#1
alto_textblock
#1
Ročník II. (XI.)
#2
alto_textblock
#2
V Praze, dne 10. července 1902.
#3
alto_textblock
#3
Číslo 14.
#4
alto_textblock
#4
ZENSKY
#5
alto_textblock
#5
LIST
#6
alto_textblock
#6
Vychází každou druhou středu s datem následujícího dne.
Redakce, administrace a expedice nalézá se Praha II., Myslíkova ulice číslo 1959.
Peněžní zásilky, jakož i veškerou korespondenci zasílati nutno jedině na adresu: Svěcený Antonín,
Praha II. Myslíkova ulice č. 1959. — Složní lístek poštovní spořitelny číslo 854.151. — Dopisy nevy-
placené se nepřijímají, nepodepsané se odkládají. — Réklamace se nezalepují a nefrankují. — Majitel:
Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické. — Předplatné: Na rok 2 K 8 h, na půi
roku 1 K4 h. Do Německa a ostatních států o poštovné více. — Jednotlivá čísla v drobném prodeji 8h.
Stížnosti zasílány buďtež na adresu: Dr. F. Soukup, Praha II. 1959.
#7
alto_textblock
#7
Vídeňské šičky.
#8
alto_textblock
#8
Napsala Ilka Gollmannova, přeložila Marie Majerova
#9
alto_textblock
#9
Ach, a mohou zde lidé vůbec prospívati?
Tak ptala se jedna zvědavá kněžna, s naivním
údivem prohlížející si pracovny konfekčního zá-
vodu, který jí dodával roby.
Nikoliv, paní kněžno! Zde lidé neprospívají
nežijí. Jen předčasně stárnou, blednou a churaví
nedostatkem vzduchu, slepnou pomalu nedostat-
kem světla a hrbatí následkem ustavičného sezen
na tvrdých židličkách bez opěradla.
A kddyž zblednou, oslepnou a nachýlí se do-
cela, propouštějí je, any nejsou schopny více
hbité a neúnavné práce a proto také nenajdou
výživu jinde a starobní pojištění nestává.
O, krásné dámy, zrovna teď, kdy jdete pro-
menovat v nových světlých a nádherných jarních
toiletách, zrovna teď mohly byste na okamžik
pohledět do tmavých dílen našich. Ačkoliv jste-li
snad velice citlivy, ztratily byste tím veškeru
radost z poesie vašich něžných jarních rob, a to
by přece bylo škoda.
Židlička na židličce hrbí se dělnice za dlou-
hým stolem. Mají zde každá zrovna jen tolik místa,
co by nit navlékly. V každé světnici jedna » první-
z Paříže, vždy tvrdá a hrubá »madame la pre-
miere«, jež s neuvěřitelnou hbitostí a vkusem
látky přistřihuje a dohlíží při tom ku práci děl-
nic. Lstiví páni chefové dávají ji procenta z či-
stého zisku. To jest účinný bič. Čím rychleji
lidé šijí, tím větší zisk. Peníze dovedou člověka
zcela zatvrdit.
Mezi madame la premiere, slečnami z komp-
toiru a dělnicemi je hluboká propast. Zde buržo-
asie, zde proletariát. Kdežto ony každé dopoledne
i odpoledne ve zvláště zřízené jídelně svačía
štěbetajíce užívají vesele odpočinku, těmto zapo-
vézeno jest pod trestem výpovědi požíti při práci
i kousek suchého chleba. Kdežto ony teprvé
#10
alto_textblock
#10
o půl 9. až v 9 hodin hezky pohodlně velkým
portálem, tak zv. hraběcím vchodem přes široké
a nádherné schodiště do obchodu se ubírají, musí
tyto, zamlklé a bázlivy, měřit točité schůdky ve
světlíku, kde nachází se také kontrolní hodiny.
zaznamenávající každou opozděnou minutu pří-
chodu. To má pak kromě stržení se mzdy za
následek ještě křik a snad i nadávky slečniny.
Tak začínají dny. V uzoučké předsíni na sebe
naházené kabátky, rychlé svlékání, boj o prázdné
háky na šaty, do prachu pošlapané klobouky-
a potom práce.
Odděleni od švadlen sedí krejčí u vlastních
stolů. U každého stolu sedí nejméně jeden stížený
plicní chorobou. Ubožáci tito, dílem z nevědo-
mosti nebezpečí, dílem proto, že si nemohou jinak
pomoci, ustavičně plivají na podlahu. Častokrát
příhodí se, že musí děvče s nemocným šíti na
jednom kusu oděvu, což vyžaduje největší sblí-
žení se obou, takže děvče ustavičně vdychuje
nebezpečný dech souchotinářův. Napadne-li sou-
chotináře kašel a děvče se maličko obrátí, aby
snad náhodou bacily v chrchlech obsaženými po-
třísněna nebyla, vyjede si madame zlostně na ni:
»ah, quelle est paresseuse, celle-lal«
V zimě, ježto se okna otevírat nemohoua
žádné jiné ventilace nejsou, je vzduch za dvě tři
hodiny již tak pokažen, že chef, který o 10.
dílny přehlíží, musí nevyhnutelně k lahvičce
s kolínskou vodou čichat, aby mu nepřišlo zle.
Děvčata bojí se zrovna vyjít na čerstvý vzduch,
protože vrátí-li se, nemohou ten otrávený uvnitř
snésti. Nepoznají-li rozdílu a setrvají v tomto
dusnu, necítí to tak silně.
Když takto sedí a šijí, šijí a šijí, sotva že po
jiném touží než po zvuku, ohlašujícím dvanáctou.
Pak znovu boje o šatstvo, spěch, útěk takořka,
protože čas k obědu přesně jest vyměřen a cesta
na předměstí daleká. Mnohým z děvčat, které
nemají domova a nemohou tudíž přisednouti