7. února 1909

Nedělní zábavná a poučná příloha ,Národních Listů“ k č. 30

Strana g.

Nanynka byla na bále. Nud Prahou probouzel se znenáhla den Únorový, ale ve hlubokém dvoře starobylého do- mu, který byl svěřen dozoru manželů Kulicho vých, ležela skoro ještě čirá noc. Tamním oby- vatelům rozednívalo se v zimě aspoň o bodinu později, a další hodinu pak ještě trvalo, než o papnscích slunečních zvěděli Kulichovi v pří- zemním svém brlohu. Toho dne však vůbec ne- mohlo být ani řeči o nějakých paprscích slu- nečních. V přírodě vypadalo to, jakoby slunce bylo nadobro umřelo, a vzcházející jitro nedělní tvářilo se ve svém rubáši mlhovém, jakoby šlo nebožtíku dobrému slunéčku na pohřeb. Jedna z postelí v pokoji zapraskala, zaste- nala ve všech drážkách a čepech, kdosi vstával. To byla matka Kulichová. Neprobudilo ji dena světlo — nebylo tu žádného — ale starý zvyk Hádala neomylně, že jest aspoň sedm hodin, a možno, že více. Bylať slyšela zvoniti o páté ranní v nedalekém klášteře, usnula zas a sly- šela pak vyzváněti na ranní mši o šesté s věže bližšího kostela farního. I potom ještě usnula, ale již spánkem lehčím, do něhož z daleka za- léhal šumot probouzejícího se města. Ted se probudila nadobro a vstávala, aby zehystala snídani. Po paměti sáhla na židli u postele, na níž byl malý sklad oněch rouch, jimiž se co den obkládala, aby jí na tělo nefoukalo. Tyto její svrchky — ač toto označení nedobře tu při- léhá — byly odsouzeny k životu ve věčných tmách, ať spočívaly v noci na židli nebo visely ve dne na paní Kulichové. S postele druhé ozývalo se mohutné chrá- pání chotě jejího, kterýž asi o čtvrté hodině po- stedně byl zburcován, aby dům otevřel. Potom tedy posledně sebou bacil na lůžko a usnu spánkem tvrdým, těžkým, hlasitým a nepřekona telným. Spal „jako krokodyl“, jak říkala paní Kulichová, ač neměla ponětí, jak takový kroko dyl spí. Navázavši, obleknuvši na sebe, co bylo na židli — a trvalo to hezkou chvíli — vyšla paní Kulichová v bačkorách do kuchyně. Z tichounk odevřela dvéře, zlichounka zase za sebou do- vřela; ne proto, aby muže nevzbudila — ne- boť otce Kulieha nevzbudilo ani, když střílel „na velkou vodu“ — ale proto, aby neporušila spánek dcery Nanynky, která spávala na po- steli v kuchyni. Podařilo se jí. Nanynka chrupala dále. Ne- probudilo jí ani, když matka zatápěla pod plot nou, podpalujíc hraničku dříví od večera přichy- stanou, a neprobudilo jí ani, když paní Kuli- chová dřepla na nízkou podnožku blízko plotny a jala se mlíti káva. Vše lo byly zvuky, ktert se ozývaly denně a jimž Nanynka tak uvykla, že klidně spala dále, dokud k ní matka nepři- stoupila, nezatřásla jí a nezvolala: Nany, je čas. vstávej! Panička mlela a broukala k sobě: „Spi, holka, spi! Přišla jsi ve člyry hodiny. máš toho zapotřebí. — No, dnes můžeš spát. Je neděle, šití není. — Je ti přáno, holka, však ty dobře ví5, že to máma všecko za tebe udělá. — Oplácíme to jedna druhé, holka, já taky ještě bývala v limbu a chruněla jsem jako krokodyl, když má nebožka matka dávno byla vzhůru a budila mě teprv s hrneem kávy v ruce. Kde to všechno je, můj ty panebože! — Spi, holka! Myslíš si teď, že se to samo sebou rozumí, spaní, a že človék spí vždycky, kdy se mu zachce. — Milá holka, važ si toho! A kéž by na tobe nikdy nepřišlo, abys nespala. Ale s věkem, holka milá, přijde taky nespaní, pak tepry zvíš, jak dlouhá je noc a co všecko se člověku zdá s otevřenýma očima. — Spi. holka. Myslím, že ses tam hodně vytančila, pán- bůh ti to požehnej. Ale nohy máš asi zkoprnělě. Jaká pomoc. Něco za něco. — Přec je to hezké od paní Knedlhansové, že tě pozvala. Já vím, dělala ona to hlavně asi proto, abys jí dcery oblékla, všechno na nich ušpendlila — ví ona, že se v tom vyznáš — abys je načechrala, fri- zury po každém tanci do pořádku uvedla, ale to je jedno. Bylas na bále a nebudeš mně chodit pořád jako barnabitka, že nic neužiješ. Dneska jsi masopustu užila. Do čtyř hodin, pro pána krále! Ráda bych věděla, co všechno jste tam dělali. Já bych toho měla do půlnoei právě tak dost. Ano, ano, milá holka, dnes bys tomu ještě nevěřila, ale jednou taky se podivíš, jak člověka všechno přejde a jak potom spěchá jenom do postele. Pak je postel nejlepší přítel, holka milá, i největší flamendr na světě jde do sebe a odprošuje ji, že ji někdy tak zanedbával a prolumpačil noci po hospodách, místo co se měl svědomitě vyspat. Na každého dojde, milá bolka. — Zatracené uhli taky jedno, prská to tu v plotně, prská jak zmoklé rachejtle, myslím, že ten bolomek za robem taky dá do putny vie vody než uhlí, a dováží kamením! Chudý člo- věk je všady okrádán. Kdo si může najednou koupit fúru, aspoň mu ve sklepě vyschne. Vezmu-li na to pohrabáč, všecko to rozmlátím. Panička teď zapomněla na spící dceru, ote- vřela prudce dviřka plotny, prudce v ní pohra- báčem zašťárala, znepokojené uhlí se rozpra- skalo, oheň průvanem zabučel. „Dobrytro, maminko...“ ozvalo se z po- stele v koutě. „I bože, holka, ty jsi vzhůru?“ ulekla se panička. „Proč pak nespíš? Já tady sedím jako myš ve špižírně, abych tě neprobudila — a to jenem to zatracené uhlí, trochu jsem do něho šťouchla — zas budeme brát od toho protějšího, Nanynko, ten za rohem to nějak falšuje. Ani bych u protějšího nebyla přestala, kdyby nebyl míval vždycky takovou hubu a kdyby neby? prodával dřiví na podpal jak v apatyce. — A to už nebudeš spát? — Vstával budeš? No s p- nembohem, jak chceš. — Pro boha tě proslm. co pak jsi to přinesla v tom papíře tuhle? — Ilehle, koblihy — čtyry koblihy, to je hezké od paní Knedihansové, že si vzpomněla. To se táta podiví, až dostane k snídaní koblihy místo banduru! A prosím tě, povídej, jak to tam bylo Pořád jsem na tebe vzpomínala — ani snad ne- viš, že jsem tě taky zahlídla pootevřeným dveřmi, právě jste tančili kadrylu. — Ano, Na- nynko, musela jsem pomoci Barušce, třikrát jsem s ní byla pro pivo, povídala mi, že už se vypilo dvanáct litrů, a to šla pak ještě dva- krát — panečku, přijde takový bál na hezké pe- níze. — Vodu na čaj tam vařili v ucháči na prádlo, jen co se při tom propálí, pro pánaboha, mísa housek se sardelovým máslem tam

byla — povídám ti, půl lokte zvejši. — I hlele těch jsi taky přiesla baliček? Vždyť jsems myslela, kam by se to všechno podělo! K večeř špekové knedliky s uzeným a se zelím, mísa sejra, loblihy, housky se sardelovým máslem, co pak měli dřív jíst? — Všecky ty slečinky byly utaženy jako vosy, sotva v tom dýchají — ktorak pak tolik jíst? — No ano, tanečníci, to vím. — Tanečníci na domácím bále jsou jako kobylky, co není ze dřeva, ze skla a z poreu- lánu, všechno snědí. Platit se to nemusí, čárky na tácek se nedělají — milá holka, tohle vše chno znám. Když jsem bojvala u pana rady Klaprštajna, tam taky mivali domácí bály. Biej valy vždycky po prvním, dokud měla pant ra dová peníze. Bál byl, holla, ale neptej se, jal bylo potom do posledního, A to ještě brala pan radová na knížku! Ale arci, bál být musel u Klaprštajnů bylo pět dcer. — Ale coje pravda, aspoň dali ti pánové od Knedlhansů diškereci za olevření. Někteří dokonce dali p dvou šestácích, povídal tatínek. Jen jeden prý se tak protlačil za ostatními — povídal tati nek — div prý futro nevzal s sebou a patník neuruzil, povídal tatínek — jen ten nezaplatil. No, chudák, asi neměl. To byl takový „čtrná ctý“, aby se v rodině nestalo žádné neštěstí. Na takové by měla být u města fundace. — Jenom tedy když to všechno dobře dopadlo. A teď vidíš, Nanynko, jak jsem včera měla pravdu, když jsem ti říkala, abys neplakala. Já dobře věděla, že tě přece pozvou — prosím tě, nediv se, že trochu zapomněli, to aby taky měl člověk hlavu jako prašnou bránu. Važsi toho, Nanynko, a bud k nim uclivá, aby si zas na tebe vzpomněli, až tam něco bude. — Taky rarach ví, kde ma to berou. Panička je vdova, dcery celý čas do ruky nic nevezmou, a pořád je tam samě aleluja. — Jenom dnes bych ne- chtěla být v jejich kůži, Nanynko, až zas budou ze zadního pokoje všechen nábytek vyndavat. Víš, před bálem se dělá všechno vesele, t se almary a kredence strkají jako hračky, ale pobále, holka, po tom nevyspání je to strašná republika! Já vím, jak bejvalo u Klaprštajnů. Před bálem celá rodina zpívala — po bále kleli všiclmi jak polícajti. Pan rada z toho ze všeho bejval nemocen, milostpaní mu dávala na spán- ky obkladky z kyselých okurek. — Však já vím jak to dopadne. Přijdou si pro tatínka, aby šel pomoct. No af, dítě, jen když jsi užila. — Pr Krista pána, měíko na plotně mi utíká — — — Honem, kde pak je ten hadr! Panička mrštila sardelovými houskami a le těla ku plotně. Malou kuchyní šířil se pronikava zápach připáleného mléka. Ypsilon.

Strašlivý, hrozný, středověký román. Anglicky napsa! Mark Twain. Přeložil Václav Jiskr

KapitolaI.

Odhalené tajemství.

Byla noc. V nádherném, starém feudálním zámku Klugensteinu vládlo ticho. Rok 1222 chýlil se ke konci. V odlehlé nejvyšší věži zám- ku kmitalo se prosté světélko. Byla tam konáne tajná porada. Přísný, starý lord Klugenstein seděl ve hlubokém přemítání. Teď pravil s něž- ným přízvukem: „Má dcero“ Mladý muž vznešeného vzezření, oděný od hlavy do paty rytířským brněním, odpověděl „Mluv, otče! „Má dcero, nastal čas k odhalení tajem ství, jež uvádělo ve zmatek celý tvůj mladý život. Věz tedy, že vzalo svůj počátek ve věci kterou nyní objasním. Můj bratr Ulrich jest ve tiký vévoda z Brandenburgu. Náš otec na smrtel né posteli ustanovil, aby, nenarodí-li se Ulri- chovi syn, dědická práva přešla na můj dům předpokládajíc, že by se mi narodil syn. A dále, nenarodil-li by se syn žádnému z nás, nýbrž toliko dcery, měla dědická práva přejíti na Ulri chovu dceru, prokázala-li by se neposkvrněnou ne-li, má dcera měla následovati, podržela-li by bezůhonné jméno. A tak jsme s mou starou že- nou zde modlili se vroucně o syna za znamenitý dar. Ale modlitba byla marna. Ty's se nám na- rodila. Byl jsem zoufalý. Viděl jsem tu nesmír nou výhru klouzati mi z hrsti, ten nádherný sen mizeti. A já byl tak pln nadějí! Pět let ži Ulrich v manželství a dosud neporodila jeho žena ani nužského ani ženského dědice. „Ale počkej,“ řekl jsem si, „ještě nen všecko ztraceno. Spasný plán projel mi hlavou. Narodila jsi se o půlnoci. Jen lékař, kojná šest komorných vědělo o fvém pohlaví. Pověsil jsem je všecky, než uběhla hodina. Příštího jitra byli v celém baronství bez sebe radostí nad prohlášením, že se narodil Klugensteinům sy . dědic mocného Brandeburska! A tajemství se šťastně zachovalo. Vlastní sestra tvé matky oše- třovala tě v dětství, a nadále jsme se ničeho již nebáli. Když ti bylo deset let, narodila se Ulrichov dcera, Zkormoutilo nás to, ale doufali jsme v dobrý resultát buď spálou, nebo lékaři, nebe jinými přirozenými nepřáteli dětství způsobený ale vždy byli jsme zklamáni. Ona žila, ona pro spívala — kletba nebes na ni! Ale nic nevadí My jsme jisti. Neboť, haha! nemáme-liž syna A není náš syn budoucí vévoda? Náš vroueně milovaný Konrád, pravda-li — neboť po dvacs osm let, mé dítě, nenazýváme tě jinak. Nyní se stalo, že věk dolehl na mého bra- tra a on chahne. Vládní starosti přicházejí mu za obtíž Proto chce, abys k němu přišel a byí již ve skutečnosti vévodou, třeba že ještě ne dle jména. Tvé služebnictvo je připraveno — od- cestuješ dnes večer. Nyní poslouchej dobře. Pamatuj si každé slovo, jež pravím. Jest zákon tak starý, jako Německo, že zasedla-li by žena na pouhý oka- mžik na veliké křeslo vévodské dříve, než byl úplně korunována u přítomnosti lidu, má ze- mřítil Dbej tedy mých slov. Předstírej skromi- nost. Pronášej své rozsudky s ministerskéha křesla, jež stojí u nohou trůnu. Tak čiň, doku nebudeš korunována a bezpečna. Není pravdě podobno, že by tvoje pohlaví kdy bylo prozra zeno; ale je v tom kus moudrosti, zabezpečil všechno jak náleží v tomto zrádném pozemském životě. „Oh, můj otče, k vůli tomu byl můj živ Iží! K vůli tomu bych měla ošiditi svou nepro-

hřešivší se sestřenici o její práva? Ušetř mne otče, ušetř své dítěl“ „Jakže, děvče! To je má odměna za vzne šený los, jejž ti můj mozek vymyslil? Při ko- stech měho otce tato tvá kňouravá eitlivos špatně se hodí k mé náladě. Odeber se k vévo- dovi okamžitě! A střez se, míchati se do měho záměru! Spokojme se touto rozmluvou. Stačí věděti že ani modlitba, ani prosby a slzy ušlechtiléh děvčete nezmohly ničeho. Ani ony, ani zokoliv jiného mohlo pohnouti neoblomným lordem Klu gensteinem. A tak konečně s těžkým srdcem viděla dce- ra brány zámku za sebou zavřené a sebe samu odjiždějící do tmy, obkloponu rytířským prů vodem ozbrojených vasalů a značného počtu služebnictva. Starý baron seděl mlčky hezkou chvíli po odjezdu své dcery, pak se obrátil ke své za- smušilé ženě a řekl: „Pani, naše záležitosti se zdají nadějně probihati. Jsou tomu plné tři měsíce, co jsem poslal lstivého a hezkého hraběte Detzina na jeho dábelskou missii ke Konstanci, deeři měho bratra. Mine-li se cíle, pak nejsme zcela bez pečni; ale dojde-li zdaru, žádná moc nezdrží naše děvče, aby bylo vévodkyní i kdyby zlý osud byl uzavřel, že nikdy nemá býti vévodou!“ „Mé srdce je plno předtuch, třebaže vše chno může býti dobře. „Ticho, ženo! Nech sovy skuhrati. Jdi sp a sni o Brandenburgu a velikosti!“

Kapitola I

Veselí a slzy. Šest dní po příhodách, líčených v hořejšt kapitole, skvělé hlavní město vévodství branden- burského zářilo nádhernými vojenskými prů- vody a hlučelo jásáním loyálního množství; ne- boť Konrád, mladý dědic koruny, přišel. Srdee starého vévody bylo plno blaženosti, neboť Kon- rádův hezký zevnějšek a vděkuplné chování zí- skaly jeho lásku rázem. Veliké síně paláce byly naplněny šlechtou, jež okázale Konráda vítalat a všecko se zdálo tak zářivé a radostné, že on eítil, jak ustupovaly jeho obavy a starosti. popřávajíce místa spokojené radosti. Ale v odlehlém pokoji paláce dála se scéna ozdíného rázu. U okna stálo jediné vévodove dítě, Lady Constance. Její oči byly červené oteklé a plné slzí. Byla sama. Teď se dala znova do pláče, mluvíc hlasitě „Ten darebák Delzin utekl — ulítlo vévod- ství! Nemohla jsem tomu z počátku věřiti, ale běda! jeť to příliš pravda. A já ho tak milovalao Odvážila jsem se milovati ho, třebaže jsem vě- děla, že vévoda, můj otec, nikdy nepřipustí abych se zaň vdala. Milovala jsem ho — ale toď ho nonávidím! Z celé duše ho nenávidím Oh, co ze mne bude! Jsem ztracena, ztracena ztracena! Já se zblázním

Kanitol a IIl.

Situace so zamotává. Několik měsíců prošlo. Všichni lidé rozhla- šovali chválu o vládě mladého Konráda a vy- nášeli moudrost jeho nálezů, milosrdnost jeho rozsudků a skromnost, s jakou si vedl ve svém velikém úřadě. Starý vévoda brzy předal všeck do jeho rukou a sedě stranou, nasloucha s pyšným zadostučiněním, zatím co jeho dědie vydával rozhodnutí koruny s křesla prvního mi- nistra. Zdálo se jasné, že člověk tak milovaný chválený a ctěný jako Konnád nemohl být nežli šťasten. Leč, divno dost, on jím nebyl. Vi dělť se zdéšením, že ho kněžna Konstance po- číná milovati! Láska posledního z tol.oto svělu činila jej šťastným, ale tato byla spojena s ne- bezpečím. A nedosti na tom, on viděl, že potě- šený vévoda rovněž objevil lásku své deery a snil již o sňntku. Každého dne zmizelo něcn z hluboké zasmušilosti, jež byla v kněžnině tváři i každého dne naděje a oživení zářily jas- něji z jejího oka, a tu a tam i plachý úsměv za- bloudil na její tvář, jež bývala tak smutnou. Konrád byl polekán. Hořce proklínal sama sebe, že hověl onomu nutkání, jež ho mělo k vy hledávání společnosti svého vlastního pohlaví když byl v paláei neobeznámen a cizinec — když byl truchlivý a toužil po soucitu, jejž to liko ženy mohou dáti neho cítiti. Nyní počn svou sestřenku míjeti. Ale to věc zhoršilo, ne boť přirozeně, čím více míjel on ji, tím více vyhledávala ona jeho. Divil se tomu nejprve pak ho to ohromilo. Děvče ho stíhalo; ona h pronásledovala; selkávala se s ním náhodně každé elvíle, na každém místě, ve dne stejně jako v noci. Zdála se neobyčejně nepokojná Jistě tu byla nějaká záhada. Tak to nemuhlo zůstati. Všude se o tom mluvilo. Vévoda počal vyhlížeti zaraženě. Ubohý K nrád se stával hotovým duchem pro stracl a hrozné úzkosti. Jednoho dne, když vystoupi ze soukromého předpokoje, spojeného s galerit obrazů, Konstance stanula před ním a chopivši obě ruce jeho do svých, zvolala: „Oh, proč se mi vyhýbáte? Co jsem uči nila — co jsem řekla, že jsem pozbyla vašeho příznivého minění o sobě — neboť měla jsen je kdysi, pravda-li? Konráde, neopovrhujto mnou, ale politujte trýzněné srdce. Nemohu, ne- mohu déle nechati slova ta nevyslovená, nebo mne usmrtí — milují vás, Konráde! A nyní mnou opovrhněte, nemůžete-li jinak, ale ona musila býti vyslovena! Konrád oněměl. Konstance chvíli váhala pak, špatně si vyloživši jeho mínění, s divokou radostí, vzplanulou v očích, vrhla se mu na šíji a řekla: „Vy se obměkčujete! Vy povolujete! V mne můžete milovati — budele mne milovati? Oh, řekněle ano, můj drahy, můj zbožňovaný Konráde!“ Konrád vzdychl hlasitě. Mdlá bledost p kryla jeho tvář a on se chvěl jako osika. Ted v zeufalství odstrčil nebohé děvče od sebe volal: „Nevíte, čeho žádáte! Je to jednou pr vždy nemožné!“ A pak prehl jako zločinec, za- nechav kněžnu vyjevenou úžasem. Minutu nata plakala a šíkala ona zde a Konrád plakal štkal ve své komnatě. Oba byli zoufali. Oba vi děli zkázu, zírající jím do tváře. Po chvíli Kam stance zvolna povstala, a měla se k odchodu pravíe „Mysliti, že povrhl mou láskou v touž ehvíi

kdy jsem se domnívala, že jeho kruté srdee tálo! Nenávidím ho! Odkopl mne — odkop mne tento člověk — odkopl mne od sebe jako

psa!

Kapitola IV.

Hrozné odhalení. Čas míjel. Ustaviční truchlivost tkvěla nyní opět na tváři dcery dobrého vévody. Nikdy ne- byla teď více vidéna pohromadě s Konrád em Vévoda se proto rmoutil. Ale Konrád po něko lika týdnech nabyl opět své barvy a bývalé ži vesti oči a spravoval vládu s jasnou a stále zra lejší moudrosti. Brzy potom podivný šepot počal se ozýval palácem. Stával se hlasitějším; rozmáhal se Městské klepny se ho chopily. Probíhal věved- stvím. A toto jest, co šepot děl: „Lady Konstance dala život dítěti!“ Když to Lord Klugenstein slyšel, zamácha třikráte svou helmici s pérem kolem hlavy zajásal: „Ať žije vévoda Konrád! neboť hle, jeh koruna je jista od tohoto dne. Detzin vyka nal své poslání dobře a ten hodný ničema budiž ad- měněnl A rozšířil zvěst daleko široko a v csma- čtyřiceli hodinách nebylo v celém baronstv duše, jež by netančila, nezpívala, nehodovala neiluminovala na oslavu velké události a te vše na útraty pyšného a šťastného starého Klugen-

steina.

Kapitola v Strašná katastrofa. Nastal soud. Všichni vynikající lordové barenové byli shromážděni v soudní sini věvod- ského paláce. Ani místečko nebylo nezaujato kde byl by mohl divák státi neb seděti. Konrád oděn v purpur a hermelín, seděl v křesle prv ního ministra a na druhé straně seděli vznešen soudcové země. Starý vévoda přísně nařídil aby soud nad jeho dcerou se konal bez milost a pak se odebral na lože se zlomeným srdcem Jeho dnové byli sečteni. Nebohý Konrád prosi jako o svůj život, aby byl ušetřen muky sou- diti přečin své sestřenky, ale marně. Nejtruchlivější srdce v celém tom velikém shromáždění bylo Konrádovo. Nejblaženější srdce jeho otoe. Neboť boz vě domí své dcery „Konráda“, starý baron Klugen- stein přišel, jsa v zástupu šlechtieů vítězo- slavný vznáhajícím se štěstím svého domu. Po příslušném provolání hemoldů a násl. du jících jiných předběžných článcích etihodný nej vyšší sudí pravil; „Vězni, předstupl Nošťastná kněžna povstala a s odhalen u tváří stála před nesmírným množstvím. Nejvyše sudí pokračoval „Nejvznešonější paní, před veliké soude této země bylo vzneseno a dokázáno, že ben svatého manželství vaše Milost dala život dítět a při našich starobylých zákonech jest trestem smrt, vyjma v jědiné případnosíi, kterou ván oznámí jeho Milost, úřadující vévoda, náš do- brý Lord Konrád, ve svém slavnostním roz- sudku; prolož dejte pozor. Konrád vzťáhl váhavě žezlo a v téměž oka- mžiku srdce ženy pod jeho rouchem zachvělo se litostně vůči odsouzenému vězni a slzy vstou- pily mu v oči. Oterřel ústa, aby promluvil, ale nojvyšší sudí řekl hbitě: „Ne tam, vaše Milosti, ne tam. Není záko- nité pronášeti rozsudek nad někým z vévodsko linie odjinud než s vévodského trůnul“ Hrůza stoupala k srdci nebohého Konráda a chvějný otřes probíhal železnou soustavou jeho starého otce. Konrád nebyl koru- neván — směl se odvážiti znesvětiti trůn Váhal, zblednuv strachem. Ale musilo tak býti. Udivené oči již na něm tkvěly. Kdyby váhal déle, staly by se podezřívavými. Vystoupil n trůn. Nyní vztáhl opět žezlo a řekl; „Vězni, ve jménu našeho vládnoucíh pána, Ulricha, vévody z Brandeburgu, přistu- puji k trudné povinnosti, jež mi připadla. Vě- nujte pozomnost mým slovům. Dle starých zá- konů této země musíte jistě umříti, vyjmaž uvedete účastníka své viny a vydáte ho katu. Chopte se télo příležilosti — zachraňte se, do- kud ještě můžete. Jmenujte otce svého dí Slavnostní ticho nastalo ve velikém shro máždění, mlčení tak hluboké, že mohli lidé sly- šoti svá vlastní srdce tlouci. Pak se kněžn zvolna obrátila s očima, planoucíma nenávist a ukázavši prstem přímo na Konráda, řekla „Ty jsi ten muž!“ Děsné přesvědčení, o jeho bezmoci, zou falé nebezpečenství udeřilo chladem v Konrá- dovo srdce, chladem samotné smrti. Jaká mo va světě ho mohla zachrániti! K vyvrácení ob- vinění musil odhaliti, že byl ženou; a pro ne- korunovanou na trůnu vévodském sedící ženu byla smrt! V jeden a týž okamžik on i jeho mrzký otec omdleli a padli k zemi. Ostatek tohoto jímavého, událostmi boha tého vypravování nebude nalezen ani v této, ani v některé jiné publikaci, ani teď, ani v budou- cím čase. Pruvda jest, že jsem svého hrdinu. (č hrdinku) přivedl do tak důkladných úzkých, že nevím, jak ho (či ji) mám z nich zase dostat — a proto si chci z celé věci umýti ruce a zůsta- viti oné osobě, aby z toho vyšla jak nejlép možno — nebo aby v tom zůstala. Myslil jsem že bude docela lehké vyrovnat onu malou ne snáz, ale teď to vypadá jinak.

těte!

Za našich dnů...

Napsal V. Petr. — Co se pak týče našich dětí, mého dra hého Artura a Vaši roztomilé dcerušky, jsem opravdu rozrušena lím, co mi píšete, má nej- dražší. Zdá se mi, že teprve teď pochopuji plně stesky mých známých, kteří si mi stéžují, jak téžko lze za našich dnů provdati dceru za řád- ného muže. A kdybyste slyšela historky, jež s o těch věcech vypravujíl Jsem jista, že Vy, které jsme v klášteře „svatá“ přezdívaly, odsoudila býste mnohé jed- nání a mnohé prostředky, jichž chápou se za našich dnů matky, aby své doery dostaly pou čepvček. A s našimi dětmi nebude snad přece tak

zle, jak se Vám zdá, drahoušku. Znám Artura, docela jej poznávám v tomto otálení s vyjádře- ním, na které obě tak toužebně čekáme. Ale jsem jista, že Otilku miluje a bolelo by mne, kdybyste o tom pochybovala. Vždyť je Artur tak dobrý! Stopy klamu nenašla byste v jeho jed- nání. Ujišťuji Vás, má drahá, že si spojení s Otilkou, kleré jest touhou naší, ze srdce přeje a že jen jeho bezmezná ostýchavost — kterou zdědil po své malce — je vinna tím, že nepod- niká dosud kroky, aby spojení toho dosáhl. Ale jsou přece recepty na takové nesmělé pláčky a malá lest, jíž by se snad užilo, aby se Otilka s Artorem sešli ve chvíli, kdy se nezdržl padnouti si v náruč před očima šťastné naatinky, nebude jistě nikým špatně vykládána . Téhož dne, kdy paní Lundová dostala do- pis, jehož úryvek dovolili jsme si podati, bylo možno zastihnouti paní Lundovou s dceruškou, sedící vedle sebe a zaujaté touže myšlenkou: Arturem. Chýlilo se k večeru a blížila se hodina, kdy pravidelně Artur přicházel. Paní Lundovou bylo stanoveno, že tento den, který poslední trávili v lázních, má býti dnem Otilčina zasnoubení s Arturem. Matka neměla před deerou tajemství a tak, když společně byly přečetly list. Arturovy matky společně přemýšlely o plánu, jak bylo by možno dosáhnouti kýženého eíle. A výsledek přemýšlení? Otilce poručeno ulehnouti následkem úna- vy. Matka sama uložila dcerušku na lůžkoa urovnavši vše jak nejlépe bylo možno, poručila Otilce spát, jakmnile vstoupí Artu. Když vycházela paní Lundová z pokoje, aby uvítala vedle Artura, ohlédla se u dveřía její oči s uspokojením spočinuly na roztomilém obrázku: jako víla ležela tu Otilka pod bělost- nou pokrývkou ne zcela ke krku dotaženoua dole shrnutou v záhyb, z něhož vykukovala roz- tomilá, maličká požka, potažená přiléhající, hed- vábnou punčoškou, s prolamovaným pletením „Ach — pan Doret,“ vítala v následujícím okamžiku ve vedlejším pokoji paní Lundová Artura, ladic tvář v nejpříjemnější úsměv a podá- vajíe mu ruku k políbení. „Dnes budete se musit spokojit jen mojí společností. Otilka byla tím horkem tak una- vena, že si musila jít odpočinout. Ale —“ do- dála s protekčním přízvukem v hlse, domníva- jíe se viděti v Arturově pohledu záblesk zkla- mání — „dovolím Vám podívati se na ni, jak jí to slušl.“ A kývnuvši hlavou s úsměvem šťastné matky vedla jej vedle, opatrně otvirajíc dvéře, aby dceru neprobudila. Artur stanul na prahu. Zadíval se na dívku pak obrátil zmatený pohled na matku, snažíeí se postřehnouti v jeho tváři vzrušení „Ah — nožka,“ promluvila pojednou panl Lundová a postoupila ku předu, aby shrnula pokrývku a skryla tak Arturovým očím to, co mělo zůstati skryto. Ale Artur jí, zadržel za „Ne — nechte tak, prosím,“ pravil třesou- cím se hlasem. „Drahý synu,“ odvětila vřele paní Lundová, pátrajíc v jeho tváři, jak působilo toto oslovení Ale Artur, jakoby ho neslyšel, vzníceným pohledem díval se na Otilku. „Musím ji přikrýt,“ bnula sebou znova pani Lundová. Ale Artur ji zase zastavil a nespou- štěje očí s milované dívky, šeptal rozechvěna „Nejdražší matinko — prosím vás — ještě tu druhoul“ Úryvek dopisu, jejž poslala paní Lundová Arturově matce: „... Váš syn Vám snad vysvětlil, proč byl nucen přerušiti své styky s námi. Podotý kám, že byl přinucen... Nechci zváti svým zetěm muže, který takovým způsobem pohliží na mojí doeru. Oh — jak zkažení jsou mladí muži ze našich dnů!. ..

ruku.

Talisman.

Napsal Wlodzimierz Perzýáski. Z pelštiny přelcti Jiří Sčerbinský Jedné noci rodičům, kteří bděli nad koléb- kou smrtelně nemocného dítěte, ukázal se zlý duch a řekl: — Váš syn se uzdraví, ale bude si vydělá- vat chléb svou hlavou. Jsou situace, v nichž není známo, jak se zachovati. A v takové právě ocitli se tito ubozí lidé. Z jedné strany radost, že se jim dítě uzdravi, z druhé zoufalost nad pším osudem, jaký mu život chystá. V rodině té už byl jeden syn spisovatel. Zlý duch zmizel a nebylo ho ani lze pro- siti o slitování. V pokoji zůstal po něm jenom nemily sírový zápach. Od té doby začaly smutné dny ... Otee i matka každého rána obětovali všem zlým i dobrým duchům, konali pouti na zá- zračná, svatá místa, ale nic to nepomáhalo. si Teprve asi po roce poradila jim jedna sou- sedka, aby se odebrali k jedné hadačce, která bydlila v lese a znala veškera kouzla. — Nepomůže-li ona, pak už nikdo ne- pomůže. Kam by nešla zoufalá matka, když na tom záviselo štěstí jejího dítěte ! .. Měla v poštovní knížce něco uloženo, vy- zvedla tedy ty peníze s povzdechem, jela tram- wayí za město a odtamtud pak pěšky do lesa. Šla dlouho; den byl parný a teprve k ve- čeru spatřila chatu čaredějníce. Před vrátky dva černí kocouři konali svou stráž. Srdce začalo jí silně Uouci a nesměle při- blížila se k vrátkům. Čarodějnice byla stará a měla nemilou tvář. Vyslechnuvší nářky ubohé malky, pokývla smut- ně hlavou. Na to odešedši do sklepa, přinesla malou lahvičku s narůžovělou tekutinou. — Dej to vypiti svému dítěti a říkej nad ním třikrát: „Špatný ten pták, jenž vlastní hnízdo pokáli...“ Pak se zase všechno na dobré obrát. Šťastná matka nevěděla, jak má čaroděj- nici poděkovati. Padla před ní na kolena a ruce jí líbala. Teprve po jistém vnitřním boji osmělila se jí zeptati, co to je v lahvičce — V té lahvičce — řekla slavnostním hla- sem čarodějnice, zvedajíc svou kostnatou ruku — je zhuštěný extrakt lidské hlupoty. Kdo h