ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 dcce87b0-7631-11dc-beac-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
ALTO TextBloky — 17
#1 alto_textblock #1
309e
#2 alto_textblock #2
22 olalo
#3 alto_textblock #3
29 listopadu 1908.
#4 alto_textblock #4
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů k č. 329.
#5 alto_textblock #5
Ol an
#6 alto_textblock #6
Strana 9.
#7 alto_textblock #7
Podobizna Karla Hynka Máchyí
#8 alto_textblock #8
Poznovu vynořila se v nedávných dnech otázka, zdali konečně objevena pravá, věrná podubizna nesmrtelného pěvce „Máje“. Stalo se tak v prvém čísle nového ročníku belletristického týdenníku Máje ze dne 2. října t. r. Redakci řečeného týdenníku byla panem Aloisem Pelcem, majetníkem pražské kavárny „Louvre“, zapůjčena stará litografie, pocháze- jící z někdejšího závodu Fr. Šíra, akad. malíře a litografa v Praze. V článečku Máje (v rubriee Z českélo života) uvedeno, že Šír narodi se koncem osmnáctého století a zemřel roku 1864, byl tedy současníkem Karla Hynk Máchy. Roku 1844 zařidil si kamenotiskárnu a vydal litografované podobizny králů a vynika jicích mužů českých, zejména Purkyňovu. Presslovu a Šafaříkovu. Domnělá podobizna Máchova, kterou pan Pele získál koupí od neznámého muže (veteš- níka nějakého?) a jejíž reprodukci. týdennik Máj přinesl, nebyln — jak se zdá. — hined pů- vodně a tiskem opatřena jménem K. H Máchy. Teprv později kdosi tužkou připsa dole na okraji Mácha. Dle jistých znaků, zejména kroje (zobra- zený mladý muž jest oděn jakousi blůzou, ha- lenou, v pasu řemenem spjatou), dle širokého přes blůzu ohrnutého límce košile (tak zvanéh byronovského), zvláště však dle jemného, panen skélo plnovousu soudí pisutel čiánku, že je to asi podobizna Máchova. Mácha prý totiž nikdy se neholil a vous na portrétu jest nepochybně prvotní, břitvou nikdy pedotčený. Avšak Máj zmiňuje se taky o jiné do mnělé podobizně Karla HIynka Máchy. Je zná- mo, že dlouho byl za podobiznu Máchovu po- kládán obraz sv. Jana Křtitele v kapli na hradé Valdstýně, k němuž básník „Máje“ prý byl m delem. Ale když „podobizny“ Máchovy dle zmíněného Jana Krtitele zhotovené byly uká- zány Máchově milence Lori (Eleonoře Šopírko vé), prohlásila tato, že v nich neshledá vá žádné podoby Máchovy. A k svému prasynovci řekla prý kdysi: „Máchu dobr namaleval jenom Qua st.“. Tento výrok milenky Máchovy jest velm důležitý. Vysvitá z něho, že Mácha byl tedy skutečně a nejspíše ještě za života svého por- tretován. Kde však byla malba Quastova? Jisté ji Eleonora viděla kdysi dávno, snad hned po- tom, když byla zhotovena, nespatřila jí však už později a nemohla snad ani naznačiti, kam s poděka. Vzhledem k důležitostí věci budiž mi do voleno, abych podal, nepatrný a přece snad do jisté míry zajímavý přispěvek k otázce podo- bizny Máchovy. O výroku Eleonory Šojrkové, kteráž po- přela totožnost obrazu Jana Křiitele na Vald- štýně s podobou Karla Hynka Máchy, dočet jsem se v Máji poprvé. Nedostalo se mi do ru kou vše, co bylo kdy o portrétě Máchově na psáno. Avšak že obraz Jana Křtitele není po- dobotí Máchovou, věděl jsem již dávno. Pr mně vyvrátila demněnku tuto moje mntkaí jit někdy před čtvrtstoletím, snad i dávněji. Malka moje (zomřelá roku 1899 u věku 83 let) dobře znala Kurla Hynka Máchu. Kdyz můj děd, Jan Ilostivít Pospíšil v Hradci Krá- lové, po velikých překážkách získal roku 1826 i pražskou tiskárnu Veroniky Šollové v Řetězové ulici, svěřil její vedení nejstaršímu synu svému Janu (Jaroslavu), pozdějšímu samostatnému majetníku. tiskárny té a nakladateli, kterýž p rozhodnutí otce svého nusil přerušiti další studie a odebrati se do Prahy. Při tiskárně te zřízeno bylo i malé knihkupectví. Aby se mla- dému Janu v Praze příliš nestýskalo, aby mu kdosi blízký spravoval domácnost a taky v knih- kupectví časem vypomohl, aspoň přítomnost svojí, vysílal Jan Hostivít do Prahy střídavě dcery své, zejména Kateřinu (později matku moji) a Antonii. Tyto sestry mladého Jana Po spíšila za pobytu svého v Praze meškávaly často i v knihkupectví, kam přicházeli mnoz tehdejší vlastenci nejen aby knihy kupoval. nebo o vydání svých vyjednávali, ale i „na táčky“. Podívat se, co nového se na trhu knih- kupeckém objevilo, prohlédnout časopisy atd. K těmto častějším navštěvovatelům pražského závodu Pospišilova náleželi Mácha. Přichá zel, probirni se novinkami, pohovořil. A takto poznala natka moje Máchu a celý jeho zjev dobře a navždy si zapamatovaln. Když asi kolem let osmdesátých vyšla jist publikace (tuším z Turnova), která přinášela obraz Jana Křtitele na Valdštýně jakožto du- mnělou podobiznu Máchovu, předložil jsem obraz ten i podobiznu Máchovu dle něho zhoto- venou matce své s olázkou, je-li to skutečna věrné zobrazení Máchy. Matka jen bystře n obrazy pohlédla a bez váhání, zeela určitě o pověděla: „Ani pomyšlení! Tak Mácha naprosto nevypadal. A hledie ještě na obraz jako v zamyšlení zvolala náble: „Víš, kdo z našich známých vel mi se podobá Máchori?. Podle koho bys obraz Máchův skoro mohl malovat? To je Jaro slav B.“ Jaroslav B. (nyní již zemřelý) byl velm vzdálený příbuzný, mladý muž věku asi Má ohova. Měl vysoké čelo, tmavé kaštanové vlasy i plnovous, modré oči, rovný, protáhly nos. Byl velmi živé letory a povahy poněku výstřední. Taky v tom podobal prý se do jisté míry Máchovi. Mácha prý nosíval plášť (nebo kabát) s červenou podšivkou, jezdecké boty s ostruhami a jezdecký bičík, ač prý nikdy na koni nejezdil. Hrdě prý kráčival a bičíkem na holeně si pošvihával, čimž vzbuzoval pozornost mimojdoucích. Zvláštní jezdecký úbor Máchův byl prý příčinou, že jině osoby, v knihkupectv Pospíšilově meškající, za jeho přítomnosti stra- nou na sebe pohlédly, ironicky se pousmívaly a nejednou prý po jeho odchodu padlo slovo že je „überspanní“, jak se tehdy mluvilo. To bylo v prvé polovině třicátých let minu lého století, a jest pcehopitelno, že za tehdej šich sevřehých poměrů, v celém tom tichošlap ném životě byl odlišný, bolatýrský zjev Máchů- něčím neobyčejným. Vracím se nyní k výroku Máckovy milenky v týdenníku „Májř“ uvedeném, že „Máchu dobře namaloval jenom Quast. Kam se poděl tento obraz Quastův, nikdo ne- vřlěl A do výroku řečené paní snad vůbec o něm nikdo nevěděl, a kdo jej tohida měl. ne
#9 alto_textblock #9
vědél snad zase, jakou vzácnou podobiznu chová. Sluší litovati, že výrok milenky Máchovy hned potom, kdy jej učinila (Máj neuvádí, kdy se tak stulo), nebyl co nejvíce rozšířen, všemi českými listy a netoliko jednou, nýbrž opětovně aby se konečně dostal k sluchu tehdejšího ma- jetníka práce Quastovy. Tehda, před smrtí ře- čené dámy (1891), kdyby se jí podobizna byla dostala na oči, byla by s určitostí nezvratnou mohla prohlásiti, je-li to ona podobizna Má- chova. A kdyby se byl obraz vyskytl do roku 1899, byla by určitě mohla prohlásiti moje matka, zdali to podobizna Máchova. Avšnk obraz byl zapadlý kdesi v soukromi a teprv as přede dvěma lety získal ředitel umělecko- prů- myslového musea pan A. Borovský zajímavý akvarel, opatřený podpisem svého tvůn „Johann Ouast“. Obraz přešel v jeho ma- jetek snad z několikátě již ruky, i nebylo lze dopátrati se, odkud pochází, kdo býval jeho pů- vodním majetníkem, kterýžto majetník by pak taky byl mohl podati zprávu, koho obraz před- stavuje nebo jaká tradice je s ním spojena. Arei taky možno, že někdejší informovaný majetník obrazu spí dávno již věčný sen. O tom, že takováto domnělá podobizna Má chova existuje, dověděl jsom se teprve z Máje Ihned jsem si umiňoval, že navštivím pana ře- ditele Borovského a vyprosím si, aby mi obraz ukázal — měl jsem stále na paměti slova matky své o podobnosti přítele našeho Jaroslava B. s Máchou. Ale než se mi nasskytla chvile, abych pana A. Borovského mohl navstívit, událo se mi zcela nahodile, že při návštěvě reprodukčního ústavu. objednávaje nějaké práce pro sebe, zcela ne- připraven a nenadále spatřil jsem obisk na zkoušku jistého portretu, připravený k zásile objednateli r v d Zcela letmo pohlédl jsem na reprodukcia hlavou se mi kmitlo pomyšlení: „Toť vypadá asi jako hlava nebožtika Jaroslava B. — — ale již vytanulo pomyšlení jiné a já vyhirk olázku: „Čí to jest podobizna? „To prý jest podobizna Ma cho va. „A majelníkem jejímí jest pan ředite! B rovský, pravda-li? „Ano Spěchal jsem k panu řediteli Borovskému pověděl jsem mu o svém dojmu, sdělil jsen s ním výrok matky své a poprosil jsem, aby m pověděl, za jakých okolností získal obraz. Po věděl mi, co svrchu uvedeno a co snad bud doplněno kýmsi, až se reprodukce domnělé po dobizny Máchovy dostane na veřejnost. Nebot p. řed. Borovský chystá vydání této zajímavé a důležité malby Quastovy s literárním průvo- dem, jímž bude uvedeno vše, co nasvědčuj- tomu, že práce Quastova by mohla býti nebo jest věrnou podobiznou Máchovou, Co tuto povědéno o portretu Quastorě, ne vylučuje nikterak, že taky litografie Šírova, již chová p-Alois Pelc a jejíž reprodukci přinesl týden ník Máj, je snad podobiznou Máchovou. Je-i pocházi arci nepochybně z ruky jiného tvůrce originál její snad byl zhotoven v jině době než (uastův, přenášením na kámen pozměněn sna byl výraz tváře, který tu jest jiný než na akva relu Quastevě, i kroj Máchův snad byl „pře básněn atd. Je nepochybno, že v této věci volmi na váhu padá minění znalců. Znalců doby Máchovy jeho života atd. Ale kdyby se ještě nyní vyskrt pamětník Máchův, jeho současník. kterýž jej osobně znal, s ním se stýkal, bylo b jeho svědectví velmi důležité a snad rozhodu jící. A není vyloučeno, že žije ještě kdosi, jenž si podobu Máchovu v živé paměti zachoval. Pravda, od smrti Máchovy uplynulo již plných dvaasedmdesát roků. Současník a pamětník Máchův, žije-li posud, byl by na- nejmíň u věku 86—88 let, a tak stár by as musil býti, aby na jeho pamět bylo lze spo- lehnouti Zdali nežije posud staříčký sazeč některý který byl v letech třieátých učněm v tiskárně do níž Mácha docházel nebo kterýž Máchovi do- nášel „kartáče“ sazby ke korehtuře? Zdali ne- žije stařičký nějaký kněz nebo učitel, který by za časů Máchových studentíkem, kterýž sledo val zjevy litorární a dychtě poznati významiaé tehdejší osobnosti, pozlal z blízka taky Machu. podržel v paměti podobu jeho a uvida nyni portrét Quastův mohl by určitě proněsti: Ano. to jest onl Zdali kdosi ze čtenářů těchto řádků neza- slechl kdysi od některého stařičkého pána zmín- ku, že znal a pamatuje Máchu, a zdali nežije pesud onen starý pamětník? Slabounká naděje upiná se k tomuto vy zvání. Sám sebou je vzácný věk devadesáti lee a nemnoha smrtelníkům je ho dopřáno. Ještě vzácnější náhodou by bylo, aby mezi žijícimi posud devadesátníky vyskytl se pamětník Má- chův, muž, který nesmrtelného básníka osobně znal a jeho obraz by zjistiti mohl. Avšak tato možnost přece není naprosto vyloučena. Kde by tu mohl o podobizně Máchově pronésti slov rozhodné, určité, nezvratné, prokázal by památ ce Máchově službu velikou a vděčně by ho byl- vzpomínáno všemi ctiteli Máchovými. Fpsilon.
#10 alto_textblock #10
Mimo nadání.
#11 alto_textblock #11
elstie Napsal Václav Jisk ra ehs e „Opravdu, jsem velmi slušný člověk. Ovšem nemaji všichni lidé stejného vkusu, ale já své- mu vkusu vyhovuji velice, a myslím, myslím (toto druhé myslím bylo z radosti o jeden to vyšší, než první), že i jejímu, Jejímu! Ona, Lo- rinka, mnou milovaná Lórinka! Loórinkaa!“ Po slední Lórinka v samomluvě pana Karla To- pinky už dojímala třesoucí se hospeninou. Pan Topinka čítal se k uchovaným mužům „nejlepšího věku“, ktoří stejně neradi mluv o svých letech, jako uchované dámy. Právě v této chvíli se prohližel v zreadle, hovoře sán s sebou. „Jsem z oněch nenápadných brunetů, ktet nejvíce dovedou zaujmouti. Mám zvláštní po hled. Již kolikráte jsem postihl na samolné Lórince, jak je zmatena, když se na ni podívám což pak jiné ženy! Jen kdyby té Leokádie ne bylo v domě! Ale je to nemoudrá malka — všecky prostřední dcery provdá a jen nejmlads a hlavně nejstarší si nechá. Jaký div, že pak
#12 alto_textblock #12
chce každému věnovati Leokádii. Já a Leoká- die! Já, člověk v nejlepších letech, v dobrém postavení a k tomu mílující osmnáietiletou krásku — Lórinku, Ločrinku!“ zatřásla se zas huspenina. „Pořád mi vnucutí, že jsem rozvážný jia člověk, který má větroplašná léta za sebou, kte rý žen moudrostí a rozvahou se dává voditi — t. j. kterého ta moudrost povede k Leokádii. Ř- kají mi, že jsem usedlý, se starým pánem mne nechávají hráti karty, dámu a šachy, stará paní zase mi vykládá patience a Leokádii jsem po- držel už 175přaden bavlny — každoho dne jedno — ona plete pro chudé děti punčochy. Čekám jen, kdy mi dají také dráty a klubko. A brániti se nemohu, jsem přece jako kus rodiny od té doby, co jsme se dohodli, že paše kráva se napila z jejich louže, či, abych to řekl postičtěji, co slavík z naší zahrady si vzal za manželku slečnu slavíkovou z jejich zahrady. a konkrelně řečeno co jsme se dobodli, že naše pranrtky bydlily dvaeet let vedle sebe v jednom domě. Tuhle mi radila stará pani, abych si nemy často hlavů, že by mi brzy sbělely vlasy, že jsem beztoho dost světlokaštanový Pak mi ra- dívá rozliéná přodběžná evičení proti rheuma- tismu v nohou a pro dobré trávení. A to všecko aby odvrátili mé myšlení od smavé Lórinky přivábili je k bavlnu vinoucí a punčcehy ple toucí Leokádii.“ Za té řeči pan Topinka svraštil čelo a za šilhal do zreadla — mihl se mu na spánku kraj ně světlekaštanový vlas, a když se po něm pidi. přisel ještě na několik stejně světlekaštanových. Protože se pokládal za rozhodného bruneja, vy- trhal všecky světlé odpallíky, nic nedbaje jejiei odporu. „Kdo by to byl řekl,“ povídal si dále, „lak brzy! Ale to je přílišnou duševní námahou pak někde je to v rodině. Tamhle Vojtéch Le gátů, dvacetiletý hoch, má hlavu jako mlék a jedna známá paní nebožky matky přišla už tak vůbec na svět. Také se stává, že se člověku vlasy mění, z bruneta se stává blondýn a na- opak, rozmanité jsou hry přírody, může býti, že se teď změním v blondýma. Ostatně i jaks blondýn bych vypadal dobře. Ale raději budu hleděti zůstati brünetem, jcem už tomu zvyklým a ona — ona by mne snad ani jiným miti n chtěln. L.ibím se ji právě takovým, jakým jsem. miluje mne právě takovým, jakým — Pan Tapinka přestal mluviti, zakopnuv o slovo „miluje“, jehož se takřka ulekl, ale ra- dostně ulekl a zastavil se v myšlení, aby si n něm pochiutnal. all Miluje ho... Lórinka, sladká, mla ďoučká. dovádivá... Miluje ho? Není pochyby; je tal zajimavý brunet s tak zvláštním pohledem v nejlepších letech, a velmi dobrém postavení baždá žena, již potká a na n.iž se podivá, je jin zmatena a klesla by mu v náruč, kdyby chitěi A tody i Lórinka. Je ovšem mladá, Iibezní; aie to jinak ani nemůže býti, to tak má býti. Ona taková, on takový. A tedy ona ho miluje. Jak jsom tuhle hrál v sachy se „starým pánem“ razpomimal se pon Topinka na důkaz. „stála u vkna mozí záclonami mně naproti, a a žerlem, přece vyzeala mí lásku, Pala ruku na srdoe, oči zvedla ke stropa a pek, pak mi po- slala lubičků, malinkou, uličmekeu l.ubičku, pak se zasmála na celé kolo a utekla a už se neukázala ten večer. Styděla se. A jak se ko- ketně tvčřila, člověk by to v takové žabce ant nchledal; měl jsem tisíc chuti převrhnouti ša- ehovnici i se starým pánem a skočit k ni, ale vedle seděla Leokádie a ta tři nuly z toho tisice ubrala. Zůstal jsem tedy při jedné chuti sedé a doprohrál jsem svou pairtii. Ta Leokádie ale je opraydu protivná. Vi děla, co Lórinka tropí, a smála se, až se kou- sala do pysků. Co ta se má čemu smál a míchat se mezi mne a Lórinka! Ta přece už ze škádlen lásky vyrostla. A je to poněhad velké sebe vědomí zůstati klidnou, když vidí, že ten, n kterého lící, tone v obdivu a lásce k líbeznému šotkovi. Ta má nějakou rybí krev — upletlaz ten večer celé chodidličko a ještě svinula jedn přadeno, které jsem ovšem je držel. — Ale at všecko ať; loď jde o jinou věe. Co dám Lórince k Ježísku? Co bych jí tak dal, aby v tom bylo všecko obsaženo? Klenoty ne, nic hmotného teprv až bude mojí nevěstou, dostane prsten prozatím něco vzdušného. Chvili pan Topinka přemítal a za chvíli ra- dostně vyskočil; našel vzdušný dárek. „Dám ji skvostně v samém zlatě vázanou kucharku a učiním v ten večer nabídnuti! Toje nsmírně jemné a vybrané. To učiním! Něco musím dáti také těm duhým: rodíčům koupín nové sachy, karty a stolek a Leolildij, té dán sviják bavlny, takový otáčivý, že jí pikdo ne bude musiti bavlnu držoti. Sic bych jinak sno dostal do výbavy s nevěstou též držení bavlny s Leokádií. „Ale já jsem velký idenlista,“ zjistil náhle pan Topinka, jako by sám byl překvapen tím objevem. „Faktum je, že jsou na mé strano všecky přednosti. A co činím? Chci si vzí děvče bez peněz, z pouhé lásky. Vidn, to je dnes řídký případ — to by měli všichni tam mlti na mysli, a ne ztěžovati mě ideální snah a jednání dosti odmítevým, hrdým chováním plným sebevědomé zdrželivosti. A to i s Leok dií se tak vysoce drží, což je už teprve zbyte nou nevhodnestí. Jinak se chovají velmi srdečně a přátelsky ale jakmile se eítím býti milujícím mužem místo k šachům chci sedati k Lórince, tu n- jednou se mnou dělají jako s pinčlíkem, který už není k ničemu, ale k němuž se v rodině hezky chovají pro jeho starou rodinnou přísluš- To mne dráždí, to mne rozpaluje — nle já se nesmím zlobit, nedělá mi to dobře pro ža- ludek — a co bych se zlobil; je přírozenou věcí, že by matka chtěla provdati dřive Leokádii. než to kotě, a že jsou nevrli, když vidí, ka cílím já. Proto přece so na konec budou musiti smířiti s mým chtěním, které je — jistě — tak chtěním jejím. Protuže to je vlastně lak: ona je mladá, nevi, co je láska a milovati bude toho, komu bude jakožto manželka láskou povinu a to budu já. Ostatně se v tom mohu i mýliti třeba mne již teď miluje více než tuším. Vím že několikrát utekla, docela jistě přede mnou utekla, a tohle dělávají dívky, které milují, Leokádie sice neutíká, ale to je zase used
#13 alto_textblock #13
nost.
#14 alto_textblock #14
lostí. A konečně pro mne a za mne, Leokádie. když chce, ať utíká a když nechce, nemusí. Ale ten sviják ji koupím. Beztoho jsem tuze utrpěl že jsem jí bavlnu držel — není to dosti mužní posice; a ještě si navyknou na mne hleděti jako na sviják, za dobrotu a ochotu. Ale — však ony se věci změníl“ Několik dnů byla odráživá skelná plocha velkého zrcadla v klidu. Bez bnutí vracela všen židlím, závěsům a ostatním věcem v pokoji je jich nohybný obraz, až zase jednou se oživila zachycujíe hbitě všeclma ustavičně se měníc gesta a obraty před ní stojícího pana Topinky „To jsem já,“ odsloupil krok do zadu vzlýčil hlavu, „já, muž v nejlepších lelech, v výborném postavení, plný přednosti duševníel i tělesných. Já, jenž jsem tak dobrý a milý, tak elegantní a zdvořilý, čeho jsem já musil zavžíti !J to přímo neuvěřitelné, ta Leokádie, sviják jsem jí koupil, abych se jí zbavil, a ona“ — pan To pinka se zajíkal a podle potřeby rozličně šermo val rukama — „a ona, ne, a on — ne, přece ona, ona se — ne, on si ji — někdo vezme — a ona, ano tady přijde ona — ona na mne tedy opravdu jako na pinčla — ano, dávala mi drže- bavlnu, ne, já se zalknu — a ta žížala malá — ta se mi vysmí... Ještěrka, žába zkažená, on s ním chodí už tři roky a já ničeho nevím já — jednu jsem chtěl o druhé jsem nechtěl a z- tím ony obě měly mne jako piněla: „Pojď hrá šachy, podrž bavlnu““ — — Udýchoný klesl teď pan Topinka na židl před zreadlem. Za chvíli žaloval zrcadlu tišeji „Kuchařku jsem koupil, šachy, stolek sviják — všecko jak jsem chtěl, krásně jsemt zabalil do hedvábných papírů a před večeř ještě — měli velkou společnost — jsem učinil nabídnutí. Ach, ti mne polali! Nějaké dva vylähli ze společnosti — a to že jsou ženiši. Leokádi bude míti svatbu v masopustě, Lórinka za rok. Stromeček se mi obrátil se všemi světýlky vzhůru nohama v tu chvíli. Tekhle že tu budu seděti — toho jsem ne tušil. Ne, Leokádie! — a ten sviják, jak byl drahý a než jsem ho dostal! A Lórinka — Loo- rinka — Loobrinka“ — — — zašikal pan To- pinka.
#15 alto_textblock #15
Děti.
#16 alto_textblock #16
Napsal A. P. Čechov. Přeložil Ant. K urz. Otec, matko a tela Nada nejsou doma. Od- jeli na kříiny ke starému důstojntkui, který jezdí k nim na malém šedém koni. Očekávajíce jejíeh návralu, Griša, Aňa, Aleša, Soňa a kuchařein syn Ondřej sedí v jídolně za stolem, u něhož se obědvává, a hrají v loto, Měly by vlastně jit dávno jiti spat, ale jak mužno usnout a nedozvě- děti se o matky, jak hezké bylo na křtinácl dětátko a co bylo k večeři! Stůl, osvětlený visa: lampou, pestři se číslicemi, ořechovými skoře- pinami, papírky a sklíčky. Před každým z hráčů leží dvě karty a hromádka sklíček ku pokrýván čísel. V prostřed stolu leží mistička s pětikopej- kami. Vedle mističky nedojeděné jablko, nůžky a taliř, do kterého mají se dávati ořechové skoře piny. Děti hrají o peníze. Sází se kopejka. Pra vidlo: bude-li kdo přistižen, že klame, bud okomžitě vyloučen ze hry. V jídelně není mimo hrajíel nikoho. Chůva, Agafja Ivanovna, sed dole v kuchyní a učí tam kuclmařku krájet starší bratr, Vasja, žák V. třídy, leží v salon na divaně a nudí se. Irají se zápalem. Největší rozčilení zračí se ve tváři Grišově. To je maličký, devítiletý hošík, s ostříhanou do kola hlavou, s tlustýmti tvšřemi a odulými rty, jako u černocha. On chodí již do přípravky a bude brzy velkým učeným. On hraje výhradně pro peníze. Kdyby nebylo na mističce kopejek, dávno by již spal. Jeho hnědů očka nepokojně a řevnivě kontroluji karty spoluhráčů. Strach, že by mohl nevyhrát. závist a finanění přomýšloní, naplňující jeho ostříhanou hlavu, nednji mu klidně posedět, soustřediti se. Vrtí se stále, jako na jehlách. Když vyhrál, žádostivě bere peníze a hned je vsune do kapsy. Sestra jeho Aňa, osmileté děv- čátko, s důkladným lalouškem a bystrýma, lesk noucima se očima, rovněž se bojí, aby nikdo jiný nevyhrál. Červená se, bledne a ujaté hled na spoluhráče. Kopejky ji nezajímají. U ní jest štěstí ve hře olůzkou samolibosti. Druhá sestra, Soňa, holčička šestiletá, s kudrnatou hlavičkou a červenými tvářičkami, jaké vidíváme tolik u velmi zdravých dělí, drahých loutek a n bumbonierácli, hraje v loto k vůli hre samé. N lici jejím jest znáti radostné vzrušení. Vyhraje- někdo, směje se a tleská rukama. Aleša buclatý. zavalitý zákrsek, sípe, chrká a vyvaluje oči n karty. On nemá ani samolibosti, ani touhy p výhře. Nehoní jej od stolu, neposílají spat — a to mu dostačuje. Na pohled jest flegma, ale ve skutečnosti pořádný uličník. On přisedl s ne tak k vůli lotu, ale spíše k vůli nedoroz- umění, bez nichž se žádná hra neobejde. Jemu jest nesmírně příjemno, jestli někdo někoho uhodí neb se s někým pohádá. Měl by již dávno někam odskočit, ale neodejde ani na minutku od stolu, boje se, aby v jeho nepřitomnosti ne- vzali mu jeho sklíček nebo kopejek. On ta jako tak zná jenom jednotky a ona čísla, je končí nulou, a za něho přikrývá je Aňa. Pátý partner, kuchařčin syn Ondřej, churavý chlape s temněhnědou pletí a měděným křížkem n hrudi, stojí nepohnutě a záduměivě hledí n cifry. K výhře i k cizím úspěehům jeví lhostej- nost, poněvadž jest cele pohroužen v arithme- tiku hry, v její prostou filosofii: co jest na tom světě různých číslic a jak se pletou! Čísla vyvolávají všichni po pořádku, kromě Soňi a Aleši. Jednotvárným na pohled číslům praxe přiložila mnoho terminův a směšnýci názvů. Tak sedma u hráčů zove se pohrabáčem na popel, jedenáctka — paličkami, sedmdesá sedm — Semenem Semeničem, devadesát — dědoškem atd. Hraje se velmi živě. — Třicel dva! — křičí Griša, vylahuje z otcovy čepice žlutě válečky. — Sedmdesál! Pohrabáč! Dvacet osm — seno kosím! Aňa vidi, že Ondřej přehlédl 28. Jindy b ho na to byla upozornála, nyní však, když n mističce společně s kopejkou palézá se jejt samolibost, se z toho raduje. — Dvacet třil pokračuje Griša. — Semen Semenič! Devět! — Rus, rus! — křičí Soňa, ukazujíe ne rusa, běžícího po stole. — Ail
#17 alto_textblock #17
— Nezabíjej ho — hovoří basem Aleša. — Možná, že má děti . .. Soňa provází očima rusa a přemýšlí o jeho dětech: jaká to musí být malinká rusáčata! — Čtyřicet tři! Jeden! — pokračuje Grisa, rmoutě se v mysli, že Aňa má již dvě řádky. — Šestl — Partie! Já mám partii! — Křičí Soňa točíe koketně oči a smějíc se. Parinerům se prodlužují obličeje. — Zjistit! — volá Griša, hledě s nenávist na Soňu. Právem většího a celkem rozumnějšího přivlastnil si Griša rozhodující slovo. Co chce, to se i dělá. Dlouho a bedsvě kontrolují Sonu a k velikému žalu její spoluhráčů objevuje se, 4e lirála správně. Počíná se následující partie. — Ale co jsem já včera viděla! — hovoři Aňa jakoby pro sebe. — Filip Filipič obrátil ně- jak víčka, že oči jeho byly červené a strašk é jako u nějakého nečistého ducha. — Já jsem to také viděl — povídá Grisa — Osm! A náš učedník umí stříhat ušima. Dya cet sedm! Ondřej pozvedne oči, pohlédne na Grišu zamyslí se a povídá: — Já také umím stříhat ušima ... A tedy zastříhejl Ondřej pohybuje cčima, rty i prsty a jemu se zdá, že jeho uši se počínají hýbati. Všeobee- ný smích. — To je divný člověk tenhle Filip Filípič — vzdychá Soňa. — Včera vejde do našeho dětského pokoje a jenom v košili... A mně to bylo tak nepříjemné. — Partie! — vykřikne na to Griša, rychle bera z mističky peníze. Mám partii! Přesvědčte se, chcete-li! Kuchařčin syn pozvédá oči a bledne. — Já nemohu již hrát — šepce. — Proč? — Protože... protože nemám více peněz. — Bez peněz, to nejde! — na to Griša Ondřej pro všecko přece ještě jednou hrabe se v kapsách. Když nenašel v nich ničeho kremě kůrek a okousané tužky, křiví rty a po- činá smutně mžikat očima. Ve chvíli bude plakat ... — Já vsadím za těbe! — povídá Sona, nemohouc snésti jeho smutného pohledu. — Jen hleď, abys mi to později vrátil. Sázejí se peníze a ve hře se pokračuje. — Zdá se, že někde zvoní — ozve se Aňa, vyvalujíe oči. Všichni přestávají hrát a mlčky hledí na temné okno. V temnotě viděti odraz lampy — To se ti jen zdálo — V noci zvoní toliko na hřbitově . . .- tvrdí Ondrej. — A proč tam zvonl? — Aby lupiči se nevloupali do kostela Zvonění se bojí. — A proč se lupičové dobývají do kostel t — táže se Sona. — Známo proč: aby pobili stráže. Minuta ubíhá v mlčení. Všichni se ohlížejí lřesou se a pak ve hře pokračují. V tom vy hrává Ondřej- — On šulil — žaluje z ničeho nic Aleša. — Lžeš, já jsem nešulill Ondřej bledne, křiví ret a bác, dá Alešov pollavek! Aleša hněvivě svraští obočí, vyskočí, klekne jedním kolenem na stůl a udeří navzá- jem Ondřeje do tváře! Oba dají si ještě po po- ilnvku a počnou se rvát. Soňa, nemohouc sněsti podobného rozčilení, počíná také plakat a jídel- na otřásá se různohlasým řevem. Ale nemyslete si, že se hra proto skončila. Neprošlo ještě ani nět minut a děti se opět smějí a smírně bese- dují. V obličeji celé uplakané, ale to jim nevadí, aby se nesmály. Aleša jest také šťasten: nedn- rozumění bylo! Do jídelny vejde Vasja, žák V. třídy. Jest celý ospalý a nevrlý. „To je nápad! — myslí si, hledě, jak Griša ohmatává kapsu, v níž einkají kopejky. Jak jen možno dávat dětem peníze? A jak možno jim dovoliti hrát rozčilující hry? Pěkná pedagogie a nic se říci nesmí. To je hezký po- řádek!“ Ale děti hrají tak pěkně, že jemu samot- nému se zachce, přisednouti si k nim a zkusiti štěsti. — Dovolte, abych si též přisedl a zahrál - zahovoří. — Vsaď kopejku! — Hned — vece, sáhaje do kapsy. Já ko- pejky nemám, ale zde jest rubl. Já vsadím rubl — Ne, ne, ne... vsaď kopejku. — Vy hlupáci. Vždyť rubl jest rozhodně více, než kopojka — objasňuje gymnasista. — Kdo vyhraje, ten mi prostě dodá. — Ne, buď tak dobrý a odejdil Žák V. třídy pokrčí rameny a jde do ku- chyně, aby si proměnil od služky. V kuchyni nemají ani kopejky. — Když je to takové, rozmičň mí — vráliv se z kuchyně žádá Grišu. — Dám tí odměn za proměnění. Nechceš? Nu, dej mi za růbi deset kopejek. Griša dívá se úkosem podezřele na Vasju- není-li v tom nějaký podvod, nebo šprým? — Nechci — odpovidá, drže si kapsu Vasja počíná se rozčilovat, nadávat, nazý- vaje je blbci s přitvrdlými mozky. — Vasjo, já za tebe vsadím! — dí mu Soňa. — Přisední sil Gymnasista se usazuje a klade před sebe dvě karty. Aňa počíná čísti čísla. — Kopejka mi upadla! — ohlašuje v tom Griša rozplakaným hlasem. — Počkojte! Snímají lampu a lezou pod stůl hledat ko- pejku. Lapují rukama slupky, ořechově skoře- piny, šťouchají se hlavami, ale kopejky nena- lézají. Počínají hledat znova a hledají tak dlouho, až Vasja vytrhl Crišovi z ruky lampu a dal ji na dřívější místo. Griša Mledá dále po tmě. Hle, konečně se kopejka našla. Hráči use- dají za stůl a chtějí pokračovati ve hře. Sona spi — oznamuje Alesa. v ne Soňa, položivši si kudrnatou hlavu na ruce. sladce spí, tiše a povně, slovem spí již hodné dlouho. Usnula nepochybně, když ostatní hle dali kopejku. — Pojď, lehneš si na matčinu postel! di jí Aňa, vedouc ji z jídelny. — Pojd! Všichni jdou s ní a za nějakých pět minut skytá matčina postel rozkošnou podivanou.