Číslo 207.

Strana 2.

KATOLICKÉ LISTY.

Dna 30. července 1900.

řečník a to byl — p. dr. Baxa. Pan dr. Fořt, jinak řečník velice obratný a oblíbený, neměl včera šťastné chvilky, p. dr. Baštýř prohlásil beze všeho affektu stručně nynější program strany staro- české, ostatní řečníci jednak počínali si útočně, jednak doplňovali vývody řečníků předchozích. Schůze celá vyzuěla však v neprospěch mla- dočeské strany. Pan starosta Novotný uvítal, zahájiv schůzi, případnými několika slovy přítomné; zmínil se o ne- přátelském útoku na rovnoprávnost našeho národa, na státoprávní celistvost království českého, kterýžto útok roznítil náš právní cit. Smýšlení českého lidu nutno pomoci k důstojnému prejevu cestou legální, aby ro- dáci nedali se svésti k stejné odvetě, k stěžejní nená- vistí a vášni plemenné. Bezpráví učiněno českému lidu a tomu musí býti dán náležitý výraz. (Vý- borně!) Na to zvolen předsedou p. Václ. Novotný; místopředsedy pak pp. V. Formánek, starosta z Kolína a zem. poslanec V. Nehasil; za zapi- sovatele pak pan tajemník V. Aksamit z Č. Brodu. Red. p. Miškovský, uvítán bouřným po- tleskem, nazval přítomné poutníky roznícenými (Hlasy Řečník dolů!) a rozpálenými křivdou, s níž potká- váme se na všech stranách a za všech příležitostí Vítá účastníky jako Tábority XX. stol. (sic!) v den úmrtí K. Havlíčka Borovského; zmiňuje se o mi- nistru Bachovi (Hanba), o smrti Havlíčkově a uvádí Dnes jsme tam, kde počali jsme před 52 lety. Státy se boří, národy se sbírají, stejný hledá stejného a tu každý národ musí dbáti sebe. Národu dostane se ta- kého osudu, jakého zasluhuje. Řečník apostrofuje Havlíčka. Uvádí jeho poli- tické credo, touhu po skutečném demokratismu, s nímž každý počínejž sám u sebe, neboť bez něho prý není naděje na vítězství. Národnost a hájení její musí po- ciťovati každý! Smělý jistě byl výrok řečníkův, když nazval shromážděné potomky Husitů —; na to uvedl, že člověk bez národnosti a jazyka jest kreaturou, uvedl touhu po federaci, ozval se proti centralismu, neboť velmocná naše říše rozdělena jest ve dví — neprávo a křivda vládne tam — co vládne u nás, to víme sami .,. V dalším zmiňuje se řečník o ne- úspěších české politiky a dokládá: »Raději nic, než něco nečestného. Svou vytrvalostí, důsledností, prací a zušlechtěním k dobrým koncům musíme přijíti — toť účel táborů.« Poukazuje na neblahé Lipany a na robotu — a dodnes jisté roboty nás utiskují. — My jsme dosud nespokojeni, nespravedlivé utiskování — dosud nespokojen jest rozhněvaný český národ! Uvítán bouří potlesku vstoupii na řečniště p. dr. Fořt. Vyřizoval pozdrav od zástupců české strany, která dosud drží kormidlo zmítané lodice českého ná- roda. Tábor je výrazem a projevem toho, co je cílem nezdolné vůle českého lidu. Vídeň nám od staletí sype protivenství na hlavu a dnes mohutnými lido- vými projevy vrátiti se musíme sobě sami, sevříti pěstě a povznésti hrdé zmužilé čelo! (Ať jsou po- slanci důsledni, staví se proti dělnému lidu.) Čty ř- letá práce politická ve Vídni — přiznává se řečník — konaná se sebezapřením — skončila nezdarem. Kus jazykového práva, Badenim nám vráceného, měl býti ratolestí míru. Ale z ní zbyl pouhý pahýl Gautschových nařízení; pak i ten vyrván a letos sviští bič osnov, kteréž přímo zpěněnou krev v nás bouří. (Hlasy: Stůjte v čele!) Naše práva vrhají za hranici možnosti a tu měly-li by býti osnovy vládní uzákoněny, vrhly by nás v po- robství. (Hlasy: Ať stojí poselstvo naše s lidem !). Nás důvěra ve Vídeň sklamala. Není to ale žalost bolest, co nás svírá, neboť není v Čechách muže, jenž by doufal, že láska Vídně by počítala se 17. říjnem. (Hlasy: Milý národe!) A nebyl to strach, úzkost a bázeň, která námi zalomcovala — my jsme hrozbám dávno zvykli, známe jich význam a víme, že kdykolv z Vídně li- chotná slova nám zněla vsříc, byla ta cesta naše falešná; až se nás ve Vídni budou báti, pak máme vyhráno! Byl to u nás pocit hořkosti, ale zúrodněn stří- zlivou rozvahou, dovede plodit mužné odhodlání a že- leznou vytrvalost. A ten pocit káže nám, abychom se v nynějším okamžiku vrátili k sobě sa- mým, abychom vstoupili v nejužší styk s lidem a znovu se sešikov ali pod onen červenobílý svatý prapo státopráv ní. Na to mluví řečník, vyrušován často, slovy Ha- vlíčkovými i uvádí, že co v posledním čase s českým národem se dálo, jest jen jenen článek řetězu, který se vleče našimi dějinami již tisíc let. Řečník per longum et latum zmiňuje se, patrně rozrušen, o ději- nách slovanských našich bratří polabských, o dějinách našich, o Moravském poli, po němž český národ vzal zkázu (Hlasy: Hanba šlechtě !), přechází na Kostnici a nedbaje více hlavního programu — politické situnce

dnešní — mluví o bitvě bělohorské, centralismu, kou- zlech, haluzích, bouřích, odvěkém právu . . »Vraťte nám stará, neocenitelná, starými přísa- hami králů stvrzená práva!« volá řečník, jenž citoval Havlíčka. Sladkovského, zmínil se o Hradci Králové, válce r. 1866, éře Hohenwartově a její nezdaru, na- čež uvedl, že nám nutno bojovati ve dvou frontách — proti centralismu Vídně a velkoněmecké myšlénce, jak ztělesněna v Berlíně. Jícen velkoněmeckého žra- loka jest na postupu. — A zase řečník extempo- roval . . . Zavřel se nad námi hrob. (Hlasy: Od čeho jsou poslanci?) Povinností poslanců jest ovšem vůči těžkému postavení cos činiti, ne babsky se schovati v skrýš malomyslnosti. (Hlasy: Neustoupit, jít s li- dem!) Máme vzdáti se své české svéprávnosti? (Hlasy: Masaryk! Hilsner! — Ojedinělý hlas: Já bych ho zašlápnul jak hada!) Nadvlády jazyka ně- meckého neuznáme. (Hlasy: Nikdy! — Ojediněle: Roztrhal bych ho jako lva!) My v podruží ve své otčině býti nechceme; vždyť hříchem je proti Bohu samochtějíc klást osud v ruce zizí. Nechceme tvořiti čásť centralisované Cislajtanie, a také ne hnůj veli- kému příštímu panství německému — v té věci jsme všichni nejčervenějšími radikály. Ale kde není svor- nosti, tam není rovnosti. Němcům o rnovnost se ne- jedná, ale o nadvládu. Sílaa politická platnost jich jest nahromaděná křivda a bezpráví po staletí na nás páchané. My chceme mír, ale ne sebevraždu, nebot není hanebnějšího a potupnějšího zápasu než smrt bez obrany — proto jménem Páně do dalšího boje. Nelekejme se obtíží cest a nezdary — útěchou jest nám víra v úspěch. A řečník, jenž co chvíli si odporuje, praví dále Věříme v nezdolnou sílu idey národnosti, a proto v konečné uskutečnění snah, věříme v konečný zdar, ježto trvání naše jest podmínkou ži- votní síly suverenního Rakouska. Sláb jest, kdo nemá důvěry v sebe sama. Národy ne- hynou, leč vlastní svojí vinou. Věrni sami sobě — ve velikých věcech nám všem společných musíme býti všichni za jedno! Pak nás rúzné svatodušní programy německé na našem postupu nezastaví. (Hlasy: Vytrváme!) Obnovme tedy všichni přísahu před tváří otevřených nebes, že český lid se zápasu za svá práva a svéprávnost své vlasti nevzdá nikdy! Sílu k tomu čerpejme ze svého dobrého práva a z vě- domí sebedůvěry. — Svatý Václave, vojvodo české země, nedej zahynouti nám ni budoucím . . . . končí řečník, jenž odměněn bouří potlesku. Jásotem přivítán byl pan dr. Baxa. Ten zmínil se o táborech, ale na nich nesmíme si stěžo- vati — to víme vše sami. Mají-li míti tábory význam, musí shromáždění lidu českého bez rozdílu stavů a politických stran če- sky a státoprávně cítících dáti české politice konečný rázný obrat. Český lid dosud trpí politikou nynější, která mnoho slevila od dob, kdy vysloveny politickéa státoprávní požadavky národa českého. Politika se odchýlila daleko od programu Palackého, neboť od let 60tých nebyla to politika státoprávní, nýbrž byla to obyčejná politická hesla, což těžce se na národu českém vymstilo. Co naše politika slevovala, Němci stoupali. První česká delegace vrátila se s punkta- cemi a chybou Staročechů bylo, že vstoupili na říšskou radu — leč byli to poctivci. Ale druhá česká delegace je ve znamení obrany proti svatodušnímu programu Němců — my máme po 20 letech státní německou řeč! To jsou ty výsledky a to proto, že česká politika nedovedla státi na vytknutých zásadách. Před 20 lety nebyly by možnými Körbrovy návrhy! V době oposice nedovolili si ve Vídni to, co si do- volili nyní! Příčina toho: že furor německý vzrostla český politika ustoupila. Nyní český lid sám musí diktovat obrat na prospěch jedině možné u nás politiky státoprávní. Dnes je povinností všech, aby parlament říšský nikdy více dělným nebyl, neboť do něho nedostalo se ni- čeho na prospěch české věci. Delegace česká se musí přičiniti, aby parlament ten přiveden byl k pádu. V dalším mluví řečník o historii pole lipanského a uvádí, že prý chybou Čechů bylo od jakživa, že příliš důvěřovali svým odpůrcům a neznali prý zájmů církve! Pak zmiňuje se o vyjednávání s Vídní, která hledí z nás peníze vyssávat a o práva nás připravit. Vídeň byla vždy lstivou, věrolomnou — toť naučení pro nás! A byli jsme zase trpce sklamáni za cenné služby delegace české Rakousku. Druhá delegace za- chránila svým ministrem rakousko-uherské vyrovnání (Hlasy: Hanba!), ale Rakousko je naprosto ne- vděčné, ve Vídni není v pravdě ani obyčejné slušné spravedlnosti. Proto my nyní musíme hleděti předně sami na sebe a k tomu, co národ tomu řekne. Nikdo není se svým stavem spokojen a proto postavme se do nej- většího nepřátelství, ne slovy, schůzemi, v novinách, ale skutky a důsledností! Ta ovšem českému lidu

chybí. Řečník uvádí opětně politiku Palackého, tvrdě, že po 20 letech vrací se česká delegace jako lev spráskaný, s vylámanými zuby. A jak pohlížeti na celou budoucnost? U nás za stávajících poměrů bylo by snad líp vésti stávající politiku portýrů, hofrátů a ministrů. Ale v srdcích lidu českého tkví památka na minulost, naděje na budoucí samostatnost; ale pak nám do vídeňského parlamentu nic není, ani je-li z řad našich ministr, který slouží říšským zájmům. Chce-li český lid býti zase svým pánem, politika česká musí býti jiná; ne- bude to ovšem ani za 5—10 let, ale védomí jest, že český lid musí býti samostatným — budeme-li míti trpělivost, vytrvalost, zvítězíme. Nebojme se budouc- nosti, neboť máme veliký cíl; ale neodchylujme se v maličkých cestičkách politických, vědouce, že dnes rakouská politika se nekoná ve Vídni, ale za hrani- cemi — v Berlíně. Ale veliká státoprávní česká po- litika nehodí se do Vídně, vždyť česká otázka je otázkou evropskou. Politika česká má jiné středisko — Paříž, Moskvu, Petrohrad; až nadejde chvíle voleb, zvolte ony, kteří provozovati budou politiku státoprávní a ne cislajtánskou. Pan Kubr uvádí poplatnost našeho národa, nedílnost vlasti i rozštěpenost. Zmíniv se o německé i české obstrukci, dokládá, že není rozdílu v celém národě, neboť bezpráví se nám stalo všem a musí býti odstraněno. Řečník dovolává se vrácení starých českých práv a prohlašuje jménem sdružení českých zemědělců součinnost. Pan Klofáč mluvil ostře, ohnivěsjménem ná- rodního dělnictva, slibuje součinnost jeho v bojia napadaje ostře vládu i strany. S nikým tak se nenakládá — dí řečník — jako se 6milionovým národem českým; prudce na to kárá lhostejnost, blaseovanost a dokládá: Proti nám na- mířen boj — boj jest ostrá zbraň. A v tom smyslu řečník pokračuje vyhrožuje vládě, staví se na samostatné stanovisko a ač dvakrát byl napomenut, neustává ve své řeči, přehlušované souhlasem. U nás musí býti kus té opravdovosti, vyvolání bázně; poli- tika musí býti čistě demokratickou, sociálně pokro- kovou, opírající se o dělnictvo, tvořící 90 procent ná- roda. Stěžuje si na šosáctví a kastovnictví, žádá pro dělnictvo politickou moc, všeobecné rovné hlasovací právo. Pak náramně bolí řečníka, že rozmáhá se kle- rikalism, ač nedefinuje jeho pojem. Tím prý národní existence je ohrožena a proto stavě se na stanovisko pokroku volá: Pryč s klerikalismem. (Hlasy: Tomu dejte pokoj !) Pak dotýká se otázky učitelstva a apo- strofuje Havlíčka: Nepopustíme! Pan dr. Baštýř jménem národní strany staro- české uvádí k politickému, národnímu a státopráv- nímu programu, že nedočkají se toho věkové, abychom opustili program buditelů. Český lid neodloží památku minulosti, nezapře svojí budoucnosti, aniž dá se na scestí, nastražené záludnými rukami. Opravdový a vy- trvalý jest náš boj, a země koruny české hospodářsky i politicky vypraveny musí býti jako samosprávný, svéprávný útvar. Nechceme převratů násil- ných, uvolněná dráha samoststného českého žití nemá vésti přes hlavy porobců. Rovni s rovnými chceme tužiti; nežádáme ničeho pro sebe, ale bojujeme i pro ty, kteří ve své zaslepenosti nám toho odpírají. Pak dotýká se řečník státoprávního našeho přesvěděenía dokládá: Splnění svého programu nehledejme ve Vídni; uspořádání záležitostí v této zemi a v zemích koruny české jest věcí českého národa a dynastie zá- roveň. Program ten kotví v minulosti, samostatnostia hospodářské síle naší ze mě. V centralistické říšské radě volnosti nedobudem si nikdy! Po leta sloužili naši poslanci říši, ale když nadešla doba k jednání o národních postulátech, tu jednalo se o nich se sta- noviska němčiny a domnělé fikce jednotné správy státní. Zmiňuje se řečník o těžkých škodách, jež v zá- pětí má spor česko-německý, uvádí slova jednoho z největších našich odpůrců: »Není příčiny před Čechy k obavám, dokud své pěsti svírají v prázdných kapsách.« To musí býti odčiněno, hospodářsky musíme býti neodvislými, neboť v Rakousku náleží budoucnost těm, kteří mo- hou nejdéle čekat. Tomuto politickému i hospodář- skému sesílení českého národa přeje řečník jménem své strany štěstí. Na to promluvil p. redaktor Hubka za stranu radikálně-pokrokovou ve smyslu ostatních řečníků ostré toniny, načež jednomyslně přijata resoluce, v níž klade se tento požadavek: Samostatnost státní jednoty zemí koruny české, odstranění křivd a útisků našich lidí i snah na poli osvětovém, hospodářském a národním; osamostatnění hospodářské, politické i národní s požadavkem státoprávním. V resoluci dále neuznává se říšská rada, protestuje se proti sou- stavnému znásilňování našich práv politických a ná- rodních, proti ponižování a urážení jazyka našeho ve vlastní domovině. Resoluce dotýká se i znásilňování Čechů v uzavíraném území, varuje před urážením a drážděním českého lidu, před trháním nedílného krá-