
kočka padla Mařce na hlavu.
»Tetičko! Standa mě nechce nechat !« vo
lala Mařka, ale nikdo ji neposlouchal a Jeni
pokračoval:
Kašpárek: »Kdybych já byl vezírem
seděl bych celý den na pohovce se skřiženýma
(obrací list, při tom vzal asi dva a ztratil, kde
četl) se skříženýma . . . (hledá v knize) se skři
ženýma
Mařena, chtíc mu pomoci, napovídá: »ru
kama«
Stanislav, který ale hru už znal, povídá
»nohamae.
Jeník to zatím našel a čte dál: »se skř
ženýma nohama a pil bych . . .«
Mařka: »víno.«
Stanislav: »kafe.«
Kašpárek: »pil bych černou kávu
kouřil turecký . . . «
Mařka: »tabák.«
Kašpárek: »turecký čibuk« — a t k
hrály vytrvale celé dva dni. Mařenka se tak
pokusila v tomto umění a dobře se jí v něm
dařilo, vládlať hbitějším jazýčkem.
Ale sotva slunce louže trochu osušilo, a
divadlo děti doma neudrželo
Pak odjížděl pan řídící s rodinou k bra
trovi se podivat a vzal na tři dni hochy Hla
vovy s sebou. Doma zdálo se všem, jakoby
bouřka odtáhla. Kočka spala celý den na po
hovce a paní Hlavová ji toho odpočinku přála
»Zkusila jsi, chudáku, dost od těch dětí!e
politovala ji, jdouc kolem. V tom přicházel pan
Hlava z vedlejšího pokoje, pohvizduje si. Kočka,
slyšíc hvizdání, vyskočila a řílila se mu naproli
— vídouc ale, že jest to pan Hlava, vrátila se
zuse spát.
»I pro pána krále! Ona myslila, že jes
to Stanislav a běžela mu naproti !« žasla pan
Hlavová a doložila; »já ji lituji, co zkusí
ono se jí to libí — ji se po tom tahání stýská
— no, počkej, Stáňa ti to vynahradí,a
přijde!«
A vynahradil. Myslil, že mu ji mamink
na dráhu naproti přinese a hned se pon
sháněl.
#16
alto_textblock
#16
Můj pes Pegasus.
#17
alto_textblock
#17
z Turgeněva přeložil MDr. P. Durdík.
#18
alto_textblock
#18
Myslivci rádi se chlubí svými psy a čast
vynášejí jejieh vlastnosti, je to způsob nepřím
sebechvály. Není pochybnosti, že mezi psy
zrovna jako mezi lidmi, vyskytují se tvorov
rozumní a hloupí, tvorové nadaní a bez nadání
ba vyskytují se geniové a originálové. Různos-
jejich vloh »fysických a intellektuálních«, růz-
nost v povaze a letoře neustupuje různosti, po
zorované u lidského pokolení.
Na jaře r. 1871. viděl jsem takový orig
nál v jistém londýnském cirku; pes představova
»klouna«, paňácu; činil to s nepochybným ko
mickým humorem.
Lze tvrditi a to bez zvláštního přepínání
pes za dlouhé, hluboko do předhistorické dob
sáhající epochy, kdy bydlil pospolu s člověkem
nakazil se od člověka — osvojil si i dobré
zlé vlastnosti člověka. Jeho prvotní přirozen
organisace se změnila a rovněž tak se změnil
přetvořil jeho zevnějšek.
Pes se stal k onemocnění náchylnějším
nervosnějším, trvání jeho života se zkrátilo ; za
to se stal intelligentnějším, vnímavějším a chá
pavějším, jeho obzor duševní se rozšířil.
Závisť, žárlivost — a schopnost k přátel
ství, zoufalá kuráž, oddanost do sebeobětován
— a hanebná zbahělost a nestálost, podezříva
vost, mstivost — a dobrodušnost, zloba a pří
most — všecky tyto vlastnosti, ctnosti a chyb
jeví se u paa, vypěstovaného civilisaci, kter
mnohem více než kůň zasluhuje názvu »nej
ušlechtilejší vymoženosti« — dle známého vy
roku Buffonova.
Avšak přestaňme filosofovat a přejděm
k událostem
Jako každý »vášnivý« myslivec měl jsem
mnoho psů, špatných, dobrých i výtečných. Jed-
nou jsem měl psa — hotového blázna; skonči
život tím, že skočil na dvůr oknem se čtvrtéh
poschodí papírny. Ale nejlepší pes, jehož jsem
kdy měl, byl velký, mužský pes s dlouhou čer
nou, žlutě skvrnitou srstí, jmenem Pega s ue
#19
alto_textblock
#19
Koupil jsem ho v okolí Karlsruhe od lesního
za 120 zl. (okolo 80 rublů). Později mi hlídače
za něj často nabízeli tisíc franků.
Pegasus byl velký, vlnalé srstnatý pes
s ohromnou, krásně utvořenou hlavou, s vel-
kýma modrýma očima a neobyčejně rozumnou
a hrdou fysiognomií,
Nebyl zcela čistého plemene a zdál s
býti skřížením anglického seltera a německého
ovčáckého psa: ohon jeho byl tlustý, přední
Uapy přiliš masité, zadní poněkud slabé.
Silu měl znamenitou a byl práč necbyčejný,
má na svědomi nejednu psi duši; o kockách
se ani nezmiňuji.
Zminím se předovším o jeho chybách na
honbě; nejsou čelné a lehce je lza spočilati.
Bál se horka, a když nebylo na blízku vody,
upadal do stavu ochablosti, jenž je znám kaž-
dému myslivci. Při hledání byl poněkud váhavý.
ale že měl báječný čich, nacházel přece jen
zvěř dříve a častěji než kterýkoli jiný pes.
Jak on »stavěl«, budilo všeobecný podiv,
nikdy ve svém životě nelhal.
Kde Pegasus staví, je jistě svěř — bylo
všeobecně přijatým pravidlem mezi mými kol-
legy na honbě.
Nikdy se nehonil za zajíci a liškami, al
že neměl pravidelného přísného angliekého vy-
chování, pádil hned za výstřelem, nečekaje
k tomu rozkazu, aby zabitou zvéř popadl —
což je velká vada.
Dle letu pláka poznával, je-li pták postře
len a když, sledovav ho pohledem, zvláštním
způsobem pozdvihl hlavu, bylo zřejmým při
znakem, že ho vyhledá a přinese.
Když byl v úplném vývoji svých sil
vloh, nemohl mu ujíti postřelený pták. Bylto
podivuhodný slídič (retrevier), jakého si jen lze
představit.
Těžko vypočítat, kolik vyhledal bažanto,
kteří se schovali do rošti, tak hojného v ně-
meckých lesích, neméně i koropiví, které ví
než půl kilometru od místa, kde zapadly, vy-
plašil; a rovněž chytil mnoho zajíců, srn a
lišek. Často byl poslán dvě, tři i čtyry hodiny
po ráně na stopu. Stačilo mi říci i bez pový-
šení hlasu: Cherche perdu! a již byl n
cestě a po krátkém cvalu tu na jednu stranu a
tu na druhou, nalezl stopu a prudce uháněl ve
směru zvěře — jedna, nebo dvě minuty minuly
a zajíc nebo srna křičeli mezi jeho zuby aneh
hnal se mi vstříc s kořistí v mordé.
Jednoho dne, když byla nadháňka na za-
jíce, můj Pegasus vedl si tak znamenité, že
bych se neodhodlal to vypravovat, kdybych se
nemohl odvolat asi k tuctu svědků.
Honba byla u konce a všichni myslivci se
shromáždili na kraji lesa. »Zde jest místo, kde
jsem postřelil zajíce,« řekl mi jeden z mysliveů
a obrátil se ke mně s obyčejnou prosbou, abyeh
Pegasa poslal po stopě.
Musím podotknouti, že na tyto naháňky ne
byl pouštén ani jeden pes, vyjímaje mého, jeho
zvali »Pillustre Pégase«. Při této příležitostí ps
jen překážejí, jsou nepokojní a činí nepokojným
své pány a svými pohyby plaší a zahánějí zvěř
Náhončí drží své psy na smečee.
Můj Pegasus, jakmile se začala nadháňk
a rozléhaly se křiky, byl jako socha, hleděl po
zorně v lesní houštinu, pomalu nazdvihova
a spouštěl uši a zadržoval dýchání. Zvěř mohln
skočit pod samým jeho nosem, on sotva bokem
pohnul a olizl se, toť vše. Jednoho dne zají
doslovně proběhl mezi jeho tlapami . . . Pegasue
se spokojil tím, že učinil posuněk, jako by h
chtěl kousnout.
Než vrafme se k vypravování.
Sotva že zaslechl můj rozkaz »Cherche
perdu!« dal se do šíleného běhu a několik vteřin
později slyšeli jsme již křik chyceného zajíce
v témž okamžení mihala se po lese elegantní
silhouetta mého psa, jak běži přimo ke mně.
Nikdy svou kořisť jinému nepřinesl nežli mně.
Náhle asi dvacet kroků ode mine — se
zastavuje, klade zajíce na zemi a uhání plným
cválem ve směru, odkud přišel.
Pohlíželi jsme na sebe s největším podi-
vením.
»Co to znamená?« ptali se mne myslivci.
»Proč Pegasus nedonesl k vám zajíce ? On to
vždy dělal !«
Nevěděl jsem co odpovědět, neb sám jsem
ničeho nechápal
Najednou ozve se v lese druhý zaječí křik
— a Pegasus objevil se s jiným zajícem v mordě.
Všeobecná, hlasítá pochvala ho přivitala.
Musl být člověk sám myslivcem, aby mohl
ocenit jemný čich, intelligenci a kombinační na-
dání psa, jenž s právě zabitým, teplým zajícem
v mordě, s největší rychlosti běží, dvacet kroků
před sebou vidí svého pána, při- tom druhého
raněného zajíce větří a hned pozná, že zápach
do jiného zvířete pochází, ne od toho, jejž drži
mezi zuby.
Jednou jsem poslal Pegasa po stopě po-
střelené srny. Honba byla na břehu Rýna. Do-
běhl ke břehu, dal se na pravo, pak na levo,
konečně snad uváživ, že srna, i kdýž nebylo
po ní stopy, přece nemohla zmizet, vrhl se do
vody, proplaval rameno řeky Rýna — Rýn má
ve velkovévodství badenském několik ramen —
dospěl k malému, vrbami porostlému ostrovu,
našel srnu a přinesl ji,
Nikdy nezapomenu na zimní honbu na
vršinách Schwarzwaldu. Všude leželo vysoko
sněhu, hustá mlha naplňovala vzduch a za-
hrnovala předměty kolem do kola jako do zá-
elony. Můj soused vystřelil a po ukončení
nadháňky řekl mi, že střelil po lišce, kterou prý
asi ranil, poněvadž zamáchnula ocasem. Poslali
jsme Pegnsa po stopě, jenž hned zmizel v obkli-
čující nás polotmě. Minulo pět minut . ..
deset minut . . . čtvrt hodiny . . . Pegasus s
nevracel.
Nepochybovali jsme, že liška byla postře-
lena, protože když zvěř nebyla raněna, Pegasu
pokaždé hned se vracel.
Konečně slyšeli jsme v dáli přitlumený
štěkot, zdálo se nám, jako by přicházel s ji-
ného světa.
My jsmo boz průtahu kráčeli ve směru
toho zvuku, neboť jsme věděli, že Pegasus
když nemohl své kořisti se zmocniui, obyčejně
před ní se postavil a štěkal.
Vedeni zřídka se rozlehajícím, úryvkovitým
ohlasem jeho hlubokého basu, kráčeli jsme