Strana 4.

ZENSKY LIST

35. číslo.

ně pracujícího pohlíželi s ponižujícím a ostentativním despektem. Ochrana zájmů pracujících žen venkovských jest jednou z povinností, které sněmu přináleží. Reforma čeledního řádu pro čeleď zemědělskou, řádné nemocen- ské a úrazové pojištění této čeledě mělo by býti jed- nou z jeho morálních povinností. Nejsou to ale jen pracující ženy na venkově a děv- čata služebná, ale jsou to i všechny ostatní kategorie pracujících městských žen, které jsou interesso- vány na spravedlivé, činnorodé, reformní práci zemského sněmu. Mimo jiných jsou to v prvé řadě učitel ky které jsou podrobeny zemskému zákonodárství, pod- robeny jsou neslýchaným torturám pravých křížových protekčních cest a když i dosáhly. místa po mnoha- letém probíjení se, jsou vysazeny četným svízelným ustanovením, která život jejich poutají, ztrpčují a ne- volnicemi je činí. Zemský sněm je povolán, aby při- nesl obrody žádoucí i v tomto směru, zajistil i učitel- ským silám ženským řádnou úpravu otázky studijní postupové i platové. Truchlé zjevy nemístného spoře- ní na ženských učitelkách a zejména na učitelkách in- dustriálních před dvěma lety a před rokem páchaného, svědčily o tom, jak prohnilými jsou poměry a názory v ústředí našeho zemského hospodářství. Ale i v sa- motném zemském výboru dočkala se řada pilných pra- covnic-úřednic, ne skvěle honorovaných, trpkých zku- šeností s finanční správou zemskou. Je to dosud v živé paměti. Že by reformy nějaké byl schopen provésti zemský sněm v nynějším svém složení, o tom lze po- chybovat! Navázané opět jednání v otázce „česko-německého vyrovnání“, zdá se tak aspoň, umožní snad opětné svolání tohoto priviligovaného sboru a jest na bíledni že organisovaný proletariát učiní, co bude v silách jeho, aby přesvědčil panstvo této velkostatkářské a buržoasní domény, že trpělivost lidu je napjata už k prasknutí a že tento žádá, aby svými zástupci mohlo zemských záležitostech pronésti kdyko- liv toho třeba na místech k tomu určených slovo rozhodné. My ženy jsouce na dobývání rovnosti občanské životně súčastněny, přineseme této vyslovené zásadě v ústrety i tu nejkrajnější .o- bětavost a odvahu.

BESÍDKA.

EMILE ZOLAá

Bída.

Leden byl drsný. Nebylo práce a tudíž ani chleb a ohně v domě. Rodina Morisseauova hyne bídou. Že- na je pradlenou, muž zedníkem. Bydlí v Batignolles, v ulici Cardinet, v černém domě, jenž otravuje čtvrt Jejich světnice v pátém poschodí je tak pobořená, že proniká trhlinami ve stropě déšť. Nenaříkali by si ani dost málo, kdyby jejich malý Charlot, hoch desítiletý nepotřeboval dobré stravy. Dítě je slaboučké, každá maličkost ho uvrhne na lože. Když chodil do školy a pilně se učil, chtěje vše rázem pochopit, zachvacovala ho nemoc. Ostatně je velmi milý a vtipný klučina, jenž má rozum nad věk svůj. Za dnů, když nemají pro něho rodiče chle- ba, pláčí jako bez rozumu. Tím více, že děti umírají jako mouchy, nahoře i dole v domě; tak je nezdravý. Osekává se led v ulicích. Otci se poštěstilo, že byi najat; očisťuje stoky ranami motyky a večer přináší

čtyřicet sous. Do obnovení staveb je to vždy dosti aby neumřeli hladem. Ale jednoho dne při svém návratu nalézá muž Charlota na lůžku. Matka neví, co mu je. Poslala ho do Courcelles k jeho tetě, která je vetešnicí, aby se podíval, zda by nenalezl nějaký teplejší oděv, než je plátěná jeho blůza, v níž se celý třese mrazem. Jeho teta však neměla než staré kabáty od příliš veli- kých lidí a hošík se vrátil, třesa se zimou na celém těle. Nyní je na polštáři velmi červený, mluví pitomo- sti, myslí, že si hraje a zpívá písničky Matka pověsila před okno starý, roztrhaný šátek aby ucpala rozbitou tabuli; nahoře jsou jen dvě tabule volny, jimiž proniká šedé nebe. Bída vyprázdnila skříň, všechno prádlo je v Mont-de-Piété. Kdysi večer pro- dali stůl a dvě židle. Charlot líhal na zemi, než odté doby, co je nemocen, dali mu rodiče lůžko, ale i tam leží se mu velmi špatně, neboť odnášeli hrst po hrsti vlnu z matrací k vetešnici, vždy půl libry za čtyři neb za pět sous. Nyní spějí otec a matka v koutě na slá- mě, na níž neležel ani pes. Tu vidí oba, jak Charlot sebou hází na lůžku. Co chce to mrně, že se tak převaluje? Snad ho kouslo nějaké zvíře anebo dostal něco špatného k pití. Vstoupila sousedka, paní Bonnetová, a když oči- chala hošíka, vykládá, že má horkost a mrazení. Ona že se v tom vyzná, že ztratila muže podobnou nemocí. Matka pláče, stiskujíc ve svou náruč Charlota. Otec odchází jako zběsilý a běží pro lékaře. Přivádí velmi velikého doktora s úzkým obličejem, jenž naslouchá u zad hošíkových a poklepává mu na prsou, aniž by prosnesl slova. Pak musí paní Bonnetová doskočit do svého bytu pro tužku a pro papír, aby mohl napsat svůj recept. Když odchází, stále němý, táže se ho matka hlasem dušeným slzami: „Co je mu, pane?“ „Zánět plic“, odpovídá ostrým tonem bez jiného vysvětlení. Pak se táže „Jste zapsáni na dobročinném úřadě?“ „Ne, pane... Měli jsme dostatek minulého léta. Ta zima nás zabila. „Tím hůř! tím hůř!“ Slíbil, že opět přijde. Paní Bonnetová zapůjčila 20 sous na léky. Za 40 sous Morisseaua koupili dvě libry masa, kamenné uhlí a svíčku. Tato první noc míjí dobře. Udržují stále oheň. Nemocný, jakoby byl uspán velkým horkem, již nemluví. Jeho malé ruce jsou rozpáleny. Rodiče se utišují; ale druhého dne jsou zpitomělí, zachváceni hrůzou, ne- boť lékař před lůžkem vrtí hlavou s výrazem člově- ka, který nemá již naděje. Během pěti dnů se neudála žádná změna s nemoc- ným. Zdá se, že bída, jež dýše silněji, vstupuje do světnice s větrem dírami ve stropě a oknem. Druhého večera prodali poslední košili matčinu; třetího museli odnésti ještě několik náručí vlny z pod nemocného, aby mohli zaplatit v lékárně. Pak nedostávalo se všeho, ničeho již neměli. Morisseau osekává stále led; jeho 40 sous však nedostačuje. Ježto může tento drobný mráz Charlota zabíti, touží po tání, ač se ho obává. Když jde po práci, je šťasten, vida, že jsou ulice bílé; pak myslí na maličkého, jenž umírá tam nahoře a žádá toužebně paprsku slunečního, vláhy jarní, splachující sníh. Kdyby byli aspoň zapsáni na dobročinném úřadě, měli by lékaře a léky zdarma. Matka šla na městský úřad, ale bylo jí řečeno, že jsou žádosti příliš četny, že musí čekat. Přece však dostala několik kusů chleba;