ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 19 3d68cce0-8fd4-11dd-ad2f-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 19
ALTO TextBloky — 39
#1 alto_textblock #1
7. září 1913.
#2 alto_textblock #2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 240.
#3 alto_textblock #3
Strana 19.
#4 alto_textblock #4
Patisk vyhražen.
#5 alto_textblock #5
OBSAH L. Křikava: . . . . . Deštivá noc. Ypsilon: . . . . . . . Ze zmoklé sezony lázeňské J. Čejka: . . . . . . Neštěstí. D. Fallström. . . . . Dobrodružství. Hugo Salus: . . . . . Útvar šíje. Smrti silnější. A. I. Kuprin: . . ..
#6 alto_textblock #6
Louis Kříkava:
#7 alto_textblock #7
Deštivá noc.
#8 alto_textblock #8
Zbytněly deštěm vody v kraji a jez řve v noc. Park slzi pln se černá. Hutě plápolaji.
#9 alto_textblock #9
Psy z města dole slyšet není. Dech teplý stoupá z údoli. Kdo sám je, s tím je stesk a snění. Hvězd nevidět. Přák, noční známý. nechřástá z luk dnes touhu svou. Tma za hutěmi, za horami. Semkli se lidé v kruh svých rodin. A ten, kdo osamělý je. tluk srdce slyší a chod hodin,
#10 alto_textblock #10
tu chůzi času Hlegmatickou. Cas usmivá se v krohu svém nad náladou a fisní lidskou.
#11 alto_textblock #11
Ze zmoklé sezony lázeňské.
#12 alto_textblock #12
Příteli drahý!
#13 alto_textblock #13
Vypršelo mi tedy pět neděl pobytu v staro bylých Poděbradech, jejichž jméno, jejichi hmotný, pevný zámek s rázovitou věží nám připomíná bodrého krále Jiříka a šťastnou dobu jeho panování Čechám a Čechům — sna nejšťastnější dobu z české minulosti. Vypršelo, vypršelo ... Při tomto slove připadá mi poznovu, jaké to krásné obraty a obrazy máme ve své drahé řeči mateřské, po- slední dobou tolik paškuděné, hyzděné. Vzpo- mínám tesklivě hesla Hankova: Národy ne- hasnou, dokud jazyk žije... Žije skutečně po- sud někde jazyk náš ve staré kráse a jadrno- sti své? Hledím-li k tomu, jak nevážně se s nim nakládá v denní naší literatuře, kteráž jako „vezdejší chléb“ se podává tisícům a přestisícům čtenářů českých, tu mne zachva- cuje téměř beznaděj. Ale poněvadž člověk doufá do poaledního dechu svého, můžeme doufati všichni, že zas drahá naše mateřština se uzdraví z těžké choroby své, do které ji uvrhlo tolik lidí bez citu pro půvaby mluvy tolik nedouků. I z nepatrných zjevů člověk čerpá naději do budoucna. Vzpomínám na ta- kovou drobnou příhodu, která se udála na půdě slovenské, je tomu již přes dvacet let Vyjel jsem si tehda s přítelem Václavem Štechem na krásné, porobené Slovensko Prvním naším cílem bylo pleso Štrbské, a od- tud jsme nastoupili cestu k jezeru Popradské- mu. Naším vůdcem byl mladý ještě Slovál Pavel Krajčík. Zarazili jsme se v prvé chvíli neboť bodrý Pavel kulhal. Obávali jsme se, že s námí nedojde. Ale již za chvílí vidělí jsme kterak jsme se mýlili. Jak ten junák vykra- čoval! Bylo nám co dělat, abychom stačíl Jeho kulhavé noze. Stupali jsme čile do vrchu stále do vrchu, a náhle odkudsi z dáli zazněla k nám krásná, zádumčivá píseň slovenská, nej- spíše pastevce nějakého. Zpěvák sám byl neviditelný, neboť jsme sli lesem, ale jeho píseň zvonila a ponášela se k nám přes hluboký údol a dále, dále po vy- sokém vrchu. Okouzlily nás ty zvuky v hlu- bokém lesním tichu, i neodolali jsme a jako Jedním pomyšlením uchváceni zahlaholili jsme oba, Štech i já, na pozdrav neznámému pěvci Žije, žije duch slovanský! — A tu pojednou zaznělo nám v patách jasným, jásavým hla- sem: A bude žit na veky... Zaznělo to z hrdla našeho průvodce Pavla Krajčíka, který tou chvílí šel několil kroků za námi. Pohlédli jsme se Štechem na sebe, cos teplého rozlilo se v nás. Cítil Krajčík, jak na nás působila píseň, rozuměl našemu zvolání do houštiny lesní a svým doslovem se k nám připojil. šli jsme pak dále tiše, beze slova, naslou- chajíce jen skrytému pěvci. Ale od těch dob tisíckráte již vzpomněl jsem na jásavé, z srdce vytrysklé zvolání prostého toho syna strmých Tater: A bude žít na veky! — Žije-liž taky ještě Pavel Krajčík? Nikdy již jsemo něm neslyšel, ač jsem se mnoha poutníků po Slovensku na něj doptával. Hleď, příteli, jak myšlenky lidské těkají Často jsme o tom spolu hovořívali, rozmotá- vajíce klubko rozmluv svých od konce a pá- trajíce, kterak se hovor náš vinul a jak jsme se od prvopočátečného námětu odchýlili. Za- počal jsem slovem „vypršelo — a kam jsem zabloudill Ale mých pět neděl skutečně a do slova „vypršelo“, neboť stejný osud jako loni stíhal nás i letos. Téměř denně shlukla se nad Podě- brady mračna, slila se v jediný olověný po. vlak a pak dštilo téměř nepřetržitě. Byla to skutečná a dokonalá „vodoléčba“: pili jsme ze všech zřídel poděbradských, koupali jsme se v šumivé, perlivé uhličitce tajemného pů- vodu v hlubinách zemských, a když jsme vyšlí z koupele a po odpočinku v teplé čitárně nebo v jasné, veselé kolonádě na čerstvý vzduch — skrápělo nás neúnavně nebe. Je- dinou útěchou bylo nám pak vědomí, že prší taky v Luhačovicích, že prší i v lázních bělo- hradských a mšenských, bechyňských i letin- ských, že prší stejně taky v Bohdanči, kde se letos zvláště přichystali na hojnou návštěvu novou bílou budovou lázeňskou, která vesele svítí do zeleného parku. Krásný den, kdy jsem si do Bohdanče z Poděbrad zaskočil, náležel ke vzácným výjimkám letošních prázdnin zamoklých a zahnilých. Ale komu třeba kou- pelí v rašelině, jaké tam jest v hojnosti a zna- menité jakosti, musí do ní bez ohledu na po- Díval jsem se skoro s jistou závistí n tamní hosty lázeňské. Víš proč? Pokud člo- věk vozí do lázní jenom rheumatismus, pořád ještě není tak zle. „Houser“ — na příklad — jemuž jsem kdysí nemohl přijíti na jméno, je zelkem věc nevinná. Teprv teď to vidím. Po-
#14 alto_textblock #14
časí.
#15 alto_textblock #15
trápí několík dní a ztratí se, aby se třeba zas až za půl roku po našem zdraví pozeptal. Nu. račte dále, pane housere, vskočte nám laskavě na šíji, na kříž, zohýbejte nás na paragraf. potýrejte nás čtyry, pět dní. Ostatně na vás máme starodávný „sajfngajst“ a teď dokonce „Vostřebala“, natřeme vás. — Příteli drahý. toužebně na něj vzpomínám a v duchu jej pro- sím za odpuštění. Toť je neduh téměř kabi- netní, vane z něho cosi starosvětskéhoa kamna při něm dýchají tak útulným teplem Vzpomínám na starého strýce, jak ho naku- řovávali „potpurrim“, mazali opodeldokem a jak mu na kachlíku čadil vonný „františek“ a jak mu teta vařila čokoládu a hned zas pal mu dávala „wiener trankl“ — a já mu to vše- cko dohromady záviděl. Ale všeho na světě se člověk dočká. A když to má, nedovede s toho ani dosti vážit, neboť později pozná, že jsou věci mnohem horší. Opakuji tedy jako zkušený, že „houser je kabinetní věc a celkem nevinná. Ale když pak ubohý smrtelník začne do lázní vozii choré srdce — ó, tu se line duší tesklivá píseř jeseně — a třeba svítilo slunce sebe krásněji Vzpomínáš na dobrého toho muže, jejž jsi taky znal? Pobroukával si se zvláštní zá- libou starou písničku: Se srdcem divno hrát .. Jen pobroukával, zpívat si netroufal, nebot neměl hudebního sluchu. A arciť, když si ji potichu bručel, rozuměl tím toliko srdce ve smyslu lyrickém, jak mu rozumějí básníci. Ne srdce jako sval, kterýž jest motorem celého organismu lidského, počátkem a koncem ži- vota, nýbrž srdce krásně souměrně namalo- vané, ohnivě červené, jako na francouzských kartách, a z tohoto srdce vyskakuje žlutý pla mínek — plamínek lásky .. Nikdy jsem té písničce onoho starého mlá- dence nerozuměl tak dobře jako nyní. Nebot — bohužel — vedle řečeného srdce lyrického a takřka heraldického jest jiné srdce, o něž se dlouho nestaráme — a vlastně člověk nej- šťastnější, který se o něm jakživ nic určitěj- šího nedoví — srdce anatomické. A na konec taky o tom si můžeme zpívati písničku: se srdcem divno hrát, tu jde a tu chce stát, tu sladce zaťuká, tu div zas nepuká — — — Ano, ano, pak vůbec nedělá skoro nic jiného než div že „nepuká“. O čem tak mnohý z nás jindy sotva věděl, pojednou toho má plnou hruď. Jindy klada se na lůžko, měl ještě jednu nohu na podlaze a již spal. Nyní ho na lože provází temné bušení, které však není hud- bou uspávající. Nu, a na to tedy máme teď Poděbrady. Jsou arci taky pro jiné nebo proti jiným vě- cem. Můžeme tam léčiti dnu i rozhárané nervy, zmírňují cukrovku a prý taky pomá- nají od přílišné tělesnosti. A pozoruješ tu sku. tečně množství ženských zjevů až oslňujícíeh nadbytkem všeho, čeho se jiným nesmírně ne- dostává. Zde nejlépe vidíš, jak matka Přírode někdy materiálem svým plýtvá a jinde zas tak skoupě ho odměřuje. Prameny zdejší velmi tráví a vzbuzují stálou chuť, to je tedy výborná vlastnost. A máš na vybranou: zámecký, Riegrův, krále Jiřího. Bočkův a pak ještě — — Ale tu tě musím zasvětiti jinak, pro pří- pad, že bys někdy přišel za mnou a hned mn nenašel. Když jsem poprvé usedl v parku na pro- menádě a dal si pěkně defilovati proud všeho obecenstva, přisedly vedle na lavici i dvě dámy, taky pacientky, jak jsem poznal ze skleniček naplněných křišťálovou vodou. Prá- vě kráčela mimo vznosná paní se třemi pou- paty tak u věku osmnácti až dvacíti let. Po- zdravila přívětivě sousedky mé, kteréž stejně vlídně poděkovaly, ale sotva šťastná matka s dcerami přešla, přiklonily obě dámy hlavy a jedna druhé tázala se: „Prosím vás, která pak z nich je vám nej- milejší? Milada? Eliška? Libuše?“ „Abych vám pravdu řekla, Milada mně příliš zavání .. Vytřeštil jsem na paničku oči. Na štěst matka s dcerami byla již hodně daleko, ne- mohla slyšeti. „To se mi ani nezdá, já zas nesmírně cí- tím Elišku — věřte mi, když k ní příblížím nos, zatajím honem dech .... „Nu, taky jsem z ní cítila sírovodík pravda. Libuše je nejpříjemnější. Ale dok to chválil Elišku, a tu hlavně doporučil mému muži, nejlépe prý z rána . . Paničky se zdvihly a zamířily k jakés fontaně v parku, aby si poznovu naplnily skleničky. Nutkalo mne cosi, abych šel z nimi — snad prostá zvědavost, abych se ještě něčeho dověděl. No nesměj se mi, že mne to tak překva- pilo. Za čtvrt hodiny věděl jsem všechno „Eliška“ je pramen hned vedle orkestru parku. „Milada“ v ústraní parku blíže Sadové ulice, a konečně „Libuše“ vyvírá v kolonádě Všechny tři jsou vody znamenité, a skutečně „Eliška“ z nich čpí „vajíčky“ nejvíc. Ale po napití téměř ti zasládne v ústech a pak již se nemůžeš dočkati prvního ranního doušku Buď zdráv, drahý kamaráde, a podruh zas o něčem jiném. Tvůj starý
#16 alto_textblock #16
Burešová rozžehla světlo. Bylo půl třetí. Když muž odešel, sedla na postel, sepiala ruce a složila je na kolena. Mluvila sama k sobě: „Inu, inu, můj božíčku zlatej, je to tak na tom světě už. Eslí humříla, nedej pánbů. Je holt ten bratr chudák. Ke vší bídě tady hu nás furt ho ten křížek navštěvuje. Počala se modlit nahlas otčenáš. Když se modlila třetí, usnula.
#17 alto_textblock #17
Bureš došel k Benešovic chalupě. Ve vra- tech potkal Beneše: „Eh, zrovna vás du budit- máme nebožku. — A co že ty sem deš sám,? povídá po chvíli tiše.“ „Inu, stará viděla světlo, poudá: di, esli se jí nepřitížilo.“ Oba chvíli stáli. Beneš koukal do země. Bureš se mu zadíval do tváře. Bylo vidět málo v té tmě, jen hluboké důlky, kde jsou oči, a díru. kde zapadá tvář. Beneš si otřel slzy. Plakal. „Inu, milý Ja- kube, víš, neplač. Pánbů tě potěš.“ Vešli do sednice. Nebožka Benešová ovázaná šátkem, že jí jen trochu čelo a no bylo vidět, ležela zabořená v kanafasových peřinách. Ruce měla venku na peřině složené a v nich modlitby. „Jakoby bula husnula, vopraudu.. — Jen se po mně koukla a vydechla, a byla ne- božka. Jako když spí, hale“ — a Beneš si sed na židli u postele, dal šedivou, hranatou hlavu do tvrdých dlaní a mluvil v pláči- — hale teď jí, teď jí huš nikdo nezbudí, ní- kdo, nikdo. Háni, hani ten kohout ráno. ne — — —“. A štkal a říkal stále: „Nikdo nikdo ne.“ Bureš odhrnul šátek s obličeje mrtvé a zadíval se na ni: „Vidíš, vidíš, milá holka. taky si tě už pánbů zavolal.“ Slzy zalily mu vrásčitě tváře —. Bureš se musil dvakrát ptát švakra, co jako bude dělat, nešel-li by k nim „Co pak, to já tu zůstanu už u ní, a, však ji nejlíp vohlidam, ubožačku.“ Dyť bude z chvíli ráno.“ Dal sí ale konečně říci — a šel k Burešovům. Když stará Burešová slyšela hovor na zá- spí, probudila se. Promnula si oči a šla k dveřím. Zrovna se srazili. Tušila, že švakrová umřela. Podala Benešovi ruku: „Tak vidíš, vi- díš —“ ale víc nemohla říci. Všichni stáli a plakali. Burešová si utí- rala oběma rukama oči do sukně. Po zmačka- ném obličeji Benešově padala slza za slzou Bureš sedl, dal ruce na kolena a říkal: „Dal. vzal, nechcí se rouhat! Pánbů ví sám nejlí . proč tě tak souží, jako ten osud — Bylo ticho. V komíně někdo plakal a kap- ky deště bíly do okna. Staré hodiny zvolna. ale jistě krátily svým rachotivým tikáním věč
#18 alto_textblock #18
nost
#19 alto_textblock #19
Bylo ticho a smutno
#20 alto_textblock #20
Celou noc pršelo. Nebe bylo při zemi, že by byl mohl ka- menem na mraka dohodit. Pršelo drobně, ale pořád a pořád. Kdo nemusil, nešel z chalupy. Když u Soukeníků v osm hodin počali zvonie „Anně Benešové, 65 let staré manželce rol- nika“, málo bylo těch, kdo vyšli ven: věděl beztoho bez zvonění už každý, kdo to umřel K deváté ale přišlo několik sousedek. Pla- kaly a vypravovaly si hezké věci ze života nebožky Anny. Beneš měl vysoké boty, čepici až přes uši a tlustý kabát. Na dvoře stála Muka bílá, hu- bená klisna, zapřažená do yozu. Na voze byla sláma a dva staré pytle. Beneš jel pro rakev. Vzal sí 12 zlatých „No,“ povídá, když se ještě obrátil mezi dveř- mi po nebožce, vycházeje ze sednice. „Koupím ti, mámo, hezkou rakev, černou a stříbrnou, aby se ti dobře leželo — zasloužíš si to. Ba. chudáčku, zasloužíš —“ A šel. Ženy se rozplakaly. Potom nebožku umyly a oblékly do svátečních šatů a položily na prostěradlo na zem. Když k večeru jel Beneš městem, lidé se stavěli. Bylo truchlivo dívat se na hubeného koně s vysedlými boky, na bídný vůz s černou rakví se stříbrnými ozdobami a na malého Be- neše se zapadlou tváří, který šel schýlen př voze a díval se uplakanýma očima do země „U věnce“ zastavil. Zase pršelo. Přikryl rakev pytlem a vešel do šenkovny. Seděl sám „Inu ano, co pak tu teď na tom světě chci, co Anna mě taky už vopustila, tak co, co pak to má jako za smysl. Samý a samý soužení. to je to. A nic sem nikdá nikomu nehuděla!. Však to pánbů ví.“ — Beneš se napil a otřel slzy. „Tak už mám ženu nebožku. Co paksi teď počnu. Inu, nic tu neměla dobrýho, bůh vi. že ne, nic — děti humříly, eh. co —“ Napii se znova. Několik občanů vešlo do šenkovny. Ani neviděli Beneše Seděl v koutě, zrovna kde se otevíraly dveře. „Pane soused, povídám,“ ozval se po chvili jeden z těch, co právě přišli, když byl spatřil Beneše, „'dou si k nám sednout.“ Beneš se ohlédl: „E, jako já?“ — „Inu ano, dou,“a spatřiv červené jeho oči, povídá: „A co se jim stálo?“ — „Co, col Rakev vezu, mám ženu nebožku, pánbů ji na dnešek vzal.“ Beneš od- dechl a otřel oči. Pak se napil. „Tak si sem sednou, dou.“ — Beneš tedy vstal, vzal skle- nici do obou rukou a šel. „Víte, já sem jako trochu smutnej. To je, víte, asi hu každýho. a nebožka byla hodná, chuděrka — —“ Ne- mohl více mluvit. Oči měl zalité. „Člověče, člověče,“ skočil do toho jeden ze sousedů. Byl to svalnatý, ramenatý chlap s malým čelem, černýma, pohyblivýma očka- ma, trochu vykulenýma, s plnou tváří, žlutý- mi zuby a zrzavými krátkými vousy pod no- sem. Na ruce měl prsteny, druhou ruku měl kapse kalhot pod tučným břichem. Byl to řezník. „Já bych za to sto zlatejch dal, kdyby m žena umřela, a vona, mrcha, ne a ne. A dva- náct let ji už mořím. Zasmál se, ale sám Beneš ho snad ani neslyšel — díval se někam do podlahy. Řezník počal zpívat. Beneš chtěl vstát. nedali mu. Krejčí Tekl se k němu naklonil a vzal ho za ruku: „Vědí, sousede, nic s tím ne- zpomůžou. Buďme rádi, že tu eště jsme. Dají si iedno ještě, dyť nemají tak daleko.““. Po-
#21 alto_textblock #21
Y pailon.
#22 alto_textblock #22
Neštěstí.
#23 alto_textblock #23
Napsal Joseí Č ej ka
#24 alto_textblock #24
Neštěstí nechodí po horách.
#25 alto_textblock #25
Stará Burešová, co bydlili za hořejší ho- spodou před návsí, v malé sroubené chalupě se probudila. Tak sama od sebe. A nebudívaí se v tu dobu jindy. Sedla na postel. Chvíli se děla, pak vstala a šla k oknu. Když se houšti listů zadívala ven do tmy, spozoroval, že u Benešů je světlo. Bydlili přes náves. Dívala se chvili. Víděla stín, jak přešel po okně, za chvíli se vracel a zase šel zpátky. „To se té Benešové přitížilo. Anebo, pán- bů chraň, humříla,“ řekla si polonahlas. Vzbudíla muže: Ty, starej, poslouchej hleleze, u těch Benešů svítí. Nehumřila Bene. šová? Včera jí bylo hůř k večeru — Starý vstal, šel k oknu a díval se: po osvětleném domě u Benešů přešel zase stín „No. co. Já se tam kouknu, pro všechino
#26 alto_textblock #26
slechl, dal si nalít. Pil už osmou, trochu se mu hlava točila. Řeznik poručil něco. Přinesli tem- nou láhev a sklínku. Pili „čerta“. Pili po řa- dě, Beneš musil vždycky vypít dvě. Když za- čali zpívat: „Zahučely hory, zahučely lesy“, tu Beneš už pobručival: „A moje mladost se u nenavrátí“, zpíval na plné kolo. Byl opilý, nevěděl už, co se s ním děje nevěděl ani, kdy ti sousedé odešli.
#27 alto_textblock #27
*
#28 alto_textblock #28
Hlubokou, vozovou cestou jel vůz. Co chvíli najel na kámen. V předu vozu seděl Beneš schoulený a spal. Při každěm nárazu vozu zatřásla se mu hlava jako bez vlády. Bílý kůň, mokrý, se schýlenou hlavou k zemi s polozavřenýma očima, šel zvolna krokem. Pršelo. Na krok cesty nebylo vidět Muka, kdyby nebyla už pět let touto cestou jezdívala do města, jistě by už dávno byla zů- stala stát u některého bílého balvanu, ktere za každým krokem vyčnívaly z vyjezděné cesty. Beneš spal. Když vůz narazil náhle n jeden z oněch kamenů, náhodou nějakou jenjen se zachytil. Učinil tak ve spaní, ani se nevzbu- dil. Seděl na konci prkna. Muka po chvíli zase klopýtla. Vůz narazi znova na kámen, zakymácel se a Beneš spadl Narazil temenem hlavy na ostrý balvan, vy- čnívající zpod rozjezděné meze. Velká, prudká bolest ho vzbudila, ale v té chvíli už přední kolo vozu přejelo mu krk a necítil už ničeho, když zadní kolo převalilo se mu vší tíhou vo- zu přes nos a oči. Nedýchal už. Z velké rány na temení tekla mu proudem krev.
#29 alto_textblock #29
*
#30 alto_textblock #30
„Bureši, poslouchej, už asi jede. „Však on se zastaví hu nás,“ —Ale vůz, kte- rý harašil na silnici, přejel Burešovic chalupu. „To von není, šak by se zastavil.“ — „ Je tam ňák dlouho — bůh ví —. Muka se zastavila u vrat. Dvakráte se ohlédla, pak svěsila hlavu a spala. Voda jí stékala se zad. Pršelo. Pytle, které přikrý- valy rakev. byly docela promoklé a stříbrné. papírové ozdoby rakve změkly a loupaly se. Sláma byla černá od stékající barvy. Kolem bylo ticho — — Někde daleko, ale hodně daleko počalo asi vycházet slunce, trochu se jasnilo v tu stranu, co šla přes dalovej kopec cesta k ná- draží —. —
#31 alto_textblock #31
Dobrodružství.
#32 alto_textblock #32
Napsal Daniel F atlstr5 m. Ze švédštiny přeloži Eril Walter.
#33 alto_textblock #33
Seděli jsme spolu v letním sídle mlá- denců, ve starém, nezapomenutelném „Vavří- novém háji“. Před sebou jsme měli mraženou kávu ve vysokých sklenicích a zlatově lesk- lou chartereusu v malých, broušených; kouř z našich doutníků se vznášel jako modrý pruk v bezvětrém večerním vzduchu. „Zdá se mi, že jsi dnes ve špatné nála- dě,“ pravil můj přítel herec a vypustil pěkně utvářený kroužek doutníkového kouře, který se rozšiřoval a rozplynul mezi stromy. Neodpovídal jsem. Přemýšlel jsem — přemýšlel, nemoha přijíti k žádnému výsled- ku. To bylo při tom to smutné. „Vzmuž se, starý brachul... Cot chybí?“ „Ach, vídíš, cítím dnes večeř v sobě ná- ladu ke psani, ale nedostává se mi motivu. tedy týž pocit, jako když ty jsi naložen hrát. ale nemáš úlohy. „Tak se nějaká opatříl“ „To se ti snáze řekne než vykoná.“ „Ach. jen když jsi za dobré se ředitelem pak ... „No, dejme tomu, že se ti podaří zmocni se nějaké úlohy, ale obtížnější je přijít na myšlenku. „Co mi za to dáš, když ti nějakou opa třím? „Za tvou myšlenku?... Pěkně se ti po děkuji: ta je jistě ukradena z toho či onohe starého intrikánského kusu. V nádherných hnědých očích mého přítele se šíbalsky zablesklo. „Nikolí, je-li odněkud vzata, pak je vzata přímo ze života — to ti mohu dosvědčit, pro- tože jsem příhodu sám zažil. „Ty „Ano, právě já, a na to si dáme jeřt jednu chartereusu — totiž, zaplatíš ji ty když také kupuješ myšlenku. Nalil do sklenic, bezstarostně a elegant- ně, jakoby hrál markýze v nějaké francouz- ské komedií, upil z drahocenného zlatého ná- poje, zapálil si nový doutník, zabalil se lép do pokrývky a počal: „Bylo to v době, kdy jsem ještě patřil kočovným společnostem; když ještě mladý člověk byl nadšeným umělcem a když chodil ve stálém snu, jak bude hrát ve velkých úlo- hách a jednou se bude moci najíst opravdu do syta. O, byly to krásné časy; cítili jsme se jako vojáci uprostřed bitvy; vítězství nebo porážka nás očekávala... No, naše společ- nost — ovšem že nejlepší z venkovských — zdržovala se a hrála téměř prázdným lavicím v kterémsi malém našem obchodním městě. Dávali jsme „Niniche', kde jsem měl svou skvělou úlohu; hrál jsem lázeňského. „Kou- pám, koupám, koupám...“ Vždyť se snad je- ště pamatuješ na ten kuplet; ale lituji, že jsi mne nikdy neslyšel jej zpívati. Toho večera bylo v hledišti přece trochu lidí a obecenstvo bylo uvedeno v krajně rozjařenou náladu — jak druhého dne stálo v místních novinách. A protože jsem byl tak trochu zamilován do úchvatné představitelky Ninichiny, hrál jsem opravdu con amore a scena v druhém jednání, kde si Grigoire počíná, jakoby zuřil žárlivo- stí, byla hrána s takovým zápalem, že strho vala a . „Vzdaluješ se od věci, milý příteli . .. Vrhl na mne pohled, jenž nebyl tuze něžný „Prosil bych, abys mne nepřerušoval chceš-li, abych vypravoval dále.“ Slíbil jsem mu, že se polepším, a můj pří tel herec pokračoval: „Budiž — když bylo po představení, při- šel ke mně holičův mladý pomocník s listkem
#34 alto_textblock #34
malým, jemným, slabě vonícím lístkem, jejž m podával s drzým řehotem. „Čemu se směješ, ty ošklivče!“ vyjel „Myslil jsem si, že je to nějaký milostný lístek; dostal jsem jej od kontrolora v prvn řadě. „Od kontrolora v první řadě, říkáš? „Ano, a on povídal, že mu jej dala ně- jaká urozená paní v kožešinovém kabátě . .. „Jdi už!“ A zatím, co jsem si vytrvale zpracovával své mladé, ušlechtilé tahy, abych si vysušil líčidlo, pozoroval jsem svrchovaně blahovol- ným a zvědavým zrakem růžové psaničko. které se zdálo být tak mnohoslibným. Konečně mi vrátil čtyřhranný kousek zrcadla můj vlastní obličej, o něco mladší než jej vidíš nyní, ale stejně zajímavý, stejně ne- bezpečný lehko chytlavým ženským srdcím. „Na zdraví!“ Netroufal jsem si říci více. Přiťukl si se mnou a vyprázdnil sklenici se zvláštním pohybem ruky. „Otevřel jsem psaní a pokoušel jsem se je číst. Ale musím se přiznat, že mi rukopis připadal poněkud podivný a dopis byl kromě toho psán anglicky a ty víš, že jsem v angli- čině nikdy nebyl zvlášť kovaný. Co jsem měl dělat! Slečna nebo — možná že ještě lepší — paní čekala na odpověď. Zavolal jsem na „Sy- racha'. Nazývali jsme totiž svého nápovědu Syrachem, protože se v ledačems vyznal, čeho jsme my ostatní nedovedli, byl kovaný v ci- zích jazycích a potloukal se se společností ob- dobí za obdobím jako živé svědectví, že víno těší srdce člověka. No, Syrach přiběhl ze vší síly, červenýa planoucí, kulatý a lisý. „Dobrý večer, bratře — co pak se stalo Nemám dnes u sebe ani haléře na hotových!“ „Můžeš ode mne dostat pětikorunu, pře- čteš-li mi poctivě a správně lento růžový li- „Vzkaž si pro sekretáře hraběte Corni ského,“ smál se Syrach, „ten se v tom umění vyzná. „Ušetři si vtípů a pospěš si raději, abys si nasadil brejle a měl se k dílu!“ „K dílu!“ opakoval Syrach a vyndal si brejle ze zadní kapsy. „To je anglicky.“ pravil. „To je podivné že neumíš anglicky.“ „Umím jen latinsky a francouzsky. Jsem starý Říman, protože hrají Horafia. „Ano, když přijde náš slavný host a hraje Hamletal Avšak toto psaní je nadmíru roz- košné; voní na dlouhou vzdálenost neobyčejně jemnou večeří a zní ryzí švédštinou tsi takto:
#35 alto_textblock #35
jsem.
#36 alto_textblock #36
stek.
#37 alto_textblock #37
„Velectěný paneí Šťastná náhoda mne přivedla sem do města a při tom se mi naskytla příležitost vídět Vaše charmantní provedení lázeňské- ho. Předčíte Dupuisa ve „Variétěs' v Paříži, jste prostě sublimní a těšilo by mne, více nežli mohu vyjádřit, kdybych se s Vámí se- známila. Očekávám Vás dnes večer na malé souper v Grandhotelu“, pokoj is. 20. Ale mám k Vám prosbu: Přijďte tak. jak jste maskován v Ninichellí Přeji si z celého svého srdce, abych se s Vámi shledala jako s lázeňským Grigoi- rem. Přijďte a především — mlče níl Vaše obdívovatelka
#38 alto_textblock #38
Mary. Syrach i já jsme stáli, dívajíce se na sebe. „Snad se nepropůjčíš k tomu bláznov- ství?“ otázal se pojednou nenuceným tonem. „Nepropůjčím-li se... nepropůjčím-li sel Přišel jsi o rozum, člověče! Vznešená dáma z ciziny sestoupí jako s oblak, aby mi padla kolem krku, pozve mne k bohaté večeři, poví o mně poklon, jakých mi novinářští negři ni- kdy neřekli, a pak bych neměl jít! Tu máš svou pětikorunu, chudáku, a buď ztichal“ Syrach přijal bez odporu pětikorunua odešel po svém, a já jsem se počal znovu ma- skovat — tentokrát pro malé, ale mimořádně vybrané obecenstvo, krásnou Miss nebo Mrs. Mary. Můj přítel se na chvíli zastavil a snažil se — aniž jsem si toho měl všimnout — vy- pátrati, probudil-li se ve mně zájem pro to, co vyprávěl. A ježto mne věc skutečně zají- mala, neváhal jsem ho povzbudit, aby pokra- čoval. „Zajisté jsi se asi nikdy nezúčastníl oné malé večeře v čísle 207 Podíval se na mne jiskřivým pohledem. „O, ano, přítelí, zúčastnil! Nemáš ani zdá- ní po psychologovi, když myslíš, že mladý muž, kterému je něco přes dvacet, dá si ujít takové dobrodružství. Oblékl jsem se a šel. A s jakými pocity! Tancoval jsem téměř po ulici; byl jsem hrd a neobyčejně šťasten, hrd nad tím, že jsem vzbudil pozornost vznešené a slavené kosmopolitické krásky, šťasten ja- ko mladý bůh při vzpomínce na lichotivé uznání, které dáma světa vyslovila o mém ta- lentu. Byl jsem dítětem, velkým dítětem ten- krát — ano, tím jsem snad ještě dnes —a kdybych jím býval nebyl, neměl bys nynío čem psát. Když bilo jedenáct hodin, zaklepal jsem diskretně na dveře Angličanky. Trvalo to chvíli. Pak se dveře otevřely. Moře světla se vyvalilo proti mně. A uprostřed tohoto oslni- vého moře světla jsem rozeznal plavou, ští- hlou a půvabnou mladou dámu, viděl jsem jemnou, bílou ručku, jak je mi podávánav ústrety, a slyšel jsem několik slov, jejichž měkké tony obsahovaly srdečné uvítání. V nejbližším okamžiku jsem stál uvnitř u sfingy Mary v pokoji číslo 20. „I am very glad to see youl“) Neuměl jsem mnoho anglicky — Syrach měl pravdu — ale i kdybych byl býval ne- uměl ani jediného slůvka, přece bych byl rez- uměl, co řiká. Její ústa se usmívala, její tmavo- modré, skoro černé oči zářily, její jemné. měkké ruce tiskly moje, zatím co ona ne- ustále mluvila jasným, zvučným hlasem oheb- nou řečí zamlžené Anglie. Byl to zcela obyčejný, hotelový pokoj, v němž jsem se octl, vypravený s jistým pře-
#39 alto_textblock #39
1 Jsem velmi ráda že vás vidím