Číslo 185.

V Praze, dne 8. července 1900.

Ročník IV.

Rodakce, administrace expedice: Praha, Pštrossova ulice, číslo 200—II Kofrankované dopisy se nepřijímají, rukopisy se nevracejí Hozapečetěné reklamace jsou porta prosty. Inserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vždy o dvanácté ho- dině polední. Jednotlivé číslo za 8 h. Telefon radakce č. 1125.

Al

UICKE LIS

hral

Přodplatné pro Prabu s donáškou do domu: měníčně. . . . . K 2.80 čturtletně . . . K 8.40 celoročně . . . . K 33.60 Pro tuzemsko poštou: 3.— měsíčně . . . .. čtyrtletně . .. K 9.— celoročně.. . . K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtvruletně . . . K 12.— celoročné... . K 8.— Předplatné do Ameriky, Francte, Švýcarska, Ita- lie, Belgie a Anglie: čtvrtletně . . . K 18.20 celoročně . . . K 52.80 Telsf. sdministrace i126.

Slunce vychází ve 4 hodiny — minut ráno. Slunce zapadá v 8 hodin 9 minut večer.

Neděle: Kili a na.

s v.

Čtyřicetihodinná pobožnosť v chrámu Páně u sv. Ludmily na Vinohradech od 8.—11. t. m.

Dnešní číslo jest o 12 stranách. Příští číslo vyjde v pondělí v obyčej- nou hodinu polední.

Pomsta.

Slovo to vyšlo z úst německého císaře a vzbu- dilo trapnou ozvěnu po všem světě. Německý císař jako řečník mívá temperamentu až příliš. V pří- čině té nezapře se v něm junkerská krev a plno- krevný Prušák, jehož slabostí je, přeháněti. Všecky čelnější listy nad slovem Pomsta se pozastavily ba i prušácké listy snažily se ostrý jeho význam seslabovati. Vídeňský »Vaterland« věnoval mu delší úvodník. V listech ruských vzbudilo ozvěny ironické. — Kolik pak asi — táží se — vojáků může německý císař s ohledem na vzdálenost a na dopravní prostředky do Číny vyslati? Nanejvýš 10.000! Ano, kdyby do Číny bylo daleko jako do Čech, mohl by jich poslati třeba milion, avšak Čína leží přece jen trochu jako z ruky. A to je ovšem mrzuté. Biskup Anzer, jenž Čínu zná mnohem důkladněji, než kterýkoliv diplomat, snažil se ve svém listě císaři slovo Rache pozmírniti v slovo Sühne, což zní ihned jinak. Katolický hodnostář zná zajisté vznětlivost Čiňanů a ví též, že vraž- dění Evropanů nenalézá u všech souhlasu. Římský dopisovatel »Nového Vremene« po- dává zprávu o své rozmluvě s italským missioná- řem, který se právě z Číny vrátil. Svědectví jeho je důležito. Katolický missionář nemůže tvrditi, že by čínské hnutí bylo protikřesťanské. Příčiny jeho jsou jen politické. Namířeno je hlavně proti Angli- čanům a Němcům, kteří zachvacují čínské území a vedou si naproti obyvatelstvu drze a vyzývavě. Číňané přičiněním jejich probudili se ze své ne- tečnosti a uviděli, že z Evropy valí se na jejich vlast jakési hrozné strašidlo, jež musí zahnati dříve než je požere. Reptání počalo se ozývati od té doby, co Němci zachvátili Kiao Čau. Jen bláhovec může se domnívati, že vzpoura mass vznikla náhle. Ona se připravovala postupně, a evropští diplo- maté v Číně ničeho nevěděli a netušili. Konečně Cíňané hájí také svou víru a missionáři bývají vždycky prvými oběťmi, když se lid bouří proti Evropanům. Avšak poměry byly do poslední doby tak snesitelné, že čínský císař a papež vyměnili si drahocenné dary a zvláště císařovna byla k pa- peži blahosklonná. Z řeči missionářovy vysvítá, že věc Evropy v Číně je ztracena. Řádným, rychlým a přísným vojenským zakročením bylo by možno hnutí bo- xerské zaraziti, ale Evropa na to nebyla svými

zástupci připravena a vládne naproti Číně hrstkou vojska. Než přijdou posily, povstání zachvátí celou neobsáhlou říši Číňané jsou mystikové, žijící ve věčných snech, slepě chodí do záhuby, a je za- potřebí veliké energie, muoho síly, aby jejich národní hnutí bylo uduseno. »Birževyja Vědomosti« jsou pro to, aby vel- moci společně vysvobodily své poddané, avšak roz- hodně se ozývají proti krutým návrhům, aby na příklad byly rozmetány hroby předků císařské ro- diny v Pekingu. Pochází li návrh tento skutečně od konsulů, list doufá, že konsul ruský proti němu protestoval. Hrozba tato je barbarská a kulturních států nedůstojná, a Číňané nejen že se jí ne- leknou, nýbrž pojmou k Evropanům ještě větší ne- návist.- Kdyby věc Německa a Číny měla přijíti před nestranného soudce, dejme tomu, třeba říšský soud v Lipsku, nevíme, nevypadlo-li by rozhodnutí ve prospěch Číňanů. A může-li z úst Evropana vy- jíti hrozba rozmetání hrobů předků císařské ro- diny v Pekingu, pak divme se divokosti čínského lidu, s jakou ze živých Evropanů dělá mrtvoly a je zhanobuje. Před sto lety byli to francouzští revolucionáři, kteří hroby francouzských králů bar- barsky zneuctili. Člověk-bestie objevuje se všude v Evropě i v Číně. Moderní náš živeb v nej- lidnatějších městech vykazuje skoro denně ex- empláry lidských bestií. Čím více mizí náboženství z davů lidu, tím více jich bude bývati. Proto mohlo by se horkokrevnému císaři na mysl uvésti naše české pořekadlo: »Pomalu s tou flintou !« Vídeňský »Vaterland« při té příležitosti při- pomíná mu místa písma sv. o králi, jenž dříve než vyšel do boje, rozmýšlel se, má-li jíti do boje s 10.000 muži proti nepříteli, jenž jich má 20 000 — a snad i stokráte tolik. Angličané mohli by cí- saři nejlíp pověděti, mnoho-li stojí vydržování sto- tisícové armády několik tisíc mil daleko. A pak měla by Evropa, a zvláště Německo, kajicně v prsa se bíti. Byli to němečtí cvičitelé čínského vojska, a byly to německé toyárny, jež Číně dodávaly pušky a děla, z nichž Číňané ted střílejí do Evropanů. Jaká to Nemesis! Slovo válka vyslovuje se sice snadno, ale evropské velmoci osudné to slovo doposud vy- sloviti se zdráhají. Tane diplomatům na jazyku, ale nechce se mu nějak ven. »Novoje Vremja« připomíná, že za cara Miku- láše I. zavražděn byl ruský vyslanec v Teheraně vzbouřivší se lůzou, a že vykonání toho zločinu

právě tak jako v Číně bylo podporováno tajným souhlasem perských úřadů, že však Rusko nevypo- vědělo Persii války, aby se pomstilo. A to byl nejvýš moudrý čin zahraničné politiky Mikuláše I., jehož nesmí býti v přítomné době zapomenuto. Šovinismus německého císaře a jeho horečná žádost, povýšiti Německo na námořní moc, mohly by snadno Evropu zaplésti do světové války. Postup Anglie, Německa a přidejme k nim i Fran- cii a Italii v Africe, jejíž ohromné území jako dravci mezi sebe již roztrhaly, musil v Číně vzbu- diti úžas. Vždyť i Číňané mají své noviny, v nichž se dočítají, kterak Anglie právě rve Boerům z ru- kou jejich zem. A zrovna tak postupují mocnosti proti Číně. Jedna za druhou trhá jim území kus po kuse. A Číňané nejsou přece africkými divochy, nejsou rozdrobeni na nepatrné nárůdky. Musí to býti hrozná ozvěna, jež se ozývá od hranic sibiř- ských až k horám himalajským a vyzývá do »svaté« války proti evropským lupičům. Tolik rozumu a paměti přece chytří Číňané mají, aby uvážili, jaký osud stihl 300milionový národ indický a jaký by asi stihl je, kdyby se nebránili. A proto hodlají se brániti po svém čínském způsobu. Nemůže pro Evropany býti většího pokoření, jako když vidí, že Číňané evropskou civilisaci porážejí její vlast- ními zbraněmi. Evropa si je vycvičila — na sebe. Vycvičila si již dříve i Mohamedány, kteří ted s evropskými zbraněmi táhnou s Číňany na Evro- pany. Ujišťuje se, že 30.000 fanatických Mohame- dánů stojí proti Evropanům ve zbrani, a že celé povstání je spolusosnováno Mohamedány, kteří v obou Indiích proti Angličanům nemohou nic svésti a proto podněcují své bratry v Číně proti křesťanům. A pak musí se jestě uvážiti: Je to civilisace, co Angličané a Němci Číňanům vnucují? Biskup Anzer vyjádřil se, že, viděl-li kdy v Číně člověka opilého, byl to Evropan. Snad se Číňané v evropských knihách dočtli, jakou to civilisaci Evropané šířili mezi americkými rudochy? Kdo jen poněkud všecky ty ohavnosti zná, jakých Evropané natropili v Americe, v Africe a již i v Austrálii, ten vlastně by měl říci, že Čí- ňané mstí se teď Evropanům za všecky jejich hří- chy na všech mimoevropských národech páchané. Když Kolumbus Ameriku odkryl, měl na zře- teli především šíření křesťanství a měl úmysl po- klady Ameriky upotřebiti na vysvobození sv. země z moci Turků. Avšak španělští vojáci, spekulanti a židi zhatili mu všecky jeho vznešené plány. Když prý Kolumbus kdysi jednoho dvorského žida po- tkal u dvora, vyťal mu před celým dvorem políček,

Kulturní Listy-

V Praze dne 7. července. K. — Domy od Uršulinské ulice až k Vltavě v Praze tvoří veliký čtverhran, jenž na jedné straně zakončuje se klášterem Uršulinek a na druhé Národ- ním divadlem. Každá z těchto budov jest ve svém způsobu imposantní. Klášter Uršulinek sestává z kom- plexu domů, jež během dvou století jakoby ze země byly vyrostly; kdežto Národní divadlo jakoby bylo z pěnivé Vltavy vynořilo se rázem, jako ta bohyně řecká. Uršulinský klášter a Národní divadlo — dva to různé světy, dva kontrasty, jichž různost nelze ani dobře si představiti. Z klášterních oken je viděti do oken divadla, z nichž září elektrické světlo a z di- vadla je zase viděti do zastřených hořejších oken klášterních, v nichž občas zakmitne světlo petrolejové lampy. Mezi divadlem a klášterem rozprostírá se ve- liká zahrada řeholnic, kterouž před divadlem zakon- čují dva domy. S pavlanů těch domů je viděti do za- hrady, v níž časem zakmitne se závoj některé — jak svět za to má — nešťastné bytosti klášterní. Dva to různé světy: Divadlo a klášter, těsně vedle sebe. Z divadla ozývá se vířivá hudba a zpěv — samý to jas a radost — na pohled. A z kláštera — jak svět za to má — ozývá se zase samý žal a vzdech, jenž ale odráží se od neproniknutelných zdí- a mříží, za nimiž nešťastnice jsou držány jako v ža-

láři. Všecky, jak to veliký náš básník napsal, vrhly se do toho žaláře ze zoufalství a nyní toho asi litují — — je však již pozdě. A přece, kdo dobře zná oba ty světy: divadelní a klášterní, bude souhlasiti se mnou, dím-li, že nikde se tolik nenapláče, nikde neproleje tolik trpkých, hořkých slzí jako ve světě divadelním a že naproti tomu v klášteřích najde se dosti tváří blahem ozá- řených. Jeden z předních zpěváků divadelních, jenž zpíval skoro na všech divadlech Německa, pravil ke mně nedávno, že jeho plášť, jejž měl na sobě v roli krále, stál přes 400 zl., který prý ale teď sotva stojí za 30 zl. Významné na tom plášti je, že na hedvábném svršku je samý pozlátkový lesk a vespod podšívka z hrubého plátna. Kterak trefně označil ten divadelný život: svrchu samý lesk a vespod hrubá, drsná podšívka. — Kdyby té hrubé a tuhé plátěné podšivky nebylo — dodal pěvec — celá ta povrchní paráda by se cvrkla. — Trefný to obraz života divadelního. Co divák denně na jevišti vidí, je pouze povrchní lesk, ale z ním je hrubá podšivka, drsná, mnohdy i krutá, ne- uprosná kázeň, bez níž by se všecka divadelní pa- ráda sovrkla. Píši o divadelních poměrech vůbec a nemám na zřeteli jen naše Národní divadlo.

Mnohý návštěvník divadla je nadšen pro ballet. Jaká to zářivá radost jeví se na tváři tanečnic ! Ale málo kdo ví o hrubé podšívce při zkouškách, málo kdo ví o těch vybraných slovech, jichž se tu taneč- nicím dostává. Na jednom obraze podepsaném: »Při zkoušce« je baletní mistr uprostřed tanečnic zná- zorněn s bičíkem v ruce, jimž pohání je ku skokům zrovna asi jako kaprál při execírce dragounů. Často prý též nohy tanečnic přicházejí do prudkých styků s nohou tanečního mistra. Ba pro- nikla dokonce z divadelního zákulisí zvěsť, že kdysi pod nohama tanečního mistra vypustila ducha proslavená ballerina. Tedy na vrchu lesk a vespod hrubá podšívka. Dobře ještě, že nepíše každá divadelní dáma své memoary. Ostatně je jich tolik již napsaných, že by mohlo každé dítě věděti, jakým ostrým trním je vy- stlána cesta k vrcholu divadelní slávy. V zápětí každého talentu plíží se jako had — závisť. Ně- kverým umělkyním dává se dokonce přívlastek: diva — tolik co bohyně — a opravdu mnohá diva dělá své divy co do kočičí nesnášelivosti, drápavosti a umíněnosti, jež často nalézá svou dohru buď u soudu, anebo v souboji na hole a holé dlaně jejich pánů manželů, anebo i ctitelů. Ta hrubá pod- šivka kouká ze všech skulin divadelního života. Ovšem podšívku tu na těch fotografiích divadelních dam není viděti. Nedávno stavělo se mnoho lidí před Šlikovým