Rovněž tak měli byste si dáti záleželi aby spáse věřících v ničem se překážky nekladly­ ani ve správě far, ani v udílení slova Božího, ani v pěstění (ducha náboženského­ ; aby děti jakož i mládež dospělejší zvláště ve školácb pilně katechetického vy nčování účastny byly a sice pokud možno od kněží, kterým se o Vás к tomu práva dostalo; aby služby Boží v příhodných budovách­ а в náležitou Oslavou konány byly, z čehož více potěšitelný vzrůst bere Hrozí­ li v těchto směrech nebezpečí, tedy uči nitě dobře, předejdete-li jim, a nesmíte se rozpakovati, odvolávali se vážně a s rozvahou­ na ujednání se stolicí apoštolskpu Něhot­ musí nejen Polákům, nýbrž všem, kteří společnost lidskou upřímné milují, býti, vhod, aby taková nebezpečí zůstala vzdá- ' lena a spíše aby se dělo příslušné dobro. Církev katolická jest, jak jsme slyšeli z počátku­ a jak denně se ukazuje, tak utvořena a zřízena, že státům a národům docela žádných­ škod nepůsobí, nýbrž mnohé výhody a přednosti stále a hojně přináší i ve věcech pozemských. Vy pak, kteříž bydlíte v obvodě­ jasného domu habsburg- ského, považte, jak mnoho jste vděčností zavázáni a povinni svému vznešenému a naši církev tak vysoce si vážícímu panovníku Svítiž vaše náležitá věrnost a vděčná oddá nost к němu vždy a stále jasněji a jasněji a vaše snaha, zvelebovali vše, co se týče náboženství katolického, neocbabujž nikdy. Přejeme si velice, aby universita krakovská, toto odedávné a vznešené sídlo učenosti, své vynikající postavení zachovala si i do budoucna a závodila s těmi vysokými školami­ jež péčí biskupův a dobročinností soukromníkův­ byly zřízeny. A jako na školácb oněch, tak i na školách vašich, za vrchního (Poslední vedení našeho milovaného syna, kardinála biskupa ve všech oborech vzkvétejž, ruku v ruce в vírou, vaše věda Též i na tom vám velice záležeti musí, nám alespoň na tom záleží velice, aby u vás náboženské řády požívaly všeobecné vážnosti. Řády tyto

šeněji. Aby však tato naše naděje ještě veřejný vý/ee svému smýilení? Org&n ?ebj i seaílena byla, neopomenuli jsme poručili něho míněni ее neiioh ěeiů je ti»k. P*k te vás velikomyslnosti vašeho císaře, o jehož jprve mošno přednšeti stfiaoet do Ríme. Anebo náklonnosti a blahovolnosti vůči vám měli má tímto dekretem být obraňován bivknp, jeme příležitost sami osobně se více než'který, jako před časem ▼ Umoionati se st«lo jednou přesvědčili, a kterouž on vám jistě jceston úřadní ohtřl vieoky fimi hatohoté vždy zachová, když i na dále dbáti budete školy vydat aBjard of РпЫ o Sohoolt* v roes

zákonův světských i křesťanských. Tyto předpisy a tato napomenutí tedy, ctihodní bratří, oznamtéž svým stádcům. :Z nich nechat nejdražší synové poznají, že jen veliká láska Nás přinutila, abychom je vydali; ale také se nadějeme, že je přijmou s tou poslušností a úctou, kteráž zde přísluší.­ Jestliže předpisy ty, o tom nepochybujeme,­ budou uváženy pečlivě a svédomité, tut zajisté že synové Naši nejen umenši nebezpečí,­ jež v nynějších pomérech víře naší hrozí, nýbrž zachovají si i pamětihodné přednosti svých otcův, v jejichžto smýšleni a příkladech budou se pak vždy zrcadlili

■právy veřejných škol s átníob ? Kdyi sa ča»o neblahá ref irmene mooli biskupové veřejně kn keoiřství se hlás li • do řatoliokýoh oboi nro- tetUntské basatele posýlali, měl tu lid pěkná trpělivě čekat, a vie aobč dát líbit, ai včo ta vyřisena bode v R mč ? Němči to lid ve »hro máiditi a proti takovéto „správě* se proti viti? A takovéto případy i sa naiiob časů ne jsou nemožné I* (Vis nái „Kulturkampf“.) Tolik učený a velmi mírný koés o této včoi. Juité jednou opakuji, ie jsem správy své podával do „Ceoha" jenom s lásky к pravdě, akyob čtenářům v Cechách podal pravý násor

i sami ; z toho ze všeho pak i nejsnáze o našem b ji školním, čehoi veliká potřeba ; nabudou i útěchy a dojdou i úlevy a ulehčení pro trudné doby svého života. Proste s námi Pána o přispění a nej blahoslavenější Marii Pannu, sv Joseta, jehož­ křesťanský lid oslavuje právě dnes, a svátého patrona Polákův proste в Námi o přímluvu. Na potvrzení toho a na znamení Naší zvláštní náklonnosti udílíme vám a vaší správě svěřenému duchovenstvu a lidu Své apoštolské požehnání. Dáno v Římě u sv. Petra dne 19. března 1894, v XIII roce Našeho pontifikátu. Papež Lev XIII.

Listy z Ameriky. slovo oikolní otásoe.) Abnapee, W, 14. únore 1894. (Pův. dopis „Čecha“.) m. Ku konci na jednu veledůlriitou včo obci odpověděli a e ce ne svými slovy, nýbri slovy

s'ce vynikající svými ctnostmi a svou učeností i váženého veletasloniilého kučse spisovatele svým blahodárným působením při správě básníka redaktora „Pastoral Blatt* Rsv. W. duší, věru jsou osvědčeným vojem církve Faerbera. svaté, a také stát jejich činnosti používá j Pojednávaje v celoročním pfehledo o právě

jejich činnosti používá j Pojednávaje v jakožto sil výtečných a odedávna školní otásoe praví osvědčených. S ohledem na Halič uvádíme a se zvláštní láskou vzpomínáme na prastarý řád basiliánský, к jehož znovuzřízení jsme již učinili některá opatření zvláštní Nebot působí nám nemalou radost, že řád ten vší silou dychtí po slávě dob minulých a

osvédčuje se blahodárně i pro církev rusínskou.­ A když již zmínka o Rusínech se stala, dovolte, abychom opětovali své vyzvání, byste se s nimi, přes různost původu a obřadu,­ nejtěsnéjší a nejvřelejší láskou jednotili.­ Nebot jako je církev uznává za velmi zasloužilé syny, tak jim i církev moudře dovoluje к určitě oprávněným zvyklostem a zvláštnímu obřadu, tak i vy je mějte za bratry, aby jejich srdce bylo jedno i jeden úmysl ke konečnému jedinému cíli. Rádi obracíme se i к vám kteříž obýváte­ církevní provincii hnězdeňsko poznaň- i ohledné biskupskými skou. Zvláště vítáno jest nám zmínili se. že Bukupové nejmu ani

takto ; „Ještě nim třeba pojednali o oirkniáři, který nejvyíif autoritou roses'áu byl katolickému uovinářstvu. D e toho oběžníku míjí knéži i laikové kteří by ve veřejných­ listech přímo neb nepřímo cfrke nf své představené, svlaitě ve vyišíoh hodnostech postavené­ verbis injuriosis maledici s, conviciis napadají ; avléitě vlak a to tím více, kdo jednáni svých biskupů u vedeni láležitosti die- oesilníoh vellicare et damnare audeent, капо niokými tresty stibóni být:. Samosřejmé jest', že kdo tiskem církevní představené napadá •lovy urážlivými odsusojíolmi a potupnými, ie ■aslubuje cer.s.ry církevní. Má se vidy psáti ▼ ženě, proti tomu se nemůže ničeho námi tatí. Blitš ho však vyloiení potřebuje oddíl druhý dekretn, ie není dovoleno jednáni biskupů­ vabledem к vedeni a spravování dieoése kritisovat a odeusovat. Tím zajisté nemá být vůbec řečeno. Ie by každé veřejné míněni nsřlsení se napovídalo, ve svém učeni, ani ve

jsme na stolec sv. Vojtěcha byli z vašeho ; svých zříceních neomylní — to je d e fide, středu dle všeobecného přání posadili muže l Kdyby kn p-. kterýkoli ordinar ut sobě umínil vynikajícího zbožností, moudrostí a láskou ;! cestou úřadní německou řeč mocí potlačiti ještě však vítanějším jest nám zřítí, s jakou'(stalo se v Lorettu v Minnesotě) a kdyby ochotou a láskou a jednomyslností vy pod- к tomu účelu d> německé obce kočce podáváte­ se jebo blahodárnému vedení Z toho cýlal, kteří německého slova necraji, nemá lze naději čerpali, že katolický život se u ta onada právo, aky proti cřejitémn bssprávi vás bude vyvíjeli vždy ještě utěšeněji a utě se opřela? Nesmějí osadníci v Um pádu dáti

•neb) jsem měl české obecenstvo v tom’o mí néni neobat a ničeho nepsat? Že tento vy oce postačený hodnostář v ničem se nesměni! ve svém smýšlení o katolické ikole dokasuje toto faktum. V městečku Springfield v Minnesotě po dali irští osadnici skrze svého kněze žádost arcibiskupovi o dovoleni, aby sobě smč i postavit­ školu katolickou. Biskup ptal ie knčae kolik že by dětí navžtěvovalo tu ikolu. Kněs na to, že 50 a městečka, ostatní pak z okolí městečka. „To není nic,* pravil arcibiskup, hned na to se leptal : „a kolik jste měl konvertitů­ ?* Kněs na to, ie žádného. Arcibiskup ns to: „Then gi and ring the bell, and call •Il protestante together, and preach them the vord if Gjd ; that is the way to convert America*.­ (Jděte tedy a svolejte zvonem protestanty­ a kažte jim slovo Boži ; to jest ta cesta pravá к obrácení Ameriky.*) Tento a-oibisknp chce miti vie neobyčejcé, jak se vyslovil ve svém kásání při jubilejní slavnosti kardinála Gibbooia v Baltimore. „I bate the oommonl — The common nuder the guise tf goodness ; it il a curie!* (Ja nenávidím obyčejný řád; obyěejoý řád věci pod plážtěm dobra, je kletbou.*) A toto kázaní proti obecnému řádo véci bylo dáno do t sko a rozhozeno v tisících tisících fx-mplařích. Dle jebo vlastního dosnání nepatří b)j proti katolické ikole к obecnému řádu, nýbrš к neobyčejnostem. My viak držíme so a vidy se budeme oržeti obecného řádu a pořádku véci Bohem samým cstanoveného a církvi Jebo bájeného. S upřímným pozdravem Vái Vojt. C i p i n, kněz.

Manoel da Nóbrega, zakladatel jesuitské missie v Brasilii. Podává Fr. Kosík. X. „Nedaleko Monte Calvaria — piie P Nóbrega několik týdnů po svém příchodu — leží první indiánská vesnice, kde jsme vyučovali­ počali Tak bydlíme blisko nových i starých­ křesťanů. M stodržitel oviem povaěnje toto polokn v čas války i divochy za nebes pečnon. Než nebezpečí nesdá se mi velkým.­ neboť ústav vřtiiuou přijímá dítky indiánské.­ A pak myslím, že byť i byla proti městu­ válka, nás di voli uietři, vždyť již teď jsou nám velice nakloněni." V lietu dne 10. srpna 1549 pile P. Nóbrega­ svému učiteli dru. Navarrovi do Coimbry o prvních pracích a výsledcich : „Chodíme ves*

meemi divochů, abychom těmto ubožákům radostné­ posels vi přinesli a užíváme při tom této methody: Zveme dítky, aby se učilyjčfsti • psá’i a používáme pak přiležitosti, abychom jim při tom křeetanikou viro hlásali. Používáme­ takto ■půiobu, jehož e úspěchem ďábel v ráji tiii, kdyi nažim prarodičům namluvil, •by jedli se stromu »pověšeného, ie budou jako kobové, ie budou dobré a slé rosesoi vati, Čímž je svedl. Indiáni diví se totiž velioe písma a čtení • jsou žádostivi, tomu >e naučili. Nejvčtží obtíží pH obrácení na víro Kristovu jsou hluboko­ »kořeněné zlozvyky ; tyto vymítili jest hlavním nsiím úkolem. Chvála Bobu, ve vesní­ oiob blízko města položených přestává již hrozný nemrav, zajatce sibíjeti a poj dati.* —- Než to nejda tak snaduo. „Viude. kam jsme přiili, byli jsme laskavě a přátelsky pKjati, svláitě od dětí, které jsme vyučovali. 0 svátcích­ svatoduiníob (dva až tři měsioe po příchodu)­ pokřtili jsme asi 1000 a tčob, kteří uám slíbili, že v dobrém vytrvají. Učíme 600 až 700 katecbrmenů. Obyčejně jsme pokřt li muže se ženou a hned jsme svátek jejich požehnali, když jsme je o povinnostech křesťanských manie ů poučili.­ J»k divoši jsou povolnými, ukáže tento pHpad Jednoho dne vyučoval P. Navarro dítky čisti a učil je děíati kř i malý. Indiáni nosívali­ obyčejně v proboneném dolním rtu krásný kamének, na tějě dosti pyšoými byli. Než právě tyto kam nky překážely, že na ústech děti kříž udělali aemt híy. To v děla matka jednoho dítka, přiskočila a vytrhla svému oh'apoi kamínek ■ pysku a zahodila jej na střechu domu ; ihned učiň ly tak oststni dítky také. „P. Navarro jest stále ve vesnicích divochů,­ jí tam i spává, aby tím sasse mohl večer­ jim kásati. Večer totiž ;aon viiohri doma a isou také ochotni, jej poslouchali. Zná jejich­ řeč, která jest baskické podobná, dobře, a vyniká nad nás vieobny horlivostí a zročností.­ Zdá se, jakoby náš Páa baskickému národu­ zvláštním způsobem dar cdělil, víru křesťanskou­ nevěřícím kássti, jak to viděli na sv. Františka Xiv. v ladii a nyní v Brasilii na P. Jana de Aspikueta Navarrovi. Indiáni vystavěli­ mu ve dvou vesnicích domy, kde bydlí a vynčnje katechumeny. Také my jrme vystavěli­ v bii ská vesnici dům a kapli, jeden z nás se tsm usadil, aby pokřtěné éále vyučoval­ a katechumeny aby ke křtu sv. připravoval.­ Náčelníky křtíme hned, jakmile ke křtu pHpcitěni býti moboc, a ve svazek manželský je spojujeme a tou, která nejvíce vytrvalou est. Nebiť dosnd nedělali si ničeho z rozvodu­ a brali si ženy a dle libosti je propou- itčli. Jeden ■ náčelníků jest velioe iádoztiv, naučili se čisti. Dává se denně očiti ; za dva dny naučil se abecedě. Jest velmi povolným • slíbil, že se stane křesťanem. „Náš domek jest viak malý, takže nemůžeme­ vybovčti všem, kteří se к nám hlásí. Myslím, že není na celém světě země která by tak ráda př-jala víra Kristovu, jako právě tato. Vidíme hynonti duše jen proto, že není n'koho, jenž by je na prsvou oestn piivedl. Proto žádáme od těob, kteří dosnd vyu-ováni nebyl’, aspoň přání, že se stanoo kře>ťacy, a pak je teprve křtíme, json li v nebezpečenství áivota. „Nepcobopnji, jak mulové, kteří Boba milují a pro česť jeho rosr.lceni jsou, se od- váiiti nechtějí, piotiti do této semč a působili na této chcdá vinici Páně. Není třeba mnoho učencsti. Tento lid duoký podobá se nepopsanému­ listu : není třeba ničeho více, nežli křest­ tnské ctnosti na něj napsali. Jednoho jest

každý lev, i ten český. Nápojem z bandurů stal by se mouchou i Samson bez Dělily. ' V tom se muška postavila na uožky a již se vznášela к oknu, do něhož vycházející­ slunce zářilo. — Ještě slovíčko, milá muško — — A to by asi bylo? — — Znáš mne přece, že jsem člověk dobrák,­ jak se říká od kosti. Já ti dopřeju sice toho živobytíčka v mé dílně. Máš zde úplnou volnost Můžeš prolézali dle libosti zde ty baldy novin, o knihy si otírali nožky, ale o jednu véc bych té žádal Vidíš, ty musíš rozdíl činili mezi mouchou, která se pohybuje stále jen ve sférách nižších,­ ku př. v kravíně, konírně a pod. a mezi mouchou, která se pohybuje v saloně. Bud mouchou salonní. Nesluší se přece, aby jsi všude po sobě nechávala ty povědomé­ — puntíky a aby služka pořád za tebou­ musila uhodit s hadrem — já myslím, že se dovtipuješ — — A pak ještě něco, což ti zvlášť kladu na srdce — Vidíš já jsem člověk, který brzy vstává a který si po obědé rád na půl hodinky pozdřimne. Prosil bych tě aby jsi stále měla na paměti, co jsi povinna svému hostiteli, kterýž ti nepředkládá ani talířky в červeným papírkem nadepsaným : smrt mouchám 1 — aniž nastrkuje vějičky před okna Znáš přece, jakou preukrutnou smrtí schází se světa na miliony much a jakou mívají tvé kamarádky torturu, prilipne li se se která na vějičku. Proto jen si dej pozor­ a měj úctu, kdykoliv si po obědě po- z iřímnu, před mým — nosem.

FEUILLETON.

Frater Agathos. Vzpomínlca z Alp. III. Cesta na Blaser jest obyčejnou alp skou procházkou. Smér cesty jest znamenán červenými barevnými průby po balvanech na zemi a po skalí, sem tam úzounká cesta jakž takž upravena, a zprvu jdete alpskou klečí a křovinami alpských růží, pak jen téměř kamením ; pod vrcholem i na kus sněhu přijdete a tudy jdouce, jistě tou svou dlouhou alpskou holí do hladiny toho tvrdého­ sněhu vpíšete „Na zdar !“ či vryjete tam jakékoliv kliky háky aneb alespoň do sněhu toho tou svou dlouhou holí jisté několikráte­ jen a jak se patří žduchnete a seknete, jen tak. Tyrolan byl stále napřed. Zatím co my в fraterem Agtthem kráčeli jsme téměř co noha nohu mine, hovoříce si o svých věcech a chvílemi sem tam i alpské kvítí trhajíce, bratr Tyrolan jako koza lezl všude, všude, jen ne tam, kde byla cesta, cestička. Zprvu jsem věru chvílemi až i strachy trnul a kaž dou chvíli tedy zazaěla tichou alpskou výši non tato prostá disticha : „Pozor! SpadneteI“ „Nanál ’gib’áon óchtI (Ne, nel Však já dam pozor !)* — „PozorI Sletíte!“ „’ényt méglichl (Nemožno I)* „Pozor! Zabijete se!*

„Tés’vér nyt ibi I (To by bylo pěkné!)* „Pozor! Kámen letí!“ „Jo, vó’den? (Kde pak?)“ — „Pro Bůh! Pozor! Zlámete vaz!* „Naná! Te’ziš oles umsonšt, í hob’šon’ a féštn hols ! (Ne ne I Toté všecko marno, však já mám pevný vaz!)“ Nu, když je všecko marno, tedy je všecko marno, já si plící nevyvolám. A bylo všecko marno. Bratr Tyrolan si stále dále napřed jako koza lezl a jen chvílemi postál, aby si oddychl či pot s čela setřel, anebo aby postáv, porozhlédl se kolkolem či v před a pokochal se rozhledem. Chvílemi nám šelma i s obzoru zmizel a v takové chvíli pokaždé kdykoliv jsem naň byl houkl „Haidyhahó I“, stereotypně se s té aneb s oné strany vždy jen ozvalo : „Šon jguat 1 í gé’jo šon! (Vždyť je dobře! již jdu!)“, načež se za chvíli na krásném obzoru objevil­ nejdříve vrchol dlouhé hole s kyticí zelené a květin na svém temeni, potom chuchvalec slepičího anebo jakého péří vzadu za kloboukem, po té na všecky možné i nemožné strany rozpleskaný a již ua dobro bezbarvý tyrolský klobouk lodnový a konečně­ po dalších kouskách či najednou i sám všecek bratr Tyrolan. Den byl věru čarokrásny. Po modrém nebi sem tam obláček si pluje a snad největší­ z nich jako věnec ležel na temeni vysokého­ Waldrastu, Alpy, jež jest věru perlou nejen Alp innsbruckých než i jistě Alp vůbec. A čím více blížili jsme ее к temeni Alpy té, která byla cílem cesty naší, tím i více a více sbližovali jsme si i s milým

dobrým fraterem Agathem. Mluvili jsme ovšem také o Cechách. Dychtivé a vřele vyptával se na to ono, na Prahu a museum, na Národní divadlo a na „Prodanou nevěstu“,­ na české umění a svatovítský dóm, na literaturu i jednotlivé osoby. „A prosím vás,“ řekl též, „kdo je to X.?“ Při tom vyslovil můj někdejší literární­ pseudonym. V prvém okamžiku jsem skutečné váhal, co říci. „Neznáte ho osobně?“ řekl Agathos. „Totiž — to jest • „Nu?“ „Proč?“ „Jen tak. Jeho věci se mi velmi líbí- valy.“ To mi zcela neočekávaně dodalo zcela neočekávané kuráže a sebevědomí zároveň. Něco takového jsem skutečně dosud nikdy neslyšel, a jmenovitě ne od redaktorův a zvláště ne od svého literárního kritika. „Jeho věci se mi velmi líbivaly.* Nezní-liž taková slova v takové chvíli v duši potrefného a ve vlasti zneuznaného literáta věru jako sladký líbezný tón řalmaje, jako zvuk harfy, jejíž struny věru zní jako melodický šale^t listův hodné velikého vavříného věnce zlatého, věnce, jehož každý lupínek jest cele umžen tou slavnou českou literární slávou, jež s ostatními slávami na světě má společno snad jen tolik, že také ona chudinka jest jen polní trávou. „Jeho věci se mi velmi hbívaly * Byl jsem opojen. „A všecky?* řekl jsem.