Strana6.

ZENSKV LIS

35. číslo.

Paní Bonnetová chce rozhodně bdíti. Když k jedné hodině Morisseau usnul, opřev hlavu o nohy postele, vaří obě ženy kávu. Pozvaly si ještě jednu sousedku. 18letou šičku, jež přinesla v láhvi zbytek kořalky, aby též něčím přispěla. Všechny tři tedy pijí pomalu svou kávu, vypravujíce si o neobyčejných smrtích; ponenáhlu zvyšují se jejich hlasy, jejich žvast se rozšiřuje, mluví o domě, o čtvrti, o zločinu spáchaném v ulici Nollet. Matka se několikrát zvedne a jde se podívat na Char- lota, jakoby se chtěla přesvědčit, že sebou nepohnul. Ježto neučinili oznámení hned večer, musí hošíka podržeti doma po celý druhý den. Mají pouze jednu síň — jedí a spějí s ním. V některých okamžicích naň zapomínají; pak, když ho opět zpozorují, jest jim, ja- koby ho ještě jednou byli ztratili. Konečně pozejtří byla přinesena truhla, ne větší než hrací skříňka, čtyři prkna špatně uhlazená, zaslaná zdarma správou po výkazu nemajetnosti. A což na ce- stě! Do kostela téměř běželi. Za Charlotem jde otec s dvěma soudruhy, s nimiž se setkal na cestě, pak matka, paní Bonnetová a druhá sousedka, šička. Tito lidé brodí se až po krk v blátě Již neprší, ale mlha je tak vlhká, že smáčí šaty. V ko- stele obřad rychle odbyt. A opět nastal běh po kluzké dlažbě. Hřbitov je u všech kozlů — až za hradbami. Po- hřeb se ubírá ulicí Saint-Quen, prochází branou, koneč- ně dorazil na hřbitov. Je to veliké místo, ohraničené bílými zdmi. Vyrůstá zde tráva, rozrytá země tvoří hrboly, v pozadí pak je řada suchých stromů, špinících oblohu svými černými větvemi.

Průvod kráčí pomalu v měkké půdě. Nyní prší. Musí čekati na starého kněze, jenž zvolna vychází z malé kapličky. — Charlot bude spát na dně společného hrobu. Pole je pokryto převrácenými od větru kříži, shnilými věnci, pole bídy a smutku, zpustošené, zdep- tané, truchlivé skladiště mrtvol, jež nahromaďuje hlad a mráz předměstí. Obřad je skončen. Země se sype, Charlot je na dně jámy, rodiče odcházejí, aniž by si byli mohli poklek- nout do tekutého bláta, v němž se zabořují. Ježto stále prší, zve venku Morisseau, který má ještě 3 franky z oněch 10 franků z dobročinného ústavu, soudruhya sousedky, aby šli pojíst něco u obchodníka s vínem. Společnost přijímá jeho nabídnutí, pije dva litry ají kus brieského sýra. Pak platí opět soudruzi dva litry. Při svém návratu do Paříže je společnost velmi veselá.

Sociální hlídka.

Zemská odborová konference na Moravě konána byla předminulé neděle v Julianově u Brna, která byla velice četně navštívena delegáty samostatných českých organi- sací na Moravě a zástupci českoslov. odbor. sdružení i výkonného výboru strany. Konference usnesla telegrafický projev solidarity a sympatií dělníkům anglickým, uvítala s potěšením návrh sociálně demokratických poslanců ve směru ochranného zákonodárství, rozhodla se vznésti pro- test proti dokladům se zákonem pro sociální pojištěnía prohlásila nutnost účinné propagandy a podpory své- pomocnému hnutí dělnickému v konsumních a hospodář- ských společenstvech dělnických. Konference dále rozhodla zříditi v Brně, Prostějově a v Mor. Ostravě obvodní se- kretariáty a další zřizování krajských komisí ponechala dohodě organisací v místech s Odborovým sdružením če- skoslovanským.

114

115

k smrti připravující. Bylo sedm hodin; v osm měl býti vyveden. Mladý Valdemar, hrabě z Borku, někdejší spo- lečník jeho, přišel se s ním rozloučiti. Kněz odstoupil a oni — mimo za otevřenými dveřmi přecházejícího strážníka — byli samotni. Beze slova promluvení stáli proti sobě; starý Gia- como hleděl prosebně ve tvář mladého Valdemara tento upíral oči v kamennou podlahu. Dlouho tak stáli proti sobě a hluboké ticho bylo v dlouhé

síni.

Konečně přistoupil starý cikán. „Cas ubíhá,“ pravil slabým hlasem, „než mine hodina, budu smířen se světem; a čin zločin můj snad brzo bude zapomenut se mnou. Před sebou jsem ospravedlněn, a před tebou mě snad ospravedlní list můj, který tobě odevzdalo právo. Společnice činu mého, někdy milenka má. bude trestána se mnou. — Ona musí viděti smrt mou, a já ji viděti v smrti. Pak ji navždy zavře kobka temná; temnější zavře mne.“ Mlčel; ticho bylo v temné dlouhé síni, jen zdaleka bylo slyšeti hlomoz shromažďujícího se množství ku popravě cikána. „I s ní jsem smířen,“ pokračoval cikán; „Bůh. jenž viděl v srdce mé, odpustí vinu mou; ity mně odpusť!“ Valdemar nemohl pro bolest srdce odpově- děti. Opět bylo ticho. „Ty neodpovídáš, což mi neodpustiš?“

Ticho. Z vedlejší síně bylo slyšeti hlas bl- znivé. „Já ne, já ne! To on, to on!“ volala v hlasi- tém lkání „Já jsem ti byl otcem,“ mluvil Giacomo, „když tvůj otec tebe opustil; já jsem ti byl spo- lečníkem, přítelem, dokud jsi ještě byl cikánem nejsem ti ničím více?“ Opět ticho; temný zvuk bubnu bylo slyšeti zdola. „Cas ubíhá; již se blíží, aby mne vyvedli ven za město; musím jíti.“ Opět hluboké, dlouhé bylo ticho. „Zde viz!“ zvolal cikán, a přikročiv k Val- demarovi táhl ho k blízkému jedinému oknu. Slabostí sklesl Valdemar u samého okna. Zdvihnuv se však na kolena hleděl úzkým, goti- cky sklenutým oknem ven do šíré krajiny. Slunce stálo nad vysokými, v dálce se modra- jícími horami, jejichž okrouhlé homole u veli- kém kole dalekou úrodnou rovinu vroubily. Da- leké pole se po ní střídaly s mladými lesíkya jednotlivými vesnicemi: Blíže za městem u pro- střed zelené rozlehlé lučiny stál vysoký, okrouhlý zelený pahorek. Po něm se tlačilo nesčíslné množ- ství vůkolního lidu. Na nejvyšším jeho vrcholku stály dva mladé stromky, u prostřed nich strmě! čekan, a kolem toho se míhaly zbraně strážného vojska. Množství lidu ustavičně se táhlo po pěši- nách z města k popravnímu pahorku. „Zde!“ volal cikán, „zde viz! Než mine ho- dina, uhasne tamto na pahorku mého žití jiskra