#1
alto_textblock
#1
Ročník XXXXIV.
#2
alto_textblock
#2
V Praze, ve čtvrtek dne II. srpna 1904.
#3
alto_textblock
#3
Číslo 221.
#4
alto_textblock
#4
Na ranní a odpol. listy
přede lácí se
v Praze v administratl
a něsi
ntrrt leta . . . . 6 K —k
s dvojí donáškon
a něni
7kook
n dlnt kete
vo Blialkách: a K 3o n
n ašate
Pešton:
sa naésle
. . . : Ko
s dvají záailkos
s př
tnt lla . . . K e9
#6
alto_textblock
#6
V úrobném prodejii
ranní číslo o sobě . . . za 8
.. . . ns2h
vdpolední
Ve dlislkách na veskorš
ranní číslo. . . . . .
sdpolední . . . . . . . . 3h
Inseráty
platí ze hetevě rupřel
Předplacení a inserty přijímá ndmíni
strace v Marianské ulici č. 3.
Tam nacházejí se též rečakea
tiskárna a ezpedice „Národních Listě“
Rukopisy se nevracají
#7
alto_textblock
#7
Válka.
#8
alto_textblock
#8
L. Z Petrohradu, 10. srpna. 1. hod
20 minut odpoledne. (Pův. telegram zvl. dop
»Nár. Listů«.) Dopisovatel »Rusi« na bo-
jišti sdělnje ze 6. srpna, že Japonei
soustřeďují se ve velké tři sbory neb
skupiny. Jeden mezi Simučenem
Haičenem a Inkou, druhý na jiho-
východ od Ljaojanu, třetí severo-
východně od čáry ljaojansko-mukden-
ské. Směrem k Saimači je pozorovati
pohyby nepřátelských sil.
Obchodníci čínští ujišťují, že v ar-
mádě japonské jest deset tisíe
Číňanův z ostrova Formosy
Spisovatel Nemírovič Dančenko
sděluje z 8. srpna, že doba dešťů již
započala (bylo sděleno již i s jiné
strany) a stěžuje vojenské pohyby
Mezi Japonci nalezá se padesát
síc Korejců. Japonci po-
stupují na východě a západě
ale ponechávají jih volný
aby Rusy vlákali tak do slepé
uličky.
Pluky kavkazské, díky své zvyk-
losti na horský terén, konají zna-
menité služby.
Vojáci z asijského kontinentu
chovají se velmi ukrutně a Japonci
sami je podněcnjí, chtějíce tak za-
pléstí Čínu do války
(Ostatní telefonické a telegrafické zprávy viz
na straně k.)
#9
alto_textblock
#9
Organisace povolání.
#10
alto_textblock
#10
Ony doby již i u nás minuly, v nichž se
poeiťoval nedostatek pracovních sil — v širším
slova smyslu — pro různá odvětví veřejného.
odborného a všelikého společenského povolání.
Dnes snad není stavu, vyjímaje snad jediné ze-
mědělství, kde by nebylo slyšeti nářky na ne-
zaměstnanost, a i v zemědělství se týž nářel
ozývá, pokud nejde o pracovní síly prostého ho-
spodářského dělníka.
Nejen z kruhů intelligence, zvláště univer-
sitní, připomínáme na př. nedávné provoláníz
kruhů právnických, jímž se dává výstraha ab
solventům gymnasijním, pokud by chtěli se vě
nevati studiu právnictví, ale i techníkově těže
poeitují nesnáze, spojené s dosažením jen poně-
kud slušně honorovaného místa.
Ozývají se proto časté rady, aby rodiče
obraceli při péči o své dítky vice zření k ob-
chodu, řemeslu a pod., ale i v těchto odvětvích.
zvláště druhů obvyklých a více méně dávno vy-
jetými kolejemi se pohybujících, nastala tuhá
dusivá soutěž, přeplnění a následkem tohoži
voření a nespokojenost ..
Tento celkový slav hlavních hospodářských.
průmyslových, řemeslných a obchodních poměrů
vyžaduje nade vši pochybnost nápravy proni-
kavé, ale současné poměry veřejné a meziná-
rodní nejsou dle toho, abychom se mohli na-
diti záhy soustavné, novým potřebám a zkuše-
nostem odpovídající akce zákonodárné. Ostatně
jest všeobecným přesvědčením, že akce taková
nůže se selkati se zdarem, když byla p řed em
#11
alto_textblock
#11
náležitě připravena životem sa-
mým, t. j. kruhy těch kterých interesentů.
Mimo to, soustátí rakousko-uherské, nemajíe
osad, nemůže otevříti ani tento ventil, aby uvol-
nilo odtokem sil přílišnému tlaku vnitřnímu.
Území zabrané na př. bylo jak známo učiněno
dostupným cizím, zvláště německým
osadníkům, jakoby nebylo dosti způsobilých sil
domácích!
Možno tudíž bez škarohlídství říci, že
praktické odbory hospodářské samy musi a t
v nejvlastnějším svém zájmu sáhnouti ke své-
pomoci náležitým využitkováním onoho vlivu
oné moci, jež maji ve svých rukou.
Tak zemědělci jsou s to odpomoci ned -
statku pracovních sil tím, když více svých dítek
věnují svému vlastnímu povolání; když dle vý-
voje poměrů zemědělských a podle vzorů fran-
couzských a německých utvoří z větších usedlost
pro své druhé a třeti syny menší usedlosti, do
statečné při intensivním, pokročilém hospodařen
k uživení rodiny; dále, jak jsme již dříve tuto
upozornili, nutno přikročiti k tak zvané vnitřní
kolonisaci zakupováním a dělením naskytujícíeh
se větších komplexů půdy na př. ve dražbách
a pod. Takto by se značně obmezil odto
obyvatelstva z venkova do měst. Kdyby mimo
to na školách hospodářských chovancům se
dostalo náležité průpravy j azykové, mohl by
se organisovati zvláště do bratrských zemí vý
chodních další odtok sil, jež by, jsouce v
stálých stycích se zemí mateřskou, tvořily zá-
roveň žádoucí konsumenty našich průmyslových
a pod. výrobků. Vše to by se musilo ovšem
díti přesně hospodářsky, bez fantasií, za t
s dobrým finančním pozadím. T
platí, jak ukázal nedávný případ na Slovensku,
o všech hospodářských oborech vůbec.
Náš střední stav řemeslnický a obchodnický
kdyby využil náležitě své organisace, má úplně
ve vlastní moci, aby reguloval přítok sil potřeb-
ných, jež by i po vyučení zaměstnal. Pokud
se však pracuje »nejlacinějšími« silami učeníků
bez ohledu, jaký osud je po vyučení stihne,
nebude konec klesání tohofo stavu . .
Než my nemíníme zabývati se tuto dnes
podrobněji olázkou organisace povolání v těchto
praktických oborech, my chceme hlavně dotknouti
se zvláště choulostivé otázky přebytku si
v oněch odvětvích, jež vyžadují dlouhá
nákladná studia, aniž by na konee
splnila naděje, dosud stále v ně vkládané.
Že ve středním a vysokém školství není
naprosto bezpečný základ budoucnosti pro
všecky, kdož je navštěvují, jest, bohužel, o
let čím dáfe tím trapnější pravdou jak pro
rodiče, tak pro syny a dcery jejich, poku
touto cestou doufali dojíti zaopatření pro život;
a konečně pro případ nezdaru i pro národní
společnost, jež ztrácí sily, kteréž jinak ji mohly
býti ku platnému prospěchu.
Pokládáme na př. nedávný výnos ministe
stva vyučování, jímž se umožňuje studium rea
listů na universitách za přímý důkaz toho, že
organisace středoškolská, jak nyní
jest, nevyhovuje souvěkým poža-
davkům, žádajíc příliš záhy na
svých chovancích, aby se rozhodovali pro
směr klassický neb reální. Korrektura ministra
vyučování jest v účinku svém opozděná
a mimo to jest na ní příliš patrno, že z pře-
plněných technik chce převáděti studující do pře-
plněných universit; vždyť stejné nesnáze o získání
pevného postavení v životě mají jedni i druzí
Tento výnos mimo to způsobí ještě většt
zmatek tím, že srovnává takřka na jedné hro-
#12
alto_textblock
#12
madě studující s nestejnou průpravou pro
další povolání. Logické by bylo, dospěti k jed-
notné škole střední, jež by připravovala své
chovance pro moderní život dle moder-
ních potřeb a ne na mnoze dle středověkých
tradic, zvracejících v pravý opak zásadu: »Non
scholae, sed vitae discimus«.
Než vraťme se k otázce organi s a ee
povolání.
Nával do středních škol udržuje se na ny-
nější výši na mnoze z předpokladů, jež byly na
místě asi před třiceti lety. Tehdy byla veliká po-
ptávka po silách učebních na tyto školy; tehdy
mnohé starší síly ustoupily a byly mimo to na-
děje, že škol těch bude přibývati. Bylo tedy po
volání za středoškolského professora velmi lákavé.
Stejně výhodné bylo tehdy povolání právnické.
lékařské. Když tenkráte někdo dal syna na uni-
versitní studia, mohl se na to spolehnouti, že
mu dal zaopatření pro všecek život. T
si dobře pamatoval sousedův syn, jenž na studia
dán nebyl — a proto že jeho spolužák dobře
pochodil studiemi, dal z týchž důvodů po tolika
a tolika letech svého vlastního syna na studia —
ač poměry se zatím důkladně změnily.
Málo o tom se přemýšlí, jak strašné pro-
cento jest vysokoškolských posluchačů, ktel
nedočkají se ani pohledu do zaslíbené země,a
mezi nimi jest mnoho těch, již klesli pod tí-
hou hmotného nedostatku. Ale iti
kteří mohli se věnovati cele studiím a úspěšně
je ukončiti — obracejí se při promoci za dok-
tora k přítomným rodičům, aby další m
hmotnými oběťmi hájili jeji ch
existenci! Tedy i to procento, jež prošlo
vítězně všemí zkouškami — i to stojí rozpačitě
před skutečným životem. ! . ..
Kdyby však náklady, jež pohluí nezdařená
studia, se byly uschránily jakožto věno pro syna
v povolání jiném, co by se tu bylo zachránil
národního majetku, národních sil a jaké vydatné
hmotné podpory by se dostalo ostatním odvět-
vím hospodářského životal
I povolání, založená na vysokoškolských
studiích dá se regulovati aspoň pokud jdeo
místa ve službě státní, zemské a pod. Zde lze
zajisté každoročně zjistiti počet míst, jež, se
uprázdní, a určiti potřebu sil nových, jak seto
děje na př. ve Francii. Proč by se to nemohl
a nemělo absolventům středních škol předem
oznámiti? Pak by ovšem nikdo nemohl spolé-
hati na zdař bůh na místa — neuprázdněná a
neexistující! Pak by také nutně se vyvíjela
odvaha, nastoupiti dráhu a povolání jiné
samostatné, založené na vlastní zdatnosti
Potom by vymizel i značný počet studujících,
již jen tak »proklouznou«, a národnímu živolu
v žádném oboru prospěchu již nepřinesou.
Dnešní tuhý život žádá celého člověka,
všecky jeho síly a schopnosti a bude jich žá-
dati čím dále tím intensivněji. Pouze dokonal
»odborníci« — a to v jakémkoliv odvětví —
mohou posunouti o krok v před i zájmy vše
národní; ale co jsou platni v dnešním životě
lidé, kteří všecko vědění nechali před zkušeb-
ním stolem a vykazují je pouze ještě na vy-
svědčeních a nikoliv také v životní praxi?
Konečně universitní studia při stejné tísn
ve všech západních národech budou čím dále
teritoriálné pro své absolventy tím obme-
zenější, protože i národové počínají počílati
s místy, jež mají k disposici pro své přísluš-
níky. V Německu obmezují na techniky přístup
Rusům a cizincům vůbec; v Uhrách, jak jsme
nedávno seznali, počítají dopodrobna místa dů-
stojnická — nejen z důvodů duzlistickýcha
#13
alto_textblock
#13
politických, ale zvláště proto, že se dostane
tolika a tolika jejich příslušníkům z intelli-
gence zaopatření . .
A k organisaci životního povolání nutno
sčítati včas i místa, jež lze obsaditi vlastní
intelligencí s akademickým vzděláním
Oč starostlivěji bychom to měli činiti my
Čechové — kteři nemáme v rukou apparátu
samostatného státu a vládní moci
#14
alto_textblock
#14
Stoleté výročí titulu císaře
rakouského.
#15
alto_textblock
#15
Dnešního dne jest tomu právě sto let, co
císař římský František II., jako korunovaný
král český a uherský František I., vydal pragma
tické nařízení či patent z 11. srpna 1804 (v ně-
kterých vydáních zákonů nesprávně udáno
z 1. srpna 1804), kterým přijal pro sebe i pro
své nástupce titul dědičného císaře rakouského
Jest nepochybno, že oslava dnešního vý-
rečí zavdá rakouským officiosům a centralistům,
kteři jsou zapřísáhlí nepřátelé českého státního
práva a jimž i uherské státní právo, restaurované
r. 1867, jest trnem v oku, vítanou příležitost,
aby nekonečnými chvalozpěvy opěvovali čin
„státnické moudrosti“ císaře Františka i stolet
trvání „eísařství rakouského“, a jest tudíž zá-
hodno, abychom poněkud větší pozornost věno-
vali způsobu, jakým tento titul byl zaveden,
i jeho dosahu a významu státoprávnímu.
Titul dědičného císaře rakouského přijat
byl císařem Františkem ve shromáždění státních
a konferenčních ministrů a jiných hodnostů dne
10. srpna 1804 — patent však zavádějící tento
titul byl datován o den později (11. srpna), po-
něvadž 10. srpen byl v annálech dynastie ra-
kouské neblaze zapsán; bylť dne 10. srpna 1792
přičiněním revoluční komuny pařížské fakticky
svržen s trůnu král Ludvík XVI., manžel Marie
Antoinetty, dcery královny české a uherské
Marie Terezie.
Vznik tohoto titulu jest tento: Dne 18. květ-
na 1804 přijal tehdejší první konsul francouz-
ský Napoleon Bonaparte z rukou senátu titul
císaře Francouzů a současně byla republika
francouzská proměněna v dědičné císařstvív
rodě Bonapartovců. Událost tato, ač již nějaký
čas před tím byla předvídána, způsobila pocho-
pitelné vzrušení v celé Evropě. Obzvláště dvůr
vídeňský byl tím velmi nemile překvapen; ne-
bylo totiž toho času ve Vídni již nižádným ta-
jemstvím, že svatá říše římská jest v naprostém
rozkladu, že v ní klesá vliv rakouský a naopak
nebezpečně se vzmáhá vliv francouzský resp.
vliv Napoleonův; bylo lze tedy poměrně v dost
krátkém čase čekati, že koruna efsaře římského
nebude zdobiti již hlavu panovníka zemí rakou-
ských (jak tomu bylo s nepatrnou přestávkou
déle 300 let, počínajíc Albrechtem II. r. 1438),
nýbrž že přijde na hlavu jiného mocnářea
možno také — čeho se vídeňský dvůr obával
nejvíce — na hlavu samého císaře Napoleona.
Dle mezinárodní etikety příslušelo však císaři
římskému prvé místo mezi všemi panovníky
ovropskými i před carem ruským; přestali-li
tedy panovníci zemí rakouských býti císaři řím-
skými, ztratili toto prvé pořadí, a příslušelo jím
na přiště pořadí jako králům českým a uher-
ským, tudíž stejné pořadí jako králi francouz-
skému, anglickému, španělskému a pod., avšak
za carem ruským a od 18. května 1804 také za
císařem francouzským. To však byl silný úraz
ve všeobecně známé dynastické politice rodu
habsburského resp. nyní po vymření rodu habs-
burského (r. 1740) rodu lotrinského, a byly tu-
díž ve Vídni vynaloženy všechny síly, aby za-
#16
alto_textblock
#16
chováno bylo panovníkům zemí rakouských do-
savadní první pořadí mezi mocnáři evropskými
aneb, nebylo-li to již možno, aspoň rovné po-
stavení v mezinárodní etiketě. Za tím účelem
bylo v radě vídeňské usneseno, všemožně do-
máhati se toho, aby Napoleon vzdal se titulu
císařského a přijal jen hodnost královskou (král
francouzský byl totiž ve stejném pořadí s králem
českým a uherským), aneb, kdyby toho Napoleon
učiniti nechtěl — o čemž ostatně dvůr vídeňský
brzo se přesvědčil — starati se o to, aby rodu
lotrinskému zajištěno bylo stejné pořadí s nově
jmenovaným císařem Francouzů; to mělo se
státi tím, že by buď koruna císaře římsko-něme-
ckého učiněna byla dědičnou v rodě lotrinském
(čímž by panovníkům zemí rakouských zajíštěno
bylo pryni pořadí v mezinárodní etiketě) aneb,
kdyby toho pro odpor císaře Napoleona a stavů
říše římsko-německé nebylo lze dosáhnouti, že
by přijat byl titul dědičného císaře vzhledem
k vlastnímu mocnářství, t. j. vzhledem ke státu
českému a uherskému a k zemím alpským a
haličským. Jaké jméno v tomto posledním pří-
padě titul dědičného císaře něsti má, prozatím
rozhodnuto nebylo (tím by bylo rodu lotrinskému
zajištěno rovné pořadí s ostatními mocnáři
evropskými), mluvilo se pouze o titulu císařském
vzhledem k vlastnímu mocnářství.
Tak znělo usnesení dvora vídeňského
(přednesení dvorské a státní kanceláře z 20.
května 1804) a v ten smysl také dány instrukce
vyslanci rakouskému při dvoře pařížském, Fi-
lipu hraběti Cobenzlovi (instrukce z 28. května
1804). Avšak tehdejší francouzský ministr za-
hraničních záležitostí Talleyrand předem vy-
loučil možnost, že by Napoleon vzdal se titulu
císařského, právem poukazuje k tomu, že tato
hodnost udělena byla Napoleonovi vůlí národa,
tedy způsobem ústavním, a rovněž popřel, že
by Napoleon připustil, aby koruna císaře římsko-
německého stala se dědičnou v rodě lotrinském.
Zbývala tudíž pouze třetí možnost, totiž do-
máhati se titulu dědičného císaře vzhledem ke
vlastnímu mocnářství, a Filip hrabě Cobenzl po
více než dvouměsíčním vyjednávání s Talley-
randem i se samým Napoleonem I. vymohl, že
dvůr pařížský proti přijetí tohoto titulu, pro který
mezitím dvorský a státní vicekaneléř Ludvík
hrabě Cobenzl zároveň se státním referendářem
Collenbachem vymyslili jméno dědičného císaře
rakouského, ničeho namítati nebude. Tím se
stalo, že císař František, jak již výše řečeno,
dne 10. srpna 1804 přijal titul dědičného císaře
rakouského. Jest tedy dle výše řečeného titul
císaře rakouského titulem náhodným, ba
spíše řečeno, titulem z nouze, ježto přijat
byl z toho důvodu resp. teprve potom, když
nepodařilo se dvoru vídeňskému ani odvrátiti
Napoleona od přijetí hodnosti císařské (což bylo
úmyslem vlády vídeňské na prvém místě), an
učiniti hodnost císaře římsko-německého dědič-
nou v rodě lotrinském (což bylo proponováno na
místě druhém). Že tomu vskutku tak, svědčí
vlastnoruční list císaře Františka carovi Alex-
andru I., daný ve Vídni 22. srpna 1804, ve kte-
rém císař František, uváděje důvody, proč přija!
titul dědičného císaře rakouského, praví mezi
jiným doslovně: „Musil jsem se státi dědičným
císařem, ježto nemohl jsem Bonapartovi zabrá-
niti, aby se císařem stal, a musil jsem tento titul
přijatí vzhledem k dědičným státům svým, poně-
vadž bez největších obtíží nebylo možno učiniti
císařství německé dědičným.“ (Originál zní:
„y ai dů devenir Empereur héréditaire puisque
je ne pouvois empěcter Bonaparte de 1' etre, eo
attacher u titre mes Etats héréditaires, puisque
l' on n' auroit pu rendre tel !' Empire germanique
sans éprouver les plus grands obstactes .. ..)
#17
alto_textblock
#17
FEUILLETON.
#18
alto_textblock
#18
—a. Z letního pobytu. Nemůže bt
pochybnosti o tom, že činíme znamenité pokroky
v civilisaci, všude a ve všech vrstvách společ-
nosti. Ze všeho patrno, že se sedmimilovým
krokem blížíme k Francouzům a že za ne-
dlouho je dohonime, jestli že je nepředhoníme.
dspoň v jedné věci. Odebeřte se, prosím, na
několik neděl na venek — týden neb čtrnáet
dnů k tomu nestači — a přesvědčíte se, že
1 nás také jsou již místa, kde vypadá to jako
m venkově francouzském, o němž pařížské listy
tsk hrozných přinášejí zpráv a jenž velkoměstské
publicistice, nemilosrdné a neuprosné, je stálým
a bohatým zdrojem pro nejkousavější satyru.
Není tomu dávno ještě, co mne — byl
jim o tom přesvědčen, že hříšně tendenční —
llení francouzského venkovana v pařížských
híech, zejmena ale karikatury jeho v obrázko-
vjch žurnálech rozčilovaly a urážely. Jaký to
pdivný národ, kde nadutý měšťák veřejněs
topí šašky z bodrého paysana francouzského.
o němž známo je, že není sice tak drbaný
sto jeho pařížský compatriot, ale za to pilný.
saživý, skromný a spořivý. Uvažoval jsem
s lom, jak to asi vypadá za takových poměrů
n franeouzské armádě v době nebezpečí, kdy
ncen je pařížský dlažbošlap postaviti se vedle
vdika a odsuzoval jsem co nejpřikřeji od-
pernou nadutost boulevardierů a neomaleného
jejth tisku.
Činil jsem tak se stanoviska českého, jako
čoněk sám na venkově zrozený; zvyklý kořiti
ke tž naší chaloupce, »jež nám dala tolik zdat-
ních synů«. Také jsem o nějakém antagonismu
nezi Prahou a venkovem nikdy ničeho nesly-
tel, naopak byl jsem odchován jako venkovan
nyšlenkou, že Praha jest všech nás Čechů
Mekkon, že je to naše máti a srdce české
země, jemuž naše plémě povinno je slavověnce
plést. A dlouho mne provázelo toto blahé vě-
domí, že venkov náš a Praha je v nejkrásnější
ve všem harmonii a to je okolnost i v národ-
ním ohledu důležilá, že všichni jsme za jedno,
všehni že slejně cilime, nechť již kolébka naše
#19
alto_textblock
#19
stála pod střechou doškovou, či pod prejzy
kdesi ve velkoměstských kasárnách.
Teprve v posledních lelech zpozoroval
jsem — a snad to skutečně výjimka jen tam,
kde náhodou v létě žiji — že ve skutečnosti
tak se věci nemají a že znenáhla čím dále,
ale tím ostřeji prohlubovalo se, co nás Pražáky
od domácího obyvatelstva délí.
Jakýsi tajný hněv nás stíhá pro nic za
nic, za to snad, že za trochu čerstvého, zdra-
vého vzduchu, za příležitost vykoupat se při-
jemně ve svěží vodě řeky platíme za své
životní potřeby tytéž ceny, ba mnohem vyšší
než v Praze a že platíme téměř karlovarské
ceny namnoze za dirčičky, ve kterých, kdyby
nám kdo v hlavním městě imputoval bydleti,
za urážku bychom to pokládali.
Onehdy navštívil mne přítel, kterého také
já mám na svědomí a jenž jinak šťastným s
zde cíti, aby si mi postěžoval.
»Když poprvé jsem zabloudil v krásný
zdejší kraj — spustil s povzdechem — zdálo
se mi všechno jiným než dnes. Lidé vlídní
ochotní, srdce dobrého, povahy nezkažené
A nadšen přírodou, nadšen balsámem, jejž dý-
chal vůkol les, a témi ponurými koutečkyse
smaragdovými koberci mezi tichou řekou a ne-
konečně táhnoucím se hvozdem, domníval
jsem se býti vděkem povinen tomuto kraji
zval jsem a lákal sem Pražany, aby jen přijel
a pobyli zde a byli též účastní těch krás a při
jemnosti, kterýchž zde užiti může český člověk
jenž rozumí žilobití českého lidu, za nevelké
výdaje.
Tehdy jeden ze starších »výletníků«, jak
zde Pražany jmenují, zle se na mne rozhněval
že propagandu jsem činil tomuto zátiší a před-
povídal mi, že sám své horlivosti nejvíce budu
litovati. Měl pravdu. Chtěl jsem přispěti lidu
zdejšímu tak trochu v krutém zápasu se ži-
votem, snil jsem o táborských Všenorech a po-
čítal, mnoho li zde zanechá za léto čtyřicet až
padesát rodin peněz a jak se tím zavděčím
zdejšímu obyvatelstvu. Nečekal jsem žádných
odměn ani poklon, ba ani ne uznání. Nemám
vůbec rád, když mne někdo chválí. Zavr
z pravidla oči aneb prehnu. Také v tomto pří
padě bylo by mi stačilo vědomí, že prokázal
#20
alto_textblock
#20
jsem byť i nepatrnou službu těm, kteří mne
přátelsky přijali a již domovem svým nazývaji
kraj, v němž pobyt mne tak blaží.
Měl pravdu výletník, jenž mne varoval
Jako muž povolání praktického vyznal se v
věci lépe než já.
Máme zde dvojí ceny, pražské a domácí.
Kdo zde domovem, plati za všechno mnohem
méně, než my, kteří přišli odjinud a zdržujeme
se zde jen chvilku. Konečně nebudiž proti tomu
ničeho namítáno. Kdo si vyjede na letní byt,
musí být na nějakou oběť již připraven, ale co
řici tomu, že za všechno to byl od jistých lidí
pronešen o meškajících zde Pražanech soud
v ten smysl, že prý je to chamraď, jež přišl
na venek, aby se dobře měla a při tom ušetřila.
Vztyčil jsem loni — pokračoval přítel — v den
Husův na domě prapor. Nenapadlo mne ani ve
snu někoho snad tím uraziti v jeho nábožen
ských citech, v příčině této jsem nejsnášelivěj
ším člověkem na světě a s radostí ponechám
každému zcela volně způsob, kterým chce být
spasen. Ale v samém sousedství památných míst
kde Mistr Jan žil, na půdé, po níž kráčel, kd
učil a působil, zdálo se mi býti povinností při
praviti sobě i jiným vidítelným znamením pa-
mátný den 6. července . . . Čtrnácte dnů po tom
postižen byl zdejší kraj krupobitím, aniž by snad
právě zde bylo způsobilo valných škod. Neštěstn
to zavinil jsem dle soudu jistých zdejších oby
vatelů já, mým praporem. Pohněval prý jsem
tím boha a za to stihl krajinu tak těžký trest
Kdyby se byly tak vyslovily jen zdeje
báby, byl bych cosi zašeptal o svaté prostotě
na vše zapomněl. Však o měm zlém provinění
vyslovil se muž, který již svým postavením mě
by státi nad nevzdělanou, nesoudnou spodn
vrstvou lidu, »že bych já a vůbec všichní Pra-
žané zasluhovali, aby byli z obce vybiti.« A sku-
tečně se chystala jistá cháska vytlouci mi okna.
jež krupobití ušetřilo.
Pražané zde dlíci jsou dle soudu přemno
hých zde sami lenoši a ničemové. Stalo se m
nejednou, že byl jsem na procházce atakován
roztomilým zdejším spoluobčanem: »Pročže
nepracuji? Jaký že to pořádek, jedni že must
prý se dřit a druzí lelkovat a pást si na úlraíy
chudých vesničanů svá břicha.« Sednu-lis
#21
alto_textblock
#21
v zahradě do skládacího křesla, mohu být ujištěn
že každému třetímu kolemjdoucímu mé břicho
je překážkou a že o něm aspoň nevlídný sou
si zabručí. A přece jsem nikomu nic zlého zde
neučinil, ani mé břicho, nikomu stéblo pře
kříž nepřeložil.
Stejně roztomilá je mládež.
Jak dlouho zastával jsem výrostky, jíž večen
za zvuku harmoniky v širokých sadech prochá
zejí se po vsi a zpívají. »Nechte je — říkávai
jsem — je dobře, když zpívají, beztoho u nás
lidový zpěv zaniká«.
Teď už to neříkám. Přesvědčil jsem se,ž
nezpívají k vůli sobě, ale aby — zlobili Pra-
žany. Procházejí se totiž po silnici mezi desátou
a jedenáctou hodinou, když všechno už spí
potom, jaké to spustí vždy forte, když ocítí s
před stavením, v němž bydli — Pražan. Ostatně
mají i jiné velmi pěkné návyky. Zpozorují-li, že
před nimi neb jim naproti jde dáma z Prahy.
spustí, jakmile se k ní přibliží, nejhnusnější
ze svých odrhovaček. A chovají-li se tak vý
rostkové, nechovají se jinak déti ještě škole po
vinné. Jděte se podivati na několik těch třešňo
vých stromků, jimiž vroubena je silnice. Vypa
dají jako trhani, není na nich větvičky celé. Na
každém je houf kluků a drou nezralé plody na-
pořád. A odvažte se jim něco říci. Nadějná
mládež odpoví vám deštěm kamení. Stěžujete-l
si u rodičů, řeknou vám prostě, proč že ne-
přejeto ubohým dělem nějaké té višničky. Nej
větší jejich pozornosti těší se loďky Pražanů.
zejmena úpravné jejich jolky. Zneřáďujíje
den za dnem a nečiháte-li dnem i nocí na
škůdce, máte ji za týden rozbitou. Nekázen
a nevychovanost jeví se u těch dětí v každém
— —
pohybu. — — — — —-
#22
alto_textblock
#22
A co je toho příčinou? tázal jsem
přitele. Což je to všude na českém jihu
Nikoli. Zde zavinily to nejhorší poměry lokální
ale popříti se nedá, že není to dobrý duch,
který i na tom našem tak milém a ryzém jihu
počiná se šiřiti.
Přičinou toho — dokazoval jsem — je
jednak neztrávené učení socialistické, jež v lidu
zdejším vyvolává domněnku, že kdo nepracuje
rukou, vůbec svalem, je lenoch a darmožrout
Ostatně jeví se všude u nás také již následky
#23
alto_textblock
#23
zhoubné politiky stavovské, zejmena v zášti
oproti intelligenci a duševní povznešenosti. Však
hlavní vinu má otravná Vídeň. U samého Tá-
bora počíná sklon k Vídni, k tomuto městu,
z něhož našemu lidu nikdy nic dobrého se ne-
dostalo. Praha není lidu zdejšímu ničím. Pra-
žan je mizera u porovnání s Vídeňákem. V Praze
je žebrota jako zde. Ale tam na Dunaji je
všeho dost, tam každý utápí se v blahobytu,
Vídeň je nagnetem, kam se nese touha každého
zdejšího člověka, od pasačky hus a učedník
zednického počínajíc. Tam ve Vídni jim kyne
štěstí a když v několika letech objeví se služka
vídeňská ve svém rodišti naparáděna a ověšena
šperky z kočičího zlata, tu táhne za ní z pra-
vidla celá karavana jiných děvčat, aby také se
měla dobře, aby také se ve Vídni staly »dámy«
z nich. A s muži má se to zrovna tak. Vět-
šina lidí těch je pro národ ztracena a ti, kteř
se vrátí, vrátí se z pravidla ve stavu mravně
tak zbědovaném, že upřímnému příteli lidu srdce
puká. Tito lidé a vůbec kontakt Vídně s tímto
krajem je vlastní příčinou nepěkných poměrů,
jež tu i tam se počínají na jihu jeviti. Zadržeti
tento proud, jenž ovšem má svůj vznik ve zdej-
ších neblahých poměrech hospodářských, byl by
vlastenecký čin.
Potud přítel
Posuzoval celkem správně poměry, zejmen
zhoubný vliv Vídně na lid jihočeský. Však
v jedné věci se mýlil. Z ojedinélých událostí,
z nepříjemných zkušenosti drobného rázu nelze
vyvodit korrektní úsudek o celkové povaze popu-
lace. Je pravda, že potomci starých Husitů od
praotců svých náramné se liší, však jsme-li my
ostatní jim v něčem podobni?
Nezapomínejme také na to, že povinnost
skutečného vzdělance je souditi mírně a nedati
se unésti hněvem nad tím, náhodou-li jemu se
přihodila nějaká věc, v níž neměl zalíbení.
Především ale dbejme dobré shody všech
vrstev národní společnosti a jednolitosti. S námi
bylo by konec, kdyby také u nás utvářily se
mezi venkovským a městským obyvatelstvem
poměry jako ve Francii. Ti, kleří svou nesvědo-
mitou politikou stavovskou štvou jednotiivé vrstvy
národa proti sobě, snad ani nemají poněti,
jakého se hříchu na něm dopouštěj.