#1
alto_textblock
#1
20. listopadu 1904.
#2
alto_textblock
#2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu SZ1.
#3
alto_textblock
#3
Strana 9.
#4
alto_textblock
#4
Soud.
(Z povídek paní Angeliny Knedlhansové, bývalé
kvartýrské.)
Paní Knedlhansová byla rozšafná dáma
o tem není pochyby. A zkušená byla! Věcí vě
děla, starých i nových událostí pamatovala, ale
více starých! Kdyby jí byl Bůh vnukl nápad,
aby sedla a sepsala, co vše věděla, byla by
dobyla neskonalé zásluhy o celou tu čtvrt, v níž
po několik desítiletí obývala. Byl by to býva
hezký kus kulturní historie. Ale paní Knedl-
hansová neměla té ctižádosti a myslím, že hlavně
neměla trpělivosti. Psát — ne. Arci, pokud mí-
vala pány na pokoji, napsala se dost. Prázdné
listy v kalendářích byly plny poznámek a zá-
znamů o povinnostech „pánů“, co který snědl,
vypil, kdy mu bylo zatopeno a kolik má zaplati
za uhlí. Z této své hlavní knihy „vytahovala“
za měsíc oučty na čtvrtky papíru, a kdykolij
připadalo, že se tenhle měsíc nějak nápadně
liší od minulého, že „pán“ má nějak menší
útratu, zaokrouhlovala číslice, aby se dodělala
přiměřeného „průměru“. Málokdy souhlasily
záznamy kalendáře s účty, jež svým podnájem-
níkům podávala. Účty bývaly pravidlem větší
Na štěstí nebyl nad pani Knedlhansovou zřízen
žádný revisor účtů, a jejího kalendáře nikdo
se nedopídil. Byl bozpečně uschován. Svědomí
její bylo vždy klidno. Když sedávala nad kalen
dářem a „vytahovala“ pro podnájemníka pořád
nost, a když součet vypadl nad očekávání malý
říkávala paní Knedlhansová:
„Zalracená pamět, zase jsem na něco za
pomnělal“
Paní Knedlhansová své paměti křivdila
Málokdo měl tak výbornou.
Krom toho psávala pro kuchtu i seznamy
prádla. A tím byla její písařská činnost vyčer-
pána. Soustavné nějaké psaní bylo jí praci
úmornou. Snad jen dvakrát nebo třikrát za rok
psala nějaký list — ale toho pak užila! Tahávala
se s nim obyčejně od rána do večera a vysmej-
čila s papirem a kalamářem všechny kouty
svého bytu. Tu bylo světla málo, tu ho bylo zas
mnoho, tu ji tlačil stůl. Pravidlem začínala svůj
list v kuchyni, pokračovala v ložnici, ale zá-
věrek býval dokonán v saloně. Kuchyňský kuf
jí byl vysoký, židlička v ložnici nízka, na
„fodel“ v saloně přidávala pod sebe podušky,
až pak seděla konečně nad stolem jako kočí na
kozlíku. A když list skončila, vždycky se musila
převléci, jak byla spocena.
„Neřádi!“ horlívala tu vždycky. „Tom
pak říkají pravobarevné! A já, než napíšu
psaní, mám všechnu barvu z blůzy na košili!“
Taková zabarvená košile v prádle bývala
skutečně neomylným znamením, že paní Knedl-
hansová psala.
Ale za to její tradice! V té byla silna, atu
jí taky pamět její nikdy neopustila. Vím to bez-
počně. Slyšel jsem od ní některou historku
po druhé, po třetí, někdy i po desáté, ale vždy
bývala na vlas a do slova stejna, jakoby měla
paní Knedlhansová v hlavě stereotypový od-
litek. Tehdáž paní Knedlhansová sotva tušila —
a taky žádný z jejích posluchačů — že je ja-
kýmsi předchůdcem fonografu. Dotknouti se
slovem nějaké události, vzpomenouti nějake
osoby — to bylo, jakoby se dotkl knoflíku neb
péra, jímž se spouští stroj. Paní Knedlhansová,
byla-li právě v náladě, otevřela ústa, a jak věc
vyprávěla loni nebo předloním, tak se jí od-
víjela se rtů dnes, ani slabiky nechybělo.
Zkrátka, byla to panička ústního podán
vzácně přesného, věrného, byla zkušena a do-
vedla poraditi, kdykoli ji kdo jen požádal. Někdy
radila i bez požádání, což jí časem vyneslo ne
milou mrzutost, chudáku. Vždyť osvědčovala
jen dobrou , vůli!
Tehda, když se to stalo s panem Kratinou
a paní Kratinovou, měla věru mnoho starosti
dokonce jí šlo o život, ač jestliže poněkud ne-
přepínala. Neboť „šlak prý ji mohl ze všeho
trefit“, ujišťovala ještě dlouho potom. Rád byeh
byl viděl šlaka, který by si byl troufal na pan
Knedlhansovou.
Tak se to událo: Do domu, v němž pan
Knedlhansová byla již nejstarší nájemnicí, ná-
sledkem čehož domnívala se miti zvláštní práva,
především jaksi právo smírčího soudce, přistěho-
vali se před časem manželé Kratinovi.
Sluší poznamenati, že paní Knedlhansová,
když si párek dobře prohlédla — a paní Knedl-
hansová měla zrak! — hnedle tehdáž pronesl
se: „Tohle, myslím, nebude dělat dobrotu!“ —
Nikdo nevěděl, jak to myslí, ale události daly ji
málem za pravdu.
Pan Kratina totiž byl už nějak v lelech,
jeho panička pak něco přes dvacet, snad už
pětadvacet. Soudím tak z jisté břitké poznámky
paní Knedlhansové, která jednoho dne řeklat
„Zasloužil by jinejch pětadvacet, ne tako-
vou mladou ženu!“
Medle, čeho se to mohlo týkati než věku
paní Kratinové?
„Taková nerovnost!“ dodávala panička se
zlověstným výrazem. „To může vést k pěkným
koncům.
Ale přes to brzy přiklonila svoje sympatie
k paní Kratinové. Příčina byla přirozena. Jed-
noho dne Kratina své choti velmi ublížil —
paní Knedlhansová nemohla vidět bezpráví, jak
ujišfovala.
Nějaká neshoda tam vznikla, a ač to bylo
přes celou chodbu, paní Knedlhansová všechno
vyslochla. Došla si prostě k těm nejzadnějším
dvetim a přitiskla na ně ucho. Všemu rozuměla,
všemu, jen jedno slovo pak padlo na konec,
to, aě dobře nepochytila, naplnilo ji hrůzou.
Aspoň se na to později dušovala. Celou noc jí
leželo v hlavě, povídala; rána se nemohla
dočkat.
Ráno jí byla sítuace jasna. Vyčkala tak
dlouho, až vrzly dvéře u Kratinů, a pak ve svém
salupu vyhrkla taky ona na chodbu, do trhu.
Na sehodech střetla se s paní Kratinovou.
Pozdravila eo nejpřívětivěji, jakoby se ne-
chumelilo, a dodala, jako by syrobu ukápěla:
„I to půjdem spolu, mladá paníl“
Polom však se na ni podívala, zastavila se
a řekla nanejvýš soucitně:
„Co pak je jim, mladá paní? Oni plakali?“
Možno, že by se paní Kratinová nikdya
nikomu ani slovem nebyla zmínila o půtce
s manželem, ale bolest byla příliš čerstvá, a
když na ni paní Knedlhansová tak soucitně ude-
řila, neodolala a svěřila se. Ano, stalo se, pla-
kala. Večeře nebyla včera Kratinovi dosti tepla,
stuchal se a peskoval ji. No, jsou někdy mrzu-
#5
alto_textblock
#5
tosti a neobejde se člověk bez nich, taky by si to
dala všechno libit, snad byl muž z práce nějak
rozmrzelý a snad byla večeře málo ohřáta. Alo
konečně jí nadal.
„Nadal!“ zvolala paní Knedlhansová.
„Nadal! Řekl mi: ty jsi takové fem
ninum!“
„Ježíš Marjá!“ vykřikla paní Knedlhansová
A hned potom odplivla.
Toto odplivnutí paní Kratinové dodalo
Jestliže posud by si byla mohla a chtěla na-
mluvit, že to není tak zlé — odplivnutí paí
Knedlhansové ji přesvědčilo, že se jí stala
hrozná urážka. Proud čerstvých slz vyhrklj
z očí.
„Tohle si nemůžou dát líbit, mladá paní!“
Za hovoru došly do průjezdu, a tu metla
domovnice. Pozdravila, vzhlédla k paní Krati
nové, a ten pohled chytila paní Knedlhansová.
„No, dívaj se, dívaj, paní domovnice.
Chudák, mladá paní! Femininum jí nadal
její pán!“
Paní Kratinová sice nestála o to, aby se
její příkoři tak rozhlašovalo, ale již to bylo venku
a již domovnice utřela dlaní hubu a řekla:
„No, to jim to brzy začíná! Jo, starš
pán —
Zkrátka a dobře, do večera věděl celý dům
jak byla mladá paní pohaněna. A jestliže někdy
někdo přiléval kapky oleje do ohně, tu ho by
celý sud. Vědomí, že pohana její jest už ve
řejná, podněcovalo paní Kratinovou a dráždilo
vždy víc, paní Knedlhansová přičinila svým
dílem, seč byla — a paní Kratinová rozhodla
se, že zadá o rozvod.
„Nic jiného nemůžou udělat,“ schvaloval
paní Knedlhansová, „a jestli budou potřebovnt
svědka, já to dosvědčím.
V tom okamžiku svěřila se paní Kratince
že „náhodou“ byla za dveřmi, že všechno vy-
slechla, a „takhle prý se jí osrdí v těle“ při ton
třepalo.
„Tohle kdyby mně byl řek' můj nebožtík
Můj Bože — co bych mu byla udělala! Ale mů.
nebožíík pán si nikdy nic takového nedovolil —
ten si jinak ženy vážil!“
Neznali jsme nebožtíka pána, ale jistě měla
dáma pravdu. Paní Knedlhansová jistě vzbuzo
vala úctu a její nebožtík sotva kdy se odváži
oposice.
Šlo-li skutečně o rozvod, nevím, ale soud
byl; zdé se, že soud pro urážku na cti. Nebot
jednoho dne dostala paní Knedlhansová obsílku.
„Tenkráte — ujišťovala — myslela jsem,
že mě šlak trefí. Jakživa jsem u soudu nebyla
— už mě to mrzelo, že jsem v tom. Ale musela
jsem jit. Vždyť stálo na obsílce, že by mě před-
vedli, kdybych dobrovolně nepřišla. Kriste
pane, snad aby pro mě byl přišel policajt!
Paní Knedlhansová tody šla svědčit.
„Kolena pode mnou hrkaly, židli mně dát
musili. A pak to začalo. Kratinka přišla jak umu-
čení, její muž se smál jako pes.“
Paní Knedlhansová při té vzpomínce za
odplivla.
„Vzali to zkrátka,“ končila paní Knedl-
hansová. „Kratina byl dočista osvobozen —
totiž, k tomu to ani nedošlo. Soudee řekl ke
Kratince: Paničko, víte co je femininum? —
Já si zakryla oči, abych to ani neslyšela. Horko
mě polejvalo, košile se mi lípla na tělo. —A
soudce povídal ke Kratinovi: Měl jste v úmyslu
svou paní urazit? — Neměl, řekl ten holomek.
— Soudce povídá ke Kratince: Taky to nen
žádná urážka, paničko. Femininum, to je, jako
by vám řekl: ženská! Je to latinské slovo.
No, a ženská jste. Podejte si ruce. — Myslela
jsem, že se propadnu. Vstanu a povídám: Já
nebudu vyslejchaná? — Ne, řekl soudce. Pan
Kratina nepopírá, že to řekl. Ale urážkato
není.“
„Jako by mě ve žluči máchal, když jsem
šla tam odtud. Tak ona husa žalovala, co žádná
urážka nebyla. Jestli pak by to komu napadlo
— A když jsme přišli k domu, obrátil se ke mně
Kratina a povídal mi tak jedovatě — ale tak
jedovatě, jakoby mě žhavým drátem propaloval;
Paničko, vy jste taky hezké femininum! —A
pak si vedl ženu domů a ta sůva se mi ani
nepoděkovala. — Odležela jsem to, tenkráde my
sleli, že mě odnesou na Volšana. Zaplať Pánbůh.
vylezla jsem z toho. — Za půl roku se Kratinovi
vystěhovali. Ale to jsem po nich vykouřila
—
Ypeilon.
#6
alto_textblock
#6
dům!“
#7
alto_textblock
#7
Fragmenty.
Z knihy „Zlatá nil napsal V. Mrštík.
Betlém.
Dělo se u nás něco slavného . .
Tatínek pro své 35-, 33-, 31-, 29leté dět
budoval Betlém ...
A tak se do něho zabral, že se nedal od
volat.
Od bratra z Brna došel stočený jakýsi ba-
líček, a jen ho rozvinul, hned jak kočce zajiskřily
mu oči, rázem s duše setřel všech dvacet pět let
a víc, než kolik jej od těch dob dělilo, kdy nám
ještě maličkým budoval svůj nezapomenutelný
Betlém.
A odpoledne už jej každý vidět moh
v práci. Rozložil před sebou pomalované archy
s pastýři, beránky, jesličkami, osly, nůžky vza
do rukou a stříhal a stříhal, ani zdřímnouts
nešel po obědě, jak dělával, k židli jakoby je
přilepil a od nůžek jen litaly: stromky, keříčky
králové, mouřenín, Ježíšek, služka ..
Když nastříhal, zamíchal si ševcovský maz
rozložil na stůl starou korrespondenci, vybra
lístky, tuhé navštívenky, pozvání k tanci, oltáři
na hon a nastalo lepení.
Na lístku, kde nám Berta oznamoval,že
potřebuje 5 zl. do týdne, skvěl se bílý anděl,
na lístku, kde nás „kdosi“ upomínal o zplacení
dluhu, na který se nikdo už „nepamatoval“, byl
beránek řvoucí, na kartičce, kde nás dr. Drbal
na koroptve zval, pestřil se orientálský král
na kartonu, kde nám zapadlý jakýsi kamarád
oznamoval veliký den svého snoubení, ležel
psíček střepatý s ušima zdviženýma a umou-
něnou tlamou... Osla přílepili jsme na lite-
rární oznámení, že kterýsi přítel náš slaví čtyři-
cetileté svoje „abrahamoviny“. Slon napnul se
na loňský kalendář firmy Krátký a spol., s blaho-
přáním k Novému roku ..
Přišla hospodyně a s rukama od mouky
taky se dívala.
#8
alto_textblock
#8
„Co je to zač — to hrbatý zvíře?
„To je dromedár.
„Dromedár? A líídi! To je to hrbatý.“
Mohli jsme také říci, že je to velbloud, nle
co by Hrdličková měla z velblouda? Řekli jsme
tedy, že je to dromedár. A bylo vidět na ní, že
je jí dromedár nepoměrně milejší než velbloud.
A tak s Beduinem přilípnul ho tatínek zas n
Františkův listek, že už je v Osoblaze a kra-
jina že nestojí za nie.
Pro všechny už nalepené figurky měl při-
pravenou papírovou tašku od mouky a tam t
všechno bohatství své skládal. Ale ne dřive, až
když ,to bylo, jak se patří, suchý“. Napředs
na anděla sed' a teprv, až uschnul, putoval
mezi nalepená už zvířata, ptáky, k Marii Panně
pastýřům, králům ... tam to všechno spaloa
čekalo jen, až přijde čas, kdy je všechny tatko
přilepí, vystříhá a vystříhané přilepí zas na
malé hůlčičky ... Ty potom ..
To jsme ale ještě nevěděli, co bude ,po-
A dnos už jen tolik se pamatuji, že ,město
s byzantskými věžemi a pokřivenými hradbami
vystavěno bylo na skále do kopečka vzhůru
ta skála že byla z lepenky, postřibřené jakýmsi
blýštícím se pískem. Jak to pokřivil, jak zpře-
lámal, zformoval, aby to byla skála a ne kus po
mačkaného papíru — je pro nás do dnes nepro
niknutelným tajemstvím.
Bratr přijde ze školy a vidí tatínka sedět
Pod ním i před ním bylo od ústřižků červeno.
modro, žluto — zelenaly se stromy, modraly
královské hávy — od samých barev přecháze
zrak ...
Tatínek jakoby nic. Nůžkami vystřihova
jakousi holubičku s červenýma nožkama a hned
na to do práce vzal Peršanku s turbanem.
„Pro boha, do čeho jste se to dal?
Žďuchl jsem joj pod stolom...
Usmál se.
A byl také rád. A že ještě sám bude psá
Bertovi, má-li takových panáčků víc, sám že
koupí nějakou tu hvězdu a anděla s „Gloriain
excelsis deo —
Ale taťkovi chyběly nejen hvězdy, ale
i měsíc, koberce, guirlandy a veliké jesle. Ty,
co měl, byly malé a nijak nestačily k rozměrům
jeho koncepce.
Mělo-li to být, jak on si to myslil, musí mí
veliké jesle a pod skálou... Na ty budou
svíčky svítit a osel bude dýchat ...
„Nevím, nevím, jak mu to všechno po-
řídíme,“ pravil bratr — „a potom“ — —
#9
alto_textblock
#9
tomí.
#10
alto_textblock
#10
Ale ani to nevím už dnes, co mínil tenkrát
svým ,potom' a také to proto nepíšu. — —--
Ale bože! — — —
Jak jsme při tom všeci byli malí . ..
Mně bylo zas pět a půl, bratrovi o něco
víc a tatínkovi, tomu už dokonce byly tři jenom
léta a tu chvíli jakoby seděl na zemi s námi
hrál si na Betlém. —
#11
alto_textblock
#11
Pepka.
#12
alto_textblock
#12
Z hovorů samoláře.
Venku jíní, v oknech mráz — ani vstávat
se mi nechtělo . ..
Hověl jsem si jako kníže pán — jen jsem
rozkazoval:
„Pepka, snídaní! Vodu! Chleba! Sirky
Med! — Pepka, nedala's mně lžičku! Pro
Krista, kdy už jednou zatopíš... zapaluješ už
půl hodiny . ..
„Dříví je mokrý . ..
„Máš si ho dát usušit. Mám já je sušit?
Jednou je dříví mokré, po druhé vítr sráží kouř.
po třetí nemáš papír — kdy pak se toho do-
čkám? Dyť je to k pláči s tebou, jdi už a top.“
Byla to přiblblá děvčice, chodila ještě do
školy, ale už tak byla vycvičena věčně týmiž
hovory o tomtéž, že se bylo co divit, jak si jen
přece do hlavy vpraviti dala seznam domácích
potřeb a náležitostí. Už také netopila půl hodiny.
ale hned měla plamínek; jen co by jiskru roz-
křísnul, dva, tři kousky uhli na to a bylo teplo
v mé světničee jako v lázni. Sotva zatopila,
vedle v tatínkově světničee cídila boty.
„Pepka!“
„Co chcó?
„Kde mám střevíce? Dyť nemám střevíe
— kde jsou?
Pepka hledá střevíce a najde je konečně
u mé postele.
„Tadyk só... Tutkaj je majó po
kůžó . ..“
„Kdo to jakživ slyšel, střevice pod kůžó l..
Kdo je tam dal?“
„Já novím.-
„A já to mám vědět?“
A Pepka lítala, snášela, topila a topila, a
z lůžka hrabat se začal i její pán.
„Pepka, jdi ven, já se budu oblékat . ..
Pepka mrskla po mně okem, je-lite
možná ..
„Neslyšíš?
„Já huž du.
„Boty mám v pořádku?“
„Majo!
„Tak včil zavolej Cvrčka, ať sem jde. Brl
beztak ještě spí.“
„Spí —
„A kdo pak mně vzal zas tady svíčkus
stolu? Svícnů mám šest a svíčku ani jedinou.
Já potom abych pečetil prstem! ...
„Pantáta ju vzali, pré do lucerny —
„Tož už jdi. Já budu vstávat.
„Já huž du do školy.
„Tak jdi.“
Pepka už ve dveřích, ze dveří v síni
Sbírá na zemi ležící „tabulku“ a s tabulkou
knížky. —
„Pepka
„Co cheó?“ — Tabulku a knížky choval
už v náručí. —
„Kdy pak mně přijdeš zamést? Včera's ne-
zametala. Podívej se, jak tu bydlím. Myši sem
lezou, drobty máme po zemi, po stole, v posteli
jak pak by nelezly? Víš, kolik jich už tatínek
chytl? Třináct! Já sám tři. To mě sežerou, ne
budeš-li zametat.
„Já chcela včera zametat a voni psale —
„Tak, já jsem psal. Tož přijď, až nebudu
psát —
„No šak.“
„A už jdi, ať nezmeškáš —
Bylo, pravda, hřích, tak se na děvčeti pást,
ale to bývá už tak, když venku leží jínía
v oknech desetistupňový mráz . ..
#13
alto_textblock
#13
A zima byla, zima, hned jsem se schoval
zas do peřin, přikryl hlavu a tak setrval až do
deseti hodin ..
Když přišla Pepka zamést — já zase psal
#14
alto_textblock
#14
Voda.
Měl jsem v Orlických Horách dávného
přítele.
Ve Velké Řetové, nedaleko Ústí nad Tichou
Orlicí.
Zval mě jednou tolik, že jsem se vydal za
ním na několik dní. Ne, k němu jsem se ne-
stěhoval, ale k dobrému jeho známému, Pláčkovi.
vdovci a rolníku na větší usedlosti. Měl statel
o samotě stojící v jabloňové zahradě a byl pod-
zim už. Světničku v rohu obrácenou měl jsem
k lesům a vidět z ní bylo i do jabloňové zahrady
Únavou po práci málo jsem tenkrát spal, ale
šťastný jsem byl a dlouho už před tím, ba an
potom, nezažil jsem tak dokonalého ticha, tal
velké němoty přírody jako tenkrát tu.
Až na denní, krátké styky s přítelem ne-
musil jsem mluviti s nikým. I domácí byli takov
šetrní a jediné, čím mě statkář pobavit hleděl.
bylo, že mě přehnal všemi svými lesy. A že jemu
bylo Ptáček, i lesům přezděli Ptáčkových Hor..
Měl velké, černé a vyvedl mě až na nejvyšší vreh.
Tam odlud že je vidět Sněžku. Hrby Krkono
opravdu rýsovaly se tam v zadu v mrákavou
mizivou dál. Byla zima už na horách a z dalek
dívala se až k nám ...
Pak na kraj lesa mě vyvedl, kde synek jeho
krásný černooký hoch pásl těžké kusy dobytka
měl oheň a pekl zemáky. Ilned přisednul jsen
k němu a přikládal. Ruce mi voněly dýmem
Davno před tím a dávno zas potom nebyl jsen
tak po zvířecku na tom světě rád, jako s tín
černookým Jankem, na kterého dosud vzpomínán
jak na krásné nějaké děvčátko.
Divný to tam kraj.
Snivý, milý, důvěrný, útulný, český a hlou-
bavý jako ty lesy. Ženy Manesovsky vzácných
linii, charaktery rovné největším postavám Něm
cové, Světlé... Po Českých Bratřích zbyla
tam už jenom památka: kalich a skryté jejich
skrýše . ..
Ale, nač nejživěji vzpomínám, je — tam ter
kraj že jednou zas v životě uhasil mou věčně
živou touhu po vodě ...
Na řece zrozen, horskou vláhou křtěn, ko
lébku svou v chaloupce jsem míval, která na
skalce stojí a trojí voda teče kolem ní.
A celý rok jsem trnul vždy touhou, kdy že
nadejdou zas letní měsíce a jaký to bude život
zas u naší říčky ...
Pravda, rádi jsme chytali ryby, kmotříček
celý rok nám udice schovával, abychom, až zase
přijedem', hned je omočiti mohli pod jeho cha-
loupkou — — ale ty toulky po březích, voda,
voda, kolébající se v slunci s bílými beránky
mráčků plujíeích po nebi, hmyz přenášející se
nad řekou, šeplání vlnek, šplouchání vrb a di-
voká rozkoš, když tak nad vodu sebou hodil těžký
kus ryby a za chvíli zas — — voda, voda byla
mým živlem, po té stonal jsem celý svůj věk ..
V Řetové řeky ovšem nebylo, ale za to:
kudy cesta vedla, tudy stružka bublala, nitkami
jejich protkán byl celý kraj. A když večer dě-
dinka stichla a byl jsem sám, vodou, vodou za-
burácelo to se všech stran, byl bych ji poslou-
chal tak do rána ..
Tam jsem se konečně nasytil, napil za
kouzelných zvuků milované vody, okny jsem ji
slýchal, když u stolku do noci jsem vysedala
ledva ráno víčka jsem potrhnul, nachýlil sluchu
— první zas, co zažvatlalo okýnkem, byla zase
ta čišťounká, chladivá voda, stékající v úpatí
pramenicí tam někde v temenech Pláčkových
#15
alto_textblock
#15
Hor . ..
#16
alto_textblock
#16
Vítr
#17
alto_textblock
#17
Vítr byl pojednou jediným pánem nad námi.
Se strachem jsme lehali, jak bude ráno, se stra-
chem jsme vstávali, jak skončí den. Dle něho
řídilo se i celodenní naše myšlení: jak se obrát
a kam šlehne daleký jeho bič. To zas bud
mrazem lehne, co hlavu bylo pozvedlo už k jaru,
neb pod teplým jeho závanem oživne všechno
jako v den z mrtvých vzkříšení ..
Jak trest na lidi přihnal se teď zlý ...
A přísný jak sama půlnoc, odkud bouřil už
třetí den.
To za všechny milé úsměvy, ranní záhřevy
jara v první polovici března.
Nevěřiš už ani, že bylo kdy krásně.
Nevěříš ani, že krásně bude zas.
Tak ustálená zdá se jeho moc.
Včely slezly se zas v chumáče jak za nej-
prudčí zimy, skřivánci oněměli. Trpělky nastě-
hovaly se do dědiny a po střechách teskně ozývá
se jejich tikání jako za nejsmutnějších zimních
A jen ten oheň u kamen dosud tak příjemný
a černá hodinka sladká na lenůšku v zákampí.
když sporák po světnici vyšlehuje ohnivými
křídly, je, čím si tolik na venkově zlatí smutné
chvíle samotář.
A lidé zas do děr zalezli jak hmyz.
Náves, tak rušná vždy a hlaholivá z jara,
mlčí jako hrob.
Země ztvrdla na kosť a na nebi srpeček mě-
síce jak nachýlený pohár zlatě svítí do mrazivé
V polích, kde za soumraku volaly už ko-
roptve, za dne naříkaly čejky, ani hlásku už
ti tam byli i první pláčci z jara — konopky. P
dvoře smutno, po střechách ještě smutněji, psy
vyhánět jsme musili, nechtělo se jim do bouř
Cvrčka vzali do naruče a odnášeli jej na
dvůr. Ohlížel se jako děcko v naruči matky po
teplé světnici. Brokovi dali skývu chleba a za tou
že půjde. S hlavou svěšenou, ocasem schlíple
zoufalým, beznadějným krokem rozkejklaného
stařečka potácel se, potácel, ale šel...
A doma všichni mlčí.
Otec, bratr i já.
Všichni s knihou v ruce, dočkati jsme se
nemohli chvíle, až na lůžko lehneme a přespíme
novou zimu, provázenou metelicí a vichřicí roz
vzteklené bouře severní . ..
#18
alto_textblock
#18
dob.
#19
alto_textblock
#19
noci.
#20
alto_textblock
#20
tmy.
#21
alto_textblock
#21
Kapucínek.
Kdysi darem dostali jsme kapucínka...
Poustevnu měl: to byl celý chrám s dvěma
vížkama a mezi nimi kříž. Dole pod poustevnou
měl i zahrádku malou a v té taky kříž.
Bylo-li krásně, vyšel kapucínek z poustevny,
aby u kříže se pomodlil. Měl bílý vous, ruce slo-
#22
alto_textblock
#22
ženy před sebou a nahnut Ku předu, vypadal
opravdu, jakoby se modlil. Hrozil-li špatný
čas, kapucínek, obrácen stále ke kříži, pole-
hounku ustupoval, až ustoupil docela a poustevna
se zavřela. To kapucínek spal.
Vynadívat jsme se dost nemohli na bílého
svého stařečka s huňatou kapucí na zádecha
všichni mu prorokovali velkou důležitost v rodině.
A tu také měl...
Stalo se, že pršelo, z oblak jen se lilo celý
den. A kapucínek přece jen se tlačil do dveří
ze dveří na boží den ..
My na něj: „Co blázníš?“
Ale, jako bychom nekřičeli. Hlavičku už pro-
vlékl skrz a smál se, jak jen kapucínek smát se
může, když tak ruce dobrácky složeny má na
prsou, hlavu zbožně nachýlenou k zemi, v bílých,
jak ze sněhu slitých vousech jen se usmívá a
na vzdory všemu přece jen se tlačí do světla ...
Nedbal nás a na druhý den — bylo Všech
Svatých — klaněl se už černému kříži a venku
tak bylo krásně a teplo, venku bylo modro jak
za nejvzácnější pohody máje... A kapucínek
jakoby oživl v náhlé té radosti vzkříšeného světla,
klaněl se a děkoval Bohu za to, že sluníčko tak
rozkošně mu hřeje do týla ...
#23
alto_textblock
#23
Po Čechách.
#24
alto_textblock
#24
Řada vzpomínek táhla přede mnou a tolik
jsem zatoužil, shlédnout zas mista, kde jsem už
jednou a rád byl ..
Ale ze všeho přece jen nejtklivěji působily
na mě toulky po Čechách, které mi po všem
sjíždění světem připadaly jako rodná zahrádka ...
Jak parkem prochází se jimi člověk a je
v nich něco, čeho nikde není a nač s toužebností
srdce vzpomíná právě v tu chvíli, kdy duši nej-
mocněji drtí ohromná, ale přece cizí, kamenná,
ale studená krása švýcarských velehor. Musil
bych se na nich narodit, abych je měl rád...
A tak k srdci mi přirostly jenom naše hory,
jenom naše kraje a mezi nejslavnější svoje cesty
čítám utěšenou procházku po Svratce a po bře-
zích Sázavy až k Vltavě a do Prahy... Po řece
Svratce vzhůru plazil jsem se tenkrát až k jejímu
prameni na Žákové hoře, kde na opáčné straně
vyvírala sestra její Sázava. „Střibrná studánka
jmenuje se zřídlo Svratky, „Bažinami“ jmenují
pramen Sázavy. A po Sázavě stále po březích
jsem spěchal až k samé Vltavě. Parníkem z Davle
přijížděl jsem do Prahy.
Byl to úchvatný tenkrát vjezd!
Nebe bylo takové divné: z růžova do zlata
hrálo, ze zlata do krve zas, město hořelo v té
výhni a topoly na Císařské louce přec celou řeku
kladly svoje nekonečné stíny. I voda tekla krvavá,
vzduch byl plný zářivého prachu a tak v zlatě,
ohni a krvi vjížděl jsem do Prahy.
#25
alto_textblock
#25
Portret.
#26
alto_textblock
#26
V Brně koncert.
Sál natřískán.
Přede mnou seděla paní Povolná.
Klobouk měla lemovaný zelenou jakousi
bordurou a kdykoli jsem se na ni podíval, ne-
dovedl jsem se ubrániti představě, že vypadá
jako postillion. Při produkci velice pochvalně po-
kyvovala kloboukem nějak na pravou stranu, pak
ale nachýlila se k sousedce a mžiknuvši okem po
dirrigentovi, právě, když taktovkou se vzpínal
ruce do výše roztahoval jako pták, poznamenala,
že pan R. má krátkou vestu a nějak naškrobenou
#27
alto_textblock
#27
košili.
#29
alto_textblock
#29
V posledních létech navykla si každé k pro-
vázeti ještě jakýmsi přídechem h. Vymyslil jsem
a vypravoval z rozpustilosti na sebe něco, co mi
nevydávalo nejlepší svědectví.
„No, to je s vámi khonec!“ řekla a to
s takovým výrazem v obličeji, že jsem se divil,
jak se ty tlusté rysy vůbec pohnouti daly k tako-
vému výrazu.
Od té doby ziloustla ještě víc a to tak, že
do výrazu jejích tváří dnes nedostal by už
nikdo nie.
#30
alto_textblock
#30
Strašidla.
#31
alto_textblock
#31
Obrázek ze Slovácka.*) Napsal František Novák.
Společnost, dlící v prostorné šenkovně topo-
lanské obecní hospody, byla rozjařena a pantáta
Zviebelkorb nestačil nalévati.
Pan radní Hnilica měl jeden z pověstných
svých dnů. A byly to, panečku, dny onoho pana
radního! Povzpomínal na kde kterého kamaráda
z vojny a celá hospoda nesměla ani muknouti,
ani slovem odporovati, neřku-li, aby se někdo
slůvkem odvážil pochybovati, že skutečně tak
váženou osobnosti byl pan rada u vojenských!
Ale za to byl pan rada uznalým. Kdo byl, mohl
na jeho účet pít; a těch cigárek, co pan rada
vykouřil a za jiné zaplatil. Kolikráte celý druhý
den ani velebníček, ani pan učitel nedostal až
do večera ani krátkou, jak bylo všecko v trafice
Zigmunda Zviebelkorba, který byl trafikantem
i hostinským topolanským, vyprázdněno.
Jak praveno, pantáta Zviebelkorh nestači
ani nalévati.
Dým kouře válel se kolem ušpiněných stěn
obecního hostince, a vřava vzrostla až téměř
k hádce, když pan rada ukončil jednu ze svých
vojenských příhod.
— A ještě nalít! Všem dokola! A lepšího
vina, rozumite, pane Zigmund! rozkazoval za-
rudlý pitím a hádkou pan rada, uhodiv masitou
rukou na těžký dubový stůl, v němž křížily se
kruhovité otisky dna plecháčů, kterými bývalo
zdo za obzvláště slavných pitek, anebo při mu-
zikách třískáno.
Pantáta Zigmund Zviebelkorb vzal kamenný
džbán a rozsvítiv svíčku v lucerně, odebral se
do sklepa natočit vína.
Sklep ležel naproti obecnímu hostinci, přes
silnici, ve břehu, kolem něhož táhla se směrem
potoka ves, v podobě jediné, dlouhé ulice.
Bylo dlouho na noc; tma spočívala nad do-
líkem, v němž se Topolany tísní, a osyky a vrby
smutně a tiše šuměly v jednotvárný hlas po-
tůčka, skákajícího přes dřevěné hráze rybníčků
v něm nadělané a zurčícího mezi obnaženými
kořeny stromů. Klid vládl kolkolem a jenom
hlasy z hostince, sem se deroucí, splývaly v šu-
mění stromů a vody v neurčitou směs zvuků,
k srdci melancholicky se snášejících. Bílá zídka
hřbitova probělávala se opodál na malém svahu
*) Z knihy: Ivaňské zátiší a jiné črty.