#1
alto_textblock
#1
Z Vídně, 29. března.
(Milanova pozůstalost. — Ze sta-
tistiky o pohybu vídeňského oby-
vatelstva. — Mízerie elektrický ch
dráh.)
#2
alto_textblock
#2
U okresního soudu zdejšího vnitřního města
I. konalo se včera přihlašovací stání ve věcech
pozůstalosti ve Vídni zemřelého někdejšího krále
Milána. Akt a fascikl této pozůstalosti věnovaný
má nadpis »Milan Obrenovič« a vedle tohoto
nadpisu je v závorkách připojeno: »(kdysi král
srbský)«. V úřadních vyhláškách byl včerejší
den vyznačen jakožto konečný termín, do kte-
rého věřitelové a nápadníci na dědictví své ná-
roky mají přihlásit. Avšak tyto nároky mohlya
mohou se týkati jenom Milanova majetku, jenž
v Rakousku se nalezá a kterýž se omezuje
toliko na věci, kterých zesnulý osobně potřebo-
val nebo užíval, jakož i na hotové peníze, jež
v době Milanova úmrtí v jeho držení se nale-
zaly. Ježto pak věřitelové zesnulého bývalého
srbského krále, kterých prý je velmi slušný
počet, skrze zdejší srbské vyslanectví uspoko-
jeni budou (anebo nebudou), neočekávají se
v příčině Milanovy pozůstalosti žádné procesy.
Osoby, které při včerejším stání nároků svých
nepřihlásily, pozbývají před rakouským soudem
práva, ježto pozůstalost srbskému vyslanectvu
odevzdána bude. Ovšem mohou se práva svého
domáhati v Srbsku. Jednání takové není veřejné
a proto nejsou veřejnosti známy žádné podrob-
nosti. Sděluje se jenom, že ústních přihlášek
žádných nebylo t. j. že byly všechny nároky
reklamovány písemně. Není pochybnosti, že
vyjde časem na jevo, kdo všechno a jakým
nárokem se k pozůstalosti prohlásil; prozatím
arci šetří se reputace zesnulého potentáta.
Není prosto zajímavosti, že se v paříž-
ských listech zrovna touž dobou, při zprávěo
činnosti velké tamější státní zastavárny »Mone
de pieté« (která pouze na dvě procenta půj-
čuje !) objevila vzpomínka či zpráva, že bývalý
král Milan kdysi, když v pařížském »Jockey-
klubu« neobyčejně mnoho prohrával, v řečeném
dobročinném ústavu »srbskou korunu« zastavil.
Při této kratinké zprávě vnucuje se několik
otázek na př.: Je vůbec nějaká srbská králov-
ská koruna? A je-li skutečně: Což vozil král
Milan tuto korunu s sebou na svých dobro-
družných cestách za Venuší a hazardem ?A
jestli ji 5vozil: Je snad tato koruna dosud
v držení pařížské velké zastavárny, že se o nl
zmínka děje právě při uveřejňování výkazuo
činnosti ústavu? Specialisté v srbských záleži-
tostech neopomenou zajisté po věci se po-
ohlednouti.
Statistický výkaz vídeňského úřadního listu
o pohybu obyvatelstva města Vídně za měsíc
leden 1901 přináší některá zajímavá data.
V řečeném měsící narodilo se totiž ve Vídni
#3
alto_textblock
#3
jejich darebáctví a chtěli spůsobiti rvačku. Jeden
se naň vrhl, jakoby čímsi uražen — aby tohoto
bránil druhý a za ním třetí — na jednoho
Řehoř vyšel ze rvačky s modřinami a zakrvácen
ale přišel jako obyčejně druhého dne do dílny
kdežto ostatní hojili se několik týdnů.
»Eh !... Řehoř že je takový silák ? 1..
Nemožno ! . . .«
Vypravující se zaklínal a dovolával svědků.
vzbuzuje takto před Řehořem strach u někte
rých, pochybnost v druhých — a zlost v bři
cháči, který nesnesl, aby někoho mimo něj
chválili, zvláště takového, který nesnažil se
chvály si získati, kdežto on div ruce i nohy
nepolámal v honbě za ní.
Rozčilovalo jej, když většina jiným nyní
okem patřila v kout, kde po celý den lesklose
spocené čelo Řehořovo, nad prací schýlené.
»Berani!« mručel si. »Pokládají toho z
lepšího, kdo si jich nevšímá a zády se k nim
obrací.«
Nemoha nijak uškoditi Řehořovi, zatoužil
po rvačce a vítězství.
Jednou, se stále zřetelnějšími narážkami
vypravoval:
»Znal jsem též takového; nemluvil, seděl
tiše jako králík — poctivý člověk, který se za
své myšlenky nestydí, si takto nepočíná. Uká-
zalo se pak, že to byl zvěd . .. Takových ne-
máme nikde trpěti! . . .«
»Jsou tací mezi námi zde?« . .. zeptalse
kdosi, chtivý rvačky.
»Nevím . . . ohledněte se . . .«
Náhodou Řehoř v oné chvíli se ohledl a
spatřil zraky všech, některé zlobou jiskříci, na
sebe upřeny. Teprve nyní pochopil význam slov,
kterých si dříve nevšiml, zabrán do práce.
#4
alto_textblock
#4
celkem 4471 dětí, manželských i nomanžel-
ských. Z tohoto počtu připadá na katolické ro-
diče 2639 manželských a 1406 nemanželských
dětí, na evangelické rodiče 76 manželskýcha
30 nemanželských dětí, na židovské pak rodiče
234 manželských a 39 nemanželských dětí.
Připadá tudíž u katolíků na každých 100 man-
želských dětí 54 dětí nemanželských, u prote-
stantů na každých 100 manželských 30 ne-
manželských a u židů na každých 100 man-
želských 17 nemanželských. Procento neman-
želských dětí u vídeňských katolíků je každým
způsobem nápadno a jsou lidé, kteří se vypá-
trati snaží příčinu tohoto zjevu. Počet neman-
želských dětí nepovažuje se už dávno za mě-
řítko vlastní mravnosti či nemravnosti toho kte-
rého lidu, ale stoupání tohoto počtu je každým
způsobem přece jenom známkou, že někde
něco vadí, a tuto vadu shledávají mnozí v ne-
rozlučnosti církevně uzavřeného katolického
manželského svazku čili, prostě řečeno, v okol-
nosti, že od lože a stolu rozvedení katoličtí
manželé jiného sňatku uzavírati nesmějí. Z če-
hož se vyvozuje potřeba, aby po příkladu ka-
tolické Francie také v Rakousku příslušný zá-
kon byl změněn či opraven. Ale do toho je
ještě daleko!
Nedávná živelní pohroma, o níž jsem na
tomto místě pojednal, ukázala velmi křiklavým
způsobem nebezpečnost vrchního vedení při
městských elektrických tramwayích čili dráhách.
Tato nebezpečnost je obecně již uznána a obecně
se také uznává, že vrchní vedení odstraněno
býti musí. Avšak co je platno toto theoretické
uznávání potřeby, když nikdo nechce převzíti
náklad, jejž by přetvoření a přeložení elektri-
ckého vedení způsobilo! Z této otázky vznikl
zde celý roj processů a tím časem zůstává ne-
bezpečí nebezpečím. Teprve včera usnesla se
opět městská rada vídeňská, že podá proti vý-
nosům ministerstva železnic, jež na úkor obce
vydány byly, stížnost k správnímu soudu. V
těchto výnosech činí totiž ministerstvo železnic
vídeňskou obec, jakožto podnikatelku a konces-
sionářku zodpovědnu za celou mizerii vídeňských
elektrických uličních drah. Stížnost tato bude
míti asi úspěch, neboť ministerstvo železnie,
kteréž má ve sboru svých hodnostářů — anebo
má aspoň míti — odborné znalce prvního řádu,
je samo tou mizerií vinno, ježto dalo na zřízení
elektrických městských dráh s vrchním vedením
koncessi v době, kdy vrchní vedení již skoro
obecně bylo odsouzeno. Kdo na zřízení veřej-
ného, očividného nebezpečí udělil koncessi a kdo
pořízenou již mizerii při komissi schválil, nemá
práva na podnikatele žalovat a všechnu vinu
svalovat.
Elektrická mizerie vídeňská není ostatně ze
všech nejhorší, neboť veliká většina tramway-
ových linií má dosud pohon koňský a přes
#5
alto_textblock
#5
Vzpřímil se, klidnou tvář obrátil k mluví-
címu a pravil
»Jen darebák všude vidí zvědy a leká se
vyzvědačství.«
»Koho tím míníš?« ptal se zuřivě břicbáč
»Koho ty's mínil?«
»Tebe.«
»Tedy nejsem ti nie dlužen, vrátil jsem ti.«
»Cože?!...« zasupěl břicháč a hodil po
něm dlátem. Netrefil však. Přiskočil tedy roz-
zuřen k Řehořovi, který tu stál kliden, lhostejný
se spuštěnýma rukama.
»Opakuj !« zvolal, třesa se, tvář ve tván
proti němu.
»Proč? Všichni to slyšeli a já nezapírám,«
odvětil Řehoř.
Protivník jeho pozvedl pěst a namířil na
jeho čelo. Ale pojednou, chycen za rameno,
zkřivil tvář, jakoby jej byly sevřely železné
kleště, zasyčel a s nohama schoulenýma padlo
šest kroků dále na hoblovačky, odhozen jako
snop silnýma rukama Řehořovýma, který mlčky
ani na soudruhy, s otevřenými ústy naň hledící,
nepohlednuv, vrátil se ke své práci.
Od té doby nečinil mu již nikdo příkoří,
neboť všichni se přesvědčili, že je netoliko si-
len, nýbrž že i síly své dovede užiti.
Úcty jejich však si nedobyl.
»Kdybych byl v jeho kůži, celé dílně bych
poroučel,« říkali teď starší dělníci a končili
pohrdlivým úsměškem vzpomínky na soudruha,
který nechtěl poroučeti, ani si nedal poroučeti,
který nekořil se davu ani jednotlivci, který vždy
a ve všem sám sobě stačil a žil poctivě, po-
hrdaje lidskou pochvalou a příkořím.
#6
alto_textblock
#6
Okružní čili Rynkovou třídu jezdí — kromě
koněk — elektrické vozy s akkumulátory, bez
drátového vedení.
Jeden účinek mají — jak se zdá — ža-
loby na mizerii a nebezpečnost vrchního vedení
už přece: tramwayová trať od Okružní třídy
kolem budovy říšské rady, Stadionovou ulicía
Josefovskou třídou k velké lokomotivové dráze
městské přetvořuje se právě na elektrickou
uliční dráhu s vedením spodním. Z toho vzniká
namnoze naděje, že bude nebezpečnému a od-
pornému panství nemotorného a primitivního
vrchního vedení již konec. Ostatně objevují se
už na obzoru obrysy městských drah motoro-
vých, hnaných bez koní, páry a elektřiny, jako
známé automobilové vozy, benzinem, stlačeným
vzduchem atd. Avšak to je »hudba budoucnosti«
a v Rakousku přichází skoro všechno o my-
šlenku a dlouhou dobu později.
#7
alto_textblock
#7
Linecké obrázky.
(Pav. zpr. »N. L..)
#8
alto_textblock
#8
Z Lince, 23. března.
Slyšeli nebo četli jste už něco o českém
životě v Linci? Myslím že nikoliv, neboť Linec
jest »stramm doutsch« a nedávno věnovala
zdejší »Montagspost« celý úvodník dámě, která
se odvážila promluviti se slkžkou na ulici ně-
kolik českých slov.
A přece . ..
Každému, kdo kráčí ulicemi lineckými,
musí býti nápadným značný počet firem s če-
skými jmeny. Český hovor, zviáště v letní pod-
večer, kdy chasníci a služky na táčkách se
scházejí, odevšad zaznívá. Známo jest, že úřad-
nictvo i dělnictvo na dráze z větší části jest
národnosti české. Zkrátka mezi Němci zdejšími
okřídleným slovem stala se průpověď: »Kam
se člověk ohledne, všude nějaký pém !«
A tu maně naskytá se otázka, kolik že
vlastně je těch Čechů v Linci? Snadná otázka,
ale — nesnadná odpověd!
Informovali jsme se u znalců zdejších po-
měrů, kteří zde již dlouhá leta žijí. Jedni řekli:
tak kolem dvou tisíců. Druzí hádali na 4—6
tisíc. Vzali jsme ku pomoci adresář a počítali
česká jmena. Dopočítali jsme se osmi procent,
což by činilo při 70.000 obyvatelích (dle nej-
novějšího sčítání) as 5600 Čechů. Ovšem není
každý Čechem, kdo české jmeno nese, a proto
ani tento pramen nezdál se nám spolehlivým.
Ale k čemu bychom měli sčítání lidu?
Tam přece to bude státi »úřadlně«, kolik Čechů
se přihlásilo ke svému mateřskému jazyku!
Tedy výkaz o sčítání sem, kde to stojí — —
dvě stě a jeden člověk... a před desíti lety
se jich přihlásilo 500!
Máme se tomu smát nebo plakat? Máme
v tom spatřovat praobyčejný, nepokrytý švindl
anebo bezpříkladnou lhostejnost českých kruhů?
Ovšem, česká služebná, český dělník, jichž
je zde na sta, nemůže se protiviti zaměstnava-
teli, jenž jej zapíše s obcovacím jazykem ně-
meckým, ale kdyby všichni Cechové samostatní,
t. j. úřadníci, obchodníci, živnostníci atd. za-
psali se jazykem mateřským a ne obcovacím,
pak nikdy nemohl vyjíti na světlo takový hor-
rentní nesmysl jako je 201 Čech v Linci.
Anebo — byli by se páni na radnici i potom
o to postarali? Snad! To jsou následky řeči
»obcovací«.
Velmi často staví se v Linci krajané, je-
doucí na výlety do Alp, na jih nebo pod.
Náhodou či následkem úmluvy potkají známého,
zde usídleného. »Rád bych dnes večer poseděl
v kruhu krajanů; kde se scházíte ?«
»Nikde!« — snadná, ale trpká odpověd.
Jeďte do Berlína, do Lipska, do Paříže, do Chi-
caga, do Curychu nebo do Petrohradu, všude
naleznete středisko usedlých Čechů. Tam se
občas scházejí, porozprávějí a pozastesknou, tam
si zazpívají a třeba se i pohádají, každý jedno-
tlivec ale ví, že není sám, že není opuštěn.
V Linci, nechť nás už je 6 tisíc nebo 2
tisíce nebo — 201, není českého spolku, není
střediska českého života. Pokoušeli se jednouo
spolek, podali stanovy místodržitelství, ale byli
zamítnuti. »Česká řeč jednací zavdala by pří-
činu k jitření obyvatelstva . . .« tak stálo v dů-
vodech a proto zde českého spolku nemáme.
Náš pan místodržitel je vůbec hodný pán.
Hezky skromňoučký, do popředí se nedere, čin-
nost svou omezuje na nosení zlatého řetězu při
Vzkříšení a o Božím těle, někdy se jede podí-
vat také na velkou vodu nebo na novou ope-
rettu do divadla. Tu a tam pociťuje ale přece
potřebu »práce« (poněvadž práce šlechtí člověka)
a pak běda Čechům, kteří pocítí následky »bl-