Strana 6.

ZENSKY LIS

18. číslo

práci. — A teď jede mimo závod, mimo kameníky, mi- mo orající sedláky, kočár se zvonivými rolničkami, po- tkávaje a doháněje rozedrané muže a ženy s ranci na zádech, kteří se potloukají s místa na místo a živí se almužnou ve jménu Kristově. Jsou do něho zapřa- ženy dva páry vypasených, hnědých, vysokých koní,z nichž nejhorší má cenu celého dvora sedlákova, jenž se zalíbením si spřežení prohlíží. V kočáru sedí dvě sleč- ny, záříce jasnými barvami svých slunečníků, pentlí a per na klobouku, který je dražší než kůň, s nímž oře sedlák své pole. Na předním místě sedí důstojník, blýskající na slunci svými prýmky a knoflíky. Na kozlíku sedí otylý kočí s hedvábnými modrými ru- kávy u košile a sametovým kabátcem. Div nepovalil poutnice cestou a neshodil do příkopu sedláka s prá- zdnem jedoucího, jenž se ve své košili, rudou zama- zané, vytřásal na vozíku. „Vidíš tohle?“ křičí kočí, ukazuje bič sedlákovi, který dosti rychle se nevyhnul, a sedlák trhá jednou rukou za uzdu a druhou polekaně smeká čepici. Za kočárem skoro neslyšitelně se nesou dva cyklisti a jedna cyklistka, blýskajíce poniklovanými částmi kol. Smějí se vesele a předhánějí se, lekajíce křižující se poutnice. Po straně silnice jedou dva jezdci: muž na angli- ckém hřebci a dáma na klusáku. Nemluvě ani o ceně koní a sedel, rovná se cena černého klobouku s fialo- vým závojem dvouměsíční práci kameníků. Za moderní anglický bičík bylo zaplaceno tolik, kolik vydělá za týden podzemní práce ten chlapík, který jde mimo, spo- kojen vědomím, že byl najat na šachtu. Uhýbá stranou a se zalíbením si prohlíží uhlazené postavy koníi

jezdců a tučného, cizorodého ohromného psa s draho- cenným obojkem, jenž běží za nimi s vypláznutým jazykem. Nedaleko za touto společností jede v kočárku na- strojené usmívající se děvče s nakadeřenými vlasy s bílou zástěrou a tlustý černolící muž s rozčesanými vousy, s cigaretou mezi zuby, děvčeti cosi našeptáva- jící! V kočárku je vidět samovar, uzle v ubrouscícha stroj na zmrzlinu. To jest s lužebnictvo lidí, kteří jeli v kočáru, n koních a na kolech. Dnešní den neznamená pro ně nic výjimečného. Žijí tak celé léto, téměř každého dne pod- nikají výlety a často, jako nyní, s čajem, nápoji i sladkostmi, aby mohli jísti a píti pro změnu vždy na jiném místě. Jsou to tři rodiny, které žijí na letním bytě ve vsi a ve vile. První jest rodina statkářova, majetníka 2000 desjatin půdy, druhá jest rodina úředníkova, jenž má 3000 rublů ročních příjmů, třetí, nejbohatší rodina, jsou děti továrníkovy Všichni tito lidé nejsou ani za mák udiveni, ani dotčeni pohledem na tu celou bídu a galejní práci, která je obklopuje. Domnívají se, že to vše má tak býti. Zajímají se o docela jiné věci. „Ne, to není možné,“ praví dáma na koni, ohlí- žejíc se na psa, „nemohu to viděti.“ Zastavuje kočárek. Všichni mluví spolu francouzsky, smějí se, posazují psa do kočárku a jedou dále, zahalujíce cestou oblaky vápenného prachu kameníky i pěšce. „Jak ti lidé žijí,“ myslí si tito, provázejíce je oči- ma. A jejich mučivé živoření zdá se jim jještě mučivější. Což je toho třeba?

46

47

měly stromoví za borovým lesíkem, jejichžto zvo- ny dutými zvuky zvaly na služby boží. Hluboce vzdychl mladý cikán, a kvapně lezli po kamen- ných stupních se skaliny, aby je žádný zde ne- spatřil, a aby nebyla prozrazena skrýš jejich, jest- liže se to bláznivou již nestalo. Včerejší cestou kráčeli zpět, a vycházejíce úzkými ulicemi tohoto skalnatého města, zaslechli za nízkým pahorkem vypravující hlas: „Ach to vám byla noc! na mou věru — celá černá ne — celá nebyla černá; nebo kus byl červený a jak červený?! — a táhnul se vám jako dlou- hý plamenný ocas od komety, jako ohnivé ko- ště — aj, aj!“ Najednou mnoho tenkých hlasů: — „aj, aj!“ se vší silou křičelo, a když všickni . umlkli, tu bylo ještě hrubý hlas, který dříve vypravoval, slyšeti, jak to „aj, aj“ několikráte po sobě opa- kuje. Vystoupivše na pahorek spatřili cikáni vyslou- žilce Bártu na malém pahrbku pod šípkovým křem sedícího. Kolem něho stály děti rozličného stáří a pohlaví, to sedělo, ono stálo, to opět jiné menší drželo na rukou, a tak dále. Mnoho šípkových keřů květlo vůkol po vy- sokých mezích a silná vůně vála z nich celým tím jasně zroseným dolem. „A tu já se vám ženu za tím, vytasím šavli —“ „A kde je šavle?“ táží se dět

Bárta rychle sáhl po boku, šavle nebylav pochvě. Dlouho se rozmýšlel Bárta, než si vzpo- menul, že ji včera v židově zahrádce před ci- kány na tabuli hodil, a pak zapomenul. „Proklatá potvora!“ vykřikl hlasitě, „v ži- dově zahrádce jest na kamenné tabuli. „A jak tam přišla?“ táže se jeden z hochů „když jste ji tady vytasil?“ „A — proklatá potvora!“ zvolal Bárta, „jak jsem ji vytasil, vyletěla mi z ruky.“ „A letěla až do židovy zahrádky?“ ptalyse „Ano, do židovy zahrádky,“ opakoval Bárta, „zrovna na kamennou tabuli!“ „Ale jak jste to viděl, když noc byla tak tmavá?“ divili se posluchači jeho. „Eh — eh — ten ocas tak svítil, to světlo ano, ano; a teď držte hubu a nemaťte mě, a po- slouchejte! — Tedy vytasím tu šavli — ano, tu šavli — abych toho draka mohl zavraždit, který chtěl naši milou krajinu pohubiti, nebo jiného to nic nebylo, nežli ohnivý drak; — takový ocas nic jiného za sebou netáhne, nežli ohnivý drak, ocas jako pavézu — aj — aj —“ A opět všickni posluchačové jeho „aj, aj“ vyvolávali, až posledně starý vysloužilec, co ohlas posluchačů svých, hlučné „aj — aj“ několikráte opakoval. Cikáni přistoupili blíže a poslouchali vypra- vování jeho-

děti.