ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 1 4e36afa0-8f08-11dd-ae8c-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 1
ALTO TextBloky — 36
#1 alto_textblock #1
Ročník padesátý třetí.
#2 alto_textblock #2
V Praze, v sobotu 4. ledna 1913.
#3 alto_textblock #3
Číslo 4.
#4 alto_textblock #4
V drobném prodejit ranní čislo o sobě . . za s večerní . . . . . . . za 4 k Ve fliňlkách na venkově vočsrní . . . . . . . . . . . . . n
#5 alto_textblock #5
Inseráty plaší se hotově napřed. Předplaconi a inserty přijím zdminlstrace v Marianské ul.,a Tam nacházají sa též redakca, tlskůrna a okpodi „Národnich Listů Rukopisy sa nevrncejl.
#6 alto_textblock #6
h
#7 alto_textblock #7
Nl
#8 alto_textblock #8
i
#9 alto_textblock #9
Na ranni a večerní Hiety předplácí se V Prase v adminlstranii na měslo. . . . . . 9 K- na čtvrt Ista . . . . 6 K —h s dvojí donáškou s měslo. . . . . ne čtvrt leta . . . . 7 K zk ve šllálkácka na měsíe . . . . . V K 80k Poštou aěsln na čtvrt fota . . . . 9 R s dvojí zásllkou něsíe na čtvrt ieta . . . i
#10 alto_textblock #10
Telefon „Národních Listů“, Redakcer a) pro hovory místní 2400, b) pro hovory nezíměstské 1061. — Administrace, expedice obchodní tiskárna 1062.
#11 alto_textblock #11
Dnešní číslo pro Prahu jest oa stranách, s přílohou pro venkov o 12 stranách.
#12 alto_textblock #12
K zahraniční situaci.
#13 alto_textblock #13
V odpovědi na obvyklé v Pešti novo- roční přání vládní strany dotkl se před- seda ministerstva Ladislav Lukács několi- ka slovy i zahraniční situace. Pravilť, na- vazuje na výklad své osnovy volebního práva: „Má-li se dokončiti řada úkolů, je- jichž první článek tvoří návrh tohoto zá- kona, jest zapotřebí nejen pravidelných vnitřních poměrů, ale i pravidelné sit ace mezinárodní. Temné mraky, jež pokrývaly po nějaký čas obzor našich mezinárodních styků, počínají se trhati. A byť i slunce nemohlo zářiti ve své plné nádheře, mů- žeme předce chovati důvodnou naději, že nadešlé otázky aspoň pokud se týkají bez- prostředně nás, mohou býti řešeny bez zápletek. Má-li však toto řešení býti pro- spěšné a se zájmy země souhlasné, nesmí v sobě chovati zárodky budoucích zmatků. Právě proto bude, jak za to mám, řešení teprve pak dokonalé, podaří-li se národy vedle sebe žijící a na sebe od- kázané spojiti silnými svazky hmot- ných zájmů, což automaticky způsob přátelský stav.“ Uvádíme zde slova ta jednak proto, že balkánská politika soustátí od drahně let jest ohlasem snah uherských, takže ne- malý podíl na rozruchu poslední doby, němž citelně byly postiženy i peněžní ústa- vy tamní, připadá na vrub Uher, vynucu- jie si takřka na předním representantu vlá- dy projev uklidňující, jednak proto, že po- lítikou tou žádané tak zvané záruky tuto se neméně nejasně a neurčitě zahalují „v řešení...“ jež nesmí v sobě chovati zárodky budoucích zmatků“, a kteréž spočívá „v silných svazcích hmotných zájmů“. Jest samozřejmo, že tu uherskému premiérovi tanulo na mysli především sou- sedství Srbska a Černé Hory. Mraky, jež ze po této stránce počaly trhati, jsou vedle přístupu Srbů k Adriatickému moři, a zá- ležitosti konsula Prochasky i otázka al- bánská, ač i tu nutná určitá opatrnost. Nepodařilo se sice nikomu dosud zjednati smlouvou věčný mír a proto vy- skytly se zárodky budoucích zmatků ještě v každé politické smlouvě, pokud některý z kontrahentů nevzdal se na dobro pod- mínek volného, přirozeného rozvoje. Žále- ží-li však pouze na zabezpečení hmotných zájmů, prohlásili mluvčí Srbů opětně, že chtějí upřímně a to ve vlastním zájmu dbá- tI hospodářských zájmů rakousko-uher- ských a v Uhrách samých jest ostatně nej- lépe známo, že ani dříve Srbové si jinal nevedli. Jak vznikaly „zmatky“, to s do- statek odhalily pověstné procesy v Zá- hřebě a ve Vídni provedené. K mrakům vzpomenutým, jež ještě na dobro nezmizely s politického obzoru, při-
#14 alto_textblock #14
byly však právě v době poslední mraky další. Jest to v tomto bližším poměru otáz- ka ohraničení Albánska, otázka připojen Skadru k Černé Hoře a t. d. A právě tyto otázky, jak jsme slyšeli po čtvrteční „besedě“ velevyslanců, jeví se býti dosud nedosti připravené, takže o do- cílené shodě nemůže býti řečl, byť i ra- kousko-uherské soustátí bylo v nich za jedno s Italií. Spojenci balkánští ovšem prohlásili, že otázku albánskou vklá daj do rukou velmocí, ale dle zvyklosti váleč- ného práva, jakožto vítězové hájí tím od- hodlaněji obsazená území, že Albánci byl spoluporaženi s Turky a že pojem územ albánského historicky není ustálený. Z pěti vilajetů, kteréž Turecko dle středeční mírové konference míní odstoupiti spojen- cům a jež zaujímají úhrnem asi 125 tisíc čtverečních kilometrů, jsou Albánci za- stoupeni ve čtyřech s rozlohou 90 tisíc čtver. kilometrů, což samo o sobě svědčí o tom, že určení hranic Albánska bude velmi tvrdým oříškem, nemají-li vítězní spojenci pochodití hůře než poraženi jimi Albáncil Skutečně se také podobá, že otázka budoucí Albánie způsobí nejen diploma- tům, ale i rakousko-uherské veřejností je ště mnohou trapnou chvílí. Včera se jí zabýval i přední list vídeň- ský, jenž někdy mívá myšlenky velmi pří- buzné názorům zahraničního úřadu a tu vzpomíná, že dohoda mezi Italif a Rakou- sko-Uherskem o pobřeží albánské se stala před osmi lety na schůzi tehdejších zahra- ničních ministrů v Opatií. Italský ministn Tittoni podal o schůzi ve sněmovně italské na učiněný dotaz vysvětlení, kterýmž se albánská otázka octla před širší veřejností Pravil, že význam Albánie spočívá v pří- stavech a pobřeží, a kdyby se dostaly do rukou buď rakousko-uherských, neb ital- ských, že by to bylo totožné s nepochyb- nou nadvládou toho kterého státu na Adril, nadvládu takovou nemůže ani Ra- kousko-Uhersko připustiti Italil, ani Italie Rakousko-Uhersku. Oba státy však chtějí míru a zachování alance, a proto vzdaly se všelikého obsazení pobřeží albánského. pro případ, že by trvající stav byl porušen Mají-li žítí oba státy v míru, musí jim být Albánie netykavkou. Dále prý bylo ujed- náno pro případ změny poměrů v Turecku že se Albánsko nemá děliti, ale dostati sa- mosprávu na národním základě. Vídeňský list z této úmluvy dovozuje že Rakousko-Uhersko a Italie ani nesměj Srbsko připustiti na pobřeží albánské když má takový význam; ale zapomíná, že onen význam by mělo pouze v rukou jedné z obou velmocí, nikoliv však v rukou srb- ských, kteréž nijakého válečného loďstva nemají a budovatí je nebudou. Srbové za- toužili po vlastním přístavu, protože Ma- ďaři překážkami srbskému obchodu čině- nými je nutili uchýliti se do tureckého pří- stavu v Solunu a tak před zraky srbskými odhalili nezbytnou potřebu přístavu ob- chodního. Obrátili zraky své k Adrií nejen proto, že mají k ní nejblíže, ale i proto, že jejich předkové do příchodu Turků na částí albánského pobřeží vládli. Nyní pal jako vítězi nad Tureckem mohli Srbové
#15 alto_textblock #15
tulo svou potřebu tím spíše ohlásiti, žez ukojení jejího bude míti nemenší prospěchy jak obchod rakousko-uherský, zvláště cis- lajtánský, tak obchod italský. Než vídeňský list soudí jinak. Hlásá že ať je tato myšlenka původní myšlenkou srbskou, či myšlenkou odjinud našeptanou znamená zahrávání s miliony trojspolko- vých bodáků, a hlásá, že musí Srbsko zů- stati daleko, velmi daleko od mořského pobřeží. Za to však musí z Albánska být utvořen nejen života schopný, ale 1 silný stát, jenž by byl s to hájiti — námořní rov- nováhu a býti spolustrážcem evropského
#16 alto_textblock #16
mírul
#17 alto_textblock #17
Otázka ohraničení Albánska promě- ňuje se takto v mrak temnější posavadních a jest pochopitelno, proč čtvrteční porada velevyslanců jí neřešila. Bude patrně vy žadovati ještě velmi vážného — studlaí
#18 alto_textblock #18
Neblahé jubileum.
#19 alto_textblock #19
Dnes je tomu právě sto let, co se narodi muž, jehož talent a nedostatek jakýchkolí mravních rozpaků přivedly až na místo, kde se pomocí těchto vlastností stal jednou z nej- osudnějších osobností novějšího Rakouska 4. ledna 1813 narodil se úřadníku a potom ví- deňskému advokátu Michalu Bachoví jeho syn Alexander, lidový tribun a potom absolu- tistický ministr, napřed naděje a potom bře- meno a hanba Vídně i Rakouska. Když se uvádějí případy křivolakého a překvapujícího politického vývoje, způsobeného ne niterným obrácením, nýbrž motivy, dotýkajícími se osobní důstojnosti, je to jméno rakouského ml- nistra Alexandra Bacha, které bývá slýcháno v první řadě a které vyslovují se stejným od porem všichní, Němci i ostatní, což je důka- zem, že germanisace a svázání národních práv možny jsou v Rakousku toliko ruku v ruce s ob- mezením svobody, které dřív nebo později pocítí i národ německý. Kariera mladého advokáta byla rychlá skvělá, na veřejnosti i u vlády. Stál r. 1848 v popředí liberálních snah, zúčastnil se důle- žitých projevů, byl zvolen do obecní rady i do ústavodárného sněmu, kde navázal tak vážné styky s vládou, že byl po 18. červnu jmenován ministrem spravedlnosti. Před tím už připra- voval si ve sněmovně svůj obrat. V září obje- vily se po Vídní letáky s nápisy „Bach mus na šibenici“, a 6. října 1848 prchal už mladý odpadlík v šatech úřadního sluhy sousedním kostelem — za to sv jisté dobře odsloužil — z ministerstva války, kde vytrval jenom mi nistr Latour. Uchýlil se pod cizím jménem do Salepurku, ale vítězný Schwarzenberg záhy povolal ho do svého nového kabinetu, kde v ministerstvu vnitra čekala už na něho jeh velká úloha, které se chopil 21. května 1849 po Stadionově smrti.
#20 alto_textblock #20
Bach nežije v dějinách jenom jako nosi tel černé reakce, které dal jméno, a nástro absolutismu, který zůstával o tolik pozadu z osvíceným absolutismem Josefovým. Jak obratný právník vykonal v administra tivě z první léta svého úřadu pozoruhodné dílo. Pro- vedl vybavení sedláků, zrušil politickou sprá- vu, vykonávanou vrchnostenskými soudy. patrimoníální soudnictví. Bylo mu vybudovat celou organisaci rakouské správy I justice, jež měly býti navzájem odděleny. Avšak Bach ne- vydržel ani na této cestě, která odporovale
#21 alto_textblock #21
sice povaze říše, neboť byla centralistická při tom však přece tvořila věci rozumné Živly reakce, šlechta a generálové, nabýval stále víc a více moci, a ministr místo aby jin čelil, bránil se jim pouze tím, že víc a víc pod- dával se reakci a stával se jejím nástrojem když ničila i poslední zbytky institucí z roku 1848. 20. srpna 1851 byla kabinetním listem zru- šena zodpovědnost ministrů, na Sylvestra 1851 zrušena i oktroyovaná ústava z r. 1849, odvo- láno i rozdělení správních a soudních úřadů které proměněny ve emíšené úřady okresní zrušeny poroty. Dilo reakce bylo však 18 srpna 1855 korunováno uzavřením pověstného konkordátu. Jím dána církvi naprostá moc ve všech církevně-náboženských věcech, ne- obmezené právo nabývati statků, dohlížeti na obecné a střední školství, zařizovati theologi- cká studia a semináře, a vydáno jí úplně soud nictví nad duchovními a ve věcech manžel ských. Znamenalo to naprostý rozchod mez státem a vzdělanými třídamí, a nespokojenos s negativním obmezením všech kulfurních snal byla tímto ohromným rozšířením církevní moci stupňována v nebezpečné rozhořčení. Naprostá neschopnost administrativy t dovršovala. Bach jí scentralisoval do té míry že všecky záležitosti se nesmírně vlekly a po tápěly v přívalu zbytečných aktů. Mimo to po- hlcovala správa říše, hlavně však zahraničn politika, ohromné sumy. V desíti letech Ba- chovy doby zdvojnásobily se přímě daně, vedl toho však vzrostl o celou miliardu státní dluh a dobré státní dráhy pod cenou prodány fran couzským společnostem. Státní deficit neodvratně rostl, blahoby klesal, a tyto poměry konečně spolu s Magen- tou a Solferinem zasadily zmírajícímu absolu- tismu poslední ránu. 21. srpna 1859 nenávi- děný Bach odešel jako vyslanec do Říma, 1867 pak docela do soukromí, odkud jen rok 1885 marně pokusil se vyjíti za poslaneckým mandátem. Všecky rány, které Bach zasadil Rakousku a jeho mladé svobodě, zasáhly i český národ byly však ještě sesíleny germanisací. Bach v- mýtil národní rovnoprávnost i ze svých papí- rových organických statutů pro země, poněm- čil zákonník i vnější úřadování v Čecháeh zavedl všude ve školách povinnou němčinu obmezil jazyky národní. Pronásledoval český spolkový život a snahy kulturní, dal stíhati Palackého a vyštvati ho z musejní Společnost a ohrožoval Českou Matici. Pražskou obecní zprávu podvodně vydal Němcům. Účastníce svatodušní bouře z r. 1848 těžce ji odpykalí Nejhůře však dolehl Bachův system n mladou českou žurnalistiku a v přední řadě na hrdinného Havlíčka. Bach vypudil ho do Brixenu, a památka mučedníka vysokose zdvihá nad postavu talentovaného muže, jen demonu kariery a moci obětoval všecko, zdárného mohl jeho talent vytvořit. Trpná oposice, kterou celá říše svorně proti Bachovi prováděla, čerpala svou sílu nejenom z finančních a zahraničních nesnází kabinetu, nýbrž i z jeho naprostého osamo- cení. Vláda měla před sebou jen poddané, za sobou však zase žádnou stranu. Jediným pro- středkem jejího působení na veřejnost byla tudíž policie, která přímo prostupovala celou společnost. Všecky veřejné místnosti bylyji stále hlídány. V Praze řádil polic. řed. Sacher Masoch, jenž měl namířeno hlavně na Palacké-
#22 alto_textblock #22
ho a české spolky. Palacký, aby nikoho pře policií nekompromitoval, obmezil co nejvíce svoje společenské styky. Tak zasáhl Bach do života celého státu českého národa. Neporazil aní demokracii, an nacionalismus, ale vymazal ze života Ra- kouska, které věru nemá nazbyt času, celých deset roků, a jistě nutno souhlasiti s Denisem, pronáší-li soud, že je Bach pro svoje neblahé zasáhnutí do nadějí revolučního roku z velké části zodpověden i za potomní nesnáze ra- kouské vnitřní politiky. K. H.
#23 alto_textblock #23
K situaci.
#24 alto_textblock #24
V Bělehradě, 1. ledna 1913
#25 alto_textblock #25
(Pův. dopis „Národních Listů“.)
#26 alto_textblock #26
Postavení Srbska na Balkáně odjakživa ne- bylo záviděníhodno. Jeho existence zdá se mi býtl velmi podobna existencl člověka, jenž se zrodi hrdým, s nezdolnou touhou po samostatnosti a ne- odvislosti — v chudé kolébce. Čeho jiní šťastněji obdařeni přímo a brzy dosuhují, on ohromnými okli- kami, po těžkých bojsch, plných sebezapření,v nichž klopýtal, ale přece šel ku předu, poháněn tou svojí touhou, jež se vášní stala. Tak Srbsko. Teple se mohlo položiti do náručí celní unie s Ra- kousko-Uherskem, ale ono se vyrve i bije se za svý „já“. Shání po oelém světě nová tržiště pro svá produkty, vrhá se tam, vrhá se onde, tápá a tápá, i konečně váže svojí existenci s existencí jiných. Až budou napsány dějiny balkánské, bude v nich asi dokázáno, že to nebylo Rusko, jež stvořilo bal- kánský spolek, nýbrž neklidné, nemírné, stále cosl hledající Srbsko. V balkánské válce případl Srbsku úkol ideového vůdce. A tento úkol uložil ohromné mravní povinnosti. Srbsko pomáhá Řekům, Bulha- rům i Čeznohorcům. I přece zůstává nejvíce odká- záno samo na sebe. Je to prostě důsledek jeho zvláštního postavení na Balkáně a poměru k Ra- kousko-Uhersku i Evropě. I „Neue Frele Presse“ hartusí na Turky, aby se zřekli Drinopole ve pro- spěch Bulharů, dostane se jistě i Řekům a Černé Hoře zaslouženého, ale Srbsko této jistoty nemá. Prvá sporná olázka: východisko n moře byla rozřešna téměř úplně ve smyslu přání Rakousko-Uherska. Jedinou konces Srbsku jest bezeelní průvoz albánským dzemím. Mírné přijetí tohoto řešení se strany Srbska nemohlo překvapiti, když přece srbská vlá- da tolikrát předem prohlásila, že se podřídí usne- sení vyslanecké konference. Jak upozornil paříš- ský „Tempa“. byla to Francie, jež vymohla Srbslt bezcelní průvoz na trati dunajsko-adriafické albán- ským územím. Rakousko-Uhersko v této otázce níjak nepro- jevilo svoji blahováli vůčí Srbsku. Proto také pře- kvapily zde zprávy některých německých listů, uve- řejněné bezprostředně po vyřízení této otázky, že prý Srbsko už chystá revisi obchodní smlouvy Rakousko-Uherskem. Proč? ptá se srbská vláda udiveně. Také o vázání srbských železníc s bosen- skými nemůže býti zatím aní řečl. Rakousko-Uhersko má ještě poslední pří- ležitost k věcnému důkazu o své dobré vůli vůčí Srbsku: při řešení otázky albánských hr anie. Propustí-li i tuto příležítost, pak nevíme, kde by mohla se mu naskytnoutí ještě jiná. Je třeba důrazně upozorniti na pravý stav věct naše hospodářské, obchodní a průmyslové činitele Srbsko souhlasí, aby Albánle obdržela autonomil, sle nemůže souhlasiti, aby tato autonomie ohro- žovala jeho rozvoj. Nemůže souhlasiti, aby do Albá- nle byly započteny kraje, které byly v posledníc
#27 alto_textblock #27
nn
#28 alto_textblock #28
FEUILLETON.
#29 alto_textblock #29
Balkánský svět v české literatuře.
#30 alto_textblock #30
I
#31 alto_textblock #31
K české literatuře o Černé Hoře nálež velmi pěkný a pozoruhodný spis „V hlavním městě Černé Hory“, jejž napsal dr. Vratislav Černý (Bursík a Kohout, 1902). Spis je věno- ván knížeti Mirku Petroviči Njegoši, velkému vévodovi Zetskému t. j. mladšimu, druhoroze- nému synu krále Nikoly, majícímu jméno i ti- tul po svém dědu. Úvod věnoval spisovatel vděčná památce svých předchůdců, kteří n Černou Horu cestovali. Dovídáme se, že jsme my Čechové nezůstali pozadu za ostatními ná- rody v návštěvě Černé Hory. První Čech, jenž Černou Horu uzřel a o ní psal, byl Dušan Lambl. („Zpráva o Černé Hoře a Černohor- cích“ č. Č. Mus. 1850.) Za ním příšli na Čer- nou Horu Jan Vaclik a básník Vítězslav Hálek. Za turecké války 1876—78 vznikla Černé Hoře literatura hlavní zásluhou Hole čkovou. Ludvík Kuba přinesl z dvou svých cest na Černou Horu bohatou kořist národních písní, kreseb, ale i spis o Černé Hoře. (Svě- tem slovanským I. 1890.) Za účelem studijním přišli na Černou Horu dále Bohuslav Horák Joscí Rohlena, dr. Bubák a prof. Jos. Wünsch Poněvadž se pozornost návštěvníků týká vět- šinou hlavního města Černé Hory, uznal dr Černý za dobré podati především také obra- zy z Cetyně, Vyličuje nejprve jízdu na Černou Horu, život kotorský, zastávku v Katunské nahijí, dále dějiny města Cetyně, popis, pa- mátky a ústavy jeho. Vypravuje o první ti- skárně a literární činnosti na Černé Hoře. Zvláštní pozornost ovšem věnuje knížecímu dvoru, panující rodině, výkladu o zřízení vo- jenském, o vývoji osvěty a o některých voj- vodech. Ke kníze připojen plán Cetyně, cel- kový pohled a řada vhodných obrázků, zvlá- ště podobizen. Kniha Černého nechce býti jen prostě informační, nýbrž má intence hlubší. Jest psána vroucně a s pravým slovanským zaujetím. Prohlíží světlé i stinné stránky Čer- né Hory, prospěšné i pochybné stránky jejíh vývoje, zvláště stran průmyslu. Přejděme k dalším spisům o Bosně a Her- cegovině. Většinou se týkají okupace a po
#32 alto_textblock #32
měrů přítomných, ale některé vypravují té o minulosti bosenské, jež jest velmi pohnuté a zajímavá. Znamenitý a památný jest v dějinách bal- kánských příběh, který bychom mohli pojme- novati „Velikým tažením spojeného Slovan- stva proti Turkům“. Jest to ze všech věků slovanské minulosti nejpodařenější výjev slo- vanské vzájemnosti. Vypravuje o něm uher- ský kronikář Kallimach, a dle něho kromě Tomka a Jirečka Josef J. Toužimský ve spi- se „Bosna a Hercegovina v minulosti a pří- tomnosti“. (Matice lidu 1882.) Roku 1440 byí zvolen za krále uherského polský král Vladi- slav obyčejně zvaný Varnenčík. Bosenský král Štěpán Tvrdko vypravil k němu skvělé poselstvo o pomoc proti Turkům. Na Kosově poli skončilo sice carství srbské i bulharské. ale Bosna nebyla ještě porobena. Poslové mlu- vili o stejném slovanském původu a jazyku pro tu příbuznost krve a jazyka že jsou po- vinni sebe podporovati v boji proti turecké porobě. Králi Vladislavovi se ta řeč líbila, sebral velikou moc slovanskou (1443), voje polské, chorvatské, uherské Slovany a silné voje české. Vedl je kromě jiných hejtmanů vynikající český válečník Jan Vítovec ze Hře- bena. Češí přítáhli a vozovými hradbami hu- silskými, přepravili se přes Dunaj a tu se s ni- mi spojili Srbové vedení od Jiřího Brankovi- če. Se všech stran se k nim sbíhal lid bosen- ský, bulharský i srbo-chorvatský. Spolené ty- to voje pronikly až za Balkán, a tu se po- tkaly s Turky. Jakmile uzřeli Turci válečné vozy české, strhli ohromný a divoký pokřik Allah, Allah! S podrážděnou zuřivosti a vzte- kem udeřili na vozy. Češi odpověděli husit- skou písní „Kdož jste boží bojovnící“ a hroz- ným rachotem houfnic a železných cepů. Tur- ci byli poražení. Tak pronikly slovanské voje vítězně až k Plovdivu. Hlavní řež se strhla u průsmyku Kunovického. Turci opět pora- ženi a sultán Murad II. žádal krále Vladislava o mír. Jiřímu Brankovičoví bylo vráceno Srb- sko, jinak však byly podmínky míru Turkům velmi příznivé. S takovým výsledkem válečné výpravy byl málokdo spokojen a nejméně spo- kojen byl papož. Ten poslal ke králi kardinál Juliána, aby ho pohnul k nové výpravě. Šle- chetný král Vladislav se k tomu dal skutečne navésti a přes to, že se mu poměry v armáda
#33 alto_textblock #33
zhoršily, táhl na Turky až k Varně, kdež ne- šťastně zahynul. Nikdo neviděl, jak se králov neštěstí přihodilo, ale nikdo také krále už an živého ani mrtvého nenalezl. Král zmizel Věrný lid polský neuvěřil v jebo smrí a těší se dlouhá léta nadějí, že se král nákde ukry a že se vrátí. Jistému Poláku se skutečně při hodilo, že ztraceného krále v dalekém světe nalezl. Vypravuje o tom Cesta pana Lv z Rožmitála. Pan Lev přišel se svým průvo- dem ve Španělích k jedné vzi, v níž bydle poustevník. Bylo řečeno, že prý je to polský král, jenž tu dělá pokání za to, že Turkůn zrušil mír. Polák z průvodu páně Lvova krále svého prý poznal podle šesti prstů na noze Co bylo pravdy na té pověsti, není jisto. Ale tolik jest jisto, že bylo krále Vladislava škoda Tváře byl prý sice neúhledné, ale srdce tak výborného a chování tak lahodného. že každého získal. V knížce Toužim- ského se dočítáme vypravování o minulosti Bosny od nejstarších obyvatelů v 5. století př. Kr. Dále se tu podává přírodopisný po- hled na zemi, na její hory a řeky. Vůbec je malá ta knížka velmi obsažná a poučná. Tou žimský napsal také studii „Bosna a Hercego- vina za správy rakouské“ (Osvěta XIII. 1883) Před ním už psal o Bosně Fořt „Rakušané v Bosně a Hercegovině“ (Osvěta IX. 1879) Jan Matouš Černý „Hercegovina, země a lid“ (1876), A. E. Mužík psal „Lísty o Bosně, zem a národu“ (1876). Spisy Třeštíkovy náležei jednak sem (Národopisnou studií o platidlech) jednak do beletrie. Jan Třeštík působil v Sa- rajevě na Průmyslové zemské škole, organi- soval sbírku lidových památek z Bosny pre Náprstkovo museum, a studoval horlivě po- měry jihoslovanské. Hlavní jeho práce jsou „Hercegovské obrázky“ (Třebíč 1889). „K břehům Adrie“, pěkný ilustrovaný cestopis (Otto, 1897) a „Na slovanském jihu“ (Brn 1897). Četné jiné práce jeho jsou roztroušeny po časopisech. Rázu beletristického jsou tak „Obrázky z bosenské okupace“, jež naps Edmund Chaura, a „Povstání v Bosně“, jei vylíčil Pavel Albieri. O Srbsku nevykazuje česká literatur mnoho spísů naučných. Zvláště tu pracoval opět Jireček a Holeček. Dr. V. Gabler popsal ve Světozoru II. 1868 „Cestu po Srbsku“. O Vítězslava Hálka a od Nerudy máme „Cesto-
#34 alto_textblock #34
pisné obrázky z výletu na slovanský jih. Upo- zorniti dlužno na spis Fr. Přibyla „Královstv Srbské“ (Nákl. vl. 1909). Jest to knížka ne- velká, spíše brožura, ale obsah jest velmi dů ležitý. Jsou to hospodářské kapitoly, popisu- jící železniční a lodní dopravu v Srbsku Makedonii a lesní poměry. Je to dobrá infor- mace pro české průmyslníky. Mlčením nelze opomenouti francouzský spis „Rakousko a Srbové“, jejž napsal ná přítel E. Denis (Naše Doba 1912). Nejstarš spis českého původu o Albáncích, ale něme- cky napsaný pochází od pražského lékaře dra Jos. Müllera: „Albanien, Rumelien und di Osterreichisch-Montenegrische Grenze (P 1844). Předmluvu k tomuto památnému spisu napsal sám P. J. Šafařík. Kromě Jirečkovy studie v Ottově Naučném Slovníku máme Albáncích studii Vladimíra Sísa (Osvěta 1912 a dra. Jos. Vinaře „O Albáncích a albánské literatuře“ (t.). Josef Rohlena popsal „Výle k Arnautům“ (t.). O Makedonii pospíšil na psati a vydati knížku Fr. Přibil (1912). Jes to dílko plné upřímného soucitu a nejlepší vůle, ale obsahem není valně podařené, for mou a jazykem zcela nečeské. Praví na pří klad, že „křesťané nesmí (m. nesmějí) vyzvá něti zvony věřící k modlitbě“, že „zřízení čer ných Enunchen (m. eunuchů!) bují na Bospo ru“; že „také ostatní Enunchové, kteří se ti tulují „Agha“ (Ii) zaujímají důležitá postavení atd.; že „vliv nejvyššího Enuncha jest moc- nější, než“ atd., „desátky byly vymáhány o Spahis m. spahiů, křesťané odváděli dávk pašům a Sandschag Beys (I) muží se nazval „Hajduk“ m. hajduky“. Takových chyb i ji ných je veliké množství.
#35 alto_textblock #35
Výtečný a nejlepšího doporučení hodný jest spis „Bulharsko a Makedonie“, jejž na- psal Věščij Oleg. Z ruštiny přeložil Jar Wagner. (Beaufort 1903). Není to český spl původní, ale zastává úkol původního zcela dobře. Jest to obšírná, důkladně provedená a zábavně podaná politická úvaha rázu indi viduálně ruského. Spisovatel vypravuje sám o sobě, o své cestě do Bulharska, do Srbsk a Makedonie, vystupuje všude hrdě a sebe vědomě, ale vždycky důstojně. Přinesl z Ru- ska na Balkán upřímné srdce slovanské o osud slovanských národů na Balkáně vroue
#36 alto_textblock #36
ně zaujaté. Z jeho spisu poznáme nesmírnou obtíž, jakou poskytuje řešení otázky alban- ské a makedonské. Především je třeba najisto postaviti, kdo jsou Makedonci. Spisovatel shledává, že jsou to většinou Bulhaři. O slo- vanské otázce, o vzájemných poměrech Srbů a Bulharů, Slovanů a Turků, Rusů a Bulharů uvažuje tak, jako by byl předvídal možnost londýnských konferencí dnešních. Úžasné jest líčení pletich, jimiž bylo Bulharsko přivedeno k smlouvám a závazkům téměř samovražed- ným. Souvisí to všecko s bezcitností evrop- ských velmocí a dalekosáhlými plány něme- ckými. Bystré oko Rusovo všude prohlíží so- becké záměry nepřátel Slovanstva a síť umě- lého štvaní balkánských Slovanů k vůli zá- jmům velmocenských sousedů. Celý spis Ole- gův jest zařízen na to, aby důrazně poukázal na promyšlenou akci, směřující k vyhubení slovanského živlu. Akce ta vychází z Berlína. Čtenář český cítí, že se spisem tím naznačuje možnost, po případě nutnost ohromných, Evropou otřásajících dějů v budoucnosti. Na příklad čteme: „Rusko dříve nebo pozdějl musí se zmocniti Bosporu a Dardanell. Bul- haři musí to považovati za nezbytnost a musí pomoci Rusku při tom za tím účelem, aby jim Rusko pomohlo osvoboditi Makedonii.“ To jsou věty, při nichž se už lze zamysliti. Zajímavý jest způsob, jak spisovatel poznává povahu slovanských národů. Hledá jejich ná- rodní duši. Pomůckou bývají mu věci, jichž si málokdo všimne. Na příklad obrázky a pla- káty v hostincích, přívětivost a srdečná ho- vornost neb zase zamračenost a zamlklost lidu při setkané. Výslednice úvah Olegových není pesimistická, ale zdar budoucnosti má řadu obtížných podmínek. Podmínky ty se tý- kají nejen Jihoslovanů, ale i Rusů. Na příklád střízlivost jedné části ruské inteligence, která Bulharům nepřeje, jest mu lživá a škodlivá. Chladné rozumování lidí západních se nikte- rak na Rusa nesluší; krveprolití slovanských bratří musí v Rusoví býti pramenem zvlášt- ních, na Západě neznámých citů. V této zvlášt- nosti ruské duše se skrývá tajemství nadpřiro- zené síly, která aureolou ozařuje jméno Ru- ska. Nechť jiní jakkoliv soudí o spisu Olegově, jest jisto, že obsahuje úvahy nadmíru potřeb- né a užitečné nám Čechům, kteří pro lesk jména a novotu věcí často neproníkáme k fa-