Císlo 51—52.

„NOVÝ JIHOČESKÝ DĚLNÍK

Strana 7

skárna byla v Prachaticích a knihtiskař při- jížděl v pátek. Ten den jsem nechtěl být v redakci za žádnou cenu. Nechtěl jsem lhát po druhé, že mu pošlem peníze po- štou. Musel tam zůstati soudruh, který pře- dešlý týden půjčil a nyní sám potřeboval. Řekl tiskaři, že jsem odejel. A nevím, čím vším jej těšil, aby se o peníze nebál. Necítil jsem se,však ani doma dosti bez- pečným a rozhodl jsem se jít na procház- ku do města. Nešel jsem však Jirovcovou ulicí, kudy jsem pravidelně chodíval — bál jsem se, že mohu tam potkat tiskaře. Sotva jsem však přešel okresní hejtmanství, z- stal jsem stát jako přimražen. A proti mně, těsně proti mně, stál knihtiskař. Srazili jsme se na rohu, aniž by byl některýz nás o tom před půl vteřinou měl tušení. Oba jsme řekli „aá“ a pravice ťukly do klobou- ků. Teprve po prvním oddechu řekli jsme si: „Má úcta!“ A dlouho jsme spolu ne- stáli. Již po dvou minutách jsme si opět řekli: „Má úcta“

Jen jedna cena

50

haléři

Nákupní důn

M. GLOGnu

Č. Budějovice. Divadelní ulice, roh Široké ulice. Vellý

VÁNOČNÍ TRH.

Jen jedn

cena

50

haléřů

vtip.

Trochu vzpomínek a roz-

jímání.

Drahý soudruhu redaktore, žádal Jsi mne, bych poslal nějakou báseň k oslavě patnáctile- tého vycházení listu, u jehož „kolébky“ jsem byl. Slovo „kolébka“ ostatně je velmi nepří- padné, je v něm tuze mateřské něžnosti, jíž „Jihočeský Dělník“ nepoznal. A nač básen? Není třeba krásných slov, kde pravda sama je dost krásná a silná. V té době, kdy „Jihoč. Dělník“ byl v Jirovcově ulici, byl ubohý pro- letář, nemající skoro kam by hlavu sklonil, bez peněz, bez sympatií, za to obtížen národní kletbou. Měl proti sobě také tři nepřátele: ná- rodní předsudky, národní peníze, i národní vtip p. Jonášův. Byly to specielní budějovické před- sudky, jinde nemožné; sociálně demokratický list v Ceských Budějovicích byl i mnohým,ji- nak dobrým občanům, česky psaným listem bu- dějovických Němců, koukolem, který nezasluhuje ničeho jiného, nežli aby byl vytržen a uvržen do ohně věčného. Národní sociálové byli tehdy býčkáni, byli miláčky dne, vítězi v nemocenské, beránky stojícími po pravici boha-národa, m však byli kozly, určenými k vyhubení, jež ne- jen obrazně prováděno ve vtipech páně Jonášo vých v „Budivoji“, ale také prakticky vyho- zením sociálně demokratických úředníků z ne- mocenské pokladny. „Jihočeský Dělník“ byl pro- letář, ale přec veselý proletář, jemuž nechybě Vzpomínám si docela bez hořkosti na tyto doby. Neboť v tomto boji proti všem ne- byla beznaděje, ale jakási vítězná jistota, o- hromné sebevědomí, které dovolovalo, bychom měli útrpný úsměv i pro hymny, jimiž oslavo- ván Dr. Zátka: Mladočeši, staročeši i klerikálové budějovičtí tvořili silnou kapitalistickou orga nisaci, ale nebyli přece lidé v nejkrásnějším slova smyslu, kulturní. Dr. Zátka, velký kapita- listický organisátor a chytrý politik neměl smy- slu pro to, co zbožňovali my: takový táborský odboj proti sociálnímu útlaku. Rekne se: a což české školy? Na ty se hledělo ve vlasteneckém táboře víc jako na součást národního, nikoliv kulturního boje. je to hořká pravda, ale načji neříci: o kulturní povznesení, sociální uvědo- mění českého dělníka v Budějovicích ve vlaste- neckém táboře postaráno nebylo. Jako bychom ani nežili na českém jihu, odkud vyšel největší středověký myslitel, Petr Chelčický. V Budějoví- cích mohly žíti asyly pátera Petra, ale čeští sociální demokraté nesměli. A přece list i za takových poměrů měl ú- spěch. Víc nežli básnická slova poví o něm chladná, střízlivá úvaha. List byl projevem silné vůle, silnější nežli vůle národních vůdců. My znali lépe povahu jihočeského lidu, v němž. dřímaly sociální ideje, dědictví z velkých stře- dověkých sociálních revolt. List byl maličký, byl však v něm souhrn ohromné práce nesčíslných

Frant. Dvořák

Jen jedna cena

50

haléřů

dělnických pracovníků, počínaje neúnavným or- ganisátorským působením s. Vaňka, až k oněm dobrým soudruhům kolportérům, kteří se sta- rali o rozšíření listu, a horlivým čtenářům, kte- ří vždy radostně naň čekali. My nebyli lačni uznání a slávy, ale za to měli jsme cosi lep- šího: jasný a určitý ideál života kulturního. Při nejstřízlivějším, chladném rozumu měli jsme ono skryté, řekl bych až nábožensky nezvratné a silné zanícení, jež mezi lidem na českém jihu se vznášelo ve vzduchu a umělecky vtělilo se nejkrásněji v plastiky Bílkovy. A byli jsme ta- ké trochu fanatikové, kteří nedali nic na ná- rodní komže. V takových chvílích mohl jsem psáti jihočeskému lidu tyto verše: Vstaneš jako kdysi, kdy otupen jsi nebyl alkoholem a neotráven spekulantů hesly, leč v srdci s nadšením a slovem božím chtěls začít v Táboře svůj život nový? Jubileum „Jihočeského Dělníka“ je doklad že jsme se nezmýlili v duši jihočeského lidu. Poznal, že naše cítění není o nic méně české nežli ttěch, kdož pěli národní hymny a pořá- dali matiční slavnosti, ale že jsme měli i jed- nu přednost, dříve neznámou, již neměli ani ani ti četní, byť nadaní služebníci národa: sebe- zapření idealistů. Náš list byl dílem nesčetných bezejmenných, nikým neplacených pracovníků, jež nejen že neměli za práci svou zisku ni slá- vy, ale za to hodně hoře a útrap. Ale v tom bylo tajemství úspěchu listu, jenž zrodil se za takových poměrů, že zdálo se, jakoby byl určen jenom k zahynutí. Ba možno napsati paradox: list sílil, protože měl příliš mnoho nepřátel. Krajinský list! Ale list kraje nejčeštěj- šího z Čech, souhrn práce nesčetných zapo- menutých a neznámých soudruhů, souhrn obětí, strádání a hoře! List, jemuž v době nynější, kdy na štěstí čeští lidé nezmírají již zbožnou úctou, osloví-li je vlastenecký velkoakcionář a milionář: „Lide český!“; v době, kdy stará hloubavá duše jihočeská se probouzí a m y slí

Každý kus 50 haléřů! Panny - Hračky všech druhů - Kravaty - Límečky - Manžety - Ruka- vice Punčochy - Ponožky - Domácí střevíce - Kapesniky - Alba na podobizny a fotografie - Dopisní papíry - Kartáče na vlasy a na šaty. Obrovský výběr ozdob na vánoční stromek. Zvláštní oddělení: Kožené damské kabelky. Tobolky. Kuchyňské nádobí z čistého aluminia za neslýchaně levné ceny!

Denně docházejí novinky.

Prahlédněte si mých 15 nnvě vy- zdubených výkladních skříní.

v té době i list náš má velký úkol: Být ne- jen rádcem a přítelem lidu ve věcech hmot- ných, ale i představitelem onoho ryzího sociál- ního idealismu, jenž je naším dědictvím po vel- kých předcích. Jihočeský lid potřebuje hospo- dářského osvobození, a neméné i onoho zaní- cení pro pravdu a poctivý život, jaké měl velký prorok českého jihu a tvůrce nejkrásnější so- ciální utopie středověké: Petr Chelčický. Tato kulturní výše nebude jistě v budoucnosti opu- štěna; jde jen o to, by byly stále probouzehy ony vzácné a jedinečné schopnosti jihočeského lidu, který byl kdys prvním a největším so- ciálním bojovníkem v dějinách evropských.v tom duchu listu je tajemství síly jeho: jiho- český vyděděnec, byť nepatřila mu krásná tato země, cítí se přece silným. A v království švarcenberském tvoří si svoje duchovní, láskou soudruhů silné, lepší králov- ství, jež má budoucnost nesmírnou a zove sa pevná organisace sociálně demokratická. V Praze, v prosinci 1912

Žirovnice v sociálně demo- kratickém hnutí. Píše A. v

Pří jubileu patnáctiletého vycházení „N. Jih. Dělníka“ vzpomínám si na vývoj našeho hnutí v žirovnici. Mnohé snad uniklo, co mělo býti zvěčněno, ale ještě dnes vidím, s jakým zá- palem a nadšením vrhlo se r. 1890 několik mla- díků do zakládání spolku. Nepatrného spolku čte- nářsko-vzdělavacího. Divadlo, pořádání schůzí čtení časopisů, mezi nimi zvláště „Rovnost“ „Rašple“, „Heslo“, „Sociální demokrat“ „Právo Lidu“ a jiné. Byl to tehdy radostný ruch, kte- rý pro první leta dával veliké naděje. Avšak nemělo tak býti stále. Když všeobecnou krisí perleťářského prů- myslu, přivoděnou hlavně známým zákonem Mac Kinleyovým nastala u nás veliká nezaměstna- nost, stěhovala se značná část soudruhů do

Jen jedna cena

50

haléř

tonín Macek.