#1
alto_textblock
#1
7. září 1913.
#2
alto_textblock
#2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 240.
#3
alto_textblock
#3
Strana 19.
#4
alto_textblock
#4
Patisk vyhražen.
#5
alto_textblock
#5
OBSAH
L. Křikava: . . . . . Deštivá noc.
Ypsilon: . . . . . . . Ze zmoklé sezony lázeňské
J. Čejka: . . . . . . Neštěstí.
D. Fallström. . . . . Dobrodružství.
Hugo Salus: . . . . . Útvar šíje.
Smrti silnější.
A. I. Kuprin: . . ..
#6
alto_textblock
#6
Louis Kříkava:
#7
alto_textblock
#7
Deštivá noc.
#8
alto_textblock
#8
Zbytněly deštěm vody v kraji
a jez řve v noc. Park slzi pln
se černá. Hutě plápolaji.
#9
alto_textblock
#9
Psy z města dole slyšet není.
Dech teplý stoupá z údoli.
Kdo sám je, s tím je stesk a snění.
Hvězd nevidět. Přák, noční známý.
nechřástá z luk dnes touhu svou.
Tma za hutěmi, za horami.
Semkli se lidé v kruh svých rodin.
A ten, kdo osamělý je.
tluk srdce slyší a chod hodin,
#10
alto_textblock
#10
tu chůzi času Hlegmatickou.
Cas usmivá se v krohu svém
nad náladou a fisní lidskou.
#11
alto_textblock
#11
Ze zmoklé sezony lázeňské.
#12
alto_textblock
#12
Příteli drahý!
#13
alto_textblock
#13
Vypršelo mi tedy pět neděl pobytu v staro
bylých Poděbradech, jejichž jméno, jejichi
hmotný, pevný zámek s rázovitou věží nám
připomíná bodrého krále Jiříka a šťastnou
dobu jeho panování Čechám a Čechům — sna
nejšťastnější dobu z české minulosti.
Vypršelo, vypršelo ... Při tomto slove
připadá mi poznovu, jaké to krásné obraty a
obrazy máme ve své drahé řeči mateřské, po-
slední dobou tolik paškuděné, hyzděné. Vzpo-
mínám tesklivě hesla Hankova: Národy ne-
hasnou, dokud jazyk žije... Žije skutečně po-
sud někde jazyk náš ve staré kráse a jadrno-
sti své? Hledím-li k tomu, jak nevážně se
s nim nakládá v denní naší literatuře, kteráž
jako „vezdejší chléb“ se podává tisícům a
přestisícům čtenářů českých, tu mne zachva-
cuje téměř beznaděj. Ale poněvadž člověk
doufá do poaledního dechu svého, můžeme
doufati všichni, že zas drahá naše mateřština
se uzdraví z těžké choroby své, do které ji
uvrhlo tolik lidí bez citu pro půvaby mluvy
tolik nedouků. I z nepatrných zjevů člověk
čerpá naději do budoucna. Vzpomínám na ta-
kovou drobnou příhodu, která se udála na
půdě slovenské, je tomu již přes dvacet let
Vyjel jsem si tehda s přítelem Václavem
Štechem na krásné, porobené Slovensko
Prvním naším cílem bylo pleso Štrbské, a od-
tud jsme nastoupili cestu k jezeru Popradské-
mu. Naším vůdcem byl mladý ještě Slovál
Pavel Krajčík. Zarazili jsme se v prvé chvíli
neboť bodrý Pavel kulhal. Obávali jsme se, že
s námí nedojde. Ale již za chvílí vidělí jsme
kterak jsme se mýlili. Jak ten junák vykra-
čoval! Bylo nám co dělat, abychom stačíl
Jeho kulhavé noze. Stupali jsme čile do vrchu
stále do vrchu, a náhle odkudsi z dáli zazněla
k nám krásná, zádumčivá píseň slovenská, nej-
spíše pastevce nějakého.
Zpěvák sám byl neviditelný, neboť jsme
sli lesem, ale jeho píseň zvonila a ponášela se
k nám přes hluboký údol a dále, dále po vy-
sokém vrchu. Okouzlily nás ty zvuky v hlu-
bokém lesním tichu, i neodolali jsme a jako
Jedním pomyšlením uchváceni zahlaholili jsme
oba, Štech i já, na pozdrav neznámému pěvci
Žije, žije duch slovanský! — A tu pojednou
zaznělo nám v patách jasným, jásavým hla-
sem: A bude žit na veky...
Zaznělo to z hrdla našeho průvodce
Pavla Krajčíka, který tou chvílí šel několil
kroků za námi.
Pohlédli jsme se Štechem na sebe, cos
teplého rozlilo se v nás. Cítil Krajčík, jak na
nás působila píseň, rozuměl našemu zvolání
do houštiny lesní a svým doslovem se k nám
připojil.
šli jsme pak dále tiše, beze slova, naslou-
chajíce jen skrytému pěvci. Ale od těch dob
tisíckráte již vzpomněl jsem na jásavé, z
srdce vytrysklé zvolání prostého toho syna
strmých Tater: A bude žít na veky! — Žije-liž
taky ještě Pavel Krajčík? Nikdy již jsemo
něm neslyšel, ač jsem se mnoha poutníků po
Slovensku na něj doptával.
Hleď, příteli, jak myšlenky lidské těkají
Často jsme o tom spolu hovořívali, rozmotá-
vajíce klubko rozmluv svých od konce a pá-
trajíce, kterak se hovor náš vinul a jak jsme
se od prvopočátečného námětu odchýlili. Za-
počal jsem slovem „vypršelo — a kam jsem
zabloudill
Ale mých pět neděl skutečně a do slova
„vypršelo“, neboť stejný osud jako loni stíhal
nás i letos. Téměř denně shlukla se nad Podě-
brady mračna, slila se v jediný olověný po.
vlak a pak dštilo téměř nepřetržitě. Byla to
skutečná a dokonalá „vodoléčba“: pili jsme
ze všech zřídel poděbradských, koupali jsme
se v šumivé, perlivé uhličitce tajemného pů-
vodu v hlubinách zemských, a když jsme vyšlí
z koupele a po odpočinku v teplé čitárně
nebo v jasné, veselé kolonádě na čerstvý
vzduch — skrápělo nás neúnavně nebe. Je-
dinou útěchou bylo nám pak vědomí, že prší
taky v Luhačovicích, že prší i v lázních bělo-
hradských a mšenských, bechyňských i letin-
ských, že prší stejně taky v Bohdanči, kde se
letos zvláště přichystali na hojnou návštěvu
novou bílou budovou lázeňskou, která vesele
svítí do zeleného parku. Krásný den, kdy jsem
si do Bohdanče z Poděbrad zaskočil, náležel
ke vzácným výjimkám letošních prázdnin
zamoklých a zahnilých. Ale komu třeba kou-
pelí v rašelině, jaké tam jest v hojnosti a zna-
menité jakosti, musí do ní bez ohledu na po-
Díval jsem se skoro s jistou závistí n
tamní hosty lázeňské. Víš proč? Pokud člo-
věk vozí do lázní jenom rheumatismus, pořád
ještě není tak zle. „Houser“ — na příklad —
jemuž jsem kdysí nemohl přijíti na jméno, je
zelkem věc nevinná. Teprv teď to vidím. Po-
#14
alto_textblock
#14
časí.
#15
alto_textblock
#15
trápí několík dní a ztratí se, aby se třeba zas
až za půl roku po našem zdraví pozeptal. Nu.
račte dále, pane housere, vskočte nám laskavě
na šíji, na kříž, zohýbejte nás na paragraf.
potýrejte nás čtyry, pět dní. Ostatně na vás
máme starodávný „sajfngajst“ a teď dokonce
„Vostřebala“, natřeme vás. — Příteli drahý.
toužebně na něj vzpomínám a v duchu jej pro-
sím za odpuštění. Toť je neduh téměř kabi-
netní, vane z něho cosi starosvětskéhoa
kamna při něm dýchají tak útulným teplem
Vzpomínám na starého strýce, jak ho naku-
řovávali „potpurrim“, mazali opodeldokem
a jak mu na kachlíku čadil vonný „františek“
a jak mu teta vařila čokoládu a hned zas pal
mu dávala „wiener trankl“ — a já mu to vše-
cko dohromady záviděl. Ale všeho na světě
se člověk dočká. A když to má, nedovede s
toho ani dosti vážit, neboť později pozná, že
jsou věci mnohem horší.
Opakuji tedy jako zkušený, že „houser
je kabinetní věc a celkem nevinná. Ale když
pak ubohý smrtelník začne do lázní vozii
choré srdce — ó, tu se line duší tesklivá píseř
jeseně — a třeba svítilo slunce sebe krásněji
Vzpomínáš na dobrého toho muže, jejž
jsi taky znal? Pobroukával si se zvláštní zá-
libou starou písničku: Se srdcem divno hrát ..
Jen pobroukával, zpívat si netroufal, nebot
neměl hudebního sluchu. A arciť, když si ji
potichu bručel, rozuměl tím toliko srdce ve
smyslu lyrickém, jak mu rozumějí básníci. Ne
srdce jako sval, kterýž jest motorem celého
organismu lidského, počátkem a koncem ži-
vota, nýbrž srdce krásně souměrně namalo-
vané, ohnivě červené, jako na francouzských
kartách, a z tohoto srdce vyskakuje žlutý pla
mínek — plamínek lásky ..
Nikdy jsem té písničce onoho starého mlá-
dence nerozuměl tak dobře jako nyní. Nebot
— bohužel — vedle řečeného srdce lyrického
a takřka heraldického jest jiné srdce, o něž
se dlouho nestaráme — a vlastně člověk nej-
šťastnější, který se o něm jakživ nic určitěj-
šího nedoví — srdce anatomické. A na konec
taky o tom si můžeme zpívati písničku: se
srdcem divno hrát, tu jde a tu chce stát, tu
sladce zaťuká, tu div zas nepuká — — —
Ano, ano, pak vůbec nedělá skoro nic jiného
než div že „nepuká“. O čem tak mnohý z nás
jindy sotva věděl, pojednou toho má plnou
hruď. Jindy klada se na lůžko, měl ještě jednu
nohu na podlaze a již spal. Nyní ho na lože
provází temné bušení, které však není hud-
bou uspávající.
Nu, a na to tedy máme teď Poděbrady.
Jsou arci taky pro jiné nebo proti jiným vě-
cem. Můžeme tam léčiti dnu i rozhárané
nervy, zmírňují cukrovku a prý taky pomá-
nají od přílišné tělesnosti. A pozoruješ tu sku.
tečně množství ženských zjevů až oslňujícíeh
nadbytkem všeho, čeho se jiným nesmírně ne-
dostává. Zde nejlépe vidíš, jak matka Přírode
někdy materiálem svým plýtvá a jinde zas tak
skoupě ho odměřuje.
Prameny zdejší velmi tráví a vzbuzují
stálou chuť, to je tedy výborná vlastnost.
A máš na vybranou: zámecký, Riegrův, krále
Jiřího. Bočkův a pak ještě — —
Ale tu tě musím zasvětiti jinak, pro pří-
pad, že bys někdy přišel za mnou a hned mn
nenašel.
Když jsem poprvé usedl v parku na pro-
menádě a dal si pěkně defilovati proud všeho
obecenstva, přisedly vedle na lavici i dvě
dámy, taky pacientky, jak jsem poznal ze
skleniček naplněných křišťálovou vodou. Prá-
vě kráčela mimo vznosná paní se třemi pou-
paty tak u věku osmnácti až dvacíti let. Po-
zdravila přívětivě sousedky mé, kteréž stejně
vlídně poděkovaly, ale sotva šťastná matka
s dcerami přešla, přiklonily obě dámy hlavy
a jedna druhé tázala se:
„Prosím vás, která pak z nich je vám nej-
milejší? Milada? Eliška? Libuše?“
„Abych vám pravdu řekla, Milada mně
příliš zavání ..
Vytřeštil jsem na paničku oči. Na štěst
matka s dcerami byla již hodně daleko, ne-
mohla slyšeti.
„To se mi ani nezdá, já zas nesmírně cí-
tím Elišku — věřte mi, když k ní příblížím
nos, zatajím honem dech ....
„Nu, taky jsem z ní cítila sírovodík
pravda. Libuše je nejpříjemnější. Ale dok to
chválil Elišku, a tu hlavně doporučil mému
muži, nejlépe prý z rána . .
Paničky se zdvihly a zamířily k jakés
fontaně v parku, aby si poznovu naplnily
skleničky. Nutkalo mne cosi, abych šel z
nimi — snad prostá zvědavost, abych se ještě
něčeho dověděl.
No nesměj se mi, že mne to tak překva-
pilo. Za čtvrt hodiny věděl jsem všechno
„Eliška“ je pramen hned vedle orkestru
parku. „Milada“ v ústraní parku blíže Sadové
ulice, a konečně „Libuše“ vyvírá v kolonádě
Všechny tři jsou vody znamenité, a skutečně
„Eliška“ z nich čpí „vajíčky“ nejvíc. Ale po
napití téměř ti zasládne v ústech a pak již
se nemůžeš dočkati prvního ranního doušku
Buď zdráv, drahý kamaráde, a podruh
zas o něčem jiném. Tvůj starý
#16
alto_textblock
#16
Burešová rozžehla světlo. Bylo půl třetí.
Když muž odešel, sedla na postel, sepiala
ruce a složila je na kolena. Mluvila sama
k sobě: „Inu, inu, můj božíčku zlatej, je to tak
na tom světě už. Eslí humříla, nedej pánbů.
Je holt ten bratr chudák. Ke vší bídě tady
hu nás furt ho ten křížek navštěvuje. Počala
se modlit nahlas otčenáš. Když se modlila
třetí, usnula.
#17
alto_textblock
#17
Bureš došel k Benešovic chalupě. Ve vra-
tech potkal Beneše: „Eh, zrovna vás du budit-
máme nebožku. — A co že ty sem deš sám,?
povídá po chvíli tiše.“ „Inu, stará viděla
světlo, poudá: di, esli se jí nepřitížilo.“
Oba chvíli stáli. Beneš koukal do země. Bureš
se mu zadíval do tváře. Bylo vidět málo v té
tmě, jen hluboké důlky, kde jsou oči, a díru.
kde zapadá tvář.
Beneš si otřel slzy. Plakal. „Inu, milý Ja-
kube, víš, neplač. Pánbů tě potěš.“
Vešli do sednice. Nebožka Benešová
ovázaná šátkem, že jí jen trochu čelo a no
bylo vidět, ležela zabořená v kanafasových
peřinách. Ruce měla venku na peřině složené
a v nich modlitby.
„Jakoby bula husnula, vopraudu.. — Jen
se po mně koukla a vydechla, a byla ne-
božka. Jako když spí, hale“ — a Beneš si sed
na židli u postele, dal šedivou, hranatou
hlavu do tvrdých dlaní a mluvil v pláči-
— hale teď jí, teď jí huš nikdo nezbudí, ní-
kdo, nikdo. Háni, hani ten kohout ráno.
ne — — —“. A štkal a říkal stále: „Nikdo
nikdo ne.“
Bureš odhrnul šátek s obličeje mrtvé a
zadíval se na ni: „Vidíš, vidíš, milá holka.
taky si tě už pánbů zavolal.“ Slzy zalily mu
vrásčitě tváře —. Bureš se musil dvakrát ptát
švakra, co jako bude dělat, nešel-li by k nim
„Co pak, to já tu zůstanu už u ní, a, však
ji nejlíp vohlidam, ubožačku.“ Dyť bude z
chvíli ráno.“ Dal sí ale konečně říci — a šel
k Burešovům.
Když stará Burešová slyšela hovor na zá-
spí, probudila se. Promnula si oči a šla k
dveřím. Zrovna se srazili. Tušila, že švakrová
umřela. Podala Benešovi ruku: „Tak vidíš, vi-
díš —“ ale víc nemohla říci.
Všichni stáli a plakali. Burešová si utí-
rala oběma rukama oči do sukně. Po zmačka-
ném obličeji Benešově padala slza za slzou
Bureš sedl, dal ruce na kolena a říkal: „Dal.
vzal, nechcí se rouhat! Pánbů ví sám nejlí .
proč tě tak souží, jako ten osud —
Bylo ticho. V komíně někdo plakal a kap-
ky deště bíly do okna. Staré hodiny zvolna.
ale jistě krátily svým rachotivým tikáním věč
#18
alto_textblock
#18
nost
#19
alto_textblock
#19
Bylo ticho a smutno
#20
alto_textblock
#20
Celou noc pršelo.
Nebe bylo při zemi, že by byl mohl ka-
menem na mraka dohodit. Pršelo drobně, ale
pořád a pořád. Kdo nemusil, nešel z chalupy.
Když u Soukeníků v osm hodin počali zvonie
„Anně Benešové, 65 let staré manželce rol-
nika“, málo bylo těch, kdo vyšli ven: věděl
beztoho bez zvonění už každý, kdo to umřel
K deváté ale přišlo několik sousedek. Pla-
kaly a vypravovaly si hezké věci ze života
nebožky Anny.
Beneš měl vysoké boty, čepici až přes uši
a tlustý kabát. Na dvoře stála Muka bílá, hu-
bená klisna, zapřažená do yozu. Na voze byla
sláma a dva staré pytle.
Beneš jel pro rakev. Vzal sí 12 zlatých
„No,“ povídá, když se ještě obrátil mezi dveř-
mi po nebožce, vycházeje ze sednice. „Koupím
ti, mámo, hezkou rakev, černou a stříbrnou,
aby se ti dobře leželo — zasloužíš si to. Ba.
chudáčku, zasloužíš —“ A šel.
Ženy se rozplakaly. Potom nebožku umyly
a oblékly do svátečních šatů a položily na
prostěradlo na zem.
Když k večeru jel Beneš městem, lidé se
stavěli. Bylo truchlivo dívat se na hubeného
koně s vysedlými boky, na bídný vůz s černou
rakví se stříbrnými ozdobami a na malého Be-
neše se zapadlou tváří, který šel schýlen př
voze a díval se uplakanýma očima do země
„U věnce“ zastavil. Zase pršelo. Přikryl
rakev pytlem a vešel do šenkovny. Seděl sám
„Inu ano, co pak tu teď na tom světě chci, co
Anna mě taky už vopustila, tak co, co pak
to má jako za smysl. Samý a samý soužení.
to je to. A nic sem nikdá nikomu nehuděla!.
Však to pánbů ví.“ — Beneš se napil a otřel
slzy. „Tak už mám ženu nebožku. Co paksi
teď počnu. Inu, nic tu neměla dobrýho, bůh vi.
že ne, nic — děti humříly, eh. co —“ Napii
se znova.
Několik občanů vešlo do šenkovny. Ani
neviděli Beneše Seděl v koutě, zrovna kde se
otevíraly dveře.
„Pane soused, povídám,“ ozval se po
chvili jeden z těch, co právě přišli, když byl
spatřil Beneše, „'dou si k nám sednout.“ Beneš
se ohlédl: „E, jako já?“ — „Inu ano, dou,“a
spatřiv červené jeho oči, povídá: „A co se jim
stálo?“ — „Co, col Rakev vezu, mám ženu
nebožku, pánbů ji na dnešek vzal.“ Beneš od-
dechl a otřel oči. Pak se napil. „Tak si sem
sednou, dou.“ — Beneš tedy vstal, vzal skle-
nici do obou rukou a šel. „Víte, já sem jako
trochu smutnej. To je, víte, asi hu každýho.
a nebožka byla hodná, chuděrka — —“ Ne-
mohl více mluvit. Oči měl zalité.
„Člověče, člověče,“ skočil do toho jeden
ze sousedů. Byl to svalnatý, ramenatý chlap
s malým čelem, černýma, pohyblivýma očka-
ma, trochu vykulenýma, s plnou tváří, žlutý-
mi zuby a zrzavými krátkými vousy pod no-
sem. Na ruce měl prsteny, druhou ruku měl
kapse kalhot pod tučným břichem. Byl to
řezník.
„Já bych za to sto zlatejch dal, kdyby m
žena umřela, a vona, mrcha, ne a ne. A dva-
náct let ji už mořím.
Zasmál se, ale sám
Beneš ho snad ani neslyšel — díval se
někam do podlahy.
Řezník počal zpívat. Beneš chtěl vstát.
nedali mu. Krejčí Tekl se k němu naklonil a
vzal ho za ruku: „Vědí, sousede, nic s tím ne-
zpomůžou. Buďme rádi, že tu eště jsme. Dají
si iedno ještě, dyť nemají tak daleko.““. Po-
#21
alto_textblock
#21
Y pailon.
#22
alto_textblock
#22
Neštěstí.
#23
alto_textblock
#23
Napsal Joseí Č ej ka
#24
alto_textblock
#24
Neštěstí nechodí po horách.
#25
alto_textblock
#25
Stará Burešová, co bydlili za hořejší ho-
spodou před návsí, v malé sroubené chalupě
se probudila. Tak sama od sebe. A nebudívaí
se v tu dobu jindy. Sedla na postel. Chvíli se
děla, pak vstala a šla k oknu. Když se houšti
listů zadívala ven do tmy, spozoroval, že u
Benešů je světlo. Bydlili přes náves. Dívala
se chvili. Víděla stín, jak přešel po okně, za
chvíli se vracel a zase šel zpátky.
„To se té Benešové přitížilo. Anebo, pán-
bů chraň, humříla,“ řekla si polonahlas.
Vzbudíla muže: Ty, starej, poslouchej
hleleze, u těch Benešů svítí. Nehumřila Bene.
šová? Včera jí bylo hůř k večeru —
Starý vstal, šel k oknu a díval se: po
osvětleném domě u Benešů přešel zase stín
„No. co. Já se tam kouknu, pro všechino
#26
alto_textblock
#26
slechl, dal si nalít. Pil už osmou, trochu se mu
hlava točila. Řeznik poručil něco. Přinesli tem-
nou láhev a sklínku. Pili „čerta“. Pili po řa-
dě, Beneš musil vždycky vypít dvě. Když za-
čali zpívat: „Zahučely hory, zahučely lesy“, tu
Beneš už pobručival: „A moje mladost se u
nenavrátí“, zpíval na plné kolo.
Byl opilý, nevěděl už, co se s ním děje
nevěděl ani, kdy ti sousedé odešli.
#28
alto_textblock
#28
Hlubokou, vozovou cestou jel vůz. Co
chvíli najel na kámen. V předu vozu seděl
Beneš schoulený a spal. Při každěm nárazu
vozu zatřásla se mu hlava jako bez vlády. Bílý
kůň, mokrý, se schýlenou hlavou k zemi
s polozavřenýma očima, šel zvolna krokem.
Pršelo. Na krok cesty nebylo vidět
Muka, kdyby nebyla už pět let touto cestou
jezdívala do města, jistě by už dávno byla zů-
stala stát u některého bílého balvanu, ktere
za každým krokem vyčnívaly z vyjezděné
cesty.
Beneš spal. Když vůz narazil náhle n
jeden z oněch kamenů, náhodou nějakou jenjen
se zachytil. Učinil tak ve spaní, ani se nevzbu-
dil. Seděl na konci prkna.
Muka po chvíli zase klopýtla. Vůz narazi
znova na kámen, zakymácel se a Beneš spadl
Narazil temenem hlavy na ostrý balvan, vy-
čnívající zpod rozjezděné meze. Velká, prudká
bolest ho vzbudila, ale v té chvíli už přední
kolo vozu přejelo mu krk a necítil už ničeho,
když zadní kolo převalilo se mu vší tíhou vo-
zu přes nos a oči. Nedýchal už. Z velké rány
na temení tekla mu proudem krev.
#30
alto_textblock
#30
„Bureši, poslouchej, už asi jede.
„Však on se zastaví hu nás,“ —Ale vůz, kte-
rý harašil na silnici, přejel Burešovic chalupu.
„To von není, šak by se zastavil.“ — „ Je tam
ňák dlouho — bůh ví —.
Muka se zastavila u vrat. Dvakráte se
ohlédla, pak svěsila hlavu a spala. Voda jí
stékala se zad. Pršelo. Pytle, které přikrý-
valy rakev. byly docela promoklé a stříbrné.
papírové ozdoby rakve změkly a loupaly se.
Sláma byla černá od stékající barvy.
Kolem bylo ticho — —
Někde daleko, ale hodně daleko počalo
asi vycházet slunce, trochu se jasnilo v tu
stranu, co šla přes dalovej kopec cesta k ná-
draží —. —
#31
alto_textblock
#31
Dobrodružství.
#32
alto_textblock
#32
Napsal Daniel F atlstr5 m. Ze švédštiny přeloži
Eril Walter.
#33
alto_textblock
#33
Seděli jsme spolu v letním sídle mlá-
denců, ve starém, nezapomenutelném „Vavří-
novém háji“. Před sebou jsme měli mraženou
kávu ve vysokých sklenicích a zlatově lesk-
lou chartereusu v malých, broušených; kouř
z našich doutníků se vznášel jako modrý pruk
v bezvětrém večerním vzduchu.
„Zdá se mi, že jsi dnes ve špatné nála-
dě,“ pravil můj přítel herec a vypustil pěkně
utvářený kroužek doutníkového kouře, který
se rozšiřoval a rozplynul mezi stromy.
Neodpovídal jsem. Přemýšlel jsem —
přemýšlel, nemoha přijíti k žádnému výsled-
ku. To bylo při tom to smutné.
„Vzmuž se, starý brachul... Cot
chybí?“
„Ach, vídíš, cítím dnes večeř v sobě ná-
ladu ke psani, ale nedostává se mi motivu.
tedy týž pocit, jako když ty jsi naložen hrát.
ale nemáš úlohy.
„Tak se nějaká opatříl“
„To se ti snáze řekne než vykoná.“
„Ach. jen když jsi za dobré se ředitelem
pak ...
„No, dejme tomu, že se ti podaří zmocni
se nějaké úlohy, ale obtížnější je přijít na
myšlenku.
„Co mi za to dáš, když ti nějakou opa
třím?
„Za tvou myšlenku?... Pěkně se ti po
děkuji: ta je jistě ukradena z toho či onohe
starého intrikánského kusu.
V nádherných hnědých očích mého přítele
se šíbalsky zablesklo.
„Nikolí, je-li odněkud vzata, pak je vzata
přímo ze života — to ti mohu dosvědčit, pro-
tože jsem příhodu sám zažil.
„Ty
„Ano, právě já, a na to si dáme jeřt
jednu chartereusu — totiž, zaplatíš ji ty
když také kupuješ myšlenku.
Nalil do sklenic, bezstarostně a elegant-
ně, jakoby hrál markýze v nějaké francouz-
ské komedií, upil z drahocenného zlatého ná-
poje, zapálil si nový doutník, zabalil se lép
do pokrývky a počal:
„Bylo to v době, kdy jsem ještě patřil
kočovným společnostem; když ještě mladý
člověk byl nadšeným umělcem a když chodil
ve stálém snu, jak bude hrát ve velkých úlo-
hách a jednou se bude moci najíst opravdu
do syta. O, byly to krásné časy; cítili jsme
se jako vojáci uprostřed bitvy; vítězství nebo
porážka nás očekávala... No, naše společ-
nost — ovšem že nejlepší z venkovských —
zdržovala se a hrála téměř prázdným lavicím
v kterémsi malém našem obchodním městě.
Dávali jsme „Niniche', kde jsem měl svou
skvělou úlohu; hrál jsem lázeňského. „Kou-
pám, koupám, koupám...“ Vždyť se snad je-
ště pamatuješ na ten kuplet; ale lituji, že jsi
mne nikdy neslyšel jej zpívati. Toho večera
bylo v hledišti přece trochu lidí a obecenstvo
bylo uvedeno v krajně rozjařenou náladu —
jak druhého dne stálo v místních novinách.
A protože jsem byl tak trochu zamilován do
úchvatné představitelky Ninichiny, hrál jsem
opravdu con amore a scena v druhém jednání,
kde si Grigoire počíná, jakoby zuřil žárlivo-
stí, byla hrána s takovým zápalem, že strho
vala a .
„Vzdaluješ se od věci, milý příteli . ..
Vrhl na mne pohled, jenž nebyl tuze něžný
„Prosil bych, abys mne nepřerušoval
chceš-li, abych vypravoval dále.“
Slíbil jsem mu, že se polepším, a můj pří
tel herec pokračoval:
„Budiž — když bylo po představení, při-
šel ke mně holičův mladý pomocník s listkem
#34
alto_textblock
#34
malým, jemným, slabě vonícím lístkem, jejž m
podával s drzým řehotem.
„Čemu se směješ, ty ošklivče!“ vyjel
„Myslil jsem si, že je to nějaký milostný
lístek; dostal jsem jej od kontrolora v prvn
řadě.
„Od kontrolora v první řadě, říkáš?
„Ano, a on povídal, že mu jej dala ně-
jaká urozená paní v kožešinovém kabátě . ..
„Jdi už!“
A zatím, co jsem si vytrvale zpracovával
své mladé, ušlechtilé tahy, abych si vysušil
líčidlo, pozoroval jsem svrchovaně blahovol-
ným a zvědavým zrakem růžové psaničko.
které se zdálo být tak mnohoslibným.
Konečně mi vrátil čtyřhranný kousek
zrcadla můj vlastní obličej, o něco mladší než
jej vidíš nyní, ale stejně zajímavý, stejně ne-
bezpečný lehko chytlavým ženským srdcím.
„Na zdraví!“ Netroufal jsem si říci více.
Přiťukl si se mnou a vyprázdnil sklenici
se zvláštním pohybem ruky.
„Otevřel jsem psaní a pokoušel jsem se
je číst. Ale musím se přiznat, že mi rukopis
připadal poněkud podivný a dopis byl kromě
toho psán anglicky a ty víš, že jsem v angli-
čině nikdy nebyl zvlášť kovaný. Co jsem měl
dělat! Slečna nebo — možná že ještě lepší —
paní čekala na odpověď. Zavolal jsem na „Sy-
racha'. Nazývali jsme totiž svého nápovědu
Syrachem, protože se v ledačems vyznal, čeho
jsme my ostatní nedovedli, byl kovaný v ci-
zích jazycích a potloukal se se společností ob-
dobí za obdobím jako živé svědectví, že víno
těší srdce člověka.
No, Syrach přiběhl ze vší síly, červenýa
planoucí, kulatý a lisý.
„Dobrý večer, bratře — co pak se stalo
Nemám dnes u sebe ani haléře na hotových!“
„Můžeš ode mne dostat pětikorunu, pře-
čteš-li mi poctivě a správně lento růžový li-
„Vzkaž si pro sekretáře hraběte Corni
ského,“ smál se Syrach, „ten se v tom umění
vyzná.
„Ušetři si vtípů a pospěš si raději, abys
si nasadil brejle a měl se k dílu!“
„K dílu!“ opakoval Syrach a vyndal si
brejle ze zadní kapsy.
„To je anglicky.“ pravil. „To je podivné
že neumíš anglicky.“
„Umím jen latinsky a francouzsky. Jsem
starý Říman, protože hrají Horafia.
„Ano, když přijde náš slavný host a hraje
Hamletal Avšak toto psaní je nadmíru roz-
košné; voní na dlouhou vzdálenost neobyčejně
jemnou večeří a zní ryzí švédštinou tsi takto:
#35
alto_textblock
#35
jsem.
#36
alto_textblock
#36
stek.
#37
alto_textblock
#37
„Velectěný paneí
Šťastná náhoda mne přivedla sem do
města a při tom se mi naskytla příležitost
vídět Vaše charmantní provedení lázeňské-
ho. Předčíte Dupuisa ve „Variétěs' v Paříži,
jste prostě sublimní a těšilo by mne, více
nežli mohu vyjádřit, kdybych se s Vámí se-
známila. Očekávám Vás dnes večer na
malé souper v Grandhotelu“, pokoj is. 20.
Ale mám k Vám prosbu: Přijďte tak.
jak jste maskován v Ninichellí
Přeji si z celého svého srdce, abych se
s Vámi shledala jako s lázeňským Grigoi-
rem. Přijďte a především — mlče níl
Vaše obdívovatelka
#38
alto_textblock
#38
Mary.
Syrach i já jsme stáli, dívajíce se na sebe.
„Snad se nepropůjčíš k tomu bláznov-
ství?“ otázal se pojednou nenuceným tonem.
„Nepropůjčím-li se... nepropůjčím-li sel
Přišel jsi o rozum, člověče! Vznešená dáma
z ciziny sestoupí jako s oblak, aby mi padla
kolem krku, pozve mne k bohaté večeři, poví
o mně poklon, jakých mi novinářští negři ni-
kdy neřekli, a pak bych neměl jít! Tu máš
svou pětikorunu, chudáku, a buď ztichal“
Syrach přijal bez odporu pětikorunua
odešel po svém, a já jsem se počal znovu ma-
skovat — tentokrát pro malé, ale mimořádně
vybrané obecenstvo, krásnou Miss nebo Mrs.
Mary.
Můj přítel se na chvíli zastavil a snažil
se — aniž jsem si toho měl všimnout — vy-
pátrati, probudil-li se ve mně zájem pro to,
co vyprávěl. A ježto mne věc skutečně zají-
mala, neváhal jsem ho povzbudit, aby pokra-
čoval.
„Zajisté jsi se asi nikdy nezúčastníl oné
malé večeře v čísle 207
Podíval se na mne jiskřivým pohledem.
„O, ano, přítelí, zúčastnil! Nemáš ani zdá-
ní po psychologovi, když myslíš, že mladý
muž, kterému je něco přes dvacet, dá si ujít
takové dobrodružství. Oblékl jsem se a šel.
A s jakými pocity! Tancoval jsem téměř po
ulici; byl jsem hrd a neobyčejně šťasten, hrd
nad tím, že jsem vzbudil pozornost vznešené
a slavené kosmopolitické krásky, šťasten ja-
ko mladý bůh při vzpomínce na lichotivé
uznání, které dáma světa vyslovila o mém ta-
lentu. Byl jsem dítětem, velkým dítětem ten-
krát — ano, tím jsem snad ještě dnes —a
kdybych jím býval nebyl, neměl bys nynío
čem psát.
Když bilo jedenáct hodin, zaklepal jsem
diskretně na dveře Angličanky. Trvalo to
chvíli. Pak se dveře otevřely. Moře světla se
vyvalilo proti mně. A uprostřed tohoto oslni-
vého moře světla jsem rozeznal plavou, ští-
hlou a půvabnou mladou dámu, viděl jsem
jemnou, bílou ručku, jak je mi podávánav
ústrety, a slyšel jsem několik slov, jejichž
měkké tony obsahovaly srdečné uvítání.
V nejbližším okamžiku jsem stál uvnitř
u sfingy Mary v pokoji číslo 20.
„I am very glad to see youl“)
Neuměl jsem mnoho anglicky — Syrach
měl pravdu — ale i kdybych byl býval ne-
uměl ani jediného slůvka, přece bych byl rez-
uměl, co řiká. Její ústa se usmívala, její tmavo-
modré, skoro černé oči zářily, její jemné.
měkké ruce tiskly moje, zatím co ona ne-
ustále mluvila jasným, zvučným hlasem oheb-
nou řečí zamlžené Anglie.
Byl to zcela obyčejný, hotelový pokoj,
v němž jsem se octl, vypravený s jistým pře-
#39
alto_textblock
#39
1 Jsem velmi ráda že vás vidím