Štrana 4.

ŽENSKÝ LIST.

Čísloz

tím strýčkem, co sedí ve velké světnici, půjde dnes domů k obědu, a že u něho bude potom

bydleti. A starosta započal dražbu: »Obecní zastupitelstvo se usneslo dáti na dítě to patnáct zlatých ročně ... Kdo je dá?« Nikdo z přítomných ani nehlesl. »To je skoro málo, starosto,« ozval se po chvíli výměnkář Beran. »Děvče musí do školy, chce jíst a musí se šatit.« »Plním jen to, co mi obec uložila, « řekl starosta. »Eh, nevídáno! Já ji vezmu za ten peníz,« ozval se chalupník Šonek, známý pijan po celém okolí. »Nu, můžete-li holku vzíti za ty peníze,« opáčil Beran, »tož ji vezmu já také. A ještě sle- vím. Dáte mi, starosto, ročně dvanáct zlatek a já si děvče odvedu.-

„Horantě jedno,« huboval čeledín, » kam až zalezlo.« A již chopil se Andulky za ručku, než oka- mžitě ji leknutím pustil. »Kriste Ježíši! Děvče je studené. Hospodáři!« Ručka dítěte byla již jako kus ledu. Nastalo vysvětlování a dohadování: Prchala patrně před lidmi a zarývajíc se hluboko do sena, svrhla na sebe hromadu sena, a to ji nebožátko udusilo. Nu, snad se pro ni tak stalo lépe. »To budumít zase chození k soudu,« zabručel starosta. »Ještě to mi scházelo...! A konečně! Snad je to tak dobře ... Bez toho by nebyla lepší než její máma.« Mrtvolku odnesli na hřbitov do márnice. Při- jela komise, seznala, že dítko se udusilo a ž nikdo viny na její smrti neměl . .. Za několik neděl si žádný na zvadlý kvítek — malou modro- okou Andulku nevzpomenul. A obeczaopatřivši děvčeti růvek — měla tak o ně nejlépe a nejlaciněji postaráno. A lidskost? Ta pláče a vzpíná ruce své k nebesům dále a prosí, aby nebesa dobrotivě zapomenula lidstvu, čím samo na sobě se pro- hřešuje.

Nebudu dále líčiti tuto scénu Děvče bylo při- řknuto Beranovi. Potřeboval ji. Žil se ženou na výminku. Se synem ženatým i dcerou se hněval a tak neměl mu kdo doběhnouti pro sklenici piva nebo pro tabák, ježto vnoučkové to měli od rodičů přísně zakázáno. »Dědek« to neměl v kontraktě . . . Nu, najíst jí dají a na ty šaty bude těch dvanáct jednušek také dost. Když se sousedé rozcházeli, sháněli se po Andulce. Ani slechu ani vidu po ní. Nemohli se jí dovolati. »Někam se ukryla,« prohodil sta- rosta k Beranovi. »Až vyjde, tak vám ji čeledín dovede.« »Tak dobře, starosto! Buďte s Bohem! »S Bohem, kmotře.« Andulka však se do večera neukázala. A když ani druhý den ráno k snídaní nepřišla, pojalo starostu jakési zlé tušení. Zavolal čeledína a hledali ji. Prohledali každý kout v domě. Snad se ukryla na půdě v seně? Hledali, hledali ... Volali. Než nikdose neozval. Až konečně! »Tu je,« vzkřikl čeledín, na- hmatav šaty pod senem. Avšak nebylo snadno k Andulce se dostati. Hezkou kupu sena odházeli, než se k ní dostali.

Já, který jsem byl svědkem této historie, ža- luji na tebe, milý kraji Posázavský, jenž mého rodného milejším jsi se mně stal, žaluji na tebe, staroslavné království České, vlasti má, ačkoliv nebe takovým bohatstvím tebe obdařilo, že dítky tvé jako otroci veřejně se prodávají. Žaluji na vás, matky krkavčí, jež zapomenuly jste se nad krví svou a nepomýšlíte, co se stane s dětmi vašimi, které jste v nalezinci zanechaly. Ano, jako otroky vám je prodávají — neodvolám slova toho. K neuvěření. Několik mil od Prahy licitují ve veřejné dražbě uhohé sirotky a dávají je na vy- chování tomu, kdo dá nejméně. Péro se mi v ruce chvěje. Při tom ti zatemnělí mužové za- pomínají, svěří-li dítě na obtíž obci padlé nespo- lehlivé rodině, že tím pletou bič na sebe, na obec, bič, který dlouhá léta mrskati je bude za to, že nedbali o řádnou výchovu svého neblahého spolu- občana-dítěte. Máte, čtenáři, děti? Jste otci? Jste matkami

»Čase

Různé

zprávy.

Volební právo žen. Radikální poslanec doktor Baxa podal na zemském sněmn českém návrh na zavedení všeobecného, rovného a přímého práva hlasovacího, při čemž nezapomněl ovšem také na ženy, jimž připisuje právo volební, pakliže dosáhly 24 roku a paklize — vedou nějakou samostátnou

živnost řemeslnou, hospodářskou, obchodní neb prů- myslovou, aneb absolvovaly-li střední neb vys ké školy!... Tedy, jen ta hrstka žen, jež vlastní samostatné živnosti aneb, jimž osud popřál vychoditi některé gymnasium neb universitu, smí dle »demo- krala« dra Baxy svým hlasem dáti na jevo svůj úsu-