ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 9b5f4f20-78e9-11dc-8d12-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
ALTO TextBloky — 19
#1 alto_textblock #1
4. června 1905.
#2 alto_textblock #2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 152.
#3 alto_textblock #3
Strana 9.
#4 alto_textblock #4
Starost páně Kajetánova.
#5 alto_textblock #5
Kdykoli pan Kajetán Beránek četl v den- ních listech sentimentální výlevy novinářů a výzvy k Pražanům, aby se vrátili zas trochu k přírodě a stavěli na čerstvém vzduchu v bliž- ším nebo vzdálenějším okoli pražském rodinne domky, vždy odkládal noviny s jistým zadost- učiněním. Nevěděl sice mnoho o Kolumbovi. nikdy mu nepřipadlo, aby se vmýšlel v duševn rozpoložení, jež rozechvělo ušlechtilého tohc debrodružného námořníka, když po tolikeru protivenství a po svízelné plavbě zaznělo z koše stožárního uchvncující zvolání „Země!“ — ale připadal si věru tak trochu jako Kolumbus. Odkládal noviny a řekl si: „No dobrá, mně to nemusí nikdo povída já už se s tou přírodou shledal, já už ten ro dinný domek mám!“ A potom ještě si řekl; „Ostatně jsem dobře udělal, že jsems hned nezplašil, že jsem hledal a zkoumal, kde co a jak. Novináři toho namelou. Kolipak je tomu let, co nás posílali, abychom zakládali ko- lonie v Salalicích. No, má úcta! Tam bych te seděl jako v pustině a žral bych se, že jsem taky šel na lep. Kde pak, žádná voda! Žádná řekal A bez řeky není krajina. To jsou Černošice něco jiného. Tuhle je Berounka, tamhle Kazín, historické místo, tamhle v dáli Zbraslav — taky mně se zdá historická, na stráni mám domek jako hnízdečko, se stráně vyhlídka jak do po- hádky — Ježíš Marjá, když já otevru oknoa podívám se dokola, připadám si jako nějaký starý vladyka, jakoby mně to všecko patřilo A to blaho, když se v neděli vyřiti z Prahy vý- letníci, na zastávce je vlak vysype a teď se honem ženou kde do jaké hospody, a všade je plno, jeden druhému sedí na krku, leje do sebe teplé pivo, přikusuje včerejší rohlíky, neví, kam by se vrtl — a já sedim ve svém jako paša, po- kuřuji si a dívám se pak večer, jak to konduktoř epou všechno do vozu jako dobytek a vezou do Prahy — vagony namlácené jak neprodaným zbožím z jarmarku. Bože, nadávali jsme my něco západní dráze, dokud byla soukromá. Ted ji má stát a teď bychom nebožku „západní“ vy hrabávali špendlíčkem. Ale člověk nikdy neví co má, dokud nepřijde něco horšího. — Vlak hrká ku Praze, a tu nám „kolonistům“ feprv nastane milá chvíle klidu. Posedíme pod širým nebem, vytáhneme si ze sklípku ještě láhev vyspíme se hezky e ráno s Pánembohom jedeme demů. Arci, to je pak hořká chyíle. Až mi srdce usedá, když zas musím do té dřiny. Zahrádka mi kvete jak jeden pugét — a já z ní musím pryč! Teď pan Kajetán Beránek na něco vzpo- mněl. „Slaframente, ještě ten záhonek před bo sídkou vysázet. Pelargonie a celosie. Málem bych byl zapomněl. Musím tento, k panu Ho- řejšovi. Obchodník se semeny a všelikými saze- ničkami pan Hořejš byl dodavatelem páně Beránkovým. Táhlo na poledne, pan Kajetán stáhlé žaluzi svého amerického stolu psacího a vybral se k panu Hořejšovi. „Jak pak, mám už ty pelargónky? „Arciže. „A což pak celosie?“ „Ale taky. „Pošlete mi je tedy na nádraží k večeru?“ „N. pošlu. Pan Hořejš nikdy zbytečně mnoho nena- mluvil, ale to právě panu Beránkovi imponovalo Tím solidněji jest obsloužen. Kde dávají za pe níze mnoho řečí, chybí to na zboží. Ale kdo ví co prodává, nemusí přidávat zbytečné omáčky. Měl vloni pan Beránek od Hořejše dvě kobeje. vyrostly mu v šlahouny na deset metrů, po celé zahrádce je rozvedl, oblouk z nich udělal, zvoneů měly jak sklenice, temně fialových, cho- tli se na ně z celého okolí dívat. Pan Beránek zaplatil, poroučel se, šel. Ale nebyl daleko, když stanul, rozvažoval chvilku olečil se, vrátil se. „Jářku, pane Hořejši, milujou víe vlán nebo sucha?“ „Kdo?“ otázal se pan Hořejš. „Ty pelargonie a celosie.“ „Čím víc slunce, tím líp. „Děkuju. No, slunce budou mít. Je to právo preli polední a západu.) A šel. Chyba! Neušel ani padesát kroků, zase za stavil, zavrtěl hlavou, obrátil se. „Jářku, pane Hořejši, ale mladé abyel přec jenom zalíval, co? „Koho „No, ty pelargonie a celosie. „Ale to se ví. Než se zakoření, potřebuj vláhy „Děkuji. Pan Beránel šel. Ješté se pan Hořejš nevrátu ke svým oučtům a vzorečkům, stál pan Beránek potřetí u okénka. „To abych na ně pamatoval ráno a večer viďte? „Na koho? Na ty pelargonie a celosie. „S čím „Se zaléváním. „To se rozumí. Teď věděl pan Beránek, ce vědět chtěl, šel nadobro. Veče, měl na nádraží košík se sa- zeričkami, za půl hodiny s ním byl v Černo- šicíca, a než paní Beránková připravila večeři, vysadil celý záhonek. Lilo se z něho, ale pan Beránek si liboval, že dostal sazenice za chládku do země a že se přes noc vzpamatují. Zalil pelar- gonie o celosie, zalil i sebe, ulehl. Ráro políbil ženušku na rozloučenou a po sídá: „Amálko, tenhle týden se neuvidíme, až zas v neděli. Mnoho práce, přípravy k půlletn závěrce. Nezapomeň na pelargonie a celosie. Ráno a večer zalejt. A jel. Cestou již zas byl v duchu u svého stelu v Praze, kombinoval, kalkuloval, a teprv když na nádraží Františka Josefa vylezl z vozu, rozpomínal, zdali venku všechno zařídil. První jeho myšlenkou byly pelargonie a celosie. Ke všem šlakům, řekl jsem Amálce, aby je ráno a večer zalila? Kdyby si byl hlavu roz- lámal, nedomyslil se. No, od čeho je pošta. Ještě sa nádraži koupil dopisnici a napsal ve chvatu: „Milá Amálko, nevim, jestli jsem ti při- pmenul pelargonie . celosie. Tedy neza pomen
#6 alto_textblock #6
zřídka, snad před téty, čistíval, tak že jeho d - lejší čásť vylestila se postupem čnsu v dobré zrcadlo. Ale nemyslete, že pan Popelka měl v šat- níku všelijaké kabáty! Popelkové dědili s otce na syna; ale on zamiloval si právě tento „zreadlový“ exemplář. Skvost v jeho šatníku byl však frak který bral na sebe jen při zvláštních příležito stech. Obyčejně býval v něm viděn jednou za rok při koncertu, který dával divadelní orkestn „k lepšímu“. Stálo jej mnoho námahy než si jej opatřil Ale nebylo vyhnutí. Bylo třeba zachovat etiketu nového městského divadla. Koupiti nový — bylo mu proti mysli. Dlouho chodil krám o krámu, až konečně v krámečku Joáchyma Bhédla v páté čtvrti nalezl exemplář, který po zaplacen 5 K a několika h stal se jeho majetkem. Zlí lidé tvrdili, že je to svatební frak jeho dědečka, ale na základě výpovědi samotného pana Joáchyma Bhédla zjištěno, že byl skutečně keupen. Přešel-li snad před léty koupí s dědečk Popelky na p. Bhédla, na to se již dotyčný pán nepamatoval. Ostatně příliš bychom se zdrželi hledáním jeho křestního listu, jenom připomeneme, že byl frak páně Popelky terčem lidských vtipů a ke zlosti celého orkestru. Vypadal příliš nuzácky, tuze staromodněa zahanboval celou korporaci. Limec podobal se chomoutu, v ramenech byl úzký, tak že jen s těží mohl pan Popelka v něm basu ovládati V celku tvořil s frakem karrikaturu špatně si- tuovaného člena orkestru. Mnoho zlosti zakusil pan Popelka, když se ve fraku objevil. Že měl ale tlustou kůži, nie se ho netklo. Často radíval mu kapelník, aby dal frak na zasloužený odpočinek, než pan Po- pelka stavěl se hloupým. Často jej pronásledoval blahorodý pan intendant svými zraky — než pan Popelka byl slepý. Ale přece nadešel den, osudný den, kdy padla sláva fraku páně Popelky. Stalo se to takto: Hrabě L*, příbuzný intendantův, trávi každý rok několik neděl ve městě. Byl velikým ctitelem hudby. Bodré hrabátko nejraději na- vštěvovalo koncerty, které po saisoně dávaly se v divadle. Jednoho dne, bylo to pátek, byl opět v divadle koncert. Barytonista zpíval na jevišti arii, když hrabě (který sedával v nejnádhernější loži) namířil ku- kátko na pana Popelku. Obecenstvo znalo komický zjev basistův, ale pro hraběte bylo to novum. Na tváři zahrál mu úsměv a jak díval se na praotecký frak páně Popelkův, učinilo obecenstvo totéž. V divadle nastalo pohnutí — — Pěvec na jevišti dostal trému; domnivals tetiž, že je příčinou pohnutí. Ale v čas zpozo- roval, že pohledy platí panu Popelkovi. Arie však přese všecko dopadla — mizerně. Baryto- nista proklínaje frak, odešel s jeviště. V pause bavil se pan hrabě L“* živě s chě- fem opery. Následujícího sjitra obdržel pan Popelka dopis, v němž byl vybídnut dostaviti se na přiště v kabátě, který by byl hoden nového městského divadin, nikoliv však smíchu obecenstva. To bylo pro pana Popelku mnoho — Byl rozhněván, mluvil o tyranii, o obmezován osobní svobody, nadal ženě a spráskal děti. Výsledkem všeho zůstalo však opatření, no vého fraku se týkající. Co svět neviděl — stalo se! Tentokráte chodili „od časnička rána“ ob manželé krám od krámu. Pan Gallát učinil téhož dne k večeru obchod, prodav pp. manželům Po pelkovým nový frak za 40 K. Poslední koncert tehdejší saisony stal se pro cbecenstvo pamětihodným. Ne proto, že se dávala poprvé „Sv. Ludmila“ od Dvořáka, nýbrž že pan Popelka měl nový — frak! Bylo to tak nápadně, že každý řídil svoje kukátko na basistu i sám kapelník se spokojeně usmíval. Pan intendant sám poklepal po koncertě panu Popelkovi na rameno, na znamení své nej- vyšší spokojenosti. Zdálo se, že jest s Popelkou všecko v po řádku.
#7 alto_textblock #7
každého rána a každého večera je do konale zalej. Však mezi dnem hodně vyprahnou. Líbá Tě upřímný Kajetán. Vražil dopisnici do schránky a spokojen ubíra] se do své pisárny. Prožluklá historie! Ráno bylo venku jak z pohádky, nad Prahou však se roztahovaly še- divé cáry. Jakoby se měnilo počasí. A taky že měnilo. První pohled páně Beránkův padl v kan- celáři na aneroid — a panečku, rafička pěkně ceuvla! Než na bastionu vystřelili poledne, z- rachotil nad Prahou hrom a spustil se liják skoro biblický. Konce to nebralo, pršelo do večera Pršelo celou noc a z rána se pan Beránek pro- bouzel do deště. Rafička aneroidu couvla ještě o hodný kus liják neustával. Pan Beránek pročítal poštu třídil korespondenci pro personál, ale ať po- čínal cokoli, čelo jeho při všem se víc a víc vraštilo. A když pan Beránek otevřel stručný dopis choti Amálky z Černošie, již se čelo ne vyjasnilo. „Obloha jakoby se byla rozlrhla — stál v dopise — sotva jsi včera odejel, rozpršelo se a lilo celý den. A zdá se, že tak brzy nepře- stane. Večer vracel se pan Beránek z pisárn v haveloku, s deštníkem nad hlavou, přece však přišel v opuštěný svůj příbytek všecek pro- močen. Cestou několikrát se podíval na nebe, ale vždy zas beznadějně sklopil zraky. Nebe za taženo, jakoby mělo trojí pobití olověné, nikde jasnější skuliny, nikde zásvit bělosti, neřku-li modra. Pršelo třetí den a pršelo den čtvrtý. Na pana Beránka dolehala trudnomyslnost. A když taky pátý den tonul v neustávajícím lijáku, vy- pravil pan Beránek do Černošic telegram: „Prši tam taky posud? Odpověď zapla-
#8 alto_textblock #8
cena. A odpověď choti Amálky zněla; „Od pondělka nepřestalo. „Můj Bože, vzdychl pan Kajetán Beránek zalétaje mysli na záhonek před besídkou, vy- sázený pelargoniemi a celosiemi. „Co z nie bude! Tolik mokra! A pan Hořejš povídal: čín víc slunce, tím- líp.) A náhle sebou pan Beránek trhl. Vzpomně na svůj rozkáz, daný paní Amálce. „Kriste Ježíši, jestli taky ještě ke všem ráno a večer zalévá, bude z toho kaše! Pan Beránek podíval se na hodinky. Z hodinu odjíždí vlak. Dobrá. Sedl a napsal ex presní dopis: „Milá Amálko! Pokud potrvá tenhle lijavee nezalévej pelargonie a celosic ani ráno, an vočer. Pan Hořejš mne upozornil, že mnoho vláhy by jim škodilo. Líbá Té Tvůj upřímný Kajetán.“ — Paní Amálie Beránková přečetla dopisa zavrtěla lilavoú. A jenom tak vyhlédla okny na zahrádku, do níž vůbec od pondělka nebyla vy- kročila. Na zahrádku, tonoucí ve vodě, a n záhonek s pelargoniemi a celoztemi, pod nimiž byla země nejmíň na metr napitá jak houba. Paní. Amálie opatrně manželův dopis uscho- vala. A když tak někdy pan Kajetán se za- pomenc a podezřívá choť, že snad o zahrádku dost nepečuje, umlčí ho brzy několika slovy: „Kajetánku, nepokoušej, nebo ti přečtu tvůj expresní list — víš dobře, stran toho za- lévání. A po té výstraze bývá pan Kajetán jak máslo.
#9 alto_textblock #9
Fpsilon.
#10 alto_textblock #10
Tajemství manželů Popelkových. Humoreska. Napsal Václav Jan Široký. Pan Popelka byl mužíček zavalitě při tioustlý, zdající se poněkud větším následkem svých štětinatých, černých vlasů. Obličej mě tmavohnědý a v něm dvé vypoulených očí s vý- bojnými pohledy. Pod nosem nosil naježený smeták, kterýž lichotivě zval vousem. Jeho zevnějšek summa summarum byl v naprostěm sporu se základními pravidly čistoty. Zaměstnáním byl hudebník. IIrál v orkestru nového městského divadla na basu. Paní Popelková v ničem nezadala (co se týče půvabů a krásy) svému panu choti. Byla rovněž poněkud větší než malá, hodně hubená a obdařená „dobrou mírou“ nosu. Co ubrala přiroda na délce nosu pana Popelky, to loyálně dala k „lepšímu“ nosu paní Popelkové. V povaze shodovala se se svým chotěm úplně. Oba měli ostré jazýčky, oba hubařili celý den; ona přes něho, on přes ni a oba vespolek přes celý svět. Láskyplnost jejich povah byla lakomost; v tom ohledu našlo by se jedině srov- nání s Harpagonem. O rodině těchto roztomilých manželíčků dalo by se mnoho pověděti — ale v celku a krátkost- povídá to přisloví: Jablko daleko od stromu n padne. Rodina Popelků byla protivna. V žádném obydli nebyla dlouho trpěna: ergo celý rok byla se svým majetkem na cestách. Konečně pan Popelka se svou Popelicí svými Popelíky i s basou usadil se v malém domku. V novém obydlí hospodařili celkem dobře buď se vadil on s ní — nebo ona s ním — nebo s dětmi, nebo tyto samy mezi sebou. Ženská sóla, po případě moldánkové dvojzpěvy nadějných Popelíků doprovázel otec na basu velice pilně, když studoval nové kusy. Náramně pěkné hospodářství — — V celém domku jen jedna rodina žila s nim v míru. Naproti bydlel totiž městský tajemník který v mládí učil se hudbě u otce našeho pana Popelky. Za nedělních odpolední vyluzoval nn cellu tóny, které skrovným jménem „Sonáty“ nazýval. Jinak byl tichý a mírumilovný a s celým světem i se svou ženou v míru žil. Pan Popelka napjal mu časem novou stru- nu, neb jej v hudbě zdokonaloval. Bylť pan Po pelka důkladným učitelem a pan sekretář nar nedal dopustiti. „Jen v té čistotě toillety kdyby byl způso bilejším,“ častokrát říkával. V tom ohledu děla pan basista novému městskému divadlu velm malou čest. Lajdáctví a chatrnost jeho oděvu stala se příslovečnou. Se zálibou nosival velkou kravatu, kter měla tu vlastnost, že svými křídly dovedla ukrýt značné plochy špinavého prádla. Svůj kabát
#11 alto_textblock #11
—
#12 alto_textblock #12
„Slyšíš, Rézi,“ pravil jednoho dne pan Po- pelka své manželce, „když jsem již musil vy- dati peníze za nový frak, nemůžeme zahodit. starý. Zavolej krejčího Šticha, by z fraku uši pro malého Oldřicha kazajku; kluk bude mi co dělati, aby ji roztrhal“ Lékař obleků přišel, nasadil brýle, znale- ckým okem prohlédl frak na všech stranách recept vyjádřil slovy: „S tou věcí se nedá nie dělat!“ Jako kdyby byl dostal plácačkou přes tvář tak se pan Popelka poděsil. Ale paní Rézi Po pelková přišla v témž okamžiku na dobrou my- šlenku. Chtěla z fraku „jupičku“, nebo „flá- mišku“, nebo jak to bývá v módě, nebo jak tomu ženské říkají. Chtěla míti jupičku hodně opentlenou — zkrátka tak ušitou, aby nebyl viděti, že je ze starého vydání. Jsouc hrda na svoji myšlenku, zavolal starou krejčířku Kařásku. Krejčířka přišla právě, když paní Popelková vycházela z domu „na- kupovat“. Pan Popelka před tím odešel na zkoušku do divadla. Paní Popelková pověděla krátee paní Ka- řáskové, že mužův frak visí v šatníku a jakým způsobem má býti v jupičku proměněn. „Dobře, dobře, vše bude v pořádku,“ šve- holila krejčířka a vstoupila do světnice k Popel kovům, kdež jí nejmladší Popelík frak vydal. Potom odešla. — Za několik dní přinesla pěknou jupičku. která trochu silně byla „omašlena“, ale právě proto se paní Popelkové velice libila. Pan manže mínil, že nebyl frak tak zlý a že mohl peníze za nový uspořiti. Ale již se stalo! Přikvačil podzim a paní Popelková byl hrda na svoji jupičku. Pan Popelka dostal v témž čase pozvání od starého plukovníka Voháňky, za kteréžto pozvání měl co děkovati jedině svému novému Iraku. Rozumí se, že pozvání s největší ochotou přijal. Vždyť on — jako jiní — rád se najedi a napil na něčí účet. Před ustanoveným dnem upravoval pečlivě svoji toiletu. Ač byl teprve čtvrlek, vzal čislou košili, koupil si — a to byle jistě neobyčejné — bílé bavlněné rukavičky a kartáčoval své černe
#13 alto_textblock #13
kalhoty, což jindy nečinil, aby se sukno ne- odřelo. „Připrav mi frak, Rézi,“ pravil večer k ženě Tato běžela de hořejší světnice. Ale s hrůzou zůstala státi před skříní. kterou otevřela — — —. Zrakům jejím zjevil se v plném jasu a neporušenosti — starý frak! Týž, o němž se domnívala, že byl pro- měněn v jupičku! Nový byl ten tam! Obrátila šatník nohama vzhůru, ale vše marno — p novém fraku ani památky! V zoufalství svém zjistila, že hloupá Kařásková rozstříhala na ju- pičku nový frak. „Proto tedy vypadala jupička tak hezky O, teď je vše — vše jasno — — —!' „Kdyby to starý zvěděl — zabil by mne Na každý způsob musí vše zůstati tajemstvíml „Ale jak ... . . jak? Hlavou projela jí spásná myšlenka. Došla k sousedce, paní tajemníkově. Krátce jí pověděla o svém neštěstí a prosila ji o zapůjčení fraku jejího pana manžela. O hodinu později kráčel již pan Popelk k domu pana plukovníka. Frak mu byl těsný Pan Popelka se domníval, že tloustne. Ubohý Popelka! Hudební zábava dopadla k nejlepší spoko jenosti plukovníkově a hostů. Následovala večeře. Pan Popelka hodně jedl a notně si přihýbal — vždyť čtrnáct dní se k vůli tomu postil. Když je níkdo nepozoroval, strkal plnou rukou cukrovinky do kapes, aby jako dobrý otec i „svým““ něee přinesl. Hosté se zdrželi dlouho a pan Popelka po- hříchu nejdéle. Byly již dvě hodiny s půlnoci, když ubíral se k domovu. Ulice byly mu mále široké a každý povoz musil se mu vyhnouti. U dveří svého domku přemýšlel o velikosti klíče a maličkosti klíčové dirky tak dlouho, až na chodníku usnul Teprve za dne, když jej zima probudila, zmize za domovními dveřmi. Když se potem v poledne vyspal, utkvěly jeho vyvalené oči na předmětě, chtějíce jej pro bodnouti. Byl to jeho nový frak. Spravedlivé nebel Ten vypadall Nehledě na stopy, které zůstaly po bohat hestině a sezení na chodníku, byla na fraku smíšenina rozmačkané čokolády, cukru a likérů — vše v podobě lepkavé kůry. Rychle skočil s lůžka: „Kdyby stará na to přišla, byl by náramný skandál,“ bručel, škrábaje se za uchem. Pak se chopil kartáče a dřel kabát jako n kdy před tim. Ale frak vypadal ještě hrůzněji. Vzpomněl si, že kdysi koupil si tekutinu na skvrny. Běží, hledá, konečně vezme jednu z dva- nácti láhviček. Položí kabát na stůl, poleje silně skvrny. Působením tekutiny mizí rychle skvrny černé sukno barví se pod každou kapkou čer veně a za chvíli byl kabát pln větších i men ších děr Vždyť pa. Popelka vzal místo čistící kapa liny — kyselinu sírovou. Když viděl, že nen frak více ku potřebě, upadl bezvládně na židli V hlavě mu vířilo. Nový frak — jeha žen — 40 K — intendant — kyselina sírová — — Konečně se vzchopil, vzal frak, vplížil se do hořejší světnice a zastrčil ho nejhloubéji do šatníku, jen aby o tom žena nezvěděla. Sotva se vrátil, přišla jeho stará. „No, jak bylo u pana plukovníka?“ tá- zala se „O, dobře — ano — velmi dobře,“ pravi nesměle. „Tááák?!“ odtučile a slídivě ohlédla se po světnici. „Hledáš něco, Terezko?“ S podivením nan pohlédla. („Terezko“, nazval ji jen jednou — lotiž, když ji žádal o ruku.) „Ne. — Vlastně ano! — Tvůj nový frakl „Frak?“ pravil, třesa se, „a k čemu? „Chci ho odněsti,“ pravila něžně. „Není třeba, je již tam, kam patřil!“ „Kam patřil?“ tázala se ulekaně (a pr sebe si pomyslila: „Hnedle začne hromování. jen je mi divno, že už nebouří!“) — „Ano, nahoře — v šatníku,“ odvětil. „A tak — v šatníku.“ Oddechla si sp kojena. — „Pojď k obědu,“ a s těmi slovy odešla. — Pan Popelka šel, poněkud upokojen. Ale nebyl to klid, nýbrž dusivé zaražení — dusne — před blížící se bouři. Za chvilku začalo hří- mati. Hromový hlas paní Popelkové třásl celým domkem. A jak by ne! Vždyť nalezla vypůjčený frak úplně zničený! — — — — V prvém okamžiku chtěl se pan Popelka ze všeho vyzpovídati, když ale poznal, že zničil frak cizí a že jeho vlastní byl již dávne zničen lehkomyslností jeho ženy, nepozorností jeho po- tomka a pitomostí paní Kařáskové — tu hněv jeho byl bez mezí — — „Zaplatit desel korun Kařáskové, ztrad při tom nový frak — to mne musí přivésti do nrobu!
#14 alto_textblock #14
Scénu, která následovala, zakrývám rouškou křesťanské lásky. Ještě dnes s hrůzou vypravují sousedě o skandálu, který se u Popelků odehrál. Surovosti e rány jen pršely a nebohý, malý nadějný Popelík, který frak Kařáskové vydai dostal „popelec“, jehož jistě dosud neza-
#15 alto_textblock #15
pomněl — —
#16 alto_textblock #16
Když se při nejbližším koncertě celý orkest na jevišti shromáždil, nastal v obecenstvu ne- obyčejný ruch. Všechna kukátka mířila na jed noho z hudebníků. Sám intendant nahnul se s lože. Ustrnul — — Mýlil jej snad zrak? Nikoliv — bylato smutná skutečnost — Pan Popelka měl opět svůj starý frak
#17 alto_textblock #17
Na hrotu.
#18 alto_textblock #18
Napsal Jan Požár „Hotovo!“ vzkřikl radostně pomalý muž s vyhublými lícemi, jež částečně zakrývaly tmavé. pocuchané vousy. Odfoukl si a sundav opatrně brýle, zastrčil je do pouzdra. Do světničky zatím přiběhly drobné děti, kluk, holka a ještě dvě menší dosud v bundičkách a udiveně hleděly na tatíka, sbírnjícího rozházené papíry po stole červotočí prolezlém, na postelích a židlích.
#19 alto_textblock #19
„Sama jsem ráda, že jsi to dodělal,“ ozvala se žena vstupujíc za dětmi do světnice. Muž na to ani neodpověděl, byl si vědom posvátného okamžiku, kdy konečně mohl odevzdati práci svěřenou evidenčnímu geometru a přinésti peníze. Exekutor Vrba rád si přivydělal nějaký groš, neboť to, co měl jisté jako berní exekutor, nestačilo na živobytí četné rodiny. Psal ve vomných večerech statistické výkazy plné číslic, které musil sčítati. K tomu potreboval ticha. Děti mu do počtů křičely a bouchaly. Nie nepomohlo, že se do jedné světnice úplně uza- vřel. Dokud děti nešly spát, nemohl s klidem dáti se do práce, kterou zabýval se již kolik měsíců podzimních. Byl krátký den a chladno. Spálil mnoho petroleje a uhlí, třeba že šetřil a psal u malinké lampy, až mu leckdy číslice pře- skakovaly pod brýlemi, a do kamen toho také moc nenaložil. Často si zastrkoval ruce do kapes anebo se podrbal v hustých vlasech, až se mu prsty natáhly a svíraly péro k dalším potyčkám na výkazech. Počítal zběžně, ce asi dostane. Celkem 120 korun. Zena ihned dělala rozpočty, co se za to pořídi. Muž musí míti nový zimník, snad za dvacet zlatých se sežene. O sobě ani nemluví, nikam nejde a když musí, přehodí pře- sebe velký šátek do tří rohů a staré spravované sukně se životy jsou tak sehovány. Muž rozhodně si zimník koupiti musí. Děti nemají teplé prádlo, nejstarší je bez bot. Včera švec poslal po klu- kovi rozbitou obuv se vzkazem, že podrážky nelze přibiti, jak je to prochozelé. Nemohl do školy, již dva dni, jiné mu koupiti nemohla, nebylo zač. A co šaty pro děti, jsou otrhány bědal Vzala do ruky kus papíru a tužku a počítala. škrtala položky, jež byly dle jejího mínění méně potřebny, zatím co děti křičely, co jim tatínek všecko musí koupiti. Bylo před novým rokem. Vánoce se štědrým dnem rodina exekutorova pro- žila velmi prostě, chudě, ani o tom se nebu- deme zmiňovati. V zamýšlení svém nepozorovala žena klap- nutí dveří, zaslechla náhle uchu známý cinkot střibrných peněz. Exekutor s úsměvy a třesou- cimi se prsty několikráte hrábl do kapsy u kalhot a po opětném zacinknutí jal se sázeti drobnou minci na stůl, mazle se s kovem, pro nějž se tak dlouho dřel a hrbil nad papíry. „Maminko,“ zvolal při sázení poslední ko- runy, jež dovršila obnos 125, „teď vezmi na sebe šaty a skoč pro dobrou večeři a uvař čaj! Je zde zima, musíme si zatopit. Chudáčkové moji, leď vám koupím, čeho potřebujete.“ Obrátil se na děti, vzal sotva se batolící na ruku a zakryl jeho bleďoučké tvářinky omáčenými vousy, na nichž se rozpouštělo nachytané jíní. Pak vzkřikl na kvapící matku: „Přijď hned, slíbil jsem příteli Karpíškovi, že se podíváme na chviličku „Na hraběcí. Je dnes Sylvestra! „To jsem si hned myslila. Neměl stání, nemohl se dočkati ženina pří- chodu. Pohltil uzeninu a pohladil každé dítě po vlasech. „Pamatuj se, muží, ať přijdeš brzo domů, nemáš zimník, měl bys ty peníze nechati doma.“ „Jsem snad dítě; peníze si musím vzíti, ať každý vidi, že na Sylvestra mám, co cinka v kapse.“ Ještě něco zahučel, co zanikle v tichu ve- černím. Celou cestu si pohrával s penězi, až vešel do ozářeného hostince, kde přece nař padla jakási tesknota, došoural se do tmavšího koutku a rozhlížel se opatrně po okolí, kde všechno hučelo jako na jezu, ke stropu válel se hustý kouř a mezi stoly mihaly se různé po- stavy exekutorovi známě i neznámé. Pil a pokuřoval, čekaje na soudního sluhu Karpíška. Bylo k jedenácté hodině a ten dosud nepřicházel. Vrba naň již ani nemyslil. Seděl sám u stolečku, poslouchaje chvílemi řeč vrch- ního číšníka, jenž k němu zašel, a usmíval se, že také pan berní vycházeje kamsi ven věnoval mu několik slov. Neušlo ani jeho pozornosti, že pan berní se o něm jistě u stolu zmínil, zahlédlt, že ostatní páni jednu chvíli všichni se dívali na něj. K půlnoci poprvé zívl, dopil a chtél odejíti. „Už domů, pane Vrbo?“ houkl od stolu, kde seděl ještě před chvílí pan berní, který již dávno několikráte se jistě obrátil ve spánku na své posteli, zavalitý důstojník ve výslužbě. Seděl ještě s nějakým sousedem, který za řeči setní kovy pokyvoval na Vrbu. „Ano, pane hejtmane! „I počkejte, je Sylvestra jen jednou do roka pojďte si přece k nám sednout!“ Takové poctě neodolal exekutor, přisedl za nedlouho neodolal ani svádění a pustil se do karet. Setník, náruživý karbanik, zastechl o berního, že dnes bral Vrba penize, může si proto osladiti poslední den v roce. — Bylo ke druhé hodině a exekutorovi pro pot bylo sotv oči znáti. Měl v kapse již jen několik drobných, jichž cinkot byl tak nepatrný, jako ohlas stále v dáli mizících rolniček. Bylo mu těžko u srdce, zatím co setník všecky jeho koruny a zlatníky stavěl hezky do stejných sloupečků. Ještě ani nezaplatil útratu, sotva může dle zbylých peněz tak učiniti. Setník pozoroval, že by mohli již ukončiti, když prameny exekutorovy vysýchaly. Vrbovi třásly se ruce, hlava mu šla kolem. Snad si vzpomněl na hladové, polonahé děti, jež jistě ve snu blouznily o nových botičkách, vont- cích buchtách, jaké tu a tam zahlédly. Na zil- ník již před hodinou přestal mysliti, když cin- ket byl o polovinu v kapse slabší. Rozhodl se, že ještě to dochodí v tom kabátě s otřepanými rukávy. Náhle se vzchopil a prosil, by pání jen chvilčičku počkali, že přinese si ještě do sázky nějaké penlze. Vyběhl do mrazu bez zimníku a čepice. Z malou chvíli byl doma, opatrně vplížil se dovnitř. Všechno spalo; různé dýchání a chrápání upa- matovalo ho na mnoho krků, čekajících penčz z ruky jeho. Zaslechl i děti cosi blábolici. Chyti se za hlavu s dohmatal se úzkostlivě ke stolku v zadním pokojíčku, kde ještě dnes pracoval, vyňal ze zásuvky malou krabičku. Chvatně za vřel a vrátil se do hostince, kd: byla již úplní tma. Sklepník mu řekl, že pan hejtman s ostat ními jsou ti tam. — Běžel k bytu setníkově, za hledl dvě postavy, zvolna jdoucí v chabém svit uliční lampy. Poznal své spoluhráče a do honil je.