ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 a4d251c0-710e-11dc-95cf-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
ALTO TextBloky — 17
#1 alto_textblock #1
21. února 1904.
#2 alto_textblock #2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
#3 alto_textblock #3
k čislu b2.
#4 alto_textblock #4
Strana9.
#5 alto_textblock #5
Epidemie.
#6 alto_textblock #6
Jedna z knih Ignáta Hořice, „Drobné črty a povídky vojenské“, obsahuje mimo jiná vypravování cyklus drobných kapitol Z ovzdu- ší kasáren. A v jedné z těchto kapitol vy- pravuje autor o podivné epidemii, o střilení. Kdesi na jihu, v bývalém pochmurném klášteře. ukasárněn byl prapor myslivců. Kdysi po půl- noci zahoukl rozlehlými chodbami výstřel. Zabi se to vlastní rukou myslivec Cetini, kterýž stá na stráži před kasárním vězením. Zastřelil se beze vší zjevné příčiny. Ač nebylo-li příčinou sebevraždy strašidelné vypravování jiného vojáka, jež bylo předcházelo. Sice již o den dřive, ale Cetini byl patrně bázlivec, strašpytel, a když se druhý den octl na stráži, rozpomenul se na všechny hrůzyplné příběhy, jimiž vojín Bernen častoval včera své druhy, a v duševní své skles- losti se zavraždil. Vystrojili mu krásný pohřeb, doprovodili ho vojenskou hudbou na hřbitov. navršili rov.
#7 alto_textblock #7
A to byl počátek epidemie. Za tři dny zastřelil se jiný voják. Nikdo sevěděl, proč. A zanechal listek: Prosím o krásný vojenský pohřeb. .. Vyplnili jeho přání, vystrojili mu jej. Vojá- kům nesmírně se líbil, nemluvili o jiném, než o tom pěkném pohřbu. Což na tom, že byl bez příčiny zmařen mladý život! Což na tom, že ro- dičům jeho tam daleko doma bylo způsobeno nesmírné hoře! Těšili se na synův návrat z vojny, snad měl pokračovati v živnosti otcově, snad po něm nedočkavě toužilo srdce dívčí, snad i vojín sám do nedávna těšil se na domov, ale místo něho došla suchá, ohromující zpráva: Syn váš skonal vlastní rukou! Co na všem tom — jen když měl krásný pohřeb!
#8 alto_textblock #8
A ještě té noci po pohřbu zastřelil se voják třetí. Nadřízené instance byly znepokojeny, za- vedeno vyšetřování, zkoumány příčiny, nic ne- vypátráno. Byl zase pohřeb a zase lahodili si vojáci praporu vzpomínáním, jaký že byl pěkný Následovala sebevražda čtvrtá, pátá. Veliteln zmocnilo se horečné rozčilení. Vojákům odňaty ostré náboje, aby nešťastné epidemii byla uči něna přítrž. Přes to kdosi nějakou patronu ukryl zatajil, a za noci houkl výstřel další, šestý. Tu konečně byl nalezen prostředek proti rozmáha- jící se epidemii. Tomuto poslednímu sebevrahu již nevystrojen slavný pohřeb. V noci se za- střelil, nepochybná jeho smrt zjištěna lékařem a dvěma důstojníky, ještě za ranní tmy vyvezen na hřbitov a pochován jen v košili při hřbitovn zdi. Vojákům vráceny byly zas ostré náboje. důstojníkům nařízena největší přísnost, cvičen vojínů ztuženo a vydán rozkaz, že kdo se za- střeli, bude za dvě hodiny po smrti zcela nahý hozen do jámy za zdí hřbitovní. Prapor myslivců pobyl ještě rok v oněch kláštorních kasárnách, ale již nikdo z vojínů se nezastřelil. Již nikomu nekynul ten vábný, zá- věrečný efekt — krásný pohřeb s hudbou, čety soudruhů v parádním stejnokroji, účastenstvi obecenstva, uslzené zraky ženštin, projevy po- litování a vůbec vše, co s tím souvisí. Nikomu se nechtělo nahému a beze slávy do vlhké chladné hlíny. Snad bylo lze vysvětliti sebevraždu prvního vojína ustrašením, bázlivosti, roznícenou obraz- ností v noční době — zkrátka, nestatečností du- ševní. Ale kterak ostatních pět, kdy nebylo žádného týrání, ba, kdy služba následkem prv ních výstřelů byla ulehčena, přísnost představe ných zmírněna? Není pochyby, že tu sváděl k sebevraždán chorobný romantismus, sentimentalismus. Kyne mi krásný pohřeb ... Jaký to pošetilý výhled do — budoucnosti, které sám se nedo- čkám! Železná ruka vojenské správy dovedla za- meziti další šíření epidemie. Prostým rozkazem o potupném vhození do jámy vyléčila chorobný ten romantismus. Zjevy takové však nevyskytují se jen u vojska. Podobnou epidemii zachvacovány bý- vají také jiné vrstvy. Vzpomeňte si na příklad. kterak v jistých dobách stejnému romantismua sentimentalismu propadají služebné dívky. Snad vždy první, která trpí pod nesnesitel- ným útlakem duševním — a bývá to pravidelně nešťastná láska — vrhá se v náruč předčasné dobrovolné smrti ze skutečného zoufalství. Snad. Co následuje? Nerozvážný její čin je zvěčněn v novinách. Všechny podrobnosti sebevraždy, všechny okolnosti vyličovány jsou až trapnou mnohomluvností nekonečných lo- kálek. Celá historie lásky její odhalena, mnohdy nejehoulostivější podrobnosti vynášeny na světlo Její poslední výkony, poslední chůze, poslední slova, způsob, jakým se nešťastnice chystala ze světa — vše se rozřeďuje, jen aby čtenáři sen- sace chtiví měli co nejvíce potravy. Zanechala po sobě psaničko. Obsah jeho dopodrobna se uvádí. A „nepřehledné davy lidstva provázely rakev její a hlasitě projevovaly politování nad časným skonem jejím, nad životem v rozpuku mládí zmařeným“ — tak zprávy končívají. Zajisté, že v každém člověku citlivém pro bouzí se politování nad životem svévolně zma- řeným — zmařeným na samém téměř počátku. Avšak psychologie veřejného mínění mohla by již býti tak vyspělá, aby věděla, že všechny ty obšírné zprávy, všechno to zálibné líčení po- smrtné vede k účinkům právě opačným. První obět klesla v předčasný hrob ze zoufalství snad skutečného, neodolatelného, ve chvilkovém po- blouzení mysli — ve chvíli té nebylo na blizku čl věka, který by sebevražedné myšlenky byl rozplašil, duševní rozpoložení chorého děvčete vyjasnil. Snad odklad jediného dne, snad jediná vzrušující událost rázu sebe podřízenějšího byla by rozptýlila osudný záměr.
#9 alto_textblock #9
Ale brzy po případu prvém následuje ně- kelik dalších, v různých končinách města, a tu již nebylo pohnutkou nepřemožitelné zoufalství nezdolné nutkání k sebevraždě jako při prvé oběti. Nevycházelo a nevyrostlo z vlastního nitra, ale bylo jaksi vočkováno. Byl tu popudem přiklad a popud sesilován vším, co následovalo po smrti a po pohřbu oběti první.
#10 alto_textblock #10
Nelze pochybovati o tom, že veřejné líčení příprav, posledních okamžíků a způsobu smrti prvního sebevraha má nepřímý účinek na případy další. „Celý svět o ní mluví,“ uvažuje druhá dívk pobloudilá, „eelý svět ji lituje. Kterak pěkně bylo vypsáno, jak ležela v rakvi, obložena kvě- tinamil Kterak nad ní plakali! Půl města byle na pohřbu! A jaké psaníčko po sobě zanechala Až se člověk rozpláče!“ Dívka, která takto uvažuje, má jistou vlohu k romantismu. A ten se rozplameňuje víc a více. „Zrovna tak bych to udělala!“ řekne si na kone A jenom nejmenšího popudu třeba — skutekse dostaví. Domácí mrzutost s paní, jakých bylo před tím padesát a všechny šťastně minuly; ne- dorozumění s milencem, které by se při nejbližší příležitosti odklidilo, mnohdy pouhý vzdor — záměr pojat. „Nesnesu déle takový život!“ A ne- šťastnice každým pomyšlením sama sebe snaží se přesvědčiti, že ho nelze snésti. Násilně vyvo- lává v sobě nové a nové důvody, až se jí sku- tečně život jeví v podobě nejčernější — mysl se obluzuje. A v této spleti zmatených myšlenek, v tomto stavu počínající nepříčetnosti prosvítá temnem jen jediný záblesk: pomyšlení na poli- tování světa, na krásný, pohnutlivý pohřeb, kterýž bude vypsán v novinách. Její jméno chvíti se bude na rtech všech lidí, celého světa. Jak dlouho? jest jiná otázka, s níž se neobírá. Že již zejtra nová událost uvrhne její historii v za- pomenutí, že pouhá rvačka kdesi, pouliční vý- tržnost neb cokoli jiného bude čteno se stejným zájmem a že nikdo již nevzpomene ani její ne- šťastné lásky, ani krásného pohřbu, o tom ne- šťastnice neuvažuje. Aniž uvažuje o tom, že tu v nesmírném, neutichajícím hoři zůstaví matku, otce. Nepředloženým činem svým otrávila jim zbytek života. Ne každá sebevražda má kořen svůj v okol- nostech naznačených, ale jistě mnohá. Kdyby časopisy byly skoupější v referátech svých o po- dobných sebevraždách, kdyby neovíjely sebe- vrahy onou jistou gloriolou mučednictví, kdyby zcela suše a střízlivě uvedly prostý čin — vy- žaduje-li toho již nutnost — lze souditi, že by mnohá sebevražda nebyla spáchána. Nemaje na- děje na onu velice pochybnou a draze zaplacenou posmrtnou „oslavu“ — budiž mi dovoleno na- zvati to tak — mnohý sebevrah žil by dále. Snažně kladu příslušným činitelům na srdce, aby o télo věci uvažovali. Jsem přesvědčen, že nejsem v tomto mínění svém osamocen. Bohužel, všechno tu bylo již a vše se vrací Minulých právě dnů zavládlo značné vzrušení nad vyskytnuvší se novou epidemií toho rázu. V několika téměř dnech zmařeno bylo šest mla dých a jistě v plném slova smyslu nadějných životů. Sebevražedná epidemie postihla žáky středních škol. Povrchní, mělká úvaha duše davu jest brzy hotova se svým úsudkem. Na kom vina ? Patrně na učitelích. Jaký kvapný, přenáhlený a nespravedlivý úsudek by to byl! Vyskytne-li se časem i v tomto stavu některý ojedinělý „tyran“, „sekant“ zdaliž nebyli sekanti takoví vždycky, odjakživa? A jinoši přes to nestřileli a neotravovalise houfně. Zdaliž nejsou sekanti taky v jiných sta- vech? Zdali nejsou v úřadech, jako vynikající funkcionáři, a zdali tam velmi často „nesedí na některém svém podřízeném, který jim je ne- sympatický? Zdali nejsou a nebyli tak zvaní se- kanti ve všech oborech? V obchodech, v pisár- nách, v bankách, v dílnách, v továrnách? A sluší velmi přesně rozeznávati v každém případě, zda jisté konání jest pouhou, zlomyslnou sekaturou nebo jenom přísným domáháním, aby byla plněna povinnost? A že nemohou také poslední žalostné pří- pady sebevražd žáků býti vysvětleny všeobecn tvrdostí a bezohledností, toho důkazem nezvrat- ným jsou slova jednoho z mladých, politován hedných pobloudilců, který v zůstaveném liste doslova praví: „Poděkujte také za mne všem pp. profe- sorům. Že jim za všechna dobrodin upřimně děkuji! Zvláště panu profesoru (jméno) poděkujte! Byl mým dobrodincem.- Nenaskytuje-liž a nevnucuje-li se tu do mněnka, že sebevraždy, jež následovaly po prvém případě, byly zaviněny taky tím, co lékaři na- zývají suggescí? Nevzniká-liž tu úvaha, že po- litováníhodné ty činy mladých lidí nevyvírají taky z chorobného romantismu a sentimentalismu? Aspoň v nejednom případě? Že tomu zajisté tak. nasvědčuje pohnutka jednoho z nich: nešťastná láska. Ach, v tom věku však jest více lásek ne- šťastných nežli šťastných, neboť kolik lásek ta- kových mladých, nedospělých jinochů vede k žá- doucímu, uspokojivému konci? Není-liž známo a téměř příslovečno, co je „studentská láska“? Vzplanutí mladého srdce, projev blížícího se mužství, a nesmírný počet lásek takových vzplane i vyhoří — pouhá kapitola v životě, pravda, ka- pitola krásná. O, mílí mladí muži, bylo by arci neskonale krásné, kdyby každé to vzplanutí mladých srdei mohlo věsti k onomu vytouženému spojení na vždy. Co síly, co čistoty by bylo zachováno, eo vzácného zápalu duší neposkvrněných, nesobe ckých, nevypočítavých! Ale již i vám je známo že cosi takového bylo by možno jen v idylli ckých poměrech, v jakých lidstvo dávno nežije Již i vy víte, že dříve než kteroukoli milovanou bytost kdysi můžete uvésti pod střechu společné domácnosti, je vám podstoupiti dlouholetý. úporný zápas o existenci vlastní, a pak že vám teprv bude lze postarati se o existenci ještě jinou. Zbožňujte, milujte čistě, v kom z vás hnut ta dříve se probudí, než možno uspokojiti je svazkem nerozlučným, ale buďte pamětlivi, že předchází povinnost. Tou povinností jest abyste dokonali vzdělání své, abyste kdysi mohl zaujmouti náležité místo v povolání vyvoleném. A povinnost vaše je dvojí. Nejen k vlastní osobě, ale i k celku. Nejen chléb, taky myšlenka vás má vésti. Právě proto, že jste nastoupili cestu, jež vede ke vzdělání nejlepšímu, nejúplnějšímu, jehož se vám může dostati, jste povinni rozumět povinnosti své nejlépe a míti pro život ne pouhý ideál, který se mnohdy velmi brzy rozpadává ale i deu, kteréž máte zůstati věrni.
#11 alto_textblock #11
Ypsilou.
#12 alto_textblock #12
Veselá vojna o honithu. „Pan správec vzkazuje, aby pan starosta s honebním výborem přišli k němu do pivovaru zejtra po poledni.“ Tak vyřizoval vždy jednou za šest let zvláštní sluha obecnímu a zároveň honebnímu starostovi v T. Tenkráte totiž, když došel ná- jem honitby velkostatkáři baronu K. v obci T.,a když správce velkostaíku začal vyjednávati se slavným honebním výborem o nový pronájem. Starosta, vysoký, starší muž, po takovém vzkazu vždy řekl: „Jo, jo, že přijdem,“ zavolal na „holku“, poslal ji po členech honebního vý- boru se vzkazem, „že mají k němu přijít zej tra po poledni, že půjdou ke správci doB „skrz ten hon“ a šel zas po své práci. Den na to se honební výbor u starosty sešel, a šli pak společně do B. V pivovaru již čekal na ně pan správce. „No, tak, sousedi,“ začal, „jak pak to udě láme letos s tou honbou? Ale sousedi neměli času na odpověď, každý byl v plné práci. Pan správce nebyl nezdvořilý dalť připraviti k pohostění jich hodně piva. šunku, uzenky atd. Konečně jeden z výborů od- vrátil přece oči od těch pozemských věcí směrem ke správci odpověděl: „No, jak to udě- láme, jako jindy; dáte za hon 50 zl. jako vždy- cky a basta. Beztoho že už to máte napsáno ukažte péro, podepíšem to. Kývnutí hlavou sem, kývnutí hlavou tam, už jeden po druhém smlouvu již dříve napsanou podpisovali. „Tak vám děkuji, já na to taky nezapo- menu,“ děkoval jim správce, „tak jenom jezte pijte“ pobizel je. Sousedi jedli a pili a k večeru krokem ne zrovna pevným vraceli se domů ke svým krbům Starý kovář, vida je kolísající vraceti se z B. prohodil k tovaryši: „A, ti jdou jako svíčka, to oni zas zadávali hon. Tím byl hon pronajat a slavný výboraž po šesti letech objevil se zas ve své funkci, aby pronajal znova tak jako jindy. Až letos do toho pravidelného běhu píchla nějaká vosa. Ba dokonce mnoho vos. Někteřt mladí rolníci nechtěli s tím býti spokojeni, že prý 50 zl. za hon je málo, že v sousedních K. ač honitba je menší, mají 200 zl., že velkostatel zvěř málo stříli, a ta že nadělá mnoho škod,a že by bylo vlastně nejlépe, kdyby si hon „ne- chali doma“ a stříleli sami. A takové všelijaké rebelantské řeči bylo slýchati, a ceterum autem censeo všech bylo, aby „si hon nechali doma.- Pan správec zaslechl tu a tam něco, a proto letos posla k panu starostovi neposlal. Za to tím častěji měl s panem starostou porady, aby po- znal, odkud věje vítr. Starosta „byl jeho“, měle od velkostatku veliké výhody, pana správce s rozhněvati nemohl. Řijen minul i listopad chýlil se ke konci, a starostovi nezbylo, než kousnouti do kyselého jablka a svolati honební výbor, tentokráte ne do pivovaru v B., nýbrž k sobě. Nejprv měl nesnáz s tím, že nevěděl, kdo v honebním výboru je. Volba jeho byla prove- dena už před 11 lety — kdo by to za tu dobu nezapomněl! Lejstra, kde by to mohlo býti za- nešeno, dávno vzala za své v peci pod koláči — nezbyl než okresní výbor. Tam mu z nesnáze pomohli a jména mu udali. Teď teprve viděl, že z pěti členů jeden zatím zemřel, tak zbyli jen čtyři. Zase poslal „holku“ v noděli dopoledne, aby šla k Sourkovi, Marešovi a Švejdovi, „že mají k nim po polední přijít.“ Když členové výboru vzkaz vyslechli, věděl hned, kolik uhodilo, že to bude „skrz ten hon. Vzali čepici, hůl, zapálili dýmku a přišl jeden po druhém k starostovi. „Tak sousedi,“ začal starosta, „já vás sem zavolal skrz ten hon. Správec pořád na mne. abysme mu to dali z volné ruky jako jindy, ve vsi zase chtějí, abysme si to nechali doma, tal nevím, jak to udělat. Já bych myslel, že by bylo nejlepší, kdybysme to udělali jako jindy; bez- teho když to bude doma, bude z toho jen drobe soudů. Dořekl, očekával souhlas — zatím sousedi ani muk. Už před týdnem v hospodě mladý Čuba domlouval Šourkovi: „Strejčku — na vesnici mladší staršímu říká vždy strejčku — až budete mít schůzi, mějte rozum!“ Šourek pozvedl hlav z karet, zabafal silně z dýmky, obrátil stranou hlavu a povídá: „Neboj se, o mne nemusíš mí strach!“ A uhodil zeleným svrškem na stůl, az mu v kotnících zabolelo. Tak tedy tu seděli všichni a žádnému se nechtělo do toho. Konečně začal Švejda: „Když ono je to zlé! Celá ves chce, abysm si to nechali doma, a když to dáme velkostatku. tak ve vsi nevydržíme. Nejlíp bude, když to dáme veřejnou dražbou, ať si to vypachtuje kdo chce.“ Starosta se bránil, ostatní souhlasili, a sta rosta byl sám proti třem. Tak tedy usneseno zádat honitbu veřejnou dražbou, která bude za týden v neděli. Když se to rozhlásilo po vsi, byla radost. Mladý rolník Jireš, který s několika jinými chtěli hon vypachtovat, dali si sepsati úpis, že v pří- padě, že hon vypachtujou, nebude od nich nikdo ve vsi nic chtit, šli od chalupy k chalupě, každý jim to až na starostu podepsal, a bylo dobře. Za to že bude moci stříleti kdo bude chtíti ve vsi „A teď budeme lieitýrovat třeba do 1000 zlatých“ jásali. Na kovárně už visela vyhláška, že obec zadá veřejnou dražbou pronájem honitby atd Každý, kdo chce licitovat, že musí složiti kauci v penězích nebo v cenných papírech, oferty za- pečetěné a řádně kolkované, že nutno podati do té a do té doby. Tohleto poslední, stran ofert, nelíbilose Švejdovi. Došel si k ostatním členům výboru, Šourkovi a Marešovi, a na každého spustil: „Ty, co pak to tam ten představený dal o těch ofertách, to se mi nelíbí. O tom se v schůzi nemluvilo, to musí jít pryč!“ A všichni tři společně šli k starostovi. Ten se lekl už jejich příchodu, a ještě víc, když uslyšel jejich žádost. Bránil se jim, ale když ne- chtěli ustoupit, slíbil, že dá na kovárnu jinou vyhlášku. Slíbil, ale nevykonal. Byla to jeho stará praktika i v obecních věcech. Když se mu výbor usnesl na něčem, co se mu nelíbilo, nechal usne-
#13 alto_textblock #13
sení usnesením a jednal tak, jak sám chtěl. Vý- boři mu vynadali, a bylo zase dobře. A tak udělal zde také, netuše, co z toho pojde. Byl den dražby. Správce velkostatku B. po dal den před dražbou na honitbu ofertu, ale k dražbě dostavil se také. Před dražbou bylo ve vsi malé pobouření kde kdo se ke dražbě dostavil. Ti, kdož přišli již déle, našli tam malebný výjev: u stolu seděl sla- rosta s honebním zákonem v ruce, proti němu mladý Jireš také se zákonem v ruce, z něhož mu dokazoval, že starosta jedná proti zákonu, že dražbu honitby měl vypsat půl roku před dojitím posledního pachtu, že od poslední volby honeb- ního výboru uplynulo už 11 let, že už měl dávno vypsat volby, že nic nedělá, k čemu ho nepřinutí, atd. A všichni přítomní mu přizvukovali, a chu- dák starosta byl jako v ohni. „I dej už mi pokoj, vždyť na mne pobouříš celou ves!“ bránil se mu. Konečně začalo jednání. Kauci složil správce a tři rolníci, naposled skládal kaue mladý Jireš. Vytáhl z kapsy závitek papírů, roz- balil je a předložil starostovi nějaké srbské losy že prý skládá kauci v cenných papírech. Starosta to vzal, prohlížel, podal to prvnímu radnímu, a vysledek byl, že prý to jakživi ne- viděli. „Tak proč to dáváte do vyhlášky, že s kauce může složit v cenných papírech, když tomu nerozumíte,“ bránil se Jireš; potom však přece sebral papíry, svinul, vstrčil do kapsya položil zálohou tisícovku. A dražba začala. Podávali správce i rolníci Když cena stoupla na 240 K, nehodil nikdo víe, a honitba se přiřkla mladému Jirešovi. Mezi při- tomnými nastal jásot. „A teď otevřte ofertu!“ ozval se správee „Co, jakou ofertu?“ hlučeli se všech stran „Oferty se nepřijímají,“ volal Šourek, „tak jsma nařídili starostovi. „To by bylo pěkné, aby jsme nemohli vlád nout svou věcí, robota už padla!“ volal zase Správce se starostou stáli celí vyjeveni nad tou bouří, a ofertu vzhledem k jednomyslnému odporu neotevřeli. Celý ten shon vyřítil se z místnosti na náve a s rámusem a křikem běželi oslavit vítězství nad velkostatkem do hospody. „Však mi to dalo práce, než jsem to dostal,o volal Jireš. Správce ten výsledek zarazil; nevědělí o tom, že starostovi bylo výborem zakázán oferty přijímati; starosta ovšem ofertu přijal přes tento zákaz. Správce se bál, jak předstoupí s tímto vý- sledkem před barona; ten o honitbu obce T. stál co nejvíce; záleželoť mu na ní z několíka důvodů. Předně proto, že ležela mezi jeho vlastní honit bou a honitbou obce S., kterou měl rovněž pro- najatu. Za druhé proto, že kdyby honitbu v obci T. nedostal, honili by rolníci po jeho vlastních polích. To se stalo takto: Pole rolníků v T. sahala kdysi až k jeho vlastnímu parku a zámku v B činíce jeden komplex s oslatními lány barono- vými. Předchůdce jeho, aby si pozemky zaokrou- hlil, vyměnil za tyto selské pozemky rolníkům jiné, nebo je zkoupil. Tím měl u svého parku svoje vlastní pozemky, které však nicméně pa- třily do kalastru obce T. a tím do její honitby A baronovi nebylo neznámo, že se v T. veřejně hlásalo, že dostanou-li honbu, že prvního dne honby se všichni seberou a půjdou panu baronovi střílet k parku pod okna zámku. Za třetí proto, že jeden kus obecního lesa obce T. zasahoval do lesa baronova dlouhým pruhem, ale tak, že s ostatním katastrem obce T. souvisel. Tento pruh, rozumí se, při velkých honbách, ktere baron na podzim každoročně pořádal, by mu byl velice překážel, nehledě k tomu, že by tam ná- honči baronovi byli nadháněli zvěř právě do pušek selských. A toho nemohl a nechtěl dopustiti. A ted takový výsledek! Rozumí se, že podal proto stížnost proti pro- vedené dražbě k okresnímu výboru, jehož byl sám členem. Když tam rozpečetili jeho ofertu, shledali, že jeho nabídka činila 250 K, tedy o 10 K více, než zač byla přiřknuta rolníku Jirešovi. Okresní výbor rozhodl moudře; poslal dotaz k honebnímu výboru do T., aby se prohlásil trváli na provedené dražbě, anebo zda na vyšší ofertě. Zase svolal starosta honební výbor, napřed věda, jak usnesení dopadne. A taky dopadlo — výbor se usnesl, že trvá na provedené dražběza obnos 240 K, poněvadž dražba byla řádně pro vedena. Starosta k okresnímu výboru zatím vyřízen neposlal, za to však o výsledku zpravil ještě ten den správce v B. A ten se do toho vložil teď jiným způsobem — chytil to za jiný konec. Hleděl získati pro sebe členy honebního výboru. Šourka že nedostane, věděl, tedy jen ostatn dva. Nejprve dal si zavolati k sobě Švejdu. Jeho syn byl zaměstnán jako dělník v pivovaře v B. k velkostatku patřícím po kolik let. Za tu dobu nabyl zběhlosti takové, tak jako kdyby v pivo- varnictví byl vyučen. Švejda nicméně už před časem žádal za vyučenou na správci, ale ten odepřel, protože prý není jeho syn v učení. A toho se teď chytil. Když přišel k němu Švejda do kanceláře, slíbil mu, že dá synu jeho za vyučenou, když mu bude pomáhat, aby dostal honbu v T. Švejda váhal. Konečně svolil, věděl, že bude-li míi vysvědčení, že syn dostane velice pěkné místo v pivovaře v . Teď šlo o to, jak dostat Mareše. Na toho musil jinak. Marešův brat. měl najatu hospodu pivovaru v B. patřící. Na toho si správce došel a spustil: „Pro Pánaboha, co pak to ten váš brat s tou honbou jenom dělá! Kde může, tak mi škodí. Jestli bude pořád takhle dělat, tak vás vyžene z hospody! Ještě dnes k němu jděte, přemluvte ho, jestli neobrátí, tak nevím, jak to s vámi dopadne!“ Postrašený hostinský ovšem neváhal a še k bratrovi hned. Tam do něho mluvil, co dělá, aby měl přece ohled na bratra, vždyť ho přece nevyžene sám z hospody — a mluvil tak dlouho. až ho přemluvil.
#14 alto_textblock #14
jiný.
#15 alto_textblock #15
Když si to tak pan správce zaranžoval, měl ve výboru 3 hlasy proti jednomu; domluvil se se starostou, a ten druhý den dal k sobě za- volat Švejdu a Mareše, aby o honu pojednali znova. Šourkovi neoznámili nie. „No, tak, sousedi,“ začal opatrně, „nešlo by to přece jen některak udělat, aby ten hon dostal velkostatek?“ „Sousedi“ chvilku rozšaíně mlčeli, jakoby se jim nechtělo. Konečně začal Švejda: „Inu, když to jináč nejde, tak copak dělat!“ „Ale ve vsi potom nevydržíme, co dosta- neme,“ popichoval ho Mareš jeho vlastním dů- vedem, protože věděl, že obráti nemůže. „Víte co,“ navrhoval starosta, „já teda do- píšu okresnímu výboru, že jako trváme na těch 250 K, jak byly podány v ofertě; a Šourkovi nesmíme o tom nic říci. Usneseno, vykonáno. Jenom že s tím nebyl spokojen ani Šourek, ani občané, když se o tom u okresního výboru dověděli. Nejprvé podal Šourek odpor proti posled- nímu usnesení výboru, protože nebyl o schůzi zpraven. Ale ani rolníci nezaložili ruce. V okresním výboru zasedalo mnoho venkovských členů, kteří, jak se samo sebou rozumělo, musili držeti s nimi proti velkostatku. Ty si obešli, kromě nich ještě něktoré členy za města, a měli v okresním výboru většinu zajištěnu. Aby jim pak doma honební výbor nedělal brykule, způsobili, že starosta musil vypsati nové volby; a při nich udělali krátký proces: z dosa- vadních členů honebního výboru nezvolili nikoho kromě Šourka. A tak letošní pronájem honitby způsobil do savadnímu starostovi honebnímu to, čeho by se nebyl nikdy nadál: nejen že nebyl starostou, ale ani do výboru se nedostal. Když to všechno viděl pan správce, chyti se za hlavu, a povídá: „Teď to marně!“ A bylo to marné. Nový honební výbor poslal svoje vyjádření k okresnímu výboru, a okresní výbor potvrdil pronájem honitby rolníku Jirešovi za 240 K, nebo vlastně zadarmo, poněvadž, jak jsme sly- šeli, nic platiti nemusí. Když došlo rozhodnutí do vsi, bylo tam malé vzbouření. V hospodě popíjeli de noci slavili vítězství. „Ale, poslechni, proč pak máš na ty pány tak s vrchu?“ ptal se Jireše starý kovář. „l čert by neměl na ně vztek,“ odpovídá rolník; „co mi jen noudělal loni ten baron. Vedl jsem krávu přes jeho louku, po otavách, už na zimu, kdy se přece škoda neudělá docela žádná. A když jsem ji přived do poloviny, přijel baron na koni, a tam, že prý je on pánem, a zahnal mne nazpátek. A to není k vzteku? Ale však jsem se mu za to pořádně pomstil brzo na to. Stojím na dvoře, a vidím ho, kterak vjíždí na koni na moji louku za stavením. Počkej, tobě já dám, po- myslím si. Nechal jsem ho, a když přišel taky do poloviny, jdu k němu, a povídám: A tady jsem zase já pánem, pane barone, nazpátek! A musil jit! A od té doby jsem si umínil, že ten hon u nás nesmí a nesmí dostat, a nedostal ho. Pan správce po dlouhou dobu nevyšel ven, když nemusil. Celých 6 let jim budou ti sedláci dělat obtíže! A kdyby to bylo jenom šest let, ale jak začnou jednou střílet, to toho tak brzy ne- nechajíl A ve vsi už se zase jen nemohou dočkat té blažené chvíle, až se všichni vyhrnou a půjdou střílet zajíce panu baronovi na jeho vlastní pole, k jeho parku a pod okna jeho zámku. Karel Nejdl.
#16 alto_textblock #16
Stovka.
#17 alto_textblock #17
Stará Šulková hověla si venku v síni na podzimním sluněčku. Šila nějaké prádlo synovi, který se právě vrátil od husarů. Zaštěkal pes, otevřela se vrátka a Bödová, sousedka, přicapala si pohovořit. Neboť rozmluva jest vždycky uži- tečná: člověk nikdy neví, od koho se může po- učiti, a krom toho se potěší srdce vdovy nej- novějšími pohřebními událostmi: když polituje nebožtíka, jakoby vlahý paprsek naplnil duši. Malý dvorek tone v tichém podzimním slunéčku, z moruše padá tiše, jednotvárně listí, krmník se tře o kamenný žlab, na všech stranách hrabou si slípky a zlatožluté peří kohouta, pyšně se pro- cházejícího po dvorku, třpytí se v podzimním slunéčku. Život usmívá se i na stařenky. Co jest Šulková vdovou, vždycky je samý stesk. O světě také málo zví; bolí ji noha, vždyt i do kostela se může vypraviti jen málokdy. Bödová jí maže nohu a krom toho poslouží jed- nou dvěma skleničkami na potěšení duše. Bödová začala rozhovor: „Zaslechla jsem, že Pišta . .. „Vyvádí,“ dokončila Šulková a položila šití vedle sebe na nízkou stoličku. — „Co se vrátil od husarů, stále hýří v krčmě. Dokazuje, že se to tak patří, protože byl na vojně kaprálem,a dokud... je doma jedinká lopata pšenice, je- diný pytel kukuřice, Pánbůh jest všemohoucí. Těch trochu peněz, co jsem měla, už ze mne vytahal... na samé pitky. Co si počnu? Co si počnu?“ Dobrosrdečná Bödová také vzlykala a na- padlo jí, že by jim z té rozmluvy pomohlo trochu vodky. „Zkazili ho na vojně,“ řekla přesvědčivě. „Ba že, má dušinko, ba že. Jen co jest pravda, on byl pěkný voják. Když přijel domu na svátky, tak se ve mně duše radovala, jak jsem se na něho podívala. A tohle stála ta pa- ráda. Že byl panem kaprálem! Dokazuje. Potom se bázlivě rozhlédla, nahnula s blíže k Bödové a šeptala: „Mám ještě trochu peněz ... ušetřila jsem si... stovku, v jedné bankovce... taky se o ni bojím. Jestli mi ji vezme. Jestli ji utratí. Zl bude, jestli se to doví. Kdyby moc prosil, nedo- vedla bych to zapříti.“ „Kde je máte, drahoušku?“ — ptala s Bödová a zamrkala. „V nejdolejší zásuvce, v děravé punčoše, tam jsou schované... jsem stará, může se mi něco přihodit, budu potřebovati peněz. „Proč si je nedáte, drahoušku, za ňádra, pod košili? Kdyby tam někdo sahal, jistě to člo- věk ucítí, i kdyby spal jako dub. Musí se ušiti pytlíček, nebo takový sdrhovací . ..